ASTRONOMIE 16. A 17. STOLETÍ NA MORAVĚ


STUDIA COMENIANA ET HISTORICA, 34 (2004), č. 71-72

Morava na křižovatce duchovních proudů 16. a 17. století

24. mezinárodní komeniologické kolokvium, Uherský Brod, 15. - 17. 10. 2003

autor :  ING. ROSTISLAV RAJCHL


Ve svém příspěvku bych chtěl upozornit na některé podle mne důležité okolnosti a události, které ve sledovaném období ovlivnily podobu astronomie. Jsou to problémy spíše obecného charakteru, na jejichž řešení se ovšem výrazně podíleli i učenci působící v českých zemích, včetně Moravy.

Tehdejší astronomie řešila celou řadu otázek, které souvisely s Koperníkovým heliocentrismem, gregoriánskou kalendářovou reformou, diskutovalo se o proměnlivosti či neproměnlivosti sublunární sféry atd. Astronomie se postupně vydělovala z područí astrologie a také nacházela ryze praktické využití, třeba pro účely astronomického určování zeměpisné šířky a délky míst na zemském povrchu.

Ve středověké hierarchii věd zaujímala astronomie význačné postavení, protože se zabývala nebeskými sférami, nad kterými bděl Bůh. Vesmír byl podroben neměnným zákonům a měl svůj odraz na Zemi. Astronomie pronikala všemi stránkami lidské činnosti. (Ondřejovská hvězdárna. Sborník o české a moravské astronomii uspořádaný ke 100. výročí ondřejovské hvězdárny a 650. výročí Univerzity Karlovy. Praha : Astronomický ústav AV ČR, 1998,5.22.) Její vliv byl patrný v medicíně, alchymii, výtvarném umění, architektuře, hudbě. Astronomie odpovídala na základní otázky složení a běhu vesmíru a vysvětlovala, prolnuta s astrologií, závislost lidského osudu na přírodních silách. Zdůrazňovala myšlenku jednoty veškerého bytí, přírody i člověka.

V 17. století nastal v astronomii důležitý předěl, který komentoval Jan Horský během panelové diskuse na semináři Astronomie a společnost, pořádaném Českou astronomickou společností při ČSAV v roce 1994. Hovořil o jakémsi ,odsmyslnění' či ,odvýznamnění' obrazu přírodního světa, kterým byla prolnuta tradiční kosmologie starověku, středověku a renesance, ve které bylo mnoho přírodních jevů spojováno s nějakým sociokulturním významem. „Ve starých kronikách nečteme o polární záři, ale dejme tomu o zápasu Lva s Orlem na půlnoční obloze. Některé přírodní jevy jsou zde prožívány jako schopné sdělit cosi, co je vnímáno jako bezprostředně relevantní pro život společnosti... Tohle to odvýznamnění nebo odsmyslnění přírodních jevů v novější době souvisí obecněji s určitou celkovou proměnnou kosmologického myšleni, která začíná v 16. století a odehrává se hlavně v 17. století. Ta se navenek projeví jako vznik heliocentrizmu a tak dále, ale uvnitř je mnohem komplikovanější. Do značné míry spočívá v uplatněni nových základních principů výkladů světa, jednak v novém pojetí látky a ducha. (Říše hvězd, ročník 77, 3-4, 1996, s. 3.) Nyní k jednotlivým vybraným tématům.

Astrologie

Ta neměla, jak by se mohlo zdát, za úkol pouze vysvětlování a předvídání lidských osudů z postavení hvězd, ale kupříkladu již od dob starověku sloužila jako jeden ze způsobů předpovídání počasí. (O astrometeorologii podrobně referuje Bohuslav Hrudičkav článku Česká astrometeorologie v 16. století. Říše hvězd, ročník 11, č. 7, 1930, s. 125: „Od doby starého věku se vyvíjely tři způsoby předpovídání počasí. Užívalo se jednak metody astrometeorologické, která hledala znamení příštího počasí v postavení hvězd, jednak se usuzovalo z pozemních znamení povětrnosti na další vývoj počasí a posléze předpovídalo se počasí podle prostonárodních pravidel původu často temného, uchovaných ústním podáním.") Právě v 16. století byla astrometeo-rologická metoda velice populární a hojně užívaná. K jejímu rozšíření nemálo přispěl vynález knihtisku. Skládáním pranostik s ohledem na hvězdné nebe se zabývali kromě univerzitních učenců, kteří měli povinnost vydávat na každý rok minuce s pranostikami, hlavně lékaři a školní správcové. Během času se stalo skládání pranostik zcela šablonovitým a autor ani nemusel mít velké astronomické znalosti. Z toho potom vyplývá různá úroveň astrologických předpovědí. V pranostikách měly důležité místo předpovědi zdravotnického a zemědělského rázu. Roku 1525 nalézáme v promočních bakalářských tezích tuto otázku: „Má-li medikus při nemocech dbáti vhodného času a vlivu hvězd?" Připomeňme, že astrologie měla velkou podporu na dvoře Rudolfa II. I na počátku 17. století byla astrometeorologie stále ještě ve velké oblibě. Astrologická kalendářová literatura té doby byla bohatá. Z autorů z tohoto období můžeme jmenovat např. Martina Bacháčka z Nauměřic, Martina Horkého z Lochovic, Albína Mollera Štraupického a Šimona Partlice ze Špicberka. Po bitvě na Bílé hoře původní produkce v tomto oboru silně poklesla. Dekretem ze dne 4. září 1623 kníže Karel z Lichtenštejna kalendáře a pranostiky od nekatolíků zakázal a doporučoval kalendáře sestavené pravověmými autory: Jen ke katolickému náboženství se hlásící, mohou pro obecní dobré kalendáře a pranostiky ku položení království Českého ve všelikých jazycích na prodej spisovati, vydávati a tisknouti". (Bohuslav H r u d i č k a. Česká meteorologie na počátku 17. století. Říše hvězd, ročník 11, č. 8, 1930, s. 82-83.)

O Šimonu Partlicovi, rodáku z Třeště na Moravě, hovoří také rozklad pražské arcibiskupské kapituly z r. 1623. Uvádí se v něm, jak škodlivě působí na nevzdělaný lid četba nekatolických kalendářů. Jako příklady této škodlivosti jsou uváděny bouře poddaných proti kněžím a klášterům, neposlušnost světské a církevní vrchnosti a očekávání návratu Fridricha Falckého. Zvláštní důraz je věnován dvěma - podle soudu kapituly asi nejnebezpečnějším spisovatelům takových pobuřujících kalendářů - totiž predikantu Mollerovi a Partlicovi.

Šimon Partlický ze Špicberka, mistr svobodného učení na pražské univerzitě a autor astrologicko-astronomických spisů, kalendářů a prognostik, je považován za reprezentanta české kometami astrologie. (Zdeněk Horský. Kepler v Praze. Praha : Mladá fronta, 1980, s. 150.) Asi od roku 1610 navštěvoval pražské vysoké učení, kde na artistické fakultě poslouchal mimo jiné též výklady o hvězdářství mistra Martina Bacháčka z Nauměřic. Partlice a Bacháčka spojoval podobný osud. Bacháček byl nejprostšího původu, patřil k poddaným pana Hertvíka Žejdlice ze Šenfeldu. Z poddanství byl vysvobozen teprve 24. února 1590, v době, kdy už zastával vysoké univerzitní funkce a zcela krátce před tím, než jej roku 1591 Rudolf II povýšil do šlechtického stavu. Působil i jako vychovatel v šlechtických rodinách a jako učitel v celé řadě škol.

Šimon Partlic byl také původně poddaným. Když chtěl být povýšen na mistra svobodných umění, obrátil se k tehdejšímu rektorovi vysokého učení pražského Juliovi Šlikovi. Ten vymohl na Janu Václavovi Vencelíkovi z Vrchovišť a na Třešti, aby Partlice propustil z poddanství. Tak se mohl stál 14. dubna 1614 mistrem svobodného učení. Partlic neměl vyhlídky, aby se stal v krátkém čase profesorem na škole, kde nabyl vzdělání, proto si zaopatřil živobytí vychovatelstvím. Po smrti Bedřicha Kolonny z Felsu převzal výchovu jeho čtyř synů, se kterými cestoval a pobýval v Německu. Při své vychovatelsko-pedagogické činnosti se věnoval astronomii. V lednu r. 1617 dokončil Calendarium perpetuum oeconomicum, kalendář každoroční hospodářský s pamětmi historickými na rok 1618. V listopadu a prosinci téhož roku žil Partlic s rodinou svých zaměstnavatelů ve městě Penigu, kde mimo vyučování svěřenců pozoroval na konci uvedeného roku „dvě nové hvězdy, aneb komety". Počátkem r. 1619 bydlil s mladými pány na dvoře pánů z Šenburka na šenburském zámku nedaleko Neuburku, a zde sepsal a tiskem vydal výsledek svého pozorování oněch domnělých dvou komet. K této problematice se vrátil ve spisu pod názvem Tractatus cometographicus. O dvou hvězdách či kometách, které se spatřovaly na konci roku 1618. (Hradec Králové 1619). Předmluvu k tomuto dílu vydává pod názvem Judicium astrologicum aneb soud hvězdářský o nových domnělých hvězdách (1620) také v Hradci Králové, kde působil v letech 1619 -1620 jako správce školy. Pak jako evangelík opustil Čechy. (J. S m o l í k. Dodatky a opravy k biografiím starších spisovatelů českých a k starší české bibliografii, šimon Partlic ze Špicberka a jeho literární činnost. Časopis musea Království českého 1871, ses. 3, s. 319-325.) Dvojice komet, pozorovaných Partlicem v roce 1618, byly později označeny kometami 1618 I, II. Druhá vzbudila svou velikostí a jasností pozornost celé Evropy. Bylo ji možno pozorovat od konce listopadu 1618 do 21. ledna 1619. Podle Jana Keplera ji jako první uviděl v Českých Budějovicích 24. listopadu 1618 jezuita Marsilius. Kometa 1618 I nese Keplerovo jméno.

Šimon Partlický je pokládán za českého následníka Geronima Cardana, který začlenil komety do horoskopů, které se týkaly nejen osudů světa, ale také osudů jednotlivých smrtelníků, když se vlasatice ukázaly kolem data jejich narození. Zavádí l O hledisek, jak popisovat komety: velikost, barvu, místo, blesk, jak překládá Partlic, dále formu, trvání nebo čas, položení ocasu, od Slunce vzdálení a v kterém astrologickém domě se kometa nachází. Tato hlediska byla velmi užitečná pro pozdější zpracování kometárních pozorování. (Vladimír Železný. Návrat první dámy. Praha : 1986, s. 141.)

Vraťme se však k dalším spisům Šimona Partlice. S astrologickou a astronomickou tématikou jsou to česky psané kalendáře: Calendarium perpetuum oeconomicum. Kalendář hospodářský s pamětmi historickými (Praha 1616al617), Kalendář hospodářský a kancelářský na léta 1622, 1625, 1637 - 40 (Praha).

V dedikaci kalendáře na rok 1618 píše: že „a odtud musí ubohý Smrtonoš a Kralomoc, též Perseus, Orion a dračí ohon od mnohých nehrubě dobře vykládání býti, a mnoho domluv trpěti, jakoby oni to způsobili. A tak tedy my sami příčinou válek a nevolí jsme, jako i jiných nešlechetností a nikoliv světla nebeská..."

Svoje pochyby o astrologických předpovědích uvádí i ve spisu Tractatus cometographicus. Varuje lidi před klamnými výroky nespolehlivých astrologů: „planetníci jsou tuláci/ a neumějí žebráci/ chtějí jiným radu dáti,/ sami učí se kulhati/ od těch, jimž zboží slibují/ sami peněz zasluhují."

Podobně smýšlí i Komenský, jehož astronomické úvahy nemůžeme jako Moravana v našem příspěvku pominout. O astrolozích píše v Labyrintu a ráji srdce: „ale čím sem na ně víc šetřil, tím sem jistoty méně znamenal; trefilo-li předpovídám jednou, pětkrát zato chybilo." (Jan Amos Komenský. Labyrint světa a ráj srdce. Praha, 1958 s. 59.) Nemůžeme ale úroveň astrologů posuzovat stejně, zasluhuje připomenout, že hlubší smysl pro astrologii projevili Tadeáš Hájek z Hájku a Jan Kepler. Hájek se pokusil rozvinout svůj astrologický systém. Nesouhlasil s astrologickým výkladem komet jako příčinou neštěstí, pohrom a válek a vysvětloval komety jako tělesa kosmická, tedy ne v duchu Aristotela jako vznícené páry vznikající ve vysokém ovzduší Země. (Zdeněk Horský- Zdeněk Mikulášek- Zdeněk P o k o r n ý. Sto astronomických omylů uvedených nápravou míru. Praha : 1988, s. 38- 93.)

Komety a další nebeské jevy, mající z astrologického hlediska negativní vliv na Zemi a člověka, nebyly pouze předmětem pranostik, kalendářů, ale též kronik. Uveďme jako příklad kroniky z Uherskobrodská, které poskytují obraz představ prostých lidí o dění na obloze.

V Památkách města Brodu Uherského od Václava Františka Letochy (Václava Františka Letochy. Památky města Brodu Uherského. Ed. Bohumil Sobotík. Uherský Brod : 1942, s. 82.) se můžeme dočíst o kometě, která byla pozorovatelná od Štědrého dne roku 1680 až do 3. února 1681, tedy plných 40 dní děsila lid. Byla neobyčejně jasná a objevila se na západním nebi. Lid v ní viděl znamení nebes, které předznamenalo morovou epidemii v letech 1680 a 1683, zachvátivší Uherský Brod, a vpád kuruckých vojsk. Kometa byla objevena Gottfriedem Kirchem 14. listopadu 1680 dalekohledem, který byl na pozorování komet použit poprvé v severním Bavorsku. Jednalo se zřejmě o jednu z komet s nejdelším ohonem v celé historii pozorování těchto těles. Že právě tato kometa zavdala příčinu k takovému uvažování, není vůbec divu. V ještě starší uherskobrodské kronice - Bartoškově, která mapuje dění v průběhu 16. století, je však vylíčení dvou komet z let 1556 a 1577 střízlivé a věcné. Nikde žádná indicie o kometě jako ohlašovateli, znamení blížící se události katastrofického nebo obecně neblahého charakteru. Když Dvorský převzal po Bartoškovi kroniku, můžeme y úvodu jeho záznamů číst latinský text „Astra inclinant sed non necessitant" - tedy „hvězdy působí vlivem, nikoliv násilím". Svědčí to o kronikářově kritickém pohledu na možnosti astrologických předpovědí.

Zmiňovaný Šimon Partlic pojednává o obou kometách, které v roce 1618 pozoroval, jako o „dvou nových hvězdách, aneb kometách". Rovněž Komenský hovoří o kometách v Atriu z roku 1652 jako o hvězdách třetího druhu - o hvězdách mimořádných, objevujících se velmi zřídka, jež jsou opatřeny buď vlasem, vousem nebo ohněm: „Nazýváme je kometami" (Rostislav Rajchl. Současný pohled na astronomii v díle Jana Amose Komenského. SCetH, 22,) V Bartoškově kronice, téměř o 100 let dříve, se objevuje v obou případech pozorování komety pouze slovo kometa, bez dalších přívlastků, tedy jednoznačné pojmenování tohoto kosmického tělesa. Na rozdíl od komet jsou v Bartoškově kronice i záznamy dalšího nebeského zjevu, patřícího mezi negativní astrologická znamení - polární záře, které jsou zde prosty emocí (pozorování tohoto geofyzikálního jevu často vyvolávají emoce i dnes). Omezuje se naopak na racionální popis jevu. Nespatřuje v nich bojující vojska, krev, pouze uvádí: „Zázrak hrozný viděli jsme na nebi, nejprv od východu a potom od půlnoci slúpy veliké, bílé stály nad městem a bylo jasno veliké a hvězd na nebi mnoho a s těch slúpů vycházel jakoby dejm a nebe se otvíralo tak s temna, že se zdálo jakoby nebe hořelo a tak blesk po obloze šel, jako by se plamen utrhal". (1992, č. 46, 47, s. 212. 12 Bartoškova kronika, f. 61b.) Polární záře z 10. srpna 1583 je ukázkou velkého spektra barev a tvarů, kterým tento jev disponuje a byl na tu dobu velice realisticky popsán.

Po roce 1620, jak bylo již řečeno, se církve snažila omezovat astrologické texty a samotnou astrologii, protože popírala Boží úlohu na Zemi i ve vesmíru. Astrologie postupně ustupuje do pozadí a stává se záležitostí spíše podivínů. Tážeme-li se na pozici Moravy z hlediska astrologie, nezbývá než konstatovat, že nijak v tomto smyslu nevyčnívá, rozvíjí se a upadá s obecným vývojem postojů k ní i nábožensko-politickým klimatem.

Vztah ke Koperníkovu heliocentrismu

Toto téma pokládám za nejdůležitější v celém svém příspěvku. Astronomie obou století, tj. 16. a 17., je v českých zemích charakterizována odezvou Koperníkova heliocentrismu. Jak uvádí Zdeněk Horský: „Postoj ke Kopemíkovým názorům byla legitimace každého učence, který se astronomií zabýval. 16. století otevřelo diskuzi na toto téma, jejíž nejbouřlivější část se odehrávala v 17. století." Vztah učenců k heliocentrismu můžeme charakterizovat buď odmítavým stanoviskem, přijetím Koperníkovy hypotézy, nebo váhajícím postojem, třeba z principiálních důvodů na bázi vědecké polemiky, vyúsťujícím ke kompromisnímu stanovisku. Kompromisní stanovisko mezi oběma kosmologiemi můžeme vidět i v pedagogickém užití.

Odmítavé stanovisko, jak víme, zastával Komenský, kterého můžeme zařadit k učencům s moravskými kořeny zajímajícími se o astronomii po celý svůj život. Jak sám uvádí v Labyrintu: (Jan Amos Komenský. Labyrint světa a ráj srdce, s, 59.) „...a zachutnav sobě to tak slavné umění, živě jsem se ho i sám také chápati počal". Komenského můžeme také chápat jako průvodce astronomií 17. století, jako komentátora na astronomickém poli, i když se i sám ve svých astronomických úvahách a komentářích, vyplývajících z jeho geocentrického pohledu na svět neubránil omylům. K odmítnutí heliocentrismu ho vedly theologické argumenty, autorita Bible. Jeho komentář vynesený o astronomech v Labyrintu trefně vystihuje úsilí o změnu kosmologického systému. „Ale poobírav se s tím, čistě jsem spatřil, že hvězdy jinak, než jim tito houdli, tancovaly. [...] vždy jinak a jinak v řád je sobě uvésti se pokoušejíce, až i místa jim měníce, některé dolů na zem strthujíce, Zemi pak zhůru mezi ně sázejíce: summou tak i jinak hypotheses vymýšleli, an dokonale nic se trefovati nechtělo." Naopak, kdo přijal Koperníkovu heliocentrickou hypotézu, byl Jan Kepler, který z ní vycházel, a na základě studia poloh planet měřených Tychonem Brahem stanovil zákony dynamiky pohybu planet kolem Slunce.

Váhavě, ale přitom vědecky se zachoval k posouzení Koperníkovy hypotézy Tycho Brahe. Usuzoval správně, že by se roční pohyb Země kolem Slunce měl projevit změnou polohy hvězd, dnes známou jako roční paralaxa hvězd. Správně tak pochopil důsledek oběhu Země kolem Slunce. Jeho úsudek byl správný, ale i když Tycho disponoval na svou dobu nejpřesnějšími úhloměrnými přístroji, nebylo v silách tehdejší techniky paralaxu stanovit, proto na základě vědecké diskuze Koperníkovu teorii odmítl. Protože Brahe nenašel roční paralaxu, ta byla změřena až na přelomu 30. a40. let 19. století, vymýšlí proto svůj kompromisní systém, kde planety obíhají kolem Slunce a tato soustava ještě obíhá za 24 hodin kolem nehybné Země. Kineticky byl tento systém ekvivalentní Koperníkovu, dynamicky však spíše Ptolemaiovu.

Z hlediska pokroku v astronomii sehrál tento systém pozitivní úlohu do zákazu Koperníka jako jistě progresivnější alternativa ke geocentrismu. Jezuité „začali v astronomii důsledně dodržovat zákaz heliocentrismu. Drželi se stále Aristotelovy fyziky a přijímali a vyučovali Aristotelovy důkazy nehybnosti Země a jejího postavení uprostřed vesmíru. Tycho Brahe jim poskytl vítanou příležitost jakž takž začleňovat do svých výkladů aspoň některé nové objevy." (Zdeněk Horský. Kepler v Praze, op. cit., s. 232.)

Tychonův systém byl základem jezuitské astronomie do té doby, než nejvýznamnější představitel této astronomie Giovanni Battista Riccioli sepsal Nový alma-gest,v němž podrobil Koperníkův heliocentrismus kritice. Připomeňme, že to Ricciolimu, jako Koperníkovu protivníkovi, nebránilo pojmenovat jeho jménem jeden kráter na Měsíci. Riccioli prosazoval v tomto díle vlastní systém, který je však jen dalším kompromisem s malou úpravou mezi už kompromisním Tychonovým systémem a nejstarší geocentrickou představou. Merkur, Venuše a Mars v Riccioliho systému obíhaly kolem Slunce a pak kolem Země. Jupiter a Saturn přímo kolem Země. Pro jezuitskou astronomii se Riccioliho systém, „stal však takřka pevným článkem víry". Byl vysloven 70 let po Brahově hypotéze.

Připomeňme, že k Brahově kompromisnímu modelu se přihlásil i Komenský a byl jejím zastáncem, zřejmě pod vlivem Heveliovým, jak uvádí ve svém Pansofickém slovníku. Dodejme ještě, že v dopise Janu Mochingerovi, profesoru gymnázia v Gdaňsku, v únoru 1633 píše o své vlastní hypotéze, zřejmě velice jednoduché, které „porozumí i dítě při pouhé četbě bez učitele". (Rostislav Rajchl. Současný pohled na astronomii v díle Jana Amose Komenského, op. cit., s. 209.) Zatím se však nepodařilo najít popis této hypotézy.

S vědeckým postupem Tychona de Brahe při dokazování správnosti Koperníkovy teorie poněkud kontrastuje přístup olomouckého profesora matematiky jezuity Jana Zimmermanna (zastánce Brahova a Riccioliho modelu). Zirnmermann argumentuje tím, že kdyby se Země pohybovala, nepadaly by předměty vyhozené ze Země do výšky na stejné místo. Obě hypotézy, Brahova a Riccioliho, se po dlouhé období staly učebním standardem na pražské a olomoucké univerzitě, ale i na dalších univerzitách, například v Trnavě, kde ještě těsně před polovinou 18. století byla zeměkoule stále nehybným středem světa.

Kompromisní stanovisko mezi oběma kosmologiemi, tentokrát ale v pedagogickém výkladu, zaujal například Keplerův učitel Michael Mástlin. (Arnošt D i 11 r i c h. Joliannes Kepler. Říše hvězd, ročník 11, č. 9, 1930, s. 158.) Ve veřejných přednáškách v Tůbingen zastával soustavu Ptolemaiovu, jak bylo jeho úřední povinností, nad níž bděl senát. Avšak žákům, jimž důvěřoval, vykládal soukromě též nauku Koperníkovu.

I Keplerovo dílo bylo po jeho smrti podrobeno přísné cenzuře a z valné části zakázáno. Paradoxní situaci ukazuje přípisek jezuitského knihovníka na exempláři Rudolfínských tabulek v univerzitní knihovně v Olomouci - „Autor je odsouzen, ale toto dílo se připouští." (Zdeněk Horský. Kepler v Praze, op. cit, s. 241.)

Konfesní tábory nebyly na poli astronomie tak ostře vymezeny. Například světoznámý astronom českého původu Zdeněk Kopal uvádí v časopisu Vesmír: „Fakt je, že ač Johanes Kepler byl (a celý život zůstal) přesvědčeným protestantem, našel více přátel osobních i vědeckých - mezi katolíky doby protireformace, než mezi protestanty augšpurského vyznání, kteří jej od studentských let v Tubingenu nikdy plně nepřijali za svého, a Koperníkovi (jemuž se Kepler od mládí kořil) se na katolické straně dlouho dostávalo většího porozumění, než mu byl ochoten věnovat Lutherči Melanchton." (Například v roce 1769 byla organizována kampaň na pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk. Kodaňská akademie věd pozvala k realizaci tohoto pozorování na ostrově Vardó jezuitu Maximilián Helia, rodáka z Bánské Štiavnice. Je pozoruhodné, že protestantská instituce se obrátila na jezuitského vědce.)

Neproměnlivost a proměnlivost sublunární sféry

Prolomení představy neproměnnosti sublunárního světa se mohlo uskutečnit díky měření paralax hvězd, které mělo ukázat skutečné „umístění" komet v rámci jednoho z dosud platných vesmírů - podměsíčního a nadměsíčního.

Měření paralax hvězd záviselo na přesnosti úhloměrných přístrojů. Ty, které vlastnil Tycho Brahe, byly ve své době nejpřesnější, ale přece nestačily k tomu, aby pomohly instrumentálně podpořit a naplnit prorocká slova Geronima Cardana, že otázku kometárních vzdáleností může definitivně rozhodnout jen paralaxa. (Jan V í t. Komety v zrcadle tisíciletí naší astronomie, l. část. Kosmické rozhledy, roč. 25, 1987, čís. 2, s. 59.) Zcela správně uvedl, že kometa v roce 1532 musela být dál než Měsíc, protože pohyb v éterickém světě je úměrný jejich vzdálenostem. Kometa se pohybovala pomaleji než Měsíc, proto náleží supralunárnímu světu.

Objekt, který přispěl k pádu Aristotelovy kosmologie, byla tzv. nová hvězda z roku 1572 a Brahova kometa z roku 1577. Stanovení jejich paralax bylo však obtížné, tehdejšími přístroji neměřitelné, ale protože byly menší než paralaxa měsíční, znamenalo to, že kometa a supernova, kterou objekt 1572 byl, musely být dál než Měsíc, tedy v neproměnném kosmu. Jak uvádí Zdeněk Horský, zásadní vliv na prolomení sublunární sféry měla však nová hvězda, objevivší se na obloze roku 1572, protože, podle Hájkova měření, měla stejnou pólovou vzdálenost při obou kulminacích, spodní a vrchní, ukazujíc tak jednoznačně na stelární objekt. (Zdeněk Horský. Hegecius a astronomické problémy sedmdesátých let 16. století. Kosmické rozhledy, roč. 26/1988, č. 3. s. 126.)

V Přehledu fyziky Komenský píše o kometách, že jejich paralaxa „...je vždy menší než měsíční, někdy žádná. Naráží tak na problém paralaxy. Z uvedeného vyplývá, že o problematice snah o určení místa, které komety v kosmu zaujímají, věděl. Oba kosmické objekty z roku 1572 a 1577 znamenaly i další změnu v tom, že jejích charakteristika již nebyla v díle Hájkově a Brahově astrologická jako v jiných spisech, ale oba autoři se snažili spíše než na důsledky jejich objevení na obloze ukázat na jejich umístění. Komety se stávají obyvatelkami kosmu a nejsou již jevy vznikající v atmosféře Země. Astronomie začala být pěstována kvůli sobě samotné a vystupovala tak postupně ze stínu své pošetilejší sestry astrologie.

V 16. století se astronomická pozorování prováděla individuálně a příležitostně z různých míst. Největším z pozorovatelů rudolfínské doby byl bezesporu Tycho de Brahe, který svá pozorování uskutečnil v Benátkách nad Jizerou a v pražském Belvederu, tedy v místech, která nebyla pro observační účel budována. Po vynálezu dalekohledu a jeho uplatnění v astronomii na začátku 17. století pozorování oblohy vzrostlo. Pozorovatelskou aktivitu přebírají jezuité. Někteří z nich dosáhli skvělých pozorovatelských výsledků. Například Valentin Stansel (1621 -1695), olomoucký rodák, vydal spis Propositiones selenogmphicae sivé de Lunae kde uveřejnil jednu z nejstarších map Měsíce. Strávil nějaký čas na misii v Brazílii. Výsledky tohoto pobytu shrnul ve spise Observationes Americae - cometaerum, (1683). Jiný spis nazval poeticky Milovník hvězd nebeský - Uranophilus coelestis (1685). Ve spise Legatus uranicus peregrinus vysvětluje, že komety jsou jevy sluneční soustavy. Jak je vidět nedržel se jako mnozí z jezuitů Aristotelovy kosmologie. Mezi další učence, kteří se snažili korigovat Aristotelovu kosmologii patřil J. Zimmermann. Zimmer-mann pozoroval a pořizoval mapky zákresů slunečních skvrn systematicky po několik měsíců. („Dodnes totiž není jasné, kdo vlastně první objevil sluneční skvrny. Jesuita Scheiner sváděl s Galileem urputný boj o prioritu a používal všech prostředků, aby Galilea znemožnil. Až do smrti papeže Pavla V. se katolická církev stavěla shovívavě k heliocentrickým názorům, jež Galileo převzal od Koperníka. Teprve po jeho smrti se Scheiner obrátil na nového papeže a upozornil ho na to, jakou bezvýznamnou roli svými zásadami Galileo přisuzuje církvi." Eliška Chvojko-v á. Oslavy čtyřstých Galileových narozenin. Kosmické rozhledy, roč. 2, čís. 6, 1964, s. 8.)

Jejich vznik vysvětloval zhušťováním a zřeďováním sluneční hmoty. Tento pozoruhodný názor, vystihující současné představy o vzniku slunečních skvrn, ostře kontrastuje s neměnným strnulým aristotelovským kosmem. ( Pavel F l o s s. K přírodovědným zájmům olomouckého profesora J. Zimmermanna. Sborník materiálů z kolokvia Moravské bratrské školství a jeho protějšky v 16. až 18. století, Přerov 1979, s. 133, 134.)

Měsíční sféra je prolomena obě části vesmíru se setkávají v rovnocenném postavení. I Komenský na tuto skutečnost reaguje, připouští změny v nadměsíční oblasti, aby tuto změnu zdůvodnil, přizpůsobuje působnost živlů. V Přehledu fyziky (1633) uvádí, že „všude v tomto viditelném světě dějí se změny".

Postupné oslabování geocentrismu mělo za následek i pád teorie živlů. Zdá se, že transformace obou vesmíru v jeden je pro učence přijatelnější, než je vypořádání s heliocentrismem, možná i proto, že to bylo méně nebezpečné.

Gregoriánská reforma kalendáře

Opožděné přijetí gregoriánské kalendářní reformy nebylo pouze moravským problémem, ale problémem protestantské části Evropy. Zde byla asi největší odlišnost od Čech co se týká náboženského problému přeneseného na pole astronomie. O gregoriánské reformě referuje Zdeněk Horský ve sborníku Z dějin geodézie a kartografie v roce 1985 v Příspěvku k poznání průběhu gregoriánské kalendářní reformy v českých zemích. (Rozpravy Národního technického muzea v Praze, NTM, 1985, s. 17-31.) Gregoriánská reforma měla být uvedena v život skokem z 4. října 1582 na 15. října 1582. V Čechách došlo na základě císařského mandátu k přechodu na gregoriánský kalendář v lednu roku 1584, a to tak, že po 6. lednu následoval 17. leden. Na Moravě byl však gregoriánský kalendář zaveden až skokem z 3. října starého kalendáře roku 1584 na 14. říjen. Reálné přijetí a zažití nového kalendáře bylo však procesem dlouhodobým, zvláště v prostředí, kde v bezprostředním sousedství v protestantském Německu nebyl nový kalendář respektován, takže dlouho přežívala praxe dvojího datování i u nás. (Rozdíl mezi skutečnou délkou tropického roku a tím, jak délku roku počítá juliánský kalendář, činil v 16. století plných 10 dní. Určování data Velikonoc bylo proto velmi pochybné, protože se počátek jara stále počítal od 21. března, ač ve skutečnosti Slunce prošlo jarním bodem již o řadu dní dříve. Datum Velikonoc připadalo podle obou souběžně užívaných kalendářů v každém z nich obvykle na j iné dny. To však bylo především důsledkem přeskočení deseti dní při zavádění nového kalendáře, podle kterého se pak počítal počátek jara o deset dní dříve než podle starého.) Tato chaotická situace se objevuje i v záznamech Bartoškovy kroniky: „Téhož léta Gregorius papá změnil jest kalendář i rok, tak že v jiných zemích, jako ve Vlaších, v Polště a kdež Antikrist panuje, o 10 dní prve Vánoce drželi, nežli zde v Moravě. Potom i v Čechách Velikou noc i Svatý Duch o půl čtvrtá téhodne prve světili, nežli my léta 1584. Neb když již všecky vokolní země a krajiny ten nový kalendář byly přijaly a mezi lidmi divný rozbroj učinili, někteří z přinucení pánův papežských o 10 dní prve svátky vejroční světili a potom s námi podruhé, a tak i jarmarky byli mítli, že nevěděli lidé, kdy kde jarmark drželi, neb zde v Moravě toho kalendáře nepřijali, až tepruva léta 84., měsíce října 4. dne pódii starého kalendáře, a to se stalo roku hrudného, a tak smě my zde v Moravě toho léta 84. dva hrudný měsíce měli. Jeden před májem měsícem a druhý papežský při Vánocích toho 84. léta." (Bartoškova kronika, f. 63a-63b.)

Pouze v rukopise je známo pojednám Pravidlo neb Správa strany nového kalendáře léta 1584 v Čechách a v Moravě, 85přijatého. Opis byl pořízen v Hulíně roku 1587. Pojednám se obrací především k zemědělcům, je psáno velice přístupnou formou. Zemědělci měli svůj hospodářský kalendář pomocí přísloví navázán na jednotlivé svátky, a navrhuje, kterými svátky je nyní třeba se pro tytéž účely řídit. (Zdeněk Horský. Příspěvek k poznání průběhu gregoriánské kalendářní reformy, op. cit., s. 26.)

Šimon Partlic ve svém Hospodářském kalendáři zavedl obě datování, na pravé straně pro jednotlivé dny v měsíci i starého kalendáře a na levé straně datování nového kalendáře, ale i východy a západy Slunce a Měsíce a také svátky jsou uvedeny podle obou kalendářů.

Že se oba kalendáře po užívaly i na začátku 19. století, ukazuje datování bitvy u Slavkova, která nebyla jen „bitvou tří císařů", ale i bitvou „tří kalendářů", juliánského, který se používal v Rusku, gregoriánského a revolučního kalendáře Francouzské republiky. A tak roku 1805 bojovali Rakušané 2. prosince, Rusové 20. listopadu a Francouzi 11. Frimairu. (Jan T o m s a. Kalendář francouzské republiky. Říše hvězd, roč. 80, 1999, č. 9, s. 84.)

Nejkvalitnější pojednání o nové kalendářové reformě je spis Tadeáše Hájka z Hájku O reformaci kalendáře dobré zdání pana doktora Thadyáše Hájka z Hájku odeslané do sněmu Jmtem pánům Moravanům. Pojednání nebylo určeno pro širší veřejnost, ale šlo o expertizu, kterou Tadeáš Hájek z Hájku adresoval moravským stavům, a která měla sloužit jako podklad projednání o přijetí kalendářní reformy na moravském zemském sněmu. Hájek se zachoval velkoryseji, než někteří astronomové v protestantském Německu (např. Keplerův učitel Michael Mástlin v Tubinkách), polemizující proti reformě stůj co stůj, a dokázal kriticky posoudit klady i zápory reformy. Tadeáš Hájek doporučoval přijetí gregoriánské reformy, protože již v Čechách a v četných zemích byla přijata, aby se předešlo zbytečným zmatkům.

Astronomické určování zeměpisné šířky a délky

Jedním z projevů emancipace astronomie bylo její praktické využití pro potřeby člověka v určování poloh na Zemi pomocí souřadnic. Na konci 16. století se rozvijí také metody vyměřování Země, určování zeměpisných souřadnic jak na souši tak na moři pomocí astronomických metod. Předpokladem k tomu byl rozvoj trigonometrie, úhloměrných metod a přístrojů. Můžeme uvést na 160 změřených zeměpisných délek a šířek měst v Evropě, jak je uvádí Longomontanus. Zeměpisné určení míst pomáhalo tehdejším panovníkům zjistit, jak velká je vlastně jejich země, jaké má rozměry, jaký tvar a jak daleko je od města k městu místo toho, aby se měřilo ve dnech jízdy na koni nebo jízdy povozem. Astronomická měření šířky a délky dovolovala zjistit plochy, z nichž se měly vybírat daně. Nehledě na to, že i k samotné astrologii bylo třeba znát zeměpisné souřadnice místa, pro které byl horoskop vypočten. Astronomickým měřením pro kartografické pracemi se měli zabýval Hájek z Hájku, Tycho i Kepler - trojhvězdí rudolfínské astronomie, vždyť před vynálezem dalekohledu bylo možné provádět jedině úhlová měření pozic hvězd, která byla nyní použitá ke kartografickým účelům. Dalekohled umožnil zpřesňování metod určování míst na zemském povrchu pomocí pozorování zákrytů Jupiterových měsíců planetou, které objevil Galileo, a také pomocí zatmění Měsíce, registrací časů zákrytů kráterů zakrývaných pohybujícím se zemským stínem. Návrhem nových astronomických metod se zabýval Jan Marek Marci. Průkopníkem nových astronomických postupů byl již několikrát citovaný Hájek, první pozoroval průchod hvězd meridiánem. Samotná, dnes bychom řekli geodetická astronomie, nebyla v rozporu s církevním učením, protože pracovala s jednotkovou koulí, jejíž střed ležel ve středu Země. Na této pomyslné kouli se nacházely hvězdy, jejichž pozice se počítaly pomocí rovnic sférické trigonometrie. Dalším argumentem pro podporu a rozvoj astronomických metod byly účely navigační při námořní dopravě, obchodu a určování polohy zámořských držav. Není proto divu, že mnozí jezuité při své misijní činnosti prováděli tato astronomicko-kartografická měření, ale i další astronomická pozorování. P. Franciscus Noěl určil zeměpisné souřadnice řady čínských měst. Po návratu vydal své práce v Praze. Zeměpisnou délku určoval pozorováním zatmění měsíců planety Jupiter. (Ze svého působení v Číně přivezli jezuité „první zprávy o kometárních pozorováních v Číně podají do Evropy až jezuitští misionáři, nacházející v čínském prostředí samostatné rozvinutí svých dosavadních astronomických vědomostí (Matteo Ricci) na přelomu 16. a 17. století, Antoine Gaubil ve 20. - 50. letech 17. stol. aj. (Jan V í t. Komety v zrcadle tisíciletí naši astronomie, op. cit., s. 53.) Z dalších jezuitů, jejichž činnost je spojena s Moravou, uveďme rodáka z Modříc u Brna P. Christiana May éra (1719 - 1783 ), astronoma a geodeta, spolupracovníka D. Casinniho na triangulačních měřeních pro novou velkou mapu Francie. Vypracoval mapu Porýní, učil na univerzitě v Heidelberku, byl dvorním astronomem kurfiřta mannheimského, vybudoval hvězdárnu ve Schwetzingenu. (Ladislav Š e b e s t í k. Cristian Mayer z Modříc 1719-1703. K 250. výročí narození vydalo Sdružení přátel starých Modříc, Brno - Venkov : 1969.) Joannes Hanke (Hancke) (1644 Nisa v Polsku - 1713 Brno), profesor filosofické a theologické fakulty, byl ceněn jako matematik a astronom. Zabýval se výpočty zatmění Slunce a Měsíce, reformou kalendáře, pozorováním planet, konstrukcí slunečních hodin. Pro matematiku získával i své žáky v Praze i v Olomouci. Profesorem matematiky byl na filosofické fakultě v Praze v letech 1674 - 1677 a 1686 - 1688, pět let v Olomouci (1678 -1683). Kasparus Knittel (1644 Slezsko - 1702 Telč), autor známých výkladů aristotelské filosofie, se věnoval matematice a fyzice. Na konci života se stal rektorem univerzity. Z jeho prací upoutá Cosmographia elementarispropositionibus physico - mathematicism proposita... Pragae 1673, Norimbergae 1674.

V Národní knihovně v Praze je uloženo šestnáct spisů z let 1620 - 1749, pojednávajících o fyzikální astronomii - zatměních, kometách, výšce pólu, planetách, astronomických pozorováních blíže neoznačených, soustavě světa. Jen čtyři z nich byly vydávány v Praze, pět v Olomouci, ostatní v cizině. (Ondřejovská hvězdárna, op. cit, s. 38-42.)

Závěr

Chceme-li posuzovat astronomii 16. a 17. století na Moravě, můžeme konstatovat, že až do příchodu jezuitů spíše zaostávala za ostatní vyspělou Evropou, i za Čechami. Astronomie na Moravě nebyla jen teoretickou disciplínou, jak ukazuje třeba angažování Tadeáše Hájka z Hájku ve sporech při přijímání gregoriánské kalendářové reformy. Centrem astronomie v Čechách byla Praha - na Karlově univerzitě, na dvoře Rudolfa II. apozději na jezuitské akademii. Založení univerzity v Olomouci mělo zásadní vliv na stav astronomie na Moravě. Nemůžeme však zapomínat, že vědecký život se rozvíjel také mimo univerzitní půdu, mimo katolické prostředí, podporován šlechtickými rody, na Moravě to byli například Žerotínové. I Komenský měl jistě přístup do jejich knihovny, kde se nacházela astronomická literatura, která mu sloužila jako zdroj seznamující jej s novými astronomickými objevy a hypotézami. Morava utrpěla výrazný úbytek vědeckého potenciálu pobělohorským exilem, zmiňovali jsme se o dvou, kteří museli opustit vlast -Komenský a Partlic. Evidentní vzestup astronomie na Moravě však můžeme spatřit až v souvislosti s jezuity a olomouckou univerzitou. Jejich zásluhou došlo k předávání a výměně informací z astronomie mezi ostatními zeměmi a Moravou, protože jezuité v rámci svého misionářského poslání putovali mezi jezuitskými kolejemi, u nás zejména mezi Prahou, Olomoucí a Vratislaví. Astronomická pozorování byla prováděna spíše příležitostně, nebyla spojena s určitým trvalým místem, a byla provozována individuálně. Jezuité ale v rámci svého misijního působení v různých místech zeměkoule prováděli kromě astronomicko-kartografických měření i pozorování astronomických objektů a jevů jako byly například komety a zatmění Slunce a Měsíce. O systematickém pozorování v českých zemích můžeme hovořit až v 1. polovině 18. století v souvislosti s klementinskou věží v Praze.

SUMMARY

Astronomy in Moravia in the 16th and 17th Centuries

Moravia in the 16th and 17th centuries did not belong to the top astronomy centres, like Rudophien Prague for example. No doubt one of the Moravians dealing with astronomy in that time was J. A. Comenius, although he did not concentrate much on the subject until he was exiled after the Battle of the White Mountain. One of the Moravian exiles was also Simon Partlic of Spicberk from Tfesf na Morave, who became famous as a representative of cometary astrology and as a creator of historical calendars. Moravia was one of the places where astronomy, too was affected by the clash of catholic and protestant religions, which is obvious from detainments when adopting the Gregorian calendar reform. In the process of substantiating the adoption of the reform in Moravia the Czech thinker and astronomer Tadeas Hajek of Hajek was involved, who produced an expert opinion for the Moravian estates. Until the Olomouc University was established this was of essential importance for the development of astronomy in Moravia. It was thanks to the local Jesuits that information on astronomy was passed on and exchanged because fulfilling their vocation members of the order used to travel between the Jesuit places, especially between Prague, Olomouc and Vratislav. However at Jesuit Universities a severe conflict was under way between geocentrism and Copernicus's heliocentrism. That also reflected upon the specific shape of astronomy in Moravia. Scientific life was developing outside university grounds as well, being supported by noble families like the Zerotins in Moravia for example.