|
|
| ||
Speciální nabídka provozovatelům táborů, rekreačních středisek a ozdravoven - přijedeme za Vámi | ||||
Obnoveno 18.08.2010 |
AKTUALITY 8/2010 |
|||
DNES Vážení čtenáři, omlouváme se za problémy s archivem a obrázky vzniklým od 1.2.2009 omezením dostupného prostoru na sweb.cz
|
Kosmické počasí na spaceweather.com a NOAA.gov. Slunce aktuální snímek vlevo. Vytvořte si aktuální mapku hvězdné oblohy. Jak bude při pozorování? Předpovědi a mapky ČHMÚ, SHMÚ, Aladin, Medard, GFS, ICM, Meteosat, Foreca či Freemeteo |
![]() |
OBLOHA O PRÁZDNINÁCH 2010
Pobyty pod prázdninovou oblohou jsou většinou spojeny s poněkud jinými
zážitky, než jsou ty astronomické. I tak však můžeme některé astronomické
nebo s astronomií spojené úkazy pozorovat. Z planet to budou na večerní
obloze stále Venuše, po Měsíci nejjasnější objekt noční oblohy, a s ní i
Mars a Saturn. Všechny tři planety se ale blíží ke Slunci a tak se jejich
pozorovatelnost bude s postupujícím létem zhoršovat. Počátkem srpna dokonce
nad západním obzorem vytvoří poměrně těsné seskupení, které však brzy
zapadne nebo zmizí v oparu nad obzorem. Pokud vydržíte přes půlnoc,
nepřehlédnete jistě nad východním obzorem ještě Jupiter.
Počátek července, kdy vlastně vůbec nenastává astronomická noc, je velmi
vhodným obdobím pro sledování nočních svítících oblaků, které můžete za
vhodných podmínek spatřit nevysoko nad severním obzorem.
V noci z 12. na 13. srpna vyvrcholí jako každoročně nejznámější, i když
určitě ne nejintenzivnější, meteorický roj Perseidy. Měsíc bude krátce po
novu a tak budou z astronomického hlediska pozorovací podmínky příznivé.
Mezi 11. až 14. srpnem tak nejspíše budete moci ve druhé polovině noci
zahlédnout i několik desítek "padajících hvězd".
Z hvězd bude o letní noci nejnápadnější tak zvaný Letní trojúhelník tvořený
hvězdami Deneb (v souhvězdí Labutě), Vega (v Lyře) a Altair (v Orlu). Svůj
název získal podle období nejlepší pozorovatelnosti ze severní polokoule.
Všechny tři hvězdy patří mezi tradiční navigační hvězdy, kterých je něco
přes padesát.
Nejjasnější hvězdou letní oblohy tak je Vega (0,03 mag, 5.nejjasnější hvězda
oblohy). O něco slabší je Altair (0,77 mag) a nejslabší hvězdou z celé trojice je Deneb (1,25 mag). Ve skutečnosti je to však právě Deneb, který co do svítivosti předčí obě předešlé hvězdy, je však od
nás podstatně dále než ony. Pokud by byl od Slunce stejně daleko jako Vega, byl
by 16krát jasnější než planeta Venuše ve svém největším jasu a byl by běžně pozorovatelný očima i za slunečného dne.
Za příznivého počasí máte i o prázdninách možnost navštívit večerní pozorování
vždy ve středu a
pátek po 20:30 hod. Větší skupiny si mohou domluvit individuální pozorování
i mimo tyto termíny.
18. srpna 2010
Tři
dobrovolníci objevili nový pulsar
Nový pulsar -
neutronová hvězda, jejíž záření vypadá jako tlukot srdce, objevili pomocí svých
domácích počítačů tři dobrovolníci programu Einstein@Home. Pulsar s názvem PSR
J2007 +2722 nalezli v datech radioteleskopu v Arecibu Chris a Helen Colvinovi z
Iowy v USA a Daniel Gebhardt, informatik z univerzity v německém Mainzu.
Tento konkrétní pulsar se nachází v Mléčné dráze, zhruba 17.000 světelných let
od Země v malém souhvězdí Lištička (Vulpecula), nacházejícím se na severní
obloze uprostřed letního trojúhelníku.
Všichni tři objevitelé jsou součástí dobrovolnického projektu Einstein@Home,
který používá domácích počítačů dobrovolníků z celého světa, k prohledávání dat
získaných profesionály nejrůznějšími radioteleskopy, v tomto případě data z
největšího samostatného radioteleskopu světa v Arecibo na karibském ostrově
Puerto Rico.
Jak říká profesor astronomie na Cornellově univerzitě Jim Cordes, jeden z
původců projektu, radioastronomy v podstatě omezuje výkon jejich počítačů. Takže
čím více lidí dobrovolně poskytne výpočetní výkon svých PC, tím lépe. Hovoří se
už o další generaci radioteleskopů, ale tím se ještě více prohloubí rozdíl mezi
množstvím získaných dat a výpočetním výkonem dostupných počítačů. Proto vědci
hledali a nakonec našli dodatečný výpočetní výkon pomocí výpočtů distribuovaných
mezi množství dobrovolníků.
Jde o součástí úsilí konsorcia 20 univerzit, včetně Cornellovy a Wisconsinské
univerzity v USA, kanadských univerzit McGill a univerzity Britské Columbie a
německého Institutu Maxe Plancka pro gravitační fyziku v Hannoveru.
O tom, že by objekty jako jsou pulsary mohly existovat spekulovali astronomové
už od třicátých let minulého století, ale první takový objekt objevili až v roce
1967. Nyní po více než čtyřiceti letech výzkumů jsou známy tři jejich základní
typy, existuje řada modelů, ale neexistuje pro ně žádná opravdu všeobecně
přijímaná teorie, protože teprve výsledky několika posledních let dovolují
vědcům udělat si reálnější představu o tom jak fungují.
Pulsary jsou vždy rychle rotující neutronové hvězdy, vysvětluje profesor Cordes,
ale při tom ne všechny rychle rotující neutronové hvězdy jsou pulsary. Pulsary
jsou proto nesmírně důležité jako nástroj astrofyziků, který jim pomáhá měřit
kosmické jevy. Pulsary jsou rychle rotující neutronové hvězdy, které vyzařují v
oblasti svých pólů jako maják silné rádiové vlny. Jsou to velmi kompaktní, velmi
hustá, velmi extrémní a vysoce magnetická tělesa.
V současné době astronomové vědí o zhruba 2.000 pulsarů, ale odhadují, že jich
může být i 10x více. A zde právě narazili astronomové na problém výpočetní
kapacity. V roce 2004 proto začali Cordes a další přemýšlet jak z tohoto
problému ven. Výsledkem byl v roce 2007 program distribuovaných výpočtů
Einstein@Home. Jak tento systém funguje? Data z radioteleskopu v Arecibo jsou
dodána na Cornellovu univerzitu, kde zarchivují a předzpracují. Pak jsou předána
do Německa, kde je provedena jejich předběžná analýza a rozdělení do malých
pracovních jednotek. Tato data jsou pak poslána tisícům dobrovolníků po celém
světě, kteří na zpracovávají svých počítačích, v době kdy je sami nevyužívají.
Noa nakonec se jejich snaha se vyplatila. Dne 11. července 2010 mohlo konsorcium
astronomů a občanských dobrovolníků oznámit: našli jsme nový pulsar. Pro ty
kteří by se chtěli připojit také, přejděte na http://www.einsteinathome.org/
17. srpna 2010
Chladící systém ISS opraven
Dvojice astronautů v pondělí během třetího kosmického
výstupu oživila porouchaný chladící systém kosmické stanice. Palubní inženýry
Doug Wheelock a astronautka Tracy Caldwell Dyson vystoupili mimo ISS už potřetí
během 10 dnů, aby se pokusili definitivně vyřešit problém, který po selhání
jednoho z chladících okruhů znamenal omezení chodu řady přístrojů z vybavení
stanice a na krátkou dobu přinutil NASA uvažovat také o alternativě evakuace
nebo snížení počtu členů posádky ISS.
Ukázalo se totiž, že oprava byla složitější než se původně předpokládalo. Po té
co se nepodařilo na poprvé odpojit vadné čerpadlo, musel být přidán další výstup
do kosmu. Při druhém výstupu, kdy se konečně podařilo čerpadlo odpojit, zase
došlo k úniku chladiva a oba astronauti museli strávit nějaký čas navíc v
přechodové komoře, než se prokázalo, že jejich skafandry nejsou potřísněny
čpavkem a ten tak nemůže kontaminovat vnitřní prostor stanice.
V pondělí při třetím výstupu do kosmu trvajícím sedm hodin a 20 minut tedy
astronauti konečně umístili a připojili náhradní čerpadlo, které bylo jako
náhradní díl umístěno na venkovní plošině už od roku 2006, kdy jej tam dopravil
raketoplán Discovery.
"Čerpadlo vypadá dobře," oznámil posádce ISS Oscar Koehler z NASA Johnson Space
Center v Houstonu po ukončení opravy a Doug Wheelock si oddechl. Po té ještě oba
astronauti odstranili staré čerpadlo a ukončili výstup do kosmu. NASA nyní doufá
v obnovení plného výkonu chlazení stanice tento čtvrtek.
NASA má nyní už jen dva lety raketoplánů na to, aby dokončila 100 miliardovou
stanici, kterou staví celkem 16 národů už od roku 1998. Kongres proto zvažuje
přidání ještě jednoho letu navíc než všechny tři raketoplánu odejdou do
zasloužené výslužby a budou umístěny v amerických muzeích.
16. srpna 2010
Prodloužení slunečního minima souvisí se změnami v konvektivní zóně
Nová analýza neobvykle dlouhého slunečního cyklu, který skončil v roce 2008
naznačuje, že jedním z důvodů pro takto dlouhý cyklus by mohlo být protažení
"dopravního pásu" plazmy v konvektivní zóně, ve které horká plazma cirkuluje
mezi slunečním rovníkem a jeho póly. Výsledky analýzy by měly vědcům pomoci lépe
pochopit faktory ovládající načasování slunečních cyklů a mohly by vést k lepší
předpovědi jejich průběhu.
Studii zpracovali Mausumi Dikpati, Peter Gilman a Giuliana de Toma, všichni z
High Altitude Observatory při Národním centru pro výzkum atmosféry (NCAR) a
Roger Ulrich z University of California v Los Angeles. Svůj výzkum publikovali
30. července v Geophysical Research Letters.
Slunce prochází cykly trvajícími přibližně 11 let. Tyto cykly zahrnují fáze se
zvýšenou magnetickou aktivitou, větším množstvím slunečních skvrn a slunečních
erupcí i fáze s nižší aktivitou. Zvýšená úroveň aktivity Slunce může ovlivnit
navigační, komunikační a energetické systémy na Zemi. Poslední sluneční cyklus,
23. v pořadí od doby zahájení jeho sledování, skončil v roce 2008. Nejenže trval
déle než předchozí cykly, ale měl i delší fázi nízké aktivity, ss jejímž
vysvětlováním měli vědci potíže.
Z nové analýzy NCAR vyplývá, že jedním z důvodů pro dlouhý cyklus mohou být
změny v konvektivním proudění plazmy ve Slunci. Stejně jako na Zemi dopravují
globální mořské proudy vodu a teplo kolem celé planety, také Slunce má podobný
dopravní pás, ve kterém plazma teče po jeho povrchu směrem od rovníku k pólům,
kde se ochladí, padá do hloubky, ohřeje se, vrátí se k rovníku, a znovu
dopravuje teplo podél magnetických siločar k povrchu.
"Klíčem k vysvětlení dlouhého trvání 23. slunečního cyklu je náš model dynama,
ve kterém pozorujeme neobvykle dlouhé protažení proudu plazmy během tohoto
cyklu," říká Dikpati. "Z teorie dopravního pásu vyplývá, že kratší proudění,
takové jaké bylo pozorováno během 22.cyklu, by mělo být mnohem obvyklejší než
to, které na Slunci pozorujeme nyní."
Nedávná měření získaná a analyzovaná Ulrichem a jeho kolegy, naznačují, že ve
23. slunečním cyklu, se jižní proud rozšířil téměř až k pólu, zatímco v
předchozích slunečních cyklech se otočil zpátky k rovníku už asi na 60°
zeměpisné šířky. Kromě samotného prodloužení toku plazmatu to také znamená, že
se díky zachování hmotnosti jeho cesta oproti předchozím cyklům zpomalila.
Ve svém článku Dikpati, Gilman a de Toma používají simulace na počítačovém
modelu, díky němuž zjistili, že čím bude konvektivní proud plazmy delší a tím i
pomalejší, tím větší prodloužení slunečního cyklu to může způsobit.
Počítačový model týmu vědeckého týmu z NCAR, pojmenovaný jako Predictive Flux-transport
Dynamo Model, simuluje vývoj magnetických polí ve vnější třetině nitra Slunce
(oblast konvekce). Poskytuje fyzikální základ pro projektování charakteru
nadcházejícího slunečního cyklu z vlastností předchozích cyklů, na rozdíl od
jiných, statistických modelů, které zdůrazňují korelace mezi cykly. Už v roce
2004 model úspěšně předpověděl, že 23. cyklus 23 by mohl trvat déle než obvykle.
15. srpna 2010
Američtí astronomové vybírali své priority na příští desetiletí
Jak vznikly první hvězdy a galaxie? Existují i jiné planety podobné Zemi?
Z čeho je složen vesmír?
To jsou základní otázky, které, jak astronomové doufají, budou zodpovězeny v
následujícím desetiletí po té, co bude do provozu uvedena nová generace
kosmických, ale i pozemních dalekohledů. Tento týden předložila skupina
amerických odborníků Státní vědecké nadaci (NSF) podrobný plán, které
dalekohledy a které projekty by měly být v příštím desetileté financovány s
cílem maximalizovat očekávané výsledky na základě reálných rozpočtových
možností.
Pokračovat bude podpora Hubbleova kosmického dalekohledu, stejně tak jako jeho
nástupce dalekohledu Jamese Weba (JWST). Tyto dalekohledy ale jsou nebo budou
využívány pro detailní snímky malých částí oblohy a je proto potřeba je doplnit
o jiné dalekohledy zkoumající mnohem větší prostor, tedy takovými, které jsou
opakovaně schopny rychlé přehlídky rozsáhlé oblasti oblohy.
Takovými dalekohledy mají být Wide-Field Infrared Survey Telescope (WFIRST) v
kosmu a Large Synoptic Survey Telescope (LSST) na povrchu země. WFIRST je novou
inkarnací projektu Joint Dark Energy Mission (JDEM), který měl měřit odpudivé
síly temné energie a upřesnit znalosti o historii rozpínání vesmíru. Jedná se o
pokračování výzkumů z devadesátých let minulého století, nyní ovšem v jiné,
infračervené oblasti spektra. Navíc má WFIRST také pátrat po vzdálených
exoplanetách, které se zobrazují prostřednictvím gravitačních mikročoček.
Název "WFIRST" by chtěl také vyprovokovat novou kosmickou soutěž s Evropou,
která má plán na velmi podobnou misi pod názvem Euclid. Vzhledem k obdobnému
poslání a vysokým nákladům se zdá být smysluplné spojení obou misí NASA i ESA.
Zpráva odborného týmu proto doporučuje spojení misí WFIRST-Euclid pokud bude
plnit všechna vědecká očekávání včetně vyhledávání gravitačních mikročoček a
exoplanet, ušetří to financování a ESA dá misi stejnou prioritu jako NASA, která
ji povede. Rozhodnutí však nebude přijato před koncem roku 2011, což by mohlo
jej mohlo ještě zkomplikovat.
Vědecký panel klade vysokou prioritu hledání extrasolárních planet, nicméně
doporučuje opuštění projektu Space Interferometry Mission (SIM), který je už od
roku 1991 znám také jako hledač planet. Odůvodněním je, že zatím je příliš brzy
na to určit, jaké detekční techniky efektivního hledání by měly být použity.
Panel se odkazuje na to, že hledání exoplanet kosmickými prostředky vlastně už
začalo vloni misí Kepler, která exoplanety hledá metodou tranzitu. WFIRST by měl
hledat exoplanety pomocí gravitačních mikročoček, relativně novou technikou,
která odhaluje mírné zjasnění zdrojové hvězdy, pokud se před ní nachází jiná
hvězda s planetou a jí vytvořená gravitační čočka nepatrně zvýší její jas. Jako
nejplodnější se však zatím ukazují techniky měření radiálních rychlostí, která
však zatím dokáže pouze odhalit přítomnost větších planet.
Po doporučení financovat mise WFIRST a LSST, panel doporučuje obnovení
financování kosmických misí "střední" velikosti, které byly v poslední době z
rozpočtu vytlačeny většími misemi, jako je JWST, WMAP, Swift, GALEX, a WISE.
Takovými misemi by měly být The Nuclear Spectroscopic Telescope Array (NuSTAR),
pro zkoumání vesmíru vysokých energií v oblasti 6-79keV, kde by měl hledat černé
díry, mapovat exploze supernov nebo jádra nejextrémnějších galaxií, Gravity and
Extreme Magnetism (GEMS), pro zkoumání extrémního prostředí v okolí černých děr,
magnetarů nebo explodujících hvězd nebo Astro-H pro zkoumání vývoje galaxií a
jejich kup v rentgenovém oboru nebo hledání povahy temné hmoty a energie. Panel
také označil ta vhodné financování pozemních aktivit typu velkého
submilimetrového dalekohledu CCAT v Chille, nebo BigBoss, pčestavba 4m
dalekohledu Mayall na Kitt Peak na multiobjektový spektrometr, pomocí něhož by
měly být studovány projevy temné energie.
Třetí prioritou NASA v kosmu by měla být spolupráce s ESA na projektu Laser
Interferometer Space Antenna (LISA), který se snaží zachytit gravitační vlny.
LISA byla upřednostněna před Ixo, Mezinárodní rentgenovou observatoří, která
byla zařazena mezi priority v uplynulém desetiletí.
Třetí prioritou mezi pozemními přístroji by měla být podpora Giant Segmented
Mirror Telescope (GSMT), velkého dalekohledu se zrcadlem o efektivním průměru
cca 30 metrů. Na Havaji a v Chile jsou již naplánovány stavby dalších velkých
dalekohledů TMT a GMT jsou již plánována na Havaji a Chile, respektive především
s vlastní financování. Panel doporučuje Státní vědecké nadaci (NSF) vybrat jeden
z nich pro podporu ve výši 25%.
Možná částečně v reakci na ekonomickou situaci byl tento panel mnohem méně
liberálnější než některé z předchozích panelů. Požaduje nezávislé finanční
odhady u každého projektu a součet navrhovaných projektů nesmí překročit
plánovaný rozpočet.
8. srpna 2010
Astronauti klimatizaci
ISS neopravili
Dva z astronautů působících toho času na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS)
vystoupili v sobotu odpoledne našeho času na více než osm hodin do otevřeného
prostoru mimo stanici, aby se pokusili opravit závadu na primárním chladícím
systému. Doug Wheelock a Tracy Caldwellová Dysonová měli za úkol vyměnit vadné,
350 kilogramů vážící čerpadlo čpavku. Ani přes největší úsilí se jim však závadu
opravit nepodařilo. Stanice tak už od 31. července pracuje pouze s jedním,
záložním, chladícím systémem, jehož selhání by ohrozilo chod celé stanice.
Oprava naplánovaná na dva výstupy se měla původně uskutečnit už ve čtvrtek, ale
byla dvakrát odložena, aby měli astronauti dostatek času na přípravu
komplikované operace, která měla nakonec proběhnout tuto sobotu a příští středu.
Sobotní neúspěch si tak vyžádá zařazení dalšího, už třetího, výstupu do kosmu.
Příčinou nezdaru akce byl únik nebezpečného chladiva po té, co se astronautům
nepodařilo řádně uvolnit zaseknutou spojku na potrubí k čerpadlu.
Primární chladící systém je nefunkční už od 31. července a experti tuto závadu
označují za jeden z nejzávažnějších problémů, jaký musí za 12 let existence
orbitálního komplexu jeho posádka vyřešit. Jeho funkci zatím zastává druhý
chladící systém, který však není dimenzován na chod celé stanice a tak musela
posádka vypnout některé přístroje a přerušit část vědeckých experimentů.
7. srpna 2010
Nejpopulárnější meteorický roj roku přichází
Perseidy,
mezi lidmi nejznámější meteorický rok, nejspíše pro své prázdninové datum, není
rozhodně největším meteorickým rojem roku, jak by se podle jeho popularity mohlo
zdát. Nicméně uvidět za vlahé letní noci "padat hvězdu" a něco si přát vleže na
trávníku, je přeci jen větší romantika, než se balit do teplého oblečení a
ohřívat si ruce šálkem teplého čaje při listopadových Leonidách nebo
prosincových Geminidách. Aktivita letošních Perseid trvá přibližně od 17.
července do 24. srpna, přičemž maximum roje by mělo podle předpovědi nastat v
noci ze čtvrtka 12. na pátek 13. srpna mezi 1:30 až 4:00 středoevropského
letního času. Pro informaci široké veřejnosti bylo k letošním Perseidám vydáno
toto
Tiskové prohlášení České astronomické společnosti a
Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i. číslo 145 ze 6. 8. 2010.
Meteorický roj je úkaz, při kterém se proud drobných částeček meziplanetárního
prachu (nejčastěji uvolněného z jádra komet) o velikostech ne větších jak zrnka
písku střetává se Zemí a částečky při svém průletu atmosférou shoří. Na obloze
se jeví jako rychlé body s úzkým svítícím ohonem, proto "padající hvězdy". Ve
skutečnosti ovšem z nebe žádná hvězda nezmizí. Veřejnosti nejznámějším
pravidelným rojem jsou právě Perseidy, a to hlavně díky skutečnosti, že jeho
aktivita vrcholí za letních nocí. Ve skutečnosti ale patří ke třem dalším rojům
v roce, jejichž tzv. hodinová zenitová frekvence dosahuje nebo přesahuje 100
meteorů za hodinu (dalšími dvěma jsou lednové Kvadrantidy a prosincové Geminidy).
Lidově jsou také proslulé svým přídomkem "Slzy svatého Vavřince", neboť nejvíce
meteorů padá v neblaze proslulém výročí mučednické smrti římskokatolického
duchovního sv. Vavřince. Ten byl podle pověsti 10. srpna 258 upečen zaživa na
rožni za to, že v období perzekuce křesťanů za vlády římského císaře Valeriána
odmítl odevzdat majetek církve vládci a raději jej rozdal chudým.
Mateřskou kometou roje je 109P Swift-Tuttle, která se ke Slunci vrací jednou za
133 let. Naposledy se ke Slunci přiblížila v roce 1992, další návrat se očekává
až v červnu roku 2126. Aktivita roje však ani po osmnácti letech od průchodu
komety přísluním nijak výrazně neutuchá. Ba naopak - vlivem poruch vlákna
meteoroidů (částeček v proudu meziplanetárního prachu) především gravitačními
účinky Saturnu se mohou pozorovatelé ve výjimečných případech těšit ze zvýšených
frekvencí (až 400 meteorů v hodině). To ale astronomové na letošní maximum
nepředpovídají.
Radiant letního roje, tedy místo, odkud meteory vlivem perspektivy zdánlivě
vylétají, leží v severním cípu souhvězdí Persea (odtud název Perseidy). Toto
souhvězdí je v našich zeměpisných šířkách cirkumpolární, nikdy nezapadá (tudíž
nezapadá ani radiant). Počet meteorů, který bychom za ideálních podmínek na celé
obloze spatřili za hodinu (pro Perseidy se udává právě 100), je však třeba
přepočítat na výšku radiantu nad obzorem. Čím je radiant roje níže, tím méně
meteorů spatříme (většina meteorů "spadne" pod obzorem). Nejvýše je v době
každoročního maxima Perseid kolem 12. srpna v ranních hodinách před rozbřeskem,
kdy v České republice můžeme spatřit 75-90 meteorů za hodinu (tedy průměrně 1-2
meteory za minutu). Tomu nahrává i předpověď okamžiku letošního maxima, které
nastane někdy po půlnoci z 12. na 13. srpna, tedy v druhé polovině noci. V té
době navíc vůbec nebude rušit Měsíc, který zapadne už 12. srpna večer ve fázi
úzkého srpku.
"Padající hvězdy" nebudou létat jen v noci maxima roje. U Perseid se první
meteory objevují již koncem července. Jsou poměrně rychlé - vstupní rychlost
meteoroidů do zemské atmosféry je 59 km/s (nejrychleji se mohou z fyzikálních
důvodů meteory pohybovat 72 km/s, což je případ listopadových Leonid). Perseidy
jsou navíc známé lehce zelenavým zabarvením. Nástup jejich aktivity je pozvolný,
zato sestup po maximu je poměrně strmý. Aktivita končí asi 12 dní po maximu.
Kde a jak pozorovat?
K pozorování si najděte místo, na kterém je výhled na oblohu co nejméně rušený
vysokými stromy či domy. Také je třeba brát v úvahu možný výskyt přízemních mlh
v ranních hodinách, proto doporučujeme nějaké vyvýšené místo. V neposlední řadě
je pro spatření co největšího počtu meteorů nezbytné vydat se dál od osvětlených
aglomerací za tmavší oblohou (ideální je samozřejmě pozorování v horách nebo na
vysočině).
Samotné pozorování meteorů nevyžaduje žádné speciální vybavení, jakým je
kupříkladu dalekohled. Právě naopak. Meteory vyletují z radiantu náhodně po celé
obloze, takže stačí upřít zrak do vesměs libovolného místa na nebi a čekat na
první "padající hvězdu". Zorný úhel lidského zraku samozřejmě nezabere celou
oblohu, takže je dobré směr pohledu občas změnit. Celou scenérii je nejvhodnější
sledovat vleže, například z venkovního lehátka nebo ze spacáku. I když v
srpnových nocích ještě zdaleka nemrzne, doporučujeme teplé oblečení, a
přikrývky. Nejlepší období k pozorování je v průběhu maxima v druhé polovině
noci až do rozbřesku (od půlnoci do přibližně půl páté ráno), kdy radiant roje
stoupá nad obzor.
Pár tipů pro začínající fotografy
Pokud se rozhodnete nějaký meteor zachytit na fotografický film či digitální
fotografii, rozhodně vám nepostačí pouhý kompaktní fotoaparát do ruky. V první
řadě je třeba fotoaparát ustavit na nějaký stativ a namířit do vybrané části
oblohy (kolem půlnoci například do nadhlavníku, kde bude vrcholit souhvězdí
Labutě s jasným oblakem Mléčné dráhy). Váš fotoaparát musí být schopen snímat i
několikasekundové expozice (případně manuálně ovladatelnou uzávěrku na
libovolnou dobu, obecně je to označeno písmenkem "B"). Jestliže tyto předpoklady
vaše fotografická výbava splňuje, pak stačí v průběhu noci v náhodnou dobu
namířit objektiv k obloze, otevřít uzávěrku (či spustit co nejdelší expozici) a
čekat, že ve hvězdném poli, které váš fotoaparát právě zabírá, proletí nějaký
jasnější meteor. Na snímku se pak projeví jako úzká světelná stopa, někdy i s
občasnými zjasněními. Samozřejmě velkou "výhrou" může být světelný širokoúhlý
objektiv, s jehož použitím se při kratších expozicích příliš neprojeví rotace
Země (hvězdy se nebudou jevit jako malé oblouky, ale body) a zaberete větší část
oblohy, tudíž zvýšíte šanci k zachycení nějaké meteorické stopy. Podrobnější
rady na fotografování meteorů najdete například zde: cassi.astronomie.cz/fotografovani.htm.
Z letošních meteorických rojů už žádný nebude mít tak příznivé podmínky.
Prosincové Geminidy budou rušeny Měsícem ve fázi dva dny po první čtvrti, tedy
hlavně v první půli noci. Velmi zajímavé vyústění však budou mít pro české
pozorovatele Kvadrantidy v noci ze 3. na 4. ledna 2011. Při jejich pozorování
Měsíc nebude vůbec rušit, neboť bude v novu a 4. ledna krátce po východu Slunce
jeho temný kotouč předvede jedinečné představení v podobě částečného slunečního
zatmění. Při jeho maximální fázi bude nad územím České republiky skryto okolo 79
procent slunečního průměru.
6. srpna 2010
První člověk na Měsíci
osmdesátiletý
Tento týden, ve čtvrtek 5.srpna 2010 oslavil Neil Armstrong, americký astronaut,
první člověk jehož noha stanula na jiném vesmírném tělesu kromě Země, významné
životní jubileum osmdesáti let.
Armstrong se narodil na americkém venkově, ve státě Ohio, poblíž malého, dnes
asi desíti tisícového městečka Wapakoneta. Už v mládí ho kromě skautingu bavila
stavba modelů letadel, která ho přivedla i ke studiu stavby letadel na námořní
akademii. Stal se námořním pilotem a jeho první bojové nasazení bylo během
korejské války, ve které absolvoval 78 bojových letů. V roce 1955 ukončil
studium leteckého inženýrství na Pardue univerzity, aby dále pokračoval ve
studiu na Univerzitě Jižní Karoliny.
Stal se civilním testovacím pilotem v NACA (předchůdce NASA), V jejích službách
nalétal 2450 hodin, při kterých např. dosáhl na stroji X-15 rychlosti 6.615 km/h
(Mach 5,74) nebo na tomtéž stroji vystoupal až do výšky asi 63 kilometrů.
V roce 1962 byl vybrán do druhé skupiny astronautů. Do kosmu se poprvé podíval
jako velitel mise Gemini 8 a už při svém prvním letu musel vyřešit potenciálně
smrtelný problém nekontrolované prudké rotace kabiny po prvním pilotovaném
spojení dvou těles na oběžné dráze. Po té byl nominován jako záložní velitel pro
mise Gemini 11 a Apollo 8. O život mu šlo ještě jednou také v roce 1968 při letu
na trenažéru LLRV sloužícímu pro nácvik přistání lunárního modulu, kdy ho
zachránila jen pohotová katapultáž.
V roce 1969 byl stanoven velitelem mise Apollo 11 a byl mu svěřen úkol prvního
přistání na Měsíci, na který vystoupil jako první člověk 21. července 1969 ve
2:56 světového času. Na Měsíci strávil spolu s druhým členem posádky Buzzem
Aldrinem celkem 21 hodin. Na Zemi se vrátili 24.července 1969.
V letech 1971 až 1979 působil jako profesor leteckého inženýrství na University
of Cincinnati. V roce 1986 byl jmenován místopředsedou prezidentské komise,
vyšetřující nehodu raketoplánu Challenger. V letech 1989 až 2002 působil jako
ředitel firmy AIL Technologies vyrábějící letecké komponenty.
V poslední době žije v ústraní ve městě Lebanon v Ohiu a prakticky veřejně
nevystupuje. Má svoji hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy a byl zapsán do
Národní letecké síně slávy. Jeho jméno nesou i jeden z malých kráterů poblíž
místa přistání Apolla 11, ulice a letecké muzeum ve Wapakoneta.
1. srpna 2010
Spící Spirit stále nevolá
domů
Už od 22.března nezaslechl řídicí tým mise Spirit z Marsu žádný, ani ten
nejmenší signál. Od toho dne Spirit osaměle čelí zatím nejtěžšímu úkolu své mise
- přežít krutou marťanskou zimu.
Řídící tým očekával, že Spirit by mohl přejít do režimu nízko úrovňové
hibernace, protože vozítko nebyli schopni dostat do výhodnější polohy vzhledem
ke Slunci, aby solární panely mohly produkovat alespoň nějakou energii během
čtvrté marťanské zimy, která v místě, kde se Spirit nachází trvá od května do
listopadu. Během zimního spánku tedy sonda pozastaví veškerou komunikací a další
činnosti, tak dostupná energie slouží jen pro dobíjení baterie a výrobu tepla,
aby se nezastavily hodiny počítače sondy.
Dne 26. července začali manažeři mise užívat stránkovací techniku, tak zvanou
nazvanou "sweep and beep" ve snaze navázat komunikaci se Spiritem. "Na místo
toho abychom jen poslouchali, posíláme sondě příkazy na které by měla reagovat a
vyslat zpět k nám komunikační pípnutí," řekl John Callas, ředitel projektu
Spirit a Opportunity v NASA Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně. "Pokud je
sonda vzhůru a poslouchá, pošlete nám zvukový signál."
Na základě modelů marsovského počasí a jeho vlivu na množství dostupné elektřiny
manažeři věří, že pokud Spirit odpoví, bude to s největší pravděpodobností trvat
ještě příštích několik měsíců. Nicméně stále je i velmi pravděpodobná možnost,
že Spirit už nikdy neodpoví.
"Bude to zázrak z Marsu, pokud nám náš milovaný rover zavolá domů," řekl Doug
McCuistion, ředitel průzkumného programu Marsu v NASA ve Washingtonu. "Ještě
nikdy nečelil takto vážnému druhu ohrožení, je to neprobádaná oblast."
Protože většina z ohřívačů sondy nebyla tuto zimu pro nedostatek energie v
provozu, Spirit pravděpodobně zažívá svoji nejchladnější vnitřní teplotu, až
minus 67°Celsia. Během předchozích tří marťanských zim, komunikoval Spirit asi
jednou nebo dvakrát týdně se Zemí a používal své ohřívače aby zůstal v
relativním teple, když ohřívače byly schopny udržet vnitřní teploty nad minus
40°Celsia. Ale pokud baterie ztratila příliš mnoho ze své kapacity, mohly se
vnitřní hodiny Spiritu zastavit a sonda tak ztratila pojem o čase. Sonda by
ještě mohla ožít, ale nevěděla by kolik je hodin. Spirit by po této chybě
restartoval každé čtyři hodiny časovač a ve dne, když je Slunce nad obzorem, by
každou hodinu po 20 minut poslouchal, zda nezachytí signál ze Země.
Nejdříve by solární panely sondy mohly vygenerovat dostatek energie pro odeslání
pípnutí na Zemi přibližně 23. července. Řídící tým však nepředpokládá, že se
baterie dostatečně nabije dříve než koncem září, ale může to být i později,
pokud se hodiny sondy zastavily. Jestli se Spirit probudí, budou se muset
nejdříve udělat kompletní testy přístrojů a elektroniky.
Na základě znalostí o průběhu předchozích zim neočekává řídící tým během
příštích dvou měsíců nijak výrazný nárůst produkce elektrické energie, po té se
však bude již jen zvyšovat až do března 2011, kdy nastane letní slunovrat. Pokud
tedy sondu neuslyšíme do slunovratu je nepravděpodobné, že bychom ji ještě někdy
slyšeli.
"Ovšem, i pokud bychom Spirit už nikdy neslyšeli, myslím si, že jeho vědecké
dědictví je v bezpečí. Ale doufáme, že ho ještě uslyšíme a budeme pokračovat ve
vědeckém zkoumání s oběma sondami." řekl Steve Squyres, vedoucí výzkumného
programu obou sond na Cornellově univerzitě.
Spirit a jeho dvojče Opportunity začali zkoumat Mars v lednu 2004 s plánovanou
délkou mise trvat pouhé tři měsíce. Spirit v dubnu 2009 uvízl a dále se
nepohybuje, zatímco Opportunity pokračuje v cestě směrem k velkému kráteru
Endeavour. Opportunity během roku 2009 urazila větší vzdálenost než v kterémkoli
předchozím roce. Obě sondy učinily důležité objevy o přítomnosti vody v
minulosti Marsu a o prostředí, které mohlo být příznivé pro mikrobiální život.
30. července 2010
V Galaxii je mnoho planet
jako Země
V pondělí 26.července přišel Dimitar Sasselov z Harvardovy univerzity, astronom
a člen výzkumného týmu mise kosmického dalekohledu Kepler, s překvapivým a zcela
nečekaným prohlášením o tom, že mise zřejmě objevila desítky planet podobně
velkých jako je naše Země.
Představit si, že vesmír je plný planet podobných Zemi není pro většinu lidí
velký problém. Mnohem horší je ale takový předpoklad prokázat. Teď se to ale
možná podařilo prokázat americkému Národnímu úřadu pro letectví a vesmír (NASA).
Jeho kosmický dalekohled Kepler totiž nejspíše zaznamenal nejméně desítky
exoplanet, které se co do velikostí podobají naší matičce Zemi.
NASA vypustila svoji tunovou observatoř do kosmu loni 7. března. Dalekohled o
průměru hlavního zrcadla 1,4 metru je vybaven fotometrem pro sledování rychlých
změn jasu pozorovaných hvězd, jejichž mezní hvězdná velikost může být až do 16
magnitudy. Předpokládá se, že během asi 3,5 roku trvající mise bude sonda Kepler
schopna proměřit na 100.000 hvězd, u nichž by až do vzdálenosti přibližně 3.000
světelných let od nás měla být schopna odhalit planety i o velikosti Země.
Objev planet této velikosti se tedy dříve nebo později předpokládal, ovšem
způsob jakým byl zveřejněn už tak očekávaný nebyl. A neplánovala ho tak nejspíše
ani samotná NASA. To jak se informace dostala na veřejnost se totiž běžně nazývá
spíše "únik informací", než vědecká prezentace. K čemu došlo? Ještě před tím než
se NASA oficiálně rozhodla publikovat výsledky dosavadního průzkumu, ukázal
Sasselov během svého 18 minut trvajícího veřejného vystoupení na konferenci
TEDGlobal v britském Oxfordu graf dosavadních výsledků mise, z nichž vyplývá, že
již bylo objeveno přibližně 256 planet, mezi kterými nejméně 140 z nich má
rozměry podobné Zemi, tedy jsou maximálně 2x větší než ona. „Můžete zde vidět,
že malé planety na grafu převažují,“ řekl Sasselov během přednášky.
Vědcům z NASA se tedy zřejmě žadu planet o rozměru Země najít podařilo. Běžně se
však v odborných kruzích předpokládá, že zjištěné údaje budou napřed zevrubně a
ze všech stran analyzovány, budou vyloučeny možné omyly, a teprve pak budou
výsledky oficiálně publikovány. Z toho také vyplývá, že oficiální výsledky
takové studie se nedají očekávat dříve než v únoru příštího roku.
Otázkou tedy momentálně zůstává to, zda šlo o Sasselovovu vlastní iniciativu,
nebo zda šlo o řízený únik informací, protože Sasselov nalezené planetární
objekty označil pouze za kandidáty, nikoliv za potvrzené exoplanety.
27. července 2010
Díky
Google Earth byl nalezen mladý neporušený meteorický kráter
Na jihozápadě Egypta byl v odlehlé oblasti od Sahary nalezen několik tisíc let
starý vyjímečně zachovalý kráter po dopadu meteoritu. Příběh jeho objevu při tom
započal na stránkách Google Earth.
Kráter, který není nijak vyjímečně velký, jen 45 metrů široký a 16 metrů
hluboký, dostal jméno Kamil. Byl pravděpodobně vytvořen dopadem železného
meteoritu. Prvním kdo si ho na stránkách Google Earth povšiml byl v roce 2008
Vincenzo de Michele, bývalý kurátor Civico Museo di Storia Naturale z italského
Milána. Později kráter našli na satelitních snímcích z roku 1972 také výzkumníci
z Museo Nazionale dell'Antartide při univerzitě v italské Sieně. Zpráva o objevu
byla uveřejněna v online vydání časopisu Science.
Okraj kráteru je asi tři metry vysoký a je obklopen paprsky světleji vybarvené
horniny kontrastující s tmavým materiálem okraje sežehlým při nárazu. Luigi
Folco, který vedl tým ze Sieny řekl, že takové paprsky obklopené krátery jsou na
Zemi extrémně vzácné, ale celou řadu jich lze najít na Měsíci nebo na Marsu, kde
na ně nepůsobí tolik erozivních podnětů jako zde na Zemi, kde takové paprsky
obvykle rychle podlehnou erozi.
Koncem loňského roku Vědci místo dopadu osobně navštívili, aby svůj objev na
místě potvrdili. Na místě strávili několik měsíců a když se letos v únoru
vrátili, měli k dispozici nálezy více než 5.000 kusů železného meteoritu o
celkové hmotnosti 1,7 tuny. Z toho odhadují, že původní meteorit byl asi 1,3 m
široký a vážil asi 5-10 tun. Do Země udeřil rychlostí přibližně 3,5 km za
sekundu, což způsobilo, že se většina jeho hmoty vypařila.
Obrázek: Digitální model terénu kráteru Kamil se superponovanými magnetickými
anomáliemi a místy nálezů meteoritů větších než 10g. Kredit: Luigi Folco,
Science Express
Folco řekl, že kráter je tak zachovalý, že bude ještě dlouho poskytovat mnoho
informací o dopadech menších meteoritů. Ke dnešku totiž na Zemi existuje jen 176
potvrzených dopadových kráterů, z nichž mnoho rychle mizí. Navíc pouze 15 z nich
je menších než 300 metrů v průměru. Nový kráter tak pomůže vědcům vyhodnotit
rizika, která představuje dopad malých meteoritů. Tyto dopady se vyskytují
docela často, přibližně jednou za 10 až 100 let, ovšem většina takových malých
meteoritů zcela shoří během průletu atmosférou a tak nikdy nedopadnou až na
povrch.
Vědecký tým také analyzoval vzorky půdy a skla vytvořeného z pouštního písku na
místě dopadu. Doufají, že tyto analýzy jim pomohou určit přesnější stáří
kráteru. Předběžné výsledky naznačují, že meteorit pravděpodobně dopadl před asi
4. až 5.tisíci lety, což je v geologickém časovém měřítku docela nedávno.
souřadnice kráteru Kamil, pokud si jej budete chtít na Google Earth prohlédnout,
jsou 22°01'06"N a 26°05'15"E.
Více informací najdete na: The Kamil Crater in Egypt, Science Express, Published
Online July 22, 2010. doi:10.1126/science.1190990
25. července 2010
H-R diagram astronomů
Chcete znát nejpopulárnějšího astronoma? Chcete tuto
popularitu nějakým kreativním způsobem zpřehlednit? Nic jednoduššího. Sestavte je do
nejznámějšího astronomického diagramu.
Hertzsprungův-Russellův diagram. Ano ten, který vyjadřuje závislost povrchové
teploty (nebo spektrální typ) hvězd na jejích svítivosti (nebo zářivém výkonu;
absolutní magnitudě) v různých fázích vývoje. A stejně tak jako hvězdy
nezaplňují celý H-R diagram rovnoměrně, ale shlukují se na určitých místech,
které závisí na jejich stáří, velikosti a hmotnosti, tak ani astronomové se
navenek nejeví všichni stejně. Jedni přicházejí s novými objevy a hodně
publikují a jiní jsou více mediálně známí.
Sestavíme-li tedy graf, kde na osu x vyneseme mediální oblibu dotyčného
astronoma vyjádřenou tím, kolikrát ho a jeho práci lidé vyhledávali ve
vyhledavači Google a na osu y jejich publikační činnost jako autorů a
spoluautorů odborných publikací a to od nejproduktivnějších autorů až po ty méně
produktivní, dostaneme graf, který jako by z oka vypadl H-R diagramu.
Obrázek zde.
Existuje zde "hlavní posloupnost", tedy normální směr vývoje
astronoma od jeho počátků v oboru (Proto astronomers), až po vrchol jeho
profesionální kariéry jako vysokoškolského pedagoga (Akademic giants), je zde
oblast "bílých trpaslíků", tedy vědecky docela produktivních, ale prakticky
neznámých autorů (Dark astronomers), je zde i oblast "obrů", v tomto případě
nováčků, jejichž kariéra začala velkým nebo zajímavým a dobře zpopularizovaným objevem
(New-media branch), a je zde i oblast "veleobrů", kteří dokázali své znalosti
dobře prodat na veřejnosti (Media stars).
Top ten světových astronomů tvoří podle známosti tyto desítka osobností:
1. Prof. Stephen Hawking (*1942)
britský teoretický fyzik a jeden z nejznámějších vědců vůbec. Významně přispěl
zejména k různým oborům kosmologie a kvantové gravitace.
2. Prof. Carl Sagan (*1934 – †1996) americký astronom
a popularizátor vědy, průkopník exobiologie a podporovatel programu SETI -
hledání mimozemské civilizace.
3. Prof. Brian Cox (*1968) britský částicový fyzik,
působí na Manchesterské univerzitě a v CERN, získal několik ocenění za propagaci
vědy
4.-6. Prof. Michio Kaku (*1947) americký teoretický
fyzik, specialista na teorii strun, popularizátor vědy
4.-6. Dr. Phil Plait (*?) americký astronom a skeptik,
který provozuje internetové stránky BadAstronomy.com.
4.-6. Myleene Klass (*1978) anglická zpěvačka,
modelka, herečka a amatérská astronomka popularizující astronomii. Studuje
astronomii na Open University,
7. Dr. Neil deGrasse Tyson (*1958) americký
astrofyzik, ředitel Haydenova planetária v New Yorku, popularizátor astronomie
8. Prof. Michel Mayor (*1942) švýcarský profesor
astronomie na univerzitě v Ženevě, objevitel první (a několika dalších)
extrasolární planety
9. Prof. Evine van Dishoeck (*1955) holandská
astronomka a chemička se specializací na molekulární astrofyziku, ředitelka
laboratoře astrofyziky na Leydenské univerzitě, manželka generálního ředitele
Evropské jižní observatoře
10. Lord Martin Rees (*1942) anglický kosmolog a
astrofyzik, od roku 2005 prezident Královské astronomické společnosti
Nejplodnější z autorů, Prof Simon White, který publikoval již téměř tisícovku
vědeckých prací se v tomto žebříčku umístil až na konci druhé desítky.
21. července 2010
Astrofyzikové objevili kvasar, který se chová jako gravitační čočka
Všechno je jednou poprvé a nyní je to podle zprávy zveřejněné v úterý
20.črvence v časopisu Astronomy & Astrophysics kvasar, který se chová jako
gravitační čočka. Tento objev učinili vědci z astrofyzikální laboratoře
Ecole Polytechnique Federale de Lausanne (EPFL) ve spolupráci s kolegy z
Kalifornského technologického institutu (Caltech) v Pasadeně. Jejich objev
představuje výrazný postup na poli astrofyziky, protože dovoluje vědcům
zvážit a změřit galaxii ve které se kvasar nachází.
Obraz objevu, na kterém je kvasar v popředí zobrazen
modře a galaxie za ním pak červeně byl pořízen dalekohledem Keck II na
havajské Mauna Kea. Kredit: Courbin, Meylan, Djorgovski a další,
EPFL/Caltech/WMKO.
Gravitační čočky jsou ve vesmíru celkem běžné. Vznikají díky působení
gravitace masivních objektů jakými jsou velmi hmotné hvězdy nebo celé
galaxie, kolem kterých se ohýbají světelné paprsky procházející poblíž nich.
Pokud se takové objekty nacházejí mezi Zemí a vzdálenějším zdrojem světla,
mohou toto světlo zesílit a učinit jej tak snadněji pozorovatelným, i když,
bohužel, také mnohem více zdeformovaným.
Fenomén gravitačních čoček není jen zajímavým výsledkem Einsteinovy teorie
obecné relativity, ale také cenným astrofyzikálním nástrojem pro tak
důležité aplikace jako je třeba pátrání po extrasolárních planetách, nebo
studium hvězd, galaxií, shluků galaxií a kvasarů. Například způsob
zkroucení, počet obrazů vzdálených objektů a jejich vzájemná pozice dokáží
poskytnout základní informace o rozložení hmoty v galaxii působící jako
gravitační čočka a dovolí změření a zvážení veškeré její hmoty a to včetně
té temné.
Kvasar je srdcem takové galaxie. Jde vlastně o supermasivní černou díru,
kterou sice přímo vidět nemůžeme, ale pokud se dostatečně blízko ní nachází
byť i jen malá část hmoty galaxie, kterou černá díra pohlcuje, pak tato
hmota před tím než je pohlcena ještě jednou a naposledy extrémně jasně
zazáří.
Zatím známe asi sto těchto kvasarů jejichž světlo je koncentrováno, případně
zesilováno gravitačními čočkami ležícími mezi nimi a Zemí. Nicméně tentokrát
jde poprvé o zcela opačný případ. Kvasar se nachází v popředí a pozorovaná
galaxie až za ním. Význam tohoto objevu tedy leží ve skutečnosti, že
poskytuje nebývalou příležitost ke "zvážení" galaxie ve které se kvasar
nachází.
Výzkumníci z EPFL a Caltechu objevili kvasar fungující jako gravitační čočka
díky trojrozměrné mapě oblohy sestavení na základě údajů Sloanovy přehlídky
oblohy (SLOAN Digital Sky survey database - www.sdss.org), která pokrývá
více než čtvrtina oblohy a vědcům jsou v ní k dispozici údaje o téměř
milionu galaxií a více než 120.000 kvasarů. Z těchto údajů byl vybrán vzorek
asi 23.000 z nich ve kterých výzkumný tým nakonec vytipoval 4, které by
mohly působit jako gravitační čočky.
Jeden z těchto 4 kvasarů nakonec studovali pomocí dalekohledu Keck II
(Caltech), který je přivedl k objevu. První snímky této rarity budou v
nadcházejících měsících doplněny o vysoce kvalitní fotografie z Hubbleova
kosmického dalekohledu, na jejichž základě se bude možné o povaze tohoto
specifického kvasaru dozvědět mnohem více.
15. července 2010
Menší proton, aneb zažije částicová fyzika zemětřesení?
Světem fyziky se už několik dnů plíží časovaná bomba. Po deseti letech
výzkumů mezinárodního týmu zveřejnili vědci z Institutu Maxe Placka v
Německu a švýcarského Ústavu Paula Scherrera na internetové stránce časopisu
National Geographic (www.nationalgeographic.com) a v článku časopisu Nature
svá zjištění.
Podle nich totiž nejnovější měření naznačují, že proton je o čtyři procenta
menší, než se fyzikové dosud domnívali. Rozdíl není velký. Původně
odhadovaný rozměr protonu 0,8768 femtometru se zmenšil na hodnotu 0,84184
femtometru. Tento zdánlivě nepatrný rozdíl však bude mít, pokud bude
potvrzen, velké důsledky pro prakticky celou částicovou fyziku. Vědci si
zatím nedokáží naměřené hodnoty spolehlivě vysvětlit a proto se ještě může
ukázat že jde o omyl, a že ve měření se nachází nějaká systémová chyba,
spekuluje se o Rydbergově konstantě nebo výpočtu účinků elektromagnetického
kvanta (QED). Všechna měření tedy bude nutné opakovat a potvrdit.
Jde totiž o mnoho. Proton proton subatomární částice s kladným elementárním
elektrickým nábojem nacházející se v atomovém jádře byl objeven roku 1918
Ernestem Rutherfordem a zanedlouho byly odhaleny všechny jeho důležité
parametry, ze kterých dnes vychází prakticky celá částicová fyzika. Jeho
rozměr je tak jedním ze základních čísel figurujících při výpočtech
popisujících děje na úrovni elementárních částic. Pokud se tedy téměř tři
čtvrtě století pracovalo s chybným údajem, otřese to standardním modelem
částicové fyziky.
Až doposud se rozměr protonu zjišťoval měřením energie absorbované nebo
uvolňované tehdy, když elektrony obíhající kolem jádra přeskakují z jedné
energetické hladiny na jinou. Touto metodou se došlo k rozměru 0,8768
femtometru (biliardtin metru neboli 10-15 metru.)
Odborníci mezinárodního týmu při novému měření použili místo klasických
elektronů asi 200x těžší muony, kterými ve vodíkových atomech nahradili na
oběžných drahách kolem jader elektrony. A protože muony jsou mnohem těžší,
obíhaly tak mnohem blíže protonům, což umožnilo asi 10x přesnější měření než
s lehčími elektrony.
"Musíme být velmi opatrní, se širšími důsledky našeho zjištění," řekl
vedoucí výzkumu Randolph Pohl. "Ve výpočtech může být někde chyba, protože
teorie kvantové elektrodynamiky je v dobrém souladu a velmi dobře
zdokumentovaná," uvedl Pohl.
Vědci proto chtějí přestavět jejich měřící zařízení tak, aby bylo možné
změřit na místo vodíku poloměr jádra hélia. To by mohlo případnou chybu
odhalit.
11. července 2010
Měsíční základna Alpha
Léto a prázdniny jsou také dobou her a odpočinku. Aby jste přeci jen neutekli daleko od astronomie a kosmonautiky, připravila pro vás, kteří jste stále hraví, NASA zcela zdarma online hru o zkoumání Měsíce. Můžete se tak přidat k týmu výzkumníků, kteří na jižním pólu Měsíce budují a udržují měsíční základnu Alpha.
NASA sice zatím opustila svůj záměr návratu na Měsíc už kolem roku 2020, ale
jak sdělila NASA při uvedení hry: "Na Měsíční základně Alpha, můžete
přijmout vzrušující roli astronauta pracujícího na další expanzi lidstva a
jeho výzkumu. Po návratu z průzkumné expedice budete svědky dopadu
meteoritu, který ochromuje podporu života na základně a budete se s tím
muset vypořádat. Drahocenné minuty odtikávají a vy a váš tým musíte opravit
a vyměnit zařízení na výrobu kyslíku. Chcete-li splnit své poslání, musíte
používat interaktivní velitelské centrum, lunární rovery a mobilní robotické
opravářské jednotky. Správné použití a optimální rozložení disponibilních
zdrojů je klíčem k celkovému úspěchu týmu. Hra je navržena tak, aby zapojila
a vzdělávala studenty o technologických možnostech, zapojení do pracovního
týmu a budoucnosti vesmíru."
Hru Měsíční základna Alpha mohou hrát jeden až šest hráčů a jak NASA
podotkla, jde o předzvěst dalšího plánovaného online projektu pro ještě
větší počet hráčů.
Hra je k dispozici na adrese
http://moonbasealphagame.com.
Minimální nároky na PC jsou: připojení k internetu, • Win XP SP3 • 2.0+ GHZ
Single Core Processor • 2GB of System RAM • NVIDIA 7000-series or ATI Radeon
X1900 Video Card • 2GB of Free Hard Drive Space • DirectX 9.0c
6. července 2010
Jupiter a jeho měsíce
Poslední ze současných "večerních" planet - Saturn - kolem půlnoci mizí pod
západním obzorem a na východě ho střídá největší planeta sluneční soustavy -
Jupiter. Pokud se na něj podíváte i malým dalekohledem nebo triedrem
uvidíte, že tento plynový obr má kolem sebe několik světlých bodů, jejichž
poloha se s časem poměrně rychle mění. Jsou to čtyři největší měsíce z velké
rodiny několika desítek doposud objevených. Pokud jste dočetli až sem a jste
zvědaví, kolikže to vlastně známe Jupiterových měsíců, pak čtete správný ten
článek.
Dozvíte se více o množství, vlastnostech a jménech Jupiterových měsíců. Na
začátek však něco o jejich domovské planetě.
Jupiter je masivní planeta, větší než všechny ostatní planety sluneční
soustavy dohromady. V pořadí od Slunce jde o pátou planetu a zároveň se
jedná o čtvrtý nejjasnější objekt noční oblohy. Jmenuje se po nejvyšším z
římských bohů, kterého z Řecka známe jako Dia. Proto také většina
Jupiterových měsíců dostala svá jména Diových dcer a milenek.
Jupiter je také znám jako planeta štěstí a má ohromný astrologický význam.
Ve srovnání se Sluncem, je hmota Jupiteru malá, jen jedna tisícina hmoty
naší mateřské hvězdy, ale čísla klamou. Jupiter má hmotnost dva a půl krát
vyšší než všechny dalších planety sluneční soustavy dohromady. S takovým
množstvím hmoty má i velkou přitažlivost. Jeho gravitaci mohou uniknout jen
ty největší objekty. To může být i důvodem proč má Jupiter kolem sebe
největší množství družic nebo měsíců. Zároveň Jupiter svojí gravitací působí
pro vnitřní planety sluneční soustavy jako určitý štít, který kdyby
neexistoval, neexistovali bychom možná ani my, protože by nás nejspíše už
dávno zničil nějaký ten "drtivý dopad", tak jak to známe z hollywoodských
trháků.
Celkový počet nyní známých měsíců Jupiter je 63 a je to mezi všemi planetami
sluneční soustavy zdaleka největší rodina. Tyto oběžnice zahrnují i čtyři
'galileovské měsíce', které jsou největší a tvoří dohromady asi 99.997%
veškeré hmoty obíhající kolem planety, zatímco jen téměř zanedbatelný zbytek
(0.003%) hmoty je rozděleno mezi prstene a menší družice.
Tak teď již víte kolik měsíců Jupiter má. Některé z nich dokonce ještě
nebyly pojmenovány a je proto jsou označeny pouze číselným kódem, který je
nositelem roku jejich prvního pozorování. Část z nich pak dokonce byla
pozorována jen jednou a na své potvrzení teprve čeká. Astronomové si myslí,
že v minulosti měl Jupiter možná mnohem více větších oběžnic, které však
byly ve vzájemných srážkách zničeny a vytvořily Jupiterův tenký prstenec.
Jen osm ze současných oběžnic je tak zvaných regulérních, tedy takových,
které obíhají planetu ve směru její rotace, mají oběžné dráhy poblíž planety
a mají nízký sklon oběžné dráhy vzhledem k Jupiterově rovníku. Mohou to tedy
být "původní" Jupiterovy družice, které vznikly spolu s planetou, zatímco
zbytek z nich by mohly být zachycené, neregulérní družice, v tom smyslu, že
mají většinou retrográdní, rotaci Jupiteru opačnou oběžnou dráhu o velké
výstřednosti a sklonu. Zatímco největší čtyři Jupiterovy měsíce byly
objeveny už jedním z průkopníků moderní astronomie, Galileo Galileim v roce
1610, zbytek z nich byl objeven mnohem později velkými pozemními dalekohledy
a kosmickými sondami.
Největším ze všech 63 měsíců je Ganymédes, s průměrem 5262 kilometrů, který
je tak ještě větší než planety Merkur (4879 km). Zbývající tří galileovské
měsíce mají průměr více než 3000 kilometrů. Calisto je jen o pár desítek
kilometrů menší než Merkur. Průměr Io dosahuje 3643 km a Europa má 3122 km.
Všechny čtyři tyto měsíce jsou díky své velikosti kulaté a jsou také téměř
stejně jasné, od 4,6 do 5,7 magnitudy.
Zbývajících 59 ostatních měsíců je mnohem menších, menších než 170 kilometrů
a většina z nich má průměr jen desítky nebo jednotky kilometrů. také jejich
vizuální jasnost je díky tomu malá, od 14 do 23 magnitudy a pozorovatelné
tak jsou jen opravdu těmi největšími a nejdokonalejšími dalekohledy.
Jednotlivé měsíce tvoří několik tak zvaných rodin. Malé vnitřní měsíce
- Metis, Adrastea, Amalthea, Thebe, Galileovy měsíce - Europa,
Ganymed a Callisto, rodina Themisto - má jediného člena Themisto,
rodina Himalia - Leda, Himalia, Lysithea a Elara, rodina Carpo
- má zatím rovněž jediného člena Carpo, rodina Ananke - Euporie,
Orthosie, Euanthe, Mneme, Harpalyke, Kermippe, Praxidike, Thelxinoe, Iocaste
a Ananke a dosud definitivně nepotvrzené a nepojmenované objekty S/2003 J3,
S/2003 J12, S/2003 J18 a S/2003 J16, rodina Pasiphae - Helike,
Eurydome, Autonoe, Sponde, Pasiphae, Megaclite, Sinope, Hegemone, Aoede a
Callirhoe a dosud definitivně nepotvrzený a nepojmenovaný objekt S/2003 J23,
rodina Carme - Arche, Pasithee, Chaldene, Kale, Isonoe, Aitne,
Erinome, Taygete, Carme, Kalyke, Eukelade a Kallichore a dosud definitivně
nepotvrzené a nepojmenované objekty S/2003 J17, S/2003 J19 a S/2003 J10.
Čtyři ze zatím nepotvrzených a nepojmenovaných objektů S/2003 J4, S/2003
J15, S/2003 J14 a S/2003 J2 navíc nezapadají do žádné z dosud
klasifikovaných rodin a mohou tak být prvními členy dvou nových skupin.
Teď tedy už víte, kolik měsíců Jupiter má i to, že většina těchto družic
nebo měsíců byla planetou zachycena díky jeho velké gravitaci. Budoucí
výzkumy se zaměří především na galileovský měsíc Europa, který by mohl mít
podmínky příznivé pro objev života. Jupiterova rodina měsíců však má ještě
mnohem více tajemství čekajících na to, až budou odhalena.
4. července 2010
Výročí Krabí mlhoviny
Před asi 7.500 lety vybuchla v souhvězdí Býka hvězda. Výbuch to byl
impozantní. Explodovala totiž supernova, hvězda která najednou zazáří
jasněji než celá galaxie, aby pak týdny nebo měsíce slábla.
Výbuch rozhodí hmotu hvězdy do okolního prostoru rychlostí více než 29.000
km za hodinu a na svém čele vytváří rázovou vlnu, která se nám jeví jako
expandující skořápka plynu a prachu,pozůstatků supernovy.
Přesně před 956 lety, 5.července 1054 našeho letopočtu dorazilo nakonec
světlo z této mimořádné události až k naší Zemi a bylo pozorováno a
zaznamenáno čínskými a arabskými astronomy. Výbuch byl tak jasný, že po 21
dnů, tedy téměř po celý měsíc červenec, ji mohli lidé pozorovat i ve dne a
pak byla vidět pouhýma očima v noci ještě po téměř dva roky, podle záznamů
celých 653 dnů.
Nebyli to ale jen Číňané, které nová hvězda zaujala. Skalní obrazy v jednom
z kaňonů naznačují, že ji pozorovali a zaznamenali i indiáni kmene Anasaziů,
kteří nyní žijí v Arizoně a Novém Mexiku. Datování kreseb radiokarbonovou
metodou ukazuje mezi roky 1050 a 1070 a spojuje kresby s indiány kmene
Mimbres.
Z novodobých astronomů objevil zbytky této supernovy o stovky let později, v
roce 1731, britský astronom John Bevis a zanesl je do svého atlasu oblohy
Uranographia Britannica. Nezávisle na něm je při hledání Halleyovy komety
objevil i Charles Messier o dalších 27 let později. Původně považoval
pozůstatek supernovy právě za tuto kometu jejíž návrat se v tom roce
očekával. Svůj omyl ale brzy odhalil, když si všiml, že se mlhavý obláček
nepohybuje. Nakonec si mlhavý objekt odnesl označení M1, jako první objekt
jím vytvářeného katalogu.
Mlhovině její nynější jméno, Krabí mlhovina, dal náčrtek irského astronoma
Williama Parsonse, 3.hraběte z Rosse, který ji pozoroval v roce 1844 a
nakreslil něco jako oválné tělo s nohama.
Dnes má Krabí mlhovina nepravidelný tvar zhruba 9x14 světelných let a stále
se rozpíná rychlostí přibližně 1.600 km/s. Její jas už sice pohasl na
současnou hvězdnou velikost 8,4 mag. a je tak pozorovatelná za velmi jasné
noci už triedrem nebo malým dalekohledem, ovšem pro serióznější pozorování
jejího tvaru a struktury je potřeba použít dalekohled alespoň středního
průměru. Najdeme ji poblíž špičky jižního "rohu" Býka (Taurus).
Krabí mlhovina, obzvláště pak její centrální část, je jedním z nejsilnějších
zdrojů rádiového, rentgenového a gama záření na celé hvězdné obloze. Její
gama záření má energii přes 30 KeV a proto se využívá jako kalibrační bod
rentgenové astronomie. Pro tento účel byla stanovena jednotka miliCrab,
která značí tisícinu intenzity jejího vyzařování.
Rentgenové záření v mlhovině emituje pulsar, neutronová hvězda, která je
konečným pozůstatkem původní hvězdy po výbuchu supernovy. Záření pulsaru
interaguje s plynem v okolí a tak má materiál mlhoviny stále poměrně vysokou
teplotu mezi 11.000 a 18.000°K a hustotu asi 1.300 částic na 1 cm³. Tyto
fyzikální vlastnosti mlhoviny jí spolu se zářením pulsaru propůjčují ve
viditelné části spektra vzhled propletených namodralých či nazelenalých
průhledných obláčků.
2. července 2010
Záhada supernov vyřešena
Supernovy jsou obrovské hvězdné exploze, které lze pozorovat napříč celým vesmírem. Supernovy typu Ia pak jsou relativně homogenní třídou těchto hvězdných explozí, které díky tomu výzkumníci používají jako tzv. 'standardní svíčky' k měření zrychlování expanze vesmíru. Nicméně už dlouho je známo, že i supernovy typu Ia vykazují značné rozdíly v jejich spektrech,
přičemž původ těchto rozdílů nebyl známý.
Nyní přišli výzkumníci, včetně vědců z Instiutu Nielse Bohra, s výzkumem řešícím tuto záhadu. Podle studie právě zveřejněné v časopisu Nature tyto supernovy vybuchují asymetricky a rozdíly v jejich vzhledu jsou prostě výsledkem směru, ze kterého je pozorujeme.
Supernovy typu Ia hrají klíčovou roli v kosmologii, protože mohou být použity k měření vzdáleností v celém vesmíru. I když to nejsou dokonalé 'standardní svíčky', jejich zářivý výkon se může lišit až o 50%, mohou být standardizovány na základě znalosti toho, že ty nejjasnější pohasínají pomaleji, než ty slabší.
Mezi vědci panuje nyní široká shoda o tom, že relativní homogenita supernov typu Ia dána jejich stejným původem, tedy existencí bílého trpaslíka v binární soustavě s rudým obrem, ve které obě hvězdy obíhají kolem společného těžiště. Bílý trpaslík je takovým typem hvězdy, kterým se stane naše Slunce na konci svého života, až jí dojde vodíkové palivo. V binární
soustavě pak takový uhlíko-kyslíkový bílý trpaslík shromažďuje hmotu vytrhávanou ze svého obřího souseda a když díky tomu dosáhne Chandrasekharovy meze, hmotnosti 1,4 hmoty Slunce, vybuchne jako supernova.
Ve skutečnosti však je celý příběh, mnohem složitější. Supernovy mohou vykazovat zcela odlišné chování podle toho, jak rychle se jimi shromažďovaný materiál zpomaluje (takzvaný rychlostní gradient). Tento fakt dokonce vyvolal pochybnosti o tom, zda vůbec mohou být supernovy typu Ia používány jako kosmologické standardní svíčky.
"Nové detailní studie nyní ukázaly, že rychlostní gradient je úzce spojen s tím, že tyto supernovy vybuchují asymetricky," vysvětluje astrofyzik Jesper Sollerman, z Centa temné kosmologie Institutu Nielse Bohra na univerzitě v Kodani.
Nové studie mezinárodního týmu, kterých se kromě Giorgose Leloudase, Jespera Sollermana a Maxe Stritzingera z Centa temné kosmologie účastnil například i Keiichi Maeda z university v Tokyu ukázaly, že rychlostní gradient je úzce spojen s asymetrickým charakterem výbuchů těchto supernov .
"Přišli jsme na to, že různé vlastnosti supernov lze vysvětlit asymetrickým výbuchem, když k zažehnutí termonukleární reakce dojde daleko od centra. Tedy, že různé vlastnosti a chování supernov prostě záleží na tom, odkud jsou pozorovány", vysvětluje Leloudas.
Zatímco z dřívějších pozorování pocházely jen náznaky toho, že by supernovy typu Ia mohly explodovat asymetricky, nyní se to poprvé podařilo přesvědčivě prokázat observační studií sondující centrální oblasti supernov. Výzkumníci pozorovali supernovy v pozdních stádiích, kdy je možné nahlédnout hluboko do jejich nitra a tak potvrdili, že tyto supernovy opravdu
vybuchují asymetricky.
"Kromě toho, že nám to poskytuje nový pohled na to, jak tyto hvězdy explodují, řeší to i problém s jejich různými podobami. Výsledky jsou také dobrou zprávou pro používání těchto supernov jako standardních svíček. Stačí jen, abychom jich pozorovali dostatečné množství a pak se rozdíly vyplývající z různých pohledů na výbuch setřou a zmizí," zakončuje Leloudas.
1. července 2010
Teplo v raném vesmíru zlikvidovalo malé galaxie
Naše Mléčná dráha přežila svůj vznik, jen proto, že byla vždy ponořena do rozměrných shluků temné hmoty, v pasti, která uvnitř sebe udržela plyn, ze kterého vznikaly další hvězdy, tvrdí na základě složitých simulací skupina vědců kolem Institutu výpočetní kosmologie (ICC) při Durhamské univerzitě.
Jejich výzkum, byl prezentován dnes, 1.července 2010, na mezinárodní konferenci, kde byl také uveden nový film ICC mapující vývoj Mléčné dráhy.
Vědci uvádí, že mladá Mléčná dráha začala tvorbu svých hvězd ze surového plynného materiálu, který se jinak "vypařil" ve vysokých teplotách panujících po "zapálení" vesmíru asi půl miliardy let po Velkém třesku.
Drobné vznikající galaxie, uvnitř malých shluků temné hmoty při tom doslova "shořely" v teple, které dosahovalo hodnot mezi 20.000 až 100.000 stupni Celsia, tvrdí britští vědci, podporovaní odborníky z japonské univerzity v Tsukubě.
Temná hmota, o které předpokládáme, že tvoří až 85 procent hmotnosti vesmíru tak nejspíše byla jedním ze stavebních kamenů při formování galaxií.
Rozsáhlé počítačové simulace, které provádí skupina Virgo Consortium vedená vědci z Durhamu, slouží ke zkoumání toho, proč mají galaxie podobné té naší, tak málo galaktických společníků, tedy menších doprovodných satelitních galaxií.
V okolí naší Mléčné dráhy totiž našli astronomové jen několik desítek takových malých satelitů, i když počítačové simulace ukazují, že by kolem ní měly obíhat až stovky tisíc malých shluků temné hmoty, ve kterých mohly jejich zárodky vzniknout.
Vědci tvrdí, že to bylo právě teplo vydávané prvotními hvězdami a černými děrami, které učinilo tuto temnou hmotu neplodnou a neschopnou podporovat rozvoj satelitních hvězdných systémů.
Simulace naznačující tento scénář jsou také součástí nového filmu ICC nazvaného "Naše kosmické počátky", který spojuje počítačové simulace s reálným pozorováním galaxií a sleduje vývoj Mléčné dráhy během celých 13-ti miliard roků historie vesmíru.
Film je také součástí výstavy ICC na výroční letní vědecké výstavě královské společnosti, která bude otevřena již tuto sobotu 4. července 2010.
Řešitelský tým výzkumu vedl Prof. Carlos Frenk, ředitel Institutu výpočetní kosmologie při Durhamské univerzitě. "Platnost standardního modelu našeho vesmíru závisí na nalezení uspokojivého vysvětlení toho, proč mají galaxie jako je Mléčná dráha tak málo společníků," tvrdí Frenk. "Naše simulace ukazují, že kolem Mléčné dráhy by měly obíhat stovky tisíc malých
shluků temné hmoty, ve kterých se ale malé galaxie nevytvořily. Můžeme také ukázat, že bylo téměř nemožné, aby tyto potenciální galaxie přežily extrémní teplo vydávané prvními hvězdami a černými děrami. Toto teplo odpařilo z malých shluků temné hmoty všechen plyn, čímž se staly neplodnými. Podařilo se přežít jen pár desítkám těch, které se vyvinuly nejdříve a měly
tak před ostatními náskok."
Vědci dodávají, že svými simulacemi poskytují přirozené vysvětlení původu galaxií a tak podporují obecně přijímaný názor, že chladná temná hmota je nejlepším kandidátem na tajemný materiál o kterém se věří, že tvoří většinu našeho vesmíru.
Teď už je na experimentálních fyzicích, tvrdí numeričtí kosmologové, aby tuto hmotu našli buď přímo nebo aby ji vyrobili v urychlovači částic, jako je například Large Hadron Collider v CERNu.
"Nalezení temné hmoty je nejen jedním z nejnaléhavějších problémů dnešní vědy, ale je také klíčem k pochopení vzniku galaxií," uzavírá profesor Frenk.
"Na to abychom v počítači vytvořili opravdu reálnou galaxii je ještě brzy, ale naše výsledky jsou velmi povzbudivé," doplňuje ho spoluřešitel výzkumu Dr. Takashi Okamoto z univerzity v japonské Tsukubě a naznačuje tím směr dalšího výzkumu.
Obloha nad námi aktuální mapka generovaná programem Albireo
Pozorování si prosím dohodněte předem na tel. 572 634 690 nebo e-mailem |
|
|
Máte-li to k nám daleko, najděte si vám nejbližší hvězdárnu | ||
chcete-li nám cokoliv sdělit, pošlete e-mail správci těchto stránek |