Kosmické počasí na spaceweather.com a NOAA.gov. Slunce aktuální snímek vlevo.  Vytvořte si aktuální mapku hvězdné oblohy. Jak bude při pozorování? Předpovědi a mapky ČHMÚ, SHMÚ, Aladin, Medard, GFS, ICM, Meteosat, Foreca či Freemeteo

OBLOHA O PRÁZDNINÁCH 2010

Pobyty pod prázdninovou oblohou jsou většinou spojeny s poněkud jinými zážitky, než jsou ty astronomické. I tak však můžeme některé astronomické nebo s astronomií spojené úkazy pozorovat. Z planet to budou na večerní obloze stále Venuše, po Měsíci nejjasnější objekt noční oblohy, a s ní i Mars a Saturn. Všechny tři planety se ale blíží ke Slunci a tak se jejich pozorovatelnost bude s postupujícím létem zhoršovat. Počátkem srpna dokonce nad západním obzorem vytvoří poměrně těsné seskupení, které však brzy zapadne nebo zmizí v oparu nad obzorem. Pokud vydržíte přes půlnoc, nepřehlédnete jistě nad východním obzorem ještě Jupiter.
Počátek července, kdy vlastně vůbec nenastává astronomická noc, je velmi vhodným obdobím pro sledování nočních svítících oblaků, které můžete za vhodných podmínek spatřit nevysoko nad severním obzorem.
V noci z 12. na 13. srpna vyvrcholí jako každoročně nejznámější, i když určitě ne nejintenzivnější, meteorický roj Perseidy. Měsíc bude krátce po novu a tak budou z astronomického hlediska pozorovací podmínky příznivé. Mezi 11. až 14. srpnem tak nejspíše budete moci ve druhé polovině noci zahlédnout i několik desítek "padajících hvězd".
Z hvězd bude o letní noci nejnápadnější tak zvaný Letní trojúhelník tvořený hvězdami Deneb (v souhvězdí Labutě), Vega (v Lyře) a Altair (v Orlu). Svůj název získal podle období nejlepší pozorovatelnosti ze severní polokoule. Všechny tři hvězdy patří mezi tradiční navigační hvězdy, kterých je něco přes padesát.
Nejjasnější hvězdou letní oblohy tak je Vega (0,03 mag, 5.nejjasnější hvězda oblohy). O něco slabší je Altair (0,77 mag) a nejslabší hvězdou z celé trojice je Deneb (1,25 mag). Ve skutečnosti je to však právě Deneb, který co do svítivosti předčí obě předešlé hvězdy, je však od nás podstatně dále než ony. Pokud by byl od Slunce stejně daleko jako Vega, byl by 16krát jasnější než planeta Venuše ve svém největším jasu a byl by běžně pozorovatelný očima i za slunečného dne.
Za příznivého počasí máte i o prázdninách možnost navštívit večerní pozorování vždy ve středu a pátek po 20:30 hod. Větší skupiny si mohou domluvit individuální pozorování i mimo tyto termíny. 

 18. srpna 2010

Tři dobrovolníci objevili nový pulsar

Nový pulsar - neutronová hvězda, jejíž záření vypadá jako tlukot srdce, objevili pomocí svých domácích počítačů tři dobrovolníci programu Einstein@Home. Pulsar s názvem PSR J2007 +2722 nalezli v datech radioteleskopu v Arecibu Chris a Helen Colvinovi z Iowy v USA a Daniel Gebhardt, informatik z univerzity v německém Mainzu.

Tento konkrétní pulsar se nachází v Mléčné dráze, zhruba 17.000 světelných let od Země v malém souhvězdí Lištička (Vulpecula), nacházejícím se na severní obloze uprostřed letního trojúhelníku.

Všichni tři objevitelé jsou součástí dobrovolnického projektu Einstein@Home, který používá domácích počítačů dobrovolníků z celého světa, k prohledávání dat získaných profesionály nejrůznějšími radioteleskopy, v tomto případě data z největšího samostatného radioteleskopu světa v Arecibo na karibském ostrově Puerto Rico.

Jak říká profesor astronomie na Cornellově univerzitě Jim Cordes, jeden z původců projektu, radioastronomy v podstatě omezuje výkon jejich počítačů. Takže čím více lidí dobrovolně poskytne výpočetní výkon svých PC, tím lépe. Hovoří se už o další generaci radioteleskopů, ale tím se ještě více prohloubí rozdíl mezi množstvím získaných dat a výpočetním výkonem dostupných počítačů. Proto vědci hledali a nakonec našli dodatečný výpočetní výkon pomocí výpočtů distribuovaných mezi množství dobrovolníků.

Jde o součástí úsilí konsorcia 20 univerzit, včetně Cornellovy a Wisconsinské univerzity v USA, kanadských univerzit McGill a univerzity Britské Columbie a německého Institutu Maxe Plancka pro gravitační fyziku v Hannoveru.

O tom, že by objekty jako jsou pulsary mohly existovat spekulovali astronomové už od třicátých let minulého století, ale první takový objekt objevili až v roce 1967. Nyní po více než čtyřiceti letech výzkumů jsou známy tři jejich základní typy, existuje řada modelů, ale neexistuje pro ně žádná opravdu všeobecně přijímaná teorie, protože teprve výsledky několika posledních let dovolují vědcům udělat si reálnější představu o tom jak fungují.

Pulsary jsou vždy rychle rotující neutronové hvězdy, vysvětluje profesor Cordes, ale při tom ne všechny rychle rotující neutronové hvězdy jsou pulsary. Pulsary jsou proto nesmírně důležité jako nástroj astrofyziků, který jim pomáhá měřit kosmické jevy. Pulsary jsou rychle rotující neutronové hvězdy, které vyzařují v oblasti svých pólů jako maják silné rádiové vlny. Jsou to velmi kompaktní, velmi hustá, velmi extrémní a vysoce magnetická tělesa.

V současné době astronomové vědí o zhruba 2.000 pulsarů, ale odhadují, že jich může být i 10x více. A zde právě narazili astronomové na problém výpočetní kapacity. V roce 2004 proto začali Cordes a další přemýšlet jak z tohoto problému ven. Výsledkem byl v roce 2007 program distribuovaných výpočtů Einstein@Home. Jak tento systém funguje? Data z radioteleskopu v Arecibo jsou dodána na Cornellovu univerzitu, kde zarchivují a předzpracují. Pak jsou předána do Německa, kde je provedena jejich předběžná analýza a rozdělení do malých pracovních jednotek. Tato data jsou pak poslána tisícům dobrovolníků po celém světě, kteří na zpracovávají svých počítačích, v době kdy je sami nevyužívají.

Noa nakonec se jejich snaha se vyplatila. Dne 11. července 2010 mohlo konsorcium astronomů a občanských dobrovolníků oznámit: našli jsme nový pulsar. Pro ty kteří by se chtěli připojit také, přejděte na http://www.einsteinathome.org/

 17. srpna 2010

Chladící systém ISS opraven

Dvojice astronautů v pondělí během třetího kosmického výstupu oživila porouchaný chladící systém kosmické stanice. Palubní inženýry Doug Wheelock a astronautka Tracy Caldwell Dyson vystoupili mimo ISS už potřetí během 10 dnů, aby se pokusili definitivně vyřešit problém, který po selhání jednoho z chladících okruhů znamenal omezení chodu řady přístrojů z vybavení stanice a na krátkou dobu přinutil NASA uvažovat také o alternativě evakuace nebo snížení počtu členů posádky ISS.

Ukázalo se totiž, že oprava byla složitější než se původně předpokládalo. Po té co se nepodařilo na poprvé odpojit vadné čerpadlo, musel být přidán další výstup do kosmu. Při druhém výstupu, kdy se konečně podařilo čerpadlo odpojit, zase došlo k úniku chladiva a oba astronauti museli strávit nějaký čas navíc v přechodové komoře, než se prokázalo, že jejich skafandry nejsou potřísněny čpavkem a ten tak nemůže kontaminovat vnitřní prostor stanice.

V pondělí při třetím výstupu do kosmu trvajícím sedm hodin a 20 minut tedy astronauti konečně umístili a připojili náhradní čerpadlo, které bylo jako náhradní díl umístěno na venkovní plošině už od roku 2006, kdy jej tam dopravil raketoplán Discovery.

"Čerpadlo vypadá dobře," oznámil posádce ISS Oscar Koehler z NASA Johnson Space Center v Houstonu po ukončení opravy a Doug Wheelock si oddechl. Po té ještě oba astronauti odstranili staré čerpadlo a ukončili výstup do kosmu. NASA nyní doufá v obnovení plného výkonu chlazení stanice tento čtvrtek.

NASA má nyní už jen dva lety raketoplánů na to, aby dokončila 100 miliardovou stanici, kterou staví celkem 16 národů už od roku 1998. Kongres proto zvažuje přidání ještě jednoho letu navíc než všechny tři raketoplánu odejdou do zasloužené výslužby a budou umístěny v amerických muzeích.

 16. srpna 2010

Prodloužení slunečního minima souvisí se změnami v konvektivní zóně

Nová analýza neobvykle dlouhého slunečního cyklu, který skončil v roce 2008 naznačuje, že jedním z důvodů pro takto dlouhý cyklus by mohlo být protažení "dopravního pásu" plazmy v konvektivní zóně, ve které horká plazma cirkuluje mezi slunečním rovníkem a jeho póly. Výsledky analýzy by měly vědcům pomoci lépe pochopit faktory ovládající načasování slunečních cyklů a mohly by vést k lepší předpovědi jejich průběhu.

Studii zpracovali Mausumi Dikpati, Peter Gilman a Giuliana de Toma, všichni z High Altitude Observatory při Národním centru pro výzkum atmosféry (NCAR) a Roger Ulrich z University of California v Los Angeles. Svůj výzkum publikovali 30. července v Geophysical Research Letters.

Slunce prochází cykly trvajícími přibližně 11 let. Tyto cykly zahrnují fáze se zvýšenou magnetickou aktivitou, větším množstvím slunečních skvrn a slunečních erupcí i fáze s nižší aktivitou. Zvýšená úroveň aktivity Slunce může ovlivnit navigační, komunikační a energetické systémy na Zemi. Poslední sluneční cyklus, 23. v pořadí od doby zahájení jeho sledování, skončil v roce 2008. Nejenže trval déle než předchozí cykly, ale měl i delší fázi nízké aktivity, ss jejímž vysvětlováním měli vědci potíže.

Z nové analýzy NCAR vyplývá, že jedním z důvodů pro dlouhý cyklus mohou být změny v konvektivním proudění plazmy ve Slunci. Stejně jako na Zemi dopravují globální mořské proudy vodu a teplo kolem celé planety, také Slunce má podobný dopravní pás, ve kterém plazma teče po jeho povrchu směrem od rovníku k pólům, kde se ochladí, padá do hloubky, ohřeje se, vrátí se k rovníku, a znovu dopravuje teplo podél magnetických siločar k povrchu.

"Klíčem k vysvětlení dlouhého trvání 23. slunečního cyklu je náš model dynama, ve kterém pozorujeme neobvykle dlouhé protažení proudu plazmy během tohoto cyklu," říká Dikpati. "Z teorie dopravního pásu vyplývá, že kratší proudění, takové jaké bylo pozorováno během 22.cyklu, by mělo být mnohem obvyklejší než to, které na Slunci pozorujeme nyní."

Nedávná měření získaná a analyzovaná Ulrichem a jeho kolegy, naznačují, že ve 23. slunečním cyklu, se jižní proud rozšířil téměř až k pólu, zatímco v předchozích slunečních cyklech se otočil zpátky k rovníku už asi na 60° zeměpisné šířky. Kromě samotného prodloužení toku plazmatu to také znamená, že se díky zachování hmotnosti jeho cesta oproti předchozím cyklům zpomalila.

Ve svém článku Dikpati, Gilman a de Toma používají simulace na počítačovém modelu, díky němuž zjistili, že čím bude konvektivní proud plazmy delší a tím i pomalejší, tím větší prodloužení slunečního cyklu to může způsobit.

Počítačový model týmu vědeckého týmu z NCAR, pojmenovaný jako Predictive Flux-transport Dynamo Model, simuluje vývoj magnetických polí ve vnější třetině nitra Slunce (oblast konvekce). Poskytuje fyzikální základ pro projektování charakteru nadcházejícího slunečního cyklu z vlastností předchozích cyklů, na rozdíl od jiných, statistických modelů, které zdůrazňují korelace mezi cykly. Už v roce 2004 model úspěšně předpověděl, že 23. cyklus 23 by mohl trvat déle než obvykle. 

 15. srpna 2010

Američtí astronomové vybírali své priority na příští desetiletí

Jak vznikly první hvězdy a galaxie?  Existují i jiné planety podobné Zemi?  Z čeho je složen vesmír?
 
To jsou základní otázky, které, jak astronomové doufají, budou zodpovězeny v následujícím desetiletí po té, co bude do provozu uvedena nová generace kosmických, ale i pozemních dalekohledů. Tento týden předložila skupina amerických odborníků Státní vědecké nadaci (NSF) podrobný plán, které dalekohledy a které projekty by měly být v příštím desetileté financovány s cílem maximalizovat očekávané výsledky na základě reálných rozpočtových možností.

Pokračovat bude podpora Hubbleova kosmického dalekohledu, stejně tak jako jeho nástupce dalekohledu Jamese Weba (JWST). Tyto dalekohledy ale jsou nebo budou využívány pro detailní snímky malých částí oblohy a je proto potřeba je doplnit o jiné dalekohledy zkoumající mnohem větší prostor, tedy takovými, které jsou opakovaně schopny rychlé přehlídky rozsáhlé oblasti oblohy.

Takovými dalekohledy mají být Wide-Field Infrared Survey Telescope (WFIRST) v kosmu a Large Synoptic Survey Telescope (LSST) na povrchu země. WFIRST je novou inkarnací projektu Joint Dark Energy Mission (JDEM), který měl měřit odpudivé síly temné energie a upřesnit znalosti o historii rozpínání vesmíru. Jedná se o pokračování výzkumů z devadesátých let minulého století, nyní ovšem v jiné, infračervené oblasti spektra. Navíc má WFIRST také pátrat po vzdálených exoplanetách, které se zobrazují prostřednictvím gravitačních mikročoček.

Název "WFIRST" by chtěl také vyprovokovat novou kosmickou soutěž s Evropou, která má plán na velmi podobnou misi pod názvem Euclid. Vzhledem k obdobnému poslání a vysokým nákladům se zdá být smysluplné spojení obou misí NASA i ESA. Zpráva odborného týmu proto doporučuje spojení misí WFIRST-Euclid pokud bude plnit všechna vědecká očekávání včetně vyhledávání gravitačních mikročoček a exoplanet, ušetří to financování a ESA dá misi stejnou prioritu jako NASA, která ji povede. Rozhodnutí však nebude přijato před koncem roku 2011, což by mohlo jej mohlo ještě zkomplikovat.

Vědecký panel klade vysokou prioritu hledání extrasolárních planet, nicméně doporučuje opuštění projektu Space Interferometry Mission (SIM), který je už od roku 1991 znám také jako hledač planet. Odůvodněním je, že zatím je příliš brzy na to určit, jaké detekční techniky efektivního hledání by měly být použity. Panel se odkazuje na to, že hledání exoplanet kosmickými prostředky vlastně už začalo vloni misí Kepler, která exoplanety hledá metodou tranzitu. WFIRST by měl hledat exoplanety pomocí gravitačních mikročoček, relativně novou technikou, která odhaluje mírné zjasnění zdrojové hvězdy, pokud se před ní nachází jiná hvězda s planetou a jí vytvořená gravitační čočka nepatrně zvýší její jas. Jako nejplodnější se však zatím ukazují techniky měření radiálních rychlostí, která však zatím dokáže pouze odhalit přítomnost větších planet.

Po doporučení financovat mise WFIRST a LSST, panel doporučuje obnovení financování kosmických misí "střední" velikosti, které byly v poslední době z rozpočtu vytlačeny většími misemi, jako je JWST, WMAP, Swift, GALEX, a WISE. Takovými misemi by měly být The Nuclear Spectroscopic Telescope Array (NuSTAR), pro zkoumání vesmíru vysokých energií v oblasti 6-79keV, kde by měl hledat černé díry, mapovat exploze supernov nebo jádra nejextrémnějších galaxií, Gravity and Extreme Magnetism (GEMS), pro zkoumání extrémního prostředí v okolí černých děr, magnetarů nebo explodujících hvězd nebo Astro-H pro zkoumání vývoje galaxií a jejich kup v rentgenovém oboru nebo hledání povahy temné hmoty a energie. Panel také označil ta vhodné financování pozemních aktivit typu velkého submilimetrového dalekohledu CCAT v Chille, nebo BigBoss, pčestavba 4m dalekohledu Mayall na Kitt Peak na multiobjektový spektrometr, pomocí něhož by měly být studovány projevy temné energie.

Třetí prioritou NASA v kosmu by měla být spolupráce s ESA na projektu Laser Interferometer Space Antenna (LISA), který se snaží zachytit gravitační vlny. LISA byla upřednostněna před Ixo, Mezinárodní rentgenovou observatoří, která byla zařazena mezi priority v uplynulém desetiletí.

Třetí prioritou mezi pozemními přístroji by měla být podpora Giant Segmented Mirror Telescope (GSMT), velkého dalekohledu se zrcadlem o efektivním průměru cca 30 metrů. Na Havaji a v Chile jsou již naplánovány stavby dalších velkých dalekohledů TMT a GMT jsou již plánována na Havaji a Chile, respektive především s vlastní financování. Panel doporučuje Státní vědecké nadaci (NSF) vybrat jeden z nich pro podporu ve výši 25%.

Možná částečně v reakci na ekonomickou situaci byl tento panel mnohem méně liberálnější než některé z předchozích panelů. Požaduje nezávislé finanční odhady u každého projektu a součet navrhovaných projektů nesmí překročit plánovaný rozpočet.

 8. srpna 2010

Astronauti klimatizaci ISS neopravili

Dva z astronautů působících toho času na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) vystoupili v sobotu odpoledne našeho času na více než osm hodin do otevřeného prostoru mimo stanici, aby se pokusili opravit závadu na primárním chladícím systému. Doug Wheelock a Tracy Caldwellová Dysonová měli za úkol vyměnit vadné, 350 kilogramů vážící čerpadlo čpavku. Ani přes největší úsilí se jim však závadu opravit nepodařilo. Stanice tak už od 31. července pracuje pouze s jedním, záložním, chladícím systémem, jehož selhání by ohrozilo chod celé stanice.

Oprava naplánovaná na dva výstupy se měla původně uskutečnit už ve čtvrtek, ale byla dvakrát odložena, aby měli astronauti dostatek času na přípravu komplikované operace, která měla nakonec proběhnout tuto sobotu a příští středu. Sobotní neúspěch si tak vyžádá zařazení dalšího, už třetího, výstupu do kosmu. Příčinou nezdaru akce byl únik nebezpečného chladiva po té, co se astronautům nepodařilo řádně uvolnit zaseknutou spojku na potrubí k čerpadlu.

Primární chladící systém je nefunkční už od 31. července a experti tuto závadu označují za jeden z nejzávažnějších problémů, jaký musí za 12 let existence orbitálního komplexu jeho posádka vyřešit. Jeho funkci zatím zastává druhý chladící systém, který však není dimenzován na chod celé stanice a tak musela posádka vypnout některé přístroje a přerušit část vědeckých experimentů.

 7. srpna 2010

Nejpopulárnější meteorický roj roku přichází

Perseidy, mezi lidmi nejznámější meteorický rok, nejspíše pro své prázdninové datum, není rozhodně největším meteorickým rojem roku, jak by se podle jeho popularity mohlo zdát. Nicméně uvidět za vlahé letní noci "padat hvězdu" a něco si přát vleže na trávníku, je přeci jen větší romantika, než se balit do teplého oblečení a ohřívat si ruce šálkem teplého čaje při listopadových Leonidách nebo prosincových  Geminidách. Aktivita letošních Perseid trvá přibližně od 17. července do 24. srpna, přičemž maximum roje by mělo podle předpovědi nastat v noci ze čtvrtka 12. na pátek 13. srpna mezi 1:30 až 4:00 středoevropského letního času. Pro informaci široké veřejnosti bylo k letošním Perseidám vydáno toto

Tiskové prohlášení České astronomické společnosti a Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i. číslo 145 ze 6. 8. 2010.

Meteorický roj je úkaz, při kterém se proud drobných částeček meziplanetárního prachu (nejčastěji uvolněného z jádra komet) o velikostech ne větších jak zrnka písku střetává se Zemí a částečky při svém průletu atmosférou shoří. Na obloze se jeví jako rychlé body s úzkým svítícím ohonem, proto "padající hvězdy". Ve skutečnosti ovšem z nebe žádná hvězda nezmizí. Veřejnosti nejznámějším pravidelným rojem jsou právě Perseidy, a to hlavně díky skutečnosti, že jeho aktivita vrcholí za letních nocí. Ve skutečnosti ale patří ke třem dalším rojům v roce, jejichž tzv. hodinová zenitová frekvence dosahuje nebo přesahuje 100 meteorů za hodinu (dalšími dvěma jsou lednové Kvadrantidy a prosincové Geminidy). Lidově jsou také proslulé svým přídomkem "Slzy svatého Vavřince", neboť nejvíce meteorů padá v neblaze proslulém výročí mučednické smrti římskokatolického duchovního sv. Vavřince. Ten byl podle pověsti 10. srpna 258 upečen zaživa na rožni za to, že v období perzekuce křesťanů za vlády římského císaře Valeriána odmítl odevzdat majetek církve vládci a raději jej rozdal chudým.

Mateřskou kometou roje je 109P Swift-Tuttle, která se ke Slunci vrací jednou za 133 let. Naposledy se ke Slunci přiblížila v roce 1992, další návrat se očekává až v červnu roku 2126. Aktivita roje však ani po osmnácti letech od průchodu komety přísluním nijak výrazně neutuchá. Ba naopak - vlivem poruch vlákna meteoroidů (částeček v proudu meziplanetárního prachu) především gravitačními účinky Saturnu se mohou pozorovatelé ve výjimečných případech těšit ze zvýšených frekvencí (až 400 meteorů v hodině). To ale astronomové na letošní maximum nepředpovídají.

Radiant letního roje, tedy místo, odkud meteory vlivem perspektivy zdánlivě vylétají, leží v severním cípu souhvězdí Persea (odtud název Perseidy). Toto souhvězdí je v našich zeměpisných šířkách cirkumpolární, nikdy nezapadá (tudíž nezapadá ani radiant). Počet meteorů, který bychom za ideálních podmínek na celé obloze spatřili za hodinu (pro Perseidy se udává právě 100), je však třeba přepočítat na výšku radiantu nad obzorem. Čím je radiant roje níže, tím méně meteorů spatříme (většina meteorů "spadne" pod obzorem). Nejvýše je v době každoročního maxima Perseid kolem 12. srpna v ranních hodinách před rozbřeskem, kdy v České republice můžeme spatřit 75-90 meteorů za hodinu (tedy průměrně 1-2 meteory za minutu). Tomu nahrává i předpověď okamžiku letošního maxima, které nastane někdy po půlnoci z 12. na 13. srpna, tedy v druhé polovině noci. V té době navíc vůbec nebude rušit Měsíc, který zapadne už 12. srpna večer ve fázi úzkého srpku.

"Padající hvězdy" nebudou létat jen v noci maxima roje. U Perseid se první meteory objevují již koncem července. Jsou poměrně rychlé - vstupní rychlost meteoroidů do zemské atmosféry je 59 km/s (nejrychleji se mohou z fyzikálních důvodů meteory pohybovat 72 km/s, což je případ listopadových Leonid). Perseidy jsou navíc známé lehce zelenavým zabarvením. Nástup jejich aktivity je pozvolný, zato sestup po maximu je poměrně strmý. Aktivita končí asi 12 dní po maximu.

Kde a jak pozorovat?

K pozorování si najděte místo, na kterém je výhled na oblohu co nejméně rušený vysokými stromy či domy. Také je třeba brát v úvahu možný výskyt přízemních mlh v ranních hodinách, proto doporučujeme nějaké vyvýšené místo. V neposlední řadě je pro spatření co největšího počtu meteorů nezbytné vydat se dál od osvětlených aglomerací za tmavší oblohou (ideální je samozřejmě pozorování v horách nebo na vysočině).

Samotné pozorování meteorů nevyžaduje žádné speciální vybavení, jakým je kupříkladu dalekohled. Právě naopak. Meteory vyletují z radiantu náhodně po celé obloze, takže stačí upřít zrak do vesměs libovolného místa na nebi a čekat na první "padající hvězdu". Zorný úhel lidského zraku samozřejmě nezabere celou oblohu, takže je dobré směr pohledu občas změnit. Celou scenérii je nejvhodnější sledovat vleže, například z venkovního lehátka nebo ze spacáku. I když v srpnových nocích ještě zdaleka nemrzne, doporučujeme teplé oblečení, a přikrývky. Nejlepší období k pozorování je v průběhu maxima v druhé polovině noci až do rozbřesku (od půlnoci do přibližně půl páté ráno), kdy radiant roje stoupá nad obzor.

Pár tipů pro začínající fotografy

Pokud se rozhodnete nějaký meteor zachytit na fotografický film či digitální fotografii, rozhodně vám nepostačí pouhý kompaktní fotoaparát do ruky. V první řadě je třeba fotoaparát ustavit na nějaký stativ a namířit do vybrané části oblohy (kolem půlnoci například do nadhlavníku, kde bude vrcholit souhvězdí Labutě s jasným oblakem Mléčné dráhy). Váš fotoaparát musí být schopen snímat i několikasekundové expozice (případně manuálně ovladatelnou uzávěrku na libovolnou dobu, obecně je to označeno písmenkem "B"). Jestliže tyto předpoklady vaše fotografická výbava splňuje, pak stačí v průběhu noci v náhodnou dobu namířit objektiv k obloze, otevřít uzávěrku (či spustit co nejdelší expozici) a čekat, že ve hvězdném poli, které váš fotoaparát právě zabírá, proletí nějaký jasnější meteor. Na snímku se pak projeví jako úzká světelná stopa, někdy i s občasnými zjasněními. Samozřejmě velkou "výhrou" může být světelný širokoúhlý objektiv, s jehož použitím se při kratších expozicích příliš neprojeví rotace Země (hvězdy se nebudou jevit jako malé oblouky, ale body) a zaberete větší část oblohy, tudíž zvýšíte šanci k zachycení nějaké meteorické stopy. Podrobnější rady na fotografování meteorů najdete například zde: cassi.astronomie.cz/fotografovani.htm.

Z letošních meteorických rojů už žádný nebude mít tak příznivé podmínky. Prosincové Geminidy budou rušeny Měsícem ve fázi dva dny po první čtvrti, tedy hlavně v první půli noci. Velmi zajímavé vyústění však budou mít pro české pozorovatele Kvadrantidy v noci ze 3. na 4. ledna 2011. Při jejich pozorování Měsíc nebude vůbec rušit, neboť bude v novu a 4. ledna krátce po východu Slunce jeho temný kotouč předvede jedinečné představení v podobě částečného slunečního zatmění. Při jeho maximální fázi bude nad územím České republiky skryto okolo 79 procent slunečního průměru. 

 6. srpna 2010

První člověk na Měsíci osmdesátiletý

Tento týden, ve čtvrtek 5.srpna 2010 oslavil Neil Armstrong, americký astronaut, první člověk jehož noha stanula na jiném vesmírném tělesu kromě Země, významné životní jubileum osmdesáti let.

Armstrong se narodil na americkém venkově, ve státě Ohio, poblíž malého, dnes asi desíti tisícového městečka Wapakoneta. Už v mládí ho kromě skautingu bavila stavba modelů letadel, která ho přivedla i ke studiu stavby letadel na námořní akademii. Stal se námořním pilotem a jeho první bojové nasazení bylo během korejské války, ve které absolvoval 78 bojových letů. V roce 1955 ukončil studium leteckého inženýrství na Pardue univerzity, aby dále pokračoval ve studiu na Univerzitě Jižní Karoliny.

Stal se civilním testovacím pilotem v NACA (předchůdce NASA), V jejích službách nalétal 2450 hodin, při kterých např. dosáhl na stroji X-15 rychlosti 6.615 km/h (Mach 5,74) nebo na tomtéž stroji vystoupal až do výšky asi 63 kilometrů.

V roce 1962 byl vybrán do druhé skupiny astronautů. Do kosmu se poprvé podíval jako velitel mise Gemini 8 a už při svém prvním letu musel vyřešit potenciálně smrtelný problém nekontrolované prudké rotace kabiny po prvním pilotovaném spojení dvou těles na oběžné dráze. Po té byl nominován jako záložní velitel pro mise Gemini 11 a Apollo 8. O život mu šlo ještě jednou také v roce 1968 při letu na trenažéru LLRV sloužícímu pro nácvik přistání lunárního modulu, kdy ho zachránila jen pohotová katapultáž.

V roce 1969 byl stanoven velitelem mise Apollo 11 a byl mu svěřen úkol prvního přistání na Měsíci, na který vystoupil jako první člověk 21. července 1969 ve 2:56 světového času. Na Měsíci strávil spolu s druhým členem posádky Buzzem Aldrinem celkem 21 hodin. Na Zemi se vrátili 24.července 1969.

V letech 1971 až 1979 působil jako profesor leteckého inženýrství na University of Cincinnati. V roce 1986 byl jmenován místopředsedou prezidentské komise, vyšetřující nehodu raketoplánu Challenger. V letech 1989 až 2002 působil jako ředitel firmy AIL Technologies vyrábějící letecké komponenty.

V poslední době žije v ústraní ve městě Lebanon v Ohiu a prakticky veřejně nevystupuje. Má svoji hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy a byl zapsán do Národní letecké síně slávy. Jeho jméno nesou i jeden z malých kráterů poblíž místa přistání Apolla 11, ulice a letecké muzeum ve Wapakoneta.

 1. srpna 2010

Spící Spirit stále nevolá domů

Už od 22.března nezaslechl řídicí tým mise Spirit z Marsu žádný, ani ten nejmenší signál. Od toho dne Spirit osaměle čelí zatím nejtěžšímu úkolu své mise - přežít krutou marťanskou zimu.

Řídící tým očekával, že Spirit by mohl přejít do režimu nízko úrovňové hibernace, protože vozítko nebyli schopni dostat do výhodnější polohy vzhledem ke Slunci, aby solární panely mohly produkovat alespoň nějakou energii během čtvrté marťanské zimy, která v místě, kde se Spirit nachází trvá od května do listopadu. Během zimního spánku tedy sonda pozastaví veškerou komunikací a další činnosti, tak dostupná energie slouží jen pro dobíjení baterie a výrobu tepla, aby se nezastavily hodiny počítače sondy.

Dne 26. července začali manažeři mise užívat stránkovací techniku, tak zvanou nazvanou "sweep and beep" ve snaze navázat komunikaci se Spiritem. "Na místo toho abychom jen poslouchali, posíláme sondě příkazy na které by měla reagovat a vyslat zpět k nám komunikační pípnutí," řekl John Callas, ředitel projektu Spirit a Opportunity v NASA Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně. "Pokud je sonda vzhůru a poslouchá, pošlete nám zvukový signál."

Na základě modelů marsovského počasí a jeho vlivu na množství dostupné elektřiny manažeři věří, že pokud Spirit odpoví, bude to s největší pravděpodobností trvat ještě příštích několik měsíců. Nicméně stále je i velmi pravděpodobná možnost, že Spirit už nikdy neodpoví.

"Bude to zázrak z Marsu, pokud nám náš milovaný rover zavolá domů," řekl Doug McCuistion, ředitel průzkumného programu Marsu v NASA ve Washingtonu. "Ještě nikdy nečelil takto vážnému druhu ohrožení, je to neprobádaná oblast."

Protože většina z ohřívačů sondy nebyla tuto zimu pro nedostatek energie v provozu, Spirit pravděpodobně zažívá svoji nejchladnější vnitřní teplotu, až minus 67°Celsia. Během předchozích tří marťanských zim, komunikoval Spirit asi jednou nebo dvakrát týdně se Zemí a používal své ohřívače aby zůstal v relativním teple, když ohřívače byly schopny udržet vnitřní teploty nad minus 40°Celsia. Ale pokud baterie ztratila příliš mnoho ze své kapacity, mohly se vnitřní hodiny Spiritu zastavit a sonda tak ztratila pojem o čase. Sonda by ještě mohla ožít, ale nevěděla by kolik je hodin. Spirit by po této chybě restartoval každé čtyři hodiny časovač a ve dne, když je Slunce nad obzorem, by každou hodinu po 20 minut poslouchal, zda nezachytí signál ze Země.

Nejdříve by solární panely sondy mohly vygenerovat dostatek energie pro odeslání pípnutí na Zemi přibližně 23. července. Řídící tým však nepředpokládá, že se baterie dostatečně nabije dříve než koncem září, ale může to být i později, pokud se hodiny sondy zastavily. Jestli se Spirit probudí, budou se muset nejdříve udělat kompletní testy přístrojů a elektroniky.

Na základě znalostí o průběhu předchozích zim neočekává řídící tým během příštích dvou měsíců nijak výrazný nárůst produkce elektrické energie, po té se však bude již jen zvyšovat až do března 2011, kdy nastane letní slunovrat. Pokud tedy sondu neuslyšíme do slunovratu je nepravděpodobné, že bychom ji ještě někdy slyšeli.

"Ovšem, i pokud bychom Spirit už nikdy neslyšeli, myslím si, že jeho vědecké dědictví je v bezpečí. Ale doufáme, že ho ještě uslyšíme a budeme pokračovat ve vědeckém zkoumání s oběma sondami." řekl Steve Squyres, vedoucí výzkumného programu obou sond na Cornellově univerzitě.

Spirit a jeho dvojče Opportunity začali zkoumat Mars v lednu 2004 s plánovanou délkou mise trvat pouhé tři měsíce. Spirit v dubnu 2009 uvízl a dále se nepohybuje, zatímco Opportunity pokračuje v cestě směrem k velkému kráteru Endeavour. Opportunity během roku 2009 urazila větší vzdálenost než v kterémkoli předchozím roce. Obě sondy učinily důležité objevy o přítomnosti vody v minulosti Marsu a o prostředí, které mohlo být příznivé pro mikrobiální život.

 30. července 2010

V Galaxii je mnoho planet jako Země

V pondělí 26.července přišel Dimitar Sasselov z Harvardovy univerzity, astronom a člen výzkumného týmu mise kosmického dalekohledu Kepler, s překvapivým a zcela nečekaným prohlášením o tom, že mise zřejmě objevila desítky planet podobně velkých jako je naše Země.

Představit si, že vesmír je plný planet podobných Zemi není pro většinu lidí velký problém. Mnohem horší je ale takový předpoklad prokázat. Teď se to ale možná podařilo prokázat americkému Národnímu úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Jeho kosmický dalekohled Kepler totiž nejspíše zaznamenal nejméně desítky exoplanet, které se co do velikostí podobají naší matičce Zemi.

NASA vypustila svoji tunovou observatoř do kosmu loni 7. března. Dalekohled o průměru hlavního zrcadla 1,4 metru je vybaven fotometrem pro sledování rychlých změn jasu pozorovaných hvězd, jejichž mezní hvězdná velikost může být až do 16 magnitudy. Předpokládá se, že během asi 3,5 roku trvající mise bude sonda Kepler schopna proměřit na 100.000 hvězd, u nichž by až do vzdálenosti přibližně 3.000 světelných let od nás měla být schopna odhalit planety i o velikosti Země.

Objev planet této velikosti se tedy dříve nebo později předpokládal, ovšem způsob jakým byl zveřejněn už tak očekávaný nebyl. A neplánovala ho tak nejspíše ani samotná NASA. To jak se informace dostala na veřejnost se totiž běžně nazývá spíše "únik informací", než vědecká prezentace. K čemu došlo? Ještě před tím než se NASA oficiálně rozhodla publikovat výsledky dosavadního průzkumu, ukázal Sasselov během svého 18 minut trvajícího veřejného vystoupení na konferenci TEDGlobal v britském Oxfordu graf dosavadních výsledků mise, z nichž vyplývá, že již bylo objeveno přibližně 256 planet, mezi kterými nejméně 140 z nich má rozměry podobné Zemi, tedy jsou maximálně 2x větší než ona. „Můžete zde vidět, že malé planety na grafu převažují,“ řekl Sasselov během přednášky.

Vědcům z NASA se tedy zřejmě žadu planet o rozměru Země najít podařilo. Běžně se však v odborných kruzích předpokládá, že zjištěné údaje budou napřed zevrubně a ze všech stran analyzovány, budou vyloučeny možné omyly, a teprve pak budou výsledky oficiálně publikovány. Z toho také vyplývá, že oficiální výsledky takové studie se nedají očekávat dříve než v únoru příštího roku.

Otázkou tedy momentálně zůstává to, zda šlo o Sasselovovu vlastní iniciativu, nebo zda šlo o řízený únik informací, protože Sasselov nalezené planetární objekty označil pouze za kandidáty, nikoliv za potvrzené exoplanety.

Díky Google Earth byl nalezen mladý neporušený meteorický kráter

Na jihozápadě Egypta byl v odlehlé oblasti od Sahary nalezen několik tisíc let starý vyjímečně zachovalý kráter po dopadu meteoritu. Příběh jeho objevu při tom započal na stránkách Google Earth.

Kráter, který není nijak vyjímečně velký, jen 45 metrů široký a 16 metrů hluboký, dostal jméno Kamil. Byl pravděpodobně vytvořen dopadem železného meteoritu. Prvním kdo si ho na stránkách Google Earth povšiml byl v roce 2008 Vincenzo de Michele, bývalý kurátor Civico Museo di Storia Naturale z italského Milána. Později kráter našli na satelitních snímcích z roku 1972 také výzkumníci z Museo Nazionale dell'Antartide při univerzitě v italské Sieně. Zpráva o objevu byla uveřejněna v online vydání časopisu Science.

Okraj kráteru je asi tři metry vysoký a je obklopen paprsky světleji vybarvené horniny kontrastující s tmavým materiálem okraje sežehlým při nárazu. Luigi Folco, který vedl tým ze Sieny řekl, že takové paprsky obklopené krátery jsou na Zemi extrémně vzácné, ale celou řadu jich lze najít na Měsíci nebo na Marsu, kde na ně nepůsobí tolik erozivních podnětů jako zde na Zemi, kde takové paprsky obvykle rychle podlehnou erozi.

Koncem loňského roku Vědci místo dopadu osobně navštívili, aby svůj objev na místě potvrdili. Na místě strávili několik měsíců a když se letos v únoru vrátili, měli k dispozici nálezy více než 5.000 kusů železného meteoritu o celkové hmotnosti 1,7 tuny. Z toho odhadují, že původní meteorit byl asi 1,3 m široký a vážil asi 5-10 tun. Do Země udeřil rychlostí přibližně 3,5 km za sekundu, což způsobilo, že se většina jeho hmoty vypařila.

Obrázek: Digitální model terénu kráteru Kamil se superponovanými magnetickými anomáliemi a místy nálezů meteoritů větších než 10g. Kredit: Luigi Folco, Science Express

Folco řekl, že kráter je tak zachovalý, že bude ještě dlouho poskytovat mnoho informací o dopadech menších meteoritů. Ke dnešku totiž na Zemi existuje jen 176 potvrzených dopadových kráterů, z nichž mnoho rychle mizí. Navíc pouze 15 z nich je menších než 300 metrů v průměru. Nový kráter tak pomůže vědcům vyhodnotit rizika, která představuje dopad malých meteoritů. Tyto dopady se vyskytují docela často, přibližně jednou za 10 až 100 let, ovšem většina takových malých meteoritů zcela shoří během průletu atmosférou a tak nikdy nedopadnou až na povrch.

Vědecký tým také analyzoval vzorky půdy a skla vytvořeného z pouštního písku na místě dopadu. Doufají, že tyto analýzy jim pomohou určit přesnější stáří kráteru. Předběžné výsledky naznačují, že meteorit pravděpodobně dopadl před asi 4. až 5.tisíci lety, což je v geologickém časovém měřítku docela nedávno.

souřadnice kráteru Kamil, pokud si jej budete chtít na Google Earth prohlédnout, jsou 22°01'06"N a 26°05'15"E.

Více informací najdete na: The Kamil Crater in Egypt, Science Express, Published Online July 22, 2010. doi:10.1126/science.1190990

H-R diagram astronomů

Chcete znát nejpopulárnějšího astronoma? Chcete tuto popularitu nějakým kreativním způsobem zpřehlednit? Nic jednoduššího. Sestavte je do nejznámějšího astronomického diagramu.

Hertzsprungův-Russellův diagram. Ano ten, který vyjadřuje závislost povrchové teploty (nebo spektrální typ) hvězd na jejích svítivosti (nebo zářivém výkonu; absolutní magnitudě) v různých fázích vývoje. A stejně tak jako hvězdy nezaplňují celý H-R diagram rovnoměrně, ale shlukují se na určitých místech, které závisí na jejich stáří, velikosti a hmotnosti, tak ani astronomové se navenek nejeví všichni stejně. Jedni přicházejí s novými objevy a hodně publikují a jiní jsou více mediálně známí.

Sestavíme-li tedy graf, kde na osu x vyneseme mediální oblibu dotyčného astronoma vyjádřenou tím, kolikrát ho a jeho práci lidé vyhledávali ve vyhledavači Google a na osu y jejich publikační činnost jako autorů a spoluautorů odborných publikací a to od nejproduktivnějších autorů až po ty méně produktivní, dostaneme graf, který jako by z oka vypadl H-R diagramu.  Obrázek zde.

Existuje zde "hlavní posloupnost", tedy normální směr vývoje astronoma od jeho počátků v oboru (Proto astronomers), až po vrchol jeho profesionální kariéry jako vysokoškolského pedagoga (Akademic giants), je zde oblast "bílých trpaslíků", tedy vědecky docela produktivních, ale prakticky neznámých autorů (Dark astronomers), je zde i oblast "obrů", v tomto případě nováčků, jejichž kariéra začala velkým nebo zajímavým a dobře zpopularizovaným objevem (New-media branch), a je zde i oblast "veleobrů", kteří dokázali své znalosti dobře prodat na veřejnosti (Media stars).

Top ten světových astronomů tvoří podle známosti tyto desítka osobností:

1. Prof. Stephen Hawking (*1942) britský teoretický fyzik a jeden z nejznámějších vědců vůbec. Významně přispěl zejména k různým oborům kosmologie a kvantové gravitace.
2. Prof. Carl Sagan (*1934 – †1996) americký astronom a popularizátor vědy, průkopník exobiologie a podporovatel programu SETI - hledání mimozemské civilizace.
3. Prof. Brian Cox (*1968) britský částicový fyzik, působí na Manchesterské univerzitě a v CERN, získal několik ocenění za propagaci vědy
4.-6. Prof. Michio Kaku (*1947) americký teoretický fyzik, specialista na teorii strun, popularizátor vědy
4.-6. Dr. Phil Plait (*?) americký astronom a skeptik, který provozuje internetové stránky BadAstronomy.com.
4.-6. Myleene Klass (*1978) anglická zpěvačka, modelka, herečka a amatérská astronomka popularizující astronomii. Studuje astronomii na Open University,
7. Dr. Neil deGrasse Tyson (*1958) americký astrofyzik, ředitel Haydenova planetária v New Yorku, popularizátor astronomie
8. Prof. Michel Mayor (*1942) švýcarský profesor astronomie na univerzitě v Ženevě, objevitel první (a několika dalších) extrasolární planety
9. Prof. Evine van Dishoeck (*1955) holandská astronomka a chemička se specializací na molekulární astrofyziku, ředitelka laboratoře astrofyziky na Leydenské univerzitě, manželka generálního ředitele Evropské jižní observatoře
10. Lord Martin Rees (*1942) anglický kosmolog a astrofyzik, od roku 2005 prezident Královské astronomické společnosti

Nejplodnější z autorů, Prof Simon White, který publikoval již téměř tisícovku vědeckých prací se v tomto žebříčku umístil až na konci druhé desítky.

 21. července 2010

Astrofyzikové objevili kvasar, který se chová jako gravitační čočka

Všechno je jednou poprvé a nyní je to podle zprávy zveřejněné v úterý 20.črvence v časopisu Astronomy & Astrophysics kvasar, který se chová jako gravitační čočka. Tento objev učinili vědci z astrofyzikální laboratoře Ecole Polytechnique Federale de Lausanne (EPFL) ve spolupráci s kolegy z Kalifornského technologického institutu (Caltech) v Pasadeně. Jejich objev představuje výrazný postup na poli astrofyziky, protože dovoluje vědcům zvážit a změřit galaxii ve které se kvasar nachází.

Obraz objevu, na kterém je kvasar v popředí zobrazen modře a galaxie za ním pak červeně byl pořízen dalekohledem Keck II na havajské Mauna Kea. Kredit: Courbin, Meylan, Djorgovski a další, EPFL/Caltech/WMKO.

Gravitační čočky jsou ve vesmíru celkem běžné. Vznikají díky působení gravitace masivních objektů jakými jsou velmi hmotné hvězdy nebo celé galaxie, kolem kterých se ohýbají světelné paprsky procházející poblíž nich. Pokud se takové objekty nacházejí mezi Zemí a vzdálenějším zdrojem světla, mohou toto světlo zesílit a učinit jej tak snadněji pozorovatelným, i když, bohužel, také mnohem více zdeformovaným.

Fenomén gravitačních čoček není jen zajímavým výsledkem Einsteinovy teorie obecné relativity, ale také cenným astrofyzikálním nástrojem pro tak důležité aplikace jako je třeba pátrání po extrasolárních planetách, nebo studium hvězd, galaxií, shluků galaxií a kvasarů. Například způsob zkroucení, počet obrazů vzdálených objektů a jejich vzájemná pozice dokáží poskytnout základní informace o rozložení hmoty v galaxii působící jako gravitační čočka a dovolí změření a zvážení veškeré její hmoty a to včetně té temné.

Kvasar je srdcem takové galaxie. Jde vlastně o supermasivní černou díru, kterou sice přímo vidět nemůžeme, ale pokud se dostatečně blízko ní nachází byť i jen malá část hmoty galaxie, kterou černá díra pohlcuje, pak tato hmota před tím než je pohlcena ještě jednou a naposledy extrémně jasně zazáří.

Zatím známe asi sto těchto kvasarů jejichž světlo je koncentrováno, případně zesilováno gravitačními čočkami ležícími mezi nimi a Zemí. Nicméně tentokrát jde poprvé o zcela opačný případ. Kvasar se nachází v popředí a pozorovaná galaxie až za ním. Význam tohoto objevu tedy leží ve skutečnosti, že poskytuje nebývalou příležitost ke "zvážení" galaxie ve které se kvasar nachází.

Výzkumníci z EPFL a Caltechu objevili kvasar fungující jako gravitační čočka díky trojrozměrné mapě oblohy sestavení na základě údajů Sloanovy přehlídky oblohy (SLOAN Digital Sky survey database - www.sdss.org), která pokrývá více než čtvrtina oblohy a vědcům jsou v ní k dispozici údaje o téměř milionu galaxií a více než 120.000 kvasarů. Z těchto údajů byl vybrán vzorek asi 23.000 z nich ve kterých výzkumný tým nakonec vytipoval 4, které by mohly působit jako gravitační čočky.

Jeden z těchto 4 kvasarů nakonec studovali pomocí dalekohledu Keck II (Caltech), který je přivedl k objevu. První snímky této rarity budou v nadcházejících měsících doplněny o vysoce kvalitní fotografie z Hubbleova kosmického dalekohledu, na jejichž základě se bude možné o povaze tohoto specifického kvasaru dozvědět mnohem více.

 15. července 2010

Menší proton, aneb zažije částicová fyzika zemětřesení?

Světem fyziky se už několik dnů plíží časovaná bomba. Po deseti letech výzkumů mezinárodního týmu zveřejnili vědci z Institutu Maxe Placka v Německu a švýcarského Ústavu Paula Scherrera na internetové stránce časopisu National Geographic (www.nationalgeographic.com) a v článku časopisu Nature svá zjištění.

Podle nich totiž nejnovější měření naznačují, že proton je o čtyři procenta menší, než se fyzikové dosud domnívali. Rozdíl není velký. Původně odhadovaný rozměr protonu 0,8768 femtometru se zmenšil na hodnotu 0,84184 femtometru. Tento zdánlivě nepatrný rozdíl však bude mít, pokud bude potvrzen, velké důsledky pro prakticky celou částicovou fyziku. Vědci si zatím nedokáží naměřené hodnoty spolehlivě vysvětlit a proto se ještě může ukázat že jde o omyl, a že ve měření se nachází nějaká systémová chyba, spekuluje se o Rydbergově konstantě nebo výpočtu účinků elektromagnetického kvanta (QED). Všechna měření tedy bude nutné opakovat a potvrdit.

Jde totiž o mnoho. Proton proton subatomární částice s kladným elementárním elektrickým nábojem nacházející se v atomovém jádře byl objeven roku 1918 Ernestem Rutherfordem a zanedlouho byly odhaleny všechny jeho důležité parametry, ze kterých dnes vychází prakticky celá částicová fyzika. Jeho rozměr je tak jedním ze základních čísel figurujících při výpočtech popisujících děje na úrovni elementárních částic. Pokud se tedy téměř tři čtvrtě století pracovalo s chybným údajem, otřese to standardním modelem částicové fyziky.

Až doposud se rozměr protonu zjišťoval měřením energie absorbované nebo uvolňované tehdy, když elektrony obíhající kolem jádra přeskakují z jedné energetické hladiny na jinou. Touto metodou se došlo k rozměru 0,8768 femtometru (biliardtin metru neboli 10^-15 metru.)

Odborníci mezinárodního týmu při novému měření použili místo klasických elektronů asi 200x těžší muony, kterými ve vodíkových atomech nahradili na oběžných drahách kolem jader elektrony. A protože muony jsou mnohem těžší, obíhaly tak mnohem blíže protonům, což umožnilo asi 10x přesnější měření než s lehčími elektrony.

"Musíme být velmi opatrní, se širšími důsledky našeho zjištění," řekl vedoucí výzkumu Randolph Pohl. "Ve výpočtech může být někde chyba, protože teorie kvantové elektrodynamiky je v dobrém souladu a velmi dobře zdokumentovaná," uvedl Pohl.

Vědci proto chtějí přestavět jejich měřící zařízení tak, aby bylo možné změřit na místo vodíku poloměr jádra hélia. To by mohlo případnou chybu odhalit.

 11. července 2010

Měsíční základna Alpha

Léto a prázdniny jsou také dobou her a odpočinku. Aby jste přeci jen neutekli daleko od astronomie a kosmonautiky, připravila pro vás, kteří jste stále hraví, NASA zcela zdarma online hru o zkoumání Měsíce.  Můžete se tak přidat k týmu výzkumníků, kteří na jižním pólu Měsíce budují a udržují měsíční základnu Alpha.

NASA sice zatím opustila svůj záměr návratu na Měsíc už kolem roku 2020, ale jak sdělila NASA při uvedení hry: "Na Měsíční základně Alpha, můžete přijmout vzrušující roli astronauta pracujícího na další expanzi lidstva a jeho výzkumu. Po návratu z průzkumné expedice budete svědky dopadu meteoritu, který ochromuje podporu života na základně a budete se s tím muset vypořádat. Drahocenné minuty odtikávají a vy a váš tým musíte opravit a vyměnit zařízení na výrobu kyslíku. Chcete-li splnit své poslání, musíte používat interaktivní velitelské centrum, lunární rovery a mobilní robotické opravářské jednotky. Správné použití a optimální rozložení disponibilních zdrojů je klíčem k celkovému úspěchu týmu. Hra je navržena tak, aby zapojila a vzdělávala studenty o technologických možnostech, zapojení do pracovního týmu a budoucnosti vesmíru."

Hru Měsíční základna Alpha mohou hrát jeden až šest hráčů a jak NASA podotkla, jde o předzvěst dalšího plánovaného online projektu pro ještě větší počet hráčů.

Hra je k dispozici na adrese http://moonbasealphagame.com.
Minimální nároky na PC jsou: připojení k internetu, • Win XP SP3 • 2.0+ GHZ Single Core Processor • 2GB of System RAM • NVIDIA 7000-series or ATI Radeon X1900 Video Card • 2GB of Free Hard Drive Space • DirectX 9.0c

 6. července 2010

Jupiter a jeho měsíce

Poslední ze současných "večerních" planet - Saturn - kolem půlnoci mizí pod západním obzorem a na východě ho střídá největší planeta sluneční soustavy - Jupiter. Pokud se na něj podíváte i malým dalekohledem nebo triedrem uvidíte, že tento plynový obr má kolem sebe několik světlých bodů, jejichž poloha se s časem poměrně rychle mění. Jsou to čtyři největší měsíce z velké rodiny několika desítek doposud objevených. Pokud jste dočetli až sem a jste zvědaví, kolikže to vlastně známe Jupiterových měsíců, pak čtete správný ten článek.

Dozvíte se více o množství, vlastnostech a jménech Jupiterových měsíců. Na začátek však něco o jejich domovské planetě.

Jupiter je masivní planeta, větší než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. V pořadí od Slunce jde o pátou planetu a zároveň se jedná o čtvrtý nejjasnější objekt noční oblohy. Jmenuje se po nejvyšším z římských bohů, kterého z Řecka známe jako Dia. Proto také většina Jupiterových měsíců dostala svá jména Diových dcer a milenek.

Jupiter je také znám jako planeta štěstí a má ohromný astrologický význam. Ve srovnání se Sluncem, je hmota Jupiteru malá, jen jedna tisícina hmoty naší mateřské hvězdy, ale čísla klamou. Jupiter má hmotnost dva a půl krát vyšší než všechny dalších planety sluneční soustavy dohromady. S takovým množstvím hmoty má i velkou přitažlivost. Jeho gravitaci mohou uniknout jen ty největší objekty. To může být i důvodem proč má Jupiter kolem sebe největší množství družic nebo měsíců. Zároveň Jupiter svojí gravitací působí pro vnitřní planety sluneční soustavy jako určitý štít, který kdyby neexistoval, neexistovali bychom možná ani my, protože by nás nejspíše už dávno zničil nějaký ten "drtivý dopad", tak jak to známe z hollywoodských trháků.

Celkový počet nyní známých měsíců Jupiter je 63 a je to mezi všemi planetami sluneční soustavy zdaleka největší rodina. Tyto oběžnice zahrnují i čtyři 'galileovské měsíce', které jsou největší a tvoří dohromady asi 99.997% veškeré hmoty obíhající kolem planety, zatímco jen téměř zanedbatelný zbytek (0.003%) hmoty je rozděleno mezi prstene a menší družice.

Tak teď již víte kolik měsíců Jupiter má. Některé z nich dokonce ještě nebyly pojmenovány a je proto jsou označeny pouze číselným kódem, který je nositelem roku jejich prvního pozorování. Část z nich pak dokonce byla pozorována jen jednou a na své potvrzení teprve čeká. Astronomové si myslí, že v minulosti měl Jupiter možná mnohem více větších oběžnic, které však byly ve vzájemných srážkách zničeny a vytvořily Jupiterův tenký prstenec.

Jen osm ze současných oběžnic je tak zvaných regulérních, tedy takových, které obíhají planetu ve směru její rotace, mají oběžné dráhy poblíž planety a mají nízký sklon oběžné dráhy vzhledem k Jupiterově rovníku. Mohou to tedy být "původní" Jupiterovy družice, které vznikly spolu s planetou, zatímco zbytek z nich by mohly být zachycené, neregulérní družice, v tom smyslu, že mají většinou retrográdní, rotaci Jupiteru opačnou oběžnou dráhu o velké výstřednosti a sklonu. Zatímco největší čtyři Jupiterovy měsíce byly objeveny už jedním z průkopníků moderní astronomie, Galileo Galileim v roce 1610, zbytek z nich byl objeven mnohem později velkými pozemními dalekohledy a kosmickými sondami.

Největším ze všech 63 měsíců je Ganymédes, s průměrem 5262 kilometrů, který je tak ještě větší než planety Merkur (4879 km). Zbývající tří galileovské měsíce mají průměr více než 3000 kilometrů. Calisto je jen o pár desítek kilometrů menší než Merkur. Průměr Io dosahuje 3643 km a Europa má 3122 km. Všechny čtyři tyto měsíce jsou díky své velikosti kulaté a jsou také téměř stejně jasné, od 4,6 do 5,7 magnitudy.

Zbývajících 59 ostatních měsíců je mnohem menších, menších než 170 kilometrů a většina z nich má průměr jen desítky nebo jednotky kilometrů. také jejich vizuální jasnost je díky tomu malá, od 14 do 23 magnitudy a pozorovatelné tak jsou jen opravdu těmi největšími a nejdokonalejšími dalekohledy.

Jednotlivé měsíce tvoří několik tak zvaných rodin. Malé vnitřní měsíce - Metis, Adrastea, Amalthea, Thebe, Galileovy měsíce - Europa, Ganymed a Callisto, rodina Themisto - má jediného člena Themisto, rodina Himalia - Leda, Himalia, Lysithea a Elara, rodina Carpo - má zatím rovněž jediného člena Carpo, rodina Ananke - Euporie, Orthosie, Euanthe, Mneme, Harpalyke, Kermippe, Praxidike, Thelxinoe, Iocaste a Ananke a dosud definitivně nepotvrzené a nepojmenované objekty S/2003 J3, S/2003 J12, S/2003 J18 a S/2003 J16, rodina Pasiphae - Helike, Eurydome, Autonoe, Sponde, Pasiphae, Megaclite, Sinope, Hegemone, Aoede a Callirhoe a dosud definitivně nepotvrzený a nepojmenovaný objekt S/2003 J23, rodina Carme - Arche, Pasithee, Chaldene, Kale, Isonoe, Aitne, Erinome, Taygete, Carme, Kalyke, Eukelade a Kallichore a dosud definitivně nepotvrzené a nepojmenované objekty S/2003 J17, S/2003 J19 a S/2003 J10. Čtyři ze zatím nepotvrzených a nepojmenovaných objektů S/2003 J4, S/2003 J15, S/2003 J14 a S/2003 J2 navíc nezapadají do žádné z dosud klasifikovaných rodin a mohou tak být prvními členy dvou nových skupin.

Teď tedy už víte, kolik měsíců Jupiter má i to, že většina těchto družic nebo měsíců byla planetou zachycena díky jeho velké gravitaci. Budoucí výzkumy se zaměří především na galileovský měsíc Europa, který by mohl mít podmínky příznivé pro objev života. Jupiterova rodina měsíců však má ještě mnohem více tajemství čekajících na to, až budou odhalena.

 4. července 2010

Výročí Krabí mlhoviny

Před asi 7.500 lety vybuchla v souhvězdí Býka hvězda. Výbuch to byl impozantní. Explodovala totiž supernova, hvězda která najednou zazáří jasněji než celá galaxie, aby pak týdny nebo měsíce slábla.

Výbuch rozhodí hmotu hvězdy do okolního prostoru rychlostí více než 29.000 km za hodinu a na svém čele vytváří rázovou vlnu, která se nám jeví jako expandující skořápka plynu a prachu,pozůstatků supernovy.

Přesně před 956 lety, 5.července 1054 našeho letopočtu dorazilo nakonec světlo z této mimořádné události až k naší Zemi a bylo pozorováno a zaznamenáno čínskými a arabskými astronomy. Výbuch byl tak jasný, že po 21 dnů, tedy téměř po celý měsíc červenec, ji mohli lidé pozorovat i ve dne a pak byla vidět pouhýma očima v noci ještě po téměř dva roky, podle záznamů celých 653 dnů.

Nebyli to ale jen Číňané, které nová hvězda zaujala. Skalní obrazy v jednom z kaňonů naznačují, že ji pozorovali a zaznamenali i indiáni kmene Anasaziů, kteří nyní žijí v Arizoně a Novém Mexiku. Datování kreseb radiokarbonovou metodou ukazuje mezi roky 1050 a 1070 a spojuje kresby s indiány kmene Mimbres.

Z novodobých astronomů objevil zbytky této supernovy o stovky let později, v roce 1731, britský astronom John Bevis a zanesl je do svého atlasu oblohy Uranographia Britannica. Nezávisle na něm je při hledání Halleyovy komety objevil i Charles Messier o dalších 27 let později. Původně považoval pozůstatek supernovy právě za tuto kometu jejíž návrat se v tom roce očekával. Svůj omyl ale brzy odhalil, když si všiml, že se mlhavý obláček nepohybuje. Nakonec si mlhavý objekt odnesl označení M1, jako první objekt jím vytvářeného katalogu.

Mlhovině její nynější jméno, Krabí mlhovina, dal náčrtek irského astronoma Williama Parsonse, 3.hraběte z Rosse, který ji pozoroval v roce 1844 a nakreslil něco jako oválné tělo s nohama.

Dnes má Krabí mlhovina nepravidelný tvar zhruba 9x14 světelných let a stále se rozpíná rychlostí přibližně 1.600 km/s. Její jas už sice pohasl na současnou hvězdnou velikost 8,4 mag. a je tak pozorovatelná za velmi jasné noci už triedrem nebo malým dalekohledem, ovšem pro serióznější pozorování jejího tvaru a struktury je potřeba použít dalekohled alespoň středního průměru. Najdeme ji poblíž špičky jižního "rohu" Býka (Taurus).

Krabí mlhovina, obzvláště pak její centrální část, je jedním z nejsilnějších zdrojů rádiového, rentgenového a gama záření na celé hvězdné obloze. Její gama záření má energii přes 30 KeV a proto se využívá jako kalibrační bod rentgenové astronomie. Pro tento účel byla stanovena jednotka miliCrab, která značí tisícinu intenzity jejího vyzařování.

Rentgenové záření v mlhovině emituje pulsar, neutronová hvězda, která je konečným pozůstatkem původní hvězdy po výbuchu supernovy. Záření pulsaru interaguje s plynem v okolí a tak má materiál mlhoviny stále poměrně vysokou teplotu mezi 11.000 a 18.000°K a hustotu asi 1.300 částic na 1 cm³. Tyto fyzikální vlastnosti mlhoviny jí spolu se zářením pulsaru propůjčují ve viditelné části spektra vzhled propletených namodralých či nazelenalých průhledných obláčků.

 2. července 2010

Záhada supernov vyřešena

Supernovy jsou obrovské hvězdné exploze, které lze pozorovat napříč celým vesmírem. Supernovy typu Ia pak jsou relativně homogenní třídou těchto hvězdných explozí, které díky tomu výzkumníci používají jako tzv. 'standardní svíčky' k měření zrychlování expanze vesmíru. Nicméně už dlouho je známo, že i supernovy typu Ia vykazují značné rozdíly v jejich spektrech, přičemž původ těchto rozdílů nebyl známý.

Nyní přišli výzkumníci, včetně vědců z Instiutu Nielse Bohra, s výzkumem řešícím tuto záhadu. Podle studie právě zveřejněné v časopisu Nature tyto supernovy vybuchují asymetricky a rozdíly v jejich vzhledu jsou prostě výsledkem směru, ze kterého je pozorujeme.

Supernovy typu Ia hrají klíčovou roli v kosmologii, protože mohou být použity k měření vzdáleností v celém vesmíru. I když to nejsou dokonalé 'standardní svíčky', jejich zářivý výkon se může lišit až o 50%, mohou být standardizovány na základě znalosti toho, že ty nejjasnější pohasínají pomaleji, než ty slabší.

Mezi vědci panuje nyní široká shoda o tom, že relativní homogenita supernov typu Ia dána jejich stejným původem, tedy existencí bílého trpaslíka v binární soustavě s rudým obrem, ve které obě hvězdy obíhají kolem společného těžiště. Bílý trpaslík je takovým typem hvězdy, kterým se stane naše Slunce na konci svého života, až jí dojde vodíkové palivo. V binární soustavě pak takový uhlíko-kyslíkový bílý trpaslík shromažďuje hmotu vytrhávanou ze svého obřího souseda a když díky tomu dosáhne Chandrasekharovy meze, hmotnosti 1,4 hmoty Slunce, vybuchne jako supernova.

Ve skutečnosti však je celý příběh, mnohem složitější. Supernovy mohou vykazovat zcela odlišné chování podle toho, jak rychle se jimi shromažďovaný materiál zpomaluje (takzvaný rychlostní gradient). Tento fakt dokonce vyvolal pochybnosti o tom, zda vůbec mohou být supernovy typu Ia používány jako kosmologické standardní svíčky.

"Nové detailní studie nyní ukázaly, že rychlostní gradient je úzce spojen s tím, že tyto supernovy vybuchují asymetricky," vysvětluje astrofyzik Jesper Sollerman, z Centa temné kosmologie Institutu Nielse Bohra na univerzitě v Kodani.

Nové studie mezinárodního týmu, kterých se kromě Giorgose Leloudase, Jespera Sollermana a Maxe Stritzingera z Centa temné kosmologie účastnil například i Keiichi Maeda z university v Tokyu ukázaly, že rychlostní gradient je úzce spojen s asymetrickým charakterem výbuchů těchto supernov .

"Přišli jsme na to, že různé vlastnosti supernov lze vysvětlit asymetrickým výbuchem, když k zažehnutí termonukleární reakce dojde daleko od centra. Tedy, že různé vlastnosti a chování supernov prostě záleží na tom, odkud jsou pozorovány", vysvětluje Leloudas.

Zatímco z dřívějších pozorování pocházely jen náznaky toho, že by supernovy typu Ia mohly explodovat asymetricky, nyní se to poprvé podařilo přesvědčivě prokázat observační studií sondující centrální oblasti supernov. Výzkumníci pozorovali supernovy v pozdních stádiích, kdy je možné nahlédnout hluboko do jejich nitra a tak potvrdili, že tyto supernovy opravdu vybuchují asymetricky.

"Kromě toho, že nám to poskytuje nový pohled na to, jak tyto hvězdy explodují, řeší to i problém s jejich různými podobami. Výsledky jsou také dobrou zprávou pro používání těchto supernov jako standardních svíček. Stačí jen, abychom jich pozorovali dostatečné množství a pak se rozdíly vyplývající z různých pohledů na výbuch setřou a zmizí," zakončuje Leloudas.

Teplo v raném vesmíru zlikvidovalo malé galaxie

Naše Mléčná dráha přežila svůj vznik, jen proto, že byla vždy ponořena do rozměrných shluků temné hmoty, v pasti, která uvnitř sebe udržela plyn, ze kterého vznikaly další hvězdy, tvrdí na základě složitých simulací skupina vědců kolem Institutu výpočetní kosmologie (ICC) při Durhamské univerzitě.

Jejich výzkum, byl prezentován dnes, 1.července 2010, na mezinárodní konferenci, kde byl také uveden nový film ICC mapující vývoj Mléčné dráhy.

Vědci uvádí, že mladá Mléčná dráha začala tvorbu svých hvězd ze surového plynného materiálu, který se jinak "vypařil" ve vysokých teplotách panujících po "zapálení" vesmíru asi půl miliardy let po Velkém třesku.

Drobné vznikající galaxie, uvnitř malých shluků temné hmoty při tom doslova "shořely" v teple, které dosahovalo hodnot mezi 20.000 až 100.000 stupni Celsia, tvrdí britští vědci, podporovaní odborníky z japonské univerzity v Tsukubě.

Temná hmota, o které předpokládáme, že tvoří až 85 procent hmotnosti vesmíru tak nejspíše byla jedním ze stavebních kamenů při formování galaxií.

Rozsáhlé počítačové simulace, které provádí skupina Virgo Consortium vedená vědci z Durhamu, slouží ke zkoumání toho, proč mají galaxie podobné té naší, tak málo galaktických společníků, tedy menších doprovodných satelitních galaxií.

V okolí naší Mléčné dráhy totiž našli astronomové jen několik desítek takových malých satelitů, i když počítačové simulace ukazují, že by kolem ní měly obíhat až stovky tisíc malých shluků temné hmoty, ve kterých mohly jejich zárodky vzniknout.

Vědci tvrdí, že to bylo právě teplo vydávané prvotními hvězdami a černými děrami, které učinilo tuto temnou hmotu neplodnou a neschopnou podporovat rozvoj satelitních hvězdných systémů.

Simulace naznačující tento scénář jsou také součástí nového filmu ICC nazvaného "Naše kosmické počátky", který spojuje počítačové simulace s reálným pozorováním galaxií a sleduje vývoj Mléčné dráhy během celých 13-ti miliard roků historie vesmíru.

Film je také součástí výstavy ICC na výroční letní vědecké výstavě královské společnosti, která bude otevřena již tuto sobotu 4. července 2010.

Řešitelský tým výzkumu vedl Prof. Carlos Frenk, ředitel Institutu výpočetní kosmologie při Durhamské univerzitě. "Platnost standardního modelu našeho vesmíru závisí na nalezení uspokojivého vysvětlení toho, proč mají galaxie jako je Mléčná dráha tak málo společníků," tvrdí Frenk. "Naše simulace ukazují, že kolem Mléčné dráhy by měly obíhat stovky tisíc malých shluků temné hmoty, ve kterých se ale malé galaxie nevytvořily. Můžeme také ukázat, že bylo téměř nemožné, aby tyto potenciální galaxie přežily extrémní teplo vydávané prvními hvězdami a černými děrami. Toto teplo odpařilo z malých shluků temné hmoty všechen plyn, čímž se staly neplodnými. Podařilo se přežít jen pár desítkám těch, které se vyvinuly nejdříve a měly tak před ostatními náskok."

Vědci dodávají, že svými simulacemi poskytují přirozené vysvětlení původu galaxií a tak podporují obecně přijímaný názor, že chladná temná hmota je nejlepším kandidátem na tajemný materiál o kterém se věří, že tvoří většinu našeho vesmíru.

Teď už je na experimentálních fyzicích, tvrdí numeričtí kosmologové, aby tuto hmotu našli buď přímo nebo aby ji vyrobili v urychlovači částic, jako je například Large Hadron Collider v CERNu.

"Nalezení temné hmoty je nejen jedním z nejnaléhavějších problémů dnešní vědy, ale je také klíčem k pochopení vzniku galaxií," uzavírá profesor Frenk.

"Na to abychom v počítači vytvořili opravdu reálnou galaxii je ještě brzy, ale naše výsledky jsou velmi povzbudivé," doplňuje ho spoluřešitel výzkumu Dr. Takashi Okamoto z univerzity v japonské Tsukubě a naznačuje tím směr dalšího výzkumu.

 Obloha nad námi                                    aktuální mapka generovaná programem Albireo

A R C H I V    A K T U A L I T 2003 leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec 2004 leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec 2005 leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec 2006 leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec 2007 leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec 2008 leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec 2009 leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec 2010 leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Vypočtěte si pozorovatelnost či aktuální nebo historické východy a západy Slunce Měsíce a planet pro řadu míst v ČR. Ze seznamů na těchto odkazech stačí zadat příslušné místo a čas nebo úkaz který Vás zajímá. Pokud Vás ovšem zajímá pohled na oblohu právě v teď tomto okamžiku klikněte ZDE, zobrazí se Vám aktuální mapka.
	Nezapomeňte se podívat, co uvidíte tento měsíc na obloze		Aktuální program naší hvězdárny pro veřejnost pak najdete zde

	Pozorování si prosím dohodněte předem na tel. 572 634 690 nebo e-mailem
	Máte-li to k nám daleko, najděte si vám nejbližší hvězdárnu
	chcete-li nám cokoliv sdělit, pošlete e-mail správci těchto stránek