Stalo se v prosinci

 31.prosince 2003       zvláštní stránku Beagle 2 najdete zde

Beagle 2 mohl skončit v kráteru

I poslední pokusy o komunikaci Beagle 2 prostřednictvím Lovellova teleskop v Jodrell Bank a sondu Mars Odysey byly neúspěšné. Nicméně tým z řídícího střediska je stále (a stále více umírněněji) optimistický, že úsilí kontaktovat přistávací modul bude úspěšné.

Je naplánováno ještě několik Odysey kontaktů, poslední na 31 prosince. Pak se již pokusí uskutečnit čtyři kontakty vlastní Mars express. Tyto kontakty byly předem naprogramovány do Beagle 2 na  6., 12., 13. a 17. ledna. Kontakty 6. a 12. nejsou díky manévrování Mars express na oběžné dráze ještě optimální, ale 13. a 17. ledna budou velmi dobré.

Řídící tým také přišel s metodou podvádějícího přijímače pro přijímání příkazů bez toho, aniž by byla zpětná vazba na orbiter. Dr. Sims řekl, že mají dohodu s JPL na překonfigurování Mars Odysey, aby se 31. prosince pokusila Beaglu takto vysílat příkazy.

28.prosince rovněž
Profesor Pillinger v Londýně oznámil, že Malin Space Science Systems poskytl řídícímu týmu Beagle 2 obrázky místa přistání pořízeného kamerou Mars Global Surveyor jen 20 minut po naplánovaném přistání. Na nich je vidět, že marsovské počasí bylo docela dobré. Obraz ukazuje střed přistávací elipsy kde se nachází asi 1 km široký kráter. Je tedy možné, že přistávací modul mohl dopadnout dolů, dovnitř tohoto kráteru a následné problémy jsou způsobené prudkými svahy nebo velkým množstvím skal. Další příležitost vyobrazit místo přistání prostřednictvím Mars Globálním Surveyor nebude až do 5 ledna.
Originální zdroj: PPARC tiskové zprávy


Spirit je v závěrečné fázi přiblížení k Marsu

Spirit - terénní vozidlo NASA zažehlo v pátek 26.prosince pomocné rakety na 3,4 sekundy aby vykonaly nepatrnou a možná závěrečnou oprava dráhy letu jeden týden před přistáním na Marsu.  Rádiové sledování kosmického plavidla během 24 hodin poté, co byl manévr proveden ukázalo, že je přímo na kursu pro přistání uvnitř kráteru Gusev. To bude v 04:35 4.ledna 2004 světového času. Opportunity, dvojče Spiritu dosáhne Marsu o tři týdny později.

Manévr vyšel bezchybně, řekl Dr. Mark Adler, manažer mise v NASA JPL, Pasadena, Kalifornie.

Toto byla čtvrtý korekční manévr od startu 10. června 2003. Možné jsou ještě dva další,  jestliže to bude potřebné. Ovšem zdá se nepravděpodobné že to budeme muset udělat, řekl Adler.

O jak drobné úpravy dráhy šlo svědčí i tento popis. Bylo to jen rychlé šťouchnutí přibližně kolmé na osu kosmického plavidla, řekl  Chris Potts, zástupce navigačního šéfa pro misi. Odsunulo čas přistání o 2 sekundy a posunulo místo přistání na povrchu Marsu na severovýchod asi o 54 kilometry. Přitom zážeh motorů změnil rychlost kosmického plavidla jen o 25 milimetrů za sekundu.

Pro obě terénní vozidla NASA blížící se Marsu, je nejvíce nebezpečné samotné přistání, Sestup skrz Marsovu atmosféru, dopad a poskakování po povrchu a otevření sondy ve správné poloze a vhodném terénu, aby vozidla mohla vyjet.

Terénní vozidla mise budou zkoumat jejich přistávací plochy pro hledání geologických důkazů o minulých podmínkách marsovského prostředí. Zvláště budou hledat důkaz o  historii kapalné vody. Ve

Ve 13:00 světového času na Nový rok, Spirit bude mít za sebou cestu 481,9 milionu kilometrů dlouhou a před sebou již jen 5,1 milionu kilometrů do přistání. Opportunity bude mít za sebou 411 milionu kilometrů a k přistání jé bude scházet ještě 45 milionu kilometrů a tři naplánované možnosti na korekčním manévry. Zdroj NASA, JPL.

 

 29.prosince 2003       zvláštní stránku Beagle 2 najdete zde

Nachytat kyblík prachu - divoký nápad

Mise Stardust od NASA se chystá splnit svůj úkol. Již ani ne týden schází do 2.ledna 2004, kdy nízkorozpočtový průzkumník hlubokého vesmíru proletí jen 150 kilometrů od komety WILD 2. Při průletu blízko u komety bude odebírat vzorky kosmického prachu a vzorky původních kometárních částic, které se nakonec, pokud sonda setkání s kometou přežije, vrátí na Zemi.

Komety jsou bohaté na organický materiál, který mohl dát vznik životu. Mohou to být také nejstarší a nejprimitivnější tělesa ve sluneční soustavě, uchovávající pozůstatky původní mlhoviny ze které se vytvořilo Slunce a planety.

Vzorky, které mají být odebrané, jsou extrémně malé, mikroskopické částečky o velikosti 0,01 až 0,0001 mm. Stardust se setká s kometou Wild 2 v relativně nízké rychlosti 6.1 kilometrů za sekundu (asi 22.000 km za hodinu).  I při této rychlosti však bude sonda prolétat krupobitím kometárního prachu celých 10 hodin. Při průletu nejhustší částí se  do Aerogelu, materiálu s nejnižší hustotou na světě, má zachytit dostatek materiálu k doručení zpět na Zemi. Navíc, částicový hmotnostní spektrometr získá za letu data o složené kometárního i mezihvězdného prachu. Optická navigační kamera by měla poskytnout vynikající obrázky temné hmoty kometárních zárodků.

Nakonec se  pouzdro sondy se zachycenými vzorky má 15. ledna 2006, má na padáku snést do pouště v Utahu.  Vědecky drahocenné vzorky pak mohou být studovány po desetiletí. Např. mnoho typů rozborů na měsíčních vzorcích z Apolla se provádělo až nedávno.

Komety jsou malá, nepravidelně zformovaná tělesa složená prachu, organických molekul a zmrzlých plynů. Většinu komet tvoří asi z  50% vodní led. Typicky mají do asi 10 kilometrů v průměru. Mají vysoce eliptické oběžné dráhy, které je přivádějí  do blízkosti Slunce a i do dalekého  mrazivého kosmického prostoru. Když se kometa přiblíží asi na 700 milionu kilometrů od Slunce, povrch se začne zahřívat a materiál se začne vypařovat. Tak vznikne známý ohon.

Kometa Wild 2 je považovaná za ideální pro studium, protože donedávna to byla kometa s velmi dlouhou dobou mezi jednotlivými návraty. Osudový průchod téměř kolem Jupiteru v roce 1974 však přivedla kometu ke Slunci častěji.

Mise Stardust startovala v únoru 1999 a náklady na její realizaci nepřesáhnou 200 milionů USD.

 28.prosince 2003       zvláštní stránku Beagle 2 najdete zde

Ani další pokusy o pozemské zachycení signálu z Beagle 2 nevedly k úspěchu.

Po signálu ze sondy budou nyní pátrat kromě britského ještě další radioteleskopy v Holandsku a USA. Americká sonda Mars Odysey pomalu s pátráním končí, protože se musí připravit na přílet obou robotických vozítek Spirit a Opportunity, z nichž první přilrtí na povrch Marsu již za týden.

Profesor Pillinger a jeho spolupracovníci z ESA sice ještě neztrácejí naději, ale již se zaměřují na to, že budou pátrat po signálu Beaglu nebo pozůstatcích přistání (padáky, airbagy) až za pomoci mateřské lodi Mars express, která bude navedena na definitivní polární dráhu okolo Marsu 4.ledna 2004. Zdroje ESA uvádí, že ani případná ztráta Beagle 2 není zase až tak tragická, protože 90% všech vědeckých experimentů nese oběžná část sondy a přistávací modul byl k sondě vlastně přidán až na poslední chvíli, kdy se rozhodovalo o konečném zaměření mise.

Online webovou kamerou můžete kdykoliv nahlédnout do řídícího střediska ESA na této adrese v rozlišení 640x480.


Nejjasnější hvězdy naší oblohy 4.

4. Arcturus

Arcturus je nejjasnější hvězdou severní nebeské polokoule. První tři hvězdy, které jsme uvedli v našem přehledu ve skutečnosti jsou hvězdami jižní nebeské polokoule, ačkoli sezónně jsou viditelné i ze severní polokoule Země.

Znám je také jako medvědí strážce, protože Arcturus pronásleduje Velkou medvědici (Ursa Major, případně Velký vůz), kolem severního nebeského pólu. Jméno samo pochází z řeckého slova arktos, což znamená medvěd.


Arcturus bude jednou jako tato prstencová mlhovina.

Arcturus je oranžový obr, dvakrát tak hmotný a 215 krát jak jasný jako naše Slunce. Vzdálen je jen 37 světelných roků a proto žhne na noční obloze ve velikosti –0.04 magnitudy.

Arcturus je p
roměnná hvězda
v posledních stupních jeho "normálního" života.

Během souboje mezi gravitací a tlakem záření, se jeho průměr zvětšil tak, až je nyní 25 krát větší než průměr Slunce. Někdy v budoucnosti Arcturus  exploduje a jeho vnější obálka odloupnutá a materiál z ní bude katapultován do okolního prostoru jako planetární mlhovina, podobná jako je slavná prstencová mlhovina v Lyře. To co zůstane, bude bílý trpaslík.

Arcturus je alfa (nejjasnější hvězda) jarního souhvězdí Bootes, Pastýř. Můžete je koncem zimy a na jaře snadno najít jako jasnou oranžovou hvězdu nad jižním obzorem, vlevo a níže než Velký vůz.

V roce 1930, když astronomové měřili vzdálenosti nejbližších hvězd, stanovili jeho vzdálenost na 40 světelných roků. V roce 1933 pak proto na Světové výstavě v Chicagu, světlo z Arcturu bylo použito pro aktivaci série vypínačů právě objevenou fotonkou na oslavu 40 výročí této výstavy. Nyní sice víme, že Arcturus je vzdálen jen 37 světelných roků, nicméně.........

 27.prosince 2003       zvláštní stránku Beagle 2 najdete zde

Beagle 2 stále mlčí

Ani na druhý pokus se v noci na sobotu, pomocí 76 metrového Lovellova radioteleskopu na observatoři v Jodrell Bank, ani následně v sobotu ráno prostřednictvím třetího přeletu Mars Odysey orbiteru nad místem přistání nepodařilo zachytit žádný signál z britského přistávacího modulu Beagle 2. Pokusy o zachycení signálu budou pokračovat i nadále a na definitivní rozhodnutí o tom jak vlastně mise Beagle 2 dopadla, si budeme muset počkat. Teprve po 4. lednu, kdy se po svém usazení na definitivní bude moci do pátrání zapojit i orbitální část Mars Express se dozvíme více. Ovšem i kdyby mise Beagle 2 skončila neúspěchem, není to zase až tak velká ztráta, zaznělo na tiskové konferenci v řídícím centru ESA.

Ačkoli 33 kilový Beagle 2 je jednou z nejokázalejších částí mise, nacpanou 9 kilogramy nejvyspělejší pozemské technologie pro průzkum cizích kosmických těles, reprezentuje jen asi 10 procent z celkové vědecké práce na palubě orbitální části Marsu express. Další nástroje na palubě Mars express umožní výzkumníkům získat zajímavé obrazy s globálním pokrytím planety, které zatím neexistuje, řekl Augustin Chicarro, vědecký ředitel mise.

Nyní by Beagle 2 měl vysílat 10 sekundový signál jednou za minutu. Asi o 9 minut později by tento signál měl dosáhnout Zemi po cestě dlouhé asi 157 milionů km. Ačkoli vysílačka Beagle 2 má výkon jen 5 wattů, tedy jen asi 2,5 krát více než běžný mobilní telefon, vědci jsou si jistí, že signál může být objeven nejmodernějším přijímačem nedávno nainstalovaným na Lovellově radioteleskopu. Nicméně, značný pokles intenzity signálu na dané vzdálenosti Země - Mars by vyžadoval pečlivou analýzu dat předtím, než by mohl být nedvojsmyslně identifikován.


Nejjasnější hvězdy naší oblohy 3.

3. Alfa Centauri

Alfa Centauri (nebo také Rigel Kentaurus, jak je také známa) je ve skutečnosti systém složený ze tří gravitačně svázaných hvězd. Dvě hlavní hvězdy jsou Alfa Centauri A a Alfa Centauri B. Nejmenší hvězdou systému je červený trpaslík známý jako Alfa Centauri C.

Systém Alfa Centauri má jednu zvláštnost. Průměrná vzdálenost systému od země je jen 4,3 světelného roku, tyto hvězdy tedy jsou naši nejbližší známí hvězdní sousedé v prostoru mimo sluneční soustavu. Centauri A a B jsou podobné Slunci. Centauri A je blízkým dvojčetem Slunce (obě jsou žluté hvězdy typu G). V porovnání se Sluncem je Alfa Centauri A 1,5 krát jak svítivá. Dosahuje hvězdné velikosti -0.01 mag., zatímco Alfa Centauri B je jen na polovinu tak svítivá a dosahuje velikosti jen 1.3 mag. Nejmenší Alfa Centauri C, je 7.000 krát slabší a svítí jen jako 11 hvězdná velikost. Ovšem ze tří hvězd systému, je nejmenší C nejbližší hvězdou od Slunce, vzdálenou jen 4,22 světelného roku. Kvůli své blízkosti, je ale známá jako Proxima Centauri.

Když padne noc a obloha je čistá, systém Alfa Centauri svítí na jižní obloze během letních měsíců ve velikosti –0.27 magnitudy.
Kvůli své pozici na obloze, systém Alfa Centauri není snadno viditelný na velké části severní polokoule. Pozorovatel musí být v zeměpisné šířce jižnější než 28 stupňů nebo zhruba jižněji od Neapole. Dvě jasnější součásti systému jsou báječnou dvojhvězdou pro sledování i v malém teleskopu.

Prostým okem se Alfa Centauri jeví tak jasná, protože je tak blízko. Toto také znamená, že má velký pohyb (drifting) hvězd relativně vůči sobě navzájem a to kvůli jejich aktuálnímu pohybu a směru v prostoru. Za dalších 4.000 let se Alfa Centauri přesune dost blízko Beta Centauri, takže obě utvoří zjevnou dvojhvězdu.

 26.prosince 2003         zvláštní stránku Beagle 2 najdete zde

Žádné zprávy - špatné zprávy

Mezi 23:20 a 00:40 SEČ v noci z 25. na 26. prosince 2003, 76-ti metrový radioteleskop observatoře Jodrell Bank, nezjistil přímým průzkumem marsovského povrchu žádný signál z přistávacího modulu Beagle 2.

Navečer, v pátek 26.prosince provede Mars Odysey orbiter z NASA další průlet nad místem přistání a to přesně v 19:14 SEČ. Tento průlet bude následován dalším pokusem o detekci signálu v Jodrell Bank brzy ráno v sobotu 27. prosince, zhruba v době mezi 00:20 a 01:00 SEČ.

Zatímco počáteční pokusy o zjištění signálu z malého kosmického plavidla selhaly, jsou plánovány další pokusy o spojení v průběhu dalších několika dalších dnů tak, jak to dovolí střídání dne a noci na Marsu (v noci se sonda má uzavírat) a vzájemné postavení Marsu a Země jak pro radioteleskopy, tak pro přelety Mars Odysey orbiteru nad místem dopadu.  Více čtěte ZDE.


Nejjasnější hvězdy naší oblohy 2.

2. Canopus

Canopus se nachází v souhvězdí Carina (Lodní kýl), které považujeme spíše za jižní souhvězdí. Carina je jedno ze tří současných souhvězdí, která tvořili starověké souhvězdí Argo Navis, loď, na které se Jáson a argonauti plavili při hledání zlatého rouna. Dvě další souhvězdí tohoto seskupení pak byly Vela a Puppis.

Při moderních odyseách kosmických plavidel,  například  Voyageru 2 se užívalo světlo z Canopusu k orientaci sondy v prostoru.

Canopus je opravdovým zdrojem energie. Jeho oslnivý jas, i pro pozemského pozorovatele, je více poplatný jeho velikosti a ohromné světelnosti než jeho blízkosti, protože od Země je vzdálen celých 316 světelných roků. Není tedy jen dvojkou na našem seznamu. Je 14.800 krát zářivější než naše Slunce. Bledne před ním i zdánlivě nejjasnější hvězda oblohy, Sírius, který, jak jsme již vzpomenuli, je vzdálen jen 8,5 světelného roku.

S velikostí –0.72 mag. lze  Canopus snadno najít na noční obloze. Ovšem nikoliv pro našeho pozorovatele. Vidět ji lze jen v zeměpisných šířkách na jih od 37 stupňů severní šířky (zhruba od jižního Řecka, jižní Itálie nebo jihu Španělska). Prohlédnout si dvojku na obloze tedy budete moci jen o dovolené na jihu. 

Canopus je žluto-bílý obr třídy F,  hvězda s teplotou povrchu od 6.000 do 8.000 Kelvina. Obrem je proto, že již ukončil spalování vodíku a nyní získává energii v procesu přeměny helia na uhlík. Tato jaderná reakce mimo jádro hvězdy vedla ke zvětšení jeho průměru na jeho aktuální velikost. Ta představuje 65 průměrů Slunce, tedy kdybychom zaměnili naše Slunce s Canopusem, dosahoval by jeho povrch téměř k dráze Merkuru.

Canopus se postupně stane jedním z největších bílých trpaslíků v galaxii. A mohla by to být jen jeho hmotnost, která by způsobila rozběh další termonukleární reakce ve které by se jeho uhlík dále měnil a z něj by se stal vzácný neonovo-kyslíkový bílý trpaslík. Ti jsou ovšem vzácní, protože nejpočetnější zástupci bílých trpaslíků mají většinou jen uhlíkovo-kyslíková jádra. Ale tak masivní hvězda jakou je Canopus se může díky gravitaci dále rozhořet a její uhlík se změní na neon a kyslík a hvězda sama se tím se změní ze zářivého bílého trpaslíka na malý, hustý a mnohem chladnější objekt.

Canopus na čas ztratil své místo v nebeské hierarchii, když okolo roku 1800 hvězda H-Carinae vybuchla a na čas se stala druhou nejjasnější hvězdou na obloze.

 25. prosince 2003             zvláštní stránku Beagle 2 najdete zde

Obnoveno v 10:40 hod.

Podle zpravodajských portálů BBC , CNN a AFP není z přistávacího modulu Beagle 2 v tomto okamžiku stále žádný signál.  Není tedy známo jak přistání dopadlo. Další možná relace prostřednictvím americké sondy Mars Odyssey je dnes před půlnocí a zítra ráno a pozdě večer. Přenosy pomocí orbitální části Mars Express, pokud je Beagle 2 v pořádku, nebudou možné až do 4. ledna 2004, dokud ta nebude navedena na definitivní oběžnou dráhu. 

Připravujeme speciální stránku.  Čtěte ZDE.


Dnes britský přistávací modul Beagle 2 přistane na Marsu. Přistání je očekáváno, v 02:54 UTC, tedy 03:54 ráno našeho času. To, zda Beagle 2 bezpečně přistál nebudeme vědět ještě asi tak další čtyři hodiny, do té doby, než je bude moci přenést orbitální část americké mise Mars Odyssey. Data tak nepřijdou zpět na Zemi dříve než  07:00 UTC (08:00 našeho času). Držte palce.

Pro podrobnější informace můžete navštívit zvláštní stránky 
Mars Express arrival here
nebo jděte přímo na Beagle 2 website


Pancam - nejlepší zobrazovací přístroj na povrchu Marsu

Stožár s montáží panoramatické kamery Pancam, na palubě terénních vozidel Spirit a Opportunity vyvinula pro NASA Cornellova univerzita. Tento přístroj poskytne nejjasnější a nejdetailnější obraz marťanské krajiny jaký kdy byl k dispozici.
Obrazové rozlišení bude třikrát vyšší než to použité při misi Mars Pathfinder v roce 1997 nebo při přistání Vikingu v polovině sedmdesátých let.
Na vzdálenost něco přes tři metry (10 stop) má Pancam špičkové rozlišení 1 milimetr na pixel.  Stožár Pancam může pohybovat kamerou horizontálně o celých 360 stupňů a o 90 stupňů nahoru nebo dolů. Neexistuje pro ni tedy žádný "mrtvý" úhel a vědci se tak mohou podívat kam uznají za vhodné aniž by museli měnit postavení vozidla.

"Chceme vidět pěkné detaily. Možná jsou tam vrstvy skal nebo skály vytvořené z usazenin namísto vyvřelin. Potřebujeme vidět skalní zrna, zda jsou utvářena větrem nebo formována vodou," říká James Bell,  mimořádný profesor astronomie na Cornellově univerzitě a vedoucí vědeckého týmu Pancam. "Pancam je důležitý také pro určování cestovní dráhy roveru. Potřebujeme vidět detaily  možných překážek už na dálku."

Panacam je panoramatická binokulární CCD kamera. Sejme obrázky povrchu, předá je na základní desce počítače a po zpracování obrazu, včetně komprese, pak budou data jednou až dvakrát denně poslána k Zemi. Cesta signálu k Zemi trvá asi 10 minut. Obrazová data příjme NASA a teprve následně je předá JPL odkud budou poslány ke zpracování obrazu Cornellově univerzitě, kde vědci a studenti budou pomocí počítačů upravovat vědecky použitelné obrazy.

Během povrchové aktivity terénních vozidel, od ledna do května 2004 se ukáže, zda tři roky vývoje,  čoček, filtrů, detektorů a psaní software, který kameře říká co dělat bude završeno úspěchem.

 24. prosince 2003

Aurora, plán cesty Evropy na Mars do roku 2033

Teď, když Mars expres úspěšně uvolnil přistávací modul Beagle 2 byl učiněn další krok Evropy na cestě k Marsu. V Paříži byl zveřejněn časový plán (road map) evropského výzkumu Marsu na období do roku 2033.
Poslední verze tohoto ambiciózního plánu byla představena na třetím pracovním setkáním projektu Aurora. Tento plán je dlouhodobý a jako takový vychází ze dvou druhů poznání. Z pobytu lidí na nízké oběžné dráze okolo Země a robotického zkoumání planet. Pobyt lidí v kosmickém prostoru se bude prodlužovat a robotické zkoumání jiných planet postupně upřesňovat. 

Hlavní náměty z časového plánu Aurora zahrnují:

  • 2007: úvodní mise na Mars s použitím dopravního prostředku ověřujícího vysokorychlostní návratovou technologii.
  • 2009: ExoMars, exobiologická mise posílající terénní vozidlo na Marsu za účelem pátrání po stopách ze života,  minulého nebo současného a zjištění charakteristiky povrchového prostředí.
  • 2011/2014: Návrat sondy od Marsu, kdy mají být zpět na Zem přineseny první vzorky marťanského materiálu.
  • 2014: Lidské mise ověřující technologie pro dlouhodobý orbitální pobyt a práci
  • 2018: technologická mise ověřující brždění a spojování za letu, sluneční elektrický pohon a měkké přistání (dříve se předpokládala ještě jedna menší mise v roce 2010)
  • 2024: Lidská mise k Měsíci ověřující klíčovou životní podporu a technologie bydlení, stejně jako aspekty společné činnosti posádky a přizpůsobování se lidí použitým technologiím.
  • 2026: automatická mise k Marsu testující hlavní fáze lidské mise k Marsu.
  • 2030/2033: První lidská mise, která bude vyvrcholí přistáním prvního člověka na Marsu.
  • Jak se zdá, evropské plány jsou docela ambiciózní.

     23. prosince 2003

    Nejjasnější hvězdy naší oblohy

    Kromě aktuálních zpráv o tom jak pokračují jednotlivé mise k Marsu a tom co se v astronomii a kosmonautice právě děje, Vám těchto vánočních dnech, formou miniseriálu, postupně představíme několik nejjasnějších hvězd naší oblohy. Napřed ale několik fakt.

    Astronomové měří jasnost nebeských objektů podle systému původně vymyšleného Hipparchosem asi 120 let před naším letopočtem. Hipparchos seřadil jas hvězd na obloze v měřítku od 1 do 6 tak, jak jsou vidět očima ze Země. Nejjasnější hvězdy, které vidíme zatřídil jako první velikost a nejslabší ještě viditelné zařadil jako šestou velikost.

    I o staletí později stále ještě užíváme Hipparchovu velikostní stupnici, ačkoli vlastní pozorování bylo dávno modernizované.

    Velikostní stupnice jasu hvězd je logaritmická, jeden velikostní rozdíl se tedy rovná rozdílu jasu asi 2,5 krát. Takže hvězda 1 velikosti je asi 100 krát jasnější než hvězda 5 velikosti. Nejasnější hvězdy, planety, Měsíc a Slunce mají záporné hvězdné velikosti. Slunce jako nejjasnější objekt na obloze má velikost –26. Následováno je  Měsícem, který v úplňku má velikost –11.  Na opačné straně stupnice objekty o velikostí 6 nebo ještě menší. Ty můžeme vidět bez pomoci optiky jen za ideálních pozorovacích podmínek, daleko od všeho místního osvětlení.

    Základními pojmy tedy jsou :

    Světelnost: Skutečný jas z hvězdy, tak jaký by se by jevil ve srovnání se Sluncem, jestliže by byly umístěny ve stejné vzdálenosti.  Slunce tedy má světelnos1t 1,  Sírius má světelnost 23 a Betelgeuse 55.000.

    Velikost: Logaritmická stupnice jasu. Rozdíl mezi velikostí 1 a velikostí 5 je 100 krát.  Větší velikost, rovná se slabší objekt. Nižší velikost, rovná se jasnější objekt. Nejjasnější hvězdy a objekty na obloze mají záporné velikosti.

    Jas: Míra hvězdné velikosti nebo jasu jak je viděná ze Země. Jas je tedy závislý na světelnosti a vzdálenosti.

    Obloukové stupně: Rozestup mezi dvěma body na nebeské kouli měřený ve stupních. Pro orientaci slouží jednoduché. Zavřená pěst držená na délku natažené paže je asi 10 stupňů, zatímco prst by zakryl  1 stupeň nebo dvě dva průměry Měsíce.


    1. Sírius - nejjasnější hvězda oblohy

    Všechny hvězdy svítí, ale žádná jiná tak jako Sírius, nejjasnější hvězda na noční obloze. Rozhodně je to vhodně pojmenovaná hvězda. Jméno Sírius totiž pochází z řeckého slova Seirius, které znamená "spalující" nebo "horký". Sírius září na naší obloze v záporné vizuální velikosti -1.42 a to je dvakrát tak jasně, jako kterákoliv jiná hvězda na obloze.  Sírius se nachází v souhvězdí Canis Major neboli Velký pes a je obvykle nazýván Psí hvězdou. Ve starověku, v Řecku, označoval východ Síria nejžhavější část léta. Od toho také pochází v některých částech světa používaná fráze pro letní horka "psí dny". I u nás se pro horké dny užívá něco podobného, "když se psi perou o chládek".  Toto pořekadlo přetrvalo tisíciletí a to i přesto, že východ Síria už dávno neoznačuje letní horka. Důvodem je precese zemské osy v cyklu 26.000 roků. Díky tomu se teď Sírius stal spíše podzimí a zimní hvězdou. Precese totiž postupně mění umístění hvězd na nebeské báni. 

    Sírius je nyní na severní polokouli nejlépe pozorovatelný během zimních měsíců. Pro nalezení Psí hvězdy, použijte souhvězdí Orionu jako průvodce. Tři hvězdy jeho pásu nalezne snadno dokonce i příležitostný pozorovatel noční oblohy. 20 stupňů jihovýchodně od něj, směrem níže k obzoru se nachází tato nejjasnější hvězda na obloze. Pomůckou může být pěst vaší natažené ruky. Ta zakrývá asi 10 stupňů  oblohy.  Sírius, červený obr Betelgeuse a hvězda Procyon v Malém psu tvoří populární skupinku hvězd známou jako zimní trojúhelník.

    Ve skutečnosti je Sírius 23 krát  jasnější a dvakrát hmotnější než Slunce. Samozřejmě, je od Země dál než Slunce. Ale ne příliš daleko v kosmických měřítcích. Jen pouhých 8.5 světelných roků.  Sírius se tedy zdá být tak jasným také částečně proto, že je to pátá nejbližší hvězda našeho Slunce.

    Oslnivý svit Síria osvětlí nejen naši noční oblohu, ale také naše znalosti o ní. Při jeho pozorování v roce 1718, objevil Edmund Halley, ( ten po kterém byla později nazvána nejznámější kometa), že hvězdy se pohybují i jedna vůči druhé.  V roce 1844, německý astronom Friedrich Bessel pozoroval, že Sírius má ve svém pohybu kolísání, jako kdyby měl společníka. Při testování nového 18,5 palcového dalekohledu v roce 1862 ( tehdy to byl největší dalekohled na světě ) Alvan Clark vyřešil tuto záhadu objevem, že Sírius není jen jedna hvězda, ale hned hvězdy dvě. Větší Sírius A a menší Sírius B. Spolu se Síriem B tak byla objevena první hvězda z třídy bílých trpaslíků.

    Sírius B, má hmotnost Slunce, ovšem v prostoru o pouhé velikosti Země. Je to zhroucená hvězda, která vyčerpala své vodíkové zásoby. Každý jednotlivý krychlový decimetr (litr) hmoty této zhroucené hvězdy by na Zemi vážil skoro 150 tun. Vizuálně je to ale hvězda pouze magnitudy 8.5, protože skutečný jas je pouze 1/400 Slunce.

     22. prosince 2003

    Mléčná dráha má více ramen

    Australští astronomové objevili nové spirální rameno naší galaxie, Mléčné dráhy.  Domnívají se, že obtáčí periferii galaxie jako její silný plynový okraj. Astronomové ze skupiny CSIRO, doufají, že tento nález přispěje ke zlepšení popisu obrazu Mléčné dráhy, který je domovem pro naši Zemi.

    Naomi McClure-Griffiths z CSIRO řekl, že plynový okraj, je asi 6.500 světelných roků silný. Mléčná dráha by tak měla strukturu podobnou většině jiných galaxií, které mají plynová spirální ramena rozšířena více mimo centrální, spirální ramena z hvězd. Astronomové mají za to, že  Mléčná dráha má čtyři ramena vytvořená z vodíkových plynů, prachu a hvězd. McClure-Griffiths řekl, že nedávno objevený plynový okraj je asi vzdálen asi 60.000 světelných let od středu Mléčné dráhy.

    "Věděli jsme, že mimo známá ramena je mnoho plynu, ale neznali jsme, že  je v nich nějaká struktura" řekl McClure- Griffiths pro Reuters.

    McClure Griffiths spolu s malým týmem vědců nové rameno objevil, když prošetřoval vodíkové plyny v disku Mléčné dráhy a výsledky pozorování v určitém místě jakoby klopýtaly. Nález byl publikován v Astrophysical Journal americké astronomické společnosti.


    V 8 hodin ráno skončil podzim a začala astronomická zima. Ta bude trvat až do 20.března 2004.

     21. prosince 2003

    Jakou barvu má vesmír

    Mezinárodní tým astronomů určil barvu vesmíru v období když byl velmi mladým. Zatímco dnešní průměrná barva vesmíru je nyní béžová, dříve byl vesmír o mnoho modřejší.
    Je to výsledkem rozsáhlé a důkladné analýzy více než 300 galaxií pozorovaných uvnitř malé oblasti jižní oblohy, tzv . Hubbleova hlubokého jižního pole. "Hubble Deep Field South (HDF-S)" je velmi malá část oblohy v jižním souhvězdí Tukan. Hlavním cílem tohoto studia bylo rozumět jak se hvězdný obsah vesmíru změnil v průběhu času.

    Holandský astronom Marijn Franx, vysvětluje: "Modrá barva ranného vesmíru je způsobena převážně modrým světlem mladých hvězd v galaxiích. Červená barva vesmíru dnes je způsobena relativně větším množstvím starších a červených hvězd."  Vedoucí týmu, Gregory Rudnick z Max- Planck Institutu pro astrofyziku (Garching, Německo) přidává: "Mladá modrá hvězda vysílá mnohem více světla než stará a červená hvězda. A protože úhrnné množství světla je stále téměř stejné, znamená to, že v mladém vesmíru muselo být významně méně hvězd než je tu teď. Naše nové nálezy ukazují, že většina hvězd ve vesmíru byla vytvořený poměrně pozdě, nepříliš dlouho před naším Sluncem. V tom momentě však vesmír byl stár již okolo 7 miliard let."

    Tyto nové výsledky jsou založeny na jedinečných datech sebraných během více než 100 hodin pozorování s multi-mode přístrojem ISAAC na VLT (Very Large Telescope) užívaném ESA, jako součást významnějšího badatelského úkolu, infračerveného průzkumu vzdálených galaxií.

    Pozorování ranného vesmíru
    Nyní je dobře známo, že Slunce vzniklo asi před 4.5 miliardami let. Ale co hvězdy v dalších galaxiích? Jedním ze způsobů jak to odhalit je sledovat velmi mladý vesmír přímo - ohlédnutím se v čase. Proto astronomové využívají skutečnosti, že světlo vydávané velmi vzdálenými galaxiemi k nám cestuje dlouho a mnohdy zahájilo svoji pouť ještě předtím než vzniklo naše Slunce. Když se tedy astronomové dívají na tak vzdálené objekty, oni vidí vlastně minulost.  Za účelem studia takových ranných galaxií musí užívat největší na Zemi umístěné teleskopy vybavené nejcitlivějšími přístroji a detektory.

    Na napozorované výsledky použili astronomové nově zlepšené metody odstranění rudého posuvu, které jsou založeny na srovnání jasu každého pozorovaného objektu ve všech jednotlivých spektrálních pásmech.  Shrnutím výsledků světla vydávaného na různých vlnových délkách všemi galaxiemi v daném kosmickém období, pak astronomové již mohli také určit průměrnou barvu vesmíru v daném období a také byli schopni změřit jak se barva změnila, když vesmír stárnul.

    Ačkoli tento výsledek byl odvozen ze studia velmi malého nebeského pole  a proto nemusí být úplně aplikovatelný na celý vesmír, současný výsledek odpovídá i jiným pozorovacím oblastem.  Originální zdroj: ESO tiskové zprávy


    ţ  Průměrná povrchová teplota Země za rok 2003 je očekávána +0.45° C nad 90-ti letým průměrem, podle záznamů udržovaných členy Světové meteorologické organizace (WMO). Oznámeno to bylo na konci týdne v Ženevě. Rok 2003 se tak stane třetím nejteplejším za sledované období. Nejteplejším rokem zůstane rok 1998 (+0.55° C) následovaný rokem 2002 (+0.48° C).

    ţ Navzdory stávajícím zákazům manželství a sexu v kosmu, Rusko nabízí novomanželům šanci trumfnout Benátky nebo Niagarské vodopády, pokud si předplatí kosmické líbánky na ISS. Cena je lidová. Pro dva jen asi 40 mil. USD (32 mil. Euro). Oznámeno to bylo v neděli v Moskvě. V ceně je desetidenní let na palubě Sojuzu k ISS pod dohledem profesionálního kosmonauta. Otázkou snad může zůstat jen to, zda si snoubenci svatbu nerozmyslí v průběhu nutného desetiměsíčního intenzivního tréninku. Výcvik i let zajistí ruská vesmírná agentura Rosaviakosmos. Zdroj agentura AFP.

    ţ Mohutný přístroj pro výzkum vzdáleného vesmíru získali ruští astronomové po dokončení montáže radioastronomického komplexu "Kvazar". Jde o velký  radiový interferometr, jehož třetí radioteleskop byl právě dokončen v osadě Bodary, poblíž jezera Bajkal na Sibiři. Další dva zcela totožné radioteleskopy se již nacházejí poblíž Sankt Petěrburgu a na severním Kavkaze. Průměr jednotlivých radioteleskopů je 32 m, výška 40 m.
    Předpokládá se, že Kvazar bude fungovat jako jeden velký radioteleskop, jehož jednotlivé části jsou od sebe vzdáleny několik tisíc kilometrů. Aby aparatura přinesla odpovídající výsledky, musí se její jednotlivé antény otáčet synchronizovaně za pozorovaným objektem a pozorování musí být velice přesně přiřazena k odpovídajícím časovým okamžikům. Tímto způsobem bude získáno zařízení, jehož rozlišovací schopnost bude odpovídat radioteleskopu o průměru zrcadla antény 4.000 km. 

     20. prosince 2003

    SIRTF má své jméno - Spitzer Space Telescope

    Čtvrtečním vydáním první série brilantních fotografií otevřela NASA nové okno do vesmíru. Trošku na pozadí této zprávy zanikla informace, že kosmický infračervený dalekohled SIRTF má od čtvrtka také své oficiální jméno. Byl pojmenován po jednom z nejvlivnějších vědců poloviny čtyřicátých let 20. století, který také poprvé navrhl umístění teleskopů v kosmickém prostoru. Byl jím doktor Lyman Spitzer mladší. Dalekohled tedy byl oficiálně nazván Spitzerův kosmický dalekohled (Spitzer Space Telescope nebo také SST). Vypuštěn byl 25.srpna z mysu Canaveral na Floridě.

    SST se tak oficiálně stal čtvrtým velkým kosmickým teleskopem NASA. Velká čtyřka se tedy nyní skládá z těchto přístrojů.

    1.) Hubblův kosmický teleskop (Hubble Space Telescope - HST), který pozoruje viditelné světlo

    2.) observatoř  Chandra (Chandra X-ray Observatory) sledující rentgenové záření

    3.) observatoř Compton (Compton Gamma Ray Observatory) sledující záření gama

    4.)  Spitzerův kosmický teleskop  (Spitzer Space Telescope -  SST) navržený k tomu, aby používal k pozorování různých vlnových délek světla, zejména infračervenou oblast spektra.

    Na snímku je Spirzerem zachycena spirální galaxie v Messier 81 (M81), vzdálená 12 milionů světelných roků od Země. Galaxii kterou můžeme pozorovat i menším dalekohledem v souhvězdí Ursa Major, je galaktickým dvojčetem naší domovské galaxie -  Mléčné dráhy. Na tomto složeném obrázku můžete porovnat obrazový rozdíl mezi prostým viditelným světlým obrazem (vlevo) ve srovnání s infračervenou verzí ze Spitzera. Rozdíl v podrobnostech je evidentní i na takto malém obrázku. Jasné uzly uvnitř přesně ohraničených spirálovitých ramen ukazují horký prach a přidružený vodík, který poskytuje surovinu pro budoucí hvězdné formace.  Více obrázků i informací na  Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a http://sirtf.caltech.edu/Media/mediaimages/data.shtml

    Lze očekávat, že snímky ze Spitzera přinesou nejeden nový objev, stejně jako to udělaly snímky z ostatních třech přístrojů, které nyní obsáhnou v podstatě celou oblast spektra zajímající astronomy. Bohužel však životnost nového dalekohledu nebude taková jako u jeho nejstaršího sourozence Hubbla. Díky požadavkům na to aby nebyl ani v nejmenším rušen vyzařováním ze Země musela být zvolena mnohem vzdálenější dráha než u Hubbla. Celých 15 milionů kilometrů. Spitzer tedy musí od počátku podávat stoprocentní výkon, protože záchranná mise a opravy, tak jako u Hubbla, nepřicházejí v úvahu. Snímací zařízení Spitzera představují současnou špičkovou techniku. Pracují  na přibližně -268 stupních Celsia, tedy jen 5 stupňů nad absolutní nulou. Po spotřebování chladícího média tedy jeho mise skončí.


    STARDUST je připraven na setkání s kometou

    Stardust, kosmická mise NASA, která proletí 2. ledna 2004 okolo komety Wild 2, je plně připravena na svůj úkol. Tím je chytání mezihvězdných částeček a kometárního prachu a jejich dopravení zpět na Zemi v roce 2006.  Nejdůležitějším, ale zároveň také nejkritičtějším místem mise je její přežití v blízkosti letící komety. Kometární částečky budou chyceny na mřížce, srovnávané s tenisovou raketou, , která obsahuje látku nazvanou aerogel. Ten je v současnosti nejlehčí známou pevnou látkou ve vesmíru! Jeho super lehký pórovitý materiál zachytí částečky z komety s minimálním poškozením. Jakmile budou vzorky zachyceny, uzavře se okolo nich pevná skořápka a tato kapsle se pak vrátí na Zemi v lednu 2006, kdy přistane ve výcvikovém středisku amerického vojenského letectva v Utahu. Pak budou vzorky předány do NASA - Johnsonova kosmického centra v Houstonu, kde budou opatrně uloženy a prozkoumány.

    Mise Stardust startovala v únoru 1999 a má pomáhat poskytnout odpovědi k základním otázkám o původu sluneční soustavy.

    Více na PPARC News Release

     19. prosince 2003

    ţ Marsovská sonda ESA, nazvaná Mars Express úspěšně pokračuje v misi. Přistávací modul Beagle 2 se dnes, zhruba v 9:00 hodin, úspěšně odpoutal od orbitální části a nyní pokračuje v letu již samostatně.

    Na povrchu  Marsu aby má přistát na první svátek vánoční, 25.12.2003, okolo 3:45 našeho času. Beagle 2 bude hledat na povrchu stopy po metanu, které by naznačovaly, že zde v minulosti byl život a bude zkoumat jeho geologické a chemické složení. Výsledky těchto experimentů se budou předávat orbitální části sondy, která je pak odvysílá směrem k Zemi. Ryze evropská mise startovala 2.července z Bajkonuru pomocí ruské rakety Fregat. Náklady mise dosahují 300 milionů euro, z nichž asi 80 milionů nese Německo.  

    Více na ESA a v našich předchozích článcích.

    ţ Nejnadějnější soutěžící o cenu X (doprava 2 členné posádky na nízkou oběžnou dráhu a zpět vícenásobně použitelným dopravním prostředkem bez kolmého startu) Spaceship One vykonal k 100 výročí prvního pilotovaného letu letadla těžšího než vzduch pilotovanou letovou zkoušku. Po odpoutání se od nosného letadla dosáhl během 15 sekund výšku téměř 22 km. Letěl při tom po dráze se stoupáním asi 60°, se zrychlením až 3G a překonal při tom rychlost zvuku. Pak 12 minut klouzal zpět na přistávací plochu. Přistání se sice příliš nepodařilo a stroj vyjel z dráhy, nicméně nedošlo ke zranění a stroj byl jen velmi mírně poškozen.

    ţ NASA uvolnila ve čtvrtek první (a opravdu velkolepé) obrazy z infračerveného kamerového pole (IRAC), přístroje na palubě Spitzerova kosmického dalekohledu (SIRTF). O novém dalekohledu SIRTF jsme psali v září a říjnu.  Infračervené obrazy z této kamery odhalily pozoruhodné detaily objektů. 

    ţ Pohled na zimní oblohu, samozřejmě tu nezataženou bývá nádherný. Ani letos na konci roku tomu nebude jinak.

    Bez problémů snad každý najde souhvězdí Orion a vlevo od něj dva jasné objekty - planetu Saturn a pod ní jasnou hvězdu Sirius. Zejména Saturn bude v těchto dnech zářit o něco jasněji, protože se právě na Silvetra přiblíží "nejvíce" Zemi. Uvozovky proto, že se přece jen jedná o 1 miliardu 204 milionů kilometrů. Doba bude nakloněna i jeho pozorování, protože bude přesně 31.12. ve 22 hodin v opozici se Sluncem a jeho prstence jsou pro pozorovatele široce rozevřeny. Nenechte si tento pohled ujít. Nemusíte se však do hvězdáren naší republiky dobývat  právě na Silvestra před půlnocí (i když, kdo ví?). Pohled na něj je pěkný už dnes a vydrží ještě po většinu ledna.

     18. prosince 2003

     Prezident George Bush zklamal vesmírné optimisty, když včera neoznámil žádné velké plány o návratu na Měsíc nebo poslání lidí na Mars. Někteří novináři věřili, že Bush oznámí revitalizaci kosmického programu jako součást stého výročí oslav prvního pilotovaného letu stroje těžšího než vzduch v Kitty Hawk. Nějaké naděje však ještě existují. Doufají, že Bush ještě vydá prohlášení v tomto duchu ve výroční Zprávě o stavu Unie v lednu 2004.

    Spojené státy, Kitty Hawk, Kill Devil Hill, North Carolina.

     17. prosince 2003

    Prachové bouře na Marsu - ohrozí sondy směřující k přistávacímu manévru?

    Na rudé planetě pozorují astronomové od konce prvního prosincového týdne několik menších prachových bouří, které by však mohly přejít i v bouři globální. Průvodním jevem prachové bouře je rostoucí jas z Marsu. Mars byl 16.prosince asi 0.17 magnitudy jasnější než den před tím. Za toto zvýšení jasu vděčí slunečnímu světlu odráženému prachem více než vlastním povrchem planety. Kromě fotografií, také polarizační měření signalizují přítomnost zvýšeného množství prachu v atmosféře. Písečné bouře na Marsu nejsou ničím neobvyklým, někdy se však zvětší tak, že obklopí celou planetu a trvají mnoho dnů až týdnů. Například před dvěma lety trvala velká bouře několik týdnů a zakryla celý pozorovatelný povrch.  Bude taková i tato? To zatím nikdo neví, ani to nedokáže předpovědět. Ovšem v následujících týdnech mají na Marsu přistávat kosmické sondy (25.12. - Beagle 2, 3.1. - Spirit a 24.1. - Opportunity) a tak astronomové a pracovníci řídících středisek budou pečlivě sledovat co se stane v příštích dnech. Prachová bouře může být problémem z několika důvodů. Silný vítr při přistávání může ohrozit samotný přistávací manévr. I při úspěšném přistání je problémem prach který pokryje sluneční články a může tak ohrozit zásobování sond elektrickou energií. Nakonec hrozí jisté nebezpečí i orbitální části, protože prachem nasycená atmosféra se více zahřívá, expanduje a mění tak parametry prostoru při nízké oběžné dráze, zejména při navádění sond na plánovanou dráhu nebo na přistání.


    Ještě jednou Mars, tentokrát rentgenem

    Jiná mise ESA otáčí pohled směrem k Marsu. Tento obraz (vlevo) byl získán rentgenovým teleskopem ESA XMM-Newton. Všechna tělesa naší sluneční soustavy, včetně planet jako Země a Mars, emitují rentgenové záření. Pokud víme, je několik možných zdrojů tohoto záření. Za jeden z hlavních zdrojů je považována fluorescence. Rentgenové záření ze Slunce udeří do atomů kyslíku v atmosféře planety a toto záření je znovu vydáváno jako tzv. charakteristické záření, které identifikuje tyto specifické atomy. Obraz z XMM- Newtonu, zaznamenaný jako součásti studia Dr. K. Dennerla (Max Planck Institute pro Extraterrestrial Physics, Garching, Germany) ukazuje, že rentgenové fluorescenční záření z atmosféry Marsu pochází hlavně z kyslíkových atomů. Všechny tyto emise nám říkají něco o vzájemném ovlivňování se záření Slunce s planetární atmosférou a jejím prostředím. Studium Marsu v rentgenových vlnových délkách dává dohromady práci dvou velmi důležitých misí ESA - mise XMM-Newton a Mars Express. Obě jsou rozhodující pro naše porozumění nejbližšímu planetárnímu sousedu a demonstrování soudržnosti vědeckých programů ESA. Více na ESA News Release


    Dnes je tomu právě 100 let co byla zahájena éra pilotovaných letů strojů těžších než vzduch.

    Dne 17.prosince 1903, vykonali bratři Wrightové na pláži Kitty Hawk v Severní Karolíně, svůj historický let. Nebylo to daleko, jen něco přes 30 metrů, ale byli první a tím to všechno začalo. Okolo 17 hodiny našeho času se pokusí nadšenci aviatiky tento let zopakovat na stejném místě s přesnou replikou jejich stroje.

    Oslavám bude přítomen i prezident Bush a a očekává se, že v projevu bude i pasáž o kosmických letech. Nechejme se překvapit co USA chystají, tedy pokud se neoficiální zprávy zakládají alespoň z části na správných informacích.
     

     15. prosince 2003

    Nové pochyby o temné energii

    Rentgenová observatoř, XMM- Newton, vypuštěná Evropskou kosmickou agenturou (ESA) přinesla nová data o povaze vesmíru. V průzkumu vzdálených shluků z galaxií, XMM- Newton našel záhadné rozdíly mezi dnešními shluky galaxií a těch prezentujících vesmír o stáří  před sedmi miliardami let. Někteří vědci tvrdí, že to může být interpretováno tak, že "temná energie", která převládá ve vesmíru, alespoň jak nyní věří  většina astronomů, jednoduše neexistuje.  Vychází to z pozorování osmi vzdálených shluků galaxií, nejodlehlejší z nich je vzdálena asi 10 miliard let, mezinárodní skupinou astronomů. Tu vede David Lumb z ESA výzkumného kosmického a technologického centra (ESTEC) v Nizozemí. Srovnávali tyto shluky s těmi, které nalezneme v bližším vesmíru.

    Shluky z galaxií jsou ohromné zářiče v rentgenové oblasti spektra, protože obsahují velké množství plynu o vysoké teplotě. Tento plyn obklopuje galaxie stejným způsobem jako pára obklopí lidi v sauně. Měřením množství a energie rentgenových paprsků ze shluku, astronomové mohou zjistit teplotu plynů ve skupině a také hmotnost celého shluku.

    Teoreticky, ve vesmíru kde je hustota hmoty vysoká, shluky galaxií by stále měly růst a tak, v průměru, měl by měly nyní být hmotnější než v minulosti.

    Většina astronomů ale věří, že žijeme v nízko hustotním vesmíru, ve kterém záhadná substance známá jako "temná energie" tvoří až 70% obsahu a proto proniká vším.  Při takovémto scénáři, by shluky z galaxií měly zastavit svůj růst již na začátku historie vesmíru a tedy by měly být prakticky nerozeznatelné od těch dnešních.

    V článku, který má být brzo zveřejněn Evropským žurnálem astronomie a astrofyziky, astronomové z Omega Projektu XMM-Newton,  prezentují výsledky ukazující, že shluky galaxií ve vzdáleném vesmíru nejsou stejné jako ty dnešní. Zdá se, že vyzařují v rentgenové oblasti více než dnes. Zjevně se tedy v průběhu času změnily.

    V doprovodném článku, Alain Blanchard z Laboratoire d'Astrophysique de l'Observatoire Midi- Pyrénées a jeho tým využívá zjištěné výsledky k výpočtu, jak se shluky galaxií mění v čase.  Výsledek signalizuje, že vesmír musí být vysoko hustotním prostředím a to je v přímém rozporu s modelem,  který předpokládá vesmír s až 70% tmavé energie a velmi nízkou hustotou hmoty.  Pro smíření se s novými pozorováními z XMM- Newton, by astronomové museli připustit základní mezeru v jejich znalosti chování se shluků galaxií a možná i v chování galaxií uvnitř těchto shluků. Například, galaxie v dalekých shlucích by musely injektovat do plynů, které je obklopují, mnohem více energie než o které nyní víme. Takový proces by pak měl postupně vybíhat do špičky, jak celý shluk i galaxie uvnitř něj stárnou.

    Bez ohledu na to, jak jsou výsledky pozorování z XMM- Newton interpretovány,  dalo to astronomům nový náhled na vesmír a novou záhadu ke zkoumání. Pokud jde o možnost, že výsledky z XMM- Newton jsou jednoduše nesprávné, pak budou muset být potvrzeny nebo vyvráceny jinými rentgenovými pozorováními. Více na ESA News Release


    Z čeho se skládá vesmír

    V současnosti se předpokládá, že vesmír se skládá ze tří typů látky: normální hmoty, temné hmoty a temné energie. Normální hmota sestává z atomů, které tvoří hvězdy, planety, lidské bytosti a každý další viditelný objekt ve vesmíru. Ovšem je to ponižující, v tomto modelu vesmíru by normální hmota měla mít jen malý podíl, někde mezi 1% a 10%.

    Čím více tedy astronomové pozorovali vesmír, tím více látky potřebovali najít aby vysvětlili jeho hustotu. Tato látka však nemohla být zhotovena z normálních typů atomů.  Proto místo toho vytvořili pojmenování "temný" pro tuto zvláštní substanci, přesně podle toho, že uniká našemu odhalení. Třebaže bylo uskutečněno mnoho experimentů na zjištění této temné hmoty, žádný z nich nebyl opravdu úspěšný. Nicméně, astronomové stále věří, že něco mezi 30% a 99%  vesmíru se může skládat z temné hmoty.

    Temná energie je nejposlednější dodatek k obsahu vesmíru. Původně Albert Einstein uvedl představu všeho pronikající kosmické energie ještě předtím, než předpověděl, že vesmír expanduje. A rozpínající se vesmír nepotřeboval kosmologickou konstantu, jak Einstein nazval tuto energii. Nicméně v poslední době, na základě pozorováním explodujících hvězd ve vzdáleném vesmíru, začal být vesmír považován nejen za rozpínající se, ale zároveň také za urychlující se. Jediný způsob jak to vysvětlit, bylo znovuuvedení Einsteinovy kosmické energie do života a to v mírně pozměněné formě, nazvané temná energie. Nikdo ale neví co by touto temnou energii mohlo nebo mělo být.

    V aktuálním modelu vesmíru se tedy nachází  70% temné energie, 25% temné hmoty a 5% normální hmoty.

     14. prosince 2003

    Proč ve Titan tak důležitý pro hledání života ve vesmíru

    Titan, Saturnův největší Měsíc, je nejlepším místem ve sluneční soustavě pro studium prvotní polévky, materiálu ze kterého vznikl život. V lednu 2005, vědci dostanou bližší pohled na titanovu verzi prvotní polévky, když evropská sonda Huygens (ESA) bude sondovat jeho povrch. Je nesena na palubě sondy Cassini (NASA), která dosáhne Saturnu v červenci 2004.

    "Opravdu nevíme jak se život na Zemi nebo na jakékoliv jiné planetě vytvořil," řekl Profesor Jonathan I. Lunine. "Protože jsme organického základu, s uhlíkem a vodíkem, chceme vědět více o organických molekulách. Jak se tyto molekuly mění chemicky na biomolekuly v prostředí které není příliš nakloněno životu?  Titan je naše nejlepší šance na studium organické chemie v planetárním prostředí bez nepřítomnosti života více než miliardu let. Prof. Lunine o tom referoval v pátek 12.prosince na schůzi americké geofyzikální unie v San Francisku.

    Vědci soustředili velkou část své pozornosti na Titanovu silnou atmosféru, která je čtyřikrát hustější než pozemská.  Titanova atmosféra je většinou z dusíku. A protože je 10 krát dále od Slunce než Země, je povrchová teplota hluboko pod bodem mrazu.  Pokud ale astrobiologové nedostanou některé hledané odpovědi z Titanu,  budou za nimi muset do jiných slunečních soustav.  "Naše sluneční soustava může být pro astrobiology frustrujícím místem," řekl Lunine. "Je tam jen devět planet a někteří tvrdí, že snad jen osm, protože Pluto nepovažují za planetu. Je tam jen 60 větších měsíců a ne třeba 6.000.  A z těch 60 měsíců a 9 planet, je tam jen jediné místo bez života, které má bohatou organickou chemii, energetické zdroje, pevný povrch, kde organické molekuly mohou reálně přežít a někdy je tam i kapalná voda. A tímto místem je jen Titan.  Více na UA News Release
     

     13.prosince 2003

    Cassini zachytil mezihvězdné částice urychlené Sluncem a poprvé pozoroval  mezihvězdný vodíkový stín

    Více než rok před tím, než sonda Cassini přiletí k Saturnu, její Plasma spektrometr (CAPS) udělal první pozorování mezihvězdných iontů za oběžnou dráhou Jupiteru. Tyto ionty jsou neutrální částečky mezihvězdné hmoty ve sluneční soustavě, které se v blízkosti Slunce ionizují a připojí se k proudu slunečního větru směřujícího ven ze soustavy. Pozorováním těchto iontů mohou vědci lépe porozumět mezihvězdnému prostředí, nízko hustotnímu plynu a prachu, který vyplňuje prostor mezi hvězdami.

    Astronomové pozorovali mezihvězdné ionty již v roce 1985 ve vzdálenosti 1 astronomické jednotky (AU, vzdálenost od Země k Slunci) od Slunce, ale nikdy předtím je nepozorovali až za Jupiterovou oběžnou dráhou, tedy více než 5 AU daleko. CAPS tým nahrál do spektrometru nový software, který dovolil přístroji sbírat a předávat data o zachycení relativně vzácných iontů se kterými se sonda setká na cestě k Saturnu.

    Během pozorovací doby od října 2001 do února 2003, ve vzdálenostech od 6,4 do 8,2 AU, přístroj zachytil 2.627 vzorků. Rozbory odhalily, že obsahují i silně vyčerpané vodíkové ionty ve srovnání s heliovými ionty v regionu blíže Slunci. Tým také určil  "mezihvězdný vodíkový stín," který je výsledkem radiačního tlaku od Slunce a ionizace. Mezihvězdné vodíkové atomy, které musí projít blízko Slunce, mají vysokou pravděpodobnost  ionizace a tím i zvýšenou pravděpodobnost vymetení slunečním větrem pryč od Slunce.  Dřívější modely sice počítaly s něčím jako mezihvězdný vodíkový stín, ale toto jsou jeho první přímá měření.  Je to jistě první z mnoha nových objevů sondy Cassini a jeho plasma spektrometru. První výsledky výzkumu byly představeny 9.prosince v Americké geofyzikální unii (AGU) na setkání v San Francisku a jsou otištěny je v tisku v Journal of Geophysical Research. Více na SWRI a SpaceDaily


    NASA oznámila, že zatím ještě nemůže na oběžné dráze opravit takový druh poškození, které odsoudilo k zániku vesmírný raketoplán Columbia. Srážka s lehčenou pěnou utrženou z nádrže na pohonné hmoty asi 81 sekund po startu vypuštění sice nemůže být zcela přesně popsána, protože důkazy zanikly, ale testy za stejných podmínek vykonané na zemi vytvořily v obložení křídla trhlinu dlouhou 43 cm. Josef Cuzzupoli, letecký manažer a technik, veterán dvou Apollo letů a raketoplánových programů řekl, že agentura by mohla mít náhradní plán do března příštího roku. Zatím se vybírá nejlepší alternativa ze tří nejnadějnějších návrhů. Zároveň bylo oznámeno, že do náběhových hran budou instalovány senzory poškození a také že pozemní personál bude cvičen pro odhalení možných poškození během startu. Bude-li v budoucnosti nějaké poškození objeveno, pak by měla posádka mít možnost jej odstranit. Ovšem ani v budoucnu se nepočítá s tím, že by se na oběžné dráze dalo odstranit poškození větší než asi 45 cm v průměru. Pro takový případ je počítáno s alternativou přemístění astronautů na ISS a jejich návrat na Zemi prostřednictvím druhého raketoplánu. Ty by měly být vždy v takovém stádiu letové přípravy, aby mohly startovat nejpozději do dvou měsíců. Mezi tím by ovšem musela k ISS odstartovat i ruská raketa s dalšími zásobami.


    Nejlepší ultrafialové obrázky galaxie v Andromedě

    Nejcitlivější a nejkomplexnější ultrafialový obraz galaxie v Andromedě, naší nejbližší velké sousední galaxie, byl pořízen sondou Galaxy Evolution Explorer. Obraz je jedním z několika, které byly uvolněny pro veřejnost. Obraz galaxie v Andromeda, nejvzdálenějšího objektu viditelného prostým okem, je mozaika z devíti obrazů pořízených v září a říjnu 2003. Ty kombinují dvě ultrafialové barvy na obrácených stranách ultrafialové části spektra. Jednu blízko viditelného světla a jednu ve vzdálené ultrafialové oblasti.

    Pro srovnání, všechny fotografie jsou na  http://www.galex.caltech.edu http://photojournal.jpl.nasa.gov/mission/GALEX. Nová sbírka obrazů také zahrnuje pohledy na několik dalších blízkých galaxií.

    Sonda Galaxy Evolution Explorer byla vypuštěna 28.dubna 2003. Jejím cílem je mapovat oblohu v ultrafialové části spektra a určit historii hvězdných formací ve vesmíru za posledních 10 miliard let. Z vysoké oběžné dráhy používá nejmodernější současné ultrafialové detektory.  Mise je součástí výzkumných programů NASA. Řízena je z Goddard Space Flight Center v Marylandu. Spolupracuje na ní i Francie a Jižní Korea.  Více na NASA News Release

     12.prosince 2003

    ţ Po absolvování více než 400 milionů kilometrů, zbývá sondě Mars Express, z Evropské vesmírné agentury, již jen týden letu, než započne konečná fáze přiblížení se k rudé planetě. V řídícím centru začíná být pěkně rušno. Již příští pátek, 19.prosince se oddělí přistávací modul Beagle 2 a orbitální část zahájí v neděli manévry pro přechod na oběžnou dráhu. Více v článku ze 7.prosince a ESA News Release

    ţ Smart 1, sonda Evropské vesmírné agentury, úspěšně pokračuje ve své dlouhé nepřímé misi k Měsíci. Sonda obíhá Zemi po stále se rozšiřující spirále již po 140 a úspěšně přečkala i nedávné sluneční bouře, které poškodily několik jiných družic. Za téměř 1.000 hodin běhu iontového motoru se nevyskytla žádná závada, sonda dosáhla rychlosti asi 665 m/s, zrychluje asi o 1,5% týdně a spotřebovala k tomu zatím jen 15 kg xenonu. Měsíce má dosáhnout v březnu 2005. Více na ESA News Release


    Jarní tání přichází dříve

    Skupina vědců z NASA, Laboratoře tryskovém pohonu (JPL) a University of Montana odhalila za použití mikrovlnného pozorování z družic zrychlující se trend nástupu jarního tání ve vysokých zeměpisných šířkách. To nastupuje od roku 1988 každý rok téměř o jeden den dříve. Toto urychlení má potenciál změnit cyklus atmosférického kysličníku uhličitého a následně vyvolat i změny v zemském klimatu. Polární regiony, zejména ty severní, totiž obsahují téměř 30 procent globální výměry půdy.  "Zamrzlá půda může skladovat uhlík po stovky až tisíce z let," řekl vedoucí týmu Dr. Kyle McDonald z JPL, "ale když zmrzlá půda taje a začne se vysušovat, uvolní se uhlík zpět do atmosféry. Pokud by takto uvolněný uhlík převládl nad množstvím, které přijímají rostliny, zvyšoval by se podíl kysličníku uhličitého v atmosféře a to by mělo za důsledek nejen větší ohřívání samotného regionu, ale ovlivnilo by to dramaticky i globální klima. "Jestli globální změna klimatu nastává, tady je oblast, kde to uvidíte nejdříve," McDonald řekl.  Je zde velmi křehká rovnováha mezi příjmem a výdajem kysličníku uhelnatého. Delší vegetační doba sice umožní rostlinám pohltit více kysličníku uhličitého, ale mnohem více je ho již navázáno ve zmrzlé půdě, ze které by se mohl zvýšenou teplotou uvolnit. Na obrázku vlevo je region Aljašky, kde modrou barvou je věčně zamrzlá půda, červenou barvou pak půda roztávající.

    Kysličník uhličitý je důležitý skleníkový plyn, který pokud by zůstal v atmosféře, podporoval by její další ohřívání. Rostliny uvolňují kyslík a pohlcují a skladují uhlík jako biomasu. Ta přenese uhlík do půdy. Půdní mikrobi rozloží odumřelý rostlinný materiál a vrací část půdního uhlíku zpět do atmosféry. Poměr ve  kterém půdní mikrobi rozloží rostlinný materiál a uvolní uhlík do atmosféry je ale také velmi citlivý k teplotě. Může se totiž zvětšit se zvyšující se teplotou a delšími vegetačními dobami. Více na NASA News Release.


     Světy jako Země by mohly být docela obvyklé

    Astrobiologové se nemohou dohodnout zda pokročilý život je ve vesmíru obecným úkazem jen nebo vzácným jevem.  Ale nové výzkumy naznačují, že jedna věc je jistá. Pokud takový život, jako vznikl na Zemi, potřebuje vodu, mohlo by na něj být mnoho kandidátů. Ve 44 počítačových simulacích planetárních formací v blízkosti sluncí, astronomové dospěli k tomu, že každá simulace produkovala jednu až čtyři planety podobné Zemi, včetně 11 tzv. "obyvatelných" planet ve stejné vzdálenosti od jejich hvězdy jako je Země od Slunce.

    "Naše simulace ukazují obrovskou různorodost planet.  Můžete mít planety, které jsou poloviční velikosti Země a jsou velmi suché, jako Mars nebo můžete mít planety stejné jako Země nebo můžete mít i planety třikrát větší než Země a k tomu ještě s desetinásobkem vody" řekl Sean Raymond, doktorand astronomie na University of Washington (UW).  Raymond je vedoucím týmu popisujícího výsledky simulací, které byly přijaté k publikaci v Icarus - Žurnálu americké astronomické společnosti. Spoluautory jsou Thomas R. Quinn,  profesor astronomie na UW, a Jonathan Lunine, profesor planetárních věd a fyziky na University of Arizona.

    Simulace ukazují, že množství vody na planetách pozemského typu by mohlo být velmi ovlivněno vnějšími plynovými obřími planetami jako je Jupiter. "Více eliptické oběžné dráhy těchto obřích planet mají za následek vznik suchých planet velikosti Zemi," říká Raymond,  "naopak, téměř kruhové oběžné dráhy obřích planet mají za následek vznik planet mnohem mokřejších než Země."  V případě naší sluneční soustavy je Jupiterova oběžná dráha jen mírně eliptická a to  mohlo vysvětlit proč je na Zemi 80 procentní pokrytí oceány, než aby planeta byla zcela suchá nebo naopak zcela pokrytá kilometry hlubokými oceány.

    V posledních letech uskutečněné nálezy většího počtu obřích planet jako Jupiter a Saturn obíhajících okolo dalších sluncí sice neumožňují přímo zjistit planety pozemského typu, nicméně z modelů, pokud jsou správné, vyplývá, že by tam planety jako naše Země mohly a měly být.  A to hned u několika dalších sluncí relativně blízko naší sluneční soustavy. U významného množství těchto planetárních systémů pravděpodobně budou v "obyvatelné zóně" i planety pozemského typu s kapalnou vodu na povrchu.  A jestli je kapalná voda považovaná za požadavek pro život, tak planety v obyvatelné zóně hvězd jsou ideálními kandidáty na vznik života. Jediné co není jasné je, zda tyto planety mohou poskytnout útočiště více než jednoduchému mikrobiálnímu životu. Více na  UW News Release

     11.prosince 2003

    Recirkulace prodlužuje trvání prstenců planet

    Ačkoli prstence kolem planet jako Jupiter, Saturn, Uran a Neptun jsou relativně přechodným jevem, nové důkazy naznačují, že recirkulace obíhajících trosek může podstatně prodloužit dobu jejich existence. Alespoň to tvrdí vědci z Coloradské university (CU) v Boulderu.

    Přesvědčivé důkazy nyní naznačují, že malé měsíce blízko obřích planet jako Saturn a Jupiter jsou v podstatě jen hromadami sutě, řekl Larry Esposito, z Boulderské laboratoře pro atmosférickou a vesmírnou fyziku a profesor na CU. Tato malá těla jsou zdrojem materiálu pro planetární prstence. Předchozí kalkulace jiných vědeckých týmů ukazovaly na krátké doby existence takových měsíců a ukazují sluneční soustavu téměř na konci věku prstenců. "Naše kalkulace vycházející z nových počítačových modelů ale vysvětlují, že zahrnutí recirkulace materiálu může prodloužit dobu existence jak prstenců, tak i měsíců. Pozorování sond Voyager a Galileo ukázala různorodost prstenců obklopujících každou z obřích planet, Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. Ovšem prstence jsou vždy smíchány s malými měsíci.

    "Je jasné, že malé měsíce nejenže tvarují prstence, ale jsou také zdrojem materiálu, ze kterých jsou prstence tvořeny" řekl Esposito. " Pravděpodobnou odpovědí se zdá být kosmická recirkulace.  Vždy, když je měsíc zničen dopadem jiného tělesa, velká část z něj uvolněného materiálu je gravitací zachycena poblíž jiných měsíců. Takové, několikrát "recyklované" měsíce jsou nakonec v podstatě jen sbírkou sutě, ale takovouto recirkulací materiálu prostřednictvím malých měsíců, může být doba existence prstenců o dost delší než jsme si zpočátku mysleli. Více na University of Colorado News Release.


    Počátkem roku 2006 by měla k planetě Pluto odstartovat americká kosmická sonda New Horizons, označovaná také jako Pluto-Kuiper Express. Cílem sondy totiž není jen samotná planeta Pluto a její měsíc Charon, ale také několik těles z tzv. Kuiperova pásu nacházejícího se za drahou planety Neptun. Tento projekt NASA již několikrát odložila a znovu se k němu vrátila zpět. Mí-li se mise uskutečnit, další odklady startu již nejsou možné, jinak by se doba letu sondy k Plutu neúměrně prodloužila.

     10.prosince 2003

    Mise sondy NOZOMI byla zrušena

    Kanadská kosmická agentura (CSA) dnes ohlásila, že japonský satelit Nozomi směruje pryč od Marsu. Nehrozí tedy srážka, jak psaly minulý měsíc některé japonské informační zdroje, ovšem nepodařilo se ani navedení sondy na oběžnou dráhu Marsu. Mise byla japonským řídícím střediskem zrušena, protože se nepodařilo obnovit činnost sondy natolik, aby její dráha mohla být upravena na oběžnou dráhu okolo Marsu. Nozomi tedy nyní bude obíhat Slunce po vysoce eliptické oběžné dráze.

    Kanada měla podíl na této misi částkou asi 5 milionů dolarů, když ji vybavili tepelným plazmovým analyzátorem (TPA). TPA byl navržen k tomu, aby analyzoval marťanskou atmosféru pro lepší porozumění jejímu původu a složení.

    "Není to pro kanadský vesmírný program úplná ztráta", řekl Alain Berinstain, úřadující člen správní rady planetárního zkoumání a vesmírné astronomie. Přístroj TPA umístil Kanadu jako preferovaného dodavatele nejmodernějších vědeckých technologií. To jí otevřelo dveře k aktuálním i budoucím spoluprácím jak s Japonskem, tak také s ostatními zeměmi při zkoumání sluneční soustavy. Těšíme se na další spolupráci s našimi japonskými kolegy. 

    Japonská kosmická agentura JAXA zprávu vzápětí potvrdila.


    Heliopauza může být asi 23 miliard kilometrů daleko

    Don Gurnett, profesor fyziky na University of Iowa (UI) a vesmírný fyzik říká, že sonda NASA,  Voyager 1, poskytla nový odhad vzdálenosti k heliopauze, hranici mezi působením slunečního větru a mezihvězdným prostorem.  Voyager je dnes nejvzdálenějším umělým objektem, asi 90 astronomických jednotek (AU) nebo 13,5 miliard km od Slunce.

    Podle dat shromážděných Voyagerem se zdá, že heliopauza bude přibližně 23 miliard kilometrů od Slunce. Za použití přístroje na detekci plazmatických vln byla detekována v listopadu 2002 silná rádiová emise, která se zdá být identifikována se zvýšenou sluneční aktivitou v dubnu 2001 a pozorování této aktivity pokračuje až dodnes.  "Časová prodleva mezi zvýšením sluneční aktivity a náporem rádiových vln signalizuje heliopauzu ve vzdálenosti asi 153 až 158 AU, tedy asi 22,9 až 23,5 miliard km od Slunce," říká Gurnett.  Počítačové simulace ale dávají výsledek o něco menší, jen asi 101 až 118 AU.

    Období zvýšené sluneční aktivity, které se vyskytuje každých 11 letech je doprovázeno aktivními výbuchy plazmy nebo mraky elektricky nabitých plynů. Již v roce 1993, Gurnett a jeho kolegové ohlásili první přímý důkaz o vzdálenosti k heliopauze ve formě silného nízkofrekvenčního rádiového rázu. Už tehdy  odhadovali, že heliopauza leží mezi 116 a 177 AU od Slunce.

    Umístění heliopauzy, která značí vnější okraj sluneční soustavy, je předmětem vědeckého spekulování již delší dobu. Nedávno byla v novinách a v časopisu Nature publikována vědecká diskuze o tom, zda Voyager 1 již dosáhl rázové vlny, která by znamenala, že heliopauza může být blízko něj. Rázová vlna je způsobena prudkým snížením rychlosti slunečního větru, který narazí na chladnější mezihvězdnou plazmu na okraji sluneční soustavy. Dá se přirovnat k aerodynamickému třesku, který nastane na Zemi, když letadlo překonává zvukovou bariéru.

    Zdá se však, že do jisté míry, je hledání heliopauzy pátráním po pohyblivém cíli, protože její poloha pravděpodobně závisí na síle slunečního větru. Heliopauza tedy zřejmě pod tímto tlakem neustále mění tvar a její vzdálenost od Slunce je v různých směrech různá a tedy i hranice sluneční soustavy v prostoru nejsou neměnné.

    Voyager 1, startoval 5.září 1977, dokončil oblet Jupiteru a Saturnu a aktuálně uniká ze sluneční soustavy rychlostí asi 3.6 AU ročně. Sesterské plavidlo, Voyager 2 byl vypuštěn 20.srpna 1977 na dráhu, která jej navedla na setkání s Jupiterem, Saturnem, Uranem a Neptunem. Nyní je Voyager 2 asi 72 AU od Slunce a pohybuje se rychlostí asi 3.3 AU ročně.

     9.prosince 2003

    Pás černých děr a neutronových hvězd odkrývá starověkou srážku galaxií

    Chandra - rentgenová observatoř NASA, zobrazila eliptickou galaxii NGC 4261. Snímek této eliptické galaxie v rentgenovém oboru spektra  u ní a odhalil pás černých děr a neutronových hvězd táhnoucí se prostorem více než 50.000 světelných roků daleko. Tato velkolepá struktura je považována důsledek zničení menší galaxie která byla roztrhána gravitačními a slapovými sílami NGC 4261.

    "Tento objev ukazuje, že rentgenová pozorování mohou být nejlepším způsobe jak identifikovat staré zbytky srážek mezi galaxie," řekl Lars Hernquist z Harvard-Smithsonian centra pro astrofyziku v Cambridge, Massachusetts a spoluautor článku o galaxii NGC 4261 v aktuálním vydání Astrophysical Journal Letters.  "Mohlo by být významným nástrojem pro sondování původu eliptických galaxií."  Z optických a rádiových snímků jsme věděli, že je zde něco neobvyklého, a tak jsme pokračovali k jádru těchto galaxie. Ale skutečné překvapení se ukázalo na vnějších okrajích z galaxie," řekl Andreasy Zezas, vedoucí týmu autorů článku o NGC 4261. "Tucty černých děr a neutronových hvězd byly rozhozeny prostorem jako korále na náhrdelníku.  Rázové vlny při střetu galaxií vytrhly velké množství masivních hvězd, které se v průběhu milionů let změnily na neutronové hvězdy nebo černé díry. Rentgenový a optický obraz můžete porovnat na snímku vlevo.

    Původ eliptických galaxií dlouho byl předmětem intenzivní diskuse mezi astronomy. Aktuálně podporovaný názor je,  že jsou produktem srážek mezi spirálovitými galaxiemi. Počítačové simulace galaktických srážek tento názor podporují.  Optický důkaz takové teorie dost rychle zanikne na hvězdném pozadí galaxie,  ale rentgenová pozorování NGC 4261 ukazují, že rentgenový otisk této události může přetrvávat stovky milionů let. NGC 4261 je vzdálená přibližně 100 milionů světelných let od Země. Data pro tyto výsledky byly převzaty z archivu Chandry. NGC 4261 byla původně pozorována spektrometrem (Advanced CCD Imaging Spectrometer) 6.května 2000. 

    Další informace a obrázky jsou dostupné na NASA a Chandra


    Za co všechno (ne)může Slunce

    Po staletí, experti diskutovali, zda speciální laky nebo ošetření dřeva bylo tajemstvím k nástrojům s bohatou ozvěnou, lepší než mají současné housle.

    Teď  dva odborníci, expert na datování letokruhů na University of Tennessee (UT) a klimatolog na Kolumbijské univerzitě (CU) nabízejí novou teorii. Ta zní - Dřevo vyvinulo zvláštní akustické vlastnosti kvůli dlouhým zimám a chladným létům. "Jen mě ohromilo, že na to nikdo nepomyslel dřív" řekl Dr. Henri Grissino- Mayer (na snímku vlevo). Dr. Grissino Mayer z UT a Dr. Lloyd Burckle z CU předpokládají, že to působila tzv. "malá doba ledová". Ve 12. století se projevily její první příznaky a v 15. až 17. století se ochladilo na celá desetiletí. Ledem se pokrylo celé Grónsko, prodloužily se ledovce Alp a kruté zimy panovaly na celé severní polokouli. Léta byla velmi studená a krátká. V západní Evropě zamrzaly všechny řeky a také kanál La Manche mezi Francií a Anglií. Oteplení začalo až koncem 19. století. Chladné počasí zpomalilo růst stromů a způsobilo tak neobvyklou hustotu dřeva alpské jedle, ze které Antonio Stradivari a další slavní houslaři 17. a počátku 18. století vyráběli své housle.

    Toto chladné období dosáhlo svého maxima během let 1645 - 1715, která jsou známa jako Maunderovo minimum. To bylo pojmenováno po astronomu E.W Maunderovi, který v 19. století zdokumentoval nedostatek sluneční aktivity tohoto období a ukázal na její provázanost s kolísáním a snížením teplot. A mistr Antonio Stradivari se narodil právě rok před tím, než Maunderovo minimum začalo a produkoval své nejvíce ceněné smyčcové nástroje v období kdy právě končilo, tedy v letech 1700 - 1720.  

    "Myslím, že je to velmi zajímavá teorie a zdá se mi doložená pozorováním," řekla Helen Hayes, prezidentka Americké houslařské společnosti.  "Ale na druhé straně, nikdo na tomto poli nemůže říci, že když dáte nejlepší dřevo na světě do rukou průměrného výrobce dostanete dobrý nástroj. Nikdy to není vyčerpávající vysvětlení. "

    Nicméně i tak se ukazuje, až do jakých oblastí lidské činnosti mohou pronikat poznatky a zkoumání astronomie a astronomů. Více na CNN.


    ISS je v pořádku

    NASA minulý pátek oznámila, že prostředí uvnitř mezinárodní kosmické stanice (ISS) je bezpečné. Uklidnili tak zprávy, které přišly několik týdnů předtím. Bylo oznámeno, že vzorky vzduchu ze stanice, které se vrátily minulý měsíc na Sojuzu se 7.expedicí, neukazují na žádné důkazy o vysokých hodnotách riskantních a kontaminujících látek. Tyto testy byly uskutečněny ruskými vědci, za dozoru Američanů,  další vzduch a vzorky vody byly poslány do Houstonu pro podrobnější testování. Zájem o životní prostředí na stanici byl zvýšen v říjnu kvůli vadnému základnímu monitorování stanice. Někteří experti NASA pak vyjádřili nesouhlas s vypuštěním další posádky na ISS, ačkoliv NASA další expedici schválila.  Více na spacetoday.

     8.prosince 2003

    NGC 604 - místo zrodu hvězd

    Tato slavnostními barvami kypící mlhovina, nazvaná NGC 604, je zářným příkladem toho co znamená v astronomii čas. Jednou, například při výbuchu supernovy nebo při průletu okolo komety jde téměř o vteřiny, nejdéle pak hodiny, v ostatních případech je rok téměř mizivá veličina.

    Obraz  této mlhoviny vznikl z pozorování Hubbleova dalekohledu uskutečněných v letech 1994, 1995 a 2001 jeho širokoúhlou planetární kamerou WFPC2. Použité barvy filtrů oddělily světlo vydávané vodíkem, kyslíkem, dusíkem  a sirnými atomy v mlhovině,  ultrafialové, viditelné a infračervené světlo zobrazilo hvězdy uvnitř NGC 604 a poblíž spirálových ramen M33. Grafickými procesory pak byly zkombinovány tyto různé obrazy, až vznikl tento nádherný barevný obraz znázorňující kypící kolébku hvězd.

    Tento region rodících se hvězd obsahuje více než 200 velmi jasných modrých hvězd nacházejících se uvnitř mraku žhavých plynů o průměru asi 1.300 světelných roků. Je tedy téměř 100 krát tak velký jako mlhovina v Orionu.  Jasné hvězdy v NGC 604 jsou podle astronomických standardů extrémně mladé, vznikly "pouze" před 3 miliony let. Nejmasivnější hvězdy v NGC 604 převyšují až 120 krát hmotu našeho Slunce a jejich povrchové teploty jsou 6,5 krát vyšší, až 40.000 stupňů Kelvina. Intenzivní ultrafialové záření z těchto horkých hvězd pak způsobuje fluorescenci okolních plynů.

    NGC 604 leží ve spirálovém rameni poblíž galaxie M33, asi 2,7 milionů světelných roků od nás, v souhvězdí Trojúhelníka.  M33 je členem místní skupiny galaxií, které také zahrnují také Mléčnou dráhu a galaxii v Andromedě.  NGC 604 sama může být pozorována i malým teleskopem. Jejím objevitelem byl anglickým astronom William Herschel, který ji pozoroval již v roce1784. Více na Hubble News Release, kde můžete tento nádherný obraz získat v plném rozlišení.


    Nozomi znamená 'Naděje'

    Japonská, problémy sužovaná první mise k Marsu, se chystá na poslední sérii pokusů o záchranu. Dnes pozdě večer bude oznámeno, jak celá záležitost dopadne. Řídící centrum udělá v úterý poslední pokus jak vzdáleně opravit elektroniku sondy poškozenou sluneční erupcí v loňském roce. Ta způsobila nemožnost zažehnout hlavní motor, sondu zpomalit a tak přejít na oběžnou dráhu okolo Marsu.

    "Zítra pošleme poslední příkaz Nozomi jak opravit elektrickou instalaci" řekl Ichiro Nakatani, výzkumný pracovník kosmické agentury, jenž se stará o misi. "Máme ještě malou naději, že systém bude nastartován a Nozomi bude možno navést na orbitu kolem Marsu. Musím ovšem říci, že je to za stávajícího stavu věcí opravdu velmi obtížný úkol." řekl Nakatani.  Pokud se to nepodaří ani částečně, pak sonda 14. prosince zanikne.

    Noviny Nihon Keizai Shimbun dokonce zveřejnily odhad, že šance na úspěch je blízká nule a agentura v úterý pozdě večer jen formálně oznámí ustoupení od mise, mající cenu 186 milionů dolarů. V tomto duchu zní jméno sondy poněkud ironicky, jak podotkli někteří komentátoři.

    Nozomi je první japonská sonda k Marsu. Velká, 541 kg těžká družice, byla vypuštěna v roce 1998 s plánem dosáhnout oběžné dráhy kolem rudé planety v létě 1999. Ale sonda měla problém se spotřebou paliva v prvním roce letu. Pak byla navíc poškozena rozsáhlou sluneční erupcí v dubnu v loňského roku, která poničila komunikační blok a zařízení pro manévrování. Další informace v aktualitách z 15. listopadu.

    Jestliže agentura misi vzdá na jak je předpovídáno, bylo by to už další selhání v národním vesmírném vývojovém programu v posledním měsíci. Japonsku se 29. listopadu nezdařilo vypuštění špionážních družic pro kontrolu Severní Koreje a krátce po startu museli raketu  zničit. Jiná družice musela být také zničena při startovní fázi v roce 1999. Tento poslední neúspěch rakety H- 2A  Japonsko nejspíše přinutí odložit plánované vypuštění další H- 2A rakety v únoru 2004, kdy měla vynést družici pro meteorologická pozorování. Nihon Keizai uveřejnily , že série selhání mohou posílit dojem, že Japonský vesmírný program je v podstatně špatný.


    Cassini to má za 232

    Přesně tolik dnů zbývá do sondě k dosažení Saturnu, kam má dorazit 1.července 2004. Nicméně už teď se má čile k světu a fotografuje přibližující se planetu. Chcete-li si stáhnout nádherný obrázek Saturnu s rozevřenými prstenci a měsíci, třeba jako tapetu na obrazovku, máte příležitost zde. K obrázku můžeme ještě sdělit, že nejmenší, na něm zachycené podrobnosti, mají rozměr 667 km.

     7.prosince 2003

    Klíčový moment evropské mise Mars Express na cestě k Marsu se blíží

    Mars Express, první sonda ESA k Marsu, má projít první zkouškou po obrovské sluneční erupci z 28 října. Od 17. listopadu totiž byl software palubní elektroniky "uspán" po několika aktualizacích a tak je nyní kosmické plavidlo zticha. Jeho další a nejdůležitější úloha začínání až 19. prosince. Tehdy má nasměrovat a uvolnit k samostatnému letu přistávací modul Beagle 2. Ten totiž nemá vlastní pohonný mechanizmus a musí být proto naprosto přesně naveden ke svému cíli. Všech šest dní před plánovaným přistáním, které je naplánováno na 25.prosince, bude naplněno velmi intenzivní činností. První tři dny po odpoutání bude Beagle 2 následován orbitální částí po stejné dráze, ale tu pak musí řídící středisko odklonit, aby se také nesrazila s planetou. Bude to poprvé, v historii, kdy orbitální část nesla přistávací modul bez vlastního pohonu, vypustila jej na přistávací trajektorii a teprve pak se pokusila o navedení na oběžnou dráhu.

    Rychlost orbitální části bude snížena z 11 na 9 kilometrů za sekundu. Při této rychlosti, už bude gravitační pole Marsu natolik silné, aby Mars Express zachytilo a přitáhlo na oběžnou dráhu. Pak bude následovat několik dalších manévrů pro doladění konečné oběžné dráhy. Ta by měla být polární a vysoce eliptická. Vzdálenost sondy od povrchu by se měla pohybovat v rozmezí od 260 do více než 11.000 kilometrů od povrchu planety. To jsou rozhodující okamžiky, pro úspěch orbitální části mise.

    Přistání samo je další velmi komplikovanou operací. Beagle 2 vstoupí do marťanské atmosféry rychlostí 20.000 kilometrů za hodinu, ale třením se o řídkou atmosférou zpomalí na asi 1600 kilometrů za hodinu. Samotné přistání bude velmi podobné jako u NASA mise Mars Exploration Rover. Tedy dva padáky, nafukovací přistávací airbagy, poskakování po povrchu. Stejná jsou i rizika. Selhání tepelného štítu při příliš strmé sestupové dráze, selhání padáků, airbagů, jejich proražení o ostré útvary na povrchu atd.

    Nejméně závažné by bylo nepřistání do plánovaného místa. Přistávací plochou totiž není jeden bod, ale velká elipsa, 300 kilometrů dlouhá a 100 kilometrů široká, protože se počítalo např. i s větrem, hustotou atmosféry.

    Na orbitální části pak bude pracovat sedm přístrojů, které jsou navrženy k tomu, aby pracovaly nezávisle na sobě. Tak dokonce, i když některé z nich selžou, ostatní stále ještě mohou vykonávat  "vrcholovou vědu".

    Jak jsme již uvedli jinde, skoro polovina minulých misí k Marsu byla ztracena kvůli nejrůznějším problémům, od banálních chyb ve výpočtech, až k systémovým problémům. Chyby se mohou stát vždy, ale řídící tým prohlašuje, že všechny aspekty mise Mars Express byly testovány natolik, že jsou si jistí, že tam nebudou žádné banální chyby. "Mars Express byl vyvinut v rekordním čase, ale nebyly tam žádné kompromisy v testování", vyjádřil se jeden z vedoucích techniků. Za pár dní uvidíme.  Více na ESA.

      5.prosince 2003

    Kontrolní balónky novinářů byly vypuštěny

    Mluvčí Bílého domu Scott McClellan prohlásil včera (4.prosince) na tiskové konferenci, že je předčasné pokoušet se hádat americké cíle ve vesmíru na základě mediálních zpráv o tom, že prezident George W. Bush chce obnovit americké lety k Měsíci.

    McClellan také řekl, že nejsou žádné plány pro okamžitá oznámení pro novináře, kteří od něj žádali prohlášení, jestli prezident  nadzvedne závoj nad zpátečním letem k Marsu.

    Když byl požádán o odpověď na otázku, zda Bush plánuje vydat prohlášení k americkému kosmickému programu u příležitosti oslavy stého výročí prvního motorového letu bratří Wrightových 17.prosince 1903 v Kitty Hawk v Severní Karolíně,  McClellan odpověděl: "Neoznamuji události tak daleko předem."

    Jsou to tedy typická, nic neříkající politická prohlášení, která mohou, ale nemusí předznamenávat opravdu zásadní prohlášení. Doufejme tedy, že novináři jsou informováni lépe.


    Maďarsko a Česká republika nedávno podepsali dohody s ESA. To znamená, že obě země budou schopny účastnit se téměř celého programu ESA.

    Před měsícem, 5. listopadu 2003, Maďarsko podepsalo jejich PECS dokument (Plán spolupráce v kosmických aktivitách  evropských spolupracujících států) a stalo se tak první PECS zemí připojenou k ESA. Následně stejný dokument podepsala 24.listopadu i Česká republika. Podepsané dohody definují zákonné podklady pro rozvíjení specifického plánu (PECS dokument) pro Českou republiku. Ty musí být v příslušném státě projednány, schváleny a podepsány během příštích 12 měsíců. Přístupový proces ale začal již v roce 1999 pro čtyři evropské státy: Českou republiku, Maďarsko, Polsko a Rumunsko, protože všechny tyto čtyři země jíž měly zkušenosti s vývojem kosmických technologií z jejich předchozí účasti na ruském vesmírnému programu.  Ve vztahu k naší zemi říká Jan Kolář z České vesmírné kanceláře (CSO) "..Není pochyb o ohromném potenciálu pro výzkum vesmíru a průmysl v České republice..".  Česká republika se účastní ve vesmírných programech již od roku 1968, kdy ruská družice nesla přístroje vyvinuté v bývalém Československu. V roce 1978 pak Československý kosmonaut letěl do kosmu jako součást ruského vesmírného programu. Byl tak občanem třetí země světa, po Sovětském svazu a USA, která měla občana v kosmu po Sovětském svazu a USA. Letos pak byla 30.června 2003 vypuštěna,  na německo-ruské raketě, nejnovější,  66 kilogramů těžká družice MIMOSA, navržená Českým astronomickým ústavem. Ta poskytuje data o hustotě atmosféry z eliptické oběžné dráhy v rozsahu od 820 km do 320 km. Pod novou dohodou se Česká republika a Maďarsko budou účastnit jak dalších výzkumů ESA, tak i souvisejících průmyslových projektů.  Více na ESA a ČKK.

      4.prosince 2003

    Zemské magnetické pole se otevírá slunečnímu větru

    Obrovské trhliny v zemském magnetickém poli zůstávají otevřeny po dobu několika hodin a dovolující slunečnímu větru proudit skrz něj. Vyplývá to z nových pozorování družic IMAGE a CLUSTER.

    Trhliny byly objeveny už dříve, ale vědci až nyní ví, že  mohou zůstávat otevřeny po dlouhá období. Dříve se domnívali, že se spíše otevírají a uzavírají jen na velmi krátkou dobu. Tento nový objev o tom, jak je zemské magnetické stínění porušené, bude pomáhat fyzikům kosmického prostředí dávat lepší odhady efektů vyvolávaných kosmickým počasím.

    "Objevili jsme, že naše magnetické stínění je jako dům s oknem otevřeným během bouře," řekl Dr. Harald Frey z Kalifornské university v Berkeley, který jako vedoucí výzkumu publikoval tato zjištění 4.prosince v časopisu  Nature. "Dům sice odkloní většinu bouře, ale pohovka pod otevřeným oknem je zničená. Podobně naše magnetické stínění sice vezme hlavní nápor kosmických bouří, ale nějaká energie ustavičně proudí skrz jeho trhliny. Někdy je jí dost, aby způsobila problémy s družicemi, rádiovým spojením a napájecími sítěmi."  Nová zjištění o tom,  že trhliny jsou otevřeny po dlouhá období, namísto jejich otevření a uzavření v krátkém čase, mohou být začleněna do našich předpovědi kosmického počasí a počítačových modelů k přesnější předpovědi jak je naše kosmické počasí ovlivňováno událostmi na Slunci," řekl Dr. Tai Phan, který je spoluautorem článku.

    Sluneční vítr je proud elektricky nabitých částic (elektrony a ionty) vyvržených ze Slunce. Sluneční vítr přenese energii ze Slunce k Zemi skrz magnetická pole velkou rychlostí (stovky kilometrů za sekundu).  Ještě daleko výraznější to však je během takových jevů na Slunci, jako jsou CME (Coronal Mass Ejection), událostí, které mohou doslova vystřelit ze Slunce do okolního prostoru miliardy tun ionizovaných plynů rychlostmi až milionů kilometrů za hodinu.

    Země má magnetické pole, které ji obklopuje do  vzdálenosti desítek tisíc kilometrů a chrání ji před těmito částicemi. Ovšem pod jejich náporem se stlačuje a deformuje, protože při skutečně velkých CME, směřujících přímo k Zemi, na něj může působit v krátké době energie i  miliard kilowatt,  tedy více než je celkový elektrický výkon všech amerických elektráren najednou. Tak velká energie také znamená, že štít magnetického pole Země nemohl být nikdy zcela neproniknutelný. O trhlinách v něm se ví už poměrně dlouho. Např. v roce 1961, Dr. Jim Dungey z Imperial College (Anglie), předpovídal, že trhliny by se mohly tvořit v magnetickém stínění Země, když sluneční vítr obsahuje nesené magnetické pole opačné orientace než je to pozemské na které naráží.  V roce 1979 pak Dr. Goetz Paschmann z Max Planck Institute (Německo), objevil tyto trhliny za pomoci pozorování z družice International Sun Earth Explorer (ISEE). Nicméně, ani tehdy se nezjišťovalo jak dlouho trhliny trvají, ani jak jsou skutečně velké a orientované. Proto jejich zapracování do předpovědních modelů nemohlo být na odpovídající úrovni.

    Až nová pozorováních družic odhalila ve vysoké atmosféře (ionosféře) trhliny až o velikosti Kalifornie, kde se polární záře udržovala po dobu několika hodin. Energie, která tento efekt vyvolala se odhadla na 75 megawatt.  Více na NASA.

    IMAGE je družice NASA vypuštěná 25.března 2000, která poskytuje globálnímu pohled na prostor kolem Země ovlivněný zemským magnetickým polem. CLUSTER je družice postavená Evropskou vesmírnou agenturou (ESA),  vypuštěná 16.července 2000, k trojrozměrnému mapování zemského magnetického pole.


    Astronomové objevili nový těsný pár neutronových hvězd

    Neutronové hvězdné páry se mohou spojit a generovat gravitační vlny asi šest krát častěji než se předpokládalo. Astronomové to publikovali v dnešním vydání žurnálu NATURE [4. prosince]. Je-li tomu tak, pak takto generované gravitační vlny by měly být detektory zachyceny jednou až dvakrát do roka, spíše než jednou za dekádu, jak zněla do nynějška nejoptimističtější předpověď.

    Gravitační vlny byly předpovězeny Einsteinovou všeobecnou teorií relativity. Astronomové mají nepřímý důkaz o jejich existenci, ale ještě je neobjevili přímo.

    Revidovaný odhad sloučení těsných neutronových hvězd vychází z objevu dvojité neutronové hvězdy, pulsaru PSR J0737 - 3039 a jeho neutronového hvězdného společníka, týmem vědců z Itálie, Austrálie, UK a USA za  použití 64 m CSIRO Parkes radioteleskopu ve východní Austrálii.

    Neutronové hvězdy jsou relativně malé koule o rozměru jen desítek kilometrů, ovšem z vysoce husté a pro nás neobvyklé formy hmoty. Pulsar pak je zvláštní typ rotující neutronové hvězdy, která vysílá rádiové vlny.

    PSR J0737 - 3039 a jeho společník jsou jen šestým známým systémem dvou neutronových hvězd. Nacházejí se asi 1600 - 2000 světelných roků mimo naší galaxii. Rotují  okolo společného těžiště jen asi 800.000 km od sebe, tedy jen ve dvakrát větší vzdálenosti než je mezi Zemí a Měsícem, za dobu jen dvou hodin. Systémy s takovými extrémními rychlostmi musí být vymodelovány za použití Einsteinovy všeobecné teorie relativity.  "Teorie předpovídá, že systém ztrácí energii ve formě gravitačních vln," řekla autorka článku Marta Burgay, PhD studující na Boloňské universitě. "Tyto dvě hvězdy jsou v tanci smrti, pomalu se spirálovitě přibližují a za 85 milionů let pak splynou za vzplanutí provázeného mohutným výbojem gravitačních vln".

    "Jestli vzplanutí stane teď, mohlo by být zachyceno aktuální generací gravitačních vlnových detektorů, jako jsou LIGO- I, VIRGO nebo GEO" řekl vedoucí týmu, profesor Nicola D'Amico, ředitel Cagliari astronomické observatoře na Sardinii.

    Nově objevená dvojice PSR J0737 - 3039 a jeho společník jsou příkladem ještě více extrémního systému, než jsme doposud znali a nyní tvoří nejlepší laboratoř pro testování Einsteinovy předpovědi orbitálního smršťování. Nový pulsar také podporuje sloučení poměr, ze dvou důvodů. Zdá se, že pulsary tohoto dvojitého typu jsou pravděpodobně běžnější než osamělé. To zvyšuje faktor četnosti zachycení gravitačních vln 6 - 7 krát,  řekl člen týmu doktor Dick Manchester z CSIRO. Ale aktuální číselná hodnota toho poměru závisí na předpokladech o tom kolik je těchto pulsarů v naší galaxii.  Více na CSIRO.

      3.prosince 2003

     

    Robotická geologická vozidla NASA letící k Marsu byla připravena na lednové přistání. Zaznělo to na tiskové konferenci NASA a JPL v Pasadeně dne 2.prosince.  Spirit, první z obou vozíků, přistane po sedmiměsíčním letu 3.ledna 2004, blízko středu kráteru Gusev, který možná kdysi byl jezerem. O tři týdny později Opportunity přistane v regionu  Meridiani Planum, který, jak se zdá, obsahuje minerály, které se obvykle vytváří pod vodou. Spirit i Opportunity vstoupí  do marťanské atmosféry rychlostí  5.400 metrů za sekundu (téměř 19.500 km za hodinu). Atmosférické tření během čtyř minut ohřeje tepelný štít asi na 1.400 C a zpomalí sestup na 430 metrů za sekundu (1.540 km za hodinu). Méně než dvě minuty před přistáním kosmické plavidlo otevře padák. O dalších dvacet sekund později se odhodí spodní polovina jeho tepelného aerodynamického krytu. Horní polovina krytu bude pomáhat při brždění s padákem. V posledních šesti sekundách, se nafouknou přistávací airbagy a zažehnou se brzdící rakety. Posledních 15 metrů nad povrchem pak sonda překoná prakticky volným pádem. Několikrát se odrazí na přistávacích polštářích a skončí asi kilometr od místa, kde se poprvé dotkla povrchu (viz. obrázek).  Pokud při tom ale narazí na velkou ostrou skálu mohlo by to znamenat konec mise. Zatím více než polovina ze všech misí vypuštěných k Marsu selhala.

    Dr. Charles Elachi z JPL k tomu řekl řekl. "Udělali jsme všechno, co mohl člověk udělat pro zabezpečení úspěchu. Provedli jsme více ověřovacích a externích zkoušek vozítek pro výzkum Marsu než pro kteroukoliv předchozí meziplanetární misi. Bezpečné přistání je ale jen první krok pro následující tři měsíce výzkumu Marsu každým z těchto terénních vozidel.  Spirit i Opportunity každá váží asi 17 krát více než terénní vozítko Sojourner, které přistálo na Marsu v roce 1997 a jsou o mnoho odolnější. Jsou dost velké na to, aby překonaly překážky téměř tak vysoké jako byl kdysi Sojourner.  Více na JPL.

      2.prosince 2003

    Čtyřicet devět dnů do historického rande....

    Přesně tolik zbývá do setkání sondy Stardust  s kometou Wild-2. Sonda se začíná orientovat na těsný průlet okolo komety ve vzdálenosti pouhých 300 kilometrů. Dnes však je ještě 25 milionů kilometrů daleko. Přesto se podařilo poprvé kometu vyfotografovat.

    Jak se to podařilo okomentoval ředitel projektu Tom Duxbury z JPL. "Vánoce přišly tento rok brzy. Naší prací je teď mířit 5 metrů dlouhou sondou na  5.4 kilometrů širokou kometu letící 6 krát rychleji než vystřelená kulka". Plánujeme "minout kometu" jen o 300 kilometrů a celé to organizujeme ve vzdálenosti 389 milion kilometrů od Země. Nalezením komety takto brzy se sníží složitost našich dalších operací. Tento míč ze špinavého ledu a skály, byl objeven 13.listopadu optickou navigační kamerou na úplně první pokus. Soubor obrazů byl uložen v počítači a byl stáhnut do řídícího střediska až další den. Tam je Dr. Shyam Bhaskaran zpracoval a zpozoroval bílou kapku světla půlící základ trojúhelníku tvořeného třemi hvězdami, které sonda Stardust užívá ke kosmické navigaci. "Když jsem se na to poprvé podíval, nevěřil jsem tomu," řekl Bhaskaran. "Očekávali jsme, že nenajdeme kometu ještě nejméně dalších čtrnáct dní".

    Určit vzdálenost na kterou sonda kometu mine není jednoduché. Na rozdíl od jiných obíhajících těles, dráhy komet nemohou být přesně předpovězeny, protože nejsou určovány výhradně gravitací, ale únik plynů, prachu a skal z komet jim dodává "raketový efekt", který způsobuje, že uhýbají z předpověditelné dráhy. Aktuální dráha komety ani sondy tak nemůže být přesně stanovena ze Země z pozorování založeného na dalekohledech, ale v závěrečné fázi musí být přesně korigována právě podle toho co vidí sonda.


    Planetární soustava okolo hvězdy VEGA.

    Astronomové Královské observatoře v Edinburghu uveřejnili, že Vega, jedna z nejjasnějších hvězd na obloze, má planetární systém podobající se naší sluneční soustavě. Prozatím všech asi sto planet, které byly objeveny u dalších hvězd byly velmi velkými plynnými obry, asi jako Jupiter nebo větší a obíhaly blízko jejich mateřské hvězdy.  Nové počítačové modelovací techniky ukázaly, že pozorování struktur okolo Vegy může být nejlépe vysvětleno vzdálenou planetou jako náš Neptun. Vzdálená oběžná dráha takové planety znamená, že uvnitř ní je mnoho místa pro malé skalnaté planety podobné Zemi. Toto modelování bylo popsáno 1. prosince 2003 v Astrophysical Journal. Je založeno na pozorování nejcitlivější submilimetrovou kamerou SCUBA u dalekohledu (James Clerk Maxwell Telescope) na observatoři Mauna Kea, Havaj. O tomto dalekohledu a kameře jsme psali 23.září.

    Neregulérní tvar disku je záchytným bodem, že soustava bude asi obsahovat planety, vysvětluje astronom Mark Wyatt, autor článku. Přesně takový proces je považován za nejpravděpodobnější scénář toho, co se stalo v naší sluneční soustavě, řekl Wyatt.  Neptun byl tlačen pryč od Slunce kvůli přítomnosti Jupiteru obíhajícího uvnitř jeho dráhy. Zdá se tedy, že stejně jako Neptun u našeho Slunce má i Vega další velkou planetu na nižší oběžné dráze.

    Fakta o Veze :  Vega je pátá nejjasnější hvězda na obloze a třetí nejjasnější viditelná na severní polokouli. Je  25 světelných roků vzdálená od Slunce. Má průměr třikrát větší než Slunce. Je 58 krát jasnější než Slunce. Společně s Denebem a Altairem tvoří Vega letní trojúhelník. Vega je nejjasnější hvězdou v souhvězdí Lyra. Vega byla první astronomy fotografovanou hvězdou. Stalo se to během noci z 16. na 17.července 1850 na Harvardské observatoři za použití 38 cm refraktoru během 100 sekundové expozice.


    Dnes je tomu právě třicet let, co v roce 1973 odstartoval Pioneer 10, první pozemská sonda k Jupiteru a jeho měsícům. Již dávno splnil svůj úkol a teď je nejvzdálenějším dílem lidských rukou nesoucím jejich poselství do mezihvězdného prostoru.

    Úplně poslední, velmi slabý signál sondy byl zachycen 23.ledna 2003. Neobsahoval však už žádná data, protože napájecí soustava již byla na hranici své životnosti a sonda se již navždy odmlčela. Poslední telemetrická data byla zachycena téměř rok před tím 27.dubna 2002.

    Nyní se sonda nachází ve vzdálenosti zhruba 83,33 AU (vzdáleností Země - Slunce), tedy asi 12,5 miliardy km daleko. Signál ze sondy by nyní dorazil k Zemi rychlostí světla až za 23 hodin a 7 minut.

      1.prosince 2003

    Další teorie o Kuiperově pásu.

    Vědci z Jihozápadního výzkumného ústavu (Švýcarsko) mají teorii, která by mohla pomoci vysvětlit, proč je v Kuiperově pásu tak málo objektů. Podle teorií o tom,  jak se formují planetární systémy by tam mělo být až 100 krát více materiálu než astronomové zatím napozorovali. Vědci věří, že plynoví obři, včetně Neptuna, se tvořili blíž ke Slunci a na dnešní oběžné dráhy  se doslali až mnohem později, byli tam "odtlačeni" v průběhu času. Jak se Neptun stěhoval ven ze sluneční soustavy, mohly být tlačeny ven i objekty v Kuiperově pásu.

    Kuiperův pás je region sluneční soustavy, který je rozložen vně z Neptunovy oběžné dráhy. Obsahuje nejspíše miliardy ledových objektů od rozměru metrů až po objekty průměru tisíc kilometrů. Byl objeven v roce 1992 a zatím bylo katalogizováno téměř 1.000 objektů. Některé z těchto objektů jsou docela velké, největší mají průměr více než 1.000 kilometrů. O tomto průzkumu, který "omylem" objevil a vyfotografoval Halleyovu kometu jsme psali 9.září.

    Jak najít černou díru

    Gravitace černé díry je tak intenzivní, že nic, dokonce ani světlo nemůže uniknout tomu z čeho jsou vytvořeny. To je zároveň činí neviditelnými pro astronomy, kteří je musejí hledat právě a jen podle vedlejších efektů pohlcování hmoty černou dírou, tzv, "krmení". Jeden ze způsobů, jak si například povšimnout černé díry je její gravitační účinek na objekty poblíž. Hvězdy obíhající velmi rychle okolo neviditelného těžiště indikují, že v tomto prostoru může být černá díra. Nebo když se hmota ve formě hvězdy právě chystá překročit horizont události a má být spolknuta černou dírou, je vyprodukován silný výtrysk záření které může bylo zpozorováno. A právě po takových projevech pátrají sondy ESA - XMM Newton a Integral.  XMM Newton nedávno objevil  v souhvězdí Oltář (ARA) na jižní obloze, malou rotující černou díru v naší galaxii. Integral zase objevil záření, které by mohlo být prvním významným tvrdým rentgenovým zářením z černé díry v centru naší galaxie.

    Přístroj na měření radiace sondy Mars Odyssey orbiter selhal

    Během nedávné sluneční bouře, přístroj na palubě sondy NASA s názvem Mars Odyssey orbiter selhal a doposud nejsou operátoři schopni jej znovu uvést do provozu. Přístroj s poetickým názvem MARIE (Martian Radiation Environment) byl navržen k tomu, aby změřil záření ve vesmírném prostředí po cestě k Marsu a na jeho oběžné dráze. To má pomáhat plánovačům budoucích misí rozumět tomu, jakému druhu rizik by mohli čelit lidé, pokud by cestovali k rudé planetě. Mars Odyssey orbiter má sebraná data spojitě od začátku mise v březnu 2002 až do konce minulého měsíce. Přístroj úspěšně kontroloval vesmírné záření a hodnotil rizika hrozící budoucích kosmonautům.  Jeho měření jsou první svého druhu získané během meziplanetárního letu. "Dokonce když přístroj nedodá už žádná další data, byl to ohromný úspěch" řekl Dr. Jeffrey Plaut, projektant Mars Odyssey v JPL. Ovšem i toto selhání má v kontextu se sledováním sluneční aktivity svůj význam. Ukazuje to na nutnost daleko větší potřeby řádně dimenzovat radiační ochrany a to mnohem více než se dříve předpokládalo.