Symbiotické hvězdy

Mnohé, možná dokonce většina hvězd ve vesmíru, jsou členy dvojitých systémů, ve kterých dvě hvězdy obíhají navzájem kolem společného těžiště. Jen velmi malou část takových binárních systémů tvoří velmi zajímavé, tak zvané symbiotické hvězdy, ve kterých pozorujeme kromě obou hvězd i symbiotickou mlhovinu. Jde o proměnné hvězdné systémy vykazují občasné dramatické změny spektra svého světla. Teorie o těchto hvězdných systémech říká, že jedna z hvězd systému je velmi horká a malá hvězda, zpravidla bílý trpaslík, zatímco druhou složkou je zcela vyvinutý a také mnohem chladnější rudý obr.

O obřích hvězdách je známo, že do prostoru kolem sebe vyvrhují mohutné hvězdné větry. Pokud se materiál takového větru v akrečním prostoru bílého trpaslíka setká s jeho silným ultrafialovým zářením, dojde k jeho ionizaci a vzniku symbiotické mlhoviny. Všechny tyto procesy se pak navenek projevují jasnými emisemi záření ve viditelné a občas i v rentgenové oblasti spektra. Alespoň tak si to astronomové představují. Chtějí a potřebují proto přesněji pochopit podstatu těchto podivně proměnných objektů.

Jedním z nejméně obvyklých a co do složitosti světelných změn a množství pozorovaných jevů u symbiotických hvězdných systémů je CH Cygni, jehož popis pomocí standardních modelů je přinejmenším problematický nebo alespoň velmi složitý. V jeho případě jde o symbiotický zákrytový systém, jehož jedním členem je nejspíše magnetický bílý trpaslík. Přesto, že CH Cygni dnes řadíme mezi proměnné, byl v minulosti dlouho neaktivní a po sto let dokonce sloužil jako Morganova-Keenanova standardní hvězda pro spektrální typ M6 III. V roce 1963 se ale bílý trpaslík probudil k činnosti a ve spektru se objevily emisní čáry, silně proměnné modré kontinuum a systém začal zjasňovat. Maxima jasnosti dosáhl v roce 1984, ale pak opět slábl až do minima v roce 1996. Mezi těmito lety se jasnost systému změnila od 5,6 mag. v maximu na 10,5 mag. v minimu.  Celý systém je od nás vzdálen jen asi 800 světelných let a tak může být studován snadněji a podrobněji než většina ostatních symbiotických systémů, kterých je známo něco přes stovku. To se děje už několik desítek let a přes to astronomové zatím nedospěli k jednoznačnému vysvětlení.

Nyní systém CH Cygni studuje tým astronomů z CfA, Margarita Karovska, Terrance Gaetz, John Raymond, a Nicholas Lee spolu s dalšími dvěma
kolegy. Používají k tomu v současné době nejsofistikovanější dostupné kosmické přístroje jako jsou družice Chandra X-ray Observatory a Hubble Space Telescope i velké pozemní přístroje pro radiovou oblast, jako je radioteleskop Very Large Array. Pomocí nich chtějí vytvořit komplexní pohled na tento symbiotický systém (obrázek).

Zjistili například, že CH Cygni má jet (paprskovitý výtrysk, proud hmoty), zjištěný díky svému záření v rádiovém i rentgenovém oboru spektra (obrázek), který dosahuje přinejmenším do vzdálenosti asi 750 AU od hvězdy, tedy asi dvacetinásobku střední vzdálenost Pluta od Slunce.  Vědci zjišťují, že jet vykazuje podél své zakřivené dráhy shluky materiálu, které jsou důkazem o nepravidelné epizodické činnosti. Může to být jak důsledek změny směru paprsku, tak spíše důkaz nepravidelných příležitostných výtrysků hmoty z hvězdy. Shluky v plynu se zdají být výsledkem rázové vlny, možná v důsledkem interakce jetu s chladným hvězdným větrem. Tým vypočítal, že rychlost materiálu v rázových vlnách dosáhla rychlosti až o 1200 kilometrů za sekundu. Výzkumníci také uvádějí, že délka jetu se za posledních devět let přibližně zdvojnásobila. Nové výsledky tak zdůrazňují, že význam proudových jevů bude pro nevyzpytatelné chování symbiotických hvězd stejně nebo podobně důležitý jako akrece hmoty.

DO ČÍNY ZA NEJDELŠÍM ÚPLNÝM ZATMĚNÍM SLUNCE 21. STOLETÍ

Srdečně zveme na přednášku o zatmění Slunce obecně a o loňské cestě po Číně.

Přednáška proběhne v pátek 26.2.2010 od 19 hodin v přednáškovém sále hvězdárny.

Přednáší Mgr. Lenka Soumarová, odborná pracovnice Hvězdárny a planetária hlavního města Prahy.

Vstupné 30 Kč.

3D Slunce pro iPhone

Máte iPhone? Pak máte v dlani i naše Slunce a to hned ve 3D. Nová aplikace pro iPhone, vyvinutá za pomoci NASA, přináší do vašeho mobilu živý a globální pohled na Slunce. Uživatelé tohoto programu se mohou pohybovat kolem hvězdy, zvětšovat pohled na aktivní regiony a monitorovat sluneční aktivitu.

"Je to úžasné," říká Dick Fisher, ředitel divize fyziky Slunce NASA ve Washingtonu DC. "Stále se to mění. Poprvé můžeme monitorovat Slunce jak žije a dýchá ve třech rozměrech."

Aplikaci "3D Sun" si můžete zdarma stáhnout z Apple app store.

Záběry Slunce v reálném čase jsou produktem pozorování dvou družic STEREO (Solar-Terrestrial Relations Observatory). Ty obsáhnou společně pohled na 87% slunečního povrchu. STEREO-A je umístěna nad západní stranou Slunce, zatímco STEREO-B je umístěna nad východem. Společně jim něco unikne jen zřídka.

Dalekohledy obou družic monitorují Slunce v extrémní ultrafialové (EUV) části elektromagnetického spektra. "Proto je 3D Slunce zobrazováno v nepravé zelené barvě," vysvětluje doktorka Madhulika Guhathakurta, vědecká pracovnice mise STEREO v centrále NASA. "Nejde o snímky ve viditelném světle." A je to tak v pořádku, protože v EUV je Slunce velmi aktivní. Na těchto vlnových délkách jasně září jak sluneční erupce, tak i nové sluneční skvrny. V EUV lze také pozorovat koronální díry, obrovské díry ve sluneční atmosféře, ze kterých ven do sluneční soustavy proudí sluneční vítr. Pokud takový proud slunečního větru narazí na Zemi může vyvolat intenzivní polární záře.

"V této aplikaci můžete Sluncem otáčet, přibližovat si sluneční skvrny, zkoumat koronální díry a když vybuchne sluneční erupce, váš telefon zazvoní, aby vás upozornil!" popisuje aplikaci Dr. Guhathakurta.

Vlastně pro mnohé uživatele bude funkce upozornění na událost tím nejdůležitějším. Aplikace skutečně "ožívá" když se aktivita Slunce zvyšuje nebo když nastává nějaká zajímavá událost. Například nedávno dostali uživatelé upozornění na právě objevenou kometu, která se blížila ke Slunci. A když kometa pod slunečním teplem zanikla, aplikace přehrála uživatelům záznam posledních hodin existence komety.

Dalším pozoruhodným aspektem aplikace je, že ukazuje i nám normálně neviditelnou odvrácenou stranu Slunce. "Díky tomu nás sluneční skvrny nemohou překvapit," upozorňuje Dr. Guhathakurta.

Nedávno sonda STEREO-B monitorovala sluneční skvrnu (AR1041) na odvrácené straně, když magnetické pole sluneční skvrny explodovalo. Poprvé po téměř dvou letech tehdy aktivní region na Slunci vyprodukoval silnou erupci třídy M. Toto neočekávané přerušení hlubokého slunečního minima by jinak bylo ze Země nepozorovatelné, ale kdokoliv s aplikací 3D Sun ji viděl jako by měl sedadlo v první řadě.

Aplikaci 3D Sun vytvořil tým programátorů vedených Dr. Tony Phillipsem, editorem Science@NASA. Dr. Phillips říká, že verze 1 je jen začátek. Brzy uvolní 3D Sun verze 2.0, která bude nabízet výší rozlišení obrazu i další extrémní ultrafialové vlnové délky. To odhalí ještě víc sluneční aktivity než předtím.

80. výročí objevu Pluta

Dnes již jen trpasličí planeta Pluto oslaví osmdesátiny svého objevu. Ano, je už osmdesát let, co odpoledne 18.února 1930, objevil tehdy jen 24-letý Clyde W.Tombaugh, když na Lowellově observatoři pečlivě zkoumal dvojici astronomických fotografických desek, deváté velké těleso sluneční soustavy. Zkoumané desky exponoval dvě noci, 23. a 29. ledna 1930, poměrně malým, jen 13 palcovým (33 cm) dalekohledem Abbott Lawrence Lowell Telescope, pojmenovaným po bratru zakladatele observatoře, který financoval jeho stavbu. Za jasných, bezměsíčných nocí, Tombaugh tímto dalekohledem exponoval fotografické desky vybraných oblastí noční oblohy. Každá z nich zaznamenala po zhruba hodinové expozici asi 300.000 malých bodů, obrazů hvězd, asteroidů a proměnných hvězd v oblasti, kterou by na obloze zakryla pěst vaší natažené ruky. A každý z těchto bodů musel být prověřen, zda není jen zrnkem prachu, škrábancem, kazem a nebo snad už dlouho hledanou další planetou.

Až nakonec v onen únorový den, asi ve 4 hodiny odpoledne, zamrkal na Tombaugha z blink komparátoru bod, který se prozradil svým pohybem na nehybném hvězdném pozadí. Nebyl to však okamžitý objev. Na první pohled šlo jen o nezřetelný, slabý bod asi 15 magnitudy. Tombaugh proto strávil dalších 45 minut prováděním měření a kontrolováním záložního souboru fotografických desek, které pořizoval současně s hlavními deskami ještě dalším, jen 5 palcovým teleskopem namontovaným na větším 13 palcovém. A opravdu, podezřelý bod se objevil i na těchto deskách v přesně v očekávané pozici. Tombaugh proto zavolal astronoma Carla Lamplanda a pak spěchal do kanceláře za M. Slipherem. Těm jako prvním oznámil: "Našel jsem vaši planetu X". Nakonec Tombaugh , Slipher a další tři lidé překontrolovali měření a opravdu, to co Tombaugh objevil se zdálo být dlouho hledanou planetou.

Objevitelské snímky jsou extrémně nezřetelné a svědčí o schopnostech, koncentraci a obětavosti, kterou Clyde Tombaugh věnoval své práci. Svědčí o tom i to, že za 14 let, co byl zaměstnancem Lowellovy observatoře, strávil prací na komparátoru odhadem něco přes 7.000 hodin, tedy asi 3,5 roku plné pracovní doby nebo přibližně dvě hodiny denně.

Objev Pluta změnil Tombaughovi, jako astronomu samoukovi, zbytek života. Do února 1930, patřilo mezi jeho povinnosti asistenta na Lowellově observatoři kromě fotografování noční oblohy a vyhodnocování snímků, také několik zcela světských úkolů jako vyzvedávání pošty ve městě, zásobování kotle topení administrativní budovy uhlím a dřevem, úklid sněhu z kopulí dalekohledů nebo každodenní odpolední provádění návštěvníků.  Teprve po objevu Pluta, už jako známý astronom, nastoupil v roce 1932 na Kansaskou univerzitu, kde po čtyřech letech studia získal titul bakaláře. Po dalších dvou letech práce na observatoři se na univerzitu ještě jednou vrátil, aby v roce 1938 získal doktorát z astronomie.

Lowellově Observatoři a pozorování zůstal Tombaugh věrný až do roku 1943. Za 14 let pozorování objevil stovky nových proměnných hvězd, řadu  asteroidů, 14 planetek a dvě komety. Našel nové hvězdokupy a shluky galaxií, včetně jednoho super clusteru. Celkem přepočítal 29.000 galaxií. Za války  byl  povolán, aby učil na Arizonské státní univerzitě navigaci pro americké námořnictvo. Po válce se už ke skutečně ryzímu a systematickému pozorování nevrátil, i když dál hledal tu pravou planetu X. Napřed pracoval 10 let na vývoji optiky pro řízené střely na raketové střelnici ve White Sands v Novém Mexiku, kde se na základě vlastních zážitků z roku 1949 začal zajímat o UFO. Od roku 1955 až do odchodu do důchodu v roce 1973, pak působil jako pedagog na státní univerzitě Nového Mexika, kde zakládal katedru astronomie. Po odchodu do důchodu zůstal i nadále velmi aktivní a často přednášel pro školy i pro veřejnost. Zemřel 17. ledna 1997 ve věku nedožitých 91 let.

Pluto se udrželo na pozici 9.planety sluneční soustavy celých 76 let, než jej v srpnu 2006 astronomové na zasedání valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze z této pozice sesadili a zavedli pro něj a jemu podobné objekty za drahou Neptunu novou kategorii trpasličích planet - plutoidů.

Další start raketoplánu byl odložen na duben

Chladno v Kennedyho kosmickém centru (KSC) na Floridě donutilo agenturu NASA přehodnotit a odložit start další mise raketoplánu z poloviny března až na začátek dubna. Manažeři kosmické agentury nyní hovoří o startu mise STS-131 k Mezinárodní kosmické stanici až 5.dubna.

Sedmičlenná posádka raketoplánu Discovery přitom měla odletět už 18. března, ale chladno zpozdilo převoz raketoplánu k závěrečné montáži do budovy VAB a to následně způsobilo odklad převozu raketoplánu na startovací rampu, řekl mluvčí KSC. Program má přesně daná pravidla přepravy raketoplánu, za podmínek, kdy jsou venkovní teploty delší dobu pod určitou úrovní. NASA to uvedla v prohlášení o odkladu startu s tím, že z převozního transportéru by při nízkých teplotách mohly unikat provozní kapaliny.

250.000x žhavější než Slunce

V pondělí 15.2.2010 byly zveřejněny analýzy pokusů vědeckého týmu z Brookhaven National Laboratory v New Yorku provedených na urychlovači Relativistic Heavy Ion Collider (RHIC), ukázaly, že se jim v laboratorních podmínkách podařilo dosáhnout zatím nejvyšších teplot, jaké kdy člověk vytvořil. Došlo k tomu při srážce iontů zlata pohybujících se téměř rychlostí světla. Vědci si tak připravili materiál na mnohaletá studia toho, co se událo jen krátce po vzniku vesmíru.

Dosažená teplota asi 4 bilióny stupňů Celsia je natolik vysoká, že rozkládá nám známou hmotu složenou z elektronů a neutronů na ještě elementárnější kvarky a gluony. Na kratičký okamžik, kratší než za který by světlo přelétlo rozměr jednoho protonu, se tak vědcům podařilo dosáhnout stavu, ve kterém se hmota nacházela jen několik mikrosekund po vzniku vesmíru.

Dosažená teplota je asi 250.000x vyšší než ve středu našeho Slunce nebo několikrát vyšší než teplota při výbuchu supernovy. Při této teplotě vzniklé kvark-gluonové plazma, jak se vědci domnívají, existovalo několik mikrosekund po vzniku vesmíru před tím, než se z něj ochlazením a kondenzací vytvořily protony a neutrony, které tvoří veškerou hmotu kolem nás.

Když pokusy na urychlovač RHIV v roce 2000 začínaly, vědci předpokládali, že se vzniklé plazma bude chovat jako plyn, ale od roku 2005 jsou přesvědčeni, že se jejich produkt chová jako tzv. dokonalá kapalina tekoucí prakticky bez odporu a nemající žádnou viskozitu. To ovšem neodpovídalo tomu, jak byla před tím chápána kvark-gluonová plazma. Tyto objevy vytvořily nové otázky v oblast tzv. kvantové chromodynamiky (QCD), teorie která popisuje vzájemné interakce nejmenších známých součástí atomového jádra.

Pokrok ve výzkumu vyžadoval dosáhnout právě teplot kolem 4 biliónů stupňů a to se nyní podařilo při vzájemných srážkách zlato-zlato. Samotný výzkum, který tím začíná na další, vyšší úrovni není samoúčelný. Zaprvé může pomoci definovat to, proč je vesmír právě takový jaký je, tedy jaká asymetrie se objevila v "prvotní polévce", a proč nevzniklo stejné množství hmoty a antihmoty. Může v budoucnu vést i ke komerčním výsledkům ve vývoji nových druhů pohonu založených na spinu (rotaci) kvarků.

Spirit se chystá přezimovat

Mars Rover Spirit pořídil během Sol 2.168 (8.února 2010) jeden z posledních panoramatických pohledů před tím, než se uloží k zimnímu spánku. Jak ale zimní období přežije, to zůstává otevřenou otázkou.

Řídící tým doufal, že se mu v písečné pasti podaří Spirit posunout tak, aby jeho sluneční kolektory byly skloněny k severu, tedy tam, kde bude během zimy Slunce. Bohužel vozidlo zůstalo stát zešikma s kolektory skloněnými asi o 9° k jihu, tedy od Slunce, což je z hlediska získávání tolik potřebné sluneční energie docela nepříjemné.

I přes to, že nemůže dostat dostatek slunečního světla však bude muset záhy přejít do módu přezimování. Existuje tedy riziko, že přezimování v extrémně nízkých teplotách způsobí bez fungujících ohřívačů na mechanice a elektronice sondy nevratná poškození.

Od 15.ledna 2010 (Sol 2145) se sonda sice pohnula o 34 centimetrů na jihojihovýchod, ale nepodařilo se tím zlepšit negativní sklon slunečních kolektorů. Při Sol 2169 (8.února 2010), došlo k poslednímu pokusu o pohyb sondy před nástupem zimy, ale ani změna geometrie odpružení kol nepřinesla očekávané zlepšení v náklonu slunečních kolektorů směrem k severu.

Inženýři proto předpokládají, že kvůli nepříznivé energetické bilanci sonda stráví několik měsíců bez jakékoliv komunikace se Zemí. Řídící tým proto také neplánuje žádné pokusy o pohyb kol vozidla až do marťanského jara, pokud stroj svoji čtvrtou zimu na Rudé planetě přečká v provozuschopném stavu.

Spirit vstoupí do módu malé spotřeby energie pro přezimování během několika málo týdnů. V tomto módu budou vypnuty téměř všechny jeho funkce, kromě základních vnitřních hodin a sledování spotřeby energie, aby jej na začátku a na konci zimy bylo možné pravidelně budit.

Tento týden budou sondě nahráván rozvrh komunikace se Zemí nebo se sondou Mars Odysey na oběžné dráze pro zbytek tohoto roku a rok 2011. Spirit tento komunikační rozvrh použije kdykoliv bude mít dostatek energie aby se probudil. Před uložením se k spánku ještě Spirit nafotografuje své okolí, aby bylo možní na jaře porovnat rozdíly způsobení zimními větry. Snímky směrem k jihu také mohou pomoci s přípravou možného pohybu, ačkoli sonda má ze šesti už jen čtyři funkční kola. Posledními pohyby bude přesun robotické ruky, panoramatické kamery a antény do takových poloh, aby co nejméně zastiňovaly sluneční kolektory.

Spirit tráví na Marsu už více než šest let, ačkoliv původní délka mise byla plánována jen na tři měsíce.

Tranquility na ISS netěsní

Včera, v pátek 12.21.2010, připojili astronauti Robert Behnken a Nicholas Patrick při prvním plánovaném výstupu do kosmického prostoru k Mezinárodní kosmické stanici poslední nový velký modul Tranquility s panoramatickou pozorovatelnou Cupola. ISS je tak zase o něco větší, přesněji řešeno je větší o 7,3 metru co do délky s průměrem 4,5 metru. V novém modulu bude pro posádku ISS instalována i nová tělocvična nebo řídící stanoviště robotické ruky na povrchu stanice. Jako bonus posádka ISS získala i samostatnou pozorovatelnu s výhledem do kosmu o rozměru 3 x 1,5 metru. Ta však ještě bude přemístěna do definitivního umístění po

Výstup do kosmu proběhl hladce, místy byli astronauti s prací hotovi dokonce mnohem dříve, někdy až o hodinu, oproti tomu co předpokládal časový harmonogram. Spolupracovali při tom s kolegy Kathryn Hire a Terry Virtsem, kteří jim s instalací 16,5 tunového modulu pomáhali zevnitř robotickou rukou. Zejména Robert Behnken se ukázal být natolik šikovným, že ho řídící středisko muselo požádat, aby zpomalil. Celkem šest a půl hodiny trvající pracovní směna v kosmu nakonec skončila krátce před desátou hodinou našeho času.

Vyskytl se však problém. Západky krytu mezi modulem Tranquility a pozorovatelnou se neuzavírají tak, jak by měly, zdá se, že izolační kryt mezi nimi nemá správnou velikost. Posádka se snaží problém vyřešit a souběžně pokračuje v napojování modulu na systémy ISS a vybavování nových prostor.

Další výstup stejné dvojice astronautů do kosmu se uskuteční v neděli nad ránem našeho času.

 11. února 2010 

Endeavour s drobnými problémy

Raketoplán Endeavour, který je od včerejška připojen k ISS měl během výstupu na oběžnou dráhu opět drobné problémy s odpadávající izolační pěnou z externí nádrže. Zdá se ale, že žádný z nich nezasáhl citlivou tepelně izolační vrstvu, na které je životně závislý návrat raketoplánu zpět na zemi. Během přibližování se k orbitální stanici byla provedena pomocí 30m dlouhé mechanické ruky prohlídka všech kritických míst tepelného štítu a před spojením se s ISS byl proveden obrat před kamerami ISS. NASA tak odhalila a nyní zkoumá dvě při těchto prohlídkách nalezená poškození. Jde nejspíše o méně závažné problémy, ale NASA v rámci krizových plánů vypracovaných po havárii raketoplánu Columbia věnuje pozornost všem poškozením.

Tentokrát se jedná o jednu prasknutou destičku tepelného štítu a o vyčnívající keramický proužek poblíž jednoho z oken pilotní kabiny. Jak řekl LeRoy Cain, vedoucí řídícího týmu, nepůjde o kritický problém, ale NASA nechce nic zanedbat.

 9. února 2010 

Strakaté a červené Pluto

Pluto, ještě nedávno řádná planeta, dnes sesazená jen na post planety trpasličí, jako součást množství podobných transneptunických těles tak zvaného Kuiperova pásu, těleso ke kterému nyní směřuje a v roce 2015 dorazí kosmická sonda New Horizons, je zase o něco zajímavější. Postarala se o to skupina výzkumníků z coloradského Southwest Research Institute, která porovnávala snímky Pluta pořízené pozemskými dalekohledy, ale zejména Hubbleovým kosmickým dalekohledem mezi lety 1993 až 2003. Výzkumníci vedení při tom dospěli k zajímavým zjištěním. Na povrchu Pluta dochází k významným změnám, které se díky vzdálenosti velikosti objektu a vzdálenosti, ze které ho pozorujeme, projevují hlavně změnami barevnosti povrchu.

Protože se nejspíše nejedná o geologické procesy, vysvětlují si jej výzkumníci začínajícím "létem" na severní polokouli, která je nyní přivrácena ke Slunci. Protože se Pluto v současném období nachází také nejblíže Slunci při svém 284,54 let trvajícím oběhu kolem něj, dochází zde k vzestupu teploty a to následně vede ke změnám které pozorujeme.

Na severní polokouli, která se oproti starším snímkům stala světlejší, nejspíše dochází k sublimaci metanového ledu, který přechází do houstnoucí atmosféry. Na tu působí intenzivnější ultrafialové záření Slunce a to vede k degradaci dusíkatých sloučenin, změně jejich barevnosti a k jejich "stěhování se" a kondenzaci, nebo spíše namrzání, na chladnější jižní polokouli, která tím tmavne a barví se více do červena.

V současné době je povrch Pluta asi o pětinu, možná až o třetinu, červenější než v minulosti. Podle BBC dokonce někteří odborníci považují změny za šokující. "Je to překvapení, že ke změnám dochází tak rychle a v takovém rozsahu. Nemá to obdoby," řekl americký vědec Marc Buie, který výzkum vedl.

Za letními a zimními teplotami na Plutu si při tom musíme představit docela pořádnou zimu s teplotami mezi 55° až 33° Kelvina, tedy mezi -218° až /-240° Celsia.

Mezi lety 1954 až 2000 se při fotografování pozemskými dalekohledy barevnost Pluta nikterak pozorovatelně nezměnila. V roce 2002 a 2003 snímky pořízené Hubbleobým dalekohledem, jejichž rozbor trval několik let, potvrdily prudkou změnu barvy.

"Vysvětlení, které podává Buie dává smysl,"  řekl o právě zveřejněných výsledcích výzkumu bývalý astronom NASA Stephen Maran, spoluautor knihy o Plutu. Můžeme se tedy těšit, že se o Plutu dozvíme zase o něco více.

Obrázek
 

Start na druhý pokus

Tentokrát přesně podle plánu, ve 4:14 místního nebo 10:14 našeho času, zaburácely motory raketoplánu Endeavour při pravděpodobně posledním nočním startu a ten se majestátně vydal na svůj 24 let do kosmu, ke svému cílu, Mezinárodní kosmické stanici. Se souhlasem ke startu se však i tentokrát váhalo do poslední chvíle, protože počasí nebylo zcela ideální a předpověď se měnila co chvíli.

Při tomto letu doručí a připojí šestičlenná posádka raketoplánu k ISS spojovací uzel Tranquility a pozorovatelnu Cupola, díky jejímž sedmi oknům astronauti získají panoramatický výhled na vesmír kolem nich. Během mise astronauti Robert Behnken a Nicholas Patrick vykonají tři výstupy do volného prostoru. Pro oba astronauty jde o druhý let do kosmu. Mise STS-130 bude trvat celkem 13 dní s možností jejího prodloužení o jeden den.

Start raketoplánu Endeavour odložen

Dnešní, poslední noční, start raketoplánu Endeavour k Mezinárodní kosmické stanici (ISS), byl z důvodu nepříznivého počasí odložen o jeden den. Raketoplán měl odstartovat podle plánu v 10:37 SEČ a kromě neustále se měnícího počasí vše probíhalo bez problémů.

V čase T:-9 min, chvíli před půl jedenáctou našeho času začalo poslední hlasování o povolení startu, když od důstojníka pro počasí zaznělo "No go" s tím, že počasí je "too dynamic", tedy mimo povolené hodnoty. V 10:32 SEČ byl start oficiálně odvolán a odložen o necelých 24 hodin na pondělí 10:14 SEČ (4:14 místního času).

Zdálo by se, že na oběžnou dráhu je možné startovat prakticky kdykoliv, ale ve skutečnosti tomu tak není. Dráha startu raketoplánu, aby dosáhl kosmické stanice, musí ležet v rovině její dráhy a proto je každý den pouze jedno, cca 10 minutové startovací okno, které se posouvá přibližně o 23 hod 37 minut. Pokud se tedy start z jakéhokoliv důvodu neuskuteční, je potřebné ho odložit právě o tento časový interval. Navíc je datum startu, nejen jeho hodina, omezeno dalšími činnostmi kolem kosmického střediska i na ISS. Zejména na ISS musí být k dispozici vhodný stykovací uzel, nesmí letět žádná zásobovací loď atp.

Pokud se tedy počasí umoudří, sledujte zítra od cca 10 hodin SEČ televizi NASA na http://www.nasa.gov/ntv.

Předpokládané termíny startů posledních pěti letů raketoplánů tedy momentálně odpovídají těmto termínům:

Let STS-130   8.2.2010 10:14 SEČ
Let STS-131 18.4.2010 19:34 SEČ
Let STS-132 14.5.2010 20:28 SEČ
Let STS-134 29.7.2010 13:51 SEČ
Let STS-133 16.9.2010 17:57 SEČ

Všechny časy jsou uvedeny ve středoevropském času, místní čas na Floridě je oproti němu posunut o -6 hodin.

Na Slunci je opět velká skupina skvrn

Zdá se, že Slunce se definitivně probudilo a sluneční činnost se začíná zvyšovat. Na Slunci se v pátek objevila velká skupina skvrn 1043, která včera ve 20 hodin SEČ vyprodukovala erupci třídy M2, kterou si můžete prohlédnout na animaci družice STEREO-B. Momentálně se skupina skládá ze tří velkých skvrn, z nichž každá má průměr nejméně dvakrát tak velký jako je průměr Země, a několika skvrn menších. 

 4. února 2010 

Nová šance pro Cassini

Mezinárodní mise sondy Cassini, jejímž cílem je průzkum planety Saturn a jejího systému dostal další šanci. Sonda, která byla navedena na oběžnou dráhu kolem "pána prstenců" 1.července 2004 měla svůj výzkum ukončit už před dvěma lety. Pak ale byla prodloužena o dva roky s tím, že bude planetu a její měsíce zkoumat do roku 2010.

Včera ale NASA oznámila, že úspěšné sondě dá ještě jednu šanci a prodlouží její průzkumy Saturnu hned o dalších sedm let až do roku 2017.

Sonda odstartovala z Floridy v říjnu 1997 a to znamená, že celková doba její mise dosáhne úctyhodných 20 let. Můžeme se tedy těšit, že se toho o Saturnu a jeho soustavě dozvíme ještě mnoho zajímavého.

 2. února 2010 

Nově zrozené černé díry mohou přidat na síle mnoha výbuchům hvězd

Astronomové zkoumající dvě vybuchlé supernovy, našel důkaz o tom, že výbuchy byly zesíleny nově zrozenými černými dírami. Částice vymrštěné při jejich výbuchu totiž dosáhly více než poloviční rychlosti světla.

Před tímto objevem, byly ve vesmíru známy jediné události, které dokázaly urychlit hmotu na rychlosti blížící se rychlosti světla. Jsou jimi výbuchy paprsků gama (gamma-ray bursts - GBRs), které vytváří vysokorychlostní výtrysky hmoty. GBR jsou ovšem nejsilnějšími explozemi ve vesmíru, které známe.

Supernovy a nejběžnější typy GBR vznikají tehdy, když masivní hvězdy vyčerpají zásobu svého jaderného paliva a zhroutí se. Z bývalého jádra hvězdy vznikne neutronová hvězda nebo černá díra, která spustí obrovskou explozi, která zničí zbytek hvězdy.

"Dynamika výbuchu typické supernovy ale omezí rychlost expandujícího materiálu asi na tři procenta rychlosti světla," vysvětluje Chryssa Kouveliotou, astrofyzička NASA Marshall Space Flight Center v Huntsville a spoluautorka jedné z nových studií. "Ovšem u těchto nových objektů sledujeme plyn pohybující se asi 20 krát rychleji než je obvyklé."

Nové objevy publikované minulý týden v časopisu Nature, jsou výsledkem pozorování z několika kosmických a pozemských observatoří, včetně družice SWIFT.

Astronomové objevili ultrarychlé pozůstatky výbuchu při zkoumání dvou supernov v rádiovém oboru spektra. Používali k tomu několik zařízení, včetně pole radioteleskopů Very Large Array v Socorro, radioteleskopu Roberta C. Byrda v Green Bank v Západní Virginii a evropské sítě radioteleskopů spojených v reálném čase do Very Long Baseline Interferometry Network.

V březnu 2009, pozorovala družice SWIFT supernovu SN 2009bb ve spirální galaxii NGC 3278. Její výbuch byl pozorovatelný ve viditelném světle, ale už ne v ultrafialovém a rentgenovém oboru. Družice navíc nezaznamenaly ani žádný výbuch paprsků gama. Výbuch supernovy ovšem doprovázel výtrysk hmoty o rychlosti dosahující 85 procent rychlosti světla. Obrázek: NASA, Swift, Stefan Immler

"Na první pohled, to vypadá jako výbuch paprsků gama, až na to, že neprodukoval žádné záření gama," řekla Alicia Soderbergová z Harvard-Smithsonian střediska pro astrofyziku v Cambridge, Massachusetts, která vedla tým, studující supernovu SN 2009bb.

Jiným podobným objektem je supernova SN 2007gr. Tento výbuch byl objeven už v srpnu 2007 ve spirální galaxii NGC 1058, vzdálené od nás asi 35 milionů světelných roků. Také v tomto výzkumném týmu, vedeném Zsoltem Paragi z Nizozemského VLBI (Very Long Baseline Interferometr), pracovala Chryssa Kouveliotou, jejímž kolegou byl i Alexander van der Horst z NASA.

Výzkumníci hledali spojitost signálů gama paprsků, které by bylo možné ztotožnit se supernovami v archivech NASA Goddard Space Flight Center z družic Swift, Fermi a mnoha dalších. Nicméně žádný takový výbuch se neshodoval se supernovou.

Na rozdíl od typické supernovy mají tyto dvě něco, co astronomové nazývají "centrálním motorem", pravděpodobně rodící se černou díru, říká Kouveliotou. Výtrysky částic hmoty, které při tom vznikají pak dosahují až 99 procent rychlosti světla.

Ovšem nejrychlejší pohyb částic vyhozených z SN 2009bb dosáhl přibližně 85 procent rychlosti světla a u SN 2007gr pak "jen" o něco více než 60 procent rychlosti světla.

"Tato pozorování jsou prvními, které ukazují, že některé supernovy jsou poháněny centrálním motorem," doplňuje Soderbergová. "Tyto nové radiové pozorovací techniky nám poskytují možnost najít výbuchy, které se podobají zábleskům gama, ale bez spoléhání se na jejich zachycení gama satelity."

Možná, že jen jeden z každých 10.000 výbuchů supernov produkuje záření gama, které zachytíme jako výbuch paprsků gama. V některých případech zase nemusíme úzké paprsky záření zachytit díky úhlu pod kterým je pozorujeme a jindy
nemusí energie paprsku stačit k překonání povrchových vrstev hvězdy.

Nyní jsme našli důkazy o tom, že pravděpodobně většinu supernov tvoří ty s relativně málo jasnými a mírně relativistickými jety, které lze zjistit pouze v jejich okolí, zakončila Kouveliotou.