30. července 2009

Měsíc zjizvily komety, nikoliv asteroidy

Byly to ledové komety a nikoliv skalnaté asteroidy, které zaútočily před asi 3,85 miliardami let na Zemi a Měsíc. Dokazuje to nová studie nejstarších skal v Grónsku. Práce také naznačuje kolik vody se tímto způsobem mohlo na Zemi dostat.

Krátery na měsíčním povrchu můžeme vidět i prostým okem, ale ve skutečnosti zatím nikdo přesně neví co je vytvořilo, zda to byly ledové či skalnaté objekty. "Byla to skála nebo led?" ptá se Uffe Grae Jørgensen, astronom Ústavu Nielse Bohra v dánské Kodani. "Je to vzrušující najít důkazy pro to, že ve skutečnosti šlo o led."

Důkazy naznačují, že Země a Měsíc vznikly nedlouho po sobě, někdy před 4,5 miliardami let. Ale téměř všechny velké krátery na Měsíci jsou mladší. Pochází z doby tak zvaného "pozdního těžkého dělostřeleckého bombardování" před asi 3,9 až 3,8 miliardami let. Tehdy narazilo do měsíčního povrchu kolem 100 milionů miliard tun skalisek nebo ledu. Stejné objekty dopadaly i na Zemi, ale její desková tektonika a procesy eroze naší nepokojné planety tyto dávné jizvy již vymazaly.

Aby zjistili zda hlavním viníkem pozdního těžkého dělostřeleckého bombardování byly asteroidy nebo komety, rozhodl se Jørgensen měřit úrovně prvku iridia v nejstarších pozemských skálách. Iridium je na zemském povrchu vzácné, protože téměř všechno bylo vázáno na železo a spolu s ním kleslo do zemského jádra už brzy po vzniku planety. Ale iridium je relativně běžný prvek v kometách a meteoritech.

Jørgensenův tým vypočítané množství iridia které asteroidů opustí na Zemi a měsíci ve srovnání s kometami. Protože komety obsahují více nestálých prvků a mají vyšší dopadovou rychlost díky svým mnohem protáhlejším eliptickým drahám kolem Slunce, při jejich dopadu by se vytvářely obrovská mračna plynu, díky nimž by většina iridia unikla zpět do kosmu.

Tým předpověděl, že ostřelování Země a Měsíce asteroidy by zanechalo stopu v úrovních iridia nalezeného ve skalních vzorcích s hodnotou asi 10.000 jednotek k trilionu na Měsíci 18.000 jednotek k trilionu na Zemi, zatímco při ostřelování obou těles kometami by stejné hodnoty byly podstatně nižší, jen asi 10 ku trilionu jednotek iridia na Měsíci a zhruba 130 jednotek ku trilionu na Zemi.

Nejstarší měsíční horniny dopravené na Zem při misích Apollo již potvrdily, že obsah iridia v měsíční hornině je právě 10 ku trilionu nebo ještě méně. Aby Jørgensenův tým zjistil hodnoty týkající se Země zkoumal jedny nejstarších skal na zemi pocházejících z Grónska, které jsou staré až 3.8 miliardy let. Pro jejich co možná nejpřesnější prozkoumání použili japonskou laboratoř, která zjistila že obsah iridia v nich je zhruba 150 jednotek ku trilionu.

Tento výsledem velmi silně naznačuje, že to byly spíše komety než asteroidy, které byly za pozdní těžké dělostřelecké bombardování obou těles odpovědné.

Pokud je tomu opravdu tak, Jørgensenův tým vypočítal, že na každý čtvereční metr Země by dopadlo kolem 3.400 tun ledového materiálu komet. Asi polovina tohoto materiálu by se odrazila zpět do kosmu v obrovských mračnech plynu, ale na Zemi by zůstala cekem asi miliarda krychlových kilometrů kometární vody. To je podobné množství vody, které je dnes obsaženo v pozemských oceánech. Jde sice o dobrou korelaci hodnot, zatím ale není jasné, zda nějaká voda na planetě již nebyla díky chemickým reakcím probíhajícím na ranné Zemi dříve.

S touto teorií přišli předloni japonští vědci. Ti věří, že po svém vzniku byla Země velmi horká a suchá. Mohla ale být obklopena silnou vodíkovou atmosférou, která reagovala s oxidy v zemském plášti za vzniku velkého množství vody. Vodík by měl pocházet ze zbytků po vzniku Slunce. Japonským vědcům se podařilo ve své teorii vyřešit i problém množství deuteria (těžké vody) v pozemských oceánech, které odpovídá složení kometární vody tím, že předpokládají, že původně mnohem nižší koncentrace deuteria v jimi předpokládané vodíkové atmosféře se zvyšovala průběhem času, jak Slunce "odfouklo" většinu lehčích vodíkových atomů.

Proti sobě tedy stojí dvě teorie, které mají své zastánce i odpůrce. Nové Jørgensenovy výzkumy však dodávají nové důkazy zastáncům kometárního původu pozemské vody. Jak se k tomu vyjádřil Michael Mumma, odborník na komety z NASA Goddard Space Flight Center v Marylandu, který se na Jørgensenově výzkumu nijak nepodílel: "Nový výzkum je zajímavý a určitě vyvolá živou diskusi."

Podle časopisu Ikaros (10.1016/j.Ikaros.2009.07.015)

24. července 2009

Na Havaji postaví největší dalekohled na světě

V úterý byla Havaj oficiálně vybrána jako místo stavby dalšího obřího dalekohledu, který se po svém dobudování stane největším dalekohledem planety. Tak zvaný Thirty Meter Telescope, bude tak silný, že to by měl dovolit vědcům pozorovat světlo staré až 13 miliard roků, uvidí tedy objekty nejranějšího vesmíru, jen asi 400 milionů roků po velkém třesku.

Jak napovídá samotný název dalekohledu, jeho hlavní zrcadlo bude mít průměr téměř 100 stop, tedy o něco málo více než 30 metrů. Dalekohled, který má být dokončen už v roce 2018, bude umístěn na vrcholu sopky Mauna Kea, která je mezi astronomy velmi populární, protože její vrchol ležící ve výšce 4.200 metrů, tedy vysoko nad mraky, má jasnou oblohu více než 300 dnů v roce.

Havaj svojí polohou uprostřed Tichého oceánu je navíc oblastí relativně málo znečištěného ovzduší a také málo měst na Velkém ostrově a tím i málo světelného znečištění příliš neručí astronomická pozorování. Havaj tím vyhrála nad dalšími finalisty pro umístění tohoto dalekohledu, z nichž druhým nejvážnějším kandidátem byla hora Cerro Armazones v Chille.

Richard Ellis, profesor astronomie na Kalifornském technologickém institutu a člen týmu Thirty Meter Telescope, řekl reportérům, že Mauna Kea vyhrála svojí větší nadmořskou výškou, sušším vzduchem a menším kolísáním průměrné teploty v průběhu dne, tedy ve všech užitečných faktorech ovlivňujících budoucí používání nového dalekohledu.

Dalekohled postaví Kalifornská univerzita spolu s Kalifornským technologickým institutem a Asociací kanadských univerzit pro astronomický výzkum. Na vrcholu Mauna Kea je už pěkná sbírka velkých a výkonných astronomických přístrojů, včetně dvojice z největších dalekohledů světa, dalekohledů Keck I. a Keck II.. Ovšem jejich velikost je oproti nově zamýšlenému dalekohledu jen asi třetinová. Nový havajský dalekohled si ale nemusí udržet titul největšího dalekohledu světa příliš dlouho. Evropské společenství totiž plánuje postavit ještě větší dalekohled - Extremely Large Telescope, jehož zrcadlo by mělo mít v průměru 138 stop, tedy celých 42 metrů. Pro stavbu jsou zvažována místa v Argentině, Chile, na Malorce a ve Španělsku. O umístění tohoto obra má být rozhodnuto příští rok a první pozorování by mělo proběhnout také v roce 2018.

Existují však i další projekty velkých dalekohledů. Skupina vysokých škol, plánuje kolem roku 2018 dokončit v Las Campanas v Chile 24 metrový Giant Magellan Telescope a tak, jak podotkl Rolf Kudritzki, ředitel Astronomického institutu Havajské univerzity, "Umístění Thirty Meter Telescope na severní polokouli bude vhodně doplňovat další velké dalekohledy v Chile na jižní polokouli. Myslím si, že všichni astronomové světa mohou být šťastni, protože v zásadě nyní budou dva největší dalekohledy světa schopny pokrýt celou oblohu. A to je pro výzkum důležité rozhodnutí." Můžeme se tedy těšit. Devět let zase není až tak dlouho.

Zítra, dne 22.7.2009 nastane nejdelší zatmění Slunce tohoto století, které bude viditelné z Indie, Číny a Tichého oceánu. V České republice nebude, bohužel, pozorovatelné ani jako částečné. Mezi vědci, kteří budou tuto podívanou zaznamenávat citlivými přístroji bude kromě několika zájezdů a expedic z Č a SR i prof. RNDr. Miloslav Druckmüller, CSc. z Ústavu matematiky strojního inženýrství VUT v Brně, který byl k pozorování pozván Havajskou univerzitou na Marshallovy ostrovy, bývalou jadernou střelnici USA.

V České republice se úplného zatmění Slunce nedočká nikdo z našich současníků. Nastane totiž až 7. října roku 2135. Naši potomci jej budou moci jako úplné pozorovat poměrně dlouho, kolem 3 minut, ze severní části území republiky.

Příbuzní Pluta jsou možná i v hlavním pásu asteroidů

Miliony objektů v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem mohou být ledoví vetřelci z drah až daleko za Neptunem, kteří byli na své současné místo hozeni gravitací při divokém stěhování obřích planet. Alespoň tak to naznačuje nová simulace vědců ze Southwest Research Institute (SRI) v koloradském Boulderu.

Hlavní pás asteroidů je různorodou směsicí objektů, které se pohybují na oběžných drahách mezi Marsem a Jupiterem. O těchto asteroidech se obecně předpokládá, že vznikly poblíž místa, kde se nyní nachází a tak by jejich složení mělo odrážet originální složení plynu a prachu, který kdysi obklopoval Slunce a nakonec kondenzoval za vzniku pevných těles.

"Lidé si myslí, že to co tam pozorujeme, to tam také vzniklo," říká Hal Levison ze SRI. Levison a další vědci jeho týmu si ale myslí, že až 20 procent asteroidů v hlavním pásu mohou být objekty podobné kometám, které vznikly v chladnějším prostoru daleko za oběžnou dráhou Neptuna.

Jejich přesvědčení vychází z nových simulací používajících teorii pojmenovanou souhrnně jako "Nice model" (vyslov Nis, stejně jako francouzské město). Tato teorie navrhuje, že obří planety sluneční soustavy vznikly mnohem blíž sebe než se nacházejí nyní, ve vzdálenosti okolo 15 AU od Slunce. Po svém vzniku zůstaly v tomto místě obklopeny obrovským diskem zbytků po svém zformování, tak zvanými planetesimálami, malými kamennými nebo ledovými tělesy o velikosti jednotek km, o nichž se předpokládá, že daly vzniknout větším tělesům, planetám a měsícům sluneční soustavy. Planetesimály, které se při tvorbě planet neuplatnily, zůstaly ve sluneční soustavě dodnes jako planetky a meteoroidy.

Podle modelu Nice pak planety Jupiter a Saturn podstoupily v období asi 700 milionů roků po svém vzniku něco jako těsný orbitální taneček. Jeho výsledkem bylo, že společné gravitační působení obou planet vyhodilo dnešní planety Uran s Neptun ven do disku planetesimál a ty se v něm chovaly jako bowlingové koule mezi kuželkami. Způsobily tedy, že se tyto objekty rozletěly na všechny strany a rozptýlily se po celé sluneční soustavě.

Dřívější simulace sledující trajektorie těchto planetesimál ukázaly, že se rozletěly hlavně dále do prostoru, do formujícího se Kuiperova pásu ledových trosek, do míst kde se nachází i Pluto. Některé z nich se ale staly vzdálenými družicemi Jupiteru a Saturnu, tak zvanými Trojany, asteroidy které sdílejí s obřími planetami stejnou oběžnou dráhu, ale jsou na ní ale gravitačně vázány ve dvou Lagrangeových bodech před a za planetou.

Jak se planety mezi planetesimálami pohybovaly, Jupiter a Saturn některé z nich zachytily také díky tak zvané rezonanci excentricity. Mnohé z nich se tak staly také asteroidy typu Hilda s oběžnou drahou v poměru k oběžné době Jupiteru 2:3, při které tedy oběhnou kolem Slunce třikrát během dvou oběhů Jupitera.

Přesto, že se některé z těchto objektů staly Hildami nebo Trojany, většina z nich byla vymrštěna daleko do vnější části sluneční soustavy. A zdá se, že model Nice vysvětluje lépe než kterýkoliv předchozí matematický model také strukturu Kuiperova pásu na vnějším okraji sluneční soustavy.

Vysvětluje také strukturu mnohem bližšího pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, která je zatím vysvětlována pouze působením Slunce, tedy kamenné objekty na vnitřním okraji a ledové na vnějším okraji. Model Nice to vysvětluje mnohem elegantněji příchodem ledových objektů ze vzdálenějších oblastí sluneční soustavy a to včetně období takzvaného těžkého bombardování kamenných planet, těmi objekty, které se nezachytily v pásu asteroidů a pronikly hlouběji a blíže Slunci.

To kolik asteroidů v pásu mezi Marsem a Jupiterem skutečně pochází z vnějších částí sluneční soustavy je zatím jen odhad, protože nová studie simulovala pouze procesy, které poslaly objekty z vnější části sluneční soustavy dovnitř, ale už nezjišťovala jaká jejich část byla zachycena.

Podle časopisu Nature z 16.7.2009 (p.364)

Když je povrch rybníka klidný, můžete lépe nahlédnout do jeho hlubin než když je hladina zčeřená. Jak se ukazuje, totéž platí i pro naše Slunce. Aby tuto možnost využila, chystá se NASA vypustit počátkem listopadu tohoto roku družici Solar Dynamics Observatory (SDO).

Vědci zabývající se Sluncem jsou vzrušeni. Sluneční povrch je momentálně mnohem klidnější než byl téměř celé předcházející století. Je to vzácná příležitost, první od počátků kosmického věku, co můžeme jasněji nahlédnout do záhadného slunečního nitra.

"Je to perfektně načasované," říká Dean Pesnell, sluneční fyzik z Goddardova centra kosmických letů v Greenbelt. "Slunce zažívá stoleté minimum a nabízí nám tak jedinečnou možnost těch nejjasnějších možných pohledů pod jeho povrch."

"Družice SDO skutečně uvidí pod sluneční povrch," dodává Pesnell. "Celý proces vypadá tak trochu trochu jako ultrazvukové vyšetření u těhotné ženy. Při něm také můžete vidět její nenarozené dítě přímo skrz kůži."

Senzor, který zabezpečí vykonává tento trik se jmenuje Helioseismic and Magnetic Imager (HMI), česky něco jako Sluncetřesný a magnetický zobrazovač. Dá se z toho vytušit princip měření pomocí prostupu akustických vln skrz Slunce a přeměna těchto vln na docela jasný obraz vnitřku Slunce.

"Uvnitř Slunce probíhá mnoho procesů kterým nerozumíme," všímá si Todd Hoeksema, slunečný fyzik ze Stanfordovy univerzity v kalifornské Palo Alto, kde přístroj HMI vymysleli a postavili." Solar Dynamics Observatory je předurčena pro velké objevy."

Největším objevem všech by bylo odhalení, jak funguje vnitřní sluneční dynamo. Hluboko pod viditelným povrchem Slunce cirkulují masivní proudy elektricky nabitého plynu (plazmy) ve vzorech, které dává vzniknout silnému slunečnímu magnetickému poli. Téměř veškerá sluneční aktivita z okolí slunečních skvrn nebo sluneční erupce je řízena tímto vnitřním dynamem.

"Porozumění tomu jak toto dynamo funguje je svatým grálem fyziky hvězd," říká Pesnell. "Je to klíč k předpovědi sluneční aktivity, k předpovídání kosmického počasí."

Problém je v tom, že tyto toky plazmatu jsou ukryty mimo náš dohled, hluboko pod jasným a zároveň neprůhledným slunečním povrchem. Proto sluneční fyzikové studují sluneční nitro stejným způsobem jako se geologové vydávají do hlubin Země, pomocí seizmických vln. Právě tak jako zemětřesení vyvolává seizmické vlny prostupující Zemí, přesunující se hmota Slunce vyvolává tlakové vlny, které procházejí jeho vnitřkem. Tyto tlakové vlny se odráží uvnitř Slunce a rozeznívají hvězdu jako obrovský zvon. Přístroj HMI zaznamenává chvění povrchu, jehož analýzou můžeme odhalit vnitřní struktury.

Sluneční skvrny mohou stát těmto vlnám v cestě a tím je deformovat jak v čase, tak v množství a intenzitě a tím dávat nesprávné výsledky toho, co se uvnitř komplikovaného slunečního nitra skutečně odehrávalo. Proto se současný malý počet slunečních skvrn helioseizmologům velmi hodí.

"Když na povrchu Slunce nedochází k interferenci vln, je měření toho, co se stalo hluboko ve Slunci mnohem citlivější," vysvětluje Hoeksema. Na vrcholu slunečního cyklu jsou sluneční skvrny časté a početné. Letos a v podstatě i celý loňský rok byl sluneční povrch bez skvrn po asi 80 procent času, Slunce zažívalo nejklidnější období od roku 1913.

Z geosynchroní oběžné dráhy ve výšce 36.000 km nad zemským povrchem, bude pomocí SDO možné sledovat helioseizmické vlny přesněji než kdykoliv předtím. Aktuálním zlatým standardem pro pozorování Slunce je družice Solar and Heliospheric Observatory, známější pod zkratkou SOHO, která mapuje helioseizmickou aktivitu kamerou o jenom megapixelu přibližně jednou za minutu. Nový přístroj HMI bude požívat zobrazení 16 megapixelů každých 45 sekund a tak poskytne daleko detailnější pohled do slunečního nitra.

SDO také zlepší kvalitu dat předávaných na Zem tím, že je bude předávat neupravená v originální kvalitě, zatím co družice SOHO je musela kvůli omezené šířce přenosového pásma předzpracovávat ještě v kosmu a tak vědcům byly k dispozici jen výsledky. SOHO ale byla vypuštěna už v roce 1995 a od té doby vědci vymysleli řadu lepších způsobů jak zpracovat získaná data a opravit chyby. Na data ze SOHO ale nejde tyto techniky zpětně použít, protože ta byla "přežvýkána" ještě dřív než opustila kosmickou loď.

Aby měli vědci plný přístup k prvotním (surovým) datům bude mít družice SDO se Zemí trvalé spojení rychlostí 150 megabit za sekundu. Pro porovnání, největší rozšíření u nás má domácí vysokorychlostní internet o rychlostech mezi 2 až 8 megabity za sekundu.

Slunce je teď klidné, na pozorování je to ten pravý čas.

Astronomové, královská rodina a rockové hvězdy uvedou do provozu největší dalekohled na světě

Čtyři sta roků po té co Galileo poprvé otočil svůj dalekohled směrem na noční oblohu bude oficiálně uveden do provozu momentálně největší a technologicky nejvyspělejší dalekohled světa, Gran Telescopio Canarias (GTC), se zrcadlem o průměru 10,4 metru. Slavnostní akt proběhne v pátek 24. července na Kanárských ostrovech, kde je dalekohled postaven. Přítomno bude více než 500 astronomů, novinářů a celebrit z celého světa, mezi kterými nebude chybět ani španělský královský pár, král Juan Carlos I. a královna Sofia nebo Brian May, kytarista a zakládající člen legendární rockové skupiny Queen, který se po 30 letech v showbussinesu vrátil do školy a v roce 2007 získal doktorát v oboru astronomie.

"Dokončení a uvedení dalekohledu GTC do provozu je obrovský milník astronomie," řekl děkan Floridské univerzity Joe Glover, která se také na stavbě a provozu dalekohledu podílí. "Těšíme se na to, že naši astronomové budou hrát ústřední roli na velkých objevech, které tento jedinečný dalekohled umožní."

Dalekohled se nachází v nadmořské výšce 2400 metrů na ostrově La Palma. GTC má nejméně o 6 čtverečních metrů více plohy hlavního zrcadla více než zhruba tucet dalších dalekohledů se zrcadly od 8 do 10 metrů průměru. Jeho hlavní zrcadlo je složeno ze 36 šestiúhelníkových částí s nejhladším povrchem, kaký kdy člověk vytvořil a tím se stává technologicky nejpokročilejším optickým dalekohledem světa. Senzory a motory drží zrcadla uspořádaná tak, aby se i přes působící gravitační sílu všechna chovala jako dokonalá jednolitá plocha dokonce i při pohybu dalekohledu.

Španělsko se na dalekohledu podílí 90 procenty, Mexiko a Floridská univerzita (UF) se podílely po 5 procentech. UF přispěla na 180 milionový projekt 5 miliony dolarů a navrhla a postavila jeden z prvních dvou astronomických přístrojů dalekohledu - infračervenou kameru CanariCam.

Jak řekl Stan Dermott, který vede fakultu astronomie na UF, velikost GTC a technické atributy tohoto dalekohledu mu nejenže umožní zachytit více světla než kterémukoliv jinému přístroji na světě, ale také soustředí toto světlo do ostřejšího a jasnějšího ohniska. Pro astronomy z něj tyto jeho schopnosti udělají silný nástroj ke studiu počátků vesmíru a záhadných momentů doprovázejících vznik hvězd, planet a galaxií.

"Výklad struktury disků ve kterých vznikají nové je velmi závislý na kvalitě obrazu," řekl a dodal, že GTC také umožní objev nových planet, možná včetně první obyvatelné planety.

Jakýkoliv, sebedokonalejší dalekohled ale pouze shromažďuje světlo. Teprve pokročilé astronomické přístroje ale mohou odhalit záhady, které sebou toto světlo nese. CanariCam, kamera o velikosti osobního automobilu, byla dokončena a doručena na La Palma a nyní se očekává, že se příští rok stane hlavním přístrojem dalekohledu pro výzkumy v infračerveném oboru spektra. Neviditelné infračervené světlo, tepelné záření vydávané hvězdami a planetami při jejich vzniku může proniknout i skrze oblaky prachu a plynu, které jinak zadržují světlo v jeho viditelné formě.

CanariCam je jedinečný přístroj mezi infrakamerami svojí schopností určit směr polarizace světla a možností použít koronagrafii, která odblokuje jasné světlo hvězd a umožní tak pozorovat i slabě zářící planety v jejich blízkosti. Tyto schopnosti pomohou odhalit chladné planety a dozvědět se více o roli magnetických polí při formování hvězd a planet, řekl profesor astronomie na UF Charles Telesco, hlavního vyšetřovatel projektu CanariCam.

Jedním z prvních astronomů na světě, kteří na začátku tohoto roku použili GTC je astronom Erik Ford z UF. Kromě něj se ale do výzkumů zapojí asi 60 dalších astronomů a postgraduálních studentů astronomie z UF. "Všechny objekty které studujeme jsou velmi vzdálené a my z nich musíme dostat odpovídající informaci. Pokud má konkurence lepší obraz než vy, pak jste v podstatě mimo hru. Tak mít k dispozici obrazy z GTC dává našim studentům a fakultě místo v první linii výzkumu," řekl Dermott.

Po největších dalekohledech světa existuje mnohem větší poptávka než je počet dostupných nocí. Výsledkem je to, že i nejlepší astronomové dostanou daleko méně času než by chtěli nebo vůbec žádný. Částečné vlastnictví GTC znamená pro floridskou univerzitu záruku, že její astronomové mají zaručeno 20 noci každý rok a na dalších výzkumech mohou spolupracovat s mexickými a španělskými astronomy, řekl také Dermott.

Podle: tisková zpráva UF

Raketoplán Endeavour má smůlu a už jen jeden pokus mu zbývá k tomu, aby vyrovnal rekord v počtu odložených startů, který zatím odolává už od roku 1986. Pokud se start neuskuteční tuto středu, startovací okno se z důvodu plánovaného letu ruské zásobovací lodi Progress uzavře a další se otevře až na přelomu července a srpna. Ještě v době kdy astronauti nastupovali na během 24 hodin na palubu už podruhé, svítilo nad startovací rampou Slunce, ale od severozápadu se blížila bouřková oblačnost. Stejně jako v pondělí tak v čase T: -9 minut, tedy doslova necelou čtvrthodinu před plánovaným startem zaznělo při potvrzování startu slovo NEGATIVE namísto GO a start byl znovu odložen.

Zatímco pro pondělní a úterní start shodně předpovídali meteorologové jen 40% pravděpodobnost počasí vhodného pro start, pak pro středeční start je předpověď maličko optimističtější, když předpokládá 60% pravděpodobnost vhodného počasí, Nechejme se tedy překvapit.

Let ST-127 mí na Mezinárodní kosmickou stanici doručit třetí a poslední část japonského laboratorního modulu Kibo a má na oběžnou dráhu dopravit nové sady baterií a další zařízení, které astronauti nainstalují během pěti plánovaných výstupů do kosmu. Vystřídán bude také jeden člen stávající posádky ISS, Japonec Koiči Wakata, kterého nahradí Američan Timothy Kopra.

První hvězdy vesmíru se mohly rodit v párech

První hvězdy vesmíru mohly být dvojice. Navrhuje to nová studie Mathew Turka z Kavli institutu částicové astrofyziky a kosmologie v Menlo Park v Kalifornii.

Každé z hvězd páru tohoto bude asi menší než osamocená hvězda vytvořená ze stejného zárodečného materiálu a to může pomoci vysvětlit, proč doposud nebyl nalezen žádný důkaz o exotických fyzikálních procesech o kterých předpokládáme, že se musely vyskytovat v extra hmotných hvězdách nejranějšího vesmíru. Může to také znamenat, že tyto hvězdné páry by mohly být objeveny díky gravitačním vlnám, které vysílaly na konci svého života.

O prvních hvězdách ve vesmíru toho moc nevíme. Teoreticky je můžeme uvidět dalekohledy pátrajícími po extrémně vzdálených objektech, jejichž světlo k nám putuje miliardy let, ale dnešní dalekohledy nejsou dostatečně silné na to, aby tyto slabé objekty viděly.

Počítačové simulace naznačují, že tyto starověké světelné majáky, kterým říkáme hvězdy III populace, byly výjimečně hmotné, v rozsahu od 30 do 300 hmot Slunce. Dnes naopak je průměrná hmotnost hvězdy v Mléčné dráze jen 0,8 hmoty Slunce. Ale až doposud tyto simulace nepočítaly s ničím takovým jako je dvojice hvězd.

"Vícenásobná hvězdná formace byla navržena jako mechanismus pro vznik a formování prvních hvězd ve vesmíru, ale toto je poprvé, co jsme to viděli v realistických kosmologických podmínkách," říká Turk. Turk spolu s kolegy simulovali podmínky 20 milionů roků po velkém třesku, kdy vesmír byl doslova polévkou povětšině z vodíku a trochy plynného helia. Nechali proběhnout celkem pět simulací a u každé mírně pozměnili počáteční distribuci plynu.

Simulace pak vymodelovaly to, to by se stalo během prvních 190 milionů roků po velkém třesku, dost dlouho na to, aby gravitace a kondenzující chladnoucí plyn vytvořili jádra hustého plynu, která by se nakonec mohla změnit v hvězdy.

Při jedné ze simulaci byl tým překvapen tím, že mrak se rozdělil a vytvořil dvě taková jádra. Jako když se vytahuje těsto na tenkou pizzu, rotace mraku zdá se přispěla ke vzniku trhlinky, která jádra oddělila. Molekuly vodíku vznikající při gravitačním zhroucení pomáhaly ochlazovat plyn a usnadňovaly tak dokonce hromadění hustého plynu.

Bude ale potřeba mnohem více simulací, aby se odhalilo, jak by vlastně hvězdy III populace měly vypadat. Ve dvojicích by pravděpodobně mělo vznikat méně než jedna polovina, ale pravděpodobně více než 5 procent těchto hvězd," říká Turk. Pokud se ale významná část hvězd III populace narodí v párech, může to vyřešit nesoulad mezi simulacemi a pozorováním potomků těchto hvězd, které můžeme nalézt v Mléčné dráze.

Dřívější simulace naznačovaly, že velká část hvězd III populace mohla být tak masivní, že svůj život zakončila v gigantickém výbuchu jako supernova tak zvané párové nestability a nikoliv jako dnešní velmi masivní hvězdy, které končí o něco častěji jako černé díry. Ve hvězdách převyšujících hmotnost Slunce 140 až 260 krát panují tak vysoké teploty a tlaky, že podmínky v nich jsou ideální pro přeměnu světla do párů částic zahrnujících elektron a jeho antihmotový protějšek pozitron. Toto způsobí tlakový spád, který hvězdu udělá nestabilní a způsobí, že se pod svojí vlastní váhou hroutí. Nakonec proces způsobí výbuch, který hvězdu roztrhá na kousky.

Tyto reakce produkují prvky se specifickým vzorem, např. nikl se sudým množstvím protonů je mnohem běžnější než ten s lichým množstvím protonů. Divné ale je, že tento vzor nebyl nalezen v nejstarších hvězdách Mléčné dráhy, které by měly být pozůstatky po hvězdách III populace.

Pokud by se ale z mračna plynu zrodily dvě, tím pádem pravděpodobně i méně hmotné hvězdy než pokud by vznikla pouze jediná, žádná z hvězd páru by nemusela být dostatečně hmotná na to, aby se spustily tyto exotické gigantické exploze a tak nevznikaly prvky sudým množstvím protonů.

Proto je objev toho, že hvězdy III populace mohou vznikat v páru tak důležitý. Krásně se tím dá obejít rozpor potvrzovaný pozorováním a to je opravdu vzrušující, říká spoluautor objevu Brian O'Shea z Michiganské státní univerzity.

"Jsou ale i jiné způsoby jak se tomuto problému vyhnout," říká Volker Bromm z univerzity v texaském Austinu, který nebyl členem objevitelského týmu. Bromm tvrdí, že příčina, že tyto chemické vzory nebyly v Mléčné dráze nalezeny tkví v tom, že je nehledáme tam, kde by měly být. Existující průzkumy se zaměřují na hvězdy, které jsou velmi chudé na těžké prvky, ale důkazy o hvězdách extrémní váhové kategorie by mely být nalezeny v hvězdách, které mají vyšší zastoupené takových prvků.

Pokud první hvězdy vznikaly v párech obíhajících kolem sebe navzájem, dalo by se očekávat že se časem začnou po spirále přibližovat a tím vyzařovat energii ve formě gravitačních vln nebo čeřit časoprostor. Nakonec by se spojily za vzniku takové exploze gravitačních vln, kterou bychom jednou mohli zachytit i ze Země.

Bromm dodává, že existence hvězdných párů by mohla nadělat problémy jiné teorii o vzniku supermasivních černých děr v centrech velkých galaxií, o kterých se předpokládá že vznikaly sloučením menších černých děr. To proto, že každá z hvězd v páru se mohla stát černou dírou, když zanikla a těsně obíhající pár černých děr by mohl mít na jiné černé díry spíše efekt praku a odmrštit je spíše, než aby je pohltil.

Víc: časopis Science (10.1126/science.1173540)

Start raketoplánu odložen o 24 hodin na 01:13 v noci z neděle na pondělí našeho času. Přímým důvodem odkladu byl úder blesku méně než 700 metrů od startovací rampy. Raketoplán sám je před přímým zásahem chráněn bleskosvodem a uzemňovacími lany, blesk ovšem mohl naindukovat napětí a proudy v přístrojích a proto bylo nutné provést jejich důkladnou prohlídku.

Sledování přeletů Mezinárodní kosmické stanice může být v současné době okořeněno překvapením z náhlého zjasnění stanice a pokud odstartuje v noci ze soboty na neděli raketoplán, pak i jeho "pronásledováním ISS v neděli a pondělí. Počasí příštího týdne nás podle meteorologů snad opět oblaží nějakým tím opravdu jasným dnem bez bouřek a tak si je zpříjemněte si pozorování přeletů Mezinárodní kosmické stanice. Přesnou dráhu stanice a pozorovací časy pro vaše stanoviště získáte na serveru www.heavens-above.com. Časy, směry a výšky letu v následující tabulce jsou vypočítány pro Uherský Brod a pro jiná stanoviště v republice se mohou lišit až o dvě minuty.

Možné zjasnění stanice během přeletu je dáno její současnou velikostí okolo 50 metrů délky s "křídly" slunečních panelů ještě dvakrát delšími. Právě odraz Slunce od těchto panelů při jejich vhodném natočení směrem k pozorovateli vede ke krátkodobému zjasnění, jako by na nás stanice házela "prasátko". S připojeným raketoplánem pak bude stanice ještě jasnější než uvádí výpočet.

Pokud klepnete myší na datum přeletu, zobrazí se vám mapka přeletu z Heavens-Above, aby jste si představili, kde máte pozorovat.

Odpočítávání je startu raketoplánu začalo

Odpočítávání pro sobotní, pro nás nedělní, start raketoplánu Endeavour začalo dnes, ve čtvrtek 9.7. ve 4 hodiny ráno našeho času. Odpočet začal i přesto, že předpověď dává jen asi 40 procentní šanci na přijatelné počasí pro start. Ten by se měl uskutečnit v neděli 12. 7., 01:39 našeho času.

Tato mise raketoplánu měla odstartovat už minulý měsíc, ale byla dvakrát odložena pro netěsnost na odvětrávacím zařízení, kterým se odvádí plynný vodík z hlavní nádrže mimo startovací rampy. Tato závada objevená po natankování hlavní nádrže již byla odstraněna a během testu prováděného minulý týden se již neobjevila.

Galileovy zápisky mohou prozradit tajemství - novou planetu

Galileo věděl o tom, že objevil novou planetu. Došlo k tomu roku 1613, tedy celých 234 let před oficiálně uznávaným datem jejího objevu. Takový je závěr nové teorie profesora Davida Jamiesona, fyzika z university v australském Melbourne.

Profesor Jamieson, který je ředitelem univerzitní katedry fyziky, zkoumá originální Galileiho poznámky a věří, že je v nich skryt důkaz o tom, že nová planeta, kterou dnes známe jako Neptun, byla objevena už před téměř 400 lety.

Hypotéza o hledání tohoto důkazu byla publikována v časopisu Australian Physics a prezentována na přednášce minulý týden. Pokud je správná, šlo by o objev první nové planety od starověku.

Galileo pozoroval v letech 1612 a 1613 měsíce Jupitera a zaznamenal to ve svých zápiscích. Po několik nocí v nich také také zaznamenal pozici blízké slabé hvězdy, která se nenachází v žádném moderním hvězdném katalogu.

"Už několik desítek let se ví, že touto slabou ´hvězdičkou´ byla ve skutečnosti planeta Neptun. Počítačové simulace ukazují na preciznost Galileiho pozorování odhalujících, že Neptun by měl v té době být právě tam, kde ho Galileo pozoroval," říká profesor Jamieson.

Ale planeta se na rozdíl od hvězd oproti skutečným stálicím pohybuje, protože obíhá kolem Slunce. Je pozoruhodné, že v noci 28.ledna 1613 si Galileo poznamenal, že "hvězda", kterou nyní známe jako Neptun, se posunula vzhledem k blízké hvězdě." V jeho dřívějších pozorováních ze 6.ledna 1613 se pak nachází také záhadný neoznačený černý bod, který je v pozici, ve které tehdy byl Neptun.

"Věřím, že tento bod ho mohl přivést na myšlenku, že ve svých záznamech pozorování, už Neptuna viděl dříve, kdy byl dokonce ještě blíže Jupiteru, ale kdy nijak nepřitahoval jeho pozornost kvůli svému všednímu zjevu podobnému běžné hvězdě."

Pokud záhadný černý bod z 6.ledna 1613 skutečně zaznamenal Galileo až 28.ledna, profesor Jamieson to navrhuje jako důkaz o tom, že si Galileo pravděpodobně myslel, že možná objevil novou planetu.

Pomocí analýzy složení inkoustu může být podle analytiků z university ve Florencii, kteří už dříve analyzovali inkousty Galileových rukopisů, tento neoznačený bod v jeho zápiscích přesně datovat. Tato analýza může být provedena už v říjnu tohoto roku.

"Galileo možná skutečně vytvořil hypotézu o tom, že pozoroval novou planetu, která se přesunula přímo přes jeho pozorovací pole během pozorování Jupiterových měsíců v lednu 1613," tvrdí profesor Jamieson. "Pokud je to pravda, pak Galileo pozoroval Neptun 234 let před jeho oficiálním objevem."

V Galileových zápisech z pozorování a v jeho dopisech se ale může skrývat ještě víc zajímavých zjištění. "Galileo měl ve zvyku posílat svým kolegům zpřeházené věty a přesmyčky, aby zdůraznil své priority vzrušujících objevů, které udělal svým novým dalekohledem. To udělal i v případě, kdy objevil fáze Venuše a prstence Saturnu. Takže možná kdesi napsal dnes ještě nerozluštěnou přesmyčku, která odhalí skutečnost, že věděl o tom, že objevil novou planetu," spekuluje profesor Jamieson.

Podle: univerzita Melbourne

Na Slunci jsou skvrny - konečně

Po jednom z nejdelších období co v moderní době na Slunci bylo jen minimum slunečních skvrn se sluneční aktivita během uplynulého víkendu rychle zvedla.

Nová skupina slunečních skvrn se vyvinula během pátku 3.7. a zatím je stále vidět. Ačkoliv to není podle historických standardů nic dramatického, jsou to nejvýznamnější skvrny po mnoha měsících.

"Je to nejlepší sluneční skvrna, kterou jsem viděl za poslední dva roky," tvrdí pozorovatel Michael Buxton z Ocean Beach v Kalifornii a mnozí další mu dávají za pravdu.

Slunečná aktivita se mění uvnitř zhruba 11 roků trvajícího cyklu. Sluneční skvrny viditelné na povrchu Slunce jsou jistou, nikoliv však jedinou známkou aktivity Slunce, jsou však místy ve kterých začínají velké sluneční bouře. Poslední dva roky byl jejich počet nejnižším od roku 1913 a vědci byli zvědaví zda a kdy se jejich aktivita zvýší.

Od počátku roku 2009 bylo zatím Slunce po asi 77% dnů zcela beze skvrn a ty, které jsme mohli ve zbývajícím času pozorovat poměrně rychle vznikaly i zanikaly. Výzkumníci z NASA minulý měsíc potvrdili, že za tento klid bylo zodpovědné malé tryskové proudění uvnitř Slunce, a že se jeho aktivita brzy vrátí k normálu.

Nová skupina skvrn, označená číslem 1024, je základnou malé sluneční erupce.

Sluneční skvrny jsou oblastmi na povrchu Slunce, v jeho fotosféře, kde intenzivní magnetické pole zabraňuje v proudění materiálu z jeho nitra a tak se vytvářejí oblasti s menší povrchovou teplotou než má okolí. Není to žádná díra do nitra Slunce, jak se domnívali jejich první pozorovatelé, ale jde o poruchu v magnetickém poli Slunce. Ze skvrny vycházejí magnetické siločáry, které se následně vrací zpět na jiném místě povrchu. Magnetické siločáry ve skvrně jsou značně deformované a proto brzdí z hloubky Slunce stoupající horký materiál. Díky tomu je potlačen přenos energie z nitra Slunce do skvrny a pak má teplotu až o 2000°K nižší než okolí.

Před tím než Slunce na dlouhou dobu utichlo předpovídali mnozí astronomové, že další vrchol sluneční aktivity bude vyšší než ten minulý. Nyní však své předpovědi přehodnotili a na rok 2013 očekávají jen průměrné až podprůměrné maximum slunečního cyklu.

Do jisté míry je to dobře. Naše přetechnizovaná a přeelektrizovaná civilizace je totiž zvýšenou aktivitou Slunce stále zranitelnější. Zpráva Americké národní akademie věd z počátku tohoto roku odhaduje, že pokud by dnes došlo na Slunci k erupci takového rozsahu, jakou jsme zaznamenali v roce 1859, mohla by v komunikační a elektrorozvodné infrastruktuře způsobit škody až 2 triliony dolarů, jako by udeřilo po celé zeměkouli několik hurikánů Kathrina zároveň, škody které by se mohly odstraňovat až 10 let.

Pokud by snížená sluneční aktivita zůstala zachována i pro další následující cyklus s vrcholem kolem roku 2024 bylo by to rovněž dobré a to hned z několika důvodů. Nižší sluneční aktivita působí kladně na atmosféru Země v tom smyslu, že se o něco více ochlazuje a tím se do jisté míry zpomalí globální oteplování. Po roce 2020 se pak očekává návrat lidí na povrch Měsíce na delší období než jen několika desítek hodin jako v případě programu Apollo. Nižší sluneční aktivita by pak znamenala i menší riziko pro astronauty, pro které by vysoká aktivita Slunce s mohutnými erupcemi mohla znamenat i smrtelné ohrožení. Byť to tedy netěší zejména nás, amatérské astronomy, kteří nemají v období klidného Slunce přes den co pozorovat, buďme rádi, že nám Slunce vlastně neukazuje všechno co umí.

Mezinárodní rok astronomie 2009 v polovině

V sobotu bylo v Paříži uvolněno hodnocení prvního pololetí Mezinárodního roku astronomie 2009. IYA2009 zatím přivedlo k prvnímu pohledu na oblohu skrze dalekohled už přes milion lidí a ještě víc jich alespoň přivedlo k zamyšlení se nad astronomií. Je to ale jen jeden z mnoha dílčích úspěchů pokračujících projektů signalizujících, že IYA2009 je na dobré cestě směrem k dosažení jeho cílů.

Projekt levného dalekohledu Galileoscope do konce července rozeslal prvních 60.000 kusů a dalších 100.000 se vyrábí. Více než 4.000 Galileoscopů bylo darováno organizacím a školám v rozvojových zemích. Ale možná nejpůsobivější čísla IYA2009 pochází od národních aktivit jednotlivých zemí, které daly dohromady stovky tisíc lidí. Například více než 400.000 lidí se shromáždilo v Jižní Koreji ve městě Busan k přivítání Slunce na Nový rok. V Brazílii se astronomické olympiády zúčastnilo více než 750.000 studentů z 32.500 škol. V Norsku každý student druhého stupně dostane zdarma astronomickou soupravu včetně Galileoscopu a průvodce. Poprvé v historii pošt bylo za šest měsíců vydáno přes 140 nových známek s astronomickou tématikou ve více než 70 zemích.

Presidentka IAU Catherine Cesarsky říká, "Je úžasné vidět jen to, jak Mezinárodní astronomický rok za posledních šest měsíců postupoval. Tvrdá práce amatérských i profesionálních astronomů uvedla téma IAU 2009 - Vesmír, kouzlo objevů - ve skutečnost."

Také mnohé další události, součást IYA 2009, přivedly k astronomii další, zejména mladé lidi. Například v dubnu se akce 100 hodin astronomie účastnilo ve více než 100 zemích na dva miliony lidí a mimořádný úspěch měla i součást této akce "Kolem světa za 80 dalekohledy", kterou během 24 hodin sledovalo na internetu přes 150.000 lidí.

Velký vliv na vnímání astronomie mají také výstavy zejména nádherných pohledů do vesmíru. Astronomické obrazy mají sílu inspirovat lidi k tomu, aby přemýšleli o našem místě ve vesmíru. Velkých výstav se zatím zorganizovalo na 200 v 60 zemích.

Také programy zaměřené na temné nebe - Dark Skies Awareness, jejichž součástí je třeba akce Globe At Night, slouží k tomu, aby bojovaly proti světlému znečištění. Lidé si při nich mají uvědomit ja význam a potřebu temného nebe a studování vesmíru. Pozorovací kampaň Globe At Night 2009 letos v březnu shromáždila na 15.700 pozorování, skoro o 80 procent více než v roce 2007.

Ačkoli dosavadní úspěšný průběh IYA 2009 je jistě působivý, je zatím jen na půli své cesty. Například ve dvou nocích od pátku 23. do neděle 25. října se uskuteční celosvětová pozorovací kampaň srovnávající úroveň astronomické techniky za uplynulých 400 let nazvaná Galileovské noci (v ČR pod názvem "Co viděl Galileo?"), pokračování vysoce úspěšných 100 hodin astronomie. "Události jako je tato, spolu s pokračujícími projekty, zajistí, že IYA 2009 poběží do konce a zanechá trvalý odkaz dlouho do budoucnosti," řekla Cesarsky.

Těší nás, že jsme svojí malou hřivnu mohli k úspěšnému průběhu prvního půlroku IYA2009 přispět i my na naší malé hvězdárně. Během prvního pololetí jsme se zapojili do téměř všech aktivit IYA 2009 jako Globe At Night, 100 hodin astronomie nebo Kolem světa za 80 dalekohledy. Pozorování dalekohledy jsme umožnili stovkám lidí na Dni Země v Uherském Brodě a Uherském Hradišti, rozšířili jsme večerní pozorování pro veřejnost a tak jsme umožnili návštěvníkům pohled dalekohledem na noční oblohu téměř každý vhodný večer. Uskutečnili jsme řadu víkendových odpoledních pozorování Slunce, desítky přednášek pro školy na hvězdárně i ve přímo ve školách, uspořádali jsme několik přednášek pro veřejnost na hvězdárně, v Muzeu J.A.Komenského, Domě kultury a zorganizovali jsme dlouhodobou výstavu mapující 30 let od vypuštění první československé družice Magion a jako názornou pomůcku dokončili na hvězdárně trojici slunečních hodin pokrývajících zcela i ten nejdelší den roku. Stali jsme se rovněž spolupořadateli astronomické soutěže Space Five, pořádané Asociací mladých debrujárů ČR. Všechny tyto aktivity přinesly své ovoce ve zvýšené návštěvnosti, která už za první pololetí přesáhla o téměř tisícovku návštěvnost za celý loňský rok.

Objevena nová kategorie černé díry - mididíra

O tom, že vesmír je plný černých děr dnes nikdo nepochybuje. Gigantické, superobří, obří a nebo naopak malé, to jsou nejčastější příměry. Astronomové mají většinou nepřímé důkazy o existenci obou těchto velikostí černých děr. Ty supermasivní existují v centrech galaxií a mají hmotnosti v řádech milionů až miliard hmotností Slunce. Ty malé mají naopak hmotnosti jen několika Sluncí a vznikly gravitačním zhroucením hvězd. O tom, že by bylo něco mezi těmito extrémy moc důkazů neexistuje.

V nejnovějším vydání časopisu Nature z 2.července však vyšla práce Seana Farrella, který působí na univerzitě v Leicesteru a ve středisku CNRS pro výzkum kosmického záření při univerzitě v Toulouse, který spolu se čtyřmi dalšími kolegy objevil pomocí evropského satelitu XMM-Newton velmi jasný zdroj rentgenového záření, který označili jako Hyper-Luminous X-Ray source 1, zkráceně HLX-1. Nachází se na okraji galaxie ESO 243-49, kterou pozorujeme z boku ze vzdálenosti asi 290 milionů světelných roků. I přes tuto vzdálenost jde o významný zdroj rentgenového záření, protože v tomto oboru spektra září jako asi tolik jako 260 milionů Sluncí.

Farrell na základě pozorování probíhajících čtyři roky od listopadu 2004 do listopadu 2008 objevil, že jde o jediný objekt a nikoliv náhodnou projekci několika slabších rentgenových zdrojů. Takový obrovský zářivý výkon ale vědci dokáží vysvětlit jediným možným způsobem. Jde podle nich o černou díru s hmotností jen o málo převyšující 500 hmotností Slunce. Mohlo by tedy jít o dlouho hledanou hmotnostní kategorii "midi" mezi hvězdnými černými dírami a jejich obřími sourozenci v centrech galaxií.

Obecná teorie relativity, i jiné gravitační teorie nejenže tvrdí, že černé díry mohou existovat, ale ve skutečnosti přímo předpovídají jejich přirozený vznik. Existuje několik modelů vzniku černé díry. Zaprvé gravitační kolaps, kdy se hmota gravitačně zhroutí v daném prostoru vesmíru. Nejznámějšími z těchto procesů jsou závěrečná stadia života hvězd, kdy se po poklesu tlaku záření zevnitř hvězdy hvězda neudrží v hydrostatické rovnováze a začne se hroutit do sebe. Pokud je zároveň splněna podmínka dostatečného množství hmoty pak tento kolaps neskončí například ve fázi neutronové hvězdy, ale povrch hvězdy se zhroutí pod horizont událostí a nevyhnutelně skončí v singularitě - ve formě černé díry. Druhou teorií je akumulace hmoty, při které určitém prostoru dochází v důsledku gravitačních sil k seskupování hmoty. Gravitační pole v takové oblasti roste a když úniková rychlost v určité vzdálenosti od centra gravitačního působení dosáhne rychlosti světla, vytvoří se horizont událostí, uvnitř kterého musí hmota nevyhnutelně skončit v singularitě, tedy opět vzniká černá díra. Černé díry tohoto typu existují také jako dva typy modelů. Primordiální černé díry, které mohly vzniknout už v období velmi raných fází vývoje vesmíru. Ty však zatím nebyly potvrzeny žádným pozorováním, i když by se jich mělo ve vesmíru stále vyskytovat dostatečně velké množství a pak supermasivní a masivní černé díry, které se vyskytují v centrech galaxií a pravděpodobně také i některých kulových hvězdokup.

Jak ve své práci popisuje Farrell, „Dokud se mezi odborníky více méně všeobecně přijímá názor, že hvězdné černé díry vznikají tak říkajíc ve smrtelných křečích hmotných hvězd, při jejich výbuších jako hypernovy, zřejmě i doprovázených záblesky záření gama, zůstává stále neznámým, jak vznikají superhmotné černé díry. Podle jedné z teorií to může být sloučení většího počtu černých děr středních hmotností. Jenže na potvrzení takovéto teorie nejdříve musíte dokázat existenci černých děr se střední hmotností."

Teoretici astrofyziky jsou o reálnosti existence třetí kategorie černých děr přesvědčeni už dávno. V těchto souvislostech uvažovali o tělesech s hmotnostmi sto až několik set hmotností Slunce. Spolehlivě doložit takovou černou díru se ale nikomu až doposud nepodařilo. HLX-1 tedy může být prvním takovým případem. „Objev HLX-1 je proto důležitým krokem k lepšímu pochopení utváření superhmotných černých děr, jaké se nachází i ve středu Mléčné dráhy a dalších galaxií," uzavírá Farrell.

Podle: Nature

Datum	Mag	Začátek			Maximální váška			Konec
Datum	Mag	Čas	Výška	Azimut	Čas	Výška	Azimut	Čas	Výška	Azimut
10 Července	-3.1	1:28:04	10°	ZSZ	1:30:59	68	SSV	1:33:53	10	V
10 Července	-2.5	3:03:27	10°	Z	3:06:03	29	JZ	3:08:36	10	JJV
10 Července	-2.5	21:07:00	10°	JJZ	21:09:38	31	SSE	21:12:17	10	V
10 Července	-2.9	22:41:49	10°	Z	22:44:43	65	SSZ	22:47:39	10	VSV
11 Července	-2.4	0:17:18	10°	ZSZ	0:20:10	49	S	0:22:53	11	V
11 Července	-2.1	1:52:34	10°	ZSZ	1:54:14	30	W	1:54:14	30	Z
11 Července	-3.4	21:31:03	10°	ZJZ	21:34:00	71	SSE	21:36:54	10	VSV
11 Července	-2.3	23:06:26	10°	Z	23:09:18	48	S	23:12:09	10	VSV
12 Července	-3.1	0:41:48	10°	ZSZ	0:44:43	69	SSV	0:45:00	63	VSV
12 Července	-2.8	21:55:31	10°	Z	21:58:27	64	SSZ	22:01:22	10	VSV
12 Července	-2.4	23:31:01	10°	ZSZ	23:33:53	50	S	23:36:10	15	V
13 Července	-1.5	1:06:16	10°	ZSZ	1:07:35	23	W	1:07:35	23	Z
13 Července	-2.3	22:20:07	10°	Z	22:23:00	48	S	22:25:51	10	VSV
13 Července	-3.1	23:55:29	10°	ZSZ	23:58:25	71	SSV	23:58:56	54	VSV
14 Července	-2.8	21:09:11	10°	Z	21:12:11	63	S	21:15:01	10	VSV
14 Července	-2.5	22:44:40	10°	ZSZ	22:47:33	50	S	22:50:21	10	V
15 Července	-2.1	0:19:55	10°	ZSZ	0:21:47	33	W	0:21:47	33	Z
15 Července	-2.3	21:33:45	10°	Z	21:36:37	48	S	21:39:29	10	VSV
15 Července	-3.1	23:09:06	10°	ZSZ	23:12:00	72	S	23:13:15	31	V
16 Července	-0.5	0:44:32	10°	Z	0:44:41	11	W	0:44:41	11	Z
16 Července	-2.5	21:58:16	10°	ZSZ	22:01:09	50	S	22:04:01	10	V
16 Července	-3.1	23:33:31	10°	ZSZ	23:36:11	56	JZ	23:36:11	56	JZ
17 Července	-3.2	22:22:40	10°	ZSZ	22:25:37	73	SSV	22:27:43	17	V
17 Července	-1.1	23:58:07	10°	Z	23:59:09	17	W	23:59:09	17	Z
18 Července	-2.5	21:11:48	10°	ZSZ	21:14:41	51	S	21:17:34	10	V
18 Července	-3.2	22:47:03	10°	ZSZ	22:49:57	57	JJZ	22:50:43	40	JJV
19 Července	-3.2	21:36:11	10°	ZSZ	21:39:07	75	SSV	21:42:02	10	VJV
19 Července	-1.8	23:11:38	10°	Z	23:13:44	24	JZ	23:13:44	24	JZ
20 Července	-3.1	22:00:32	10°	ZSZ	22:03:25	55	JJZ	22:05:20	19	JV
21 Července	-3.2	20:49:37	10°	ZSZ	20:52:34	76	SSV	20:55:30	10	VJV
21 Července	-1.8	22:25:07	10°	Z	22:27:33	24	JZ	22:28:24	21	J
22 Července	-3	21:13:58	10°	ZSZ	21:16:50	54	JJZ	21:19:42	10	JV
23 Července	-1.6	21:38:30	10°	Z	21:40:56	23	JZ	21:43:12	11	JJV
25 Července	-1.5	20:51:51	10°	Z	20:54:15	23	JZ	20:56:38	10	JJV