Servisní let k Hubblu se odkládá
NASA dnes potvrdila, že vzhledem k tomu, že Hubbleův kosmický dalekohled má
významnou závadu, která se projevila během tohoto víkendu, uvažuje velmi vážně o
odložení 4. a závěrečné servisní mise k dalekohledu až na příští rok. Nyní NASA
vyhodnocuje výsledky šetření před tím, než definitivně rozhodne, zda závada
počítače dalekohledu má zásadní vliv na start mise STS-125.
Náhradní počítač sice může být během servisní mise namontován, problémem je, že
posádka nemá tuto operaci nacvičenu a navíc náhradní počítač není možné během
příštích 14 dnů vyzkoušet a připravit na start. Náhradní jednotka musí být
nejprve v Goddardově kosmickém centru v Greenbelt zkontrolována a otestována a
tak nemůže být dodána na Floridu dříve než v začátkem ledna příštího roku.
Technici se nyní snaží přepojit dalekohled na záložní systémy, které však nebyly
od startu na orbitu použity a výsledek jejich snažení tedy není jistý. Bude-li
tedy potřeba start servisní mise odložit, jako první odstartuje let STS-126
raketoplánu Endeavour na misi k Mezinárodní kosmické stanici a servisní let
STS-125 se posune až na únor 2009. Otázkou však zůstává, zda bude tou dobou
ještě potřebný, protože většina přístrojového vybavení dalekohledu již značně
přesluhuje a další závada, která dalekohled zcela vyřadí z provozu může přijít
kdykoliv.
NASA
prodlužuje misi Phoenix až do sněhu
NASA v pondělí prodloužila misi Phoenix až do doby, než přistávací modul
přestane v chladu a temnotě marťanské zimy pracovat. Už dnes nad marsovským
ekvivalentem pozemského polárního kruhu sněží, říkají vědci.
Phoenix našel důkaz, že se prach na povrchu Marsu ve svém chemickém vzhledu
podobá mořské vodě, přidal tak další důkaz do skládačky, že na povrchu planety
kdysi byla kapalná voda, možná podporující i vznik života.
Přistávací modul již pracuje mnohem déle než se očekávalo v době, když v květnu
na Marsu přistál a jeho řídící tým doslova maká z jeho slunečních článků
životadárnou energii. "Doslova je to jako bychom zkoušeli na slunci sušit seno,"
řekl Barry Goldstein, ředitel projektu Phoenix v Laboratořích tryskového pohonu
(JPL) v kalifornské Pasadeně. Činnost přistávacího modulu měla trvat jen 90 dnů
a dnes na Marsu pracuje již 127 pozemský den. Slunce už ale brzy zcela zapadne
pod obzor a nevynoří se nad něj opět až příští rok v dubnu.
Meteorolog Jim Whiteway z Yorkovy univerzity v Torontu řekl, že přistávací modul
už pozoroval sníh, námrazu a mraky formující se v chladnoucí atmosféře, i když
sníh se zatím vypařuje ještě vysoko v atmosféře, dříve než dopadne na povrch.
"Zatím jsme ještě nic takového na Marsu neviděli a budeme hledat náznaky, že
sníh může dokonce dosáhnout i povrchu," řekl také Whiteway.
Vědci věděli, že sníh na Marsu pravděpodobně padá, ale až přistávací modul
Phoenix jim dodal jedinečná měření ukazující tuto událost v reálném čase.
28. září
2008
Nejstarší
horniny na Zemi mohou mít až 4,28 miliardy let
Skalní podloží na východním břehu kanadského zálivu Hudson Bay
obsahuje nejstarší známé skály na Zemi, které se tvořily už před 4,28 miliardami
let, tedy ne dlouho po tom, co naše domovská planeta vznikla. Vědci to oznámili
ve čtvrtek 24.9.2008.
Je to udivující objev, protože naše Země je stará 4,6 miliardy let a zbytky její
původní kůry jsou extrémně vzácné. Podle teorie v období Hadean (před 4,5 až 3,8
miliardami let) není toto období geologickou dobou jako takovou, tou dobou
docházelo k masivnímu bombardování Země velkými planetesimálami. To uvolňovalo
hodně tepla a tak Země a další planety by na počátku své historie měly být podle
této teorie roztavené. Tuhnutí roztaveného materiálu v horniny nastalo až když
se planety ochladily. Navíc na Zemi byla většina původních hornin zatlačena
hluboko pod povrch Země působením deskové tektoniky.
Skály na pobřeží Hudson Bay v severním Quebecku byly již v roce 2001 vytipovány
jako potencionální naleziště geologicky velice starých skal. Geologové z
McGillovy university nyní v odebraných vzorcích analyzovali izotopové složení
vzácných přechodných kovových prvků neodymu a samaria. Zjistili tak, že mají k
dispozici vzorky staré 3,8 až 4,28 miliardy let, tedy výrazně starší než
kdykoliv před tím.
Tyto skály tak mohou být zbytky prvotní kůry Země, která se tvořila na povrchu
planety, když chladla jak to ochladilo následující narození sluneční soustavy,
tvrdí Jonathan O'Neil z McGillova university v Montrealu.
"Dost možná, že to byla originální kůra, a před ní už Země žádnou stabilní kůru
neměla. Je to velký otazník," řekl O'Neil novinářům v telefonickém interview.
Oblast asi 10 čtverečních kilometrů v této části severního Quebeku je tvořena
vulkanickou horninou čedič. Pro určení jeho věku geochemikové použili metodu
izotopického datováni analyzováním samaria a neodymu.
Vědci, kteří uveřejnili svůj objev v časopisu Science, řekli, že studium těchto
skal může dát nové záchytné body o tom, jaká vypadala naše planeta tak brzy ve
své historii. Sluneční soustava, včetně Země, vznikla před 4,57 miliardou let.
Tyto skály se tak datují d doby jen o zhruba 290 milionů let později.
Richard Carlson z Carnegie Institution z Washingtonu řekl, že jisté
charakteristické rysy těchto skal naznačují, že tou dobou již byla na povrchu
Země přítomná voda. To by mohl být také příspěvek do diskuze kdy se poprvé
objevily oceány a zda voda na Zemi vznikla nebo byla přinesena ledovými
kometami. Možnost přítomnosti vody také vypovídá o povrchové teplotě v té době,
řekl také Carlson.
"Když planeta vznikla, podobala se pravděpodobně roztopenému kotli, ale zdá se,
že už brzy se ochladila a nabyla až tak dramaticky odlišná od dneška -
pravděpodobně teplejší, ale ne dramaticky žhavá," řekl dále Carlson.
Vědci v těchto skalách pátrali také po známkách bakteriálního života, ale žádný
přímý důkaz o životě nenašli. "Víme velmi pravděpodobně, že to nebylo to pravé
prostředí pro život, ale kapalná voda je podmínkou pro život. Tedy byl tam
život? Toto je další velký otazník," řekl O'Neil.
Zatím byly nejstarší známé skály o stáří 4,03 miliardy let nalezeny v
severozápadním teritoriu Kanady. Nejstarší minerální zrnka zirkonu však pochází
ze Západní Austrálie a datují se do doby před 4,36 miliardou let.
Objev je dílem Jonathana O'Neila (McGill), Richarda W.
Carlsona z Carnegii Institution ve Washington, Dona Francise (Mcgill) a
Rosse K. Stevensona z Quebecké university v Montrealu.
Podle: Science a McGill University
27. září
2008
Naše čtvrtá noc vědců
Zatím pokaždé, tedy již počtvrté v řadě po sobě byl poslední
zářijový páteční večer věnován celoevropské Noci vědců. Tentokrát jsme jej u nás
věnovali meteorologii a ukázalo se, že to nebyla vůbec špatná volba.
I když páteční večer začal, Noc vědců, nenoc vědců, údržbou areálu, od
devatenácti hodin už převzal vládu hlavní večerní program s přednáškou RNDr.
Milana Šálka - Extrémní jevy v počasí. V rychlém tempu a s potřebným spádem
dokázal přednášející zaujmout více než čtyřicítku posluchačů, kteří ho ani po
dvouhodinové přednášce nehodlali propustit. Nakonec beseda s členy kroužku
trvala hodně přes třiadvacátou hodinu. Zaujetí přednášejícího pro věc je nakonec
vidět i z fotografií. S přibývajícím časem se nejdiskutovanějším tématem nakonec
stalo téma globálního oteplování a zejména ty jeho aspekty, které se většinou
nepříliš veřejně probírají. Celý večer se nesl přesně v duchu Noci vědců.
Představit veřejnosti vědecké pracovníky, kteří nejsou žádní "suchaři" a kteří
dokáží nejen zaníceně ale i poutavě vyprávět o své práci.
A nezůstane u jednoho večera, byť celoevropského. Ten druhý bude ještě o řád
vyšší - světový.
Už za čtrnáct dnů, v pátek 10. října, na závěr Světového kosmického týdne 2008,
v oblasti meteorologie alespoň částečně zůstaneme. S přednáškou "Družice ve
službách meteorologie", vystoupí vedoucí družicového oddělení ČHMÚ, RNDr. Martin
Setvák, CSc., jeden z našich největších odborníků na použití dálkového průzkumu
Země pro potřeby meteorologie.
26. září
2008
Dnes večer už čtvrtá noc vědců
Letos už počtvrté se se i naše hvězdárna, spolu s řadou
dalších astronomických institucí a organizací v České republice, zapojí do
Evropské noci vědců.
Kromě odpolední prohlídky hvězdárny, večerního pozorování,
besed s pracovníky hvězdárny a pásma astronomických filmů bude hlavním motem
letošního ročníku u nás meteorologie. Od 19 hodin se můžeme těšit na
přednášku
RNDr. MILANA ŠÁLKA z Českého
hydrometeorologického ústavu v Brně) -
"EXTRÉMNÍ JEVY V POČASÍ"
Noc vědců je celoevropská akce pořádaná z iniciativy
Evropské komise jako "Researchers in Europe" od roku 2005. Jejím cílem je bořit
mýty o vědcích coby podivínech a představit je jako "obyčejné lidi". Vědci v
tento jeden večer v roce představují veřejnosti svoji práci v netradičním
světle, účastní se kulturních produkcí, spolu s návštěvníky provádějí zábavné
pokusy a pozorování. Letošního ročníku se zúčastní na 200 měst po celé Evropě.
Přehled o tom, kde všude se pořádá Noc vědců v České republice, získáte na
stránkách Noc vědců je celoevropská akce pořádaná z iniciativy Evropské komise
jako "Researchers
in Europe" od roku 2005. Jejím cílem je bořit
mýty o vědcích coby podivínech a představit je jako "obyčejné lidi". Vědci v
tento jeden večer v roce představují veřejnosti svoji práci v netradičním
světle, účastní se kulturních produkcí, spolu s návštěvníky provádějí zábavné
pokusy a pozorování. Letošního ročníku se zúčastní na 200 měst po celé Evropě.
Přehled o tom, kde všude se ještě pořádá Noc vědců v České republice, získáte na
stránkách
www.noc-vedcu.cz.
Astronomický program na dalších místech České republiky:
23. září
2008
Cefeidy
zjednodušují rotaci Mléčné dráhy
Nová, velmi přesná měření pulsujících proměnných hvězd - Cefeid, ukázala, že
rotace Mléčné dráhy je jednodušší než se dříve předpokládalo. Tento významný
výsledek pochází z pozorování jednoho z nejúspěšnějších přístrojů Evropské jižní
observatoře (ESO), spektrometru HARPS. Ukazuje, že hodně diskutovaný "pád"
okolních Cefeid směrem k našemu Slunci, pochází ve skutečnosti z vlastností
Cefeid samotných a ne z jejich skutečného přibližování se ke sluneční soustavě.
Výsledek výzkumu získaný skupinou astrofyziků, kterou vedl Nicolas Nardetto,
bude brzy publikován v časopisu Astronomy & Astrophysics.
Od té doby, co v roce 1912, objevila Henrietta Leavittová jedinečné vlastnosti Cefeid, těchto jasných, pulzujících proměnných hvězd, používají je astronomové jako tzv. "standardní svíčky", ke stanovení vzdáleností ve vesmíru. V
kombinaci s měřením radiálních rychlostí, jsou vlastnosti Cefeid také velmi
cenným nástrojem výzkumu rotace naší galaxie, Mléčné dráhy.
"Pohyb Cefeid v Mléčné dráze je ale do jisté míry matoucí a vedl mezi výzkumníky
k rozdílným názorům na jejich interpretaci," říká Nikolas Nardetto. "Pokud
vezmeme v úvahu i rotaci galaxie, zdá se, jako by Cefeidy 'padaly' (přibližovaly
se) směrem k Slunci střední rychlostí asi 2 km/s."
Diskuze o tom přetrvává už po desetiletí a jde v ní o to, zda tento fenomén
opravdu souvisí s reálným pohybem Cefeid v prostoru, což by mělo za následek
velmi komplikované rotační vzory celé naší galaxie, nebo naopak, že jde o
výsledek procesů a efektů odehrávajících se uvnitř atmosfér těchto hvězd.
Nardetto a jeho kolegové pozorovali celkem osm Cefeid (na obrázku, lze zvětšit) pomocí vysoce
přesného spektrografu HARPS, který je umístěn na 3,6 m dalekohledu observatoře
ESO v La Silla, 2.400 m vysoko v horách chilské pouště Atacama. HARPS, neboli High Accuracy Radial Velocity Planetary Searcher, je přístroj známý hlavně jako
velmi úspěšný lovec extrasolárních planet. Může ale být použit i pro řešení
dalších složitých případů, kde lze využít jeho schopnost velmi přesně určit
radiální rychlost pozorovaného objektu a tak určit, zda a jak rychle se k nám
tento objekt blíží nebo naopak vzdaluje. "Naše pozorování ukazují, že pohyb
Cefeid směrem k nám skoro určitě pochází z vlastností atmosfér Cefeid," říká
Nardetto.
Astronomové objevili, že odchylky v naměřených rychlostech Cefeid byly spojeny s
chemickými prvky v jejich atmosférách. "Tento výsledek, pokud by se dal zobecnit
na všechny Cefeidy, naznačuje, že rotace Mléčné dráhy je jednodušší než se dříve
myslelo a je zcela jistě osově souměrná," uzavírá Nardetto.
Podle: ESO
22. září
2008
Léto končí, ať žije podzim
Nezapomeňte, dnes, 22. září 2008, v 17:44 SELČ, projde Slunce pomyslnou rovinou
nebeského rovníku ze severu na jih, nastane podzimní rovnodennost a tím na
naší severní polokouli skončí léto a začne astronomický podzim. Příroda nás na
tuto změnu v právě uplynulém týdnu sice dostatečně připravila, topná sezóna už
začala, ale věřme, že nás v říjnu čeká ještě alespoň několik dnů vlahého "babího
léta".
Astrofyzikové
z Montrealu zvážili nejtěžší hvězdu v galaxii
Teoretické modely vývoje hvězd předpovídají existenci velmi hmotných hvězd,
které mohou dosáhnout hmotnosti až 150 hmot našeho Slunce. Až donedávna však
nikdo neobjevil hvězdu s hmotností vyšší než 83 hmot Slunce. Teď ale mezinárodní
tým astrofyziků při Centru astrofyzikálních výzkumů Quebecu (CRAQ), patřící
Montrealské univerzitě, oznámil, že našel a "zvážil" zatím nejhmotnější hvězdu v
naší galaxii.
Olivier Schnurr, Jules Casoli a André-Nicolas Chené, všechno absolventi
Université de Montréal, a profesor Anthony F.J.Moffat a Nicole St-Louis, úspěšně
"zvážili" binární soustavu, jejíž hvězdy mají hmotnost 116 a 89 krát větší než
Slunce. Poprvé tak byla překonána symbolická hranice 100 hmot Slunce.
Tato super hmotná hvězdná soustava, označovaná jako A1, se nachází asi 20.000
světelných roků daleko od Země v otevřené hvězdokupě NGC 3603 (obr. vlevo). NGC ,
skládající se z asi 2.000 jasných a hmotných hvězd, která leží v souhvězdí
Lodního kýlu, Carina, na jižní obloze. Hvězdy dvojice A1 kolem sebe obíhají
jednou za 3,77 dny. Hmotnosti obou hvězd byly vypočítány díky kombinaci
pozorování vykonaných přístrojem SINFONI, spektroskopem Evropské jižní
observatoře (ESO) v Chile, na dalekohledu VLT, a infračervených pozorování
Hubbleova kosmického dalekohledu.
Předchozím rekordmanem, objeveným rentgenovou orbitální observatoří Chandra,
byla rovněž binární soustava hvězd o hmotnostech 82 a 83 Sluncí, označovaní jako
WR20a. Ta se nachází v hvězdokupě Westerlund 2, rovněž v souhvězdí Lodní kýlu.
Objev této dvojice byl oznámen 23.1.2008.
Hvězdy tvořící systém A1 jsou tak hmotné a jasné, že mají charakteristické
vlastnosti Wolf-Rayetových hvězd. To jsou velmi hmotné hvězdy hlavní
posloupnosti, které se vyznačují velmi vysokou svítivostí a velmi krátkou dobou
života, která často nedosahuje ani jednoho milionu let. Jejich hmotnost je větší
než 25 hmotností Slunce a jejich povrchová teplota se pohybuje mezi 25.000°K až
100.000°K. Díky tomu září hlavně v ultrafialové oblasti spektra. Wolfovy-Rayetovy
hvězdy také velmi intenzivně ztrácí hmotu díky hvězdnému větru podobnému
slunečnímu. Za dobu svého života tak ztratí až několik hmot Slunce. Z odvrženého
materiálu proto často v jejich okolí vznikají emisní mlhoviny. Svůj život končí
tato jako supernovy.
Podle: Université de Montréal
21. září
2008
Výbuch
na samém okraji vesmíru
NASA v pátek 19.září oznámila, že výbuch paprsků gama,, který zachytila 13. září
2008 jejím kosmickým dalekohledem SWIFT, byl vůbec nejvzdálenější takovou
událostí, kterou kdy pozorovala. K výbuchu podle NASA došlo až na samém okraji
pozorovatelného vesmíru. Výbuch označený jako GRB 080913, totiž pocházel z
hvězdy vzdálené 12,8 miliardy světelných roků.
"Jde o nejúžasnější výbuch který SWIFT zachytil," řekl vědecký šéf mise SWIFT Neil Gehrels z Goddard Space Flight Center v Greenbelt. "Přišel k nám až ze
samého okraje viditelného vesmíru."
O vesmíru se předpokládá, že je stár 13,7 miliardy let. Pozorování něčeho tak
vzdáleného má stejný význam jako se dívat zpět do historie času. Výbuch
potřeboval 12,8 miliardy let, aby dosáhl Země a je tak odrazem aktivity z doby,
kdy byl vesmír mladší než 825 milionů roků.
Tento výbuch tak byl o 70 milionů světelných roků dále než předchozí rekordman.
"Tento výbuch doprovázel zánik jedné z hvězd prvních generací ve vesmíru," říká
Patricia Schady z Mullard Space Science Laboratory na University College v
Londýně, která organizuje pozorování této události.
Výbuchu zachytil přístroj
BAT 13.9.2008 v 06:46:54 UT. Palubní počítač SWIFTu ihned vypočítal souřadnice
výbuchu na RA=04h 22m 54s, Dec=-25d 06'36" s nejistotou okolo 3 arcmin.
Pozdější analýza světelné křivky pořízené BAT ukázala dvojité
maximum trvající asi 10 sekund. Po stanovení souřadnic výbuchu a natočení
družice do potřebného směru se do pozorování zapojily další přístroje na palubě družice SWIFT. Dalekohled XRT začal
pozorování na zjištěné pozici v 06:48:33.6 UT, tedy 99,5 sekundy po jeho
zachycení přístrojem BAT a našel dosvit nekatalogizovaného rentgenového zdroje.
Další z dalekohledů SWIFTu, UVOT, provedl 105 sekund po zachycení výbuchu 100 sekundovou expozici
na vlnovém rozsahu 160-650 nm.
Výbuchy záření gama jsou nejenergetičtějšími projevy záření elektromagnetického
spektra, které zahrnuje rentgenové záření, viditelné světlo i rádiové vlny.
Záření gama však, naštěstí pro živé organizmy, nepronikne atmosférou Země a tak
musí proto být pozorováno jen z kosmu.
Astronomové na Zemi jej sledovali také. Použili při tom 2,2 m dalekohled
Evropské jižní observatoře v La Silla v Chile. Skupinu pozorovatelů vedl Jochen
Greiner z Ústavu Maxe Plancka Extraterestriální fyziku v Garchingu v Německu.
Podařilo se jim zachytit slábnoucí dosvit na dalších sedmi vlnových délkách světla.
Pozorování tohoto týmu začala v 06:50 UT, jen 3 min po zachycení GRB družicí
SWIFT. V čase 6 minut po detekci výbuchu se do pozorování automaticky zapojil i
robotický 60 cm dalekohled REM umístěný rovněž na
observatoři v La Silla. Tento
dalekohled však nic podstatného nezachytil. Do pozorování dosvitu se postupně
zapojovaly i další přístroje. Zhruba 100 minut po zachycení výbuchu bylo
zahájeno i pozorování spektroskopem FORS u dalekohledu VLT na observatoři
Paranal v Chille. Z tohoto
pozorování byl odvozen rudý posuv a tedy i vzdálenost události na hodnotu 6,7. To
jej řadí mezi nejvzdálenější pozorované objekty ve vesmíru. Původní rekordman
měl rudý posuv 6,29.
Podle: NASA
LHC bude odstaven na dva měsíce
Technická závada přinutila vědce k odstavení urychlovače částic LHC (Large
Hadron Colliser), ve kterém chtějí simulovat podmínky "Velkého třesku", nejméně
na dva měsíce. Oznámili to v sobotu.
Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN) přiznala, že v pátek došlo k úniku
hélia a závada je natolik vážná, že si vyžádá nejméně dvouměsíční odstávku
celého zařízení. Přesná příčina závady není ještě úplně jasná, ale míá se za to,
že díky špatnému propojení dvou supravodivých magnetů zřejmě došlo k jejich
poškození a následnému mechanickému poškození chlazení a úniku hélia z něj.
Large Hadronu Collider (LHC) na Švýcarsko - Francouzské hranici byl slavnostně
spuštěn jen před 10 dny, ale kvůli chlazení už byl za tu dobu dvakrát nakrátko
odstaven.
"Protože LHC je supravodivý stroj, který pracuje za velmi nízkých teplot, bude
nyní muset být kvůli opravě ohřát na běžnou teplotu a následně znovu ochlazen na
provozní teplotu minus 271.3° Celsia. Tento proces zabere asi dva měsíce," řekl
mluvčí CERN James Gillies. Potvrdil také, že přísné bezpečnostní předpisy
zajistily, že žádné riziko pro lidi nehrozilo. "Je to velmi komplikovaný stroj a
vždy jsme věděli, že v počáteční fázi projektu k takovému incidentu může dojít,"
řekl také Gillies.
20. září
2008
Kosmický
prach skutečně vypovídá o srážce planet
Velké množství prachu objevené astronomy u jednoho vzdáleného binárního
hvězdného systému nasvědčuje tomu, že se zde navzájem srazily a zničily dvě
planety o velikosti Země. Oznámili to včera američtí výzkumníci a uzavřeli tak
více než tři roky trvající výzkum, viz. článek na tomto webu z 22. července
2005.
"Je to jako kdyby se navzájem srazily Země a Venuše," sdělil Benjamin Zuckerman,
astronom Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA), který na studii pracoval.
"Astronomové zatím nikdy dřív neviděli nic jiného, co by vypovídalo o takto
katastrofální srážce v plně vyvinuté planetární soustavě."
Závěry výzkumu týmu astronomů z UCLA, státní
university Tennessee a Kalifornského technologického institutu byly publikovány 13.9. 2008 v
ArXiv a byly přijaty k publikaci v časopisu Astrophysical
journal. Astronomové od roku 2005 pozorovali a zkoumali prach obíhající kolem
hvězdy deváté magnitudy označované jako BD +20°307. Ta je vzdálena od Země 300
světelných roků směrem k souhvězdí Berana (Aries), nevýrazného souhvězdí mezi
Býkem a Rybami.
Zjistili, že jde binární systém žlutých hvězd typu G0, jen o něco větších než
naše vlastní Slunce, které kolem sebe obíhají s periodou asi 3,5 dne. Okolo BD
+20°307 se nachází zatím nejprašnější prostředí, které kdy astronomové kolem
takové hvězdy našli. Hvězda o stáří 300 milionů let už má pravděpodobně utvořen
kompletní planetární systém, ve kterém před více než 1.000 let došlo ke
katastrofické srážce dvou jejích planet obíhajících ve vzdálenosti zhruba 1 AU
od hvězdy. Prach kolem hvězdy je pak výsledkem jejich vzájemného zničení.
"Pokud by byl na obou planetách nějaký život, pak ho masivní srážka zničila
během minuty," řekl Gregory Henry ze Státní university Tennessee.
"Srážka planet u BD +20 307 nebyla pozorována přímo ale byla odvozena z
mimořádně velkého množství prachu který obíhá kolem dvojice hvězd v přibližně
stejné vzdálenosti jako Země a Venuše kolem našeho Slunce," pokračuje Henry.
"Pokud tento prach ukazuje na přítomnost planet podobných Zemi, pak zároveň
představuje i první známý příklad planet na oběžné dráze kolem blízké
dvojhvězdy."
K vlastnímu objevu prachu kolem BD +20°307 došlo už červenci 2005, kdy tým
ohlásil, že tento systém pozoroval. Tehdy ale astronomové předpokládali, že jde
o jednotlivou osamělou hvězdu typu našeho Slunce, obklopenou jemným prachem o
teplotě okolo 100°K.
"Objev vyvolává dvě velmi zajímavé otázky," řekl Fracis Felel ze Státní
university Tennessee. "Jak a proč se oběžné dráhy planet v takto starém a zralém
systému destabilizovaly? A mohlo k takové srážce dojít i v naší vlastní sluneční
soustavě?
Autory studie jsou B. Zuckerman, Francis C. Fekel, Michael H.
Williamson, Gregory W. Henry a M.P.Muno
18. září
2008
Zákryt Plejád
Brzy ráno, od cca 4:00 SELČ, v sobotu 20. září 2008, mohou pozorovatelé na severní polokouli sledovat hvězdokupu Plejády, přes jejíž část bude přecházet Měsíc. Ten při tom zakryje některé z jejich nejjasnějších hvězd.
Plejády, které známe také pod názvy Pleiades, M45, Kuřátka, Sedm sester nebo Subaru (ano má je znaku stejnojmenná japonská automobilka), jsou jednou z nejznámějších mladých otevřených hvězdokup. Hvězdokupa čítá celkem okolo 1000 hvězd, kterých lze prostým okem, bez dalekohledu, pozorovat 6 až 10. Zabírá prostor o rozměru asi 20 světelných let. Nachází se v souhvězdí
Býka (Taurus), ve vzdálenosti asi 380 světelných let od Země a setkáme se s ní v mnoha mytologiích. V minulosti byla dokonce považována za samostatné souhvězdí.
Krása hvězdokupy je podtržena tím, že světlo jejích nejjasnějších hvězd je odráženo modrými prachovými reflexními mlhovinami. Hvězdokupa je stará (mladá) asi 50 - 80 milionů let a protože se jedná o otevřenou hvězdokupu, za dalších přibližně 250 milionů let se její hvězdy rozptýlí natolik, že zanikne.
Plejády leží poblíž ekliptiky a proto k jejich zákrytu Měsícem dochází docela často. Jde o vděčný astronomický úkaz, který lze úspěšně pozorovat už malým dalekohledem nebo triedrem.
Letos k němu u nás už jednou došlo, 23. srpna okolo 23 hodiny SELČ. Plejády se při tom ale nacházely nízko nad severovýchodním obzorem a pozorovací podmínky tak tedy nebyly příliš příznivé. Pokud to dovolí počasí, pak si úkaz můžeme zopakovat tuto sobotu od čtvrté hodiny ranní. Měsíc však zakryje jen 3 z nejjasnějších hvězd, jak ukazuje animace polohy Měsíce. Obrázek
zachycuje Měsíc ve 4:00 , 4:30 a v 5:00 hod. SELČ. Ať už budeme či nebudeme moci úkaz pozorovat, berme to jako předkrm před dalšími, zákryty této hvězdokupy, které pro nás nastanou 13. listopadu 2008 od 20 hod. SEČ a 7. ledna 2009 od 18 hod SEČ, a které budou ještě příznivější než tento.
Pokud tedy bude vhodné počasí, poznamenejte si tyto termíny do svého pozorovacího kalendáře a nezapomeňte se dívat, případně fotografovat.
A nezapomeňte, už v pondělí 22.
září v 17:44 projde Slunce pomyslnou rovinou nebeského rovníku ze severu na jih
a nastane podzimní rovnodennost. Skončí tedy léto a začne astronomický podzim.
Mají všechny galaxie prachová "tykadla"?
Tento snímek pořízený už před dvěma lety, 19.září 2006, Hubbleovým kosmickým dalekohledem, zdánlivě neukazuje nic zvláštnějšího než dvě galaxie. První pohled však klame. Důležitým a objevným prvkem snímku je právě to, že menší z obou spirálních galaxií se promítá na pozadí té větší. Na siluetě menší galaxie díky tomu můžeme na světlému pozadí větší galaxie vidět
"tykadla" tmavých prachových struktur, která se zdají být zcela bez hvězd, které by je jinak osvětlovaly. Tyto struktury tvoří něco podobného siluetu suchých větví na jinak olistěném stromě. Protože normálně nejsou takové struktury osvětleny, jsou u galaxií zřídka kdy pozorovatelné. Pokud jsou takové prachové struktury u galaxií běžně, pak se za nimi obvykle nenachází
nic jiného než mezigalaktická temnota, proti které nic nevidíme. Na tomto snímku se ale okraj menší galaxie nachází před světlým tělem větší galaxie a tak astronomové poprvé uviděli prach až tak daleko za viditelnou hranou galaxie.
Galaxie na jejímž pozadí prachové struktury pozorujeme je od nás vzdálena 780 milionů světelných roků. Vzdálenost mezi oběma galaxiemi však ještě nebyla vypočítána. Astronomové předpokládají, že obě galaxie jsou si relativně blízké, ale ne natolik blízké, aby se ve skutečnosti ovlivňovaly. Galaxie v pozadí má rozměry přibližně jako naše Mléčná dráha a je asi 10 krát
větší než galaxie v popředí. Pro správné změření vzdálenosti mezi oběma galaxiemi i obou galaxií je důležité napřed zjistit, nakolik prach galaxií v popředí ovlivňuje reálnou barvu a jas galaxie v pozadí. Většina jednotlivých hvězd na snímku totiž pochází z další, ještě bližší galaxie NGC 253, skrz kterou obě překrývající se galaxie pozorujeme, a která není na snímku
kvůli své velikosti zobrazena.
Tělo blízké spirální galaxie NGC 253, kterou vlastně astronomové před dvěma lety kamerou ACS na Hubblu snímkovali, by se na tomto pohledu nacházelo vpravo od něj. Teprve při podrobném rozboru záběru se ukázalo, že na snímku jsou v pozadí zachyceny i obě překrývající se galaxie. Pozemské dalekohledy na tomto místě nevidí nic jiného než jedinou světlou kapku bez dalších podrobností, ale ostré
"oko" kamery ACS tuto "kapku" rozliší jako dvě samostatné galaxie. Ty byly do katalogů zaneseny pod označením 2MASX J00482185- 2507365.
Snímek lze zvětšit.
Podle: NASA, Hubble site
Hubble má problém s přístrojem NICMOS
A ještě jednou Hubbleův kosmický dalekohled, tentokrát aktuálně.
Příprava poslední servisní mise k Hubbleovu dalekohledu se tento týden dále zkomplikovala. Kromě odkladů zaviněných počasím se přidávají i jiné problémy dané stářím dalekohledu a tím, že servisní mise měla být realizována už dávno.
Chladící systém jiného z přístrojů Hubbla, kamery NICMOS (Near Infrared Cameru and Multi - Object Spectrometer), nepracuje správně a přešel do tak zvaného bezpečného módu, který neumožňuje kameru používat ještě nejméně po několik dalších dnů. Došlo k tomu 11. září 2008, asi 6 hodin po restartu systému, který následoval po aktualizaci softwaru nutného pro přípravu
servisní mise. Technici předpokládají že jde o krystalky ledu v chladícím zařízení a že se jim podaří systém reaktivovat. Vědecké experimenty plánované pro kameru NICMOS však byly pozastaveny, zatím do 21. září. Start čtvrté servisní mise (SM4) je plánován na 10. října a není jisté, zda by bylo do tohoto termínu možné software dalekohledu ještě jednou upravovat, pokud
by se ukázalo, že je to potřebné. Během servisní mise totiž musí být všechny přístroje dalekohledu uvedeny právě do bezpečného módu nebo vypnuty.
Podle: NASA
Slunce, cestovatel nebo přistěhovalec?
Vědci dlouho věřili, že hvězdy inklinují k tomu, zůstat v té části galaxie, kde vznikly. Tuto teorii se ale nedávno rozhodli prověřit někteří astrofyzikové a provedli počítačovou simulaci galaxií podobných té naší. Zjistili při tom, že hvězdy takové jako je naše Slunce se mohou stěhovat na ohromné vzdálenosti.
Toto zjištění může mít závažný důsledek, změnu představy o tom, co to jsou v galaxii tzv. obyvatelné zóny, tedy oblasti podporující vznik a existenci života více než jiné.
"Náš pohled na rozsah obyvatelné zóny na základě části této představy o jistých chemických prvcích nutných pro život, které jsou dostupné v některých částech galaxie se ale nemění," říká Rok Roškar, doktorand astronomie na Washingtonské univerzitě (UW). "Pokud se hvězdy stěhují, pak ani tato zóna nemůže být nehybným místem."
Pokud představa obyvatelné zóny neobstojí, pak by to z měnilo vědecké porozumění tomu, kde, proč právě tam, a jak se život v galaxii může rozvinout, řekl .
Roškar je vedoucím autorem práce popisující objevy vycházející z počítačových simulací, která byla publikována 10. září 2008 v časopisu Astrophysical Journal Letters. Spolu autory jsou Thomas R. Quinn z UW, Victor Debattista z Univerzity Lancashire v Anglii, a Gregory Stinson a James Wadsley z McMaster univerzity v Kanadě. Jejich práce byla částečně financována Státní
vědeckou nadací.
Simulace trvaly více než 100.000 hodin strojového času na clusteru počítačů Washingtonské univerzity a na superpočítači Texaské univerzity. Vědci při tom pracovali s formováním a vývojem galaktického disku skládajícího se z materiálu, který byl k dispozici 4 miliardu roků po velkém třesku.
Simulace začínají v podmínkách panujících před asi 9 miliardami let, kdy již byla k dispozici většina hmoty disku naší galaxie, ale formování současného disku ještě nezačalo. Vědci tedy nastavili základní parametry simulace tak, aby napodobovaly vývoj Mléčné dráhy až do toho bodu, pak ale nechali fiktivní galaxii, aby se vyvíjela sama. Celé 50 MB video tohoto procesu
si můžete prohlédnout na stránkách univerzity.
Vědci dříve předpokládali, že pokud je hvězda během svého oběhu kolem středu galaxie zachycena spirálním ramenem, stane se její oběžná dráha stejně nevyzpytatelná, jako když se rozkmitá kolo automobilu, který najede do díry na silnici.
Ale v nových simulacích se ukázalo, že oběžné dráhy některých hvězd mohly zůstat více méně kruhové i po uderu spirální vlny. Například naše Slunce má téměř kruhovou oběžnou dráhu a tak objev naznačuje, že když před 4,59 miliardami let Slunce vznikalo, mohlo by být buď blíže nebo nebo naopak dále od středu galaxie, než je teď, kdy je na půli cesty směrem k vnějšímu
okraji galaxie.
Stěhování hvězd pomůže také vysvětlit dlouholetý problém chemického složení hvězd v sousedství naší sluneční soustavy. Díky němu se tak zde mohly sejít hvězdy pocházející původně z velmi odlišných míst, řekl také Roškar. Takovéto stěhování hvězd, jak se zdá, závisí na spirálních ramenech galaxií, která zakřivují jejich průchod galaxií, tvrdí dále Roškar.
"Naše počítačem simulovaná galaxie je při formaci svého disku hodně idealizovaná, ale věříme, že odráží formování galaxie typu Mléčné dráhy. Tento typ studování Mléčné dráhy je ale nejtěžší věcí, kterou můžeme udělat, protože se nacházíme uvnitř ní a ne všechno tak můžeme vidět. Najisto tak nemůžeme říct, že Slunce se stěhovalo právě tak." Ovšem nedávné výzkumy
prokazují, že by se takovéto stěhování hvězd mohlo vyskytovat i v dalších galaxiích, řekl Roškar a doplnil že jeho tým není první, který navrhuje, že hvězdy se během svého života v galaxii přemisťují na ohromné vzdálenosti napříč galaxiemi. Jsou ovšem první, kteří jsou schopni demonstrovat efekty takového stěhování při simulaci růstu galaktického disku.
Objevy jsou založeny na několika bězích simulací, ale očekává se, že další simulace za stejných parametrů a fyzikálních vlastností dají do značné míry stejné výsledky. Jak poznamenal další z členů objevitelského týmu James Wadsley, "když zamícháte šlehačku do šálku kávy, zřídka uvidíte stejný výsledný vzorek, ale obecně půjde o stejný proces a výsledná chuť bude vždy
stejná."
Vědci plánují provést řadu dalších simulací s měnícími se fyzikálními podmínkami, aby vytvořili různé druhy galaktických disků a z toho pak určili, zda hvězdy vykazují podobnou schopnost stěhování se na velké vzdálenosti i uvnitř jiných druhů galaktických disků.
Zdroj: Univerzity of Washington
Jak hmotná může být černá díra?
Položili jste si někdy otázku jak může být černá díra velká, nebo lépe řečeno
hmotná? Nebyli jste sami. A pokud vám nestačí odpověď "moc", pak vězte, že nyní se zdá, že odpověď na tuto otázku byla
nalezena. Podle výzkumů astrofyziků z univerzity Yale to vypadá, že velikost
černých děr je shora omezena a nemohou tedy narůst do jakýchkoliv rozměrů.
Kdysi byly černé díry považovány za vzácné a exotické objekty, dnes však víme, že je jich všude po vesmíru plno, a že největší a nejhmotnější z nich se nachází ve
středech největších galaxií. Tyto "ultra masivní" černé díry mají hmotu
větší než jedna miliarda hmot našeho vlastního Slunce.
Teď však Priyamvada
Natarajan, mimořádný profesor astronomie a fyziky na univerzitě Yale a odborný
asistent v Radcliffově institutu pro pokročilá studia a Ezequiel Treister,
postgraduální student na Havajské univerzitě, prokázali, že dokonce ani největší
z těchto gravitačních monster nemohou růst zcela neomezeně. Zdá se, že se
jejich růst zastaví, když dosáhnou hmotnosti asi 10 miliard hmot Slunce.
Tyto ultra masivní černé díry, nalezené ve středech největších eliptických
galaxií a v obrovských galaktických shlucích, jsou největší známé v celém vesmíru.
Dokonce i velká černá díra ve středu naší vlastní galaxie je proti nim jen drobeček. Je až tisíckrát menší než tato obrovitá monstra. Ale ani tyto obrovské černé díry,
které nahromadí svoji hmotu pohlcováním okolního plynu, prachu a hvězd, jak se
zdá, nejsou schopny přerůst tento limit a to bez ohledu na to, kdy a kde se ve
vesmíru objeví. "Neděje se to jen dnes," řekl Natarajan. "Jejich růst se
zastavil v každé éře vesmíru."
Studie, která byla uveřejněna v měsíčníku Monthly Notices Královské astronomické
společnosti (MNRAS), představuje poprvé horní limit hmotnosti černé
díry, ke kterému dospěli Natarajan a Treister, na základě existujících optických a
rentgenových dat těchto ultra masivních černých děr. Na nich ukázali, že, všechna
pozorování, ač jsou v mnohém odlišná, jsou v jednom shodná. Vývoj černé díry se zastaví v
určitém bodě jejich vývoje.
Jedno z možných vysvětlení, které navrhl Natarajan, je v tom, že černé díry nakonec
dosáhnou rovnovážného bodu, kdy vyzařují tolik energie kolik jí zkonzumují ze
svého okolí a tím se jejich vývoj zastaví.
Autory studie jsou Priyamvada Natarajan (Yale University a Radcliffe Institute
for Advanced Study), Ezequiel Treister (Evropská jižní observatoř v Chile a
Havajská univerzita).
Podle: Yale university
14. září
2008
Nový
přesný rychloměr pro astronomii
Události odehrávající se v kosmických rozměrech jsou často z povrchu Země sotva
rozeznatelné. Toto vysvětluje třeba skutečnost, proč nejsou astronomové
schopni přímo prokázat, že se vesmír rozpíná, ani že v současnosti ještě nejsou
schopni pátrat po planetách velikostí srovnatelných se Zemí.
Tato skutečnost se ale zvolna mění. Nedávno mezinárodní tým výzkumníků
spolupracující s Institutem kvantové optiky Maxe Plancka otestoval měřící
metodu, která dovolí taková pozorování vykonat. Vědci podstatně zdokonalili
metodu určení barvy světla vydávaného nebeskými tělesy a tak budou v budoucnu
schopni použít tuto metodu k určování změn v rychlosti astronomických těles s
přesností na jeden centimetr za sekundu. Bude to asi tisíckrát přesnější než
doposud používané metody a umožní to i pátráni po Zemi podobných planetách nebo
testování toho, zda se rozpínání vesmíru opravdu zrychluje.
Planety mimo naši sluneční soustavu nevidíme přímo. Pozorujeme jen změny ve
světle, které k nám přichází od jejich mateřské hvězdy. Je to podobné, jako když
slyšíte, ale nevidíte houkající sanitku. Víte že sanitka tu je a podle
zvyšujícího nebo snižujícího se zvuku nejen hlasitosti, ale i frekvence, jste
schopni rozlišit, zda se k vám sanitka blíží nebo se od vás vzdaluje. Tento, tak
zvaný Dopplerův efekt nastává i u světla, kde však na rozdíl od zvuku mění jeho
barvu. Jak tedy planety obíhají kolem své hvězdy, hvězda se díky jejich
gravitaci kolébá kolem společného těžiště a tak se od Země periodicky vzdaluje a
přibližuje. Astronomové tak mohou díky Dopplerovu jevu měřit, zda je světlo
hvězdy modřejší, když se k nám přibližuje, nebo zda je červenější, když se od
nás vzdaluje.
Používáním nové metody jsou vědci schopni určit barvu svitu hvězd mnohem
přesněji. "Doufáme, že nakonec budeme moci měřit posuny s přesností jednoho
centimetru za sekundu," říká Thomas Udem, který projekt v Max Planck Institute
of Quantum Optics v Garchingu v Německu vede. "Zatím mohou astronomové sledovat
Dopplerův jev jen u hvězd, které se posunují směrem k zemi nebo od ní rychlostí
asi deseti metrů za sekundu. Jen pro srovnání, Země způsobuje změnu v rychlosti
pohybu Slunce asi 10 centimetrů za sekundu. To je směšně pomalá změna pohybu ve
srovnání s rychlostí 220 kilometrů za sekundu, kterou se Slunce pohybuje kolem
středu naší galaxie."
Zvýšená přesnost měření by také mohla pomoci určit, zda se v
rozumně krátké lhůtě, např. 10 let, rozpínání vesmíru opravdu urychlilo. To by podpořilo závěry získané z
měření kosmického mikrovlnného pozadí a získal by se tak přímý důkaz, že se
expanze vesmíru opravdu urychluje. Se současnou přesností měření by astronomové
museli na takové potvrzení čekat několik tisíc let, než by mohli účinek rozpínání na
vhodném kosmickém objektu přímo změřit.
Za objev metody optického frekvenčního hřebenu, na které je toto přesné měření
založeno, získal Theodor Hänsch (1941), ředitel Institutu v Garchingu, v roce
2005 Nobelovu cenu za fyziku společně s Johnem L. Hallem (1934). Hänsch pracuje
na metodě už od roku 1970, kdy vynalezl tehdy nový typ laseru umožňujícího velmi
přesné měření frekvencí přechodu v tzv. Balmerově sérii (přesnost 10-6).
Koncem století vyvinul teorii právě vzpomínaného optického frekvenčního hřebene,
který Hall o rok později dokončil. S optickým frekvenčním hřebenem lze doslova
rozčísnout super jemnou strukturu elektronových obalů atomů, a tak
dosáhnout přesnosti 10-15 a dramaticky zvýšit přesnost měření
rychlostí až
na hranici jednoho centimetru za sekundu.
Objev za který Hänsch a Hall obdrželi Nobelovu
cenu je navíc i velmi dobře
využitelný nejen v astronomii, ale i komerčně. Uplatňí se mimo kosmického
výzkumu i při konstrukci superpřesných hodin a díky němu se např. značně zpřesní
satelitní navigační systémy nebo pomůže kriminalistům při odhalování
teroristů, když ulehčí detekci molekul výbušnin na prstech či podrážkách bot
podezřelých.
Podle: sciencedaily
13. září
2008
Čína chystá výstup do volného kosmu
Čína začala s odpočítáváním dalšího svého startu do kosmu s lidskou posádkou.
Zatímco doposud se neurčitě hovořilo o startu někdy mezi 25. a 30. zářím 2008, v
pátek bylo stanoveno datum a čas startu na 25. září 2008 v 13:10 UT. Půjde tedy
o noční start, protože tou dobou bude na čínském kosmodromu už 21:10 místního
času. Bude to třetí čínský let do vesmíru s lidskou posádkou let do vesmíru,
který tentokrát zahrne i výstup do volného kosmického prostoru.
V říjnu 2003 se Čína stala teprve třetí zemí na světě, která vlastními silami
vyslala do kosmu vlastního astronauta, o další dva roky později, v roce 2005,
uskutečnila let s vícečlennou posádkou a nyní hodlá nechat astronauta vystoupit
mimo kosmickou loď.
"Budeme sledovat počasí, abychom se rozhodli, zda let vypustíme tak, jak je
naplánováno," vyjádřil se pro list Oriental Morning Post, konzultant pro
raketový systém letů s lidskou posádkou Huang Chunping. "Výstup do kosmu se bude
konat po pátém obletu Země," dodal Huang.
Minulý rok Čína poslala na oběžnou dráhu kolem měsíce vlastní sondu a jejími
dalšími cíly je stavba jednoduché kosmické stanice a přistání na Měsíci.
12. září
2008
Hurikán odložil dodávku pro ISS
Ruská a americká kosmická agentura se v pátek rozhodly pozdržet plánované
sobotní přistání nákladní lodi Progress u Mezinárodní kosmické stanice poté, co
hurikán Ike přinutil k evakuaci řídící středisko v Texasu.
Úředníci obou agentur oznámili, že přistávací operace bude pokračovat příští ve
středu, tedy téměř pět dnů po původním datu.
"NASA musela evakuovat jejich Houstonské řídící středisko a požádala nás
posunutí zakotvení Progresu," řekl Valerij Lyndin, mluvčí ruského řídícího
střediska v telefonickém rozhovoru z řídícího střediska v Korolevu u Moskvy. "Je
to tak lepší, aby se předešlo jakémukoliv riziku."
Statisíce lidí muselo kvůli hurikánu opustit pobřeží Texasu, kudy se bude
hurikán Ike pohybovat, a protože směřuje i na čtvrté nejlidnatější město USA,
Houston, bylo ve čtvrtek rozhodnuto i o uzavření NASA Johnson Space Center v
Houstonu. Kontrola nad ISS byla předána záložním řídícím střediskům poblíž
Austinu v Texasu a u Huntsville v Alabamě.
Lyndin řekl, že podle nového harmonogramu zakotví
Progress M-65 u ISS ve 22:50 moskevského času (18:50 UTC) ve středu 17. září.
Zásobovací loď odstartovala z ruského kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu ve
středu 10. září a původně měla u ISS zakotvit už tuto sobotu v 01:00 moskevského
času.
Lyndin také řekl, že Progress M-65 jako obvykle
doručí na stanici asi 2,5 tuny jídla, vody, paliva a osobních věcí pro posádku
ISS od jejich blízkých. Náklad ovšem také obsahuje například nový ruský skafandr
Orlan-MK, který už plně computerizovaný.
Orbitálnímu komplexu v současné době velí ruský kosmonaut Sergej Volkov a
posádku tvoří letoví inženýři Oleg Kononěnko a Greg Chamitoff.
10. září
2008
Vědci doufají v překvapení s experimentem ALICE
Vědci zapojení do historického experimentu "Big Bang", který právě dnes začíná ve švýcarském středisku CERN doufají, že experiment přinese mnohá překvapení spojená s vesmírem obecně
a zejména s prvními okamžiky na jeho počátku. Odmítají však názor, že to bude zároveň i počátkem konce světa.
Obrovský přístroj, Large Hadron Collider (LHC), je nejnovějším a nejsilnějším v řadě částicových urychlovačů, které nám od 70 let minulého století umožňovaly pronikat hlouběji do struktury hmoty a nahlédnout zpátky v čase. Je sedmkrát výkonnější než jakýkoliv jiný dosavadní urychlovač. Vědci proto předpokládají, že jim LHC umožní nahlédnout až do podmínek, které
panovaly jen několik miliardtin sekundy po vzniku našeho vesmíru ve Velkém třesku (Big Bang).
K čím menším strukturám hmoty se chtějí vědci dostat a čím dále chtějí proniknout v čase k samému počátku, tím větší energii musejí vyvinout a tím větší přístroj musejí postavit.
LHC je proto stroj, který lze označit za opravdu velký. Jde o 27 kilometrů dlouhý tunel o průměru 16,5 metru vybudovaný zhruba 100 metrů pod povrchem poblíž Ženevy na hranicích mezi Švýcarskem a
Francií. Zařízení umístěné v tomto tunelu váží více než 38000 tun. Samotný collider však je jen jednou ze tří částí celého projektu. Dalšími jsou 4 obrovské komory kolem tunelu LHC, kde jsou umístěny detektory, a tak zvaný GRID, což je celosvětová síť počítačů a programového vybavení, která bude zpracovávat výsledky experimentů probíhajících v LHC.
Robert Aymar, francouzský fyzik, který vede výzkumné středisko CERN odhaduje, že objevy, které z jeho organizace vyprodukuje dosáhnou hodnoty 6,4 miliardy euro (9,2 miliardy dolarů) a ovlivní celou lidskou společnost. Náklady na výstavbu LHC a příslušnou infrastrukturu, dosáhly 4,4 miliardy euro. Financování projektu poskytlo převážně 20 členů organizace CERN, na
projektu se však podílí celkem 111 zemí světa, včetně naší republiky.
"Pokud se neobjevíme něco z toho, co očekáváme, že najdeme a objevíme věci, které jsme nepředvídali ani nepředpokládali, bude to ještě mnohem více stimulující, protože to znamená, že přírodě rozumíme méně než jsme si mysleli," řekl britský fyzik Brian Cox.
"To co bych rád viděl se nedá očekávat," řekl Gerardus t'Hooft z Michiganské univerzity. "Možná, že nám LHC ukáže věci, o kterých ani netušíme, že existují."
Uvnitř LHC budou vědci proti sobě vystřelovat rychlostí blízkou rychlosti světla dva paprsky částic, aby při jejich srážce vytvořili v mikroskopických podmínkách to, co se dělo při nebo těsně po Velkém třesku.
Kosmologové v současnosti tvrdí, že tento výbuch objektu o velikosti malé mince, při kterém vznikl náš vesmír a v jehož prvním okamžiku bylo určeno vše, co jej charakterizuje nejen dnes, ale i v minulosti a budoucnosti, nastal před asi 13,7 miliardami let. Byl to počátek, který nakonec vedl ke vzniku hvězd, planet a nakonec i ke vzniku pozemského života.
Ale klíčovým cílem experimentu v CERN je najít tzv. "Higgsův boson," hypotetickou částici pojmenovanou po skotském fyzikovi Peteru Higgsovi, který v roce 1964 předpověděl částici s energií a hmotou, která by umožnila vznik vesmíru.
Zkoumány mají být ale i další záhady a otazníky fyziky a kosmologie, např. supersymetrie, temná hmota a temná energie a vztahy mezi nimi a mnohé další. Experimenty pojmenované ATLAS a CMS tak budou pátrat po Higgsově bosonu, skrytých rozměrech a temné hmotě, experiment LHCb se zaměří na antihmotu a nakonec experiment ALICE bude studovat podmínky
Velkého třesku. Díky tomu se ale vyskytly i obavy z toho, aby při experimentu nevznikly miniaturní "černé díry", které by mohly ohrozit nejen zařízení v CERN, ale i celou planetu. Vědci v CERN, ve Spojených státech a Rusku takové obavy striktně odmítají a proto k tomu o víkendu vydali prohlášení, které takové obavy striktně popírá. Poukazují zejména na
to, že množství hmoty se kterou se v CERN pracuje je malé, a že Zemi každodenně bombardují kosmické paprsky o mnohem větších energiích, než které je schopen vyvinout LHC.
Názor Briana Coxe, na teorie konspirací, ve kterých mají vědci veřejnosti cosi zamlčovat, ještě více ostřejší. "Jsem ohromně podrážděn teoretiky konspirace, kteří kolem sebe šíří takové nesmysly."
I když experiment začne pracovat dnes brzy po 9 hodině ráno, scenáristé kalamitních scénářů se zcela jistě ničeho nedočkají. Kontrolovat stav některých kritických částí zařízení lze skutečně online. Například poklepem na obrázek v záhlaví článku získáte aktuální přehled o stavu chlazení magnetů jednotlivých sektorů zařízení.
Při prvních testech totiž bude do LHC vstříknut pouze jeden paprsek částic, který bude urychlovačem obíhat pouze jedním směrem. První testy mají vyzkoušet hlavně funkci urychlování a zaostřování paprsku částic. Další, protisměrný paprsek bude použit až za několik týdnů a tak se výsledků prvních srážek dočkáme nejspíš až později na podzim nebo koncem roku. Co se při
tom objeví, tím se nechejme překvapit.
Podle: CERN, LHC, Wikipedia
NASA bude zkoumat tajuplnou vrstvu Slunce
Příští rok v dubnu se astronomové chtějí na 8 minut podívat na jednu s doposud tajuplných vrstev sluneční atmosféry. Jde o tak zvanou "přechodovou oblast", oblast sluneční atmosféry nacházející se asi 5.000 km nad viditelným povrchem hvězdy, kde magnetické
pole překoná tlak hmoty a převezme kontrolu nad chováním slunečního plynu. Je to místo, odkud vybuchují sluneční erupce a odkud začínají svoji cestu do kosmu koronální výtrysky hmoty (coronal mass ejections - CMEs) a místo, kde je sluneční vítr tajemně urychlován na rychlosti více než 1,5 milionu kilometrů za hodinu. Zkrátka, jde o rodiště kosmického počasí.
Vědci doufají, že se jim podaří odhalit jeho tajemství. "Počátkem příštího roku se chystáme vypustit experimentální teleskop, který může měřit směr a sílu magnetického pole v přechodové oblasti, " vysvětluje Jonathan Cirtain z Marshall Space Flight Center (MSFC). Dřívější studie měřily tato pole jen nad a pod přechodovou oblastí, ale nikdy uvnitř ní. "Doufáme, že budeme první."
Teleskop, který by to měl umožnit, se jmenuje SUMI, zkratka pro Solar Ultraviolet Magnetograph Investigation, tedy Sluneční ultrafialový magnetograf. Byl vyvinut astronomy a inženýry v MSFC a aktuálně se počítá s jeho startem ze základny White Sands v Novém Mexiku v dubnu 2009.
SUMI pracuje se Zeemaným štěpením. Tento efekt, na obrázku nahoře, objevil v 19. století holandský fyzik Pieter Zeeman. Když je skleněná trubice naplněná rozžhaveným plynem vložena do magnetického pole, spektrální čáry plynu se rozštěpí do dvou mírně rozdílných barev. Čím silnější magnetické pole je, tím dojde většímu rozštěpení. Ke stejnému efektu dochází i na Slunci, kde jsou například některé
spektrální čáry plynného železa rozštěpeny magnetickým polem sluneční skvrny.
Měřením šířky mezery ve štěpení spektrálních čar astronomové odhadují sílu magnetického pole sluneční skvrny. Navíc, měřením polarizace linie rozštěpení lze zjistit i směr magnetického pole. No a síla a směr magnetického pole, to je vlastně to podstatné, co jsme kdy chtěli o magnetickém poli vědět.
Tento trik byl aplikován už na tisíce slunečních skvrn, ale nikdy ne přechodovou oblast, jen její horní okraj. Proč tomu nedošlo?
"Máme opravdu smůlu," říká Cirtain. "Plyn v přechodové oblasti nevydává příliš mnoho silných spektrálních čar, které bychom mohli pozorovat ve viditelné části spektra." Produkuje je ale v ultrafialové části spektra, kterou ze zemského povrchu nemůžeme sledovat. "Proto musíme opustit Zemi."
Ultrafialový teleskop SUMI odstartuje na špičce rakety Black Brant na suborbitální let, který jej zavede až do výšky 300 km. "Budeme nad více než 99.99% zemské atmosféry," říká Cirtain. Po asi 68 sekundách letu vzhůru se otevře kryt a dovolí teleskopu SUMI krystalicky čistý pohled na Slunce v ultrafialovém oboru. "Od tohoto okamžiku máme jen 8 minut na práci. Vybereme
si za cíl aktivní oblast a začneme sbírat data."
Magnetograf SUMI je naladěn na studium dvojice spektrálních čar. Jednou z nich je trojitě ionizovaný uhlík (CIV) na 155 nanometrech a druhou pak jednou ionizovaný hořčík (MgII) na 280 nanometrech. "Na těchto iontech není nic zvláštního, jen produkují nejlepší a nejjasnější spektrální čáry při teplotách a hustotách typických pro přechodovou oblast," poznamenává Cirtain.
Cirtain odhaduje jak se asi bude cítit, když se jeho drahocenný přístroj bude řítit 300 km nad Zemí rychlostí 8.000 km za hodinu. "Půjde o osm minut strachu. Začnu dýchat až se kryt opět zavře a SUMI začne svůj sestup zpět na Zem. Návrat do atmosféry, otevření padáků, přistání zpět ve White Sands, jeho nalezení," vypočítává Citrain dále, co ho čeká.
Krátký let pravděpodobně nevede ihned k zásadním objevům." Bude ale demonstrovat koncept SUMI a ukáže jestli to bude fungovat." Úspěch letu by vedl k dalším letům a nakonec i k instalaci magnetografu podobného SUMI trvale na některém z kosmických dalekohledů. "Je to zatím jen sen," říká Citrain. Přechodová oblast je připravena podrobit se nám...
Podle: Science@NASA
První
snímky asteroidu Steins ze sondy Rosetta/OSIRIS
Včera, 6. září 2008, uveřejnila
Evropská kosmická agentura první snímky z těsného průletu sondy Rosetta kolem
asteroidu Steins. Snímky pořízené kamerou OSIRIS v sobě nejbližšího přiblížení,
dne 5. září 2008 ve 20:58 SELČ, byly představeny na speciální tiskové konferenci
uspořádané jen o 15 hodin později.
Asteroid Steins je na snímcích ze vzdálenosti přibližně 800 km vidět ze dvou
dvou různých perspektiv a to umožnilo poměrně přesně určit jeho rozměry i
celkovou topografii. Účinný průměr asteroidu je 5 km, přibližně takový jak se
předpokládalo. Na vrcholu asteroidu (v pozici jak je na snímku), se nachází
velký kráter s průměrem kolem 2 km.
Předběžné výsledky pozorovací kampaně tak, jak byly oznámeny 6. září 2008.
Velikost: 5.9 x 4 km (ekvivalentní účinný průměr 5 km)
Tvar: podobný broušenému diamantu
Albedo: 0.35 ± 0.05
Krátery: Hlavní kráter (severní) s průměrem kolem 2 km, druhý velký kráter se
nachází v zastíněné oblasti, řetěz 7 přibližně stejně velkých kráterů.
Na asteroidu se nachází celkem 23 kráterů s průměrem větším než 200 m, což
svědčí o bouřlivé kolizní historii tělesa.
Snímky získané kamerou OSIRIS se pozoruhodně shodují s předpověďmi zpracovanými
ještě před průletem. Zajímavé jsou i předběžné výsledky experimentu GIADA, který
sledoval množství částic v okolí asteroidu. Potvrzeno bylo, že okolí asteroidu
je čisté, a že se zde nenachází ani velmi malé částice.
Podle: ESA
5. září
2008
Černá díra uprostřed naší galaxie "klame tělem"
Že se v centru naší galaxie, Mléčné dráhy, nachází supermasivní černá díra není žádným překvapením. Když se ale na ni ale astronomové poprvé podívali zblízka, překvapení se dostavilo. Poloha černé díry se nekryje
s nejsilnějším zdrojem záření, které k nám ze středu galaxie přichází.
Základními stavebními kameny vesmíru velkých měřítek jsou kupy galaxií, seskupení desítek až stovek galaxií, které tvoří jakousi pavučinu, vláknitou strukturu normální (svítící) hmoty, která je prostoupena a obalena mnohem větším množstvím temné hmoty, o jejíž povaze a podstatě toho zatím mnoho nevíme.
Jednotlivé galaxie v této struktuře pak jsou jakýmisi hvězdnými ostrovy, složenými ze stovek miliard hvězd a spousty plynu a prachu. Uvnitř galaxií se většinou nachází velmi hmotné černé díry, jejichž hmotnost dosahuje jednotek až stovek milionů hmot našeho Slunce.
Černá díra uprostřed naší galaxie patří spíše mezi ty menší z nich. Její hmotnost totiž odpovídá jen asi čtyřem miliónům Sluncí. Ovšem i tak o sobě dává vědět mohutným tokem rádiového, infračerveného a rentgenového záření z místa, kterému se říká Sagittarius A*. Až doposud se mělo zato, že zdroj Sagittarius A* přesně odpovídá poloze galaktické černé díry. Nyní je však
všechno jinak.
Za pomoci radioastronomické techniky nazvané interferometrie o velmi dlouhé základně (VLBI - Very Long
Baseline Interferometry), kombinováním radioteleskopů na Havaji, v Arizoně a Kalifornii (obrázek vpravo - lze zvětšit), dokázali dosáhnout detailů o rozlišení pouhých 37 mikro arcsec, při kterém by teoreticky mohli rozlišit podrobnosti o velikosti basebalového míčku na povrchu Měsíce. Jde o zatím největší rozlišení, které bylo v radioastronomii dosaženo. Virtuální
radioteleskop pracoval na vlnové délce 1,3 milimetru, která umožňuje proniknout hluboko do mlžného závoje mezihvězdné hmoty ve středu Mléčné dráhy. Právě použití této vlnové délky bylo v experimentu inovativní, protože technika VLBI je běžně omezena na vlnové délky 3,5 mm a delší.
V centru Mléčné dráhy nevládne žádná selanka, naopak panuje zde dokonalý chaos nepravidelně proudící hmoty. Zatím se však, do jisté míry automaticky předpokládalo, že záření přicházející k nám ze zdroje Sagittarius A*, které vzniká díky hmotě dopadající z okolí na povrch černé díry, bude mít více méně diskovitou strukturu, a že černá díra se nachází přesně ve středu
takového disku.
Díky rozlišení nového experimentu, které více než tisícinásobně převyšuje nejemnější podrobnosti dosažitelné například za použití Hubblova kosmického dalekohledu se však zjistilo něco úplně jiného. Ukázalo se, že Sagittarius A* má průměr jen asi třetiny vzdálenosti Země - Slunce, tedy přibližně 50 milionů kilometrů. To je ale podstatně méně, než by odpovídalo zářící
oblasti obklopující černou díru takové hmotnosti jako je hmotnost té v se středu Mléčné dráhy (obr. vlevo).
Zdá se tedy, že zdroj záření je vzhledem k černé díře položen poněkud asymetricky a to buď ve vzdálenější oblasti na vnějším okraji disku nebo ve vysokorychlostním proudu hmoty, který od sebe supermasivní černá díra odmrštila v chaosu, který kolem ní vládne. Co to tedy opravdu je, zda žhavá korona, obíhající horké místo nebo odmrštěný vysokorychlostní proud hmoty, to
ukáží až další pozorování.
Neoddiskutovatelné ovšem je, že silné záření, které je jediným viditelným projevem přítomnosti černé díry, k nám přichází z jednoho místa a samotná černá díra se ukrývá bokem. Některé teoretické modely, pokoušející se vysvětlit bouřlivé a chaotické procesy probíhající ve středu Mléčné dráhy něco takového předpokládaly a diskutovalo se i o tom, zda by pozorování
zářícího disku nemohlo poskytnou siluetu (stín) samotné černé díry. Ovšem něco jiného je teoretický předpoklad a něco jiného samotné pozorování, které přinejmenším pětkrát převýšilo přesnost všech dosavadních teoretických modelů.
Do budoucna tedy vědci plánují další upřesnění pozorování rozšířením pozorovacích míst a jejich "párováním" a doufají, že se jim podaří dále zkrátit pozorované vlnové délky až na hodnotu 0,85 mm.
Nový objev oznámil Sheperd Doeleman z Massachusettského technologického institutu v Cambridge, spolu s dalšími 28 kolegy z USA, Holandska a Německa, v časopisu Nature ze dne 4. září.
Nádherný
vesmír
Širokoúhlá kamera Wide Field Imager (WFI), umístěná na 2,2 metrovém dalekohledu Evropské
jižní observatoře (ESO) v La Silla, zachytila za tomto snímku nádherné a složité
víry spirální galaxie Messier 83, menší to obdoby naší vlastní Mléčné dráhy.
Září zde miliardy hvězd a rubínově rudým žárem žhne žhavý vodíkový plyn. Tvar této
galaxie vedl i k jejímu "občanskému" jménu, často se jí totiž říká i Southern Pinwheel (Jižní
větrník).
Pořízení takto dramatického obrazu M83 bylo kromě unikátního přístroje WFI
umožněno i polohou a tím i pozorovacími podmínkami observatoře La Silla, ležící
vysoko v mimořádně suché horské poušti Atacama. Galaxie Messier 83 je od nás
vzdálena zhruba 15 milionů světelných roků směrem k velkému souhvězdí jižní
oblohy Hydra.
I přes svůj průměr více než 40.000 světelných roků, je zhruba 2,5 krát menší než
naše mateřská galaxie Mléčná dráha. Ovšem po jisté stránce je M83 docela podobná
naší galaxii. Obě, jak Mléčná dráha tak Messier 83, mají přes svá galaktická
jádra, krátkou příčku a kolem středu obou galaxií se nachází husté kulovité
seskupení hvězd.
Tento velmi detailní obraz ukazuje spirální ramena M83 ozdobená nespočetnými
jasnými zdroji rubínově rudých světel. Ve skutečnosti jde o obrovská mračna žhavého
vodíkového plynu, která do rudého žáru ionizovaného plynu rozpaluje intenzivní ultrafialové záření nově zrozených
a velmi hmotných hvězd. Tyto oblasti nově se
rodících hvězd pak ostře kontrastují s téměř éterickému zářením pocházejícím ze
starších žlutých hvězd poblíž středu galaxie. Snímek také ukazuje jemnou
strukturu tmavých prachových proudů a proplétajících se spirálními rameny
galaxie.
M83 objevil francouzský astronome Nicolas Louis de Lacaille v polovině
18.století. O několik desítek let později pak byla katalogizována a uvedena ve
slavném seznamu objektů hlubokého vesmíru, který sestavil další francouzský
astronom a slavný lovec komet, Charles Messier. Novodobá pozorování této do
jisté míry záhadné galaxie v ultrafialových vlnových délkách světla a v
rádiových vlnách ukázala, že dokonce i téměř pusté vnější oblasti galaxie (na
tomto snímku nejsou vidět) jsou plné mladých hvězd.
Rentgenová pozorování středu této galaxie také ukázala, že i její střed se
podobá spíše hnízdu s intenzivní tvorbou nových hvězd, hluboko uvnitř mraku
přehřátého plynu o teplotě až 7 milionů stupňů. Messier 83 je také jednou
nejplodnějších galaxií, pokud jde o výskyt supernov. Jen u dvou známých galaxií totiž bylo za uplynulých 100 let zaznamenáno po šesti výbuších supernov. Jedna
z těchto supernov, SN 1957D, byla dokonce pozorovatelná rekordně, po dobu celých 30 roků!
Wide Field Imager (WFI) je specializovaná astronomická kamera napojená na 2,2
metrový dalekohled Max-Planck Society/ESO v La Silla, v Chile. Dalekohled se
nachází v nadmořské výšce téměř 2400 m, na vrcholku hor pouště Atacama.
Observatoř v La Silla má díky tomu jednu z nejprůzračnějších a nejtmavějších
obloh na celé planetě, co z ní dělá místo teoreticky vhodné pro studium těch
nejvzdálenějších hlubin vesmíru.
Pro udělat tento obraz, WFI zíral na M83 pro zhruba 100 minuty skrz série filtrů
specialisty, dovolující mdlý detail galaxie k tomu, aby odhalila sebe. Jasnější
hvězdy v popředí jsou hvězdy v naší vlastní galaxii, zatímco za M83 temnotou je
posypaný mdlými šmouhami vzdálených galaxií .
Tento nově zkompilovaný barevný snímek galaxie M83 vznikl složením čtyř 25
minutových expozic kamery Wide Field Imager pořízených skrz filtry B, V, R,
Halpha. Zorné pole pokryté snímkem je asi 17x17 arcmin. Snímek byl uvolněn ESO
Press Releases 25/08 dne 2.září 2008.
Zdroj: ESO
2. září
2008
Start
k Hubbleovu dalekohledu se přeci jen odkládá
Přesto, že NASA ještě před pěti dny
oficiálně o odkladu startu raketoplánu Atlantis na čtvrtou a poslední servisní
misi k Hubbleovu kosmickému dalekohledu (HST) neuvažovala, dnes se objevily
informace o tom, že si práce na opravě externí nádrže odklad přeci jen vyžádají.
Podle posledních informací by raketoplán měl odstartovat oproti stávajícímu
plánu o dva až tři dny později, tedy 10. nebo 11. října 2008. Šlo by tak už o
druhý odklad startu po rozhodnutí o uskutečnění mise na záchranu kosmického
dalekohledu.
Během poslední servisní mise, původně plánované už na na 28.srpna, má
sedmičlenná posádka raketoplánu instalovat nové přístroje, nahradit nefunkční
součástky a, jak říká NASA, přivést neaktivní přístroje zpět k životu.
Hubbleův dalekohled obíhající kolem Země po oběžné dráze ve výšce 569 km byl
prvním přístrojem svého druhu, který byl navržen tak, aby se dal na oběžné dráze
opravit, aby bylo možné vyměnit vadné součásti a vylepšovat jeho technologie
novými komponentami. To se stalo jeho ohromnou výhodou, ale díky problémům
raketoplánů i téměř smrtelnou pastí, když měl být po havárii raketoplánu Columbia
ponechán svému osudu.
Od svého startu v roce 1990 a zejména po první opravě, která korigovala
nesprávně vybroušené zrcadlo, slouží HST astronomům tak dobře, že když NASA
chtěla poslední servisní misi zrušit, zvedla se napříč celou odbornou, ale
i laickou veřejností mohutná vlna protestů, které vedly nakonec k rozhodnutí dát
dalekohledu ještě jednu šanci.
Jedenáct tun vážící dalekohled se tak nakonec snad přeci jen dočká opravy, která
by měla prodloužit jeho životnost a přinést nám ještě mnoho fantastických
pohledů jak na hluboký a vzdálený vesmír, tak na planety naší sluneční soustavy.
Podle: NASA
1. září
2008
Barevný, "vulkanický" západ Slunce
Sobotní a částečně i nedělní západ Slunce byl o něco barevnější a členitější než obvykle. Pokud jste se nad tím nevědomky pozastavili, pak vězte, že to nebyla náhoda. Je to jen důkaz toho, že cokoliv se na Zemi uděje, dříve nebo později se to
nějakým způsobem projeví třeba až na opačné straně zeměkoule.
Již před více než třemi týdny, dvě hodiny před půlnocí našeho času, ve čtvrtek 7.srpna 2008, vychrlila sopka Kasatochi vysoko do atmosféry oblak sopečného prachu. Vulkán Kasatochi se nachází na Aleutských ostrovech nedaleko Aljašky. Jde o aktivní sopku, která sice soptila v takovém rozsahu
naposledy v roce 1899, ale už od roku 2005 se chystala k novému výbuchu. Tentokrát byla erupce natolik intenzivní, že prach z ní byl vyvržen do výšky více než 11 km. Díky vzdušným proudům tento prach doputoval během dvou týdnů až nad východ USA a tento víkend dokonce i nad Evropu. Jak vypadal oblak prachu, táhnoucí se několik set kilometrů od vulkánu, už po 24
hodinách od výbuchu, si můžete zvětšit na družicovém snímku vpravo.
Zejména v sobotu, ale částečně i v neděli, jste mohli po západu Slunce
pozorovat nad pohasínajícím obzorem běžně nevídané barevné odstíny nebo světlé či tmavé sloupy a paprsky, které neodpovídaly oblačností pod nimi. Nešlo tedy o typické sluneční paprsky prodírající se mraky. Náznak těchto světelných efektů je vidět i vlevo a zejména vpravo od středu snímku v záhlaví článku. Snímek
byl pořízen v neděli 31.8.2008 ve 20 hodin SELČ, tedy asi půl hodiny po západu Slunce, severně od Uherského Brodu. Na linii horizontu, přímo uprostřed snímku, pod jeho nesvětlejší částí, jsou rozeznatelné dva vrcholky Buchlovských kopců s hradem Buchlov. Snímek pořízený běžným 4 Mpix fotoaparátem lze zvětšit.
Více
snímků tohoto zajímavého "vulkanického" západu Slunce z Evropy i Ameriky si můžete prohlédnout na www.spaceweather.com s datem 1.září 2008.
