Špinavý mezihvězdný prostor a supernovy

Mezihvězdný prostor může být plný malých vláknitých krystalků uhlíku, tlumících světlo přicházející ze vzdálených objektů. Tento objev vědců z Carnegie Institution možná bude mít vliv na hypotézu "temné energie", která se již desítku let snaží částečně vysvětlit neočekávaně snížený jas výbuchů jednoho z druhů supernov - Typu 1a.

Supernovy Typu 1a patří mezi nejjasnějšími objekty ve vesmíru. Astronomové je proto používají jako "standardní svíčky" pro měření kosmologických vzdáleností.  Princip je jednoduchý, jasnější supernovy jsou bližší, slabější jsou dál.  Koncem minulého století si však někteří astronomové všimli, že část z nich je příliš málo jasná, tedy, že by měly být příliš daleko, na to, aby se to dalo vysvětlit teorií o rozpínání vesmíru. To vedlo k hypotéze, že rozpínání vesmíru urychlila neznámá forma energie, kterou nazvali temná energie.

Ve včerejším online vydání Science Express však byla publikována studie, kterou zpracovali Dr. Andrew Steele z Geofyzikální laboratoře Carnegie Institution a Dr. Marc Friese z Jet Propulsion Laboratory, o objevu neobvyklé formy uhlíku v minerálech nalezených uvnitř meteoritů datovaných do období vzniku sluneční soustavy. Tyto vláknité krystalky grafitu, které nejspíše vznikly z na uhlík bohatých plynů za vysokých teplot, našli Steele s Friesem uvnitř vápenato hliníkových inkluzí (vměstků), které jsou staré až 4,57 miliardy let a jsou tak v naší sluneční soustavě nejstarší známou hmotou v pevném stavu. V nich fixovaná grafitová vlákénka dokonce mohou mít, podle jiných výzkumníků, i extrasolární původ.

"Tehdy, když Slunce bylo ještě mladé, byl sluneční vítr velmi silný," říká Fries. "Tak mohly být tyto vláknité krystalky grafitu, které vznikly poblíž Slunce, odfouknuty až do mezihvězdného prostoru. Stejná věc se mohla stát i u jiných mladých hvězd." Tyto vláknité grafitové krystalky také mohly vzniknout a být následně rozptýlený do kosmu při výbuších supernov.

Slabounká mezihvězdná mlha z grafitu vychrleného do kosmu mladými hvězdami a supernovami by pak mohla specifickým způsobem ovlivňovat průchod různých vlnových délek světla kosmickým prostorem. Předpokládá se, že ovlivněno by bylo zejména blízké infračervené záření. A právě úbytek světla supernov typu 1a na těchto vlnových délkách poprvé vedl vědce k tomu, aby dovozovali, že za urychlování rozpínání vesmíru je odpovědná nějaká doposud neznámá síla, které se začalo říkat "temná energie". Až do této studie nebyla nikým potvrzena existence tenkých grafitových krystalů, přestože se už více než 30 let předpokládalo, že grafit nebo jiný materiál ve formě vláken, by mohl vysvětlit rozpory v pozorování.

S objevem vláknitého grafitu v meteoritu, tak mohou vědci otestovat vliv jeho vlastností na kosmologické modely a astronomická pozorování.

"Pokud vláknité krystalky grafitu v kosmu skutečně pohlcují světlo supernov," říká Steele, "pak by to mohlo ovlivnit míru rozpínání vesmíru. I když teď nemůžeme komentovat budoucí dopady vláknitých grafitových struktur na teorii temné energie, považujeme za důležité pečlivě prostudovat charakteristické rysy této formy uhlíku a tak porozumět jejich vlivu na modely temné energie. Získané poznatky poskytneme i příštím misím NASA a ESA, které budou hledat projevy temné energie."

Výběžek grafitového vlákénka trčící  z vápenato hliníkové inkluze meteoritu "Allende" v rastrovacím elektronovém mikroskopu	Řez částí meteoritu Allende (uhlíkatý chondrit), ze kterého byly vzorky získány (lze zvětšit).	Vápenito hliníkové inkluze (CAIs) jsou bílé vměstky o průměru kolem 1 milimetru.

Podle: Carnegie Institution

Změnila Venuši obrovská srážka?

To, že se mladá Země srazila s tělesem o velikosti Marsu a následky této srážky můžeme dodnes pozorovat jak na samotné Zemi, tak na obloze, je dnes již obecně přijímaná teorie. Ostatně Měsíc je toho dostatečným a hmatatelným důkazem. Že ale něco podobného a svým rozsahem ještě katastrofičtějšího, potkalo i Venuši, to je mezi současnými vědeckými hypotézami novinka. Podle nové teorie se ještě dříve než došla k úhoně Země, srazily o něco blíže Slunci dva velké zárodky planet, které společně stvořily Venuši. Tvrdí to alespoň ve své nové práci vědci z univerzity v Cardiffu.

Venuše je sesterská planeta Země. Má téměř stejnou velikost i hustotu, ovšem tím současná podobnost se Zemí končí. Povrchová teplota se pohybuje okolo 450° Celsia, protože v husté atmosféře o povrchovém tlaku téměř 100 atmosfér  převládá skleníkový plyn - kysličník uhličitý. Nemáme také žádné důkazy o tom, že by na Venuši kdy byly oceány nebo horské hřebeny, výsledek deskové tektoniky. Často tedy bývá popisována jako "zlé pozemské dvojče".

Dr. Huw Davies, ze Školy pozemských a oceánských věd Univerzity v Cardiffu tvrdí, že tyto rozdíly by mohla vysvětlit takzvaná mega srážka, tedy srážka takového rozsahu, při které by obě tělesa v podstatě beze zbytku splynula. To by mohlo vysvětlit, proč je Venuše dnes tak suchá, proč má tak neobvyklou rotaci i to, proč má atmosféru složenou z kysličníku uhličitého.

Dr. Davies říká: "Kolizní teorií se vědci zabývali i dříve, ovšem brzy ji opustili, protože kolem Venuše nekrouží žádný měsíc, jak by se po takové srážce dalo očekávat. Ovšem totální čelní srážka, by Venuši stvořit mohla a nemusel by při tom vzniknout žádný měsíc."

Horká koule plynu a kapaliny, která by byla bezprostředním výsledkem takové srážky, by podle Dr. Daviese dovolila železu reagovat s vodou a zanechat tak Venuši zcela suchou. Dalšími důsledky, kromě sucha, by byla i nepřítomnost deskové tektoniky, kontinentů a nakonec i života.

Výzkum Dr. Daviese byl zveřejněn časopisem Earth and Planetary Science Letters a ohlášen byl časopisem New Scientist.

Podle: Cardiff University

Spitzerův dalekohled je dokonalým nástrojem pro hledání kosmických diamantů

Diamanty mohou být vzácné na Zemi, ale také mohou být až překvapivě běžné v kosmickém prostoru. A extrémně citlivé infračervené přístroje Spitzerova kosmického dalekohledu jsou dokonalými nástroji pro jejich objevení, říkají vědci z NASA Ames Research Center v Moffett Field v Kalifornii.

Za použití počítačových simulací vyvinuli výzkumníci strategii pro nalezení diamantů v kosmu. Ty totiž nebudou nijak velké, většinou jen mikroskopické velikosti v řádu nanometrů (miliardtin metru). Tyto drahokamy jsou tedy asi 25.000 krát menší než zrnko písku, příliš malé na to, aby posloužily jako klenoty. Ale astronomové věří, že tyto malinké částečky mohou poskytnout cenné informace o tom, jak se v kosmu vyvíjely na uhlík bohaté molekuly, základ pozemského života.

Vědci začali vážně uvažovat o existenci diamantů v kosmu někdy kolem roku 1980, kdy při zkoumání meteoritů, které dopadly na Zemi, v nich odhalili mnoho malých diamantů o rozměrech nanometrů. Astronomové z toho odvodili, že až 3 procenta veškerého uhlíku nalezeného v meteoritech, se nachází ve formě nanodiamantů. Pokud tedy meteority jsou odrazem složení prachu ve vesmíru, pak výpočty ukazují, že gram prachu a plynu z běžného kosmickém mračna by mohl obsahovat až 10.000 trilionů nanodiamantů.

"Otázka, kterou vždycky dostaneme je, proč je tedy nanodiamanty nepozorujeme častěji, když je jich v kosmu tak moc?" říká Charles Bauschlicher z NASA/Ames. Zatím jsme je viděli jen dvakrát. "Pravdou ovšem je, že jsme nevěděli dost o jejich infračervených a elektronických vlastnostech, podle kterých bychom je mohli zjišťovat."

Pro rozřešení toto rozporu použil Bauschlicher a jeho výzkumný tým počítačovou simulaci podmínek mezihvězdného prostředí obsahujícího nanodiamanty. Zjistili, že tyto kosmické diamanty jasně září na infračervených vlnových délkách v rozsahu od 3,4 do 3.5 mikronu a od 6 do 10 mikronů, tedy přesně tam, kde je obzvláště citlivý Spitzerův dalekohled.

Astronomové by tak měli být schopni najít kosmické diamanty pátráním po jejich jedinečné infračervené identifikaci. Když totiž na ně dopadne světlo blízké hvězdy, jasně a zřetelně se rozzáří v infračerveném světle. No a stejně jako skleněný hranol rozkládá denní světlo do duhy, Spitzerův infračervený spektrometr rozloží infračervené světlo na jeho jednotlivé složky a dovolí tak vědcům získat světelný podpis každé jednotlivé molekuly, která jej produkuje.

Členové týmu se domnívají, že většina diamantů, které se v kosmu nachází, nebyla zatím ještě spatřena, už jen proto, že se astronomové doposud nedívali na ta správná místa těmi správnými prostředky.  Diamanty jsou složeny z pevně svázaných atomů uhlíku v pravidelné krystalické mřížce. Díky tomu jsou schopny pohltit pronikavé ultrafialové záření a proměnit ho na přesně definované infračervené záření, které lze použít k jejich identifikaci. Vědci proto uzavřeli svoji studii s tím, že nejvhodnějším místem, kde můžeme infračervený podpis diamantu zachytit, kosmický prostor v okolí horkých hvězd.

Jakmile tedy astronomové vyřešili otázku, kde nanodiamanty hledat, vynořila se jiná záhada a to, kde se vlastně v mezihvězdném prostředí vzaly.

"Kosmické diamanty vznikaly za zcela odlišných podmínek než ty, které nacházíme na Zemi," říká Louis Allamandola, také z NASA/Ames. Připomíná, že diamanty na Zemi vznikaly pod obrovským tlakem a za vysokých teplot, hluboko uvnitř planety. Jejich kosmičtí příbuzní se však nachází v chladných molekulových mračnech, kde tlak je jen miliardtinou toho pozemského a kde se teploty běžně pohybují kolem minus 240° Celsia.

"Teď, když už víme, kde infračervené záření nanodiamantů v kosmu hledat, mohou nám infračervené dalekohledy, takové jako je Spitzer, pomoci dozvědět se více o jejich existenci v kosmu," říká Allamandola.

Bauschlicherův článek na toto téma byl přijat k publikování v Astrophysical Journal. Spoluautory studie jsou Louis Allamandola, Yufei Liu, Alessandra Ricca, a Andrew L. Mattioda, všichni z NASA/Ames.

Podle: NASA

Kosmický odpad a Google Earth

Kesslerův syndrom, by mohl být noční můrou letů do vesmíru. Ne, nejde o žádné zdravotní riziko pro člověka ve stavu beztíže.  Kesslerův syndrom je takový stav, kdy se let do vesmíru stane nemožným bez toho, aby by došlo ke srážce  s nějakým kusem kosmického odpadu, který by ohrozil nejen samotnou misi, ale i životy astronautů. Pojmenován byl podle Donalda J. Kesslera, konzultanta NASA, který jej nastínil.

Na oběžné dráze neustále přibývá "smetí", které se dokonce může rozdrobňovat a množit vzájemnými srážkami.  Podle extrémních předpovědí, by se tak časem mohl blízký kosmický prostor stát neprostupným.

Naštěstí na nejběžnějších nízkých oběžných drahách, do výše asi 500 km, se odpor zbytků atmosféry postará o jejich zabrzdění a následný zánik v hustých vrstvách atmosféry, už v řádu měsíců. Jinak už bychom se v tomto prostoru nepohnuli už dnes. Za jedenapadesát let lidské přítomnosti v kosmu totiž bylo kolem Země alespoň po určitou dobu evidováno přibližně 38 milionů kusů odpadu. Jeho  velikost se při tom pohybovala od několika milimetrových matic, až po nádrž raketoplánu,  která měří 47 metrů na délku a má šest metrů v průměru.

Chcete-li si udělat představu, jak to v prostoru kolem Země vypadá a kde je těch více než 9.000 evidovaných pozůstatků lidské přítomnosti v kosmu dnes, stačí si nainstalovat aplikaci Google Earth, která je zdarma k dispozici na stránkách společnosti Google (např. http://earth.google.com/intl/cs/download-earth.html ). V této aplikaci, která vás nadchne i jinak, pak spustíte Space Junk Catalog, plugin ve formátu .kmz. Ten získáte na stránkách Sašo Sedlačka, Slovince s téměř českým jménem i s dalšími informacemi o tomto zajímavém projektu.   http://www.sasosedlacek.com/anglesko/projects_Spacejunk_eng.htm.  Projekt  podporuje i Slovinské ministerstvo kultury a japonská společnost IAMAS (Institute and Academy for Advanced Media Art and Science).

Mléčná dráha je dvakrát tak silná, než se dříve myslelo

Představte si, že váš dům je náhle dvakrát tak velký, než jste si před tím mysleli. Totéž se stalo naší galaxii, když australští astronomové vypočítali, že disk Mléčné dráhy je ve skutečnosti dvakrát tak silný, než jsme si předtím mysleli. Z původně odhadovaných 6.000 světelných roků se jeho tloušťka najednou zvětšila na dvojnásobek, až na 12.000 světelných roků.

Výpočet provedlo několik astronomů z Univerzity v Sydney. Vlastní výpočet trval jen pár hodin a podkladem k němu byla na internetu dostupná data a běžně používaný způsob výpočtu. Tak málo ve skutečnosti stačilo, aby vědci objevili, že Mléčná dráhu je asi dvakrát tak široká, než se dříve předpokládalo. Jako zdroj dat byla použita měření pulsarů v různých směrech od nás. Při kontrolních výpočtech se pak ukázalo, že pulsary měřené v rovině disku galaxie nedávají pro měření její tloušťky potřebnou užitečnou informaci. Vědci se tedy zaměřili na pulsary ležící nad a pod rovinou galaktického disku a najednou získali hodnoty odlišné od předchozích analýz.

K objevu použili obecně přijímanou techniku pro výpočet vzdáleností, měření světla pulsarů. Když se totiž světlo ze vzdálených pulsarů pohybuje skrze prostředí Mléčné dráhy, kterému se říká WIM (Warm Ionised Medium), pak zpomaluje. Nezpomaluje však spojitě, jeho červené složky se ve skutečnosti zpomalí více než ty modré. Měřením těchto drobných změn ve světle pulsaru, pak astronomové mohou určit, jak velkým množstvím materiálu světlo prošlo.

Přesto, že pulsarů známe tisíce, jen asi u 60 z nich známe dostatečně přesně i jejich vzdálenost. Když výzkumníci použili starší výpočty vycházející ze 40 různých pulsarů, nacházejících se poblíž roviny galaxie, dostali i stejné staré výsledky. Když se ale zaměřili jen na 17 pulsarů, které jsou nad a pod galaktickým diskem, dostali nový, mnohem přesnější, odhad, ve svém důsledku zdvojnásobující tloušťku galaktického disku.

Své výsledky představili v lednu na výročním zasedání Americké astronomické společnosti v Austinu v Texasu.
Podle: Univerzita Sydney

Grant pro New Worlds Observer

NASA znovu vytahuje šekovou knížku. Vrací se k plánu podporovat vývoj nového kosmického dalekohledu, který by byl dostatečně výkonný na to, aby mohl objevit extrasolární planety o velikosti Země a na nich dokonce i známky cizího života.

Dalekohled New Worlds Observer (NWO), jehož cena se odhaduje na 3 miliardy dolarů, by měl být schopen povšimnout si na nově objevených planetách i velkých ploch oceánů nebo oblačnosti, říkají vědci. Poprvé by tak astronomové měli být schopni identifikovat i takové rysy planet jako jsou oceány, kontinenty, polární čepičky nebo oblačnost a dokonce by měli být schopni zjistit podmínky pro život nebo jeho známky, tedy metan, kyslík a vodu, pokud tam budou existovat.

"Okem", dalekohledu by mělo být hlavní zrcadlo o průměru čtyři metry, schopné tak soustředit nebo sesbírat, téměř třikrát tolik světla jako dnešní 2,4 m zrcadlo Hubbleova kosmického dalekohledu.

Co činí návrh dalekohledu NWO vyjímečným je má být jeho vybavení téměř 46 metrovou, jako sedmikráska zformovanou sluneční clonou s "okvětními lístky" z černého plastu ne nepodobného tomu, který se používá pro tašky na smetí. Tato clona se má pohybovat daleko před dalekohledem, kde bude manévrovat pomocí vlastních raketových motorků. Má tak blokovat jasné světlo vzdálených hvězd a odstíněním jejich silné záře pak dovolit dalekohledu sledovat i málo jasné planety přímo na oběžné dráze kolem nich.

Důmyslný projekt je duchovním dítětem astronomů, které vede profesor Webster Cash, z Koloradské univerzity v Boulderu. NASA mu v právě uplynulém týdnu vypsala šek na 1 milion dolarů, aby pokračoval v práci na plánech dalekohledu.

Minulý týden, vědci financovaní NASA odhalili, že až 60 procent blízkých hvězd podobných Slunci by mohlo klem sebe mít planety pozemského typu. A mezinárodní tým používající techniku nazvanou OGLE (Optical Gravitational Lensing Experiment)objevil novou sluneční soustavu o které tvrdí, že se velmi podobá naši vlastní.

Dalekohled a jeho velká sluneční clona by byl umístěn na oběžnou dráhu zhruba 1,6 milionu kilometrů od Země. Tam by byl rozvinut a pak už byl pomocnými raketami natáčen do zorných paprsků blízkých hvězd, u kterých se předpokládají planety.

Profesor Cash řekl, že tato observatoř může být postavena už za použití dnes existujících technologií. Věří, že by dalekohled mohl být připraven na start už v roce v 2017.

 24. února 2008

Britové získali důkazy o nestabilitě ledu v západní Antarktidě.

David Vaughan, Julian Scott, Rob Bingham a jejich kolegové z Britského Antarktického výzkumu, projeli kus západní Antarktidy, oblast velikosti Texasu, na které se nachází ledovec Pine Island a zjistili, že pokud budou pokračovat trendy, které prokázali, může to vést k významnému zvýšení mořské hladiny po celém světě.

Oblast kterou studovali byla poprvé navštívena americkými vědci v roce 1961 a od té doby se jí nikdo příliš nezabýval. Satelitní měření však ukázala, že pohyb tří obrovských ledovců, které se zde nachází se po více než dekádu neustále zrychluje. Největší z ledovců, Pine Island Glacier, se proto vědci vydali prozkoumat pozemními přístroji. Napříč plochou a beztvarou ledovou krajinou projeli na sněžných skútrech více než 2.500 km. Bingham vlekl za sebou 100 m dlouhou linku detekčních přístrojů zkoumajících vnitřní strukturu ledu. Pomocí radarových signálů odhalovali staré kluzné plochy ledu, podle kterých chtějí rekonstruovat minulost ledovce. Používali také seizmických metod, kdy za pomoci horké vody vyhloubili asi 20m hlubokou sondu do které umísťovali trhavinu a pak pomocí pole geofonů sledovali vnitřní strukturu ledu a pátrali zejména po znamení měkkých usazenin pod ledem, který by mohly zvyšovat rychlost jeho toku. Umístili zde také zapisovače spojené se systémem GPS, aby sledovali pohyb ledovce každých 10 sekund.

Ledovec Pine Island se nachází ve velmi vzdáleném a nehostinném regionu Antarktidy, na kterém Scott, Bingham a jejich kolegové strávili celkem 97 dnů. Místy teplota klesala až na minus 30°C a vichry znemožňovaly jakoukoliv práci. V jednu chvíli byli vědci doslova uvěznění v jejich stanu nepřetržitě po celých osm dnů.

Podle Scotta je Pine Island velmi důležitý ledovec, protože z něj odchází do moře více ledu než z jakéhokoliv jiného ledovce v Antarktidě. Je několik kilometrů silný, 30 km široký a to posouvá o 3,5 km ročně. Od devadesátých let minulého století se podle satelitních měření, pohyb ledovce zrychloval asi o 1% ročně. Podle Scotta však nyní zdá, že se jeho pohyb zrychluje až o 7% ročně a tak se do oceánu dostává stále více ledu.

Zajímavé však je, že důvodem tohoto zrychlování se nezdá být ohřívání vzduchu. Jedním z možných viníků by mohl být hluboko mořský oceánský proud, který se soustřeďuje na kontinentální práh blízko místa, kde se ledovec dostává do oceánu. Teplejší voda proudu nejspíše podemílá led a tím jeho tok jako by maže a zrychluje. Scott si však myslí, že ve hře mohou být i další síly. Předpokládá, že před asi 2000 let pod ledem vybuchl vulkán a celý region by mohl být doposud vulkanicky aktivní. Také uvolňované geotermální teplo by mohlo toku ledovce směrem k moři významně přispívat.

Vaughan věří, že riziko významného zhroucení této části západo-antarktického pevninského ledového příkrovu by mělo být bráno vážně. Data která získali ukazují, že se tato je oblast mění. Pokud by se rychlost ledovce dále zvyšovala a většina jeho ledu se tak dostala do moře, samotný Pine Island Glacier by mohl zvednout hladinu světových moří až o 25cm. Pokud by však celý region ztratil svůj ledový příkrov, zvýšilo by to hladinu světového oceánu až o 1,5 m.

 23. února 2008

Sluneční sonda Ulysses zamrzá

Je ironií kosmického osudu, že Ulysses kosmická sonda, která obíhá kolem Slunce, je na pokraji zamrznutí. Sedmnáct let stará sonda, která už čtyřikrát překročila svoji původně plánovanou životnost, nyní rychle umírá na podchlazení. Konec sondy urychlila závada zařízení, které má udržet raketové palivo tekuté.

Ulysses byla vypuštěna v říjnu 1990 směrem k Jupiteru. V roce 1992 použila jeho mocné gravitace k tomu, aby měnila svoji oběžnou dráhu sluneční soustavou tak, aby procházela nad oběma póly Slunce. Byla vlastně vůbec prvním kosmickým plavidlem, které kdy po takové dráze létalo.

Mise, kterou společně připravili a řídili NASA a Evropská kosmická agentura (ESA) studovala proud nabitých částic neustále proudících ze Slunce - tak zvaný sluneční vítr, objevila mezihvězdný prach vanoucí skrze sluneční soustavu a proletěla skrz tři ocasy komet.

Kosmické plavidlo je nyní v krizi životně důležitých systémů. Závada brání dodávce elektrické energie do nádrží s raketovým palivem, hydrazinem, jehož teplota už poklesla 2°C pod bod jeho zmrazení. Jakmile palivo zcela zmrzne, nebude už žádný způsob jak kosmické plavidlo ovládat.

Manažeři mise věděli, že k tomu musí jednou dojít, dodávka elektrického proudu během jeho 17 let pobytu v kosmu pomalu klesala tak, jak klesala radioaktivita plutoniového zdroje energie. Doufali však, že nevyhnutelný konec sondy ještě na nějaký čas odvrátí tím, že vypnuli hlavní radiový vysílač, který se užívá ke komunikaci se Zemí, po dobu, kdy to nebylo potřebné. Vysílač vypnuli v lednu a očekávali, že takto uvolněnou elektrickou energii použijí pro ohřívač kosmického plavidla.

Nyní se ale rozhlasový vysílač odmítl znovu zapnout, navzdory opakovaným pokusům. To znamená, že kosmické plavidlo již nemůže odvysílat velké množství vědeckých dat, které nasbírala, zpět na Zem.

Řídící tým mise se pokusí udržet kosmické plavidlo v chodu ještě několik málo dalších týdnů a jak konstatuje tisková zpráva ESA, "..budeme se snažit vymačkat vědecké výsledky úplně do poslední kapky." "Ulysses je hrozně starý pracovní kůň," dodal manažer mise Richard Marsden z ESA. "Vyprodukoval ohromnou vědu a pracoval mnohem déle než jsme si vůbec kdy mysleli. Mysleli jsme, že vydrží tak ještě rok nebo dva, přišlo to jen o něco dříve než jsme doufali."

US NAVY si vyzkoušela sestřelení družice

Dnešní ráno všechny zpravodajské agentury přinesly zprávu o sestřelení, přesněji řečeno rozbití, nefunkčního amerického špionážního satelitu přímo na oběžné dráze.

Co je na této informaci tak zajímavého? Zaprvé, utajení. Všechno tajné je pro většinu lidí zajímavější, než kdyby se o tom hovořilo otevřeně od samého začátku. A začátkem celé kauzy bylo, že USA vypustily před více než rokem, špionážní družici, které se po příletu na oběžnou dráhu neotevřely sluneční panely a družice se tak stala slepou, hluchou a tím pádem i neovladatelnou. Její oběžná dráha se bez potřebných korekcí začala snižovat a hrozilo nebezpečí, že v březnu tohoto roku nekontrolovaně vstoupí do atmosféry a její trosky by mohly dopadnout do obydlených oblastí. Tuto skutečnost zjistili letos počátkem roku novináři, kteří ale díky nedostatku informací zpočátku poněkud zveličili hrozící nebezpečí tím, že družice podle nich byla asi 4x těžší než ve skutečnosti.

Kolem Země dnes obíhá asi 50 špionážních družic a zhruba 10x tolik jiných, zejména vědeckých a spojových satelitů. Dá se tedy říci, že zánik takového obíhajícího zařízení ničím zvláštní, tedy pokud je ovladatelné a má na palubě dostatek pohonných hmot k tomu, aby bylo řízeně navedeno do atmosféry nad některým z oceánů.

Pokud se však družice nedá nijak řídit, existuje určité procento pravděpodobnosti, že by mohla zaniknout nad obydlenou částí zeměkoule. Při tom by mohlo hrozit nebezpečí přímého zásahu některou z větších částí nebo riziko kontaminace prostředí nebezpečnými látkami na palubě. Na inkriminované družici byly takovéto látky nejméně dvě, a to hydrazin, palivo raketových korekčních motorů a berylium, kov ze kterého se vyrábí velmi přesná zrcadla dalekohledů, sloužících u špionážních družic nikoliv k pohledu do kosmu, ale naopak zpět na zem, jako fotografické objektivy. Berilium, pokud se nachází v prachovém stavu je při vdechnutí poměrně silným jedem. Objektivně je však nutno konstatovat, že hydrazinu bylo nad územím Spojených států rozprášeno podstatně více při havárii nešťastného raketoplánu Columbia 1.února 2003 a beryliové zrcadlo by při průletu atmosférou určitě nebylo rozmělněno na vdechnutelný prach.

Americké ozbrojené síly na způsobu likvidace neovladatelné družice začaly pracovat dávno před tím, než ji novináři odhalili veřejnosti a když už se o tom veřejnost dozvěděla, použili likvidaci nebezpečných látek na její palubě jako primární cíl. Nikoli nezanedbatelné však byly ještě další dva cíle.

Jedním z nich bylo zničení utajovaných technologií na palubě družice, přeci jen šlo o družici poslední generace, a druhým pak ospravedlnitelné vyzkoušení technologie zničení družice na oběžné dráze.

Tento druhý cíl se stal aktuálním po té, co v lednu 2007, Čína pomocí pozemní střely zničila vlastní vysloužilou, více než tunovou družici, obíhající asi 850 km nad Zemí, které aktuální pád do atmosféry určitě nehrozil. USA tento čin tehdy kritizovaly jako zkoušku vojenských kosmických technologií a tak se zničení vlastní družice, která mohla představovat určité nebezpečí pro obyvatelstvo, mohlo hodit jako zkouška toho, zda jsou ozbrojené síly také schopny takový zásah efektivně provést.

Sestřelení družice na oběžné dráze totiž není ani jednoduchou, ani rutinní záležitostí, jako třeba sestřelení nízko letícího a nepříliš rychlého letadla. A už vůbec nejde o záležitost levnou. Odhaduje se, že toto sestřelení družice přišlo americké daňové poplatníky na 60 milionů dolarů.

Použita k tomu byla, na protidružicovou střelu upravená, raketa SM 3 (Standard Missile - 3), vypálená z raketového křižníku USS Lake Erie z pozice západně od Havajských ostrovů přesně v době, kdy u nás vrcholilo úplné zatmění Měsíce, a to přes to, že plán raketového úderu byl komplikován špatným počasím.

Dodržení plánu však bylo nutné, protože v tomto termínu bylo možné využít ještě další dva pokusy, pokud by první z nich selhal. Okno pro start střely bylo dlouhé jen 10 sekund a bylo popsáno jako "pokus odpálit řízenou střelu skrz oko jehly."

Protidružicová střela nepožívá totiž, na rozdíl od protiletecké, žádnou konvenční výbušninu, jejíž efekt v kosmu by nebyl odpovídající. Principem zničení objektu na oběžné dráze je "prostý" náraz do ničeného tělesa. Záleží tedy jen na absolutní přesnosti navedení, a vzájemné rychlosti obou těles, tedy na kinetické energii dopadu. (dráha úderu na obrázku). Energie dopadu střely na družici v tomto případě odpovídala výbuchu asi 30 kg klasické trhaviny.

Raketa svůj cíl pohybující se rychlostí vyšší než 27.000 km/h úspěšně zasáhla a nejspíše i rozbila na menší části. Na úplné vyhodnocení úspěšnosti zásahu však bude potřebné ještě zhruba jeden den počkat.

Atlantis welcome home

Tentokrát šlo všechno jako na drátkách, na první pokus. Jak se raketoplán přiblížil ke Floridě, začaly jej sledovat kamery. Pak prolétl tenkou vrstvou mraků a střemhlav se řítil vstříc přistávací dráze. Přesně v 15:07:00 se vysunul podvozek a o deset sekund později raketoplán Atlantis dosedl na betonovou runway 15 v Kennedyho kosmickém centru. Dalších deset sekund trvalo než se otevřel brzdící padák a na zem dosedlo i přední podvozkové kolo. Po dalších 48 sekundách brzdění se raketoplán přesně v 15:08:08  zastavil a urazil poslední metr z cesty dlouhé 8,5 milionu kilometrů.   K raketoplánu dorazil podpůrný konvoj  25 speciálně navržených vozidel a tým asi 150 kvalifikovaných pracovníků, kteří pomáhají posádce opustit raketoplán a následně ho připravit  k odtažení do budovy OPF (Orbiter Processing Facility). Návrat uzavřel úspěšnou 13 denní misi k mezinárodní kosmické stanici, která znamenala hodně zejména pro Evropskou kosmickou agenturu, který v jeho rámci po tolika odkladech konečně k ISS připojila svoji výzkumnou laboratoř Columbus .

MIT povede vývoj nových teleskopů na Měsíci

NASA v pátek 15. února ohlásila, že si pro další rozvoj a financování záměru stavby radioteleskopu na odvrácené straně Měsíce vybrala návrh týmu vedeného MIT (Massachusetts Institute of Technology).

Nové radioteleskopy teleskopy z MIT by měly zkoumat jednu z největších neznámých oblastí astronomie, období tzv. "temného věku", které nastalo nedlouho po vzniku našeho vesmíru a v němž začaly vznikat první hvězdy, hvězdokupy a galaxie, v řadě ohledů odlišné od těch, které známe dnes. Toto období trvalo zhruba miliardu let, začalo krátce po velkém třesku a ukončila jej reionizace vesmíru.

Projekt s názvem "Lunar Array for Radio Cosmology" (LARC) vede Jacqueline Hewitt (na obrázku s modelem antén), profesorka fyziky a ředitelka Ústavu pro astrofyziku a kosmické vědy nadace KAVLI při MIT. Do projektu LARC je zapojeno devět dalších vědců z MIT, a několik dalších z jiných institucí. Projekt představuje obrovské pole mnoha set jednotlivých radiových antén navržených tak, aby přijímaly velmi nízké frekvence rádiového vysílání. Pole antén by mělo pokrývat oblast asi dvou čtverečních kilometrů. Na Měsíci by je měly dopravit a nainstalovat automatizované dopravní prostředky.

Pozorování temného věku vesmíru je z povrchu Země velmi obtížné, ne-li nemožné kvůli dvěma významným zdrojům rušení, překrývajícího slabé nízkofrekvenční rádiové zdroje. Jedním ze zdrojů rušení je zemská ionosféra, vrstva elektricky nabitého plynu vysoko v atmosféře a druhým je všudypřítomné rádiové a televizní vysílání, které produkuje rušivé pozadí prakticky všude na zemském povrchu.

Jediné místo, které je zcela chráněno před oběma druhy rušení je odvrácená strana Měsíce, která je vždy otočena směrem od Země a proto není nikdy vystavené pozemskému rádiovému vysílání.

Povaha zkoumaného nízkofrekvenčního radiového signálu navíc umožňuje poměrně jednoduchou stavbu přijímacího zařízení, protože délka radiových vln nevyžaduje nijak zvlášť přesné umístění a zarovnání jednotlivých součástí anténního pole. Navíc by nevadilo ani selhání části antén, jejichž výkon by nebyl ovlivněn ani stále přítomným měsíčním prachem.

Nový lunární teleskop by významně doplnil schopností nízkofrekvenčního radioteleskopu, pole podobných antén, který se nyní staví v Západní Austrálii, na jednom z rádiově neklidnějším místě celé zeměkoule. Tento přístroj, na kterém se také podílí MIT, totiž bude omezen na zkoumání pouze horní části nízkofrekvenčního rádiového spektra, a tak bude schopen proniknout jen do části kosmického temného věku.

Podle současně převládající teorie, nebude moci australský přístroj sledovat to nejzajímavější, dětská léta vesmíru zahrnující dobu, kdy se temná hmota, neznámá součást vesmíru, kterou se vysvětluje většina procesů, při kterých se z homogenní "polévky" částic vytvořily shluky, stavební kameny všech dalších struktur, které se objevily později, od jednotlivých hvězd, černých děr, až po celé galaxie. Všechna dosavadní astronomická pozorování zatím jen odhalují výsledky toho procesu, s výjimkou zkoumání kosmického přirozeného pozadí, které však ukazuje jen rozložení hmoty před začátkem celého procesu. Celá doba, kdy se rodily všechny druhy objektů, které ve vesmíru pozorujeme dnes, je nám však je zatím skryta právě v době temna.

Pozorování novými přístroji by mohlo otestovat současné teorie o tom jak vesmír vznikal a jak se měnil až do své dnešní podoby, včetně teorie kosmické inflace, kterou jako první navrhl profesor Alan Guth z MIT.

Navíc k tomu by nové teleskopy byly také užitečnými přístroji ke studiu obrovských slunečních erupcí CMEs, tzv. koronárních výtrysků hmoty, které mohou někdy zcela přerušit komunikační a elektrorozvodné soustavy na Zemi. Jejich pomocí by se také mohlo lépe studovat vesmírné počasí, rádio emise dalších planet emisí radiového záření ze srážek mezi galaxiemi.

Současným záměrem je během jednoho roku vyvinout detailní plán stavby pole teleskopů, jehož stavba by pravděpodobně nezačala dříve než někdy po roce 2025, a jehož očekávaná cena se pohybuje nad 1 miliardou USD. Na zpracování tohoto plánu výstavby NASA vyčlenila příspěvek 500.000 USD, který bude rozdělen mezi tým MIT a druhý tým z Námořní výzkumné laboratoře, která vyvíjí podobný návrh.

Podle: MIT

Uvidíme zatmění Měsíce?

Už za necelé dva dny, ve čtvrtek, ve čtyři hodiny ráno se na 51 minut Měsíc ponoří do červenohnědého stínu Země. Na tom nic nezměníme ani my, ani počasí. Bude to ale počasí, které nám může ve sledování tohoto astronomického úkazu efektivně zabránit a zatím se zdá, že, alespoň na území naší republiky počasí nad astronomy zvítězí. Dnes už jen předpovědní model Medard optimisticky rozhazuje nad územím republiky několik menších děr v poměrně souvislé oblačnosti, ty jsou ale dnes ráno mnohem menší, než jaké model předpovídal ještě včera a tak je pravděpodobné, že se i tato okna zatáhnou, jak to ostatně naznačují další předpovědní modely.

Je to určitě škoda, protože půjde o poslední úplné zatmění měsíce pozorovatelné z našeho území na další tři roky, až do 15.června 2011. Ne, že by do té doby žádná další zatmění nenastala, ale ta nebudou buď úplná, nebo nebudou z našeho území pozorovatelná. Částečné zatmění (81%) budeme moci například pozorovat už letos 16.srpna.

Vše je záležitostí nebeské mechaniky, kdy se Měsíc v úplňku musí na své dráze kolem Země dostat do kuželu stínu vrhaného Zemí, jednoduše řečeno, Slunce, Země a měsíc se musí, v tomto pořadí, nacházet na jedné přímce.

Zemský stín ale není zcela temný, sluneční světlo se ohýbá a rozptyluje a tak Měsíc nebývá zcela neviditelný, ale podle momentálních podmínek dostane barvu mědi, nebo dokonce tmavě nahnědlou barvu.

Měsíční zatmění byla dlouho spojována s pověrami a znamením neštěstí, obzvláště v bitvách.

Například porážka perského krále Daria III Alexandrem Velkým v bitvě u Gaugamela roku 331 před naším letopočtem předpověděli díky zatmění Měsíce astrologové už několik dnů před tím.

A bylo to zatmění Měsíce v roce 1504, které zachránilo život Kryštofa Kolumba a jeho posádky při jejich čtvrté a poslední objevitelské výpravě. Kolumbus tehdy uvázl u pobřeží Jamajky, došlo mu jídlo a dostával se do stále větších konfliktů s nepřátelským místním obyvatelstvem, které jim odmítalo poskytnout jakékoliv zásoby.

Kolumbus si ale díky astronomickému kalendáři sestavenému německým matematikem uvědomil, že v noci z 29.února na 1. března 1504 nastane úplné zatmění Měsíce. Varoval proto místní vůdce, že pokud s ním nebudou spolupracovat, pak nechá příští noc z oblohy zmizet Měsíc.

Jeho varování se samozřejmě vyplnilo a vyděšení domorodci, prosili Kolumba, aby Měsíc na oblohu vrátil, výměnou za jídlo, které tak potřeboval. A tak astronomické znalosti Kolumba zachránily.

Celkové zatmění Měsíce proběhne mezi 04:01 SEČ až 04:52 SEČ. Bude viditelné na východ od Skalistých hor v Severní Americe, stejně jako v celé Střední a Jižní Americe, západní Africe a v západní Evropě. Blízko zenitu jej budou moci pozorovat obyvatelé Francouzské Guiany.

Raketoplán Endeavour byl přemístěn na startovací rampu

Zatím co se dnes, v pondělí 18.2.2008 po poledni se raketoplán Atlantis definitivně odpoutal od ISS aby nastoupil dvoudenní cestu domů na Floridu, druhý z raketoplánů, Endeavour, byl tou dobou přemístěn na startovací rampu Kennedyho kosmického centra.

Přesun raketoplánu na rampu trvající bez dvou minut sedm hodin, byl oproti původnímu plánu mírně urychlen, aby jako součást oslav 50.výročí NASA mohly nad nad raketoplánem umístěným na startovací rampě prolétnout stíhačky amerického vojenského letectva.

Raketoplán Endeavour by měl do kosmu odstartovat na náročnou šestnácti denní misi v úterý 11. března s nákladem druhé z vědeckých laboratoří pro ISS. Úspěšné vynesení evropské laboratoře Columbus bude tak tentokrát následováno japonskou orbitální laboratoří KIBO. Společníka v nákladovém prostoru raketoplánu bude první části japonského výzkumného komplexu, dělat i nový kanadský robotický systém DEXTRE, který disponuje hned dvěma manipulačními rameny. (na obrázcích - lze zvětšit)

Během letu STS-1213 by měli astronauti 5x vystoupit do kosmického prostoru.

NASA doufá, že tento rok uskuteční šest letů raketoplánu, z nichž pět bude směřovat k ISS a jeden zajistí opravu a prodloužení životnosti Hubbleova kosmického dalekohledu. Raketoplány nají svoji činnost ukončit do 30.září 2010. Do té doby by měla být ISS dobudována tak, aby k jejímu provozu stačily lety ruských zásobovacích lodí Progress, evropské zásobovací lodi ATV a lety s posádkou v lodích typu Sojuz.

NASA oznámila tato data dalších startů raketoplánů v roce 2008:
STS-123  Endeavour  11.března
STS-124  Discovery    24. dubna
STS-125  Atlantis       28. srpna  - servisní mise k Hubbleovu kosmickému dalekohledu
STS-126  Endeavour  16. října
STS-119  Discovery    4. listopadu

Mnohé, možná většina, hvězd jako je Slunce, může tvořit skalnaté planety

Astronomové z Arizonské univerzity (UA) dospěli k názoru, že planety podobné Zemi by se mohly vytvořit kolem mnoha, pokud ne u většiny blízkých, Slunce připomínajících hvězd v naší galaxii. Jejich nové výsledky navrhují, že světy s potenciálem pro vznik života mohou být běžnější než se myslelo.

Astronom Michael Meyer (UA) vedl Legacy Science Program Spitzerova kosmického dalekohledu, který měl určit, zda planetární soustavy, jako je ta naše, jsou v galaxii vzácné nebo běžné. Meyer spolu se svými kolegy zjistil, že nejméně 20, ale možná až 60 procent, všech hvězd podobných Slunci je vhodným kandidátem na vznik skalnatých planet.

Meyer představí závěry svých výzkumů dnes, 18.2.2008, na výročním zasedání Americké Asociace pro rozvoj vědy. Výsledky výzkumu budou také zveřejněny v únorovém vydání časopisu Astrophysical Journal Letters.

Členy výzkumného týmu jsou i John Carpenter z Kalifornského technologického institutu, Erik Mamajek z Harvard-Smithsonian střediska pro astrofyziku a dalších 11 astronomů ze Spojených států a Německa.

Astronomové zkoumali za pomoci Spitzerova kosmického dalekohledu šest skupin hvězd o hmotností srovnatelné s naším Sluncem. Posloužil jim k tomu přístroj postavený týmem, který vedl profesor George Rieke, astronom a zástupce ředitele  Stewardovy observatoře UA. Zkoumané hvězdy byly seřazeny do skupin podle věku, v rozsahu od tři do 10 milionů let, od 10 do 30 milionů let, od 30 do 100 milionů let, od 100 do 300 milionů let, od 300 milionů do jedné miliardy let a nakonec do skupiny o stáří od jedné do tří miliard let.

"Chtěli jsme studovat vývoj prachu a plynu kolem hvězd podobných Slunci a srovnávat získané výsledky s tím, co si myslíme o tom, jak sluneční soustava vypadala během svého vývoje," řekl Meyer. Naše Slunce je nyní staré asi 4.6 miliard let.

Spitzerův teleskop je schopen detekovat prach na řadě infračervených vlnových délek. Nejžhavější prach, o teplotách více než +1.100°C, se objevuje na nejkratších vlnových délkách, mezi 3,6 až 8 mikronů. Naopak chladný prach, o teplotě až -230°C, byl objeven na nejdelších vlnových délkách, mezi 70 až 160 mikrony. Teplý prach, o teplotě ležící mezi -170°C až +30°C, může být odhalen na vlnových délkách kolem 24 mikronů.

Protože prach nacházející se blíže ke hvězdě bývá teplejší než prach dále od hvězdy, teplý prach pravděpodobně obíhá hvězdu typu a velikosti Slunce ve vzdálenostech srovnatelných se vzdálenostmi Země až Jupiteru v naší sluneční soustavě.

"Zjistili jsme, že asi 10 až 20% hvězd v každé ze čtyř nejmladších věkových skupin vykazuje záření teplého prachu na 24 mikronech," oznámil Meyer. "Ovšem už ne tak často pozorujeme teplý prach kolem hvězd starších než 300 milionů let. Četnost takových pozorování postupně klesá až k nule. Tento výsledek je srovnatelný s časovými měřítky, která aplikujeme na vznik a dynamický vývoj naší vlastní sluneční soustavy," dodal.  "Teoretické modely a data získaná z meteorů naznačují, že Země se vytvořila v období mezi 10 až 50 miliony roků po vzniku Slunce ze srážek menších těles."

Při samostatné studii našli kolem hvězd ve věku od 10 do 30 milionů let důkazy o prachu, ze kterého se formují terestrické planety, také Thayne Currie a Scott Kenyon ze Smithsonianské astrofyzikální observatoře v Cambridge, Massachusetts, a jejich tým, zahrnující i profesora Rieke a Zoltana Baloga z UA.  "Námi získaná fakta dokazují, že podobné procesy by se mohly vyskytovat kolem hvězd o stáří mezi 3 až 300 miliony let," Meyer řekl.

Kenyon a Ben Bromley z University of Utah, vyvinuli takové počítačové modely formování planet, které poskytují velmi hodnověrné scénáře. Jejich modely předpovídají jak teplý prach, pocházející se srážek a slučování malých skalnatých objektů ve větší, který byl v období formace planet objeven na vlnových délkách 24 mikronů, tak nakonec i vznik asteroidů, měsíců a planet.

Kenyon k tomu řekl. "Naše práce navrhuje, že teplý prach, který detekovali Meyer a jeho kolegové, je výsledkem přírodního procesu formace skalnatých planet. Předpovídáme, že vyšší četnost emisí takového prachu bude u mladších hvězd, přesně tak, jak to pozoroval Spitzerův kosmický dalekohled."

Čísla u kolika hvězd se tvoří planety nejsou úplně jednoznačná, protože je více než jeden způsob jak data ze Spitzera interpretovat, řekl také Meyer.

Emise z teplého prachu, které byly pozorovány Spitzerem kolem přibližně 20 procent hvězd z nejmladší skupiny mohou přetrvat i jak tyto hvězdy stárnou. Lze to interpretovat například tak, že aspoň u jedné z pěti hvězd typu Slunce pravděpodobně probíhá formování planet, řekl Meyer.

Stejná data lze ovšem interpretovat i jinak. "Optimistický scénář říká, že největší a nejhmotnější disky podstoupily proces srážek nejdříve a planety v nich vznikly rychle. To je to, co jsme viděli u nejmladších hvězd. Jejich disky žijí rychle a umírají mladé. Rychle a intenzivně zazáří a pak zeslábnou," řekl Meyer. "Ale menší a méně hmotné disky se rozzáří teprve později. Vznik planet má v tomto případě zpoždění, protože se tam nachází méně složek, které se mohou vzájemně srážet," řekl.

Pokud jsou tyto úvahy správné, v nejhmotnějších discích se vytvoří planety nejdříve, zatímco v méně hmotných discích to může trvat 10 až 100 krát déle. V takovém případě  by pak až 62 procent ze všech zkoumaných hvězd tvořily ty, u kterých mohou vznikat planety. "Ovšem správná odpověď nejspíše leží někde mezi pesimistickým odhadem méně než dvaceti procent a optimistickým odhadem více než šedesáti procent," řekl Meyer.

Další kritický test důkazů o tom, že planety podobné Zemi by mohly být kolem hvězd jako je Slunce běžné, přinese příští rok vypuštění mise Kepler. Tato družice bude zjišťovat i nepatrné poklesy množství světla, ke kterým dochází tehdy, když planeta projde před svojí mateřskou hvězdou.

Podle Mayera by svoji roli při pátrání po skalnatých planetách mohl sehrát i Velký Magellanův teleskop, jeden z přístrojů nové generace velmi velkých pozemských teleskopů, který má být postaven do roku 2016 v severním Chile. Obří dalekohled bude používat sedm zrcadel o průměru 8,4 metru vytvářejících šestiúhelník primárního zrcadla, které tak bude mít rozlišení odpovídající jednomu zrcadlu o průměru 24,5 metru.

Podle: University of Arizona

 17. února 2008

Přelety ISS, STS-122, lasery a ostatní

Příznivé, ale mrazivé počasí v sobotu 16.2. slibovalo na večer jasný jihozápadní obzor a tak jsme si mohli zopakovat páteční zážitek ze sledování přeletu ISS. Sobotní přelet sice nebyl už podle předpovědi až tak efektní, jak jako ten páteční, během kterého byla ISS nádherně vidět prakticky po celé dráze od západního až po východní obzor, ale naopak jej bylo možné zachytit běžným fotoaparátem i s obzorem, od kterého se příliš nevzdálil. Snímek, který sobotní přelet dokumentuje byl složen ze šesti 4 sekundových expozic s rozestupem mezi jednotlivými expozicemi, které dovolila manipulace s fotoaparátem na stativu. Celková doba průletu přes staticky orientovaný záběr činila cca 70 vteřin.

V pondělí 18.února budeme mít na příštích 14 dnů poslední příležitost pozorovat od nás přelet ISS. Na tentokrát ranní oblohu se ISS vrátí až 1.března a večer budeme moci opět sledovat přelety kosmické stanice až od 27. března. Pondělní přelet nebude nijak oslnivý. Jeho maximální jasnost +1,1 mag. nebude na ještě světlé obloze nijak výrazná a lépe bude vzít si k ruce nějaký menší triedr. Zajímavé na tomto přeletu bude ale to, že kousek za ISS poletí raketoplán Atlantis (STS-122), který se v pondělí v 10:27 SEČ od ISS oddělí a ve 12:12 se od něj začne vzdalovat, aby ve středu 20.února v 15:07 našeho času přistál na Floridě.

Kromě pozorování ISS nás v sobotní podvečer lákalo vyzkoušet i nové hračky. Chtěli jsme se přesvědčit, co všechno umí nové zelené laserové ukazovátko, za baťovskou cenu 69,99 USD, určené na prezentace pod hvězdnou oblohou.  Jen chvíli po přeletu ISS tedy zkusil jeden ze členů kroužku posvítit na hvězdárnu ze vzdálenosti 3.260 metrů. To, co jsme uviděli, předčilo naše očekávání a ubezpečilo nás v tom, že ani malý ruční laser rozhodně není žádnou hračkou. Kromě paprsku viditelného po celé své dráze, totiž dokázal i na tuto vzdálenost vykreslit na poli před hvězdárnou ostře ohraničené "prasátko", jako by někdo posvítil zelenou baterkou. No a co udělal přímý zásah paprsku do objektivu digitálního fotoaparátu, to můžete nakonec posoudit sami. Kdo nevyzkoušel, neuvěří. Není se tedy co divit, že v USA podléhají všechny lasery o výstupním výkonu nad 4,99 mW registraci, při které se podepisuje prohlášení o jeho užívání, musí obsahovat několikanásobné jištění proti nechtěnému spuštění a nebo, že součástí umělé laserové hvězdy pro adaptivní optiku 3 m dalekohledu na Lickově observatoři v USA je i napojení pozorování na sledování letového provozu.....       

Vzhledem k tomu, že v poslední době se zelenými lasery doslova roztrhl pytel, a na trhu se objevily stovky výrobců, nebude nejspíše od věci varovat před podezřele levnými nákupy a záruční lhůtou 3 měsíce, která je u nich obvyklá. Vhodná nejsou ani tužková provedení s výkonem deklarovaným výše než 5 mW, protože vzhledem ke způsobu vybuzení laserového krystalu (krystalů) infračervenou LED diodou, jejíž výkon musí být řádově vyšší než výstupní výkon laseru může nedostatečné chlazení vést až prasknutí krystalu. Navíc je velmi žádoucí, aby výstupní pupila laseru byla opatřena IR filtrem, který odstraní zbytek infračerveného světla. Oko totiž může poškodit nejen zásah laserovým paprskem, ale i expozice světlem infračerveným. Opatrnost je vždy na místě.

 16. února 2008

Mars byl pro život příliš slaný

Rudá planeta byla příliš slaná na to, aby mohla po většinu své historie hostit život. Vyplývá to z posledních důkazů shromážděných jedním z terénních vozidel NASA na povrchu Marsu.
Vysoká koncentrace minerálů rozpuštěných ve vodě přítomné na povrchu Marsu v raných údobích jeho historie mohla Mars učinit nepřátelským prostředím i pro ty nejodolnější formy mikrobů, řekl jeden z předních odborníků NASA.

Důkazy o tom se zachovaly ve skálách které byly touto vodou zaplaveny. Výsledek zní poměrně jednoznačně, toto moře bylo kyselé. Takový je závěr pozorování vykonaných sondou Opportunity. Ta strávila měsíce zkoumáním skal na starověké marťanské rovině.

Dr. Andrew Knoll, člen vědeckého týmu MER a biolog Harvardské univerzity v Cambridge řekl, že tyto objevy "utahují smyčku kolem možnosti života".

Referát o tom přednesl Knoll na valné hromadě Americké asociace pro rozvoj vědy (AAAS) v Bostonu. Řekl doslova, že podmínky pro život na Marsu byly v uplynulých čtyřech miliardách let přinejmenším velmi problematické.

"Bylo to tu opravdu slané, ve skutečnosti to bylo slané tak, že jen hrstka známých pozemských organismů by mělo náznak šance na přežití tam, kde by pro ně podmínky byly nejméně nepřátelské," vysvětluje Knoll.

Obě povrchové sondy NASA, Opportunity i její dvojče Spirit, už na Marsu strávily více než 1.400 dnů, i když původní předpoklad byl jen 90 dnů práce. Jejich životnost se však blíží ke konci a tak NASA nyní vkládá své naděje do přistávacího modulu Phoenix, který má na Marsu přistát 25.května 2008, tedy už za méně než 100 dnů (na obrázku).

Phoenix mise přistane blízko severního pólu a bude kopat pod zmrzlým povrchem planety při hledání znamení mikrobiálního života, ať již v minulosti nebo dnes.

Příští generace terénní pohyblivé sondy, Mars Science Laboratory (MSL), má naplánovaný start v roce 2009 a přistání na Marsu v roce 2010. MSL má být dvakrát tak velký a třikrát tak těžký než jsou dnešní Spirit nebo Opportunity. Bude sbírat vzorky marťanské půdy a skalisek, analyzovat je a pátrat v nich po organických sloučeninách.

Columbus se probouzí

Dnes celý den budou astronauti pracovat na uvádění laboratoře Columbus do provozu. Astronauti dělají pořádek, vybalují z transportního zabezpečení, testují jednotlivé její části, postupně zapínají elektrickou energii do jednotlivých jejich částí a tak je oživují, uvedli se do provozu klimatizaci atd. Několik záběrů dokumentuje práci astronautů chvíli před sobotním polednem (našeho času).

Kimchi letí do kosmu

"První korejsky astronaut si do kosmu poveze zelný salát kimchi. Za dva roky chystá Jižní Korea vypravit do vesmíru svého prvního kosmonauta. Aby se na oběžné dráze cítil jako doma, připravují mu korejští vědci speciálně upravené národní pokrmy uzpůsobené pro požívání ve stavu beztíže. Vedle korejského národního jídla kimči si astronaut bude moci údajně pochutnávat také na tradiční pálivé omáčce "gochujang" nebo ženšenu, který má podle vědců posilující účinky na organismus. Jak ale upozornil internetový server Spiegel Online, otázkou zůstává, zda Korejcovo nadšení z netradiční vesmírné stravy budou sdílet i jeho ruští kolegové, kteří ho na palubě kosmické lodi Sojuz dopraví k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Kimchi je totiž nakládané zelí s pikantními přísadami a způsobuje silný zápach z úst."

Tak informovaly Novinky.cz z 6.11.2006 o tom, že Korejci chtějí svému astronautovi přibalit na cestu i tradiční jídlo. Ovšem ouvej, kimchi obsahuje bakterie, které způsobují, pro kimchi typické, mléčné kvašení a jak známo, bakterie mají vstup do kosmu zakázán, s vyjímkou kontrolovaných biologických experimentů.  A tím salát k obědu rozhodně není.

Bakterie mléčného kvašení, Lactobacillus Delbrückii, která po následném zrání přináší salátu kimchi jeho originální chuť a zajišťuje také dostatečnou konzervaci v něm obsažené zeleniny, je normálně užitečná, ale v kosmu by za určitých okolností mohla ohrozit zdraví astronautů, přesto, že na zemi ji Korejci považují téměř za všelék.

tento týden však korejští vědci z výzkumného ústavu pro atomovou energii oznámili, že pro kosmický let vytvořili speciálně připravené kimchi, které neobsahuje žádné bakterie a tak se Koa San, 30 letý inženýr počítačových věd, kterého vláda vybrala jako prvního korejského astronauta, může těšit, že si na kimchi skutečně v kosmu pochutná. Oznámení přišlo právě včas, protože Koa San má do kosmu letět na palubě ruského Sojuzu už zanedlouho, letos 8. dubna. Bakterií prosté kimchi, už také bylo schváleno ruskými vesmírnými úřady, a tak je ke startu korejského astronauta připraveno už skutečně vše.

Ko San poletí na palubě Sojuzu k Mezinárodní kosmické stanici a zůstane tam osm dnů, během nichž bude vykonávat nejrůznější vědecké experimenty.

Pokud jste zvědaví, co to vlastně salát kimchi je, pak vězte, že základem tohoto salátu je směs fermentovaných zelenin (např. čínského zelí "Brassica", okurek, ředkví, tuřínu aj.) spolu s čerstvou zelenou cibulkou, česnekem, solí a čerstvým zázvorem. V žádné variantě pak nesmí chybět nezbytné chilli koření. Je podáváno v miskách ke každému jídlu. Salát má velmi silné aroma. Zejména v korejské kultuře se už po mnoho let kimchi prezentuje jako zázračné jídlo s překvapujícími účinky na lidské zdraví.

Pentagon chce sestřelit družici z lodě

Americká armáda plánuje sestřelit neovladatelnou špionážní družici, oznámil mluvčí Pentagonu. Použití řízené střely již schválil i prezident Bush.

Pentagon popírá, že hlavním důvodem ke zničení družice je zachovat její utajení a tvrdí, že je důležité zničit zejména plné nádrže raketového paliva, hydrazinu, který by v případě dopadu na zem mohl vyvolat ohrožení lidí.

S družicí vypuštěnou v prosinci 2006 bylo krátce po startu ztraceno spojení a ta se stala neovladatelnou. Její hmotnost byla nakonec oznámena ve výši 2270 kg, což je asi čtvrtina oproti odhadované hmotnosti v době, kdy novináři přinesli první informace o tom, že družici aktuálně hrozí nekontrolovaný zánik v atmosféře. Z této hmotnosti má necelých 500 kg tvořit raketové palivo.

Námořnictvo, které bylo pověřeno likvidací družice plánuje použít upravenou střelu proti balistickým raketám, která by měla být odpálena z torpédoborce. Pro zajištění úspěchu operace se plánuje mít k dispozici tři takové střely na třech lodích, pokud by první pokus o sestřelení nevyšel.

K sestřelení musí dojít ještě před tím, než družice definitivně vstoupí do zemské atmosféry, protože pak by kvůli rušení nebylo téměř možné zasáhnout, řekl generál Cartwright. Ten také potvrdil, že k zásahu dojde až v době, kdy současná mise raketoplánu bude zpět na zemi.

Sestřelování družic není běžné a tak značné pozdvižení způsobila minulý rok Čína, která pomocí ze země odpálené balistické střely zničila družici na oběžné dráze. Generál Cartwright proto vyloučil, že by existovala paralela s akcí Pekingu.

Energii prvním hvězdám mohla dodávat temná hmota

To, že o vesmíru, zejména tom mladém, nevíme ani zdaleka všechno, svědčí nová teorie. Vědci dlouho předpokládali, že i úplně první hvězdy byly spalovaly vodík v procesu podobnému tomu, který co pokračuje i v dnešních. Ale nová teorie se snaží tento pohled změnit. Tvrdí, že první hvězdy se v mnoha ohledech chovaly jinak, než ty dnešní.

Úplně první hvězdy, které se začaly ve vesmíru tvořit už asi 100 - 200 milionů roků po velkém třesku mohly být od těch dnešních naprosto odlišné. Podle pozorování, která máme k dispozici, byly první hvězdy, tvořené slynutím prvotních plynových oblaků, nedostatečně husté na to, aby se v nich zažehla termonukleární reakce. Ovšem uvnitř těchto mladých sluncí bylo něco, co působilo proti gravitačně se hroutícím plynovým oblakům a navíc tyto mladé hvězdy také svítily bez toho, aby v nich probíhala jaderná fůze. Jaké procesy tedy hrály v životě prvních hvězd dominantní roli? Mohla to být temná hmota, která jim dodávala energii?

Výzkum trojice teoretických fyziků signalizuje, že první hvězdy raného vesmíru možná poháněla právě energie vznikající při anihilací temné hmoty. Jak je to možné? Zdá se, že díky anihilaci temné hmoty. Divoký a mladý vesmír obsahoval vysoké koncentrace tajemné temné hmoty, jejíž vlastností může být schopnost anihilovat, pokud se dostane do kontaktu s jinou temnou hmotou. K procesu její anihilace tedy není nutně zapotřebí temné antihmoty.

Dnes anihilicí rozumíme proces, ve kterém se "normální" hmota setká se svým anti protějškem, například elektron se srazí s pozitronem. V takovém případě následuje jejich vzájemné zničení, anihilace. Anihilace je tedy termín, kterým se často popisuje energetická destrukce čehokoliv.

Pokud je pravda, že temná hmota nepotřebuje ke své anihilaci anti protějšek, pak produktem její anihilace bude obrovské množství energie, neutrina a "obyčejná hmota", jako jsou protony, elektrony a pozitrony. Energie z vzniklá anihilací temné hmoty by tak byla schopná vytvářet hmotu, kterou dnes vidíme ve vesmíru kolem sebe.

"Částice temné hmoty jsou svými vlastními antičásticemi. Když se setkají, jedna třetina energie vzniklé energie vytvoří neutrina, která uniknou, jedna třetina se promění ve fotony a poslední třetí se přemění na elektrony a pozitrony." tvrdí Katherine Freese, teoretická fyzička, z Michiganské univerzity (vpravo).

Dr. Katherine Freese (University of Michigan), Douglas Spolyar (University of California, Santa Cruz) a Paolo Gondolo (University of Utah, Salt Lake City) věří, že odlišná fyzika ranných "temných hvězd" může být přisuzována temné hmotě. Aby se z oblaku hvězdného plynu zrodila životaschopná, vodík spalující hvězda, musí se plyn nejprve ochladit. Toto ochlazení dovolí hvězdě, aby se zhroutila a plyn se tak stal dostatečně hustým k tomu, aby se v něm nastartovala nukleární reakce spalující vodík. U těch zcela prvních hvězd ve vesmíru se však zdá, tomuto ochlazení a následnému zhroucení něco bránilo a přesto tyto hvězdy zářily. Výzkumný tým věří, že první hvězdy pravděpodobně procházely dvoustupňovým vývojem. Jak oblaka plynu kondenzovala a hroutila se, hvězdy napřed prošly fází "temné hmoty", kdy vznikala energie a normální hmota. Postupem času, když temné hmoty v nich ubylo, protože se proměnila na normální hmotu, stala se hvězda dostatečně hustou a a vstoupila do druhé fáze svého života, kdy tentokrát již normální hmota umožnila jadernou fůzi, tak jak ji známe dnes. Jadernou fůzí postupně ve hvězdách vznikají těžší a těžší prvky jako jsou kovy, kyslík, uhlík a dusík. Když pak hvězdě dojde palivo, exploduje jako supernova a rozeseje tyto těžké prvky do okolního prostoru.

Fáze temné hmoty existovala podle Freesové jen v úplně prvních hvězdách. Navrhuje proto, aby k dnešním hvězdám, kterým říkáme hvězdy první populace a ke hvězdám raného vesmíru, kterým se říká hvězdy druhé populace, přibyla ještě třetí populace hvězd, ve které by se nacházely právě jen nejprvnější hvězdy procházející fází anihilace temné hmoty, takové ve kterých ještě nezačala probíhat jaderné fůze a přesto zářily.

Ovšem tato nová a vzrušující teorie bude muset počkat na své potvrzení nebo vyvrácení nejméně do doby, než bude vypuštěn kosmický dalekohled JWST (James Webb Space Telescope). Teprve tento dalekohled bude schopen pozorovat hvězdy uvažované třetí populace s dostatečným rozlišením a přesností, aby bylo možné odhalit, zda je skutečně poháněla temná hmota.

Douglas Spolyar, Katherine Freese and Paolo Gondolo, "Dark matter and the first stars: a new phase of stellar evolution", Physical Review Letters, January (2008)

Pojmenujte kosmický dalekohled

Chtěli by jste dát jméno dalšímu velkému kosmickému dalekohledu? Pokud ano, pak zde je vaše šance.

NASA oslovila širokou veřejnost z celého světa, aby navrhla nové jméno pro dalekohled, kterému se zatím říká GLAST (Gamma-ray Large Area Space Telescope), tedy něco jako širokoúhlý gama paprskový kosmický dalekohled. GLAST je již připraven a do kosmu by měl odstartovat v polovině roku 2008. Jeho hlavním úkolem by měl být průzkum těch nejextrémnějších událostí v kosmu, kterými jsou výbuchy paprsků gama, nebo projevy takových exotických objektů, jako jsou černé díry.

"Hledáme takové návrhy, které zachytí vzrušující účel mise GLAST a upozorní na astronomii zabývající se vysokými energiemi a gama paprsky," říká Alan Stern, mimořádný administrátor pro vědu v ústředí NASA ve Washington DC. "Doufáme, že někdo přijde se jménem, které bude přitažlivé, snadno vyslovitelné, takové, které pomůže družici a její misi přivést jako téma hovoru k jídelní stolu nebo k diskuzi do školní třídy."

Klíčovými vědeckými úkoly dalekohledu bude:

- Zkoumání nejextrémnějšího prostředí ve vesmíru, míst, kde příroda disponuje energiemi daleko vyššími, než které můžeme vytvořit na Zemi
- Hledání příznaků nových fyzikálních zákonů a složení záhadné temné hmoty
- Porozumění způsobu urychlování výtrysků hmoty z okolí černých děr až téměř na rychlost světla
- Rozluštění tajemství záhadných a překvapivě silných explozí, známých jako výbuchy gama paprsků
- Zodpovězení dlouholetých otázek vzniku slunečních erupcí, pulsarů a původu kosmických paprsků

Návrh na nové jméno pro dalekohled GLAST může být akronymem, tedy druhem zkratky, která nebývá – na rozdíl od jiných běžných zkratek – hláskována a lze ji tedy přečíst jako jedno slovo a případně je lze i skloňovat. Není to ale podmínkou. Stejně jako ostatní zkratky vzniká akronym zpravidla spojením počátečních písmen několika slov nebo z písmen v těchto slovech obsažených.
Návrh může také zahrnovat jméno některého z již nežijících vědců, jehož jméno ještě NASA nepoužila pro jinou misi. Zvažovány budou všechny doručené návrhy.

Termín pro přijetí návrhu na pojmenování družice končí 31.  března 2008.  Navrhovatel musí uvést také krátký anglický popis, obsahující nejvýše 25 slov, vysvětlující proč by právě jeho návrh byl vhodným názvem mise. Vítané jsou i vícenásobné návrhy.

Návrh se předkládá elektronicky na stránkách http://glast.sonoma.edu/glastname 

Každý, kdo pošle jméno prostřednictvím boxu "Name That Satellite!" na uvedené webové stránce, může obdržet potvrzení o přijetí návrhu přes zpětný e-mail. Účastníci si také mohou vyžádat tiskovou zprávu NASA oznamující nové jméno mise. Oznámení o pojmenování družice se očekává přibližně 60 dnů po jejím vypuštění do kosmu.

Proč NASA sáhla k tomuto způsobu získání jména, to snadno pochopíte z následujícího přehledu necelých 60 let trvající historie zkoumání kosmických gama paprsků. Prakticky všechny přístroje zapojené do jejich výzkumu a obzvláště družice, totiž zatím nesly nepoetická, krkolomná nebo nic neříkající jména a zkratky.......

Jak se vyvíjela astronomie gama paprsků

1955 - 1959     Fyzik Philip Morrison z MIT a další provedli výpočty předpovídající, že interakce kosmických paprsků s mezihvězdným materiálem bude produkovat gama paprsky a to i v naší galaxii.

1961     První experimentální balon NASA a družice Explorer 11 (start 27.4.1961), zjistili první stopy gama paprsků s energií vyšší než 50 MeV, vyslaných z naší galaxie, ale výsledky nejsou příliš průkazné. Nedostatek snadno zjistitelného signálu ukazuje, že předpovědi Morrisona i jiných byly příliš optimistické.

V USA a SSSR byla zprovozněna první generace pozemních detektorů Čerenkovova záření - Atmospheric Cherenkov Telescopes (ACTs). Tyto teleskopy zjišťují modré Cherenkov světlo vznikající tehdy,  když velmi pronikavé (tvrdé) záření gama z kosmu působí na molekuly v zemské atmosféře. Také výsledky prvních ACTs nepřináší žádné průkazné výsledky, ani konečná odhalení.

1969     Družice Vela amerických ozbrojených sil hledající tajné sovětské jaderné zkoušky zjišťuje výbuch gama paprsků (GRBs) z kosmu. Detektor gama paprsků na družici pracoval od května 1969 do července 1970. Existence GRBs ale zůstává utajena až do roku 1973.

1967 - 1969     Družice NASA - Orbiting Solar Observatory (OSO 3) - detekovala celkem 621 fotonů gama paprsků přicházejících z kosmického prostoru. To reprezentuje významný průlom do oboru, který ověřuje existenci galaktického vysoko energetického záření a objevuje rozptýlené pozadí gama paprsků. Výsledky OSO- 3 jsou rychle potvrzeny experimentálním balonem.

1971 - 1972     Detektory gama paprsků na lodích Apollo 15 a 16, ještě během cesty na Měsíc, objevují rozptýlené pozadí záření nízko energetických paprsků gama. Stejné přístroje pomohly také mapovat záření gama vydávané radioaktivními prvky na měsíčním povrchu.

1972 - 1973    Družice NASA,  Small Astronomy Satellite - 2 (SAS 2), potvrzuje rozptýlené pozadí gama paprsků objevené družicí OSO-3.  SAS-2 vykonává přehlídku oblohy, při které studuje jak galaktické vyslání souvisí se strukturou Mléčné dráhy. Studuje i pulsary v Krabí mlhovině a mlhovině Vela a neočekávaně nalézá bodový zdroj gama záření, později ztotožněný s neutronovou hvězdou Geminga.

1975 - 1981     Evropská družice COS-B, která je obdobou SAS-2, jak co do velikosti tak ceny, objevuje 25 dalších bodových zdrojů gama paprsků, z nichž některé zůstávají neidentifikované a jiné se ukážou být pulsary. Jeden z z dalších objektů je první identifikovaný extragalaktický zdroj gama paprsků, 3C 273, který je relativně blízkým kvasarem.

1979 - 1981     Observatoř NASA, High - Energy Astrophysics Observatory - 3 (HEAO 3), objevuje nízko energetické (měkké) záření gama přicházející z jádra galaxie od anihilujících elektronů a pozitronů. Toto 511 keV záření někteří vědci považují za tvrdé rentgenové záření. V galaktickém centru tedy musí být zatím ještě neznámý proces produkující antihmotu. Tyto výsledky jsou záhy potvrzeny pomocí balonů.

1980 - 1989     Sonda Solar Maximum Mission zjišťuje měkké záření gama pocházející ze slunečních erupcí.

1986 a dále     Začíná pracovat druhá generace ACTs. Největším přístrojem je 10 metrový Whipple Telescope v Arizoně. Whipple nepřímo zjišťuje tvrdé záření gama pocházející ze směru Krabí mlhoviny, ale nikoliv už pulsar ve středu mlhoviny.

Balonové experimenty zjišťují záření gama pocházející z radioaktivních prvků produkovaných supernovou 1987A a potvrzují tak teorie o tom, že v supernovách vznikají nové prvky.

NASA a SSSR vypouští několik misí zaměřených na studium GRBs, zaznamenáván je rostoucí počet výbuchů i počet teorií o tom jak tyto záhadné události vznikají.

1991 - 2000     V kosmu působí Compton Gamma - ray Observatory (CGRO), jedna ze čtyř velkých orbitálních observatoří NASA. Sérií velkých objevů způsobí převrat v astronomii zabývající se gama paprsky. Přes plánovanou dvouletou dobu činnosti pracuje observatoř nakonec celých devět let, než byla stažena z oběžné dráhy kvůli poruše gyroskopů. Přístroj BATSE zaznamenal více než 2.700 GRBs a ukázal, že přicházejí z celé oblohy, tedy, že se tyto výbuchy vyskytují ve vzdálených galaxiích. Také ukázal, že se GRBs vyskytují ve dvou základních formách a to jako dlouhé (delší než dvě sekundy) a krátké (méně než dvě sekundy). Přístroj EGRET nalezl 271 bodových zdrojů, včetně asi 70 blazarů a šesti pulsarů, ale dvě třetiny těchto zdrojů zůstává neidentifikováno. Zejména  nebyl očekáván objev tolika blazarů. Přístroj COMPTEL mapoval galaktickou distribuci hliníku-26, ukazující, kde se v Mléčné dráze tvoří hvězdy. Přístroj OSSE mapoval přesněji anihilace v galaktickém centru a našel při tom vysílání gama paprsků pocházející od rentgenových dvojic a Seyfertových galaxií.

1992 a dále    Pozemní ACTs objevují tvrdé záření gamy z několik blazarů. Před užaslými astronomy se toto vyslání mění během minut až hodin.

1997 - 2003         Italsko Dánská družice BeppoSAX, ačkoli měla sloužit hlavně ke studiu rentgenového záření, lokalizuje rychle několik GRB a pozoruje dosvity dlouhých GRBs. Pozice byla určena dostatečně přesně na to, že následná pozemní pozorování a později i pozorování z Hubbleova kosmického dalekohledu prokazují, že k výbuchům došlo v ohromných vzdálenostech, což je další průlom v oboru.

2000 - 2007     Družice High - Energy Transient (HETE 2) pomáhá upevnit spojení mezi dlouhými GRBs a supernovami.

2002 - doposud     Družice NASA, Reuven Ramaty High Energy Solar Spectroscopic Imager (RHESSI), pokračuje ve zkoumání toho, jak jsou částice urychlovány a jaké energie jsou uvolňovány během slunečních erupcí. RHESSI zjišťuje polarizaci v GRB, ukazující na jejich spojení se silnými magnetickými poli.

2002 - doposud     Evropská družice, INTEGRAL měří úrovně hliníku-26 skrz celou naši galaxii, a ukazuje, že v naší galaxii dochází v průměru ke zhruba dvěma výbuchům supernov za století.

2004 - doposud     Družice Swift družice v současnosti zachycuje asi 100 GRBs ročně a lokalizuje mnohé z nich pro další studia. Mise ukazuje, že GRBs jsou mnohem různorodější než se očekávalo, a také je mnohem různorodější jejich původ. Výzkum krátkých GRB dosvitů poskytuje silnou podporu teorii, že některé z těchto událostí pochází ze slučování neutronových hvězd nebo sloučení neutronové hvězdy a černé díry.

2000 - doposud         Nová generace pokročilých pozemních ACTs poskytuje obrovskou citlivost a rozlišení. Evropský vysoko energetický stereoskopický systém (H.E.S.S.), pole čtyř teleskopů v Namibii, nalézá dvojité soustavy, pozůstatky supernov a mnohé zatím neidentifikované zdroje. Dalším důležitým přístrojem ACTs je CANGAROO (Australsko Japonský přístroj postavený v Austrálii), MAGIC (na ostrově La Palma, Kanárské ostrovy) a VERITAS (postavený v Arizoně). MILAGRO (v Novém Mexiku) používá fotonásobič velikosti plaveckého bazénu.

2007         je vypuštěn malý Italský satelit AGILE s detektorem gama paprsků. Detektor má citlivost podobnou EGRET, ale se širší zorné pole.

2008         připravuje se vypuštění družice GLAST.

Podle: NASA

Astronomové pozorovali velmi mladou, jasnou galaxii na počátku vesmíru

Kosmické dalekohledy NASA, Hubble a Spitzer, za pomoci přírodních "čoček", odkryly něco, co by mohlo být jednou z nejmladších a nejjasnějších galaxií, kterou kdy astronomové viděli uprostřed tak zvané kosmické "doby temna", jen asi 700 milionů roků po vzniku našeho vesmíru.

Detailní obrazy z Hubbleovy infračervené kamery a multi objektového spektrometru (NICMOS) odhalily mladinkou galaxii, nazvanou A1689- zD1. Ta podstupuje ohnivou bouři překotného zrodu hvězd, a to vše během tzv. doby temna, nedlouho po Velkém třesku, ale ještě před tím, než první generace hvězd reionizovala v té době chladný, neutrální a temný vesmír. Infračervené obrazy ze Spitzerova dalekohledu pak poskytly jasný dodatečný důkaz, že jde skutečně o formování mladé galaxie uprostřed "věčné" temnoty mladého vesmíru. Snímek vlevo lze zvětšit

"Byli jsme překvapení objevem mladé a takto jasné galaxie ve vzdálenosti 12,8 miliardy let," říká astronom Garth Illingworth z Kalifornské univerzity (UC) v Santa Cruz, a člen výzkumného týmu. "Jde zatím o nejdetailnější pohled na objekt tak daleko zpět v čase."

"Snímky z Hubbleova dalekohledu přinášejí náhled na struktury galaxie, který nelze dosáhnout žádným jiným přístrojem," připojuje se k Illingworthovi astronom Rychard Bouwens, také z UC, který je spoluautorem objevu. Nově získané obrazy by měly nabídnout pohled do doby formování prvních galaxií a na vývoj objektů, které možná přispěly k ukončení temného věku vesmíru. Vzdálená galaxie je také ideálním cílem pro následníka Hubbleova dalekohledu, kosmický dalekohled JWST (James Webb Space Telescope), který by měl být do kosmu vypuštěn v roce 2013.

Současné teorie říkají, že temný věk vesmíru začal asi 400 000 roků po velkém třesku, kdy se veškerá hmota rozpínajícího se vesmíru nacházela v chladnoucích mračnech neutrálního vodíku. Tato chladná mračna tehdy prostupovala celým vesmírem jako hustá mlha. Někde během této éry se ale začaly tvořit první hvězdy a galaxie, jejichž světlo a záření nakonec rozehřálo, reionizovalo, mlhavý a chladný vodík a ukončilo tak asi miliardu let po Velkém třesku dobu temnoty.

"Tato galaxie je pravděpodobně jednou z mnoha, které pomohly skoncovat s obdobím temnoty," říká astronom Larry Bradley z Univerzity Johna Hopkinse v Baltimore, vedoucí celé studie. "Astronomové jsou si docela jisti tím, že objekty jako jsou kvasary neposkytují dostatek energie k tomu, aby ukončily dobu temna. Ale četné mladé galaxie by možná už produkovaly dostatek energie k tomu, aby temnota skončila."

Galaxie je tak daleko, že se neobjevila na snímcích pořízených Hubbleovou kamerou ACS (Advanced Camera for Surveys), protože její světlo je rozpínáním vesmíru nataženo směrem k neviditelným infračerveným vlnovým délkám. Uviděla ji až Hubbleova infračervená kamera/spektrometr (NICMOS) a infračervený Spitzerův dalekohled, díky přírodnímu triku, známému jako gravitační čočka. Relativně blízký hmotný shluk galaxií Abell 1689, vzdálený zhruba 2,2 miliardy světelných roků, svou gravitací koncentruje světlo ze vzdálenějších galaxií ležících přímo za ním a chová se tak jako přírodní dalekohled.

Ačkoli rozptýlené světlo vzdáleného objektu je téměř nemožné pozorovat, gravitační čočka zvýšila jeho jas téměř 10 krát, a tím ho udělala dostatečně jasným jak pro Hubbleův, tak pro Spitzerův dalekohled.

Snímky odhalují jasné a husté shluky stovek milionů hmotných hvězd v kompaktním regionu o rozměru asi 2.000 světelných roků, tedy jen na zlomku rozměru naší Mléčné dráhy. Tento typ galaxie je v raném vesmíru, v době kdy vznikala převážná většina prvních hvězd, vzácný, tvrdí shodně Bradley i Illingworth.

Snímky Spitzerova dalekohledu pak ukazují, že hmotnost galaxie je pro galaxie brzkého vesmíru typická. Je srovnatelná s hmotností několika miliard hvězd podobných Slunci, tedy opět jen s malým zlomkem celkové hmotnosti dnešní Mléčné dráhy. "Toto pozorování tedy potvrzuje předchozí studie založené na pozorováních Hubbleova dalekohledu, že zrod prvních hvězd nastal, ve srovnání s velikostí dnešních galaxií, ve velmi malých regionech," říká Illingworth.

Dokonce i za pomoci zvětšení gravitačních čoček, může Hubble pozorovat jen uzly nejjasnějších a největších hvězd v galaxii. Dalekohled už nemůže rozlišit slaběji zářící a méně hmotné jednotlivé hvězdy nebo materiál obklopující oblast s rodícími se hvězdami. To umožní až nový dalekohled James Web Space Telescope (JWST). Tato plánovaná kosmická infračervená observatoř bude mít zrcadlo o ploše sedmkrát větší než je hlavního zrcadlo Hubbleova dalekohledu a bude tak sbírat od slabě zářících galaxií mnohem více světla. Bude tedy schopen pozorovat ještě vzdálenější galaxie jejichž světla bylo nataženo rudým posuvem hluboko do infračervené oblasti, která je již mimo citlivost a rozsah detektorů Hubbleova dalekohledu.

Vzdálené a slabé galaxie budou také ideálním cílem pro zkoumání pomocí budovaného pole až osmdesáti dvanáctimetrových radioteleskopů Atacama Large Millimeter Array (ALMA), které bude dokončeno v roce 2012 a bude tou dobou největším radioteleskopem na světě. Astronomové budou také pomocí dalekohledů VLT v Chile a Keck na Havaji provádět následná infračervená spektroskopická pozorování, aby potvrdili vzdálenost nalezené galaxie.

Výsledky studie budou publikovány v Astrophysical Journal.

Columbus je na místě

Evropská vědecké laboratoř Columbus, byla včera úspěšně připojena k Mezinárodní kosmické stanici. Svůj podíl na tom měli astronauti uvnitř stanice a raketoplánu i dva, kteří pracovali v kosmu. Francouzský astronaut Leopold Eyharts ukončení instalace nakonec komentoval obdivným "nádherná práce," kterým oznámil řídícímu středisku ukončení operace, která byla nakonec namáhavější a delší, než se původně očekávalo.

Veliké finále, připojení 14 tunové laboratoře, bylo naplánováno na konec dlouhého výstupu do kosmu, při který musel být na poslední chvíli o den odložen pro indispozici německého astronauta, Hanse Schlegela.

Ukončilo se tak téměř 16 let trvající čekání ESA, která původně plánovala laboratoř na ISS instalovat v roce 1992, jako příspěvek k oslavám 500. výročí Kolumbova objevu Ameriky.

Když byl krátce po tři čtvrti na devět večer našeho času zahájen přesun laboratoře Columbus, astronaut Daniel Tani to komentoval slovy: "Columbus začal svoji cestu do Nového světa."

Pomocí robotického ramene byla laboratoř Columbus během necelých dvou hodin trvajícího přesunu vyzvednuta z nákladového prostoru raketoplánu a připojena ke stykovacímu uzlu modulu Harmony. Zde ji na jaře, při dalším letu raketoplánu doplní druhá z vědeckých laboratoří, japonská laboratoř KIBO.

Před úplným zpřístupněním laboratoře budou ještě ve středu, při druhém výstupu do kosmu, vykonány dodatečná práce na vnějším plášti laboratoře. Pokud to lékaři nezakáží, středečního výstupu do kosmu se zúčastní i německý astronaut.

První výstup do kosmu a přemístění laboratoře Columbus nakonec trval osm hodin o 1 1/2 hodiny déle než se původně plánovalo.

První výstup do kosmu letu STS-122

Astronauti Walheim a Love strávili dnešní noc přípravou na odložený první výstup do kosmu (EVA-1). Přespali v přechodovém uzávěru stanice, aby se z jejich krve odstranil před výstupem do volného prostoru rozpuštěný dusík.

Odklad EVA-1 o jeden den byl nutný proto, aby si Love, který střídá indisponovaného Schlegela, mohl projít a osvojit postupy, které budou potřebné činnosti naplánované pro EVA-1. Během prvního výstupu do kosmu bude laboratoř Columbus připravována k vyzvednutí z nákladového prostoru raketoplánu a následnému připojení ke kosmické stanici. Dalším z úkolů prvního výstupu do kosmu při misi STS-122 je demontáž prázdné staniční nádrže s dusíkem z nosníku P1. Tato nádrž je součástí  systému tepelné kontroly stanice.

Výstup začne v 15:35 SEČ, měl by trvat šest a půl hodiny, a bude opět přenášen NASA TV.

Na obrázku: astronaut Rex Waldheim

První výstup do kosmu se odkládá o 24 hodin

Hned po připojení raketoplánu Atlantis k ISS, oznámil tiskový mluvčí NASA John Shannon reportérům, bez dalších detailů, že německý astronaut Hans Schlagel, se necítí dobře. Z tohoto důvodu se první výstup do kosmu (EVA-1) odkládá o 24 hodin, na pondělí 11.února a německého astronauta v první dvojici s Rexem Walheimem vystřídá Američan Stanley Glen Love, řekl mluvčí NASA.

"Jde o soukromou lékařskou informaci, ale nejde o ohrožení života," dodal Shannon. Jeho nemoc, sdělil dále mluvčí, nebude mít dopad na kterýkoliv z cílů mise a Schlagel by se měl zúčastnit druhého výstupu do kosmu, ve středu, s americkým astronautem Rexem Walheimem.

Z tohoto důvodu také bude jedenáctidenní mise raketoplánu prodloužena o jeden den, s návratem na Zem 19.února. Při tomto časovém harmonogramu se všechny výstupy do kosmu odkládají o jeden den.

Jeden z představitelů ESA, který nechtěl být jmenován řekl, že Schlagelovo onemocnění není nic vážného. V televizních přenosech se nezdálo nic zvláštního, snad jen to, že se Schagel pohyboval o něco pomaleji než jeho kolegové.

Před oznámením odkladu výstupu do kosmu, Shannon oznámil, že na Atlantis byly objeveny dvě menší technické závady. Selhal jeden ze tří navigačních počítačů, což nepředstavovalo žádnou hrozbu a tato a tato závada byla záhy odstraněna.

Další závadou je odchlípnutí tepelné obšívky raketoplánu, o které jsme již informovali. Prohlídka tepelného štítu kamerou na robotické ruce raketoplánu odhalila, že ze tří malých kousků pěny z externí palivové nádrže, které byly nafilmovány při čtvrtečním startu, jeden možná dopadl na tepelný štít raketoplánu bez toho, aby způsobil nějakou zjevnou škodu.

	Poškozená obšívka motoru OMS Při obhlídce tepelné izolace raketoplánu byla objevena odchlípnutá obšívka  pravého manévrovacího motoru OMS. Podobné poškození bylo zaznamenáno i při letu STS-117 téhož raketoplánu v červenci 2007.

Nejdůležitější události příštích dnů letu STS 122 v NASA TV

Sobota 9.února	SEČ
Začátek přiblížení	12:30
Zážeh motorů	15:37
Obhlídka tep.štítu Atlantis z ISS	17:23
Spojení Atlantis s ISS	18:25
Otevření průchodu a uvítání na ISS	19:35
Tisková konference k průběhu letu	21:00
většina činností odložena o 24 hodin
Neděle 10.února
První výstup do kosmu konec - odloženo na pondělí	22:05
První výstup do kosmu začátek - odloženo na pondělí	15:35
Vyzvednutí modulu Columbus	19:50
První výstup do kosmu konec	22:05
Tisková konference k průběhu letu	24:00
většina činností odložena o 24 hodin
Pondělí 11.února
Tisková konference k průběhu letu	13:50
Částečný vstup do modulu Columbus	14:50
Vstup posádky do modulu Columbus	21:00

 8. února 2008

Astronomická jednotka může potřebovat přehodnocení

Pomineme-li vzhled, hvězdy nejsou věčné a planety se nepohybují s mechanickou přesností. Z těchto důvodů, jeden z astronomů navrhuje svým kolegům poslat astronomickou jednotku (AU), jako etalon vzdálenosti uvnitř sluneční soustavy, do starého železa.

Jedna AU je, zjednodušeně řečeno, průměrnou vzdáleností mezi Sluncem a Zemí, nebo přesněji vyjádřeno 149.597.870.691 kilometrů. Ale její formální definice, jak ji v roce 1939 ustanovila IAU, je o dost komplikovanější a v její definici je zahrnuta i Gaussova gravitační konstanta a tím také neměnná hmotnost Slunce.

No a v tom to celé vězí, aneb, jak se krásně česky říká, zde leží jádro pudla. Slunce totiž ve skutečnosti neustále ztrácí hmotu a to způsobuje, že se oběžné dráhy planet od něj časem vzdalují.

Vědci o tom ví už dlouho. Vždyť podle Einsteinovy slavné rovnice E=mc², jsou hmota a energie jen různou formou stejné věci. Slunce tak formou celého spektra záření, stejně jako erupcemi horkého plynu, ztrácí každou sekundu asi 6 miliard kilogramů hmoty, tedy přibližně tolik, co váží 16 mrakodrapů Impire State buildings.

"Protože záření odnáší pryč energii a protože už Einstein dokázal rovnocennost hmoty a energie, hmotnost musí jít dolů," říká Petr Noerdlinger, astronom na univerzitě St Mary's v Kanadě. "Toto způsobuje, že oběžné dráhy planet se zvětšují a jejich orbitální rychlosti se snižují. Podle posledních odhadů ztráty sluneční hmoty Noerdlinger předpovídá, že Merkur se bude nacházet mimo pozici vypočítanou na základě aktuální definice AU, o 1,4 km za století, a až o 5,5 km za dvě stě let.

"Pokud bychom to ignorovali, vytvořilo by to časem úžasné obtíže," říká Noerdlinger. "U základních jednotek se nepředpokládá, že by se měnily."

Prozatím ignorování ztráty sluneční hmoty nezpůsobilo žádnou změnu kurzu kosmického plavidla nebo minutí zamýšleného cíle, ale Noerdlinger věří tomu, že jsou i další důvody, proč by měla být astronomická jednotka jako měřítko vzdálenosti zrušena.

Přesnější určování vzdáleností ve sluneční soustavě by mohlo vést k novým vědeckým objevům nebo objasněním starých záhad, třeba takových jako je anomálie sond Pioneer, tedy matoucí pozorování obou sond NASA, které se pohybovaly daleko od jejich očekávané dráhy.

"Připomeňme si, že jedním z klíčových testů Einsteinovy obecné teorie relativity byly velmi malé změny v oběžné dráze Merkuru, v setinách stupně za století," říká Noerdlinger. (Přesně jde o 42,98"±0.04" z celkových 5600 obloukových stupňů stočení perihelia za století)  Noerdlinger proto navrhuje používat astronomickou jednotku jen jako příležitostnou, neformální jednotku a místo ní používat pro vědecké účely metry.

"Definice AU podle IAU posloužila dobře v minulosti," shrnul James Williams z Laboratoře tryskového pohonu NASA v Pasadeně. "Teď však, když se přesnost měření blíží očekávaným změnám, je změna definice rozumná."

Ing. Jan Vondrák, DrSc., z Astronomického ústavu Akademie věd ČR, prezident skupiny základní astronomie při IAU, o problému říká, že je "velmi zajímavý a že vyžaduje důkladné prostudování". Dodává ale, že o něm pravděpodobně nebude rozhodnuto nijak brzy. "Typicky, když je definice zralá na změnu, je vytvořena pracovní skupina IAU, aby uvážila všechny argumenty a hledala široký konsenzus. Jen na jeho základě je pak navrženo rozhodnutí předložené ke schválení Valnému shromáždění IAU," doplňuje. "Je to relativně dlouhá procedura, který by mohla zabrat mnoho let, než by byla změněna současná definice."

Noerdlingerova práce byla přijata k publikování v časopisu  Celestial Mechanics and Dynamical Astronomy.

Podle: New Scientist

Raketoplán Atlantis úspěšně odstartoval z Kennedy Space Center

Let vynáší k mezinárodní kosmické stanici (ISS) evropskou vědeckou laboratoř Columbus.
Přestože během dne mohly mraky, přeháňky nebo vítr start znemožnit, nakonec se počasí v pravý čas umoudřilo a dovolilo zcela hladký start.

Astronauti přijeli na startovací rampu necelé čtyři hodiny před startem. Byli oblečeni do skafandrů a usazeni do raketoplánu. Dvě hodiny před plánovaným okamžikem startu byly uzavřeny vstupní dveře a začaly poslední předstartovní zkoušky. Odpočítávání se na několik desítek minut zastavilo na T -9min před startem, aby se nakonec v 20:36 SEČ rozběhlo do konečné fáze přesně podle očekávání.

Raketoplán odstartoval ve 20:45 SEČ, po dvou minutách letu byly odhozeny pomocné motory na tuhé palivo (SRB) a po devíti minutách letu se oddělila i externí palivová nádrž. Raketoplán se dostal úspěšně na oběžnou dráhu a spolu s ním i vědecká laboratoř Columbus. Dlouholetý sen Evropské kosmické agentury se vyplnil.

Sledujte start raketoplánu v NASA TV

Dnešní start, pokud nebude z důvodu hrozícího špatného počasí odložen, můžete přímo sledovat prostřednictvím internetu na stránkách NASA TV.
Pokud nevyužijete  video přímo na titulní stránce, zvolte Other Viewing Options a zde si vyberte další způsob sledování TV přenosu.

Program prvního dne letu, jak jej nabízí NASA TV je následující:

Columbus připraven ke startu

Evropa je v očekávání, zda se dnes, ve čtvrtek 7. února 2008, konečně její laboratoř Columbus vydá tam, kam má namířeno už drahnou řádku let, ale prozatím se vždy našel problém, který její start do kosmu znemožnil. Tentokrát by ji měl na místo určení, k Mezinárodní kosmické stanici, dopravit z Floridy, ve svém nákladovém prostoru, raketoplán Atlantis.

O laboratoři Columbus se předpokládá, že se stane centrem evropských kosmických aktivit na ISS, které zatím stály už pět miliard euro. Vědecké výzkumy na kterých se má laboratoř podílet budou zaměřeny do nejrůznějších oblastí, od zemědělství až po vývoj pokročilých slitin.

Experimenty, které zde budou provozovány pomohou také ve výzkumu fyziologie dlouhodobých kosmických letů, což může být důležitým přínosem k osídlení Měsíce nebo letům na Mars.

"Znamená to, že nakonec budeme mít na oběžné dráze naši vlastní nemovitost, víceúčelovou výzkumnou laboratoř, která nám dává příležitost dělat vědu světové třídy, příležitost na kterou jsme se těšili už tak dlouho," řekl Alan Thirkettle, ředitel programu ISS u Evropské kosmické agentury.

Start raketoplánu, jehož odpočítávání běží už od pondělka večer, je plánován na čtvrtek ve 14:45 místního času (20:45 našeho času). Definitivně se však bude rozhodovat o startu až na poradě v den startu ve 4:45 ráno (10:45 SEČ). V potaz se bude brát zejména  vývoj počasí, protože existuje 5% pravděpodobnost velmi špatného počasí s místními bouřkami ve kterých vznikají tornáda. V jižních státech USA už tato tornáda zabila 48 a zranila stovky lidí. To ve středu konstatovali i zástupci NASA. 

Columbus měl startovat už v prosinci, ale problémy s palivovými senzory zavinily dvouměsíční zpoždění. Na samotnou laboratoř to, na rozdíl od raketoplánu a od některých plánovaných experimentů, nemělo žádný negativní vliv. Konec konců, v nákladovém prostoru raketoplánu byla laboratoř zavřena už od října. Nyní však musely být obnoveny biologické vzorky za nové.

Laboratoř má být k ISS připojena čtvrtý den letu. Laboratoř má být ke stykovacímu uzlu Harmony přemístěna z nákladového prostoru za pomoci robotické ruky raketoplánu. Při tom bude hrát největší roli německý astronaut Hans Schlegel, který kvůli tomu dvakrát vystoupí do kosmu.

FAKTA O LABORATOŘI COLUMBUS
Celková délka  -  6,8 m
Průměr             - 4,5 m
Objem              - 75 m3
Hmotnost         - 12,8 tuny
Osádka            - 3 astronauti
Vnitřní teplota  - 16°-27°C
Celkový příkon - 20kW

Jeho francouzský kolega, Leopold Eyharts, na ISS zůstane dlouhodobě, aby prověřil a uvedl laboratoř do plného provozu. Bude nutné zkontrolovat řádné fungování všech systémů, tedy zapnout napájení, aktivovat všechny moduly a jejich propojení, zkontrolovat jejich chlazení a spoustu dalších úkonů, řekl novinářům veterán ze stanice Mir.

Columbus obsahuje řadu vědeckých kontejnerů, z nichž každý sám o sobě je nezávislou vědeckou laboratoří. Experimenty ale mohou být umístěny také na vnější straně laboratoře. Data z jednotlivých experimentů budou v reálném čase předávána do řídícího střediska v Oberpfaffenhofen v Německu.

Únor bude pro ESA jedním z nejvýznamnějších měsíců v celé její historii. Během pár týdnů totiž bude k ISS vypuštěna na svůj první let i bezpilotní zásobovací loď ATV, familiárně při své premiéře pojmenovaná Jules Verne, na počest známého spisovatele. Automated Transfer Vehicle je navržen tak, aby po vyřazení raketoplánů z provozu byl schopen vynášet do kosmu až 7,5 tuny dodávek, tedy zhruba tolik co tři lety ruské lodi Progress.

 5. února 2008

Plynový "prst" ukazuje na budoucnost galaxií

Jako vidlička propichující sázené vejce, pronikají zvenku do naší galaxie, Mléčné dráhy, gigantické "prsty" vodíkového plynu. Zjistili to australští astronomové pomocí radioteleskopů Australské národní vědecké agentury CSIRO (Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation) v Parkes a Narrabri.

Objev tohoto průniku může být rozhodujícím klíčem k určení osudu malých galaxií ze kterých k nám tento plyn proudí. Známe je jako Velké a Malé Magellanovo mračno, nejjasnější, pouhým okem ze Země pozorovatelné galaxie. Velké Magellanovo mračno je od nás vzdáleno asi 160 000 světelných let, je dvacetkrát menší než naše galaxie a obsahuje přibližně 10x méně hvězd. Malé Magellanovo mračno je ještě dál, 200 000 světelných let a je 100x menší než naše galaxie.

"Jsme nadšeni, protože můžeme přesně určit místo, kde tento plyn naráží do Mléčné dráhy. Obvykle totiž bývá extrémně obtížné zjistit jak jsou takové plynové jevy vzdáleny," řekla vedoucí výzkumného týmu Dr. Naomi McClure-Griffithsová z CSIRO.

Plynový prst, označovaný jako HVC306-2+230, proniká do disku naší galaxie asi 70 tisíc světelných roků (21kpc) od nás. Na obloze se při pohledu ze Země toto místo nachází nedaleko souhvězdí Jižního kříže.

"Prst" je koncovým bodem tak zvaného Hlavního ramene (Leading Arm) plynu, který proudí z Magellanových mračen směrem k Mléčné dráze.

Až do minulého roku astronomové většinou předpokládali, že Magellanova mračna obkroužila naši galaxii už mnohokrát a jejich osudem je, aby byla naší galaxií gravitačně roztrhána a pohlcena.

Pak ale nová měření Hubbleova kosmického dalekohledu a výzkum, který v lednu 2007 publikovala Američanka Gurtina Besla (CfA, Cambridge, Massachusetts) ukázal, že se obě Mračna pohybují vůči naší galaxii mnohem rychleji, než se dříve předpokládalo. Z toho pak logicky vyplynula možnost, že obě Magellanova mračna k naší galaxii teprve přilétají na letmou návštěvu, spíše než to, že jsou jejími dlouhodobými průvodci a společníky. Druhou variantou však je i možnost, že naše galaxie má, díky neviditelné temné hmotě,  mnohem větší hmotnost než jsme předpokládali a tak i více gravitačně působí na své okolí.

Americký tým věří první variantě, která boří řadu předchozích teorií o vzájemném působení naší galaxie na Magellanova mračna, Australský tým je zatím konzervativnější a přiklání se spíše ke druhé možnosti.

Znalost místa, kde Hlavní rameno protíná galaktický disk může astronomům pomoci předpovědět to, kde se budou Magellanova mračna nacházet v budoucnu.

"Myslíme si, že Hlavní rameno je slapovým jevem, při kterém byl plyn vytažen ven z Magellanových mračen gravitací Mléčné dráhy," řekla Dr. McClure-Griffithsová.
"Tam kam směřuje tento plyn, tam můžeme, alespoň přibližně, očekávat i budoucí pohyb obou Mračen."

Zaměření místa vstupu Hlavního ramene do Mléčné dráhy je momentálně více ve shodě s modely, které předpokládají, že Magellanova mračna kolem naši galaxie obíhají, než s modely, ve kterých se galaxie jen míjejí.

Dr. McClure-Griffithsová ale nabádá k opatrnosti, protože konečné slovo k řešení problému ještě nebylo řečeno a budoucí výzkumy to mohou změnit. Její výsledky však naznačují, že se Magellanova mračna nakonec s Mléčnou dráhou spíše sloučí, než že ji minou a opustí.

Práce byla zveřejněna pod názvem  N. M. McClure-Griffiths et al. “An Interaction of a Magellanic Leading Arm High Velocity Cloud with the Milky Way Disk.” Astrophysical Journal Letters; Vol 673 No L143; 1 února 2008

Konkurenční výzkum Gurtina Besla et. al. "Are the Magellanic Clouds on Their First Passage about the Milky Way?" The Astrophysical Journal; Vol. 668; p.949-967; 20.října 2007

V Antarktidě pracuje nová astronomická observatoř

Mezinárodní tým vědců reprezentujících šest institucí, včetně čínského Institutu polárních výzkumů a dvou amerických univerzit zprovoznil koncem ledna v Antarktidě novou automatickou astronomickou observatoř postavenou na australské Univerzitě Nového Jižního Walesu..

Její instalace trvala dva týdny, tedy podstatně kratší dobu, než jejich 4000 km dlouhá cesta ze Sydney v Austrálii do Antarktidy. Z Austrálie odplula expedice 30. listopadu 2007 a k břehům Antarktidy dorazila po jedenácti dnech 10.prosince 2007. Celý další měsíc pak trvalo, než se 11.ledna tohoto roku vědci dostali až na místo určení, na stanici Dome Argus, zkráceně Dome A, která se nachází na nejvyšším místě (4082m) náhorní plošiny, které se říká Antarctic Plateau (80°22'02"S 77°32'21"E).  Toto místo si nevybrali náhodou. Poprvé zde byli už před třemi lety, aby na vybraném místě nainstalovali automatickou meteorologickou stanici, která měla potvrdit či vyvrátit úvahy vhodnosti tohoto místa pro stavbu astronomické observatoře.

Sedmitunovou observatoř PLATO (PLATeau Observatory), která se více než čemukoliv jinému podobá lodnímu kontejneru, sem dopravili pomocí karavany šesti sněžných traktorů, které táhly na vzdálenost 1.300 km kromě vlastní observatoře i několik obytných buněk a 4.000 litrů paliva, ze kterého se bude během antarktické zimy vyrábět elektrická energie potřebná pro provoz observatoře.

Observatoř, která je navržena jako plně automatická, s minimální lidskou podporou. Má vydržet pracovat autonomně nejméně 12 měsíců, i když s příští návštěvou stanice se počítá "už" po 11 měsících. Nejbližší obydlení stanice se totiž nachází přes 600 km daleko. Během léta jí budou energii dodávat sluneční články, během zimy pak tři malé, ale výkonné, diesel elektrické agregáty.  Komunikace s vědci a přenos získaných dat bude probíhat pomocí družicové sítě Iridium.

Návrh stanice se vybíral z více než 200 projektů ze 60 zemí. Konečná podoba observatoře dnes obsahuje sedm teleskopů, čtyři čínské, dva z CALTECH a jeden společný z Arizonské univerzity a univerzity v Exeteru. Čtveřice čínských 145 mm dalekohledů je vybavena nejrůznějšími filtry pro současné sledování oblohy v různých částech spektra. Celý systém bude sledovat široké pole v okolí jižního pólu. Během polární zimy dokonce nepřetržitě po dobu celých 4 měsíců. Pokračovat budou i jiné experimenty, například kamery pro měření celkového světla oblohy, zkoumání průhlednosti atmosféry pro milimetrové vlny, optická fotometrie nebo akustický radar (SNODAR) na měření turbulencí v atmosféře.

Zejména nepřetržité pozorování je tím druhem vědeckého výzkumu, který nemůže být na Zemi proveden nikde jinde než v Antarktidě. Zaměřen bude zejména na odhalování změn u hvězd a pátrání po planetách kolem nich.

I přes to, že Antarktické Plateau bylo vybráno jako místo, kde vanou jen mírné větry, bude se muset observatoř vypořádat během zimy s mrazy dosahujícími téměř -90°C a s polovičním tlakem než je na hladině moře. Díky tomu se však jedná o prakticky nejsušší místo na světě, které je velmi vhodné pro mikrovlnná pozorování. Více než dekáda testování nejrůznějších míst v Antarktidě ukázala, že jak jižní pól, tak i lokalita Dome C jsou pro astronomii výjimečně vhodnými místy. Mnohé z atmosférických podmínek jsou lepší než v místech s existujícími observatořemi ve středních zeměpisných šířkách. Na nejvyšším bodě antarktického plateau (rovině), Dome A, se očekávají nejnižší vnější teploty, bylo zde již naměřeno -89,2°C, nižší rychlosti větru a nižší neklid vzdušných vrstev, protože jeho hraniční vrstva se nachází níže.

Během několika příštích let chce Čína nákladem přesahujícím 25 milionů USD vybudovat na Plateau trvalou stanici Dome A, na které by měl být umístěno pole širokoúhlých teleskopů. Astronomové nyní pracují na stavbě AST3 - Antarctic Schmidt Telescopes, což by měl být systém sestávající ze tří půlmetrových teleskopů, od kterých se očekává, že najdou planety o velikosti Země obíhající kolem jiných hvězd, stovky supernov užitečných pro studium kosmologie a mnoho jiných proměnných objektů.

Informace o mezinárodním polárním roce http://www.ipy.org, IPY na Google Earth http://www.ipy.org/kml/geoipy.kmz
Fotografie z expedice http://mcba11.phys.unsw.edu.au/~mcba/plato/
Aktuální počasí na Dome Argus http://www.aad.gov.au/weather/aws/dome-a/index.html

 1. února 2008

Konjunkce Venuše a Jupiteru

Nízko nad jihovýchodním obzorem jste mohli před východem Slunce, kolem půl sedmé ráno, už pár dnů vidět nedaleko sebe dvojici jasných objektů. Pokud jste měli štěstí a povšimli jste si jich ve stejnou dobu v různých dnech, určitě se vám zdálo, že se nezůstávají vůči sobě ve stále stejné pozici, ale že se přibližují. Ne, nezdálo se vám to. Bylo tomu opravdu tak. Pozorovali jste totiž dvě nejjasnější planety, jasnější Venuši a méně jasný Jupiter, jak se připravují na dnešní těsnou konjunkci.

Obě planety se k sobě blížily samozřejmě jen zdánlivě. Planeta Venuše leží Slunci blíže než Země a proto ji můžeme pozorovat jen v jeho blízkosti, jednou na večerní obloze jako Večernici a podruhé zase na ranní obloze jako Jitřenku. Vzdálenost od Slunce a hustá atmosféra odrážející sluneční světlo z ní dělají po Slunci a Měsíci třetí nejjasnější objekt oblohy. Ve svém největším lesku dokonce může za bezměsíčné a jasné noci svítit natolik, že vrhá stín. Už v malém dalekohledu pak můžete vidět, že planeta má fázi podobnou Měsíci, tedy že vlastně vidíte jasný srpek, nikoliv celý zářící kotouč. Jupiter, největší planeta sluneční soustavy naopak leží od Slunce dále než Země a proto v dalekohledu uvidíte vždy celý jeho kotouč.

Obě planety se k sobě nejvíce přiblížily dnes ráno, kdy od sebe nebyly vzdáleny více než 0,6°. Tato vzdálenost je jen o málo větší než průměr úplňku Měsíce, který má přibližně 0,5°. Pro ty méně šťastné, kteří již byli v práci, nebo ty šťastnější, kteří tou dobou ještě spokojeně vyspávali, událost zachytil Leoš Assmann, pracovník naší hvězdárny.

Zítra už budou obě planety od sebe viditelně dále, i když budou tvořit výraznou skupinku ještě několik dalších dnů. Venuše nyní postupně opouští ranní oblohu a její viditelnost se každým dnem zhoršuje. Nakonec zcela zmizí v záři Slunce, aby se znovu objevila koncem srpna, tentokrát na večerní obloze . Pozorovatelnost Jupiteru se naopak neustále zlepšuje. Vychází stále dřív, až ho v létě uvidíme po celou noc.

Venuše se s námi rozloučí v posledním únorovém týdnu další konjunkcí, tentokráte s planetou Merku, který od ní bude 27. února jen o málo dál než 1°. Obě planety však tou dobou budou jen těsně nad obzorem a tak podmínky pro jejich pozorování budou ještě méně příznivé než dnes.

Na obrázku dva pohledy na konjunkci Venuše a Jupiteru. Vlevo pozice planet nad obzorem v 6:20 SEČ, vpravo detail z 6:26 SEČ. Fotografováno fotoaparátem Nikon E7600 v automatickém režimu, F2,8 expozice 2 sekundy, ISO 200, celkový pohled - ohnisko ekvivalentní 35 mm filmu 38 mm, detail - ohnisko ekvivalentní 270 mm. Oba obrázky lze zvětšit. Foto Leoš Assmann, Hvězdárna Uherský Brod