31. prosince 2008

Silvestrovská konjunkce Venuše - Měsíc Poslední den v roce nám v podvečer přichystal hezkou skupinku dvou nejjasnějších objektů noční oblohy, planety Venuše a dorůstajícího Měsíce. Rok 2008 se s námi ještě ani nerozloučil a už se těšíme na na rok 2009 - Mezinárodní rok astronomie   PF 2009

Spirit a Opportunity brzy oslaví pět let na povrchu Marsu

Na sondy Spirit a Opportunity mohou ještě čekat další velké úspěchy, přesto, že se již blíží k pátému výročí jejich přistání na Marsu.

Ze stovek inženýrů a vědců kteří zajišťovali v Laboratoři tryskového pohonu (NASA/JPL) v Pasadeně 3.ledna 2004 bezpečné přistání Spiritu a o 21 dnů později i Opportunity nikdo nepředpovídal, ýe obě vozidla budou pracovat ještě v roce 2009.

"Americkým poplatníkům bylo řečeno, že plánem je fungování sond po tři měsíce," řekl Ed Weiler, zástupce mimořádný administrátor NASA z ředitelství pro vědecké mise při velitelství NASA ve Washingtonu. "Dvojčata pracují už téměř 20 krát tak dlouho a to je mimořádně návratná investice v těchto na rozpočet náročných časech."

Obě sondy udělaly důležité objevy o mokrém prostředí starověkého Marsu. Na Zemi poslaly čtvrt milionu snímků, ujely více než než 20 kilometrů, vystoupaly na vrcholky kopců, sjely dovnitř kráterů, bojovaly s písečnými pastmi a stárnoucím hardwarem, přežily písečné bouře, a přenesly více než 36 gigabajtů dat přes NASA Mars Odyssey orbiter. Obě sondy jsou zatím funkční a operační tým pro ně naplánoval novou činnost.

"Obě sondy jsou neuvěřitelně pružné, zvlášť uvážíme-li extrémní prostředí ve kterém se pohybují každý den," řekl John Callas, ředitel projektu Spirit a Opportunity v JPL. "Uvědomujeme si, že kdykoliv může selhat některá z klíčových komponent a to může obě mise bez výstrahy zakončit, ale na druhé straně, jen v minulém roce jsme mohli vykonat ekvivalent čtyř původních primárních misí u každé z obou sond."

Příležitostné očištění slunečních kolektorů marťanským větrem poskytlo vědcům neočekávanou pomoc a napomohlo tak dlouhověkosti obou vozidel. Ovšem není to spolehlivá výpomoc. Spirit už nebyl takto očištěn více než 18 měsíců. Prachem pokryté sluneční kolektory mu sotva poskytly dostatek energie přežít jeho třetí zimu, která právě končí.

S tím, jak bude mít s nastávajícím jarem a létem Spirit stále více energie, plánuje jeho tým řídit sondu k několika cílům asi 200 metrů na jih od místa, kde Spirit strávil většinu roku 2008. Jedním z nich je násep, který může být zbytkem po sopečném výbuchu, jiným cílem kráter pojmenovaný Goddard.

"Goddard nevypadá jako impaktní kráter," řekl Steve Squyres z Cornellovy univerzity v Ithace. "Myslíme si, že by to mohl být sopečný kráter a to je něco, co jsme zatím neviděli."

Pro Opportunity je dalším významnějším cílem kráter Endeavour. Ten se svým průměrem asi 22 kilometrů je více než 20 krát větší, než další meteorický kráter Viktorie, kde Oportunity v posledních dvou letech strávila většinu času. Ačkoliv se Endeavour nachází asi 11 kilometrů od Viktorie, skutečná cesta bude mnohem delší, jak se sonda bude vyhýbat překážkám.

Od doby, co více než před čtyřmi měsíci Opportunity vyjela z kráteru Victoria směrem k Endeavour, urazila už téměř dva kilometry a nyní zastavila, aby prozkoumala první z několika cílů, které tým naplánoval po cestě prozkoumat. Při plánování trasy významně pomáhají snímky ve vysokém rozlišení pořízené sondou Mars Reconnaissance Orbiter, která dosáhla Marsu v roce 2006. Důležitá je zejména možnost vyhnout se písečným pastím, které dřív nebyly z oběžné dráhy rozeznatelné.

"Vyslání obou sond bylo motivováno vědecky, ale dovedlo nás n něčemu důležitějšímu," řekl Squyres. "Změnilo se první skutečnou lidskou výpravu po jiné planetě. Když se podíváme zpět na několik desetiletí výzkumu Marsu, pak Spirit a Opportunity mohou být považovány za nejvýznamnější, nejen pro vědecké výsledky, ale proto, že jsme poprvé opravdu zkoumali velkou část povrchu Marsu."

Pro více informací o sondách Spirit a Opportunity, navštivte stránky http://www.nasa.gov/rovers

 29. prosince 2008

Máte doma Playstation 3

Jste vášniví hráči? Máte rádi astronomii? Dostali jste na vánoce dárek a nevíte co s ním? Pokud je to Sony PlayStation 3, pak vězte, že tento přístroj má řadu jedinečných vlastností, které ho dělají velmi vhodným i pro vědecké výpočty.

Předně, PS3 je otevřená platforma, což v podstatě znamená, že na něm můžete spustit i jiné než dodávané programové vybavení, například PowerPC Linux. Za další, PS3 má ve svých útrobách revoluční procesor, Cell Broadband Engine, za nímž stojí společnosti IBM, Toshiba a Sony. Pracuje na frekvenci 3,2 GHz a tvoří ho jedno 64bitové jádro PPE (Power Processor Element), jež disponuje pamětí 64 kB L1 a 512 kB L2 cache. Dále je zde typicky osm SPE (Synergistic Processor Element) jednotek, z nichž aktivních je pouze sedm a jen šest z nich se zabývá výpočty. Jedná se o tzv. APU (Attached Processor Units), což jsou jednotky typu RISC s vlastní instrukční sadou a lokální pamětí o velikosti 7x256 kB. První šestice SPE je přiřazena náročnějším výpočetním úlohám, sedmá SPE má na starosti bezpečnost běžícího operačního systému. Sony dále uvádí, že osmý, neaktivní, Synergistic Processor Element je ve funkci zálohy (je redundantní) a je tedy rezervován pro případ nefunkčnosti jiné jednotky SPE. Jednotlivé vektorové procesory mohou pracovat nezávisle, ale také společně a data lze mezi ně libovolně distribuovat. A nakonec to nejlepší, to je na dosahovaný výpočetní výkon neuvěřitelně nízká cena. Sony Playstation 3 i u nás v základní konfiguraci pořídíte pod 10.000 Kč za kus. To vše dělá z PS3 velmi atraktivní vědeckou výpočetní jednotku, zejména pokud je součástí clusteru více takových přístrojů. Za vynaložený dolar tak dnes odvádí PS3 významně vyšší hrubý výpočetní výkon než jakákoliv jiná výpočetní platforma na na trhu.

Toho využil, částečně i díky velkorysému daru od firmy Sony, výzkumný tým Alabamské univerzity v Huntsville a Massachusettské univerzity v Dartmouth, aby postavil superpočítač založený na clusteru 16 kusů Playstation 3, který nazvali Gravity Grid. Bez jakékoliv hardwarové úpravy standardní sestavy PS3, tedy s 256 MB operační paměti a 80 GB hard diskem, jen propojením jednotlivých PS3 pomocí levného gigabitového přepínače a nahráním speciální distribuce Linuxu, se jim podařilo "vyždímat", ze zatím neodladěného výpočetního clusteru, výkon 40 GFLOPS, tedy 40 miliard výpočtů za sekundu, při dvojité přesnosti výpočtu s plovoucí desetinnou čárkou. Pokud by Playstationy měly k dispozici více operační paměti, výzkumníci předpokládají, že by se jim podařilo dosáhnout výkonu ještě podstatně vyššího.

Duchovní otec projektu, Gaurav Khanna, Ph.D., z Massachusettské univerzity v Dartmouth (vpravo) pracuje s Playstationy 3 už téměř dva roky. Loni v říjnu např, zprovoznil cluster sestavený z 8 propojených PS3. Dr. Kharma a jeho kolegové si totiž spočítali, že jeden běh simulací gravitačních vln, kterými se zabývají, je na pronajatém superpočítači vyjde na zhruba 5.000 USD a to už je téměř pořizovací cena "železa" původního zkušebního clusteru 8 kusů PS 3 z roku 2007. Cena je tak, zejména pro univerzity, velmi zajímavým charakteristickým rysem takového výpočetního systému, který jim umožní pořídit superpočítač skutečně za babku, nebo, na americké poměry, pod 10.000 USD.

Více např. na http://gravity.phy.umassd.edu/ps3.html

 28. prosince 2008

Nové obzory mineralogického mapování Měsíce

To, že různé vlnové délky světla poskytují odlišné informace o zobrazovaném objektu není překvapením. Nyní tuto metodu využívá NASA pomocí přístroje MMM nebo M3 (Moon Mineralogy Mapper), tedy Mineralogický Mapovač Měsíce, který je umístěn na palubě indické družice Chandrayaan - 1.

Nedávno byl uveřejněn první složený obraz, který zobrazuje oblast Orientale. Na snímku vlevo je barevně odlišeno 28 různých samostatných vlnových délek světla odraženého od Měsíce, z 261 kanálů, které je přístroj schopen sledovat. Modré a červené tóny na snímku odhalují změny skalního podloží a minerálního složení, zelená barva je příznakem zvýšeného množství železo nosných minerálů jako je například pyroxen. Snímek vpravo není zcela běžný snímek ve viditelném světle, jde o jednu ze sledovaných vlnových délek, která zobrazuje tepelné emise povrchu a poskytuje tak novou úroveň detailů o formě a struktuře povrchu sledované oblasti.

Moon Mineralogy Mapper poskytuje vědcům poprvé příležitost zkoumat mineralogické složení povrchu Měsíce ve vysokém rozlišení a to jak místním, tak spektrálním. Přístroj M3 v letové konfiguraci je na snímku vpravo.

Orientale Basin se nachází na západním okraji Měsíce. Data pro sestavení tohoto složeného obrazu byla přístrojem Moon Mineralogy Mapper získána během uvádění sondy Chandrayaan-1 do plného provozu, když obíhala okolo Měsíce ve výšce 100 kilometrů. Z této výšky dosahuje rozlišení obrazu zhruba 70m ne pixel

Více informací o přístroji NASA Moon Mineralogy Mapper najdete na http://m3.jpl.nasa.gov.

 26. prosince 2008

Jiskřivá sprška hvězd

Také astronomy Evropské jižní observatoře v těchto dnech přepadla atmosféra vánoc, když je upoutala krása dramatického obrazu, který pořídili. Představuje oblast rychle rotujícího plynu kolem oblasti známé jako NGC 2264 - oblasti oblohy, která se podobá jiskřivým vánočním světélkům - hvězdokupy Vánoční stromek.

NGC 2264 lež asi 2600 světelných roků od Země v nenápadném souhvězdí Jednorožce (Monoceros), nedaleko mnohem známějšího souhvězdí Orion. Snímek zachycuje oblast o průměru asi 30 světelných roků.

William Herschel objevil tento fascinující objekt během své velké přehlídky oblohy koncem osmnáctého století. Poprvé si povšiml jasného shluku v lednu 1784 a vizuálně nejjasnější části mnohem slabších žhavých plynových oblaků pak o Vánocích o dva roky později. Shluk je velmi jasný a může tak být snadno pozorován už menšími dalekohledy. V malém dalekohledu s převracející optikou se hvězdy shluku podobají rozžatému vánočnímu stromečku. Třpytivá hvězda nahoře pak je dokonce natolik jasná, že ji lze pozorovat i pouhým okem. Jde o masivní vícenásobný hvězdný systém, který se zrodil z okolního prachu a plynu jen před několika miliony let.

Stejně jako tento shluk je v této oblasti i mnoho dalších zajímavých a neobvyklých struktur plynu a prachu. Na spodním okraji snímku je například tmavý trojúhelníkový útvar - Cone Nebula, oblast molekulárního plynu zaplaveného ostrým světlem nejjasnějších hvězd shluku. Oblast vpravo od nejjasnější hvězdy má zvláštní, kožešině podobnou strukturu, která vedla k označení této mlhoviny jako Liščí kožešina.

Většina snímku je vyvedena v červené barvě, protože obrovská plynová mračna žhnou pod intenzivním ultrafialovým světlem pocházejícím z horkých mladých hvězd v okolí. Hvězdy samy se nám pak jeví jako modré, tím víc, čím jsou žhavější, mladší a hmotnější než naše vlastní Slunce. Část z tohoto modrého světla je rozptýlena prachem, tak jak je to vidět v horní části obrazu.

Tento úchvatný region je ideální laboratoří pro studium vzniku hvězd. Celá zde ukázaná oblast je jen malou částí obrovského mraku molekulárního plynu, ze kterého vzniká další generace hvězd. Kromě zářících objektů je na tomto snímku ukryto i mnoho zajímavých objektů za hustou temnou mlhou. V oblasti mezi špičkou Cone Nebula a nejjasnější hvězdou na vrcholu obrazu je několik oblastí, kde vznikají mladé hvězdy. Je tam dokonce důkaz o intenzivních hvězdných větrech vanoucích z těchto mladých hvězdných zárodků.

Obraz NGC 2264, včetně shluku Vánoční stromek, byl vytvořen ze snímků pořízen přístrojem Wide Field Imager (WFI), specializovanou astronomickou kamerou na 2,2 metrovém dalekohledu Max-Planck Society/ESO na observatoři La Silla v Chile. Observatoř se nachází téměř 2400 m nad mořem, v horách pouště Atacama. La Silla má jednu z nejprůhlednějších a nejtmavějších obloh na celé planetě. To z ní dělá místo teoreticky vhodný pro studium nejvzdálenějších hlubin vesmíru. Sběr dat pro tento obraz trval víc než deset hodin pozorování přes sérii specializovaných filtrů, aby bylo možné sestavit plně barevný obraz těchto vlajících mraků fluoreskujícího vodíkového plynu.

Podle : ESO PR

 25. prosince 2008

Saturn, okrasa půlnoční oblohy

Přes tyto sváteční dny máte zcela jistě dostatek času a ani spát nemusíte chodit nijak záhy. Navíc taková pozdní procházka pod jiskřivou zimní oblohou nemusí být po všech těch zkonzumovaných dobrotách zcela od věci.

Planeta Saturn se v současnosti nachází pod Lvem na okraji souhvězdí Panny, a vychází tak v současnosti nad obzor asi jeden a půl hodiny před půlnocí. Pokud jste už někdy Saturn pozorovali dalekohledem, pak si jistě vzpomenete hlavně na jeho prstence. Nyní se nám ale planeta představuje trošku jinak, než ji běžně známe. Tento „král prstenců", šestá planeta sluneční soustavy a po Jupiteru druhá největší, jako by touto dobou o svou okrasu začal přicházet. Běžně se jí honosí už i v malém dalekohledu, ale jednou za necelých 15 let ji na čas nevystavuje na odiv.

Saturnovy prstence sice nikam nezmizí, nicméně vidíme je mnohem obtížněji. Rovina rotace Saturnu kolem své osy je totiž oproti rovině, ze které ji pozorujeme, skloněna přibližně o 27°, a tak nám planeta své prstence ukazuje během jednoho oběhu okolo Slunce jednou se shora, podruhé zdola a dvakrát během této doby je vidíme zboku.

Saturnovy prstence sice mají celkový průměr 420.000 km (například tolik, jako 10x kolem zemského rovníku), ale tlusté jsou maximálně několik set metrů. Tvořeny jsou ledovými úlomky, prachem, kamením a balvany, které povětšině nemají průměr větší než několik metrů. Jejich původ není dodnes zcela jednoznačně vysvětlen. Jedna teorií předpokládá, že se u planety zformovaly zcela přirozeně z původního materiálu protoplanetárního disku, podle jiné teorie se jedná o malý měsíc rozpadlý vlivem slapových sil mateřské planety. Odhaduje se, že celková hmotnost prstenců dosahuje pouze 1 % hmotnosti pozemského Měsíce.

Díváme-li se na takto tenkou strukturu zboku, přirozeně nevidíme na vzdálenost zhruba 9,5 astronomické jednotky prakticky nic. Doba, kdy k tomu dojde se blíží a nastane v září roku 2009. Ovšem pohled na zcela uzavřené prstence si tou dobou nevychutnáme, protože planeta se nám bude skrývat v záři Slunce. Nejlepší doba pro pozorování tenkých, zavírajících se, prstenců proto nastává právě teď a bude trvat do jara. Snažte se proto tuto příležitost nepropást. 

 23. prosince 2008

Astronauti zakončili výstup do kosmu

Rusko americká dvojice současné posádky Mezinárodní kosmické stanice (ISS) dnes dokončila 5,5 hodiny trvající výstup do kosmického prostoru mimo stanici. Instalovali při ní zařízení, které monitoruje podmínky kolem orbitální základny.

Technici totiž věří, že elektrický náboj na vnějším plášti stanice je odpovědný za závady, které způsobily, že ruské Sojuzy vracející se zpět na Zem v říjnu 2007 a dubnu 2008 přistály tvrdě, balisticky, mimo přistávací zónu.

Už v červenci řídící létání inscenovali výstup do kosmu, aby odpojili podezřelé vybavení v poslední kabině Sojuzu, aby předešli problémům při přistání v říjnu.

Ve snaze získat více dat o poměrech na vnějším plášti stanice vyslalo řídící středisko dnes v 01:51 SEČ velitele ISS Michaela Finckeho, veterána čtyř předchozích kosmických výstupů a letového inženýra Jurie Lončakova, instalovat zařízení monitorující elektrická pole na vnějším plášti stanice poblíž místa, kde bývají zaparkovány kabiny Sojuz.

"Kosmická stanice je pořádný kus kovu prolétající skrz magnetické pole," řekl novinářům minulý týden zástupce ředitele programu Kirk Shireman. "Je tam stále oblak elektronů obtékajících kolem stanice. A při tom stanice sama indukuje elektřinu."

Fincke a Lončakov dokončili primární úkol jejich kosmické vycházky velmi rychle a pak instalovali na vnější část stanice další dva vědecké experimenty. Když ale začalo testování nového vybavení, řízení letu z něj nemohlo dostat žádná data.

Čas výstupu se blížil ke konci a tak ředitelé letu nařídili odmontovat jeden z experimentů a vrátit jej zpět dovnitř stanice. "Udělali jsme všechno co jsme mohli udělat," řekl k tomu Fincke, když před osmou hodinou ráno našeho času zakončil práci vně stanice.

ISS je společný projekt 16 národů v souhrnné ceně okolo 100 miliard dolarů. Po téměř desetiletí trvající stavbě se blíží dokončení stanice a rozšíření stálé posádky ze tří na šest členů. Další let ke stanici plánuje NASA na únor 2009.

 21. prosince 2008

Nechcete si koupit raketoplán?

Pokud jste fanda a sběratel kosmické techniky a máte-li dostatek peněz, zbystřete.

NASA nedávno oznámila, že hledá nejlepší způsob jak naložit se zbývajícími třemi raketoplány, až je v roce 2010 pošle do výslužby. O osudu jednoho z nich už je prakticky rozhodnuto. Jeho poslední cesta bude nejspíše směřovat do Národního leteckého a kosmického muzea ve Washingtonu. Další dva budou umístěny do skladu v Kennedyho kosmickém centru na Floridě, dokud se nerozhodne co s nimi a jaké bude jejich konečné umístění. NASA už kontaktovala školy, vědecká muzea a "jiné vhodné organizace."

Předtím než se rozhodnete, že by jste měli rádi raketoplán vzadu ve své sbírce, měli by jste se seznámit s podmínkami NASA. Zaprvé, NASA uvažuje pouze s umístěním v klimatizovaném prostoru, musíte tedy mít k dispozici vhodnou budovu. Za druhé omezením by mohla být cena raketoplánu. NASA říká, že bude stát přinejmenším 42 milionů, možná více. V této ceně je příprava raketoplánu na umístění do expozice a jeho přeprava na nejbližší letiště, kde může přistát speciální Boeing, na jehož hřbetu se raketoplán přepravuje. Cena, nejméně 6 milionů dolarů. ale spíše více, podle toho, jak daleko budete chtít raketoplán dopravit. Doprava z letiště k vám už bude ve vaší režii.

Pokud to převyšuje vaše finanční možnosti, máte k dispozici i některé z levnějších variant, jak si připomínat historii raketoplánů a obohatit vaši sbírku. Například můžete koupit některý ze tří hlavních motorů raketoplánu za cenu někde mezi 400 až 800 tisíci dolarů plus přeprava. Jen tak mimochodem, pokud koupíte raketoplán, nebudou v něm žádné motory, tak neočekávejte, že by jste se s ním mohli proletět.

 20. prosince 2008

Kam se poděla voda Venuše?

Sonda Venus Express nedávno poprvé detekovala únik vody také z denní strany Venuše, když už minulý rok odhalila, že většina vody, kterou Venuše ztrácí, uniká z noční strany planety. Oba objevy společně tak přivádí vědce blíž k porozumění tomu, co se stalo s vodou na Venuši, která, jak se předpokládá, zde byla kdysi stejně hojná jako na Zemi.

Magnetometr kosmického lodi (MAG) objevil nezaměnitelný příznak plynného vodíku strhávaného slunečním větrem z denní strany planety. "Je to proces, o kterém se předpokládalo, že existuje, ale tentokrát je to poprvé, co jsme ho změřili," říká Magda Delva, z Rakouské akademie věd v Grazu, která vede výzkum.

Díky pečlivě vybrané oběžné dráze má Venus Express strategické umístění pro výzkum tohoto procesu. Sonda se totiž pohybuje po vysoce eliptické dráze nad oběma póly planety.

Voda je pro Zemi klíčovou molekulou, protože umožňuje život. Země i Venuše jsou přibližně stejně velké, vznikly zároveň a proto astronomové předpokládají, že obě planety pravděpodobně začínaly s podobným množstvím drahocenné kapaliny. Dnes však jsou obě planety extrémně odlišné. Zemská atmosféra a oceány obsahují asi 100.000 krát více vody, než je jí na Venuši. Navzdory nízké koncentraci vody na Venuši však vědci zjistili, že z denní strany ztrácí Venuše asi 2x1024 vodíkových jader, základního atomu molekuly vody, každou sekundu.

Minulý rok prokázal jiný přístroj sondy (ASPERA), že na noční straně planety dochází o ohromným ztrátám vodíku a kyslíku. Množství vodíkových atomů při tom zhruba dvakrát převyšuje množství unikajících kyslíkových atomů. Protože voda je tvořena dvěma vodíkovými a jedním kyslíkovým atomem, pozorovaný únik signalizuje, že voda v atmosféře Venuše je rozložena na atomy.

Slunce do kosmu vysílá nejen světlo a teplo, ale nestále z něj vychází i sluneční vítr, proud elektricky nabitých částic. Tento "vítr" s sebou nese elektrická a magnetická pole skrz celou sluneční soustavu.

Na rozdíl od Země nemá Venuše magnetické pole. To je významný rozdíl, protože zemské magnetické pole chrání atmosféru před slunečním větrem. Na Venuši naopak sluneční vítr naráží přímo do horních vrstev atmosféry a odnáší její části s sebou do prostoru. Vědci si myslí, že planeta během čtyř a půl miliardy let své existence ztratila část své vody právě tímto způsobem.

"Pozorujeme vodu unikající z noční strany, ale nevíme kolik se jí tímto způsobem ztratilo v minulosti," říká Stas Barabash ze Švédského institutu kosmické fyziky v Kiruně a vedoucí vyšetřovatel přístroje ASPERA.

Objev přivádí vědce blíž k porozumění detailům, ale neposkytuje zatím poslední kus skládačky, tedy jistotu, že plynný vodík pochází opravdu z vody. Delva a její kolegové musí také zjistit k jakým ztrátám kyslíkových atomů dochází z denní strany planety, tedy zda je to také přibližně polovina množství vodíku, jako na noční straně.

Zatím to ale nebylo možné. "Pozoruji data magnetometru, ale zatím jsem unikátní signatury kyslíku unikajícího z denní strany neviděla," říká Delva.

To zvýrazňuje novou záhadu. "Výsledky ukazují, že v horních vrstvách atmosféry by mohlo být přinejmenším dvakrát tolik vodíku než jsme předpokládali," říká Delva. Detekované vodíkové ionty se mohou v oblastech atmosféry vysoko nad povrchem planety vyskytovat, ale zdroj těchto oblastí je neznámý.

Tak jako pravá dáma si Venuše tedy stále udržuje některé ze svých záhad.

Podle: ScienceDaily 

 19. prosince 2008

Voda, náhoda a vzdálená galaxie

Před dávnými časy, ve vzdálené galaxii. Tak začínají příběhy Hvězdných válek, ale i příběh vody, uveřejněný 18.prosince v časopisu Nature.
Tedy, "Před dávnými časy, ve vzdálené galaxii, byla voda....". Astronomové pracující s velkým, 100 m radioteleskopem v Effelsbergu v Německu a radioteleskopem VLA v Novém Mexiku, objevili zatím nejvzdálenější (a nejstarší) pozorovaný výskyt vody ve vesmíru. Až donedávna jsme věděli o výskytu vody v galaxii vzdálené něco méně než 7 miliard světelných roků, teď jsme však našli vodu ještě mnohem starší. Protože tak jak jsou takové objekty daleko, tak daleko se vlastně díváme do minulosti. Je tedy prokázáno, že molekuly vody se v galaxiích vyskytovaly už v době, kdy vesmír měl jen asi 2,5 miliardy let, tedy asi šestinu svého současného věku.

Astronomové k objevu využili dva druhy přírodních "zesilovačů", pomocí nichž detekovali vodu v galaxii MG J0414+0534. Tato galaxie je kvasar, který má ve svém středu supermasivní černou díru. Prvním přírodním zesilovačem byl efekt maseru, analogie laseru na radiových vlnách. Molekuly vody nacházející se v oblasti poblíž jádra totiž fungují právě jako masery. Navíc se mezi námi a pozorovanou galaxií nachází další galaxie, která působí jako gravitační čočka zesilující rádiové signály použité pro zjištění molekul vody.

Astronomové poprvé objevili signál vody pomocí radioteleskopu v Effelsbergu. Po té se obrátili na kolegy u VLA, který má větší rozlišovací schopnost, aby potvrdili, že signály přicházejí skutečně právě z této vzdálené galaxie. Gravitační čočka nacházející se mezi námi a a zkoumanou galaxií totiž produkuje ne jeden, ale hned čtyři obrazy galaxie MG J0414+0534. Díky použití VLA, vědci potvrdili specifické frekvence vodních maserů ve dvou nejjasnějších ze čtyř obrazů produkovaných gravitační čočkou (na obrázku - lze zvětšit).

Vysokofrekvenční signál vydávaný molekulami vodami byl díky rozpínání vesmíru posunut Dopplerovým efektem z frekvence 22,2 GHz na pouhých 6,1 GHz, což odpovídá rudému posuvu 2,64 a vzdálenosti 11,1 miliardy světelných roků.

"Byli jsme schopni objevit tuto vzdálenou vodu jen pomoci gravitační čočky," říká vedoucí objevu, astronomka Violette Impellizzeriová z Ústavu Maxe Plancka pro radioastronomii (MPIfR) v Bonnu. "Tento kosmický teleskop zmenšil potřebné množství času potřebné ke zjištění vody asi 1.000," dodává Impellizzeriová. Odhaduje se, že bez efektu gravitační čočky by bylo potřeba asi 580 dnů nepřetržitého pozorování 100m Effelsbergského radioteleskopu, zatím co díky této šťastné náhodě k tomu stačilo pouhých 14 hodin. Štěstí ale, jak známo, přeje připraveným a tak se do objevu vložila i další šťastná náhoda, kterou bylo, že na radioteleskopu byl právě nainstalován přijímač pro rozsah kolem 6 GHz.

"Je zajímavé, že jsme našli vodu hned v prvním gravitačně zvětšeném objektu, který jsme v dalekém vesmíru pozorovali," doplňuje spoluautor objevu John McKean. "To naznačuje, že molekuly vody mohou být v raném vesmíru mnohem rozšířenější, než jsme si mysleli, a mohou tak být použity pro další výzkum supermasivních černých děr v galaxiích s velkým rudým posuvem."

Vodní masery byly už dříve nalezeny v mnohých bližších galaxiích. Typicky se předpokládá, že se vyskytují v discích molekul těsně obíhajících kolem supermasivních černých děr v galaktických jádrech. Zesílené rádiové vyslání maserů je navíc častěji pozorováno, pokud je takový disk orientován "čelem" k Zemi. "Může to znamenat, že molekuly vody v maserech, které pozorujeme, nejsou v disku, ale naopak v super urychlených výtryscích hmoty vyhozené gravitační silou černé díry," vysvětluje John McKean, také z MPIfR.

S Impellizzeriovou a McKeanem spolupracovali na objevu také Alan Roy, Christian Henkel a Andreas Brunthaler všichni z z Ústavu Maxe Plancka a dále Paola Castangia z INAF v Cagliari v Itálii a Olaf Wucknitz z Argelanderova ústavu pro astronomii v Bonnu v Německu.
 

Překvapivá sluneční erupce

Sluneční erupce jsou nejsilnějšími explozemi ve sluneční soustavě. Se silou sta milionů vodíkových bomb zničí vše v jejich bezprostřední blízkosti. Ušetřen by neměl být ani jediný atom. Tedy, alespoň donedávna jsme tomu věřili.

"Objevili jsme proud dokonale nedotčených vodíkových atomů vylétnuvší ze sluneční erupce třídy X," prohlašuje Richard Mewaldt z Kalifornského technologického institutu (Caltech). "Obrovsky překvapivé! Tyto atomy by nám mohly sdělit něco nového o tom, co se děje uvnitř slunečních erupcí."

Ke zmiňované události došlo 5. prosince 2006. Velká sluneční skvrna na východním okraji slunečního disku vybuchla bez předchozího varování. Na "Richterově stupnici" slunečních erupcí, které označují již erupci X1 jako velkou událost, byla toto erupce označena hodnotou X9, což z ní dělá jednu z nejsilnějších erupcí za posledních 30 let.

Manažeři NASA ztuhli. Takto silná erupce výbuch obvykle produkuje proud částic s velkou energií nebezpečný jak pro družice, tak pro astronauty. A skutečně, chvíli po erupci už rádiové vlny vybuzené rázovou vlnou ve sluneční atmosféře signalizovaly, že proud částic je na cestě.

A o hodinku později, také dorazily. Ale nebyly to částice, které výzkumníci očekávali.

Dvojice družic STEREO udělalo objev. "Byl to výbuch vodíkových atomů," říká Mewaldt. "Žádné jiné prvky v tom nebyly, dokonce ani helium ne. Čistý vodík proudil kolem družic celých 90 minut."

Pak nastalo více než 30 minut klidu. Výbuch ustával a detektor částic družic STEREO se vracel na obvyklou nízkou úroveň. Událost se zdála být u konce, když družice zahalila druhá vlna částic. Tyto částice ale byly jiné. Byly to "rozbité atomy" vyprodukované erupcí, tedy protony a těžší ionty jako helium, kyslík a železo. "Lépe později, než nikdy," komentuje to Mewaldt.

Nejdříve byly z této bezprecedentní události zmatení a bezradní, ale nyní Mewaldt a jeho kolegové věří, že se záhadě dostávají na kloub.

První otázkou bylo, jak to, že se vodíkové atomy staly odolné proti zničení?

"Ne nejsou," odpovídá na tuto otázku Mewaldt. "Věříme, že vždy začínají svoji pouť k Zemi po kouscích, jako protony a elektrony. Předtím však, než unikly ze sluneční atmosféry, některé protony zachytily elektrony za zniku celých neporušených atomů vodíku. A tyto atomy opustily Slunce rychleji, ještě před tím, než mohly být znovu rozbity na části."

Druhou otázkou bylo, co zdrželo ionty?

Na to Mewaldt odpovídá. "Jednoduše. Ionty jsou elektricky nabité a reagují na sluneční magnetické pole. Magnetické pole Slunce ionty odklání a zpomaluje na jejich cestě k Zemi. Na druhé straně jsou elektricky neutrální vodíkové atomy. Ty mohou vylétnout přímo ven ze Slunce bez interference s jeho magnetickým polem."

Představte si dva běžce pádící k cílové čáře. Jeden z nich (iont) musí běžet oklikami, další (atom vodíku běží přímo. Kdo z nich asi vyhraje?

"Atomy vodíku dosáhnou Zemi o dvě hodiny dřív než ionty," říká Mewaldt.

Mewaldt věří, že všechny silné erupce mohou vystřelovat vodík, ale jednoduše jsme to před tím nepozorovali. Těší se také na to, až nastanou další větší erupce třídy X teď , když obě družice STEREO již jsou na pozicích téměř po opačných stranách Slunce. V roce 2006 se totiž nacházely ještě společně poblíž Země. Nyní už mohou STEREO A a B budoucí sluneční erupce triangulačně zaměřit a určit tak zdroj vodíku. To by mohlo týmu dovolit otestoval jejich nápady týkající se tohoto překvapujícího fenoménu.

"Všechno právě teď potřebujeme, " říká Mewaldt, "je už jen nějaká ta sluneční aktivita."

Zpráva o výzkumu byla uveřejněna 5. prosince v časopisu Astrophysical Journal Letter pod názvem "STEREO Observations of Energetic Neutral Atoms during the 5 December 2006 Solar Flare" autoři R. A. Mewaldt a další.

Drama v centru mlhoviny Tarantule

Ve čtvrtek 11. prosince byl na stránkách rentgenové družice Chandra uveřejněn nový nádherný snímek mlhoviny Tarantule ve Velkém Magellanově oblaku (LMC). Mlhovina Tarantule, označovaná přesněji jako 30 Doradus, podle souhvězdí ve kterém ji pozorujeme, byla kdysi, než byl rozpoznán její pravý charakter, katalogizována jako hvězda. Ve skutečnosti ale jde o obrovskou hvězdnou porodnici, nalézající se až v další, byť Mléčné dráze blízké galaxii LMC. Je dokonce tak velká, že pokud by se nacházela v naší vlastní galaxii, na místě známé oblasti souhvězdí Orion, ve které vznikají nové hvězdy, pokrývala by na obloze rozlohu asi 30°, tedy plochu o průměru asi 60 měsíčních úplňků.

Obří hvězdy v 30 Doradus produkuje intenzivní záření a žhavé mezihvězdné větry o teplotách mnoha milionů stupňů, které v okolním chladnějším plynu a prachu vytváří obrovské bubliny. Protože obří hvězdy žijí rychle a zběsile, budeme-li parodovat název známého filmu, končí brzy jako explodující supernovy, které vytváří v těchto bublinách v rentgenovém oboru spektra zářící superbubliny. Zůstávají zde po nich pulsary a expandující zbytky supernov způsobují zhroucení obrovských mračen prachu a plynu, ze kterých se zase tvoří nové generace hvězd.

Ve středu 30 Doradus leží hvězdokupa R136 a to přímo na průsečíku tří z těchto superbulin. Jsou jen asi jeden až dva miliony letem staré a hvězdy v R136 jsou příliš mladé na to, aby mohly být zdrojem supernovy, která zvýšila jas superbublin v rentgenovém oboru. R136 tak je nejspíše jen poslední shluk vzniklý v 30 Doradus. Může být tak hmotný jak je, protože tyto superbubliny v této oblasti splynuly, tak došlo ke koncentraci plynu v oblasti a spustil se překotný proces vzniku hvězd.

30 Doradus se nachází asi 160.000 světelných roků od Země v jižním souhvězdí Dorado. Má průměr asi 800 světelných roků a je neuvěřitelně jasný na mnoha vlnových délkách. Jak už jsme vzpomněli, pokud by se nacházela na místě hvězdné porodnice v Orionu, tedy asi 1300 světelných roků daleko, zářila by natolik, že by předměty v noci vrhaly stín.

Tento poslední uveřejněný rentgenový snímek 30 Doradus představuje téměř 114.000 sekund nebo jinak, 31 hodin pozorovacího času observatoře Chandra, tedy asi tři krát tolik, jako kdykoliv před tím. Na tomto snímku červená barva představuje rentgenové záření o nižších energiích, zelená střední energie rentgenů a modrá pak rentgenové paprsky o nejvyšších energiích.

Další informace na http://chandra.nasa.gov           

 14. prosince 2008

Kolébání planet může odhalit měsíce podobné zemskému

Měsíce obíhající kolem planet mimo naši sluneční soustavu, možná i s potenciálem podpory života, se budou od nynějška odhalovat snáze. Vedl k tomu výzkum Davida Kippinga, astronoma University College v Londýně (UCL).

David Kipping přišel na to, že takové měsíce můžeme najít, pokud zjistíme kolísání v oběžné rychlosti planet kolem jejich mateřských hvězd. Jeho výpočty, které se objevily v měsíčníku Monthly Notices of Royal Astronomical Society z 11. prosince, nejenže dovolí potvrdit existenci družice planety, ale i její hmotnost a vzdálenosti od hostitelské planety, tedy faktorů, ze kterých lze určit pravděpodobnost obyvatelnosti měsíce.

Dnes už známe více než 300 exoplanet (planet mimo naši sluneční soustavu) a téměř 30 z nich se nachází v tak zvané obyvatelné zóně jejich hostitelských hvězdy. Bohužel všechny tyto planety jsou neobyvatelní plynoví obři. Pátrání po měsících na oběžné dráze kolem těchto planet je tedy důležitým krokem v pátrání po mimozemském životě. Pokud se totiž tyto měsíce nacházejí v obyvatelné zóně a jejich povrch bude skalnatý a podobný Zemi, mohou mít potenciál ukrývat život.

"Až doposud astronomové sledovali jen změny v pozici planet obíhajících kolem jejich hvězd. Z toho je ale obtížné potvrdit i přítomnost měsíce, protože tyto změny mohou být způsobeny i dalšími úkazy, například přítomností další, menší planety," říká Kipping. "Přijetím této nové metody, sledující změny v pozici planety a její oběžné rychlosti vždy, když prochází před svojí hvězdou, získáme mnohem spolehlivější informace i schopnost zjistit měsíc o hmotnosti Země, obíhající kolem plynového planety o hmotnosti Neptunu."

Kolísání pozice a rychlosti planety na oběžné dráze jsou způsobena tím, jak planeta a její měsíc obíhají kolem společného těžiště. Stará metoda pozorování změny pozice planety sice dovolila astronomům, aby pátrali po měsících, ale nedovolila už určit buď jejich hmotnost nebo jejich vzdálenost od planety.

Profesor Keith Mason, vedoucí exekutivy Science and Technology Facilities Council (STFC) řekl, že je to velmi je vzrušující, když teď můžeme shromáždit tak mnoho informací o vzdálených měsících i o vzdálených planetách. Pokud by některý z těchto plynových obrů mimo naši sluneční soustavy měl měsíce, podobně jako Jupiter a Saturn, tak existuje skutečná možnost, že některé z nich by mohly být podobné Zemi.

Podle: STFC

 11. prosince 2008

Největší submilimetrový teleskop dává první výsledky.

Na Havaji vyrostl nový obrovský virtuální teleskop jako zatím nejmocnější vědecký nástroj, který kdy studoval vesmír v submilimetrové části elektromagnetického spektra.

Tak zvaný Extended Submillimeter Array (eSMA) byl vytvořen kombinováním tří existujících teleskopů pomocí vyspělého počítačového software. Vznikl tak interferometr, spojující virtuálně existující přístroje v jeden obrovský teleskop jehož velikost odpovídá neuvěřitelnému průměru jediného přístroje 782 metrů.

eSMA tvoří tří samostatné přístroje. Prvním je Submilimetrové pole, který samo je složeno z osmi antén o průměru 6 metrů, dalšími přístroji jsou 15 metrový James Clerk Maxwell Telescope a 10 metrový Caltech Submillimeter Observatory. Všechny tyto přístroje jsou postaveny poblíž sebe na vrcholu vulkánu Mauna Kea na Havaji. Všechny spojuje dohromady vysoko rychlostní vláknová optika. Na obrázku snímek vrcholku Mauna Kea se stávajícími observatořemi a znázorněním, jak by vypadala parabola teleskopu, pokud by šlo o jediný přístroj.

"Nebylo by možné postavit takto velký teleskop a tak vezmeme několik menších zařízení a záření zachycené každou z antén potom počítačovým programem spojíme do jednoho celku. To nám dovoluje simulovat signál, jaký by byl dosažen jediným velkým teleskopem," řekla Sandrine Bottinelliová z francouzského Střediska pro studium kosmického záření.

V současní době je eSMA nejsilnější submilimetrovou observatoří na celé planetě.

Interferometrie se obvykle je používá ve spojení s klasickými radioteleskopy. Stavba submilimetrového interferometru je totiž poněkud ošidnější, zejména kvůli povětrnostním podmínkám, které vyžaduje submilimetrová astronomie. Vodní pára obsažená v zemské atmosféře totiž účinně blokuje submilimetrové záření na většině zemského povrchu.

"Je to velmi obtížné najít vhodné místo," řekla Bottinelliová. "Potřebujete především suchou a stabilní atmosféru a tak to musí být hodně vysoko." Mauna Kea se svojí výškou 4.000 metrů je na to perfektní místo.

Skenování vesmíru prostřednictvím submilimetrových vln dovoluje astronomům nahlédnou hluboko do prašných oblastí, ve kterých se rodí nové hvězdy, planety a dokonce i celé galaxie. Tato mračna plynu a drobných částeček prachu jsou ve viditelném světle úplně tmavá a neprůhledná, protože vlnové délky viditelného světla jsou účinně pohlceny plynem a prachem. Ale submilimetrové vlny, které jsou delší než u viditelného světla, mohou tímto materiálem proniknout.

Nedávno Bottinelliová vedla jedno z prvních pozorování nově sestaveného eSMA. Zaměřila přístroj na jasný rádiový zdroj umístěný v galaxii, která je od nás tak daleko, že její jeho světlo z ní vylétlo v době, kdy měl vesmír jen 20% současného věku. jiné, bližší, galaxie ležící mezi pozorovaným místem a námi vytvořily gravitační čočky, ohýbající a zaostřující světlo z rádiového zdroje směrem k Zemi. Při pozorování byl nalezen v mezihvězdném plynu galaktických spirál atomický uhlík, který je významný, protože hraje důležitou roli při vzniku komplexnějších organických molekul.

Podle: Space.com  

VIDEO:

Evropská jižní observatoř (říznutá bondovkou Quantum Of Solace). Osmiminutové video, kde se podíváte na interiéry a exteriéry nejvýkonnější observatoře ESO, i to, jak se v hotelu pro astronomy natáčela poslední bondovka.

 10. prosince 2008

HST nalezl v atmosféře extrasolární planety molekuly CO2

Hubbleův kosmický dalekohled (HST) objevil v atmosféře planety obíhající okolo vzdálené hvězdy molekuly kysličníku uhličitého. Jde o důležitý krok na cestě k nalezení chemických příznaků mimozemského života, biomarkerů, vznikajících působením živých organizmů, tak jak si je představujeme.

Na planetě HD 189733b o velikosti Jupiteru, kde k objevu došlo, je sice příliš horko pro jakýkoliv život, ale objev molekul CO2 pomocí HST úspěšně demonstruje koncept, podle kterého lze na planetách obíhajících okolo jiných hvězd v budoucnu takovéto základní chemické stopy života hledat a nacházet. Organické sloučeniny totiž mohou být vedlejším produktem životních procesů a jejich odhalení na planetě podobné Zemi může jednou poskytnout první důkaz o životě mimo Zemi.

Předchozí pozorování HD 189733b pomocí HST a Spitzerova dalekohledu našla v její atmosféře vodní páru a počátkem tohoto roku astronomové okolo HST ohlásili, že zde našli i metan.

"Je povzbuzující, že nám HST umožňuje pozorovat molekuly, které dovolí zjistit podmínky, chemii a složení atmosfér na vzdálených planetách," řekl Mark Swain z Laboratoře tryskového pohonu NASA v Pasadeně. "Díky HST vstupujeme do éry, ve které hodláme rychle rozšířit vzorek molekul o kterých na dalších planetách víme."

Swain použil dva z přístrojů HST, Near Infrared Cameru a Multi-Object Spectrometer (NICMOS), aby prostudoval infračervené záření vydávané planetou, vzdálené od nás 63 světelných roků. Plyny v atmosféře planety absorbují některé vlnové délky záření vycházejícího z jejího horkého nitra. Swain takto identifikoval nejen kysličník uhličitý (CO2), ale také kysličník uhelnatý (CO). Molekuly lze poznat podle jejich jedinečného spektrálního otisku. Bylo to poprvé v historii, co byla u exoplanety získána spektra v blízké-infračervené oblasti.

"Kysličník uhličitý velmi zajímavou molekulou, protože jde o molekulu, která by za vhodných podmínek mohla být spojena s biologickou aktivitou tak, jak je tomu zde na Zemi," říká Swain. "Skutečnost, že jsme ji byli schopni detekovat a odhadnout její množství, je významná v dlouhodobém úsilí zjistit u planet obojí, tedy to z čeho jsou složeny, i to, zda by mohly být možnými hostiteli života."

Tento typ pozorování se dá nejlépe udělat u planet, jejichž oběžné dráhy leží v rovině pozorování ze Země. Takové planety pravidelně prochází před a za svými mateřskými hvězdami, pravidelně se tedy střídá její tranzit a zákryt. U planety HD 189733b dochází k tranzitu přes kotouč hvězdy jednou za 2,2 dne. To dovoluje odečíst světlo přicházející z hvězdy samotné (v době, kdy je planeta za hvězdou), od světla kdy se planeta pohybuje před zářícím kotoučem hvězdy. Tak se dá izolovat světlo přicházející od samotné planety a z něj pak získat spektroskopický "chemický rozbor" její atmosféry.

Swain vysvětluje, že používá zákryt planety za hvězdou, aby studoval její denní stranu, na které je nejžhavější část atmosféry. "Začínáme tam nacházet molekuly a můžeme také stanovit kolik jich tam je, jako rozdíl mezi denní a noční stranou planety."

Tato úspěšná demonstrace způsobu hledání a určování složení atmosfér extrasolárních planet v blízkém infračerveném rozsahu spektra vydávaného planetami velmi povzbuzuje astronomy, kteří plánují použít k takovému pátrání nový kosmický dalekohled NASA James Webb Space Telescope (JSWT), který má být vypuštěn v roce 2013. JSWT má být použit proto, že tzv. biomarkery jsou nejlépe vidět právě na blízkých infračervených vlnových délkách.

Astronomové se už těší na použití JSWT pro spektroskopické vyhledávání biomarkerů na planetách o velikostí podobných Zemi nebo i na tak zvaných super zemích, které naši Zemi co do velikosti překonávají. "Dalekohled JSWT by mohl vykonat mnohem více přesných a citlivých měření těchto primárních a sekundárních událostí během zákrytů," komentuje Swain.

Sám Swain plánuje pátrání po molekulách v atmosférách dalších exoplanet, stejně jako se bude pokoušet o zvýšení vzorku počtu molekul, které dokáže v atmosférách exoplanet objevit. Plánuje také využít studium těchto molekul k tomu, aby byly schopny vypovídat o počasí panujícím v atmosférách těchto vzdálených světů.

Podle: Hubble Center

Leonidy 2009

Touto dobou asi dost neobvyklý nadpis, obzvláště když si vzpomeneme na to, že Leonidy pravidelně létají 17. listopadu. Před pár dny však nezávisle na sobě přišli astronomové z CALTECH a NASA s předpovědí, že příští rok bude návrat Leonid mnohem impozantnější než letos. Po vyhodnocení letošního roje, se konstatovalo , že aktuální ZHR 99 bylo dosaženo 17.listopadu v 03:03 SEČ a zvýšená frekvence meteorů od ZHR 40 a výše byla pozorována během čtyř hodin od cca 00:30 do 04:30 SEČ.

Podle letošních výsledků se předpovídá, že roj by v roce 2009 mohl dosáhnout asi 5 až 10x vyšších hodinových hodnot, tedy okolo 500 až 1000 meteorů. Znamená to, že by mohlo jít o skutečný meteorický déšť, říká Bill Cooke z NASA Marshall Space Flight Center. O meteorickém dešti (nebo bouři) se hovoří v případě, že počet pozorovaných meteorů za hodinu přesáhne právě hodnotu 1000.

Jeremie Vaubaillon z Caltech, který se předpovědí četnosti meteorů zabývá profesionálně, je o něco opatrnější. Podle něj by Leonidy 2009 mohly dosahovat ZHR okolo 500, i když ani on nevylučuje překvapení.

Leonidy jsou pozůstatky komety 55P/Tempel Tuttle, která se prokazatelně vrací ke Slunci minimálně už několik set let. A po každém takovém návratu zůstane na její dráze roztroušen oblak tvořený větším nebo menším množstvím prachu a kamení uvolněného z povrchu komety teplem slunečního záření. Letos Země procházela okrajem takového prachového mračna, které se z komety uvolnilo v roce 1466. Příští rok bude 17. listopadu Země opět procházet tímtéž mračnem, ale bude to blíže jeho středu, tedy jeho mnohem hustější částí. Z toho faktu vycházejí i předpovědi o podstatně vyšší frekvence meteorů než letos.

Navíc letošní pozorování znehodnocoval jasný svit Měsíce jen nedlouho po úplňku. Pozorovat se tedy daly jen ty nejjasnější meteory. Příští rok ale  bude situace výrazně odlišná. Svit Měsíce kolem novu nebude rušit vůbec a maximum by mělo přijít chvíli před 23 hodinou našeho času. Pozorovací podmínky tedy, pokud to dovolí počasí, by měly být téměř ideální.

Mnozí z vás, kteří zvedají oči k noční obloze častěji, si jistě vzpomenou na roky 1998 až 2002, kdy Země procházela proudem prachu uvolněného z komety v roce 1333 a kdy v letech 1999 a 2001 bylo na některých pozorovacích stanovištích pozorováno i více než 3000 meteorů za hodinu. Příští rok bychom si tak mohli tyto meteorické deště alespoň připomenout.

Vaubailon i Coke stanovili, byť na základě odlišných modelů, čas maxima v podstatě shodně. Zatímco Coke jej odhaduje na 22:34 až 22:44 SEČ, Vaubailon hovoří o 22:43 SEČ a to je významná shoda.

Zdá se tedy, že Asie a Evropa by si mohla příští rok Leonid užít.

Podle: NASA a Caltech