Pozorujte Merkur i jinak než na internetu

Proč nemůžeme Merkur pozorovat stejně dobře při každé jeho elongaci, tedy při jeho největším vzdálení se od Slunce? Důvodem je nebeská mechanika. Při západní elongaci se nám Merkur jeví jako jitřenka, při východní je naopak večernicí.

Protože ale Merkur je poměrně blízko u Slunce, nejsou všechny jeho největší elongace stejně vhodné k pozorování. Pokud připadne největší západní elongace na pozdní zimu či počátek jara, pak se Merkur nachází ve zvířetníku výrazně jižněji než Slunce a zvířetníkem tak prochází v místech, kde Slunce bylo před několika týdny. Pak se stává, že Merkur vychází jen krátce před Sluncem a zůstává tak prakticky nepozorovatelný. Západní elongace je tedy uvedených měsících nevýhodná.

Naopak velmi výhodné je, nastane-li v zimě a počátkem jara, největší východní elongace. Pak je totiž Merkur ve zvířetníku daleko severněji a je tedy v mnohem výhodnější poloze než Slunce. Prochází totiž tím místem zvířetníku, kterého Slunce dosáhne až za několik týdnů a tak Merkur večer zapadá až relativně dosti dlouho po Slunci. V tomto období ho tedy můžeme poměrně snadno objevit přibližně tam, kde před půl až tři čtvrtě hodinou zapadlo Slunce, tedy v zimě nad jihozápadem, na jaře až nad západem.
 
Můžeme tedy říci, že máme v podstatě každý rok jen pár dnů na to, abychom planetu mohli dobře pozorovat. Jde o období zimní a jarní východní elongace nebo naopak o letní a podzimní západní elongace planety. Protože však západní elongace je pro běžného člověka, nikoliv pro astronoma, který na daný úkaz čeká a je ochoten ponocovat nebo vstávat brzy ráno před východem Slunce nevýhodná, zůstávají nám pro běžné pozorování nejvýhodnější právě východní elongace v zimě a na jaře.

A jedno z těchto výhodnějších "oken" pro pozorování Merkuru právě nastalo. V těchto dnech se Merkur během soumraku nachází dostatečně vysoko nad obzorem, cca 10° v době, kdy ho můžete objevit očima jako první nejjasnější "hvězdu" přímo nad jihozápadním obzorem.

Protože Merkur je i v období své nejlepší viditelnosti tak blízko obzoru, že atmosférický zákal a neklid vzduchu způsobují obvykle velmi špatnou kvalitu obrazu, je potřeba se pro jeho úspěšné pozorování "strefit" do doby, kdy to hlavně počasí dovolí. No a takové období u nás nastalo právě včera, v úterý 22.ledna. Roztrhaná nízká a střední oblačnost po průchodu studené fronty, která vyčistila vzduch, dovolila zhruba 25 minut planetu pozorovat. Oblačnost se po průchodu studené fronty doprovázené deštěm a větrem večer nad jihozápadem pár minut před půl šestou protrhala, aby se před šestou spojila se zataženým zbytkem oblohy a "zatáhla oponu".

Vhodné podmínky pro pozorování potrvají, až na počasí, přibližně do soboty, do kdy organizuje naše hvězdárna podvečerní pozorování. Pokud tedy počasí dovolí, přijďte se na Merkur podívat. Srpek planety a případně i více totiž můžete spatřit až větším dalekohledem, protože Merkur se jeví i v dalekohledu jen jako malinký kotouček s průměrem od 4,8 do 13,3 úhlových vteřin. V tomto období je úhlová velikost planety zhruba na polovině tohoto rozpětí. Malým dalekohledem pod 10 cm tedy na nepatrném kotoučku sotva spatříme nějaký povrchový útvar. Detaily povrchu tohoto, na první pohled nejvíce Měsíci podobného tělesa, si mnohem lépe prohlédneme v archivu snímků sondy Mariner 10 a na zcela aktuálních, "čerstvých", snímcích z prvního průletu sondy Messenger kolem planety v minulém týdnu.

Na obrázku: pohled na Merkur od (horního) hřbitova. Planeta byla okolo 17:36 SEČ, kdy byl snímek pořízen běžným 4Mpx digitálním fotoaparátem pořízen, tak jasná, že ji bylo na první pohled vidět i přes čelní sklo automobilu, jehož střecha pak posloužila jako improvizovaný stativ. Délka expozice 4 sec, clona 3.6, ohnisková vzdálenost vztažená k 35 mm filmu 100 mm, ISO 400. Snímek s označením polohy planety, tytéž údaje, ohnisko 140 mm.  Oba snímky lze zvětšit.

První průlet Messengeru kolem Merkuru přináší nové objevy

Během prvního nízkého průletu sondy Messenger kolem Merkuru dne 14. ledna 2008 odhalily kamery sondy nové druhy terénu.  Na snímku vlevo: okrouhlý Caloris Basin

"V rukou máme nové objevy!" To je přesně to, co říkají nadšení členové vědeckého týmu MESSENGER po prvním nízkém průletu sondy kolem Merkuru. Ta planetu minula  14. ledna 2008 ve vzdálenosti jen 200 kilometrů od povrchu. Během průletu bylo pořízeno plných 500 megabajtů dat, která již bezpečně doputovala na Zem. Představuje to více než 1200 snímků pokrývajících téměř deset milionů čtverečních kilometrů povrchu, který jsme zatím neznali.

"Jsme zaplaveni daty - je to báječné," nadšeně říká vědecký pracovník mise a planetární geolog Scott Murchie z Laboratoře aplikované fyziky Johna Hopkinse (JHAPL).

Už jeden z prvních obrazů přenesených z kosmického plavidla zpět na Zemi odhalil výzkumníkům tu část povrchu Merkuru, na kterou čekali celá tři desetiletí. Tehdy, před třiceti lety byla při průletu sondy Mariner 10 tato část planety ve stínu. No a minulý týden ji Messenger poprvé zobrazil v plném slunečním světle. Na první pohled, fotografie ukazuje jen o něco málo víc než krátery pokrytou pustinu, ale výzkumníci jsou nadšeni.

"Jsou to fantastické obrazy," říká Murchie. "Máme první dobrý pohled na Caloris Basin, největší na Merkuru známý kráter vzniklý dopadem meteoritu a jeden z největších impaktních kráterů v celé sluneční soustavě."

V polovině sedmdesátých let, Mariner 10 zachytil jen letmý pohled na okraj kráteru, kruh ve stínu ukrytých hor, ve kterém byl zaznamenán dávný katastrofický dopad, kterým kometa nebo asteroid rozbila povrch planety na rozloze větší je Texas. "Velké impakty jsou pohledem pod povrch," říká Murchie. "Je to přírodní sonda vyvrtaná do planety a my umíráme touhou vidět co tam je."

Messenger zachytil obraz na který dlouho čekali geologové, tedy Caloris basin v celku, od shora dolů a za plného denního světla. A výsledky tohoto pohledu byly překvapující. Většina expertů očekávala, že vnitřek kráteru bude tmavý, stejně jako jsou tmavá moře ztuhlé lávy, která naplnila velké krátery na Měsíci. Místo toho je ale Caloris uvnitř světlý se zajímavě zbarvenými oblastmi.

Barva je to, v čem MESSENGER vyniká. "Barva odhaluje mineralogické složení," říká Murchie. "Dvě zařízení, která máme na palubě sondy, jsou schopna mapovat povrch Merkuru na vlnových délkách v rozsahu od ultrafialového, napříč viditelným světlem, až po blízkou infračervenou oblast. Nyní jimi získaná obrazová data kalibrujeme a máme v plánu brzy uvolnit nějaké plné barevné obrazy."

Další předběžné výsledky z nízkého průletu zachycují zvláštní rýhy, hřbety a zlomy v kůře Merkuru vzniklé, možná jako následek smrštění chladnoucí planety, něco na způsob vrásek na seschlé hrozince. Merkur totiž možná před miliardami let prošel obdobím smršťování, jak chladlo jeho roztavené jádro, navrhuje Murchie. Vysoká rozlišovací schopnost snímků dovolí geologům, aby ověřili nejen tuto ale i další teorie týkající se planety.

Další snímky zachycují také kráter s tvarem jako telefon, Merkurovu "Antarktidu" nebo "čerstvý" kráter s mnoha sekundárními řetězy kráterů. V galerii na stránkách sondy Messenger si jich můžete prohlédnout ještě více.

A pamatujte si, dodává Murchie, "toto je jen první ze tří nízkých průletů a příprava na navedení na oběžnou dráhu v roce 2011."

Podle: physorg.com

Starší hvězdy mohou spustit druhou vlnu tvorby planet

Astronomové z UCLA byli překvapeni neobvyklým zjištěním. Kolem dvou neobvyklých hvězd se stovky milionů nebo dokonce i miliard roků po jejich vzniku objevila druhá vlna planetesimál a formují se zde, jak se zdá, nové planety. "Jde o novou třídu hvězd, které vykazují podmínky pro formování druhé generace planet, dlouho, dlouho po tom, co samy vznikly," řekl postgraduální student astronomie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) Carl Melis, který prezentoval tento objev na zasedání Americké astronomické společnosti v Austinu v Texasu.

"Pokud bychom vyslali k jedné z těchto hvězd raketu, objevili bychom tam dvě skupiny těles, planety a mnoho menších asteroidů, zcela zřetelně od sebe odlišené svým stářím," řekl Benjamin Zuckerman,profesor fyziky a astronomie na UCLA a spoluautor výzkumu, který ještě nebyl publikován. "Pozorovali jsme hvězdy s charakteristikami, které zatím nikdy předtím nebyly pozorovány."

Hvězdy o kterých Melis říká, že mají "překvapivé" či "udivující" vlastnosti na svůj věk, jsou známy jako BP Piscium v souhvězdí Ryb (Pisces) a TYCHO 41443292 v souhvězdí Velké medvědice (Ursa Major).

Obě tyto dvě hvězdy mají mnoho charakteristických rysů velmi mladých hvězd, říká Melis a to včetně rychlé akrece (přirůstání) plynu, rozměrné obíhající disky prachu a plynu, velmi velké vyzařování v infračervené části spektra a v případě BP Piscium i výtrysk (jet) plynu do kosmu. Planetesimály, jako jsou komety a asteroidy, se spolu s planetami tvoří z plynu a částeček prachu, které obíhají kolem mladých hvězd.

"Se všemi těmito charakteristickými rysy, které jsou tak těsně spjaty s mladými hvězdami, bychom očekávali, že i tyto dvě hvězdy budou také mladé," říká Melis. "Jak jsme je ale zkoumali, mnohé další údaje do toho nezapadaly. "Například proto, že hvězdy, když zestárnou, spalují lithium, mladé hvězdy by naopak měly mít lithia velké množství." Astronomové spektroskopicky zjistili, že množství lithia v BP Piscium je sedmkrát nižší, než by očekávali u mladé hvězdy této velikosti a hmotnosti.

"Neznáme nic, co by mohlo být odpovědné za takto malé množství lithia, pokud by BP Piscium byla mladou hvězdou," říká Melis. "Množství pozorovaného lithia odpovídá starým hvězdám. Také další spektroskopická měření signalizují, že se jedná o mnohem starší hvězdy."

Při pozorování ze Země je asi 75 procent zářivé energie vydávané hvězdou BP Piscium konvertorováno částečkami prachu na infračervené záření. U TYCHO 41443292 pak jde o asi 12 procent. To jsou neobvykle vysoké hodnoty, které Melis označil za "nápadné" v porovnání s ostatními hvězdami, o kterých víme, že nejsou mladé.

TYCHO 41443292 obíhá kolem hvězdného společníka, který má hmotnost podobnou našemu Slunci. Druhá generace planet se ale kolem tohoto společníka netvoří. ten se zdá být obyčejnou starou hvězdou ve všech ohledech. Studiem tohoto hvězdného společníka astronomové určili, že hvězda TYCHO 41443292 je od Země vzdálena jen 200 světelných roků, tedy velmi blízko posuzováno astronomickými standardy. Neznají však zatím její přesné stáří a u druhé z hvězd, u BP Piscium neznají ani její skutečný věk ani její vzdálenost od Země. Pokračují proto v průzkumu těchto hvězdy nejrůznějšími pozemními i v kosmu umístěnými dalekohledy a to  včetně Hubbleova kosmického dalekohledu a rentgenové observatoře Chandra a hledají i další podobné hvězdy.

Podle: Spacedaily

Novináři upozorňují na problém vibrací rakety Měsíčního programu NASA

Podle novinářů z agentury AP se NASA stále potýká s potenciálně nebezpečným problémem kosmického plavidla, které ještě ani nebylo postaveno. Jde o raketu ARES, která by měla nahradit raketoplán a dopravit astronauty na Měsíc. První stupeň nosiče by se totiž mohl během prvních několika minut letu otřásat natolik, že by to možná mohlo vést až k destrukci celé rakety a k ohrožení posádky.

"Vědí, že jde o opravdový problém," řekl profesor strojního inženýrství Paul Fischbeck z Carnegie Mellon University, který již NASA pomáhal při řešení technických rizik. NASA však doufá, že se problém návrhu prvního stupně rakety odstraní již do letošního března a tak plán na let na Měsíc nebude ohrožen.

Jako odpověď na pochybnosti novinářů uvedl Michael Griffin, administrátor NASA, v tiskovém prohlášení, že NASA má vynikající výsledky při řešení technických výzev a že si je jist, že tento bude vyřešen také.

Profesor Jorge Arenas z Institutu akustiky ve Valdivia v Chile, s ním souhlasí a potvrdil novinářům, že problém je vážný, ale také, že NASA vyvinula jeden z nejbezpečnějších programů omezení rizik vesmírných programů v historii technického inženýrství.

Kosmická agentura pracuje na 100 miliardovém plánu návratu na Měsíc od roku 2005. Plán zahrnuje dva různé raketové nosiče. Ares I, který by vynášel astronauty a bezposádkovou vysokotonážní nákladní loď, označovanou jako Ares V. První stupně obou raket vychází ze současných motorů na pevné palivo (SRB), které jsou používány u raketoplánu. Projekt se zatím dostal do stádia testu modelu rakety ARES I v měřítku 1:100, který proběhl v Marshall Space Flight Center minulý týden.

Problém není ani tak v otřesech samotného prvního stupně, ale v tom, jak se tyto otřesy přenášejí na všechno ostatní co je na raketě umístěno, tedy až po loď Orion s lidskou posádkou na jejím vrcholu.

Vznik vibrací je společný všem raketovým motorům na pevné palivo. Je způsoben plynovými víry ve spalovací komoře, které se podají vírům tvořícím se kolem rychle se pohybující lodi, řekl Arenas. Vibrace a oscilace hoření se objevují i na současných motorech SRB a musely být dokonce zapracovány do nácviku posádek raketoplánů v simulátoru, protože se podélné vibrace motorů SRB přenáší na celou soustavu raketoplánu. Na konci 70tých let minulého století kvůli nim musela být přezkoumána i celková pevnost struktury raketoplánu. O problémech se ví, ale nemluvilo se o nich až do doby, než je novináři agentury AP znovu nerozvířili.

Samotní inženýři NASA charakterizovali oscilace motorů nejvyšším stupněm 5 na pětistupňové stupnici nebezpečnosti. "Je vysoce pravděpodobné, že k nim dojde a pokud k nim dojde, bude to katastrofa," řekl profesor Fischbeck.

První start astronautů na palubě rakety Ares I a je naplánován na březen 2015.

Planetární dieta pomáhá bílým trpaslíkům zůstat mladými a pohlednými

Kdybychom tak mohli bojovat s obezitou a známkami stárnutí stejným způsobem, jako to dělají hvězdy - jídlem. Zdá se totiž, že alespoň některé z nich mohou zůstat upravené a mladistvé pojídáním planet.

Hvězdy s hmotností několikanásobně převyšující naše Slunce se nakonec stanou bílými trpaslíky o velikosti srovnatelné se Zemí nebo menší, o tom dnes již nikdo nepochybuje. Stejně tak je známo, že na konci své životní pouti atmosféry takovýchto hvězd expandují a tak se tyto hvězdy na čas stávají rudými obry. Jejich jádra se však v tomtéž čase  zmenšují a zahajují při tom krátkou, ale intenzivní fázi spalování hélia namísto vodíku. Při rozpínání pohlcují své planetární soustavy. Ty menší slupnou jako malinu, ale zdá se, že pohlcení těch větších, o velikosti našeho Jupiteru, může proces změny na bílého trpaslíka ovlivnit, řekl Dr. Brad Hansen z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) minulý týden na zasedání Americké astronomické společnosti v Austinu v Texasu.

Hansen, teoretický astrofyzik, mimořádný profesor astronomie a fyziky na UCLA (vpravo), mezi jehož zájmy patří právě výzkum bílých trpaslíků, extrasolárních planet, neutronových hvězd a černých děr vypočítal, že pokud je planeta o rozměru Jupiteru nebo větší pohlcena v ten pravý čas, její gravitace může odloupnout vnější vrstvy rozpínající se hvězdné atmosféry. V takovém případě se pak ale jádro hvězdy nikdy neohřeje natolik, aby začalo spalovat hélium a tak je vzniklý bílý trpaslík méně hmotný a vypadá mnohem mladší, než by odpovídalo jeho věku.

Skupina bílých trpaslíků odpovídající přesně těmto charakteristickým rysům byla objevena před třemi roky v hvězdokupě NGC 6791. Jsou velmi jasní, mají hmotnost jen asi 0,5 hmotnosti Slunce a mají héliové jádro namísto uhlíkového. Neprošli tedy fází spalování hélia.

Vědci pronikli k černé díře v centu Mléčné dráhy blíž než kdykoliv předtím

Astronomové pronikli opět blíže k černočerné temnotě nacházející se ve středu naší galaxie. Zachytili a identifikovali totiž rádiové vyslání pocházející ze vzdálenosti "jen" 30 milionů kilometrů od kolosální černé díry, která zde leží.

Předtím astronomové dohlédli jen na hranici přibližně 100 milionů kilometrů od středu Galaxie, který leží ve směru k souhvězdí Střelce. V těchto místech byl už dříve objeven kompaktní rádiový a rentgenový zdroj označený jako "Saggitarius A" (latinsky Střelec), zkráceně SgrA*. V oblasti o poloměru pouhých deseti světelných dnů je zde soustředěna hmotnost asi 3 miliónů Sluncí.

Nové pozorování se tak třikrát přiblížilo k hranici, za kterou už od černé díry neunikne žádné světlo ani záření, k hranici, které se říká  horizont událostí.

Rádiové vlny byly zachyceny v dubnu 2007 za použití tří samostatných radioteleskopů teleskopů na Havaji, v Arizoně a Kalifornii, které byly softwarově propojeny a vytvořily tak obrovský přístroj o rozměru základny 4500 kilometrů. Tato technika, nazvaná interferometrie velmi dlouhé základny, umožňuje získat mnohem jemnější detaily ve zkoumaném signálu než jediný samostatný radioteleskop. Na obrázku jeden z použitých přístrojů - James Clerk Maxwell Telescope na Havaji.

Tato "virtuální" observatoř, která navíc použila ještě kratší vlnovou délku (1,3 milimetrů) než užívaly předchozí pozorování, umožnila získat ještě ostřejší obraz než dříve. Z části také proto, že kratší rádiové vlny lépe v pronikají závojem plynu, který leží mezi Zemí a středem galaxie.
Rádiové vyslání muselo pocházet z horkého plynu, který byl pravděpodobně odfouknut velmi hmotnou hvězdou. Zatím ale není zcela jasné, zda takto zářil plyn nasávaný neodvratně do černé díry nebo naopak ten, který znovu vzplál v oblasti s vysokou teplotou a komplikovanými magnetickými poli. Představu si můžete vytvořit díky krátkému videu na YouTube

Během příštích pár let by měla být možná pozorování ještě bližších oblastí v okolí centrální černé díry. Až bude v roce 2010 uveden do provozu přístroj Large Millimetre Array (Velké milimetrové pole) v Chilské poušti Atacama, znovu se rozšíří základna pro globální pole radioteleskopů a to dovolí astronomům použít pro pozorování dokonce ještě kratší vlnové délky.

Mělo by to umožnit pozorování dějů probíhajících až na samém horizontu událostí. Pokud je objektem ve středu galaxie opravdu černá díra, o čemž jsou astrofyzikové přesvědčeni, pak dohlédneme až do míst, kde gravitace bortí časoprostor a ohýbá cestu světla.

"To co na horizontu událostí uvidíme závisí na rozložení plynu kolem černé díry. Pokud ji tento plyn obklopuje jako kulovitý mrak, pak bychom očekávali, že uvidíme stín nebo díru v radiovém vyzařování plynu kvůli silnému gravitačnímu poli," říká Sheperd Doeleman z Haystack Observatory v Massachusetts, která patří Massachusettskému technologickému institutu. "Vypadalo by to trochu jako kobliha."

Doeleman prezentoval předběžné nálezy z pozorování minulý týden na zasedání Americké astronomické společnosti (AAS) v Austinu v Texasu.

Messenger odhalil doposud neznámou část povrchu Merkuru

První snímky, které pořídila sonda Messenger během svého pondělního průletu kolem Merkuru dorazily na Zemi. Jde o snímky, které nám poprvé ukazují tu část povrchu planety, které sonda Mariner 10 při třech průletech kolem Merkuru v letech 1974 a 1975 nestihla nasnímat.

Stejně jako u dříve mapovaných částí Merkuru se jeho nově zobrazené oblasti jeví jako silně pokryté krátery. Jeden z prvních detailních snímků si můžete zvětšit vlevo.

Messenger potřebuje vykonat ještě další dva průlety kolem planety a absolvovat několik motorových korekcí dráhy, aby byl v roce 2011 naveden na oběžnou dráhu kolem planety.

Pondělní manévr navedl sondu na vzdálenost jen 200 kilometrů od povrchu planety v nejbližším bodě přiblížení. Messenger byl naprogramován tak, aby během průletu pořídil více než 1.300 snímků a vykonal při tom i řadu dalších pozorování. Během průletu bylo pořízeno na 700 GB dat, jejichž přenos na Zem začal v úterý.

Podle: NASA

Spojené království se chce podílet na stavbě ISS dvěma obytnými moduly

Skupina britských vědců a inženýrů podala návrh na připojení Spojeného království (UK) k projektu mezinárodní kosmické stanice (ISS). Jejich ideou je, aby Británie postavila a na ISS umístila dva obytné moduly, které by významně zvětšily životní prostor astronautů na stanici.

Tak zvané Habitation Extension Modules (HEM), tedy přídavné obytné moduly, by zvýšily společenský prostor a ložnice astronautů a dovolily UK létat k ISS a pronajmout si některé vědecké experimenty. Tento návrh podporuje i Britská meziplanetární společnost. Detaily navrhovaného programu byly zveřejněny v časopisu této společnosti Spaceflight. Vědci si myslí, že by to zvýšilo zájem veřejnosti a dodalo britskému průmyslu nové investiční příležitosti a prestiž.

Britský příspěvek k ISS by zahrnoval dvě válcovité jednotky, které by se připojovaly ke třetímu spojovacímu uzlu (Node Three). Každý z modulů HEM by byl asi šest metrů dlouhý a čtyři metry široký, s vnitřním prostorem cca 100 m3.

Jeden z dvojice modulů HEM by měl být vybaven jako společenská místnost. Mělo by jít o jeden souvislý prostor, dostatečně velký na to, aby se do něj pohodlně vešlo současně 10 lidi kolem jednoho stolu. Byl by využíván pro telekonference se Zemí, porady posádky a samozřejmě i pro zábavu astronautů ve volném čase. 
Druhý modul HEM by měl být v podstatě ložnicí se zvláštním stíněním proti záření, které by astronauty chránilo během spánku. Obsahovat by měl šest ložnic, každou o třech krychlových metrech. Zatím totiž astronauti vlastně na ISS spí kde se dá.

Podle Britů, kteří jednali o svém návrhu, mezinárodní společenství, které ISS staví, již údajně nemá zájem o další laboratoře, ale potřebuje něco, co by zkvalitnilo pobyt astronautů na stanici a tím nakonec zvýšilo i využití laboratoří, které budou nyní ke stanici postupně připojovány. Nápad Britů však má i u nich doma své skalní odpůrce, kteří prohlašují, že by šlo o zbytečné vyhazování peněz.

Britská vládní politika momentálně nepodporuje žádné aktivity spojené s lety lidí do vesmíru a tak, ač je UK členem ESA, s občany Velké Británie se jako s evropskými astronauty nepočítá. Také britský průmysl je díky tomu v mnoha miliardových kontraktech uzavíraných na stavbu ISS odstaven na vedlejší kolej. Proto řada odborníků tuto situaci nedávno popisovala jako neúspěch vládní politiky, která navíc poškodila jak britský průmysl tak britskou vědu. Jak to nakonec dopadne? Nechejme se překvapit.

Podle: BBC

Disk mezihvězdného prachu možná povede ke změnám teorie

Objev velkého disku prachu kolem dvojitého hvězdného systému může astronomy přinutit k přehodnocení současných počítačových modelů vesmíru. Odpovědným za to je systém WZ Sagittae, u něhož dřívější pozorování nenaznačovala žádné známky přítomnosti takového disku.

Ovšem data ze Spitzerova infračerveného teleskopu nejenže potvrdila jeho existenci, ale i to, že je větší než se dalo předpokládat. Tento objev možná bude mít důsledky na všechno v kosmu, od supermasivních černých děr až po vznik planet.

Pozoruhodný objev disku kolem WZ Sagittae udělali učitelé a studenti z celých Spojených států, kteří spolupracovali s vědci ze Spitzerova vědeckého centra v Kalifornii a s Národní observatoří optické astronomie v Tucsonu v Arizoně.

Výsledky své práce prezentovali minulý týden na 211. zasedání Americké astronomické společnosti v Austinu v Texasu.

Systém WZ Sagittae je binární. Skládá se tedy ne z jedné, ale hned ze dvou hvězd, které obíhají kolem vzájemného těžiště. Jednou z hvězd systému je hustá mrtvá hvězda - bílý trpaslík. Druhou složkou je méně hmotný hnědý trpaslík. Bílí trpaslíci sice mají jen velikost Země, ovšem hmotnost podobnou Slunci. S takovou hustotou hmoty mají i velmi silnou gravitaci.

Bílý trpaslík v binárním systému WZ Sagittae díky své obrovské gravitaci přitahuje na sebe materiál ze svého společníka a to rychlostí asi trilionu kilogramů za sekundu, tedy dost rychle na to, aby to vyvolalo velké události. Materiál padající na hvězdu nakonec způsobí termonukleární explozi,  dostatečně silnou na to, aby normálně slabounká hvězdička byla viditelná i v malém dalekohledu. Takové exploze, jak se zdá, nastávají co několik desítek let.

Učitelé a studenti, kteří poslední objev udělali, chtěli vlastně studovat něco jiného. Chtěli se zabývat hnědým trpaslíkem v systému. Umožňuje to situace, kdy se obě hvězdy, které systém WZ Sagittae tvoří, navzájem zakrývají v sériích zatmění. Ve viditelném světle tato zatmění trvají jen osm minut, ale v infračerveném světle, které studoval Spitzerův dalekohled, trvaly přes 20 minut. Znamenalo to jediné. Ve směru pohledu k Zemi musí systém zastiňovat obrovský prachový disk. Steve Howell, astronom který představoval výsledky studentského týmu v Austinu, vysvětluje, že objev disku bude mít dalekosáhlé důsledky. Podle něj to znamená, že prachové disky jsou ve vesmíru všude, od systémů ve kterých vznikají planety až po supermasivní černé díry v centrech galaxií.

Astronomové však dnes používají stejné počítačové modely k analýze všech těchto vzájemně neslučitelných systémů a tak přítomnost neobvyklého prašného disku na nepředpokládaném místě může vyvolat obrovské rozdíly ve výsledcích.

Pomocí infračervených pozorování však také získáváme informace o vzdálených galaxiích a mnohé z nich jsou ve viditelném světle výrazně slabší než ve světle infračerveném. Pokud by tedy prach jako je ten, který objevili studenti se svými učiteli u WZ Sagittae, byl důležitou složkou i v těchto galaxiích, pak by mnohé výsledky ze studií založených na pozorování ve viditelném světle mohly potřebovat rekalibraci.

Podle: BBC

Tenké galaxie skrývají velké tajemství

Spitzerův dalekohled objevil velmi hmotné černé díry ukryté i tam, kde byly nejméně očekávány, v tenkých galaxiích bez centrální výdutě. O těchto tzv. supermasivních černých dírách se předpokládá, že jsou umístěny v jádrech téměř všech galaxií. Ale štíhlé "tenké" galaxie bez centrálního zhuštění hvězd - výdutě - byly považovány za vzácnou vyjímku. Ovšem poslední výsledky pozorování ze Spitzerova kosmického dalekohledu rozhodně nejsou tento případ.

Objev naznačuje, že že centrální výduť není podstatná pro to, aby černé díry vyrostly do velkých rozměrů, jak se dříve myslelo. Místo toho by mohla brzy hrát důležitou roli ve vývoji černých děr neviditelná temná hmota.

Tenké spirální galaxie nemají centrální výduť z hvězd. Naše vlastní Mléčná dráha je naopak příkladem spirální galaxie s výdutí. Pozorována z boku vypadá taková galaxie jako letadlo na které se díváme zepředu s křídly do stran. Opakem tenkých galaxií jsou eliptické galaxie, které jsou tak trochu jako jedna velká výduť hvězd.

Dřívější pozorování naznačovala, že čím větší a hmotnější je centrální výduť, tím větší a hmotnější je černá díra v centru galaxie. Tak se zdálo být rozumné předpokládat, že formace a růst galaktických výdutí musí být úzce spjat s jejich centrálními černými dírami.

Nyní však profesorka fyziky a astronomie Shobita Satyapal (vpravo) z univerzity George Masona ve Virgini spolu s kolegy objevila osm aktivních supermasivních černých děr nacházejících se uprostřed tenkých galaxií s minimálními hvězdnými výdutěmi.

"Před tímto objevem jsme znali jen jeden příklad aktivní černé díry v galaxii bez výdutě," řekla Dr. Satyapalová. "Tato pozorování však ukazují, že není neobvyklé, aby i extra tenká galaxie ukrývala supermasivní černou díru. Toto představuje přímý důkaz, že tato výduť není nezbytnou podmínkou pro existenci a růst centrální černé díry."

V minulosti bylo velmi obtížné zjistit, že galaxie bez centrální výdutě aktivní hmotnou černou díru obsahují, protože tyto galaxie jsou obvykle plné prachu, přes který proniká jen velmi málo viditelného světla. Když se na ně ale astronomové podívali v infračervené části elektromagnetického spektra, byli schopni vidět i skrz mezihvězdný prach. Díky Spitzerovu dalekohledu pak byli schopni zjistit podpis aktivních černých děr i v galaxiích vzdálených od země miliony světelných roků.

Černé díry pohlcují hmotu okolo sebe. Ale tyto "krmící se" černé díry také vydávají vysoce energetické záření, které ionizuje velkou část plynu v jádru galaxie. V tomto případě Dr. Satyapalová objevila jedinečný identifikaci neonu 5, vysoce ionizované formy tohoto prvku. Hvězdy nemohou takto vysoce ionizovaný neon 5 produkovat, toho jsou schopny jen krmící se černé díry, které vydávají dostatek energie aby vybudila neon takto vysoko..

Objev byl prezentován 10. ledna na 211. zasedání Americké Astronomické Společnosti (AAS) v Austinu v Texasu. Bude zveřejněn také v aktuálním vydání časopisu Astrophysical Journal.

Dnes znovu uvidíme detaily povrchu Merkuru

Kosmická sonda MESSENGER, která startovala před tři a půl rokem, 3. srpna 2004, se dostává do poloviny své cesty na jejímž konci bude v roce 2011 uvedení na oběžnou dráhu kolem Merkuru při čtvrtém těsném průletu kolem této Slunci nejbližší planety. Sonda na své cestě již jednou prolétla kolem Země a dvakrát kolem Venuše. Nyní jí zbývá ještě čtyřikrát využít gravitaci Merkuru. Poprvé dnes 14. ledna 2008 a potom ještě potom v říjnu 2008, v září 2009 a nakonec při závěrečném přiblížení v roce 2011. Těmito složitými letovými operacemi ji bude postupně možní navést na oběžnou dráhu kolem planety.

V pondělí, 14. ledna 2008 by sonda měla po dlouhých 33 letech letech, po které žádný z lidských výtvorů planetu nenavštívil, přinést nové, unikátní snímky prozatím nikdy nespatřených oblastí Merkuru. Očekávané snímky by mohly položit základ nových objevů a teorií nebo dodat odpovědi na staré otázky týkající se výzkumů sluneční soustavy.

Dnešní těsný průlet poskytne sondě nezbytné gravitační zrychlení, aby dosáhla plánované dráhy a byla roce 2011 úspěšně navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Pak zahájí roční průzkum planety Merkur. Během průletu budou pořizovány snímky té polokoule planety, kterou ještě nikdo nepozoroval. Bude při tom použito snímkování pomocí barevných filtrů, aby bylo možné odhalit základní složení povrchu. Rozlišení těchto snímků má bát mnohem lepší, než bylo rozlišení dosažené sondou Mariner 10 v polovině sedmdesátých let minulého století.

K nejbližšímu přiblížení sondy k povrchu dojde ve 20:04:39 našeho času, kdy Messenger proletí pouhých 200 kilometrů nad planetou. V sobotu 12. ledna 2008 v 10:06 našeho času, kdy byla sonda vzdálena od Merkuru asi 1.2 milionu kilometrů, pořídila snímek (výše), který má rozlišení přibližně 31 km/pixel. Merkur má průměr asi 4880 kilometrů. 

Mléčnou dráhou možná putují stovky toulavých černých děr

Stovky toulavých černých děr, každá o hmotnosti několika tisíc Sluncí, možná poletují naší galaxií, Mléčnou dráhou, tvrdí vědci.

Matematické modely naznačují, že když se menší černé díry sloučí do většího objektu, může být tento sloučený objekt doslova vykopnut z mateřské hvězdokupy. Astronomové však jedním dechem dodávají, že potulné černé díry produkované tímto procesem nepředstavují pro Zemi žádnou hrozbu. Detaily výzkumu byly prezentovány minulý týden na zasedání Americké Astronomické Společnosti (AAS) v Austinu v Texasu.

Astronomové mají bohaté důkazy o tom, že malé černé díry, menší než 100 hmot našeho Slunce, vznikají, když obří hvězdy explodují jako supernovy. Mají také podobné důkazy o tom, že tzv. supermasivní černé díry se nacházejí ve středech většiny galaxií, pokud ne ve všech. Tyto černé díry mají hmotnost milionů až miliard hmot našeho Slunce.

Teorie předpovídá také existenci třídy středně hmotných černých děr s hmotou rovnající se několika tisícům Sluncí. Ty by se měly nacházet v kulových hvězdokupách, starých gravitačně svázaných skupinách 100 tisíců až milionu hvězd. V Mléčné dráze známe asi 200 takových kulových hvězdokup.

Vědci předpokládají, že tyto černé díry rostou tak, že se spojují menší, hvězdné černé díry, ve větší a hmotnější objekty. Pokouší se simulovat jak takové sloučení probíhá u dvou černých děr, které rotují různými rychlostmi, nebo nemají stejnou velikost. V takovém případě výsledný objekt přijímá velké "nakopnutí", které mu může způsobit, že vylétnou ven z hvězdokupy rychlostí až 4.000 km/s. "Nakopnutí" je výsledkem zvlnění časoprostoru vzniklého při sloučení černých děr. (umělecká představa vlevo)

Tým vedený Kelly Holley-Bockelmannovou (vpravo) z Vanderbiltovy univerzity v Nashville, udělal počítačové simulace, kterými zkoumal, jak se chovají a rostou černé díry střední velikosti vzniklé sloučením několika malých černých děr hvězdného typu, které jsou běžné uvnitř kulových hvězdokup.

Při použití nejkonzervativnějších předpokladů, Dr. Bockelmannová s kolegy zjistila, že i kdyby se v každé kulové hvězdokupě vytvořila černá díra střední velikostu, jen asi 30% z nich by se tam udrželo po dalších sloučeních. Pokud pak použili ještě mnohem opatrnější předpoklady, zjistili, že dnes už by jen méně než 2% kulových hvězdokup mělo obsahovat černé díry střední třídy.

Tento závěr však znamená, že kolem nás by měly být stovky černých děr prostřední velikosti putujících neviditelně Mléčnou dráhou. Doktorka Bockelmannová však zdůraznila, že není třeba si z nich dělat starosti.

"Nebezpečná zóna takové černé díry je zhruba 100km. Nejnebezpečnější věc, kterou jsem mohla vymyslet, byl průchod takové toulavé černé díry Oortovým mračnem komet, který by mohl vyvolat proniknutí komet do nitra sluneční soustavy," řekla Bockelmannová. "Pravděpodobnost takové události je ale jen jedna k deseti kvadrilionům ročně a tak se to zřejmě nestane."  

 13. ledna 2008

Raketoplán i Jules Verne možná odstartují již v únoru

NASA v pátek 11.1.2008 oznámila, že 7.únor 2008 je cílovým datem pro start raketoplánu Atlantis na misi STS-122, která má vynést do kosmu evropskou laboratoř Columbus.

Ruská kosmická agentura kvůli tomu musí urychlit start zásobovací lodi Progress z původně plánovaného 7.února o dva dny na 5.února. Cílové datum 7.února má dovolit technikům NASA dokončit modifikace senzorů paliva, které už dvakrát zavinily předchozí odklady startu. Start z NASA Kennedyho vesmírného centra na Floridě by měl proběhnout ve 20:47 našeho času a bude opět přenášen NASA TV.

Další mise STS-123 by pak měla následovat už uprostřed března 2008. Tento startovací rozvrh dovoluje astronautům 16 posádky ISS, aby dokončila úkoly pro které byla trénována, a to včetně podpory startu a zakotvení prvního letu evropské automatické zásobovací lodi ATV pojmenované Jules Verne.

Hlavním cílem letu STS-122 k Mezinárodní kosmické stanici je nainstalovat a aktivovat evropskou vědeckou laboratoř Columbus, která poskytne vědcům celého světa možnost provádět nejrůznější vědecké experimenty.

S rozhodnutím o konečném určení data startu ATV Jules Verne, který má na ISS doručit na 7 tun paliva, vody, vzduchu, ošacení, jídla a dokonce i osobních věcí astronautů, tedy tolik co tři lety ruské lodi Progress (porovnání rozměrů na obrázku), čeká ESA právě na 7. února, až bude přesně znát stav mise STS-122. Nicméně už teď je ATV připraven k naplněné palivem, které předchází spojení lodi s nosnou raketou. Dvacetitunová automatická nákladní loď bude největším a nejvíce sofistikovaným kosmickým plavidlem, který se ESA pokusí dostat na oběžnou dráhu.

ATV bude počátkem února kompletně sestavena a bude přepravena na startovací rampu. Pro připojení ATV Jules Verne k ISS existují v březnu dvě 5 až 6 dnů trvající okna, kdy se může k ISS připojit, náhradní okno pro připojení spadá až na duben 2008. Jules Verne může na oběžné dráze čekat na spojení s ISS i několik týdnů. Denně při tom spotřebuje asi 20 kilogramů paliva. Odkládání startu a připojení ATV k ISS s sebou nese zajímavý aspekt. Při pozdržení startu bude nutné změnit strukturu dodávky závislou na složení posádky ISS. K tomu jsou potřebné nejméně 4 dny před startem. Rozvrh tohoto roku počítá s šesti až osmi starty z kosmodromu Kourou.

Podle: NASA, ESA

Mléčná dráha se srazí s mrakem vodíkového plynu

Obrovský mrak vodíkového plynu rychle míří ke střetu s Mléčnou dráhou. Takovouto senzační zprávu oznámili astronomové na 211. zasedání Americké astronomické společnosti v Texaském Austinu.

Slovo rychle je však potřeba chápat v astronomických měřítcích. Tak zvaný Smithův mrak se naplno srazí s naší galaxií za zhruba 20 až 40 milionu let. Jde o mračno, které obsahuje dost vodíku k tomu, aby z něj vzniklo milion hvězd jako je Slunce. Ale jak říkají experti, jeho přední okraj se již dotýká naší galaxie. Až naplno udeří, mohl by spustit nový výbuch zrodu nových hvězd v Mléčné dráze.

Detaily z práce týmu z US National Radio Astronomy Observatory a University of Wisconsin ve Whitewateru byly tento týden prezentovány na zasedání AAS v Austinu v Texasu.

Smithův mrak se jmenuje po astronomovi, který jej v roce 1963 objevil. Ale až dodneška neměli astronomové žádnou představu o tom, zda mrak Mléčnou dráhu opouští, nebo se k ní blíží.

Nová práce využívající pozorování radioteleskopu v Green Bank (GBT) v Západní Virginii však dokazuje, že se přibližuje. Nová měření také ukázala jeho skutečnou velikost. Mračno je 11.000 světelných roků dlouhé a 2.500 světelných roků široké. Monstrum se řítí směrem k naší galaxii rychlostí více než 240km/s a je udeří do Mléčné dráhy šikmo v úhlu 45 stupňů vůči rovině galaxie.

Zjednodušeně řečeno, mračno se aktuálně otáčí společně s naší galaxií, ale také se pohybuje směrem k ní. Astronomové zaznamenali, že zeď plynu se již dotýká okrajových částí galaxie.

Vedoucí autor práce, Dr. Felix Lockman z NRAO řekl, že na objekt, který se nachází ve vzdálenosti 40.000 světelných roků od Země, by mohl být působivý pohled, pokud by byl vidět prostým okem. "Nevíme ještě, odkud se vzal, jeho oběžná dráha je trochu matoucí, ale můžeme říci, že již začal interagovat s okrajovými částmi Mléčné dráhy a kusy z něj odpadávají pryč," řekl Dr. Lockman pro BBC. "Zároveň ale, je podroben gravitačnímu tahu Mléčné dráhy a tak se řítí směrem k jejímu disku." Narazí do něj v oblasti ležící asi 90° před místem, ve kterém se nachází naše sluneční soustava. (na obrázcích - lze zvětšit)

Tam kde do naší galaxie narazí vyvolá v plynu, který je v ní již obsažen rázové vlny. Ty vytvoří hodně nového plynu, který může mít odlišné vlastnosti od toho dnešního. Rázové vlny spustí novou vlnu tvorby hvězd. Půjde o hmotné hvězdy s krátkým životním, které záhy explodují jako supernovy.

"Několik milionů let to bude v tomto koutě galaxie vypadat jako na nebeské oslavě Nového roku s obrovským ohňostrojem," řekl Dr. Lockman.
Astronomové se už dříve domnívali, že oblast, které se říká Gouldův pás a který leží nedaleko našeho Slunce, mohl vzniknout podobným způsobem. "Teď je to ale poprvé co ve skutečnosti vidíme, jak k tomu došlo," řekl Dr. Lockman.

Mléčná dráha je stále ještě bombardována podobnými fragmenty, které přichází a odchází ze scény. Když k tomu dojde, může to přinést čerstvý plyn a znovu spustit vznik hvězd. A je zajímavé spekulovat o tom, zda k tomu kdysi jednou nedošlo i nedaleko Slunce."

Podle: NRAO

 12. ledna 2008

Marsu nic nehrozí

Jak jsme uveřejnili 22. prosince 2007, vědci z NASA Laboratoře tryskového pohonu (NASA/JPL) objevili měsíc před tím, 20.listopadu 2007, v rámci přehlídky oblohy nazvané Catalina Sky Survey, která pátrá po Zemi potencionálně nebezpečných objektech, asteroid 2007 WD5. Nebylo by to nijak zvláště zajímavé, pokud by u tohoto asteroidu byla stanovena docela vysoká šance, dosahující až  1:75, že 30. ledna 2008 kolem poledne světového času dopadne na povrch Marsu a vyhloubí v něm kráter srovnatelný s Velkým meteorickým kráterem v Arizoně. Ten má hloubku 170 m a průměr 1200 m.

Od té doby bylo první měření neustále zpřesňováno a počátkem roku 2008 se zdálo, že náraz do Marsu bude ještě pravděpodobnější, když se pravděpodobnost dopadu vyšplhala až na 4% (1:25). Začalo se uvažovat, kteráže ze sond, které jsou momentálně u Marsu a na něm by mohla případný dopad pozorovat. Vše je však relativní a další intenzivní sledování asteroidu 2007 WD5 čtyřmi různými observatořemi vedlo k významnému snížení nejistoty pozice asteroidu při jeho přiblížení k Marsu.  Následkem toho pravděpodobnost dopadu dramaticky klesla až na současně uváděnou hodnotu asi 0.01% nebo, chcete-li 1:10.000.

Zatím nejlepší odhad nyní říká, že 2007 WD5 projde asi 26.000 km od středu planety (asi 7 poloměrů planety) 30. ledna 2008 kolem 12:00 UTC.  S pravděpodobností více než 99.7% by asteroid neměl proletět blíže než 4.000 km od povrchu. Marsu tak pravděpodobně nic nehrozí. Na podobnou kolizi tedy budeme muset čekat i nadále. Vědci nebudou moci pozorovat průběh děje, aby upřesnili své matematické modely a novináři nebudou mít senzaci. Co se dá dělat. 2007 WD5 se stal běžným asteroidem, který ztratil šanci, že se v příštím století střetne s Marsem nebo se Zemí.

NASA Spaceguard Survey však i nadále pokračuje v hledání dalších blízko zemních asteroidů, jako je 2007 WD5, aby objevila nejméně 90% z nich, které jsou většího než 1 km.

Podle: NASA

 10. ledna 2008

Ovlivní nás nějak nadcházející 24. sluneční cyklus?

Právě začínající sluneční cyklus, který, jak tvrdí část odborníků, bude silnější než byl ten právě končící, vede řadu lidí k obavám, co nám přinese. Byli jme kontaktováni s otázkami typu: "Myslíte si, že veřejnost má důvod k obavám?" nebo "Jakými způsoby se mohou nepříjemnosti spojené s elektromagnetickými bouřemi dotknout obyvatel České republiky?" či "Hrozí něco obyvatelům ČR v souvislosti s nadcházejícím 24. slunečním cyklem?"

Nejsme odborníky v oboru telekomunikací, abychom se mohli vyjadřovat k tomu, jak by taková případná silná elektromagnetická bouře spojená s 24. slunečním cyklem mohla ovlivnit fungování telekomunikačních sítí v České republice. K tomu jsou kompetentnější odborníci. Můžeme se však zamyslet nad tím, zda se nás zvýšená činnost Slunce dotkne.  Dopředu je nutno předeslat, že odpověď na tyto otázky je složitá a lze mnohem přesněji odpovědět na zcela konkrétní a úzce zaměřené nebo naopak na tak zvané globální otázky, než na dotazy ležící někde mezi těmito dvěma krajnostmi. Krátká odpověď by tedy byla šalamounská: "Ano i ne." 

Co to ale znamená konkrétně. Pokud by Zemi přímo zasáhla velká CME spojená se sluneční bouří nejsilnějšího typu X-class s hodnotou větší než 10, zcela určitě bychom si toho povšimli i u nás a to nejméně ti nás, kteří používají satelitní příjem televize. Určitě by došlo ke zhoršení, ne-li výpadkům, v jejím příjmu. Určitě by si toho povšimla i značná část lidí ze skupiny pacientů se srdečními a revmatickými problémy nebo s vysokým krevním tlakem. A určitě by si toho povšimla početná skupina profesionálních a amatérských astronomů a meteorologů, kteří by nejspíš čekali na to, zda se i v našich zeměpisných šířkách objeví polární záře.

O tom "co kdyby", je totiž dost problematické se pro náš kousek Evropy fundovaně vyjádřit a v konkrétním případě jen České republiky je problém ještě složitější. Od předchozího maxima a posledních opravdu silných slunečních bouří s CME směřující k Zemi totiž už uplynul nějaký čas (říjen a listopad 2003). I za "pouhých" padesát měsíců od těchto událostí  totiž u nás došlo k podstatnému nárůstu a používání technologií, které by mohly být silnými elektromagnetickými bouřemi ohroženy nebo ovlivněny. A zcela bezpečně, do dalšího maxima a dalších silných CME, které Zemi zcela jistě zasáhnou,  k ještě mnohem mohutnějšímu rozvoji a používání takových technologií u nás dojde.

Zkušenost s tím mají zejména geograficky o něco více postihované regiony severní Ameriky a to i díky tomu, že technologicky je to v těchto regionech o pár krůčků před Evropou. Mají tam tedy s vlivem CME na Zemi  mnohem "bohatější špatné" zkušenosti než my.  Jen pro ilustraci, jeden takový "zásah" ze 4. listopadu 2003 (animace v záhlaví článku), který měl hodnotu X-28+ a byl tak vůbec nejsilnější kdy zaznamenanou CME, oslepil rentgenové detektory družice GOES a nedlouho potom náraz ionizující radiace do zemské atmosféry zavinil výpadky radiového spojení na celém severu Ameriky. A u nás se tehdy zvýšená aktivita Slunce projevila nejvýrazněji několika polárními zářemi trvající téměř celý listopad.  Sami posuďte co významného se stalo ve vašem okolí několik dnů po uvedeném datu. Top ten silných CME od roku 1976 vypadá takto:

1.)     04/11/2003    X28+    
2.)     02/04/2001    X20.0 
3.)     16/08/1989    X20.0  
4.)     28/10/2003    X17.2
5.)     07/09/2005    X17.0
6.)     06/03/1989    X15.0
7.)     11/07/1978    X15.0
8.)     15/04/2001    X14.4
9.)     24/04/1984    X13.0
10.)   19/10/1989    X13.0


Pokud se ovšem týká zařízení na oběžné dráze nebo ve vzdálenějším kosmu, je situace podstatně jiná.  CME z roku 2003 trvale poškodila dva japonské satelity, napáchala škody v satelitních a radiových přenosech, vyřadila z provozu navigační systémy celé řady letadel a u několika družic došlo k dočasnému vyřazení některých přístrojů na nich. Navíc do maxima právě nastupujícího 24. slunečního cyklu se vejde dostavba a zahájení intenzivního využívání Mezinárodní kosmické stanice (ISS) a do doby maxima dalšího, 25. slunečního cyklu, se vejde začátek iniciativy NASA znovu doopravit astronauty na Měsíc. Zde to tedy znamená nejen nutnost ochránit před účinky slunečních bouří technologie, ale hlavně živé lidi, nechráněné magnetickým polem Země.

V České republice se nejspíše ani během následujícího maxima slunečního cyklu žádných dramatických událostí nedočkáme, míníme li tím například umrtí pacientů v důsledku selhání jejich kardiostimulátorů nebo výpadků přístrojů v nemocnicích, pády letadel a srážky vlaků a aut v důsledku infarktů strojvedoucích a řidičů, celoplošné výpadky energetické sítě, počítačů a počítačových sítí, GSM telefonů, výpadky televizního příjmu (pozor tou dobou už u nás bude zavedeno celoplošně DVB-T a co to s ním udělá, s tím zatím u nás žádné praktické zkušenosti nejsou) a můžeme si představit spoustu dalších katastrof, které by byly ideálním bonbónkem na první stránky bulváru.

Nicméně každé zvýšení sluneční činnosti a zhoršení kosmického počasí se nepochybně odráží ve zvýšení úmrtnosti u ohrožené cílové skupiny oslabených pacientů na celém světě, nejen u nás. K tomu ale dochází při porušení geomagnetického pole Země vždy a je jedno, zda to byl právě končící 23. sluneční cyklus nebo to bude ten právě nastupující 24 a je jedno, zda je to Česko, Slovensko či Anglie.

Co ale způsobí v dnešním stále více se globalizujícím světě a globalizujícím se hospodářství výpadky a případně i vypínání GPS družic, výpadky mezikontinentálního spojení, například co kdyby se jen na jediný den rozpadlo spojení mezi světovými burzami (?), nebo co kdyby přestaly fungovat horké linky mezi státníky v době nějaké politické krize, co by se stalo po rozpadu řízení letového provozu na velkém mezinárodním letišti, nebo co kdyby výpadek řídících systémů zastavil dodávky ropy, rozpadla se mezistátní energetická síť a nastal tzv. Black out atd, atd.. To by se pak, tak či onak, dotklo i občanů ČR.

Slunce je tu už mnohem déle než existuje lidstvo. Jsme vlastně doslova jeho dětmi a zatím, jak se může každý sám přesvědčit, jsme všechny jeho rozmary bez úhony přežili. Pravdou ale je, že až doposud jsme nikdy nepoužívali tak vyspělou techniku a technologii a nebyli jsme na ní tak závislí jako dnes.

Slovníček:
CME – Coronal Mass Ejection, výron sluneční koronální hmoty se zachyceným ("zamrzlým") magnetickým polem, do meziplanetárního prostoru. K výronům CME dochází na Slunci pravidelně, jejich četnost odpovídá sluneční aktivitě. V minimu dochází ke slabším CME přibližně jednou za den nebo méně, v maximu dochází k CME až třikrát denně a jsou mnohem mohutnější než v minimu. Rychlé a mohutné výrony CME se mohou dostat až do vzdálenějších oblastí Sluneční soustavy, kde byly zaznamenány např. sondami Voyager.

Snímek vznikající CME: http://www.astro.cz/apod/ap070206.html

Nový sluneční cyklus začal

Národní úřad pro oceán a atmosféru (National Oceanic and Atmospheric Administration, NOAA) vědecká vládní agentura Ministerstva obchodu Spojených států amerických oficiálně potvrdila ve svém SPACE WEATHER ADVISORY BULLETIN #08 - 1 z 5.ledna 2008 z 01:05 UTC, začátek 24. slunečního cyklu.

Za začátek každého nového slunečného cyklu je považována sluneční skvrna s obrácenou polaritou magnetického pole. Nalezené takové skvrny 31. července sice ohlásil o den později David Hathaway, sluneční fyzik z Marshall Space Flight v Huntsville. Tato sluneční skvrna však existovala pouze 3 hodiny, když běžně sluneční skvrny trvají dny, týdny a někdy i celé měsíce. Tři hodiny byla tak krátká doba, že jak řekl tehdy Hathaway: "Objevila se a zmizela tak rychle, že ani nedostala oficiální číslo sluneční skvrny. Navíc se vynořila v neobvyklé heliografické šířce 13°S, když první sluneční skvrny nového cyklu se skoro vždy tvoří ve středních šířkách, kolem 30°N nebo 30°S." Proto tato skvrna nakonec nebyla prohlášena za začátek nového slunečního cyklu a museli jsme si počkat dalšího půl roku.

Minulý rok v dubnu, po poradě s mezinárodní skupinou slunečných expertů, vydala NOAA předpověď, že 24. sluneční cyklus začne v březnu 2008, plus minus šest měsíců. Experti této skupiny byly téměř rovnoměrně rozděleni v předpovědi toho, zda bude nový cyklus silný nebo slabý. Pravděpodobnějším se však zdá, že nový cyklus bude silnější, s mnoha slunečními skvrnami a velkými slunečními bouřemi, řekl Douglas Biesecker z předpovědního centra NOAA.

Nová sluneční skvrna, označená jako #10,981, je tak poslední číslovanou skvrnou od 5. ledna 1972, kdy NOAA začala s jejich číslováním. Její umístění ne vysoké zeměpisné šířce 27°N, a její záporná polarita na severní polokouli jsou jednoznačným znamením nového slunečního cyklu, shodli se experti NOAA. První aktivní regiony a sluneční skvrny nového slunečného cyklu se tak budou objevovat ve vysokých zeměpisných šířkách, zatímco ty z předchozího cyklu se ještě nějaký budou tvořit blíže k rovníku.

Sluneční skvrna je oblast vysoce organizované magnetické aktivity na povrchu Slunce. Nový jedenáctiletý cyklus bude nabíhat s postupně se zvyšujícím počtem slunečního skvrn a slunečních bouří. Maxima dosáhne v roce 2011 nebo 2012, ačkoli elektromagnetické bouře mohou vyskytnou téměř kdykoliv po celé období cyklu.

Během sluneční bouře může být vysoce energeticky nabitý materiál vypuzen ze Slunce i přímo směrem k Zemi, kde pak může vyvolat výpadky energetické rozvodné sítě, přerušit kritické telekomunikační kanály a ohrozit astronauty nebo dokonce i letecké pasažéry na transatlantických linkách, škodlivým zářením. Sluneční bouře mohou také vyřadit z činnosti komerční sdělovací družice, družicový navigační systém nebo vědecká zařízení v kosmu. Mohou také znamenat výpadky mobilních telefonních a počítačových sítí, satelitní televize nebo bankomatů na velké části zeměkoule.

"Naše rostoucí závislost na vysoce sofistikované, v kosmu umístěné technologii nás dnes činí daleko více citlivějšími na kosmické počasí než tomu bylo v minulosti," řekl viceadmirál Conrad C. Lautenbacher, Jr., tajemník ministerstva obchodu pro oceány a atmosféru a ředitel NOAA. "Proto je monitorování a předpověď kosmického počasí z NOAA kritické pro schopnost společnosti fungovat hladce i během slunečních poruch."

Podle: NOAA

Gates a Simonyi darovali 30 milionů dolarů na stavbu dalekohledu LSST 

Bill Gates, zakladatel firmy Microsoft a bývalý člen vedení této firmy a jeden z vesmírných turistů Charles Simonyi, poskytli dar ve výši 30 milionů USD na stavbu nového velkého dalekohledu v Chile. Simonyi byl tentokrát dokonce štědřejší než Gates, jeden z nejbohatších lidí světa, protože jeho příspěvek představuje z darované částky celé dvě třetiny.

Dar bude použit na stavbu dalekohledu LSST (Large Synoptic Survey Telescope). LSST bude mezi velkými dalekohledy unikátem. Jako dalekohled třídy 8 m hlavního zrcadla v mít velmi široké zorné pole s průměrem zcela neobvyklých 3,5° nebo chcete-li dokáže najednou pozorovat hvězdné pole o ploše 9,6 čtverečního stupně. Jen pro srovnání, obě nejznámější tělesa naší oblohy Slunce a Měsíc, tak jak je vidíme z Země, mají průměr jen 0,5° a zabírají tak plochu 0,2 čtverečního stupně.

Pro dosažení takto velmi širokého (a nezkresleného!) zorného pole je potřeba speciální konstrukce dalekohledu obsahující tři velká zrcadla, na rozdíl od běžně užívaných dvou. Hlavní (primární) zrcadlo bude mít průměr 8,4 m, sekundární zrcadlo bude mít 3,4 metru a terciární zrcadlo (umístěné ve velké díře primárního zrcadla) bude mít průměr 5 metrů. Tato zvláštní konstrukce s velkým otvorem v primárním zrcadle redukuje jeho plochu na 33,2 m2. Zrcadlo tak bude ekvivalentem celistvého zrcadla o průměru 6,5 m. Světlo z něj bude zachytávat a zaznamenávat 3,2 megapixelová digitální kamera umístěná v primárním ohnisku.

Simonyi a Gates budou financovat výrobu těchto tří velkých zrcadel, která se právě minulý měsíc začala vyrábět v optickém laboratoři Stewardovy observatoře, která je součástí Arizonské univerzity v Tucsonu. Zrcadla jsou však sice důležitou, ale nikoliv nejdražší částí celého projektu. Ten je financován Národní vědeckou nadací (NSA), státní agenturou USA. Celý projekt přijde na 400 milionů USD.

Dalekohled bude postavený v horách severního Chile a má začít pracovat v roce 2014. Podle ředitele projektu, profesora J. Anthony Tysona z Kalifornské univerzity v Davis, bude nový dalekohled automaticky mapovat celou viditelnou část oblohy každý týden. Bude při tom pátrat zejména po projevech temné hmoty a temné energie. Jeho kamera při tom vyprodukuje nevídané množství dat, protože se očekává, že pořídí každoročně asi 200.000 snímků (15 sekundová expozice jednou za každých 20 sekund každou jasnou noc v roce).

Kromě Národní vědecké nadace, několika univerzit a soukromých zdrojů se na provozu dalekohledu bude podílet i internetový gigant Google, aby mohlo být obrovské množství dat produkované dalekohledem vůbec zpracováno.

Podle: LSST

Pozorování meteorů pomoci Google

NASA použila tento pátek, 4. ledna 2008, vyhledávač Google na zcela nové a jiné úrovni vyhledávání. Vědci si totiž vy půjčili soukromé tryskové letadlo internetového giganta k tomu, aby při přeletu nad Arktidou sledovali stovky meteorů letošního návratu roje Quadrantid. Tým, vedený Petrem Jenniskensem, si během desetihodinového letu kromě meteorů užil i zcela přírodních novoročních ohňostrojů v podobě polárních září.

Tryskové letadlo typu Gulfstream V patří zakladatelům Google Larry Pageovi a Sergeji Brinovi. Ti jako domovské letiště používají základnu NASA Moffett Field v Kalifornii a za to dovolují vědcům, aby jej sem tam použili při příležitostném výzkumu.

NASA opět odložila start raketoplánu Atlantis

Na čtvrtečním briefingu NASA odložila start raketoplánu Atlantis, jak řekl zástupce programové manažera Johna Shannon, přinejmenším do 24. ledna, ale nejspíše až na 7. února 2008.

Problém s konektorem přes který prochází signál detektorů paliva nebyl doposud vyřešen. Technici částečně konektory demontovali a bude trvat přibližně dva další týdny než proběhnou všechny zkoušky, včetně napodobení funkce za nízkých teplot. Mezi tím bude vyměněna vnější část konektorů a budou na nich provedeny určité modifikace, zejména přepájení spojovacích kolíků a záměna materiálu objímky. Podle Shannona jde o správné, ale provizorní řešení do doby, než bude opraven celý návrh konektoru.

Protože NASA nyní trvá na dodržení pětitýdenní pauzy mezi dvěma starty raketoplánu, znamená tento odklad také odklad startu japonské vědecké laboratoře na palubě raketoplánu Endeavour nejdříve na konec února, ale spíše až do poloviny března.

Historie sluneční soustavy přečtená z prachových zrnek

Jsou to už čtyři roky co sonda Stardust dohonila kometu Wild-2 a odebrala zrnka prachu z její komy a ohonu. Když pak kosmické plavidlo doručilo prach z komety zpět na Zemi, dostali jej k dispozici vědci po celém světě.
Jedním z nich byl i Bob Pepin, profesor fyziky z Minnesotské univerzity. Po prostudování helia a neonu uvězněného v prachových zrncích dospěl Pepin spolu s kolegy k závěru, že zatímco sama kometa se utvořila v ledových oblastech sluneční soustavy, prach který obsahuje se, jak se zdá, vznikl poblíž mladého Slunce a byl jím intenzivně bombardován emisemi nejen těchto i dalších plynů a to ještě předtím, než byl z blízkosti Slunce vypuzen až daleko za Neptun a byl uvězněn v kometě. Nový výzkum byl uveřejněn 4. ledna 2008 v časopisu Science.

Objev tedy otevírá otázku, co takového se stalo brzy po vzniku sluneční soustavy, že prach byl vystaven tak intenzivní radiaci a co jej pak od Slunce odmrštilo stovky milionů kilometrů daleko od jeho rodiště.

Studie kometárního prachu je součástí většího úsilí vystopovat historii našeho nebeského sousedství. "Chceme zjistit jak sluneční soustava vypadala v době svého zrodu," říká Pepin. "Pokud přesně poznáme počáteční podmínky, pak můžeme také říci co se událo od té doby až dodnes." Jednou z událostí v raných fázích vývoje soustavy byl i vznik Země nejpozději do asi 50 milionů roků po vzniku sluneční soustavy.

Také plyny, které Prof. Pepin studuje, mají úzký vztah k našemu planetárnímu domovu. "Někteří vědci navrhují, že to byly právě komety, které dotovaly plynem atmosféry Země, Venuše a Marsu a tak pátrání po těchto plynech v kometách by bylo fascinující."

Kometa Wild-2 (vyslovuj Vilt-dva) má původ v Kuiperově pásu, oblasti bohaté na komety, která sahá od Neptunu až daleko za Pluto. Jak v tomto regionu o teplotě nižší než -220°C rostla, nabalovala na sebe zrnka prachu a okolního plynu.

Kometu sonda Stardust navštívila počátkem ledna 2004, dva roky po svém startu. Dostala se až do vzdálenosti necelých 240 kilometrů od jádra komety a tady zachytávala kosmický prach do porézního, ultralehkého materiálu s názvem aerogel, který ze všeho nejvíce připomíná ztuhlý cigaretový dým. Sběrné zařízení vypadající jako tenisová raketa, bylo částečkám prachu vystaveno přibližně 20 minut. Aerogel zachytil a uzamkl v sobě částečky prachu pohybující se rychlostí až 20.000 kilometrů za hodinu.

Pečlivě uzavřený sběrač se pak v lednu 2006 bezpečně na padáku vrátil na povrch Země. O několik měsíců později získal profesor Pepin tři kousky jedné ze zachycených částic a kolegové z univerzity v Nancy ve Francii mu pak poskytli ještě dva další kousky téže částice.

Pepinovým úkolem bylo analyzovat plyny uzamčené v mikroskopických prachových zrncích o hmotnosti jen asi čtvrt miliardtiny gramu. Aby uvolnili z prachu po celé věky zachycené plyny museli výzkumníci zahřát zrnka na teplotu asi 1.400°C.

"V částečkách zjištěné složky pravděpodobně pochází z prvního milionu let existence sluneční soustavy nebo jsou dokonce ještě mladší," řekl Pepin. Porovnává pak, že pokud bychom našemu Slunci, které je ve středním věku přisoudili 50 let, pak by to znamenalo, že při stáří celé soustavy zhruba 4,6 miliardy let, by tyto částice vznikly už v prvních čtyřech dnech jeho života.

Podle: Minnesotská univerzita

 3. ledna 2008

Nové poznatky o nočních svítících oblacích
Zabývat se nyní, uprostřed zimy, takovým, s létem spojeným fenoménem, jakým jsou noční svítící oblaky (NLC - noctilucent clouds), by se mohlo zdát poněkud nemístné. Nezapomínejme však, že pokud je u nás nyní zima, na jižní polokouli vrcholí léto, i na to, že NLC jsou s největší pravděpodobností odrazem globálních změn probíhajících v atmosféře naší planety. Poprvé byly tyto oblaky, tvořící se ve vysokých vrstvách atmosféry v okolí obou zemských pólů, pozorovány na území severní Evropy a Ruska v červnu 1885.

Profesor Dr. James M. Russell III (vpravo) z Hamptonské univerzity (HU) ve Virginii, vedoucí vědeckého týmu okolo družice AIM, nedávno prezentoval výsledky první sady pozorování z léta 2007, které vnášejí určité nové pohledy na  vznik NLC. Ty by, jak se stále více zdá, by mohly významně ovlivněny celkovou změnou klimatu.

Russell, který se zabývá výzkumem atmosféry, prokazuje, že NLC mohutní a stávají se tak i jasnějšími tehdy, čím více se ochlazuje nejvyšší vrstva atmosféry, mezosféra. Předpokládá pak, že tyto změny mohou být výsledkem lidmi způsobeného globálního oteplování.

Družice AIM (Aeronomy of Ice in the Mesosphere) odstartovala 25. dubna 2007. Jejím hlavním úkolem, jak vyplývá už z názvu, je právě výzkum polárních mezosférických oblaků. Poskytuje vědcům první globální mapování pokrytí a struktury těchto mraků, které se tvoří jako částečky ledového prachu ve výškách od asi 60 do 100 kilometrů nad zemským povrchem, nad jižním pólem kupodivu o několik kilometrů výše, než nad pólem severním.

Mapování ukázalo, že mraky jsou na změny probíhající v horní atmosféře mnohem citlivější než se dříve předpokládalo a to jak co do jejich jasnosti (odrazivosti), tak co do jejich rozšíření.

Vysvětluje se tak, proč je lidé mohli v posledních letech stále častěji pozorovat i v takových zeměpisných šířkách jako Utah a Colorado v USA nebo Rakousko a Itálie v Evropě, když dříve byly běžně viditelné jen ze severní Evropy a Kanady.

Mise družice AIM je financována programem Small Explorers kosmické agentury NASA. Rozpočet 140 milionů dolarů pokrývá misi do května 2009, ale Russell doufá, že financování bude prodlouženo, stejně jako rozšíření výzkumu.

V současné době družice studuje oblaky nad jižním pólem, protože ty se tvoří jen v krátkém období léta po dobu dvou až tří měsíců. Jde o určitý paradox, že právě v letním období, kdy jsou dolní vrstvy atmosféry nejteplejší, jsou naopak horní vrstvy atmosféry nejchladnější.

"Chceme se podívat na dlouhodobé změny," řekl Russell, když prezentoval první skupinu výsledků pozorování na nedávném zasedání Americké geofyzikální společnosti v San Francisku. "Máme k dispozici vynikající citlivost měření a chceme získat i databázi dlouhodobého pozorování."

Podle: AIM, HU, AGU

JWST se pomalu mění ve skutečnost

V Rutherfordově Appletonově Laboratoři v anglickém Oxfordshire právě testují funkční model přístroje Mid-InfraRed Instrument, který má být v budoucnu použit na připravovaném kosmickém dalekohledu Jamese Webba (JWST), aby se zjistilo, jak dobře bude finální přístroj zachytávat infračervené světlo.

Pozorování vesmíru v infračervené oblasti spektra je velmi důležité, protože mnoho objektů, které vědci chtějí v kosmu sledovat je příliš chladných na to, aby vyzařovaly na kratších vlnových délkách viditelného světla, ale zároveň jsou dostatečně silně zářivé v infračerveném oboru světla.

Mid-InfraRed Instrument (MIRI) je jedním ze čtyř sofistikovaných přístrojů, které mají být na palubě dalekohledu JWST. Přístroj MIRI má studovat vesmír v době jeho vzniku a má také zkoumat vlastnosti materiálů vznikajících kolem nově se zformujících hvězd, obojí v nebývalém detailu. Má být také schopen přímo pozorovat velké hmotné planety obíhající okolo jiných hvězd.

Vývoj přístroje MIRI je společným dílem NASA a Evropské kosmické agentury (ESA). MIRI je prvním z přístrojů budoucího JWST, který již podstoupil v USA kryogenní kontrolní testy a nyní jsou v Anglii testovány společně všechny podsystémy, jejich vzájemná kompatibilita, tepelná a elektromagnetická kalibrace i probíhají i další klimatické zkoušky.

Dr. Tanya Lim, která vede mezinárodní testovací tým vysvětluje, že u projektu mezinárodní povahy jako je tento, je základem úspěchu vyzkoušet vzájemnou spolupráci všech součástí a zajistit jejich společné fungování. Zároveň se otestuje i programové vybavení letového řízení a bude se simulovat telemetrie směrem k Zemi a generovat snímky zkušebního prostředí.

První kolo testů uzavřel tým MIRI těsně před Vánocemi. Paul Eccleston, vedoucí integrační a kontrolní části týmu MIRI dodal, že: "MIRI je největší samostatný letový přístroj, který byl v RAL postaven. Představoval neobvyklé výzvy zvláště s ohledem na řízení chlazení a tepelnou kontrolu. Přístroj bude pracovat za mnohem nižších teplot než zbytek kosmického plavidla. Proto byly první dva týdny testování věnovány ochlazení přístroje až na jeho pracovní teplotu -267°C, tedy jen 6.21°K nad absolutní nulu."

Na jaře 2008 budou pokračovat další testy za použití MIRI Telescope simulátoru, zvláštního zařízení postaveného ve Španělsku. Toto unikátní zařízení postavené pouze pro zkoušky MIRI bude simulovat hvězdy, které bude přístroj pozorovat.

James Webb Space Telescope bude kosmickou observatoří 21. století. Předpokládá se že dohlédne zpět v čase více než 13 miliard let a tak budeme moci porozumět vzniku galaxií, hvězd, planet i vývoji naší vlastní sluneční soustavy. Očekává se, že dalekohled odstartuje do kosmu v roce 2013. Jde o společný projekt tří kosmických agentur americké NASA, evropské ESA a kanadské CSA.

Podle: JWST

Deep Impact směřuje ke kometě Hartley 2
Kosmická sonda NASA, která se 1.července 2005 pod názvem Deep Impact setkala kometou Tempel 1 se včera, 31.prosince 2007, nyní však již pod novým názvem EPOXI se opět setkala se Zemí na své cestě za další kometou. V rámci prodloužené mise, vykonala první ze tří blízkých průletů okolo Země, které ji, v roce 2010 přivedou ke kometě Hartley 2.

Minulý týden letoví technici za pomoci Měsíce jako cíle, kalibrovali přístroje na palubě kosmického plavidla a včera ve 20:30 našeho času se nad Austrálií sonda přiblížila k Zemi na vzdálenost pouhých 19.300 kilometrů. Celý průlet okolo Země a otočka nad Austrálií, zabral sondě přibližně jednu hodinu.

V roce 2005 se sonda Deep Impact stala prvním kosmickým plavidlem které použilo ke studiu nitra komety dopad těžkého měděného impaktoru, aby pronikla do podpovrchových vrstev komety. Mateřská část sondy s vědeckými přístroji bez problémů přežila průlet komou komety a tak byla uvedena do tzv. safe modu, ve kterém čekala na prodloužení své mise.

Nová mise byla pojmenována EPOXI, což je zkratka dvou dalších zkratek (EPOCh - Extrasolar Planet Observation and Characterization a  DIXI - Deep Impact eXtended Investigation).

Se Zemí se podobně jako včera setká sonda EPOXI setká ještě dvakrát, vždy po roce, 30.prosince 2008 a 29.prosince 2009. Se svým cílem, kometou Hartley 2, která bude tou dobou vzdálena od Země více než 19 milionů kilometrů, se setká 11. října 2010. Mezi tím však urazí téměř 2,6 miliardy kilometrů.

Většinu této cesty stráví sonda v hibernaci, aby se šetřily její zdroje, ale v květnu 2008 se v rámci programu DIXI pokusí pozorovat 3 až 6 vybraných hvězd, u nichž jsou známy planety o velikosti Jupiteru. Bude zde pátrat po menších planetách až velikosti Země. Počet cílů byl omezen jak k 16. listopadu 2007 známými 33 tranzitujícími planetami a tak z časových důvodů. Uvažuje se o hvězdách s planetami HAT-P-2b, TrES-3b, HD17156b, XO-2b, TrES-2b, GJ436b.

NASA zprvu vyhlédla pro Deep Impact jiný cíl, kterým měl být průzkum komety 85P/Boethin v roce 2008. Kometu se však během podzimu 2007 nepodařilo najít a tak musela kosmická agentura změnit kurs a nasměrovat už tímto prosincovým průletem okolo Země k náhradnímu cíli, kterým je kometa Hartley 2. To však vyžaduje ještě ony další dva průlety okolo Země a další dva roky letu. Kometu 103P/Hartley 2 objevil v roce 1986 astronom Malcolm Hartley. Patří do rodiny Jupiterových komet s periodou 6,4 roku. Její příští návrat do přísluní nastane 28.října 2010. Ke Slunci se přiblíží na vzdálenost 1,059 AU a krátce před tím se s ní setká mise EPOXI.

I tak však patří prodloužená mise Deep Impact, řízená Laboratoří tryskového pohonu (JPL) v Pasadeně, mezi nízkonákladové mise, protože za ni NASA zaplatí jen okolo 40 milionů dolarů, na rozdíl od 333 milionů, které ji stála původní mise Deep Impact.

Podle: NASA