31. května 2008

Raketoplán úspěšně odstartoval

Raketoplán Discovery dnes hodinu před půlnocí (23:02:12 SELČ) úspěšně odstartoval a japonský sen o vlastní orbitální laboratoři se začal naplňovat. Co předcházelo startu a záznam startu samotného si můžete připomenout v malé reportáži, jak jej zachytila internetová NASA TV. Čtyři hodiny před vlastním startem se astronauti vydali na startovací rampu, před vstupem do raketoplánu dokompletovali skafandry a usadili se, za pomoci startovacího týmu na svá sedadla.
Zhruba dvě hodiny před startem byl uzavřen vstupní průlez. Hodinu a pět minut před vlastním startem se na 11 minut rozběhlo oficiální odpočítávání, aby se opět  zastavilo, tentokrát na značce devět minut do startu. Nakonec se 6 minut před startem odpojil vstupní most a dvě minuty před startem i plnící zařízení paliva na špici externí nádrže. Do startu zbývalo už jen pár okamžiků.
Těsně před startem byly zažehnuty hlavní kyslíko-vodíkové motory  raketoplánu a když se rozběhly i pomocné motory na pevné palivo, celý kolos se vznesl. Dvě minuty po startu se pomocné motory oddělily a raketoplánu už chybělo jen necelých osm minut cesty na oběžnou dráhu, kde se v pondělí setká s Mezinárodní kosmickou stanicí.
Během jeho poslední mise raketoplánu v březnu 2008, NASA instalovala na ISS první část laboratoře Kibo s náhradními počítači a kontejnery s vědeckými experimenty. Při dnešním startu je vynášena hlavní, 11 metrů dlouhá a 16 tun vážící hlavní část laboratoře. Díky těmto rozměrům se sice pohodlně vešla do 15 metrů dlouhého nákladového prostoru raketoplánu, ale už tam nezůstalo téměř žádné místo a to ani pro robotickou ruku, pomocí níž se ještě  před připojením vykonávala prohlídka neporušenosti tepelného štítu. Ruka ale zůstala při předchozím letu připevněna na vnějším plášti ISS a bude k Discovery připojena po vyložení laboratoře Kibo.  

Phoenix překonal první problémy a učinil první objevy

Sonda Phoenix se zabydluje na Marsu. Nejenže prakticky bezchybně přistála na dobrém místě , ale vykonala všechny podstatné úvodní úkony, aby mohla být plně aktivována, ale překonala u několikahodinový výpadek spojení. Rozhlédla se kolem sebe a odeslala na Zemi fotografie nejen sebe sama, ale i blízkého a vzdálenějšího okolí. Teď, po několika dnech, nastal čas podrobně vyhodnotit, co vlastně přesně na na místě přistání vidí. Na jedné z fotografií vědci objevili něco, co může být ledem, který byl odhalen, když raketové přistávací motory odfoukly pryč povrchovou vrstvu půdy. Možný led je vidět na obrazu kamery na robotické ruce pod přistávacím modulem, poblíž jedné ze tří přistávacích nohou.

"Můžeme vidět skálu nebo odhalený led v místě odkud brzdící rakety odfoukly povrch," řekl Ray Arvidson z Washingtonovy univerzity v St. Louis, Missouri, který odpovídá za robotickou ruku sondy. "Budeme testovat obě možnosti jakmile budeme mít více dat, včetně barevných snímků z kamery na robotické ruce. Myslíme si, že pokud jde o led, pak bude postupně světlejší, jak na něm bude namrzat vodní pára z atmosféry."

"Plně to však potvrdíme až vyhloubíme a analyzujeme vrstvy v blízkém okolí," řekl Arvidson.

Během prvních dnů byly postupně zahájeny i testy palubních přístrojů, zejména přístroje TEGA, kterým se bude zkoumat složení vzorků půdy. Poslední data z kanadské meteorologické stanice ukazuje další slunný den s teplotami okolo minus 30° Celsia ve dne a minus 80° Celsia v noci. ve čtvrtek těsně před místním polednem byl na dobu 15 minut aktivován i laserový přístroj Lidar, který ukázal rostoucí množství prachu v atmosféře.

"Bylo to poprvé co byla technologie Lidaru použita na povrchu jiné planety," řekl Mike Daly, hlavní inženýr meteorologické stanice, z MDA v Bramptonu v Kanadě. "Tým je pyšný na to, že dostáváme tak zajímavá data o dynamice prachu v atmosféře."

"Ocenili jsme výkony kosmického plavidla na povrchu a jsme připravení pohnout se kupředu. Přesto, že stále ještě vyšetřujeme anomální chování přístroje TEGA (Thermal and Evolved Gas Analyzer), ostatní infrastruktura kosmického plavidla prochází testy bez problémů," řekl David Spencer z NASA Laboratoře tryskového pohonu (JPL) v Pasadeně, zástupce ředitele projektu Phoenix.

"Stále ještě jsme v procesu testování našich prostředků," řekl vědecký pracovník projektu Phoenix Leslie Tamppari z JPL. "Postupy jsou navrženy tak, aby byly velmi flexibilní a reagovaly na objevy a problémy, které mohou nastat každý den. Teď se nacházíme ve fázi získávání snímků a barevných informaci, která budou pomáhat porozumět vlastnostem půdy. To nám pomůže určit, kde se nejlépe poprvé dotkneme povrchu a kde potom budeme nejlépe kopat."

 30. května 2008

ISS volá instalatéry

Když ve středu začalo odpočítávání na sobotní start raketoplánu Discovery, na mys Canaveral teprve putovala přes půl zeměkoule klíčová součástka, která musí být na kosmickou stanici dodána co možná nejdříve. Není sice tak velká jako logistická část japonské laboratoře Kibo, ale je nejméně stejně tak důležitá. Jde o nové čerpadlo pro staniční toaletu.

Raketoplán, jehož start je naplánován na tuto sobotu v 17:02 místního času (23:02 SELČ). Nákladový prostor Discovery je doslova až po okraj vyplněn laboratoří Kibo o velikosti menšího autobusu a další výbavou. Teď k ní přibude ještě čerpadlo do ruské toalety umístěné v modulu Zvezda, který slouží jako obydlí pro všechny tři členy současné posádky a kterým způsobila její nefunkčnost minulý týden bolení hlavy.

NASA se proto rozhodla poslat na ISS nové čerpadlo, třebaže to znamená nechat na Zemi část jiného vybavení. "Je jasné, že mít na ISS funkční toaletu je pro nás prioritou," řekl Scott Higginbotham, ředitel užitečného zatížení raketoplánu reportérům v Kennedyho kosmickém centru.

Likvidace pevného odpadu v toaletě sice pracuje dostatečně, ale odlučování moči od plynů pracovalo jen občas. Proto padlo rozhodnutí o výměně a tak se 13 kg vážící čerpadlo vydalo z Ruska do USA jako diplomatická pošta nejvyšší priority. Ve čtvrtek pozdě večer pak bylo naloženo do raketoplánu.

NASA již vloni uzavřela s ruskou stranou kontrakt na dodávku další, nové, toalety v celkové hodnotě 19 milionů USD (na obrázku). Zdá se to být astronomická částka, ale je to levnější, než kdyby podobný systém NASA vyvíjela sama. Tato nová toaleta je potřebná v okamžiku, kdy vzroste počet členů posádky ISS. Systém nové toalety je podobný té, která bude nyní opravována se dvěma odchylkami, které jsou však podstatné. Bude poskytovat větší soukromí než ta stávající, což je při větší posádce nesporná výhoda a bude mít možnost recyklovat tekutý odpad na pitnou vodu, což rovněž není v podmínkách stanice na oběžné dráze, kam se musí každý gram vody dovážet až tak úplně zanedbatelné.

Nový systém by měl být do NASA dodán letos a měl by být na ISS vynesen ještě před plánovaným rozšířením posádky na šest členů v roce 2009. Nový systém bude instalovaný v americké části stanice, stávající toaleta zůstane na stejném místě kde je nyní.

Kosmická toaleta se fyzicky podobá těm pozemským, jen má zařízení, které drží nohy a stehna astronautů v beztížném stavu na potřebném místě. Každý z členů posádky také má svůj vlastní nástavec na moč. Podtlaková pumpa odsává tekutý i tuhý odpad do zásobníku, ve kterém stanici opustí na palubě zásobovacích lodí a nakonec shoří v zemské atmosféře.

Třídenní odpočítávání startu začalo ve středu v 15 hodin místního času. "Myslím si, že všechno je nakonec na místě, a že je na čase letět," řekl astronaut Michael Fossum, který přijel s šesti svými kolegy na floridský kosmodrom ve středu.

Meteorologové předpovídají na dobu plánovaného startu 80 procentní šanci na příznivé počasí a tak zřejmě odletu Discovery na 14 denní trvající misi nic bránit nebude. Sleduje proto v sobotu NASA TV.

Jasné přelety ISS

Pro období konce května a pro celý červen končí pozorování jasných přeletů  Mezinárodní kosmické stanice (ISS). Časy, směry a jasnosti pro pozorovací místo Uherský Brod jsou uvedeny v následující tabulce získané ze serveru www.heavens-above.com. Kliknutím na datum získáte mapku přeletu mezi hvězdami.  Upozorňujeme zejména na přelety 1.června, pokud totiž odstartuje 31.5. raketoplán Discovery, poletí nepříliš daleko od ISS i samostatný raketoplán. Při přeletech 2. až 7. června půjde o přelet ISS s již připojeným raketoplánem a od 4.června s již připojenou hlavní částí japonské orbitální laboratoře Kibo. To vše zvýší plochu odrážející sluneční světlo a díky tomu by mohly být přelety ještě o něco jasnější než je uvedeno. Časy přeletů jsou uvedeny v místním čase (SELČ).

 29. května 2008

Detailní pohled na umírající hvězdu v jiné galaxii

Týmu výzkumníků z Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii (MPIfR) v Bonnu a Evropské jižní observatoře (ESO) v Garchingu poblíž Mnichova se povedl husarský kousek. Vůbec poprvé pořídili detailní záběr jediné hvězdy, umírajícího veleobra, která se nenachází v naší, ale v sousední galaxii, Velké Magellanovo mračno. Aby mohli takové pozorování uskutečnit, zkombinovali světlo dvou ze čtyř 8,2 m dalekohledů VLT v Chile do konfigurace interferometru a dosáhli tak rozlišovací schopnosti jakoby používali jediný 60 m dalekohled.

V takto dosaženém detailu odhalili, že zmírající veleobr kolem sebe vytváří silné prachové torusy (tvar podobající se nafouknuté duši pneumatiky). Vědci odhadli, že zkoumaná hvězda měla před několika miliony let, kdy vznikla, počáteční hmotnost přibližně 25 krát větší než naše Slunce, díky mohutné produkci prachu však už ztratila 10 - 40% své původní hmotnosti. Rychle tak spěje směrem ke svému osudu, kterým je výbuch supernovy.

Jak hvězda tohoto typu stárne, odhazuje obrovská množství hmoty a tak se obklopí silnou obálkou nejrůznějších molekul a prachu. Tomuto procesu se vědci snaží porozumět už desítky let. Potřebují k tomu ale co nejdetailnější pohled na okolí takové hvězdy. Není to lehlý úkol. Dokonce i s největšími optickými teleskopy světa o průměru zrcadel 8 - 10 m, je těžké pořídit detail obálek kolem stárnoucích hvězd a to i těch, které jsou Zemi podstatně blíž, v naší galaxii, o těch mimo ni už ani nemluvě.

Použitím dvou nebo více dalekohledů spojených jako interferometr však poskytuje způsob jak dosáhnout mnohem vyšší rozlišovací schopnosti, než při pozorování samostatnými dalekohledy. Very Large Telescope Interferometr (VLTI) v Chile je jedním z největších optických interferometrů, schopných spojit dva nebo tři ze čtveřice 8,2 m dalekohledů VLT do jednoho pozorovacího zařízení. Tým výzkumníků z MPIfR a ESO tentokrát použil VLTI ve spojení s infračerveným přístrojem MIDI, který je ideální pro pozorování tepelně vyzařujících prašných obálek zahřátých hvězdou.

Diky VLTI dosáhli vědci takové rozlišovací schopnosti, při které by rozeznali tenisový míček na vzdálenost přes 500 kilometrů. To už bylo dost i na to, aby se pokusili zaměřit na hvězdy mimo naši galaxii. Vybrali si umírajícího veleobra, hvězdu pojmenovanou WOH G64, vzdálenou asi 160.000 světelných roků, která patří do sousední galaxie Velké Magellanovo mračno (obr. vpravo ze Spitzerova teleskopu).

"Vůbec poprvé jsme mohli získat detailní pohled na jednotlivou hvězdu mimo naši galaxii a to je důležitý první krok k tomu, abychom porozuměli jak umírají hvězdy v ostatních galaxiích a čím se liší od svých protějšků v naší Mléčné dráze", říká Keiichi Ohnaka z MPIfR. "Objevili jsme, že umírající veleobr WOH G64 je obklopen silnými prachovými torusy."
Průměr veleobra je úctyhodný, asi tak velký jako je oběžná dráha Saturnu ve sluneční soustavě. Rozměry prachových obálek, torusů, jsou však ještě mnohem větší. Jejich vnitřní okraj se nachází ve vzdálenosti asi 120 AU od hvězdy a celkový průměr dosahuje téměř jednoho světelného roku.

Co se stane s WOH G64 v budoucnu? Hvězdy takové velikosti žijí "rychle a zběsile". Někdy, pravděpodobně už v několika dalších tisících až deseti tisících let, vybuchne jako supernova, podobná slavné SN1987A, také z Velkého Magellanova mračna. Soudě podle hmotnosti bude výbuch WOH G64 stejně tak jasný jako byl výbuch SN1987A a stane se tedy viditelným na jižní polokouli pouhým okem. Výbuch supernovy odfoukne většinu hmoty WOH G64 a ta bude recyklována. V budoucnu se stane stavebním materiálem dalších hvězd.

Autory studie "Spatially resolved dusty torus toward the red supergiant WOH G64 in the Large Magellanic Cloud", jsou Keiichi Ohnaka, Thomas Driebe, Karl-Heinz Hofmann, Gerd Weigelt, Markus Wittkowski, Astronomy & Astrophysics, DOI 10.1051/0004-6361:200809469

Podle: Institut Maxe Plancka pro radioastronomii

 28. května 2008

Hvězdárna DK informuje…

Už tradičně je květen měsícem zvýšeného zájmu středních škol a jejich nematuritních ročníků o návštěvu hvězdárny. Už po mnoho let využívá maturitního období k návštěvě hvězdárny místní gymnázium J.A.Komenského. Během čtrnácti dní se u nás postupně vystřídají všechny ročníky osmiletého i čtyřletého gymnázia. Letos jsme pro ně připravili témata o Sluneční soustavě, pilotované kosmonautice, životě ve vesmíru a pro septimány a studenty třetího ročníku i témata z astrofyziky.
Další školou využívající již po řadu let období maturit k návštěvě hvězdárny je Centrum odborné přípravy technické (COPT) a tento rok přibyla i Střední průmyslová škola na Nivnické. Nejvíce akcí jsme připravili pro COPT, protože jejich termíny návštěv nezahrnují pouze období maturit, ale také období přijímacích a učňovských zkoušek. Pro nejmladší kategorie studentů a učňů byly připraveny besedy na astronomická témata, ti starší, jak už se stalo tradicí, se navíc i aktivně podílí na zvelebování areálu a okolí hvězdárny. Brigády chlapců a děvčat z COPTu jsou pro nás vítanou pomocí, vždy odvedou dobrou a kvalitní práci. Jen za posledních 14 dnů se tak na hvězdárně vystřídalo přes 600 převážně mladých lidí, i když i zde se našla vyjímka. V polovině května si totiž našli čas na návštěvu hvězdárny i senioři – obyvatelé penzionu Za Humny. Kromě posezení u ohniště, si za jasné oblohy prohlédli Měsíc a planety Merkur se Saturnem.

U zvelebování areálu hvězdárny ještě chvilku zůstaneme. Po oba květnové svátky, 1. a 8.5., se věnovali členové astronomického kroužku a pracovníci hvězdárny, od těch nejmladších až po ty „letitější" společně s pracovníky hvězdárny pracím které sice s astronomií nesouvisí, ale bez nichž si není možné provoz hvězdárny představit. Kromě čištění chodníků, sekání trávy, natíráni obrubníků a hran schodů pro lepší orientaci ve tmě při pozorováních, bylo provedeno i osekávání břečťanů plazících se jako tepelná ochrana po stěně kopule, byla položena nová dlažby na chodbě původní budovy a vymalování WC buňky. Na jižní straně nové pozorovatelny mohou návštěvníci hvězdárny i kolemjdoucí vidět první ze trojice nových slunečních hodin a vykonaly se i mnohé další drobné práce.

Rostislav Rajchl - vedoucí hvězdárny.

 26. května 2008

Phoenix úspěšně přistál

Napětí v řídícím středisku letu kosmické sondy Phoenix dnes nad ránem povolilo. Z povrchu Marsu se ozval očekávaný signál. Přistávací modul úspěšně přistál na chladných rovinách na okraji severní polární čepičky.

Na záběrech NASA TV bylo vidět jak si pracovníci mise v řídícím středisku v Laboratořích tryskového pohonu (JPL) v Pasadeně, oddechli a následně propukli v jásot a vzájemné objímání, když se potvrdilo první úspěšné přistání kosmického plavidla v tak vysokých polárních šířkách.

Sonda v hodnotě 420 milionů dolarů je navržena tak, že i když se na rozdíl dvojčat Spirit a Opportunity nebude po povrchu planety pohybovat, během několika měsíců své činnosti pomůže vědcům zhodnotit, zda někdy byly v polárních oblastech Marsu podmínky příznivé pro mikrobiální život.

Pokud polární regiony Marsu podléhají, stejně jako na Zemi, sezónním změnám, chtějí vědci vědět, zda se někdy ohřejí natolik, aby se na nich vyskytla na vodu bohatá půda s minerály podporujícími organické životní formy.

"Celá naše mise je o kopání," řekl Petr Smith, hlavní vyšetřovatel mise Phoenix na Arizonské univerzitě. "Pátráme po tom, zda je polární region opravdu citlivý na klimatické změny planety ... a také jak uchovává historii života," pokračoval Smith. Myslíme si, že organický život zde musel nejméně jednou existovat díky meteoritům a ostatním impaktům. Přítomnost kapalné vody a organických látek by znamenala "obyvatelnou zónu," pokračoval.

Barry Goldstein, ředitel projektu Phoenix v JPL informoval, že Phoenix zvládl téměř perfektní přistání v relativně volném a plochém prostoru cílové oblasti Vastitas Borealis, která se v pozemských měřítcích nachází ve stejných polárních šířkách jako například severní Kanada nebo Sibiř.

Řídící tým měl až do poslední chvíle o osud sondy obavy, protože přistání na Marsu je riskantní úkol a od šedesátých let minulého století, od kdy se lidstvo pokouší Marsu dosáhnout byla úspěšnost ani ne poloviční.

"Upřímně řečeno, byla to zdaleka nejtěžší část mise," řekl Goldstein pro NASA TV. "Ani jsem nedoufal, že to dopadne tak dobře jako dnes večer."

Phoenix je kromě stereo kamery a meteorologického vybavení vyzbrojen i 2,35 metru dlouhou robotickou rukou, která může kopat až jeden metr hluboko. To by mělo být podle vědců dostatečné k tomu, aby se našel podpovrchový led a získaly vzorky pro zjištění, zda se zde vyskytují molekuly uhlíku a vodíku, základní prvky života. Robotická ruka nese na svém konci také kameru schopnou snímat detailní záběry okolní krajiny a nabíraných vzorků.

Kanadská meteorologická stanice má monitorovat počasí severního polárního regionu a tak zkoumat koloběhy vody a její přeměnu mezi pevnou, kapalnou a plynnou fází. K tomu je vybavena laserovým přístrojem Lidar, který využívá světelné pulzy ke studiu atmosféry v oblasti.

K prvním úkolům sondy po přistání patřilo vyfotografovat stav rozvinutí solárních panelů a detail přistávacího místa (na snímcích). Pak začala pořizovat snímky okolí, napřed černobílé a postupně i barevné.

S ukončením mise se počítá 28. srpna, kdy na severní polokouli začne nastupovat zima. Tehdy bude ukončena primární část mise. Nástup zimy totiž zvýší energetické nároky na vytápění sondy, které by snad mohlo vydržet až do října. Do doby, dokud bude mít sonda dostatek energie my ale mohla pořizovat snímky okolí a meteorologická data, ze kterých by vědci rádi zjistili, jaké změny probíhají při nástupu zimy.

Podle: NASA a NASA TV

Phoenix jde na přistání

Po pěti letech plánování, testů a nácviků budou dnes odpoledne, pro nás v noci z neděle na pondělí, členové týmu mise Phoenix úzkostlivě očekávat signál přistávacího modulu, který by se měl ozvat po sedm minut trvajícím intenzivním aerodynamickém brzdění sondy přistávající na povrchu Marsu.

Pokud kosmické plavidlo zdárně přistane, vědecký tým očekává, že provede průzkum chladné pouště Vastitas Borealis na marťanských severních pláních.

Předtím ale musí Phoenix vstoupit do marťanské atmosféry a během několika minut zpomalit z rychlosti přesahující 20.000 km/h až na necelých 8 km/h při kterých má dosednout na povrch.

Manažeři mise mají v neděli večer v 19 hodin našeho času poslední možnost úpravy dráhy před vstupem do atmosféry rudé planety, aby sonda přistála uvnitř oblasti, která je relativně bezpečná, bez riskantních balvanů. Dráha sondy je však natolik přesná, že plánovaná sobotní korekce dráhy nebyla potřebná a byla proto odvolána.

Vlastní přistávací manévr začne v neděli přibližně v 16:39 PDT, díky časovému posunu to však pro nás bude už pondělí ráno ve 02:39 SELČ. Tehdy se má přistávacích modul oddělit od plošiny, která jej nesla celou dlouhou cestu od Země. Všechny tyto i veškeré následující události však ve skutečnosti proběhnou už o patnáct minut dříve, protože tak dlouho trvá než se radiový signál sondy dostane od Marsu k Zemi.

Signál však nebude s největší pravděpodobností možné zachytit přímo, ale k Zemi jej bude v reálném čase vysílat sonda Mars Odyssey, jejíž dráha byla upravena tak, aby byla v potřebném čase v dosahu místa přistání. Není však vyloučeno, že slabounký signál zachytí také 100 metrový radioteleskop Robert C. Byrd v Green Bank v Západní Virginii.

Půl minuty po odpojení se Phoenix zorientuje svým ochranným tepelným štítem proti směru letu. O pět minut později, ve výšce asi 125 kilometrů nad povrchem, začne na kosmické plavidlo působit atmosféra. Teplota tepelného štítu se rychle zvýší až na 1420°C ve výšce zhruba 41 kilometrů nad povrchem.

Po 10 minutách od odpojení, kdy sonda pořád ještě poletí sonda nadzvukovou rychlostí, se otevře 12 metrový padák a díky němu sonda během dalších 3 minut zpomalí až na 200 kilometrům za hodinu. Po té bude tepelný štít odhozen a přistávací modul roztáhne své tři dlouhé nohy. Zapne se radar měřící rychlost sestupu a vzdálenost od povrchu.

Asi 1 km nad povrchem bude odhozen i padák a kosmické plavidlo zažehne své pomocné raketové motory pomocí nichž během dalších 40 sekund přistane. Palubní počítač bude užívat informace z radaru k řízení raketových motorů a Phoenix se tak pokusí sám orientovat do směru, který dovolí optimalizovat dopad světla na sluneční kolektory.

Přistání se očekává v 16:53 PDT (02:53 SELČ), 14 minut po odpojení od meziplanetární části sondy. Pokud Mars Odyssey nebo radioteleskop v Green Bank zachytí čistý signál kosmického plavidla po tomto okamžiku, bude to dobré znamení, že Phoenix je v pořádku na povrchu planety. Pokud by signál nebyl zachycen, další vhodná příležitost ke komunikaci s přistávacím modulem bude o 2 hodiny později, kdy Mars Odyssey udělá další průlet nad místem přistání.

Během vstupu, sestupu a přistání, bude kosmické plavidlo zcela závislé na bateriích a tento stav bude pokračovat ještě 20 minut po přistání dokud se neusadí prach zvednutý při přistání.
Pak Phoenix rozvine své dva sluneční kolektory oběžníku, stožár se stereo kamerou a stožár pro meteorologická měření. Nakonec se otevře "biobag", obal který držel robotickou ruku ve sterilním prostředí a Phoenix tak bude připraven na své tříměsíční působení na povrchu Marsu. První úkolem bude pořídit obrázky sebe sama, aby ukázal řídícímu středisku, že se jeho sluneční kolektory řádně otevřely.

Přistání bude přenášeno živě i webovým vysíláním NASA TV.

NASA upravila data startů raketoplánů pro rok 2008

V pátek byly zveřejněny nové termíny startů raketoplánů v roce 2008. NASA definitivně odsunula start poslední servisní mise k Hubbleovu kosmickému teleskopu (HST) z 28. srpna na 8. října a start letu mise STS-126 k Mezinárodní kosmické stanici z 16. října na 10. listopadu.

Důvodem odkladu startu raketoplánu Atlantis na servisní misi k HST je opoždění dodávek některých součástek, včetně upravené externí palivové nádrže a potřeba připravit další z raketoplánů (Endeavour) na eventuální záchrannou misi, protože t oběžné dráhy HST není raketoplán schopen dosáhnout ISS, kde by astronauti mohli najít útočiště v případě nepředvídaných událostí. Příprava Endeavour na takovouto záchrannou misi by trvala přibližně dva týdny od startu Atlantis.

Let Endeavour STS-126, který má doručit k ISS logistický modul MPLM (Multi-Purpose Logistics Module), tak nyní bude muset být znovu koordinován s mezinárodními partnery. Současně se změnou termínů startů NASA oznámila, že raketoplánu Atlantis po misi k Hubblu, stanoví dva dodatečné lety, aby efektivněji rozložila lety mezi zbývající tři raketoplány.

Posledním letošním letem raketoplánu by měl bát let Discovery STS-119, jehož posláním je vynesení a montáž čtvrtého nosníku ITS S6 (Fourth starboard truss segment) a čtvrté sady solárních článků a baterií. Discovery by měl odstartovat 4. prosince 2008.

Podle: NASA

 24.května 2008

Potvrzeno - Naše Slunce není ničím zvláštní

Slunce se skládá ze směsi vodíku, kyslíku a vzácných plynů. Jeho hmotnost představuje více než 99 procent hmotnosti celé sluneční soustavy. Proč jsme ale u takové hvězdy my lidé, tuto otázku si kladou nejen astronomové. Ve vlastnostech Slunce by totiž mohly být zakódovány podmínky pro vznik života.

Nyní astronomové z Australské Národní Univerzity (ANU) zveřejnili studii, podle níž nenašli na našem Slunci, ani po doposud nejkomplexnějším srovnání s ostatními hvězdami, naprosto nic zvláštního. Dodali tak další body názoru, že život by mohl být ve vesmíru běžný.

Také o tom, zda nemá v sobě něco zvláštního naše Země, že na ní vznikl život, diskutují vědci už dlouho. Jose Robles PhD. a Dr. Charles Lineweaver z Planetary Science Institute při ANU tvrdí, že jde o obtížný problém. Na rozdíl od možnosti srovnání Slunce s ostatními hvězdami totiž zatím nemáme žádné informace o dalších, Zemi podobných nebo totožných planetách.

"Odpověď na otázku, co je zvláštního na Slunci, je mnohem snadnější. Máme totiž k dispozici pozorování tisíců dalších hvězd podobných Slunci, vysvětluje Lineweaver. Proto se vědci rozhodli použít na místo své intuice exaktní srovnání Slunce, které již planetu nesoucí život hostí, s jemu podobnými hvězdami.

"Náš výzkum jde dál než předchozí práce, které zkoumaly jen jednotlivé vlastnosti jako hmotnost nebo obsah železa," říká Robles, který je vedoucím autorem nového výzkumu. "Tentokrát jsme porovnávali 11 vlastností, které by případně mohly být spojeny se životem a udělali jsme analýzu těchto vlastností. Výsledek je, že se na Slunci nezdá být cokoli zvláštního. Vypadá to tak, že Slunce je obyčejnou hvězdou, takovou, která by mohla být náhodně vytažená ven z pytle všech hvězd."

Vědci zjistili že u Slunce je nejvíce anomální jeho hmotnost, která je větší než u než 95 procent ostatních hvězd. Také jeho oběžná dráha kolem kolem středu galaxie je více kruhová než oběžné dráhy 93 procent těchto hvězd. "Při společné analýze všech 11 vlastností, se však Slunce jeví spíše jako náhodně vybraná hvězda, než jako hvězda vybraná pro nějakou, život podporující vlastnost," komentuje výsledky Robles.

Jen pro zajímavost, vědci z ANU nedávno objevili jinou hvězdu připomínající v mnoha ohledech Slunce. Hvězda HD98618 je skoro totožná věkem, velikostí, teplotou a chemickým složením.

Výzkum je součástí pokračujícího vědeckého zkoumání našeho místa ve vesmíru. "Ti, kteří hledali omluvu pro své přesvědčení, pozemský život a lidstvo jsou jedinečné, to pravděpodobně budou vnímat jako potupnou porážku," říká Lineweaver. "Ti, kteří naopak věří, že my jsme jen vesmírný plevel, ty to může povzbudit."

Výzkumná zpráva je výsledkem spolupráce mezi ANU, Univerzitou Nového Jižního Walesu a Evropských astronomů. Článek "A comprehensive comparison of the sun to other stars: searching for self-selection effects",  byl přijat k publikování v Astrophysical Journal a je k dispozici online na http://arxiv.org/abs/0805.2962  a http://www.mso.anu.edu.au/~josan/astrophysics.html.

 23. května 2008

Jupiteru přibyla další skvrna

Jupiter má novou skvrnu. Třetí rudá skvrna je ale mnohem menší než známá Velká rudá skvrna a o něco menší než novější, druhá rudá skvrna, která získala přezdívku Junior. Oznámili to vědci tento čtvrtek.

Nová skvrna vznikla z bílé oválné bouře a změna barva na červenou signalizuje, že bouře se otáčí vysoko v Jupiterově atmosféře. Snímky nové skvrny byly pořízeny Hubbleovým kosmickým dalekohledem a dalekohledem Keck na Havaji. Vývoj skvrn pomohl vědcům vysledovat amatérský astronom Christopher Go z Cebu na Filipínách, který se na Jupiterovy skvrny specializuje a pomáhal již při vývoji Juniora před dvěma lety. Objevení se třetí skvrny by mohlo znamenat nový vývoj v atmosféře a s ní spojenou představu, že na největší planetě sluneční soustavy dochází ke klimatickým změnám.

Teploty atmosféry plynového obra se mohou měnit až o 27° až 36°Celsia a možná tak vyvolávají a řídí více turbulentních bouří.

Zatím co Velkou skvrnu známe již od počátků dalekohledů schopných ji na planetě rozpoznat, a je tedy stará nejméně 350 let, Junior je mladší. Vyvinul se z původně bílé bouře na začátku roku 2006. Tým astronomů z Kalifornské univerzity v Berkeley uvedl, že všechny tři skvrny body mají podobnou strukturu a představují bouře a čnící vysoko do Jupiterovy metanové atmosféry.

Velká rudá skvrna má nejčastěji ve viditelném spektru červenohnědou barvu, která se ale může v čase měnit. Přesvědčivě vysvětlení barvy této skvrny není, ale obecně se vědci shodují v tom, že uvnitř skvrny se rychle pohybují větry dosahující rychlosti až 640 km/h. Jedna z teorií pak předpokládá, že tyto větry vynášejí vzhůru materiál z nižších vrstev atmosféry, který pak v kontaktu s ultrafialovým světlem reaguje v chemických reakcích u nichž dojde k jeho zčervenání. V atmosféře Jupiteru byl již detekován plyn, který má laboratorně ověřené podobné vlastnosti v podobě fosfinu (PH3), ze kterého se uvolňuje načervenalý fosfor ve formě P4. Mimo této teorie existují i složitější teorie, které předpokládají složitější reakce s více prvky jako je metan, či čpavek. Jiné studie předpokládají sirnou alotropii.

"Pokud se bude tato nová rudá skvrna pohybovat stávajícím kurzem, pak se setká v srpnu s Velkou rudou skvrnou a s ní pak malý ovál buď splyne nebo se od ní odrazí," uvedl ve sdělení Michael Wong z Berkeley, který pracoval na studii.

NASA potvrdila start raketoplánu na 31. května

NASA v pondělí potvrdila, že raketoplán bude nachystán ke startu v sobotu 31, května. Discovery má doručit k ISS hlavní a největší část japonské laboratoře Kibo. Start z Kennedyho kosmického centra na Floridě je naplánován na 17:02 místního času (23:02 SELČ) a ke spojení s ISS má dojít o dva dny později.

Navíc k instalaci laboratoře Kibo na orbitální komplex, mají astronauti Discovery v plánu vykonat množství údržbářských prací, aby se ISS pomohla připravovat na rozšíření posádky o další tři astronauty. V současné době žijí na palubě stanice tři lidé po dobu od tři k šesti měsíců.

NASA ještě řeší jak opravit natáčení jednoho z "křídel" slunečních článků, aby se zajistila pro stanici potřebná energie v plném rozsahu. Astronauti Michael Fossum a Ronald Garan mají ke splnění všech úkolů naplánovány tři kosmické vycházky během devíti denního pobytu Discovery u stanice. Navíc k instalaci a vybavení laboratoře Kibo, zjištění stavu a opravě závady na sluneční baterii budou ještě instalovat nové nádrže s dusíkem, potřebné k tomu, aby se vyrovnával tlak v chladícím systému stanice.

"Je to extrémně komplikovaná mise," řekl o současném letu ředitel kosmických letů NASA Bill Gerstenmaier. NASA má do dvou let dokončit kosmickou stanici, ještě před tím, než pošle své tři raketoplány do penze. K tomu musí uskutečnit ještě jedenáct letů, včetně tohoto.

Časové ztráty při přestavbě palivových nádrží raketoplánu, jejichž návrh byl značně změněn po havárii raketoplánu Columbia v roce 2003, přinutila NASA odložit jeden ze dvou větších letošních misí ke stavbě laboratoře Kibo až na příští rok, zejména pro to, aby bylo možné realizovat ještě letos v říjnu poslední servisní let k Hubbleovu kosmickému dalekohledu.

Nalezena další část chybějící hmoty kosmu

Po rozsáhlém hledání astronomové oznámili, že našli asi polovinu ve vesmíru chybějící normální hmoty ve formě takzvaného intergalaktického média (IGM).

Astronomům je už dlouho známo, že množství hmoty, kterou můžeme vidět, se ve skutečnosti nerovná tomu, kolik jí ve vesmíru skutečně je. Normální hmota, tedy ta hmota ze které se skládají galaxie, hvězdy a nakonec i my, tvoří jen asi 4 procenta veškeré hmoty vesmíru. Tomuto typu hmoty se také říká baryonová hmota, protože se skládá baryonů, tedy protonů, neutronů a dalších elementárních částic.

Chybějící část baryonové hmoty velkou měrou unikala odhalení, protože je příliš horká na to aby byla vidět ve viditelném světle a zároveň příliš chladná na to, aby ji bylo vidět v rentgenovém oboru. To čemu se říká intergalaktické médium, vyplňuje v podstatě celý vesmír jako kosmická pavučina.

Tuto chybějící, pro nás neviditelnou hmotu, nesmíme ale zaměňovat s temnou hmotou, exotickou formou hmoty, kterou můžeme odhalit jen díky jejímu gravitačnímu působení.

Nyní tým astronomů z Coloradské univerzity v Boulderu použil světlo ze vzdálených kvasarů, jasných jader galaxií s aktivními černými dírami, aby zkoumali téměř neviditelnou pavučinovou strukturu IGM, jak jí prochází toto světlo prochází. Výsledky jejich studie jsou zveřejněny ve vydání časopisu Astrophysical Journal ze dne 20. května.

Vědci použili přístroj STIS (Space Telescope Imagingu Spectrograph) na Hubbleově teleskopu a ultrafialový spektrograf FUSE (Far Ultraviolet Spectroscopic Explorer). Pomocí těchto dvou přístrojů našli spektrální čáry vysoce ionizovaného vodíku a kyslíku, o kterém se předpokládá, že tvoří IGM.

"Myslíme si, že vidíme vlákna pavučinové struktury, která tvoří páteř vesmíru," řekl člen objevitelského týmu Mike Shull. "Co jsme detailně potvrdili je, že intergalaktický prostor, který by se intuitivně mohl zdát prázdný, je ve skutečnosti rezervoárem pro většinu normální, baryonové hmoty ve vesmíru."

Jiná skupina astronomů nedávno našla pomocí družice XMM Newton další vlákno chybějících baryonové hmoty spojující dvě vzdálené galaxií (článek z 9. května).

Více o chybějící normální hmotě a odhalení dalších jejích částí se snad dočkáme, pokud bude v říjnu namontován při poslední servisní misi, na Hubbleův teleskop nový spektrograf COS (Cosmic Origins Spectrograph), který bude moci pátrat po ještě slabších signálech této chybějící hmoty.

Záhady kolem největších černých děr se prohlubují

Obludně velké černé díry byly nalezeny v centrech galaxií jen několik set milionů roků po velkém třesku. Jak ale mohly vyrůst do takové velikosti za tak krátký čas, to je jedna z největších záhad astronomie.

Odkud se vzaly ty největší černé díry vesmíru? Jedna z teorií navrhuje, že to bylo přirůstáním, když menší zárodek, semeno černé díry, spolykalo okolní plyn. Ale tady nastává problém. Nové počítačové simulace naznačují, že když tyto zárodky vznikly, nebylo kolem nich prakticky nic k "snědku" a to dál prohloubilo hádanku, jak vlastně vývoj největších černých děr začal.

Kvasary jsou extrémně zářivé objekty, jejichž podstata není ještě zcela známá, ale soudí se o nich, že jejich základní částí je právě supermasivní černá díra v centru vzdálené galaxie. Navenek při tom září do této černé díry padající hmota. To kvasary řadí mezi aktivní galaxie. Není totiž znám žádný jiný mechanismus, který by měl tak velký zářivý výkon s tak rychlými změnami, jako mají kvasary, kterých zatím známe něco přes 60.000.

Kvasary pozorujeme v obrovských vzdálenostech od Země a zdá se, že jsou mladší než jednu miliardu roků po velkém třesku. Jak ovšem mohly takto supermasivní černé díry vyrůst do takové velikosti tak rychle, to zatím nikdo neví.

Někteří astronomové navrhují, že tito obři vyrostli z menších černých děr o hmotnosti asi 100 hmot Slunce, po té, co se v raném vesmíru, na konci svého krátkého a bouřlivého života, zhroutily první hvězdy. Problémem ovšem je první hvězdy ve vesmíru neexistovaly ještě několik set milionu roků po velkém třesku. I když pak žily jen několik málo milionů let, než se zhroutily a vytvořily černé díry, neponechává to z nich vzniklým "zárodkům" dostatek času na to, aby vyrostly do obludných černých děr pohánějících kvasary.

Navíc se tato záhada nyní, jak se zdá, ještě více prohloubila, díky novým počítačovým simulacím. Ty naznačují, že se takové černé díry zrodily do prostředí, kde nebylo dostatek "potravy", která by jim dovolila získat potřebnou dodatečnou hmotnost.

Tom Abel ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii, se svými kolegy, totiž sestavil počítačové modely simulující první generace hvězd. O těchto hvězdách se předpokládá, že byly velmi hmotné a zářivé. Vážily asi 300 krát tolik co dnešní Slunce. Simulace ale odhalily, že intenzivní záření těchto podivuhodných hvězd by odfouklo všechen plyn kolem nich.

Následkem toho by pak černé díry vzniklé ze hroucení prvních hvězd, neměly ve svém okolí dostatek potravy. Podle nových simulací by totiž trvalo až asi 100 milionů let, než by se odfouknutý plyn znovu dostal do jejich blízkosti a poskytl jim "potravu". Čas ztracený kvůli tomuto hladovění tedy dělá i jen představu o rychlém růstu hmotnosti těchto černých děr na hmotnost až miliard hmot Slunce dokonce ještě složitější než dříve.

"Toto nejsou předchůdci supermasivních černých děr, pokud to tak mohu říct," ohlásil minulý týden na konferenci v Harvard - Smithsonian středisku pro Astrofyziku v Cambridge, Massachusetts, Tom Abel.
Kontroval mu v tom Volker Bromm z Texaské univerzity v Austinu, když souhlasil s tím, že nová práce ještě více zdůraznila závažný problém formování supermasivních černých děr přirůstáním.

Alternativa, kterou Bromm i jiní zkoumali, je možnost, že by se mohl velmi hmotný plynový oblak zhroutit přímo do černé díry bez toho, aby vznikla hvězda. Tak by snad mohla přímo vzniknout černá díra o hmotnostech mezi 1.000 až 1 milionem hmotností Slunce. Silná gravitace takové černé díry jí pak pomohla nasbírat další plyn a potenciálně tak umožnila rychle vyrůst až na hmotnost miliardy slunečních hmot. "Zdá se to být slibná myšlenka," řekl Bromm.

Podle: New Scientist

Povrch Jupiterova měsíce Europa zjizvil pohyb pólů

Klikatý pohyb pólů Jupiterova měsíce Europa prozrazují jizvy táhnoucí se napříč zledovatělým povrchem tohoto satelitu. K tomuto vysvětlení dospěly závěry nových studií na podkladě snímků povrchu ledového měsíce.

Póly Europy se v minulosti přesunuly o téměř 90 stupňů, z blízkosti současného rovníku k jejich aktuálnímu severnímu a jižnímu postavení. To způsobilo také změnu rotace měsíce.

"Rotující těleso je nejstabilnější, když je co nejvíce hmoty vzdáleno od jeho osy otáčení," řekl Isamu Matsuyama, planetární vědec v Carnegii Institution, který se účastnil studie. "Změny v tloušťce vnějšího ledového obalu Europy způsobily nerovnovážný stav a tak se osa rotace přeorientovávala do nového, stabilnějšího stavu."

Napětí vyvolané změnou osy otáčení způsobilo v ledu zlomy, které se táhnou po více než třetině jejich cesty napříč povrchem Europy.

Matsuyama a další výzkumníci mapovali obloukovitě zformované jizvy táhnoucí se téměř 530 km napříč Europou, za použití všech dostupných snímků sond Voyager, Galileo i nejnovějších, loňských snímků ze sondy New Horizons, která je právě na cestě k Plutu.

Europa, která má průměr 1.569 km je o polovinu menší než pozemský Měsíc (3476 km) a vědci se o ni zajímají zejména proto, že má pod ledovou kůrou nejspíše oceán kapalné vody a mohla by tak být místem hostícím život.

Europa se tímto odhalením připojila k Zemi, Marsu a Saturnovu ledovému měsíci Enceladus, o kterých je známo, že prošla obdobím stěhování pólů a u kterých se změnila osa otáčení, řekl Matsuyama.

Nové objevy dodávají také dodávají větší váhu předpokladu, že pod ledovou kůrou Europy je skutečně podpovrchový oceán, který by možná mohl poskytnout podmínky pro život. Poskytuje totiž nezávislý test přítomnosti vnitřní kapalné vrstvy pod ledem, protože vysvětluje tvar proláklin vnější ledové vrstvy právě jejím oddělením od jádra měsíce kapalnou vrstvou.

Podobná možnost existuje také na Saturnově měsíci Titan a tak NASA a ESA zvažují budoucí mise na jedno nebo obě tato tělesa.

Výzkum byl publikován 15. května 2008 v časopise Nature.

Mezihvězdný prach podává pomocnou ruku vodě

Všude voda, voda, samá voda. V celém vesmíru. Jak se ale voda dostane do mezihvězdných mraků, ze kterých se rodí hvězdy, planety a dokonce i život, to je kus záhady. Odpověď, jak se zdá, může ležet na povrchu zmrzlých prachových zrn.

Když vodík a kyslík existují jako plyny, voda z nich vznikne snadno, ale modely fungování mezihvězdných mraků naznačují, že tato cesta není typická, protože by nedokázala vyprodukovat dostatečné množství vody, které v nich pozorujeme. Většina vody, kterou v mezihvězdných mracích
vidíme se vytvořila na ledovém povrchu malých zrnek prachu. Vědci věří, že jde o proces, při kterém se kyslíkové atomy nahromadí na zrncích a zde reagují s vodíkem za vzniku vody.

Profesor Akira Kouchi spolu s kolegy z Laboratoře nízkých teplot na univerzitě Hokkaido v Sapporu v Japonsku, tento předpoklad otestovali. Podchlazený kyslík na povrchu zárodečných zrn ostřelovali atomy vodíku při teplotě jen 10 stupňů nad absolutní nulou. Atomy vodíku s kyslíkem reagovaly za vzniku peroxidu vodíku. Peroxid pak znovu reagoval s dalším vodíkem, až vznikla voda. Tyto reakce navíc probíhaly podle japonských výzkumníků také dostatečně rychle na to, aby mohly vysvětlit množství vody nalezené v mezihvězdných mracích.

Výzkum byl zveřejněn v Chemical Physics Letters , DOI: 10.1016/j.cplett.2008.02.095

Japonský objev však může mít i háček. Jak upozornila Paola Casselli z University v Leedsu ve svém komentáři, japonský tým sice vykonal důležitý první krok ve výzkumu, použil však při tom molekuly kyslíku (O2), které jsou v mezihvězdných mracích méně běžné než samostatné atomy kyslíku (O).

Podivný, rychle rotující pulsar mate astronomy

Astronomy zmátl objev exotického typu hvězdy, které se říká pulsar. Tento pulsar je totiž nejspíše uzamčen na protáhlé oběžné dráze kolem hvězdy hodně podobné Slunci. Takové uspořádání se vzpírá všemu, co se takových objektech doposud vědělo.

Rychle rotující pulsar, výjimečně hustý objekt, vzniklý při explozi hmotné hvězdy jako supernovy, byl nazván J1903+0327. Nachází se asi 21.000 světlených roků od Země a astronomové jej našli pomocí radioteleskopu v Puerto Rico.

"Tou velkou otázkou je, jak k tomu vůbec mohlo dojít, protože to nekoresponduje s žádným standardním modelem o tom, jak takovéto objekty vznikají," řekl astronom Scott Ransom z National Radio Astronomy Observatory v Charlottesville, ve čtvrtek 15.května novinářům.

Tento objekt známe jako milisekundový pulsar, díky jeho velmi rychlé rotaci. Kolem vlastní osy se totiž otočí 465 krát za sekundu.

Na obrázku: Schéma porovnávající velikost a podivně eliptický tvar oběžné dráhy pulsaru J1903+0327 a jeho zřejmě Slunci podobného společníka s oběžnou dráhou Země kolem Slunce. Velikosti Slunce a hvězdného společníka pulsaru je zvětšena asi 10x, zatímco Země je zvětšena asi 1000x a pulsar, s jeho magnetickým polem a paprskem záření, je zvětšen asi 100000x.

Až dodnes všechny takové pulsary obíhaly společně s jiným typem umírající hvězdy, s bílým trpaslíkem. V každém případě však šlo o dráhu dokonale kruhovou. Ovšem tento nově objevený pulsar má nejen velmi protáhlou oběžnou dráhu a navíc kolem hvězdy podobné co do velikosti a složení našemu vlastnímu Slunci.

"To co jsme našli je milisekundový pulsar, která má špatný tvar oběžné dráhy kolem špatného typu hvězdy," sdělil Australský astronom David Champion. "Teď musíme najít řešení jak tento podivný systém vznikl."

Pulsary jsou vzácným druhem neutronové hvězdy jejíž silné magnetické pole způsobuje, že radiové vlny, které vysílá, jsou soustředěny do paprsku podobně jako světlo z majáku a stejně tak se s rotací hvězdy chovají. Typické pulsary se otáčí asi jednou za sekundu do přibližně do 10 nebo 20 otáček za sekundu. Ale milisekundové pulsary rotují daleko rychleji.

Zatím se zdálo, že všechny pulsary vznikly jako typické, pomalu rotující objekty, které později nabraly rychlost po tom, co na jejich povrch dopadla hmota vytržená z jiné hvězdy a dodala jim tak hybnost.

"Pokud bychom se zeptali nějakého dalšího astronoma zda můžeme najít systém jako je tento, určitě by řekl, že ne. Proto je to tak velké překvapení," řekl Ransom.

Vědci dopisující pro časopis Science, spekulují o třetí hvězdě, možná hvězdu neutronové nebo o bílém trpaslíku, která by mohl se dvěma objevenými obíhat společně. Vědci zatím vědí asi o 100 pulsarech v binárních systémech a toto by tedy mohl být první v trojitý hvězdný systém, řekl Ransom. 

Jak informace nezmizí ani v černé díře

Že je černá díra monstrum, které beze zbytku pohltí vše, co se k ní dostane příliš blízko, to je každému, kdo někdy alespoň něco o tomto fenoménu slyšel, obecně známo. Zamysleli jste se ale někdy alespoň na chvíli nad tím, co se stane s informacemi obsaženými například v knize, pokud ji černá díra pohltí?

Poslední práce týmu pensylvánských fyziků ale tvrdí, že někdy ve vzdálené budoucnosti, černá díra nakonec vyplivne celý obsah této knihy. Dokonce ani černá díra, podle nich, nemůže zničit informace, které pohltí.

Po celá desetiletí tato otázka krystalizovala jako rozpor mezi kvantovou mechanikou a Einsteinovou gravitační teorií, kterou známe jako Obecnou teorii relativity. Kvantová mechanika totiž tvrdí, že informace obsažená v kvantových stavech musí zůstat zachována, a to nejen jako slova v knize, ale kompletní vlastnosti každého atomu, každé částice. A tak, pokud se podíváte dnes na jakýkoliv systém, můžete teoreticky vypočítat, jak tento systém vypadal včera.

Podle Einsteina se však zdá, že informace zničena být může. Podle něj totiž vše, cokoli spadne do černé díry, je odsouzeno k zapomenutí a zániku, protože se to podle všeobecné teorie relativity setká se singularitou v prostoročasu. No a protože se v této singularitě gravitace stává nekonečnou, zničí se tím všechny struktury.

Singularitu lze považovat za okraj vesmíru a tak cokoliv na něj narazí, přestane jednoduše existovat. "Časoprostor obecné relativity končí v singularitě", říká teoretický fyzik Abhay Ashtekar z Pensylvánské státní university.

Fyzikové se domnívají, že mají řešení paradoxu kvantově mechanické teorie gravitace. Třebaže existuje ne zcela funkční teorie gravitačních kvant, je považována za jistou variantu kvantové neurčitosti v prostoročasu v případě, pokud by urovnala singularitu zachováním informací před zničením.

Teď Ashtekar spolu s kolegy z Pensylvánské státní univerzity Victorem Taverasem a Madhavanem Vadararajanem postavili tento názor na pevnější základy. Sestavili kvantové rovnice pro časoprostorovou geometrii černé díry, i když jen v "plochém" vesmíru s jedním prostorovým a jedním časovým rozměrem. "Rovnice jsou podobné a naštěstí také mnohem jednodušší," řekl Ashtekar v rozhovoru pro novináře.

Ashtekar spolu se svým týmem sledoval kvantový stav jejich zjednodušené černé díry během toho jak vznikala a vyvíjela se. V jejich modelu není žádná singularita, žádný okraj časoprostoru a tak v něm všechny informace zůstávají zachovány.

Nakonec se však i tato černá díra pomalu vypaří v procesu nazvaném Hawkingova radiace a informace v ní uvězněné se znovu vynoří na světlo světa. Zachycením a analýzou tohoto záření by pak bylo teoreticky možné zjistit, co všechno se do černé díry dostalo a dokonce i číst jakoukoliv knihu, která by do ní kdy spadla. "Pokud známe detaily gravitačních kvant, pak budeme teoreticky schopni obrátit běh času a přesně říci, i jak černá díra vznikla," tvrdí Ashtekar.

V praxi v tom ale bude několik zádrhelů. Pro každou rozumnou velikost černé díry je totiž Hawkingova radiace tak slabá, že by trvalo nesmírně dlouho, než se se vypařila a to déle, než je současný věk vesmíru. A ačkoli informace by tam v zásadě byly, její dekódování může být nepředstavitelně komplikované.

Tento výzkum bude brzy zveřejněn v časopisu Physical Review Letters.

Víra v Boha a v mimozemšťany se nevylučuje

Ve Vatikánu došlo k dalšímu posunu ve vztahu k vědě. Zasloužil se o to Vatikánský astronom, který v novinovém interview prohlásil, že neexistuje žádný rozpor mezi vírou v Boha a možnosti existence "mimozemských bratrů", možná ještě vyvinutějších než lidé.

"Podle mého mínění tato možnost (život na dalších planetách) existuje", řekl důstojný pán Jose Gabriel Funes (na snímku), 45 letý jezuitský kněz, který je vedoucím Vatikánské observatoře a vědeckým poradcem papeže.

"Jak můžeme vyloučit, že se život vyvinul i někde jinde," řekl v rozhovoru pro Vatikánské noviny L'Osservatore Romano. Když byl dotázán, zda tím myslí bytosti podobné lidem nebo ještě více vyvinuté než člověk, řekl: "Jistě, vesmír je ohromný a my nemůžeme vyloučit ani tuto hypotézu".

V rozhovoru pod titulkem "Mimozemšťan je můj bratr," řekl, že nevidí žádný konflikt mezi vírou v takovéto bytosti a vírou v Boha.

"Právě tak jako je na Zemi množství různých zvířat, mohou tam (myšleno ve vesmíru) být další bytosti, dokonce inteligentní, stvořené Bohem. Neodporuje to naší víře, protože nemůžeme omezovat tvůrčí svobodu Boha," řekl také Funes.

"Proč bychom nemohli mluvit o ´mimozemském bratru´?  Ten také mohl být součástí stvoření," řekl dále.

Funes, který řídí dvě astronomické observatoře, jednu v Castel Gandolfo, jižně od Říma a druhou na Mount Graham v Arizoně, odmítl možnost, že by lidská rasa ve skutečnosti mohla být "bludnou ovci" vesmíru. "Mohou být i další bytosti, které zůstaly v dobrém vztahu se svým stvořitelem," řekl.

Křesťané bývali ve sporu s vědci o tom, zda by bible měla být vykládána doslova a sporné otázky jako je kreacionismus, tedy přesvědčení, že lidé, Země a vesmír byly stvořeny zvláštním zásahem vyšší bytosti versus evoluce, byly předmětem vášnivých diskuzí po celá desetiletí. Inkvizice například odsoudila v 17. století astronoma Galilea Galilei pro tvrzení, že Země obíhá kolem Slunce a katolická církev ho rehabilitovala až v roce 1992.

Funes také řekl, že dialog mezi vírou a vědou by se mohl zlepšit, pokud by se vědci dozvěděli více o bibli a církev více držela krok s vědeckým pokrokem.

Funes také řekl, že věří tomu jak astronomové nejčastěji vysvětlují počátek vesmíru "Velkým třeskem", teorií, podle které vznikl vesmír náhle před miliardami let z husté hmoty. Doplnil však, že to není v rozporu s vírou v Boha jako stvořitele. "Bůh je stvořitelem. Je v tom smysl stvoření. Nejsme děti náhody ..., Jako astronom, dále věřím, že Bůh je stvořitelem vesmíru, a že my všichni nejsme produktem nějaké nahodilosti, ale dětí dobrého otce, který měl na mysli dobro pro nás všechny."

Hledání scházejících supernov v Mléčné dráze

Astronomové už dlouho předpokládají, že dva až třikrát za století vybuchují v naší vlastní galaxii supernovy. Výsledky pozorování tomu však zatím neodpovídaly a to byla velká záhada. Ve skutečnosti totiž astronomové viděli naposledy explozi supernovy v Mléčné dráze v roce 1680, tedy před téměř 330 lety. Kde tedy asi chybějící supernovy v Mléčné dráze jsou?

Zdá se však, že dlouholetá záhada se začíná vyjasňovat. Astronomové používající rentgenovou orbitální observatoř NASA Chandra a NRAO radioteleskop Very Large Array v Novém Mexiku, nedávno lokalizovali zbytky mladé supernovy ukrývající se v hustém poli plynu a prachu blízko středu naší galaxie.

Zatím poslední supernova v naší galaxii byla objevena sledováním jejích rychle se rozpínajících pozůstatků. Výsledky této studie pomohou zlepšit naše porozumění tomu, jak často vlastně v Mléčné dráze supernovy explodují.

Výbuch této zatím poslední v Mléčné dráze objevené supernovy nastal před asi 140 lety. Pozůstatky po této mladé supernově jsou označeny jako "G1.9+0.3." Čísla zde značí galaktické souřadnice expandujícího mraku trosek, lokalizovaného hluboko v srdci Mléčné dráhy. Explozi samu nebylo možné pozorovat, protože proběhla v hustém poli plynu a prachu. Toto ji v v optickém oboru asi trilionkrát zeslabilo. Ovšem zbytky po výbuchu lze naštěstí pozorovat v rentgenovém a radiovém oboru spektra.

"Optickými teleskopy můžeme vidět výbuchy supernov napříč i polovinou vesmíru, ale pokud k nim dojde v této husté tmě, můžeme je minout i hned za našimi humny," říká Stephen Reynolds ze Státní univerzity Severní Karolíny v Raleigh, který vedl pozorování pomocí družice Chandra. "Naštěstí, expandující plynový oblak z exploze jasně září na rádiových a rentgenových vlnách po tisíce let. Rentgenové teleskopy a radioteleskopy mohou vidět i skrz všechno toto zastínění a ukáží nám to, co nám chybělo."

Astronomové pravidelně pozorují supernovy v jiných galaxiích podobných té naší. Na základě těchto pozorování vědci odhadují, že by i v té naší měly za století explodovat asi tři.

"Pokud jsou tyto odhady správné, měly by existovat pozůstatky asi 10 supernov mladších než Kasiopea A," řekl David Green z Cambridgské univerzity ve Spojeném království, který vedl výzkum pomocí radioteleskopu Very Large Array. "Je to ohromné, že jsme nakonec vystopovat alespoň jednu z nich."

Sledování tohoto objektu začalo už v roce 1985, kdy astronomové vedení Greenem, použili radioteleskop Very Large Array k identifikaci zbytků supernovy poblíž středu naší galaxie. Podle její velikosti se ale tenkrát usoudilo, že explodovala před asi 400 až 1000 lety.

O dvacet dva let později, ale pozorování Chandry odhalila, že pozůstatek po výbuchu se překvapivě rychle rozrostl, asi o 16 procent od roku 1985. Toto signalizuje, že pozůstatek po supernově je mnohem mladší než se dříve myslelo.

Na obrázku: expandující pozůstatky supernovy zobrazené pomocí satelitu Chandra v roce 2007. Centrální kruh označuje jejich přibližnou velikost v roce 1985.

Potvrzení nízkého věku těchto pozůstatků před několika týdny potvrdila i nová rádiová pozorování pomocí radioteleskopu Very Large Array. Tato srovnání určuje věk pozůstatků na 140 let, možná i méně, pokud by se rozpínání zpomalovalo. To z nich dělá nejmladší v Mléčné dráze.

Kromě rekordu jako nejmladší supernova, těší se objekt G1.9+0.3 značnému zájmu astronomů i z dalších důvodů. Vysoké rychlosti jejich expanze a částice o extrémních energiích, která při tom byly generovány jsou neobvyklé a měly by podnítit další, hlubší studie objektu pomocí jak Chandry tak i Very Large Array.

"Žádný jiný objekt v galaxii nemá takové vlastnosti," řekl Reynolds. "Tento objev je extrémně důležitý pro vysvětlení toho jak některé hvězdy explodují a jaké jsou následky této exploze."

Výsledky výzkumu budou uveřejněny v The Astrophysical Journal Letters.

Podle: Science NASA

Phoenix se připravuje přistát na Marsu

Sonda Americké NASA s názvem Phoenix Mars Lander se připravuje na zakončení své dlouhé cesty a na začátek tři měsíce trvající mise na povrchu rudé planety. Přistávací modul sondy by měl na povrch Marsu dosednout v neděli 25.května.

Phoenix se ponoří do horních vrstev marťanské atmosféry rychlostí téměř 21000 kilometrů za hodinu a během sedmi minut bude muset kosmické plavidlo zpomalit až na rychlost okolo 8 kilometrů za hodinu, aby jeho tři nohy mohly bez poškození dosednout na povrch. Potvrzení o přistání by mohlo přijít již kolem půlnoci z neděle na pondělí našeho času.

"Není to cesta k babičce. Posadit kosmické plavidlo bezpečně na Mars je těžký a riskantní úkol," řekl Ed Weiler, zástupce administrátora NASA z ředitelství vědeckých misí NASA ve Washingtonu. "Ze všech pokusů o přistání na Marsu zatím uspěla méně než polovina."

Skaliska a velké balvany, nebo předčasné otevření slunečních kolektorů prezentují největší známá rizika, která by mohla přistání zhatit. Ale obrazy místa přistání ve vysokém rozlišení pořízené sondou NASA Mars Reconnaissance Orbiter, jsou dostatečně detailní na to aby ukázaly jednotlivá skaliska menší než je přistávací modul a to pomohlo zmenšit riziko.

"Pokryli jsme téměř celou přistávací plochu obrazy HiRISE," řekl Ray Arvidson z Washingtonské univerzity v St. Louis, předseda pracovní skupiny pro místo přistání. "Je to jedna z nejméně skalnatých oblastí na celém Marsu a jsme si jisti, že skály tak neohrozí schopnost sondy Phoenix bezpečně přistát."

Na počátku roku 2002 objevila sonda NASA, Mars Odyssey orbiter, množství vodního ledu ležícího těsně pod povrchem na velké části povrchu Marsu ve vysokých zeměpisných šířkách. NASA proto upřednostnila misi Phoenix, zaměřenou na zkoumání tohoto fenoménu, před 24 dalšími návrhy jiných misí programu Mars Scout.

"Phoenix přistane na Marsu mnohem severněji jakákoliv jiná předchozí mise," řekl ředitel projektu Barry Goldstein z NASA Laboratoře tryskového pohonu v Pasadeně.

Robotický přistávací, modul napájený slunečními články, bude manipulovat téměř 2,5m dlouhou mechanickou rukou, aby nabral vzorky půdy a podpovrchového ledu. Laboratorní přístroje umístěného na jeho palubě pak budou tyto vzorky analyzovat. Kamery a meteorologická stanice budou vědecké přístroje sondy zásobovat také dalšími informacemi o okolním prostředí v místě přistání.

"Mise Phoenix bude nejen studovat půdu zmrzlých severních oblastí, ale bude  také dalším krokem v průzkumu Marsu při určení, zda je tato mrazivá oblast, která může zahrnovat až 25% povrchu Marsu, obyvatelná," řekl Petr Smith, hlavní vědecký pracovník mise Phoenix na Arizonské univerzitě v Tucsonu.

Jedním z výzkumných cílů je vyhodnotit, zda podmínky v místě přistání byly vůbec kdy v historii Marsu příznivé pro život. Složení a textura půdy nad ledem by mohly dát klíč k tomu, zda tento led alespoň někdy roztává a dát tak odpověď na to, zda existují dlouhodobé klimatické cykly. Dalším důležitým zjištěním bude, zda odebrané vzorky obsahují uhlík, prvek na kterém je založen život.

Podle: Science NASA

 12. května 2008

Archeoastronomie, Mayský kalendář a konec světa

Proroctví o konci světa, alespoň ta o kterých víme, tady byla vždy a týkala se každé z civilizací starověku i novověku. Z těch posledních se například jedno vztahovalo ke konci tisíciletí nebo další konec světa měl nastat 5. května 2005, kdy se měly planety seřadit do jedné přímky. Jen tak mimochodem, žádné mimořádné seřazení planet do jedné přímky, jak si v tom libují některé dobrodružné či fantasy filmy, se v ten den nekonalo. No a tak přes všechny ty předpovídané apokalypsy jsme jako lidstvo pořád ještě tady.

Jedno z dalších takových proroctví se vztahuje k také Mayské civilizaci a jejímu kalendáři a mělo by nás potkat už za necelých pět let.

Mayská civilizace pokrývala úzký pruh kontinentu mezi severní a jižní Amerikou. Podle dnešních zvyklostí zabírala území sahající od jižních států Mexika dolů k jihu až po západní Honduras. Její klasické období trvalo od roku 250 do roku 900 našeho letopočtu. V době, kdy do Ameriky vtrhli Španělé, aby aby v honbě za zlatem vyplenili a zničili co se dalo, tedy měli Mayové  svoje nejlepší období už za sebou. Dodnes nás však jejich dochované památky uvádí v úžas.

Na vrcholu své existence měli Mayové jediný zralý psaný jazyk z celé předkolumbovské Ameriky, Měli velkolepá a lidnatá města i velmi sofistikované systémy matematiky, astronomie a kalendářů. Byli to zejména úžasní astronomové, dokazující, co vše lze odpozorovat prostým okem a za pomoci pozorovací trubice (obr. vpravo).  Jejich měření lunací, periody Venuše nebo délky pozemského roku byla přesnější než ta, která vykonali starověcí Řekové, i když přesnost obou je obdivuhodná.

A je to právě jeden z jejich kalendář, který má podle některých archeoastronomů předpovídat konec světa na rok 2012.

Mayové měli mnoho různých kalendářů, protože chápali čas jako tok do sebe zapadajících duchovních a náboženských cyklů.  A tak zatímco náš gregoriánský kalendář organizuje dny pro sociální, administrativní a komerční účely, mayské kalendáře k tomu přidávaly silný náboženský prvek, často sahající i po lidských obětech. Například, každý den měl svého duchovního patrona a tak mohl být třeba vhodný pro cestování, ale zcela nevhodný pro obchod.

Jeden z těchto kalendářů byl nazván anglicky nazván Long Count (Dlouhý počet), protože jeho původní jméno by nikdo z nás stejně nevyslovil. Kalendář byl sestaven někdy kolem roku 355 před naším letopočtem, i když jeho startovní datum,  0.0.0.0.0, sahalo mnohem dál do minulosti. Podle našeho současného kalendáře prvním dnem tohoto kalendáře 11. srpen roku 3114 před naším letopočtem. No a 21. prosinec 2012, kdy dosáhne tento mayský kalendář data 13.0.0.0.0, by mohl být i jeho dnem posledním a zvěstovat tak podle Mayů konec našeho světa.

Nezdá se vám formát data tohoto prehistorického kalendáře? Připomíná vám spíše internetovou adresu nebo něco úplně jiného? Pak vězte, že tento kalendář pracuje na odlišném principu, než ten náš. Zatím co náš systém číslování je založen na desítkovém systému, tedy číslicích 0 - 9, Mayský výpočetní systém byl založen na dvacítce. Většina jeho pozic tedy obsahovala 20 potenciálních čísel od 0 do 19. Kalendář se tedy čte tak trochu jako tachometr, počítadlo ujetých kilometrů ve vašem automobilu, které ovšem neběží v desítkovém systému čísel 0 - 9, ale v dvacítkovém systému 0 - 19. Krajní pozice vpravo začíná počítat dny a když se dostane na 19 den (0.0.0.0.19), přestaví se na nulu a další pozice doleva od ní se zvětší o jedničku (0.0.0.1.0).

Potom 0.0.0.0.1 znamená jeden den a 0.0.0.1.0 znamená 20 dnů. Zápis 0.0.1.0.0 odpovídá o něco více než jednomu našemu roku, 0.1.0.0.0 bylo znamenalo 22 let no a při dosažení hodnoty 1.0.0.0.0, jste starší už o 436 let. 21. prosince 2012, mayský kalendář bude ukazovat magické datum 13.0.0.0.0.

Mimochodem, mezi daty 0.0.0.0.0 a 13.0.0.0.0 uběhne tou dobou úctyhodných 5126 let. Někteří archaeoastronomové zabývající se Mayskou civilizací jsou přesvědčeni, že kalendář by se měl k tomuto datu resetovat zpět na nulu a začít počítat  znovu, další s nimi nesouhlasí a říkají, že by měl pokračovat až do 20 a teprve potom se znovu začít od nuly.

Bohužel nemáme dostatek informací k tomu, abychom dokázali rozhodnout, který z těchto dvou názorů je správný. Pokud by to bylo 20, pak to úplně zničí konspirační teorii nejrůznějších šarlatánů hovořících o nadcházejícím konci světa v roce 2012. Ale prozatím se ještě chvíli držme teorie "nešťastné" 13.

Co se má stát 21.prosince 2012? Může toho být hodně. Konspirační teorie popisuje cokoliv, od nukleární katastrofy, až po "harmonickou konvergenci kosmické energie tekoucí skrz Zemi, která ji očistí a převibruje na vyšší úroveň (představit si pod tímto nesmyslem můžete co chcete a nemůžete se mýlit). Zahynout však při tom mají nejméně dvě třetiny lidstva.

Celá tato teorie se ale potýká se dvěma zásadními problémy. Zaprvé, normálně, když nějaký kalendář dojde na konec jednoho cyklu, jen se převrátí do dalšího. V naší společnosti a v gregoriánském kalendáři tedy každý rok po 31. prosinci následuje nikoliv konec světa, ale docela obyčejný 1. leden. A tak datum 13.0.0.0.0 v mayském kalendáři bude určitě následováno buď datem 0.0.0.0.1 či 13.0.0.0.1 a nebo spíše po našem, bude následovat 22. prosince 2012. Jediné co tak lze bezpečně předpovědět je, že nám tou dobou bude zbývat už jen několik málo dnů do Vánoc a k tomu, abychom dokoupili chybějící dárky. A to je zároveň druhým problémem všech tajemných a konspiračních teorií. Věrohodně lze předpovídat pouze známá fakta, neznámé se vždy předpovídá jen velmi obtížně, obzvláště budoucnost a věci, které se ještě nestaly.

Pokud se tedy tou dobou opravdu stane něco neobvyklého, určitě to nebude vinou starobylého kalendáře Mayů.

Zjišťování polohy vzdálených družic pozemským optickým trasováním 

Sebastien Bouquillon (SYRTE/Obs. de Paris), Ricky Smart (INAF/OATO, Torino) a Alexandre Andrei (Observatorio Nacional, Rio de Janeiro) použili 2,2m teleskop Evropské jižní observatoře v Chilském La Silla, k pořízení několik fotografií kosmické sondy NASA - Wilkinsona Microwave Anisotropy Probe (WMAP). Družice se však nachází na oběžné dráze, která je vzdálena od Země asi 1,5 milionu kilometrů a tak jejich úkol nebyl nijak lehký. Byla to však část příprav na misi Gaia Evropské kosmické agentury, která ale nemá s WMAP nic společného.

Na obrázku: Složený pohled ukazující pohyb WMAP po obloze jako soubor 3 snímků s nepravými barvami bodů zobrazujícími družici (vpravo nahoře). Všechny tři snímky byly pořízeny 5. dubna 2008 v rozestupu několik málo minut. Před složením byly snímky obarveny červeně, zeleně a modře. Hvězdy se tak zobrazily neutrálně bíle, na rozdíl od družice WMAP.

Hlavním cílem mise Gaia mise je získat data pro největší a nejpřesnější trojrozměrnou mapu naší galaxie. Gaia proto provede průzkum celé oblohy, aby zjistila a velmi přesně měřila pozici a pohyb každé hvězdy až do 20 mag., která se ocitne v jejím zorném poli.

Pro správné vědecké vyhodnocení měření poloh hvězd je však nezbytné znát, absolutní rychlost a pozici kosmického plavidla vzhledem k těžišti sluneční soustavy s přesností 2,5 mm/s a 150 m.

Tento obrovský požadavek nemůže být splněn obvyklými technikami sledujícími družice pomocí jejich vlastních rádiových signálů, alespoň ne po celou dobu trvání mise, jejíž délka se předpokládá na 5 let. Měřit polohu družice bude nutné i opticky, pomocí slunečního světla odraženého od jejího povrchu. Na oběžné dráze se Gaia objeví jako velmi slabá skvrnka, posunující se pomalu mezi vzdálenými hvězdami. Toto pozemské optické sledování navrhl Ulrich Bastian (ARI, Heidelberg) už před několika lety. Martin Altmann (také ARI, Heidelberg) bude mít na starosti organizaci a koordinaci pozemské sledovací sítě, které budou sledovat družici Gaia v letech 2012 až 2017. K tomu bude potřebovat podporu celé řady pozorovatelů a observatoří.

Co s tím má společného NASA a družice WMAP? Nic moc, kromě toho, že je potřebné koncept pozemského optického sledování otestovat a pak to, že WMAP je, stejně jako Gaia bude, umístěna ve druhém Lagrangeově bodě (L2) soustavy Slunce - Země, asi 1,5 milionu kilometrů od Země. Stejně jako Gaia pak má i WMAP roztažen sluneční štít, částečně pokrytý tepelnou izolací a částečně slunečními kolektory. Sluneční clona družice Gaia bude mít asi 11 metrů v průměru a má být nakloněn o 45° ve směru ke Slunci, WMAP má clonu o průměru asi 4,5 metru skloněnou o 22,5°. S těmito parametry se WMAP jevila jako rozumný fotografický model zjištění jasu a pozorovatelnosti Gaia. Pokud by sluneční clona byla ze stejného materiálu a podobné konstrukce, WMAP by měla být asi o 1,5 až 2 magnitudy slabší než Gaia.

Podle:ESA

Neznámé proměnné v gravitačním poli Merkura jsou výzvou pro misi MESSENGER

Vědci z mise MESSENGER mise pokračují v analýze dat z prvního blízkého průletu kosmického plavidla kolem Merkuru 14.ledna 2008. První údaje o gravitačním poli planety zaujaly vědecký tým tím, že lišila od předpovědí založených na průletu sondy Mariner 10 v roce 1975. Neznámé v gravitaci Merkuru jsou výzvou pro navigaci kosmického plavidla během dalšího nízkého průletu v říjnu, a obzvláště v roce 2011, kdy má být MESSENGER naveden na oběžnou dráhu kolem planety.

Nová data o vnitřní struktuře Merkuru jsou odlišná od toho co vědci očekávali. Projektový vědec mise Messenger Ralph McNutt řekl, že je překvapilo, že data sledující dráhu sondy se neshodovala s předpovědí podle Mariner 10. MESSENGER prošel mnohem blíž k Merkuru než to udělal Mariner, a i to mohlo být odpovědné za rozdíly mezi daty. Vědci si myslí, že pod povrchem Merkuru mohou být velké koncentrace hmoty masy (mascony) v místech asi 10 stupňů na jih od rovníku a v délce kolem 60 stupňů. Prezentace člena týmu Davida Smitha na Lunární a Planetární konferenci v březnu ukázala, že by takto umístěné mascony mohly odpovědět asi na 95% nejasných odchylek dráhy.

"Bude to nejdůležitější věc druhého blízkého průletu kolem planety," řekl McNutt, "jakmile budeme mít nejbližší přiblížení na opačné straně planety, pak budeme schopní získat mnohem lepší odlišení místních a globálních vlivů. Očekáváme, že tak významné porozumíme gravitačnímu působení oblasti z obou nízkých přeletů, tím, že doplníme informace získané už dříve."

Z perspektivy vedoucího navigačního týmu MESSENGER Kena Williamse, pak je důležitá každá nová informace a porozumění celé záležitosti. "Sledujeme velmi pozorně každý vývoj v porozumění gravitaci planety. Jak se přiblížíme k Merkuru, vždy zkoušíme zdokonalit naše znalosti o jeho gravitačním poli. Teď to není kritické, ale víme, že až se usadíme na oběžné dráze, chystáme se dozvědět daleko víc, protože to ovlivní úpravu oběžné dráhy a manévry, které budeme muset dělat."

McNutt také řekl, že inicializační příkazy pro druhý blízký průlet kolem planety dodají řídícími centru mise do týdne.

Ken Williams také řekl, že první blízký průlet kolem planety poskytl kvalitní informace o umístění Merkuru v kosmu. "I když jsme měli dobrou představu u efemeridách Merkuru, při faktickém ověření přímo u planety, která nebyla už dlouho navštívena kosmickým plavidlem, existovala šance, že by tam mohla být nějaká odchylka," řekl Williams. "Když jsme prolétali kolem, dělali jsme optickou navigací a tak se potvrdilo, že planeta je jen o 2 km mimo místo, které vypočítala JPL. Byla to ohromná úleva, protože to odstranilo nejistotu pro budoucí přiblížení."

Oběžná dráha MESSENGERu kolem Merkuru bude ovlivněna i gravitačním polem Slunce, které bude tlačit kosmické plavidlo směrem k planetě. Williams řekl, že jeden z analytiků navigace mise odhaduje, že pokud mise skončí v roce 2012 a nebudou už uskutečňovány další korekční manévry, MESSENGER by mohl dopadnout na povrch Merkuru už někdy v roce 2016.

McNutt byl jednoznačně potěšen daty získanými při prvním blízkém průletu kolem planety a těší už na ten druhý.  "První průlet poskytl lidstvu první detaiyl 21% povrchu Merkuru, stejně jako úžasný soubor dat oblasti Caloris Basin. Druhý blízký přelet poskytne podobně podrobný pohled na dalších 33% povrchu planety a neznámých tak zůstane už jen méně než 1% povrchu Merkura a to až do doby než bude sonda MESSENGER navedena v roce 2011 na oběžnou dráhu kolem planety." Druhý průlet bude znamenat také významný pokrok  v našem porozumění exosféře, magnetosféře a mineralogii této malé, Slunci nejbližší planety.

Podle: Universe Today

Po 660 dnech v kosmu a 10.000 obězích kolem Země, je průkopnický nafukovací model kosmického hotelu stále ještě dostatečně pevný a zachovalý.

Model kosmického hotelu byl vypuštěn do kosmu na vrcholu ruské konvertorované mezikontinentální balistické střely už 12. června 2006. Firma Bigelow Aerospace si jím chtěla ověřit svoji vizi pro komerční pobyty ve vesmíru.

První test měl ukázat, zda je návrh nafukovacího hotelu dostatečně životaschopný a zda je možné provést základní operace jeho umístění na oběžnou dráhu a uvedení do provozu automaticky.

Po téměř dvou letech pobytu na oběžné dráze, 10.000 obletech Země v délce 435 milionů kilometrů, model překonal všechna očekávání a poskytuje vynikající základ plánování prvního letu s lidskou posádkou, který firma plánuje na rok 2011. 

XMM Newton objevil část chybějící hmoty ve vesmíru

Orbitální rentgenovou observatoř XMM-Newton Evropské kosmické agentury použil mezinárodní tým astronomů k pokusu odkrýt část "chybějící" hmoty vesmíru.

Už asi před 10 lety vědci předpověděli, že asi polovina obyčejné nebo jinak řečeno normální hmoty skládající se z atomů, existuje ve formě plynu o nízké hustotě, který vyplňuje obrovské prostory mezi galaxiemi.

Veškerá hmota ve vesmíru je rozložena ve struktuře podobné pavučině. Největší objekty vesmíru se nacházejí v hustých uzlech této kosmické pavučiny. Není to však všechna hmota a proto astronomové myslí, že plyn o nízké hustotě prostupuje celou tuto pavučinu.

Byla to však právě nízká hustota tohoto plynu, která v minulosti při mnoha pokusech zabránila jeho detekci. Nyní však vědci díky vysoké citlivostí observatoře XMM-Newton objevili nejteplejší části tohoto plynu. Jejich objev pomůže tak pomůže porozumět vývoji a rozložení této kosmické pavučiny.

Víme, že jen méně než asi 5% našeho vesmíru se skládá z normální, tzv. barionové hmoty, tedy z takové hmoty jakou známe ze svého okolí. Tato hmota je složena z protonů a neutronů, které spolu s elektrony tvoří její základní stavební kameny. Celý ostatní zbytek našeho vesmíru se pak skládá z nepolapitelné temné hmoty, asi 23% a z temné energie, asi 72%.

Problémem je, že ne všechna obyčejná hmota září. Všechny hvězdy, galaxie a plyn pozorovatelný ve vesmíru odpovídají za méně než polovinu všech baryonů, které by měly být všude kolem. Jak malé by ale toto procento mohlo být, to zatím není zcela jasné.

Vědci předpovídali, že plyn mezi galaxiemi by mohl mít vysokou teplotu a tak by v první řadě měl vysílat nízko energetické rentgenové paprsky. Ovšem velmi nízká hustota tohoto plynu dělala tato pozorování obtížným.

Astronomové pomocí rentgenové observatoře XMM-Newton pozorovali dvojici shluků galaxií Abell 222 a Abell 223, které se nachází ve vzdálenosti 2.300 milionů světelných roků od Země, a na snímcích a ve spektrech systému odhalili most horkých plynů spojující oba shluky.

"Horký plyn, který vidíme v tomto mostu nebo vláknu, je pravděpodobně nejteplejší a nejhustší část mezigalaktického plynu v kosmu, který, jak věříme, představuje asi polovinu baryonové hmoty ve vesmíru," říká Norbert Werner ze SRON, Nizozemského ústavu pro výzkum vesmíru, který byl vedoucím objevitelského týmu.

"Objev nejteplejších z chybějících baryonů je důležitý proto, že existují různé modely, které sice všechny předpovídají, že chybějící baryony jsou nějakou variantou teplého plynu, ale v krajních situacích tyto modely modely nesouhlasí," dodává Alexis Finoguenov, člen objevitelského týmu.

Dokonce s citlivostí XMM-Newton, byl objev možný jen proto, že vlákno plynu je ve směru našeho pohledu koncentrováno, soustřeďujíc tak vyzařování celého vlákna do malé oblasti oblohy.

"Toto je jen začátek. Pro porozumění distribuci hmoty uvnitř kosmické pavučiny, musíme pozorovat více systémů jako je tento. A nakonec bude muset být vypuštěna specializovaná kosmická observatoř, která by sledovala tento řídký plyn s mnohem vyšší citlivosti to umožňují současné přístroje. Náš výsledek dovoluje vytyčit požadavky na tyto nové mise." uzavírá Norbert Werner.

Vědecký pracovník projektu ESA XMM-Newton Norbert Schartel, komentoval objev takto. "Tento důležitý průlom je ohromnou novinkou mise. Plyn byl objeven po tvrdé práci a je mnohem důležitější v tom, že teď víme, kde ho hledat. Očekávám v budoucnu mnoho doplňkových studií XMM-Newton, zaměřujících se na takovéto vysoce slibné regiony oblohy."

Podle: ESA

Noc ze 7. na 8. května byla věnována pozorování a sváteční volný den strávili členové astronomického kroužku údržbou a zvelebováním hvězdárny. Obrazová reportáž a více informací v sekci z činnosti hvězdárny. 

Nezapomeňte se podívat na Merkur

Počasí se konečně umoudřilo a po několika dnech, kdy nad západním obzorem nebylo nic jiného než oblačnost, nás včera odměnil téměř jasný výhled nad západoseverozápad na kterém zářil jen 1,5 dne starý srpek Měsíce a kousek vlevo od něj (2,5°) i planeta Merkur, na jejíž pozorování jsme se chystali už od 1.května.

Půvabnou skupinku poměrně jasného Merkuru (-0,5 mag) a mladého Měsíce měly doplňovat vpravo dole od Měsíce i Plejády, pozorovací podmínky však nebyly až natolik dobré, aby bylo možné tuto hvězdokupu uvidět očima nebo triedrem dříve, než u nás kolem 21:15, tedy ještě za poměrně jasného obzoru, zapadla. I tak však byl pohled na mladičký srpek Měsíce v doznívajících odlescích zapadajícího Slunce nádherný.

Kdo jste se tedy zatím nepokusili Merkur nad západním obzorem najít, neváhejte.  Nejvýhodnější letošní pozorovací podmínky při této Merkurově východní elongaci se za několik dnů stanou minulostí. Počasí by v příštích třech, čtyřech dnech mohlo být příznivé a vlahý  májový podvečer je jako stvořený k návštěvě některé z hvězdáren, nebo jen tak na podvečerní procházku, při které se vám může podařit pozorovat planetu, kterou lze vidět jen několik dnů v roce a kterou, jak se traduje, za celý svůj život ani jednou neviděli i mnozí významní astronomové.

Snímek nahoře (lze ještě zvětšit) byl pořízen běžným 4Mpix digitálním fotoaparátem expozicí 4 sec, F 3,6, ISO 400, optickým zoomem odpovídajícím 140 mm při kinofilmu.

NASA pověřila APL vyslat sondu ke Slunci

Laboratoř aplikované fyziky (APL) při Johns Hopkins University vyšle kosmické plavidlo ke Slunci blíž, než se kdy dostala jakýkoliv jiná sonda. Objevy z tohoto prostoru by mohly způsobit převrat v tom, co víme o naší mateřské hvězdě a slunečním větru, který ovlivňuje skoro všechno v naší sluneční soustavě.

NASA "přiklepla" APL vývoj této ambiciózní mise, která bude studovat tok nabitých částic, proudících od Slunce do okolního prostoru z výhodného postavení přímo uvnitř sluneční koróny, tedy přímo ve vnější atmosféře hvězdy.

Sonda, která se při nejbližším přiblížení ke Slunci bude pohybovat rychlostí asi 200 km za sekundu při tom nesmí v tomto pekelném prostředí shořet.  Bude proto chráněna kompozitním tepelným štítem, který musí odolat teplotám vysoko přes 1.000 stupňů Celsia a přežít poryvy záření a o síle stonásobků toho, s čím se zatím kosmické sondy setkaly.

Experti z USA i ostatních zemí zápasili s konceptem takové mise více než 30 let. Byli při tom omezeni jak zdánlivě nepřekonatelnými hranicemi použitých technologií, tak i rozpočtem. Letos v únoru však tým vedený APL dokončil technický návrh sluneční sondy, která vyhověla požadavkům NASA po technické i finanční stránce.

Jak se vyjádřil Andrew Dantzler, ředitel projektu sluneční sondy v APL, technologie je na dosah, koncept je proveditelný a celá mise může být uskutečněna za méně než 750 milionů dolarů v přepočtu na ceny roku 2007, nebo jinak, v ceně středně vybavené mise k planetám.

APL vyprojektuje a postaví kosmické plavidlo tak, aby mohlo být vypuštěno v roce 2015. Kompaktní, slunečními články napájená sonda má vážit asi půl tuny. Chráněna má být asi třímetrovým tepelným štítem z uhlíkového kompozitu vyplněného pěnou, který bude silný asi 15 cm. Jen díky němu přežije sonda teploty a radiaci až 500 krát silnější než s jakou se setkalo jakékoliv jiné současné kosmické plavidlo obíhající kolem Země.

K navedení do blízkosti Slunce sonda použije sedm blízkých průletů kolem Venuše, které ji postupně přivedou do vzdálenosti pouhých 6,6 milionu kilometrů od Slunce, tedy osmkrát blíže než se zatím kdy nacházelo jakékoliv jiné kosmické plavidlo.

APL při návrhu této mise zužitkuje znalosti, které již uplatnila při vývoji jiných sond pohybujících se v blízkosti Slunce nebo studujících jeho projevy, například u sondy Messenger, která již dokončila první průlet kolem Merkuru a která bude v roce 2011 navedena na oběžnou dráhu kolem této planety, nebo u sond ACE, TIMED, STEREO a Radiation Belt Storm Probe.

Podle:JHU APL

Meteorický roj Eta Akvaridy

V průběhu dneška nastalo maximum každoročního meteorického roje Eta-Akvaridy. I když maximum kvůli dennímu světlu už nestihnete a dnešní noční obloha bude asi, stejně jako ta včerejší, oblačná až zatažená, s občasnými přeháňkami, nezoufejte. Roj trvá dostatečně dlouho na to, aby jste meteory tohoto, jednoho z nejaktivnějších rojů, mohli pozorovat i v následujících dnech, kdy se počasí má o něco umoudřit.

Za Eta-Akvaridy je odpovědná známá, mezi běžnou veřejností možná dokonce i nejznámější, Halleyova kometa. Může za to její minulý návrat v roce 1986 a kampaň s tím spojená. Jak je tato kometa stará, lépe řečeno, od kdy se pravidelně vrací ke Slunci, to nevíme. První záznamy o pozorování Halleyovy komety pocházejí z Číny z roku 239 před naším letopočtem a například v roce 1301 ji na svém obraze zachytil italský malíř Giotto di Bondone. Nikdo však ještě více než 450 let po tom nevěděl, že se jedná o jedno a totéž těleso.

Komety bývají označeny jménem svého objevitele, ale v případě Halleyovy komety tomu tak není. Kometu jako první Evropan pozoroval v době jejího prvního vědecky předpovězeného návratu 25. prosince 1758 Němec Johann Palitzsch. Ovšem 1P/Halley je jednou z mála komet, která nese jméno na počest někoho jiného. Byl to totiž právě anglický astronom Edmond Halley, zabývající se v osmnáctém století výpočty drah komet, který zjistil nápadnou podobnost mezi drahami komet z let 1531, 1607 a 1682. Usoudil tedy, že se pravděpodobně jedná o těleso, které se podobně jako planety pohybuje po uzavřené dráze kolem Slunce a stanovil tuto periodu na přibližně 76 let. Předpovězeného návratu v roce 1758 se ale Halley nedožil, zemřel již o šestnáct let dříve, v roce 1742.

Stejně jako mnohé jiné komety je i 1P/Halley odpovědná za dva meteorické roje, za Eta Akvaridy v květnu a Orionidy v říjnu. Kometa 1P/Halley je krátkoperiodická, ke Slunci se vrací přibližně jednou za 76 let a tak ji člověk spatří zpravidla jen jednou za život. Její návraty jsou ovlivňovány velkými planetami sluneční soustavy a lze její příští návrat předpovědět jen přibližně, kolísá totiž od 74 do 79 let. Další její návrat se tedy očekává někdy kolem roku 2061.

Letošní návrat meteorického roje Eta-Akvaridy může být zajímavý, protože předpovědi naznačují možný vzestup četnosti pozorovaných meteorů. Odpovídalo by to vzestupu četnosti sesterského roje Orionid v posledních dvou letech. Pokud to tedy počasí dovolí, zkuste v noci pozvednou na chvíli oči k obloze. Je pravděpodobné, že uvidíte alespoň jeden z meteorů patřících k tomuto roji a připomenete si tak i jeho mateřskou kometu.

Může pohyb sluneční soustavy za konec dinosaurů?

Pohyb sluneční soustavy Mléčnou dráhou pravidelně posílá komety do její vnitřní části a je tak odpovědný za hromadná vymírání druhů spojená s jejich dopady na Zemi. Vyplývá to z nových odhalení vědců z Cardiffské univerzity.

Vědci Cardiffského Centra pro Astrobiologii sestavili nový počítačový model pohybu naší sluneční soustavy galaxií a zjistili, že "poskakuje" nahoru a dolů skrz rovinu galaxie. Když však prochází skrz nejhustší část této roviny, gravitační síly pocházející z okolních obrovských mraků plynu a prachu vypudí komety z jejich drah na periferii sluneční soustavy a ty vrhnou do vnitřních částí sluneční soustavy a některé z nich se mohou srazit i se Zemí.

Tým z Cardiffu zjistil, že takto projdeme skrz rovinu galaxie každých 35 - 40 milionů let. Tehdy rostou šance na srážku Země s kometami až desateronásobné. Důkazy pocházející z kráterů na zemském povrchu tuto úvahu potvrzují a naznačují, že obdobím většího výskytu srážek procházíme přibližně každých 36 milionů let. Profesor William Napier z Cardiffského Centra pro Astrobiologii o tom řekl. "Jde o vynikající shodu mezi tím co vidíme na Zemi a co očekáváme z průzkumu galaxie."

Období ostřelování Země kometami se také shoduje s hromadnými vymíráními druhů, jako třeba bylo vymizení dinosaurů před 65 miliony let. Naše současná pozice v galaxii, jak ji vědci vypočítali, naznačuje, že jsme nyní velmi blízko další takové době.

Zatímco efekt "proskakování" sluneční soustavy rovinou galaxie možná byl špatnou zprávou pro dinosaury, mohl být naopak také tím, co pomohlo život ve sluneční soustavě rozšířit. Vědci si myslí, že takové srážky možná roznášejí mikroorganismy napříč vesmírem.

Ředitel Centra pro Astrobiologii, profesor Chandra Wickramasinghe k tomu řekl. "Jde o klíčovou studii, která staví životní cyklus komet na pevný základ a ukazuje mechanismus, kterým mohl být život rozptýlen po galaxii."

Práce profesora Napiera a Dr. Janaki Wickramasinghe, byla publikována v Měsíčníku Královské astronomické společnosti.

Podle: Univerzita v Cardiffu

Objeven nový typ bílého trpaslíka

Většina hvězd ve vesmíru ukončí svůj život jako bílí trpaslíci. Nikoliv jako ti zahradní, gypsoví, ale jako třída hvězd, ze kterých po vyčerpání jaderného paliva zbylo jen samotné, odhalené jádro. Studium těchto bílých trpaslíků tak poskytuje astronomům důležitý pohled na konec života většiny hvězd. Nedávno astronomové z Texaské univerzity potvrdili existenci nového typu trpasličích hvězd, tzv. "pulzujícího uhlíkového bílého trpaslíka." Díky pulsaci hvězd ale mohou astronomové odhalit vnitřní skladbu těchto hvězd, a proto doufají, že by se nyní mohli dozvědět více o tom, co se děje uvnitř bílých trpaslíků.

Až donedávna znali astronomové věděli jen dva druhy bílých trpaslíků, ty, kteří mají vnější vrstvu vodíku, těch je asi 80%, a těch, kteří mají vnější vrstvu helia, těch je asi 20%. Při tom tato druhá skupina je vlastně vodíkového obalu zbavená první skupina. V roce 2007 byl odhalen třetí typ, velmi vzácný "horký uhlíkový bílý trpaslík." U tohoto typu už hvězda "svlékla" oba obaly, jak ten vodíkový, tak i ten héliový a odhalila své uhlíkové vrstvy.

Po objevu těchto nových uhlíkových bílých trpaslících oznámil Michael H. Montgomery z Texaské univerzity, že vypočítal možnost pulsací v těchto hvězdách. Podobně jako geologům pomáhají seizmické vlny ze zemětřesení porozumět tomu co se děje v nitru Země, astronomové díky nim mohou nahlížet do nitra pulzujících hvězd v disciplíně, které se říká "asteroseismologie."

Montgomery se svým týmem začal systematicky vyhledávat studovat pulsující uhlíkové bílé trpaslíky dvoumetrovým (82") dalekohledem Struve Telescope, který je umístěn na McDonaldově Observatoři. Při tom objevili pulzující hvězdu, se zcela nezapamatovatelným názvem SDSS J142625.71+575218.3, nacházející se ve vzdálenosti asi 800 světelných roků od Země, směrem k souhvězdí Ursa Major, která patří právě do této kategorie. Intenzita jejího světla se pravidelně mění téměř o dvě procenta každých osm minut.

"Objev této pulsující hvězdy je velmi důležitý," řekl astronom státní vědecké nadace Michael Briley. "To nám dovolí sondovat nitro bílého trpaslíka, který by nám postupně měl pomoci rozřešit záhadu svého vzniku i to, co se stalo s jeho vodíkovou a posléze i heliovou obálkou."

Hvězda se nachází asi deset stupňů východoseverovýchodně od hvězdy Mizar, prostřední hvězdy oje Velkého vozu. Tento bílý trpaslík má, při stejné hmotnosti jako naše Slunce, průměr menší než má Země. Hvězda má povrchovou teplotu asi 19.500°C a její jas dosahuje jen asi 1/600 jasu Slunce.

Podle: Mcdonald observatory  

Prozkoumejte zemskou ionosféru s Google Earth

Ionosféra je poslední vrstva atmosféry před kosmickým prostorem. Tento vysoce dynamický region je neustále vystaven působení Slunce. Intenzivní ultrafialové záření způsobuje rozpad molekul a atomů zbytků atmosféry a naplňuje tak tuto vrstvu ionty a volné elektrony s vysokými energiemi. Ionosféra je tak kritickou vrstvou atmosféry pro pozemské komunikace a je také místem pro největšího světelného divadla světa - polárních září. Včera 30.4.2008 byl uvolněn NASA hrazený výzkum, pro která byl vyvinut zásuvný modul (plugin) "4D ionosféra" pro známý program Google Earth. Teď si tedy můžete prohlédnout v téměř reálním čase nejhořejší vrstvu pozemské atmosféry, aniž by jste opustili svůj stůl a počítač.

O důležitosti ionosféry vědí své především radioamatéři. Ti si nejlépe uvědomují jak ionosféra ovlivňuje šíření radiových vln a to už od té doby, co v roce 1901 Guglielmo Marconi experimentoval s mezikontinentálním rádiovým spojením mezi Anglií a USA. Ionosféra ovlivňuje schopnost šíření radiových vln na velké vzdálenosti i bez pomoci moderní satelitní technologie. Vytváří totiž elektricky nabité, zrcadlící plochy od nichž se rádiové vlny mohou odrážet a tak obejít efekt zakřivení Země, tedy neexistenci přímé viditelnosti mezi radiovým vysílačem a přijímačem. Rádiové signály jsou ovšem tím pádem stavem a změnami ionosféry vysoce ovlivňovány a mohou dokonce být silnější sluneční bouří i zcela "zatemněný". Dokonce moderní signály GPS satelitů jsou ovlivňovány stavem této atmosférické vrstvy.

Pro lepší pochopení a využití stavu ionosféry, byla uvolněna data, z nichž prakticky v reálném čase čerpá podklady plugin pro Google Earth. Data financuje program NASA Život s hvězdou (Living With a Star - LWS), díky němuž mokou jak profesionálové, tak široká veřejnost vidět aktuální stav množství elektronů v ionosféře. Pro radiové vlny to znamená, že v místech, kde je hustota elektronů vysoká (červená barva), se budou šířit obtížněji. Naopak modré oblasti ukazují normální podmínky pro šíření rádiového signálu a lze tam tedy očekávat jeho dobrou kvalitu.

Důvodem proč byl tento nový systém byl nazván "4D ionosféra" je v tom, že se můžete dívat na ionosféru jak ve třech prostorových rozměrech, tak v čase, protože data jsou obnovována každých deset minut.

Není to poprvé co je Google Earth použit pro kosmický výzkum. Na konci února (25.2.) jsme seznamovali s jiným pluginem pro sledování objektů, zejména pozůstatku po letech do vesmíru, aktuálně obíhajících naši planetu. V březnu byla také zprovozněna nová online verze Google Sky na adrese http://www.google.com/sky/.

K čemu tedy může nový plugin Google Earth sloužit? Kromě radioamatérů jej lze využít například i komerčně při letech přes polární regiony, které zkracují dobu transkontinentálních letů, aktuálně třeba na olympiádu v Číně. Kromě radioamatérů jej využijí i profesionální a amatérští astronomové a fyzikové zabývající se Sluncem nebo jen všichni, kteří chtějí vědět, zda po zvýšení sluneční aktivity nenastanou polární záře.

Jak říká sluneční fyzik Lika Guhathakurta z ředitelství NASA ve Washingtonu, DC. Jde o velmi vzrušující výzkum. Ionosféra je důležitá pro piloty, radioamatéry, vědce zabývající se atmosférou i samotnou Zemí a dokonce i pro vojáky. Používáním tohoto nového 4D nástroje mohou nyní monitorovat a studovat ionosféru v reálné skutečnosti.

"Nejlepší způsob jak ocenit aplikaci 4D ionosféra je vyzkoušet si ji," říká W. Kent Tobiska, prezident Space Environment Technologies a hlavní vědecký poradce jeho Space Weather Division, a popisuje jak to udělat:
- Stáhněte si program Google Earth, pokud jej ještě nemáte,
- navštivte naši webovou stránku a a klikněte na druhý link "celkový obsah elektronů",
- stáhněte plugin a uložte jej k aplikaci Google Earth
- vyzkoušejte jej. Vyzkoušejte i ostatní pluginy na této stránce

Zdroj: NASA