30. dubna 2008

Další překvapení z Hubbleovy kuchyně

Astronomové vyhledávající nejstarší galaxie ve vzdálené minulosti vesmíru byli překvapeni tím co objevili na snímcích z Hubbleova kosmického dalekohledu. Našli kompaktní, velmi mladé galaxie, které však mají hmotnost podobnou dnešním vyspělým galaxiím. Pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu zatím objevili celkem devět malých galaxií, každou o hmotnosti kolem 200 miliard hmot Slunce. Všechny ale mají průměr jen kolem 5.000 světelných roků, tedy pouhý zlomek velikosti dnešních dospělých galaxií a tak by se bez problémů vešly do centrální výdutě Mléčné dráhy.  Přitom ale obsahují přibližně stejné množství hvězd jako ona. 

Data získaná Hubbleovým dalekohledem v kombinaci s pozorováním dalekohledů Keckovy observatoře na Havaji, umožnila astronomům studovat tyto galaxie ve stavu, ve kterém se nacházely před 11 miliardami let, tedy v době, kdy byl vesmír stár jen asi 3 miliardy let.

"Pozorování kompaktních galaxií této velikostí je záhadou", řekl Pieter G. van Dokkum z Yale University v New Haven, Connecticut, který studii vedl. "Žádná jiná hmotná galaxie, kterou jsme kdy pozorovali v takové vzdálenosti, nebyla tak kompaktní. Tyto galaxie se musely za dalších 11 miliard hodně proměnit a pětinásobně narůst. Mohly se srazit s jinými galaxiemi, ale takové srážky nemusí dát úplnou odpověď. Není proto zatím jasné, jak se z nich staly velké galaxie, které dnes vidíme kolem sebe."

K určení velikosti galaxií, užíval tým výzkumníků infračervenou kameru (NICAM) a multi objektový spektrometr Hubbleova dalekohledu. Pozorování dalekohledem Keck pak bylo umožněno jeho adaptivní optikou s umělou laserovou hvězdou. Jinak by totiž takto slabé objekty nebylo možné pro neklid v atmosféře vůbec pozorovat. Pozorovat takto slabé a vzdálené objekty jsou dnes schopny jen nejvýkonnější dalekohledy světa, tedy  Hubble, Keck a ESO VLT.

Jak řekl van Dokkum, tyto ultra husté galaxie by mohly tvořit až polovinu všech galaxií existujících před 11 miliardami let a mohly by tedy být základními stavebními kameny dnešních největších galaxií.

Jak mohly tyto malé, "nadupané", galaxie vzniknout? Jednou z cest, kterou navrhuje van Dokkum, je interakce temné hmoty a vodíkového plynu v rodícím se vesmíru. Temná hmota je neviditelnou formou hmoty, pomocí které se vysvětluje většina hmotnosti vesmíru. Krátce po vzniku vesmíru ve Velkém třesku (Big Bang), se v něm nacházela jen nesourodá směsice temné hmoty. Vodíkový plyn uvězněný v kapsách neviditelného materiálu začal rychle rotovat v gravitačním víru temné hmoty a začaly se z něj ohromným tempem formovat první hvězdy.

Podle hmotnosti galaxií, které jsou odvozeny z jejich barvy, astronomové odhadují, že hvězdy v nich obíhají kolem středu galaxie rychlostí zhruba 400 až 500 kilometrů za sekundu. Naopak hvězdy dnešních galaxií, se pohybují mnohem pomaleji, jen asi polovinou této rychlosti.

Astronomové počítají s tím, že tyto galaxie jsou ideálním cílem pro širokoúhlou kameru 3 (Wide Field Camera 3), která by měla být instalována na Hubbleův dalekohled během plánovaného čtvrtého servisního letu raketoplánu koncem letošního roku.

Autory studie uveřejněné 10.dubna 2008 v Astrophysical Journal, jsou Pieter van Dokkum (Yale University), Marijn Franx (Leiden University), Mariska Kriek (Princeton University), Bradford Holden, Garth Illingworth, Daniel Magee, a Rychard Bouwens (University of California, Santa Cruz a Lick Observatory), Danilo Marchesini (Yale University), Ryan Quadri (Leiden University), Greg Rudnick (National Optical Astronomical Observatory, Tucson), Edward Taylor (Leiden University), a Sune Toft (European Southern Observatory, Germany).

Podle: ESA

Discovery se připravuje na květnový start

Raketoplán Discovery je připravován pro svůj květnový start. V sobotu 26.4.2008 byl přemístěn z hangáru do budovy VAB (Vehicle Assembly Building). Zde bude vyzdvižen do vertikální polohy a spojen s externí palivovou nádrží a oběma přídavnými motory motory SRB na tuhé palivo. Přesun raketoplánu probíhal v horizontální poloze na speciálním 76 kolovém podvozku. Cesta  z hangáru do VAB začala ve 12:17 našeho času a trvala asi tři čtvrtě hodiny.

V neděli byl raketoplán zvednut a připojen k externí nádrži. Po dokompletování s motory SRB bude ještě během tohoto týdne provedena série testů a pokud dopadnou dobře, bude celá sestava přesunuta v sobotu 3. května startovací rampu 39A. Tento přesun o délce necelých šesti kilometrů trvá běžně asi 6 hodin.

Sedm astronautů mise STS-124 má dorazit do Kennedyho kosmického centra v úterý 6. května večer, aby podstoupili generální zkoušku odpočítávání a trénink záchranných operací.

Posádku povede velitel Mark Kelly (44). Pilotem je Ken Ham (44), specialisty mise jsou Karen Nybergová (39), Ron Garan (47), Mike Fossum (51), Akihiko Hoshide (40) a Greg Chamitoff (46), který zůstane jako člen další posádky ISS. Zpět na zem se s posádkou vrátí Garrett Reisman (40), který je současným členem posádky ISS a jehož hlavním úkolem bylo zprovoznění kanadského robota DEXTRE.

Ve čtvrtek 8. května budou mít astronauti neformální tiskovou konferenci, v pátek 9. května podstoupí na palubě Discovery simulaci posledních tří hodin před startem.

O startu bude rozhodnuto 19. května. Prozatím je start plánován na sobotu 31. května kolem 22:02 SELČ.

Cílem dvoutýdenního letu je pokračování stavby ISS dopravou a připojením první části japonské vědecké laboratoře KIBO.

Giove-B (Galileo) úspěšně odstartoval

Tři čtvrtě hodiny před půlnocí ze soboty na neděli našeho času úspěšně z kosmodromu Bajkonur odstartoval druhý z testovacích satelitů budoucího evropského navigačního systému Galileo. Družice bude testovat klíčové technologie systému a nakonec se začlení mezi dalších 30 družic, které budou tvořit kompletní navigační systém.

Giove B je asi půltunová krabice o rozměrech 2,4x1x1m vyrobená v továrnách EADS Astrium a Thales Alenia Space. Po vypuštění prvního satelitu v prosinci 2005 jde o další postupný krok při budování systému. Úkolem první družice bylo zejména ověření přenosu signálu z družice na zem, druhá družice bude testovat zejména chování pasivních vodíkových maserových hodin na její palubě. Většina hodin, které jsou umístěny na oběžné dráze je navržena tak, aby udržela přesnosti lepší než jedna nanosekunda (miliardtina sekundy) za 24 hodin.

Systém Galileo, jehož pokračování minulý týden schválili europoslanci, je navržený k tomu, aby podstatně zlepšil dostupnost a přesnost navigace. Budoucí uživatelé by měli dostat rychlejší a spolehlivější lokalizaci jejich pozice s chybou do jednoho metru ve srovnání se současnou přesností GPS s chybou několika metrů.

"jeden z nedostatků současného GPS bylo, že se na něj nemohly spolehnout kritické aplikace jako třeba přistávající letadlo," řekl Richard Peckham z EADS Astrium. Předností navigace Galileo má být právě její přesnost a spolehlivost.

pokud bude vše pokračovat dobře a všechny technologie družice Giove-B budou pracovat tak, jak se očekává, měly by být první čtyři operační družice vypuštěny v roce 2010 a celý systém by měl být spuštěn kolem roku 2013.

Přistání Sojuzu - shrnutí a závěr

Týden po balistickém přistání posledního Sojuzu už trošku usedl "zvířený prach" zpravodajských informací a začíná se ukazovat, že většina z nich byla poměrně přesná. Můžeme se proto pokusit v krátkosti shrnout, co se vlastně stalo.

1) Balistický sestup nebyl zapříčiněn chybou posádky.
2) Primární příčinou s největší pravděpodobností byla chybná funkce explozivních šroubů, které spojují přistávací kapsli s pohonnou jednotkou. Oba moduly se rozpojily pozdě, až po té, co Sojuz vstoupil od atmosféry. Není zatím jasné, zda se šrouby pouze uvolnily pozdě, nebo zda k uvolnění došlo až následkem vstupu do atmosféry.
3) Posádka zažila přetížení 8,2 krát větší než je zemská přitažlivost.
4) Vstup Sojuzu do atmosféry v nesprávné orientaci, průlezem dopředu a s připojeným modulem pohonu, způsobil poškození záchranného průlezu a ztrátu komunikačních antén. Komunikaci musel po přistání navázat satelitním telefonem až plukovník Malenčenko, který opustil kabinu vlastními silami. To trvalo zhruba půl hodiny.

V tomto světle se jeví nouzové přistání ve skutečnosti jako velmi úspěšné. Jak podotknul William Gerstenmaier z NASA, ukázalo se, že Sojuz má "základní spolehlivost obsaženu už v návrhu systému."

První Sojuz s lidskou posádkou byl vypuštěn už v roce 1967 a od té doby absolvoval 99 letů, z toho 11 od roku 2002. Je to robustní a vysoce spolehlivá kosmická loď, kterou ještě bude potřeba po té, co v roce 2010 raketoplány odejdou do výslužby a než NASA kolem roku 2015 uvede do provozu svoji loď Orion. Na těchto pět let je i pro NASA osvědčený, vyzkoušený a spolehlivý Sojuz nejlepší volbou.

Ovšem skutečnost, že se incident opakoval a způsob jeho zvládnutí, bude vyžadovat na ruské straně jak důkladné vyšetření poruchy, tak zajištění, aby se příští návraty Sojuzů odehrávaly tak, jak byly naplánovány.

Rekonstrukce Big Bear se blíží ke konci

Od roku 2005 probíhající rekonstrukce jedné z nejvýznamnějších světových slunečních observatoří na Big Bear Lake v Kalifornii se blíží ke konci. Předložka na je v předchozí větě zcela v souladu s pravidly pravopisu, protože hlavní část observatoře, kopule se slunečním dalekohledem se opravdu nachází na vysokohorském jezeře, na konci úzkého náspu vybíhajícího ze břehu daleko do jezera.

Rekonstrukce obsahovala rozebrání staré kopule a její nahrazení novou a modernější, ale zejména výměnu původního dalekohledu za největší sluneční dalekohled světa New Solar Telescope (NST). Tento nový dalekohled, jehož umísťování do zrekonstruované kopule právě začíná, bude mít průměr, na sluneční dalekohled neuvěřitelných, 1,6 metru. NST má dvě ohniska. Coude ohnisko posílá světlo dolů do samostatné coude místnosti ve druhém poschodí observatoře a Nasmythovo ohnisko ve východní části teleskopu. Malá kopule na hrázi, severně od hlavní kopule, obsahuje ekvatoriální montáž Meade se dvěma dalšími teleskopy. První z nich pozoruje celý disk Slunce přes H-alfa filtr, druhým je dalekohled pro pozorování zemského stínu. Bílá budova na břehu pak ukrývá dalekohled projetu GONG, ve kterém se na šesti pozorovacích stanicích po celém světě studuje nitro Slunce pomocí metod helioseismologie.

Big Bear Solar Observatory (BBSO) byla vybudována v letech 1968-1969 Kalifornským technologickým institutem. Svého velkého rozkvětu se ale dočkala od roku 1997, kdy ji převzal New Jerseyský technologický institut (NJIT) a do jejího čela nastoupil uznávaný sluneční fyzik, profesor Philip R. Goode (na snímku vlevo). Ten dokázal za deset let zdesateronásobit počet pracovníků observatoře ze 4 na 40 a k tomu odpovídajícím způsobem získat navýšení rozpočtu, opět desateronásobně, z 500 tisíc na 5 milionů dolarů ročně.

Rekonstrukce hlavní kopule BBSO již byla dokončena a nyní začíná instalace dalekohledu, který by měl přijmout své "první" světlo v květnu nebo červnu letošního roku. Dalekohled NST je vybaven kromě velkého zrcadla i systémem pokročilé adaptivní optiky pro pozorování jak ve viditelném, tak v infračerveném světle a zpracováním získaných dat výkonným počítačem v reálném čase. Profesor Goodle proto očekává, že během následujících deseti let budou učiněny další zásadní objevy právě pomocí na zemi umístěných dalekohledů.

Podle: BBSO

K přistání Sojuzu bylo (a ještě bude) co vysvětlovat (2.pokračování)

Posádka Sojuzu, která přistála v sobotu v kazachstánských stepích stovky kilometrů mimo cíl po neočekávaně příkrém sestupu, byla ve vážném nebezpečí. Zveřejnila to ruská tisková kancelář Interfax.

Interfax citoval neuvedeného úředníka, který řekl, že Sojuz vstoupil do atmosféry nesprávně orientován, průlezem dopředu, místo aby letěl vpřed chráněn tepelným štítem. Z toho důvodu, dříve než se, díky konstrukci, sám obrátil do správné sestupové polohy, utrpěl významná poškození.

Úředník řekl, že během sestupu uhořel u TMA-11 systém antén a proto posádka nemohla řádně komunikovat s řídícím střediskem ani vyslat automatický vyhledávací signál. Poškozena byla i část ventilu, kterým se vyrovnává tlak uvnitř a vně lodi. "Všechno mohlo dopadnout mnohem hůř, můžete napsat, že situace byla na hraně břitvy," řekl Interfaxu její zdroj. Tyto informace později potvrdil i Alexander Vorobjov, mluvčí Ruské federální kosmické agentury.

Posádka nakonec, podle nejnovějších informací,  během strmého sestupu snášela přetížení 8,2G, po dobu dvou minut, tedy asi o 3G více oproti "normálnímu" přetížení, které se u přistávajícího Sojuzu pohybuje kolem 5G.

Vyšetřovatelé zkoumající sobotní přistání jej také již klasifikovali. Označili jej jako stupeň 3 na 5 bodové stupnici závažnosti, kde 5 je kritická úroveň nebezpečí.

Sobotní incident byl druhý v řadě a třetí od roku 2003. Interfax proto spekuluje, zda to nesignalizuje problémy ruského kosmického programu.

Pokud se tedy na ruské straně objevila po opakovaných problémech s přistíním jistá nervozita, zástupce administrátora pro kosmické operace NASA William Gerstenmaier, který byl během přistání v moskevském řídícím středisku, nebyl podle svých slov nijak zvlášť znepokojen, i když trvalo celou půlhodinu, než se jim Jurij Malenčenko dovolal satelitním telefonem a sdělil, že jsou všichni v pořádku. Podle něj se může stát a v minulosti také již stalo, že pátrání po lodi, která přistála mimo plánovanou oblast trvalo i více než hodinu. NASA podle něj krokům, které vykonala ruská strana důvěřuje a údajně by v případech jako je tento nepostupovala významně odlišně. 

Europoslanci dnes rozhodují o dalším pokračování stavby systému Galileo

O osudu evropského navigačního systému Galileo, plánovaného civilního družicového navigačního systému, který by se měl stát alternativou amerického, armádou kontrolovaného, navigačního systému GPS a ruského navigačního systému GLONASS, budou dnes znovu rozhodovat europoslanci.

Paradoxně je je právě vybudování této alternativy existujícím systémům trnem v oku některým poslancům, kteří jej považují za mrhání evropskými penězi. Při tom systém Galileo má vytvořit zcela novou kvalitu oproti stávajícím systémům, a přinést zatím ještě zatím mnohdy ani neočekávané efekty. Systém má být v prvé řadě daleko přesnější a výkonnější než stávající systémy a umožnit tak má navigaci v řádu desítek centimetrů i uvnitř budov. Co by to znamenalo například pro zrakově postižené, kteří by se jeho pomocí dokázali samostatně pohybovat třeba v i neznámém nákupním středisku nebo pro automatizované transportní systémy je naprosto zřejmé.

Brzdou zavedení systému je jeho finanční náročnost, která znamená že jeho vybudování nelze hradit jinak než veřejných prostředků. A to je hlavní kámen úrazu, zejména to, jaké budou podíly členských států EU a kolik dá Evropská komise. Teprve s fungujícím systémem totiž budou přicházet další finance z privátních zdrojů, od společností vyvíjejících a využívajících navigační systém. Náklady na vybudování systému se do roku 2013, kdy by měl být systém v plném provozu, se odhadují na 3.405 milionů Euro.

V kosmu je zatím umístěna od konce roku 2005 jedna z družic, druhá by měla startovat tuto neděli z kosmodromu Bajkonur. Vybudování systému Galileo se týká také České republiky, která se uchází o umístění agentury zabývající se řízením provozu celého navigačního systému (GSA). Podle slov vládního zmocněnce Karla Dobeše jsou vyhlídky naší republiky uspět při výběru umístění GSA dobré, i když o jejím umístění se zatím rozhodovat nebude a agentura zůstane nejspíše až do dokončení systému v Bruselu. 

Technicky má být systém tvořen 30 operačními družicemi, obíhajícími ve výšce přibližně 23 tisíc kilometrů nad povrchem Země po drahách se sklonem 56° k zemskému rovníku ve třech rovinách, vzájemně vůči sobě posunutých o 60° (uzlové přímky). Každá rovina bude mít 9 družic a 1 družici jako aktivní zálohu, aby systém mohl být při selhání družice rychle doplněn na plný počet.

Galileo má zajišťovat tři druhy kvality služeb. Open Service (OS), která bude pro kohokoliv zdarma bude mít horizontální přesnost lepší než 4 m a vertikální lepší než 8 m. Přijímače by navíc mohly využívat i stávající systém GPS. Druhou kvalitou služby by měl být šifrovaný, placený, Commercial Service (CS), který by poskytl přesnost lepší než 1 m, v kombinaci s pozemními stanicemi až 10 cm. Třetí kvalitou služby by měly být šifrované Public Regulated Service (PRS) a Safety of Life Service (SoL) poskytující přesnost podobnou CS, avšak budou odolnější proti rušení a budou schopny detekovat problémy do 10 sekund. Využívat by jej měly ozbrojené složky a dopravci, u kterých by ztráta přesnosti mohla ohrozit lidské životy, například řízení letového provozu. Kromě navigačních služeb mají družice systému Galileo poskytovat i služby nouzové lokalizace v rámci celosvětové družicové záchranné služby Sarsat/Kospas, kde by navíc přijímače měly trosečníkovi i zpětně oznámit, že jeho signály byly zachyceny a lokalizovány.

OBNOVENO:

Poslanci evropského parlamentu schválili drtivou většinou hlasů zaváděcí část projektu. Pro hlasovalo 607 poslanců, proti pak jen 37 poslanců, většinou britských konzervativců, kteří projekt považují za zbytečný. Galileo tak má otevřenu další cestu k výstavbě, která by mohla být dokončena do roku 2013.

Podle: zpravodajských agentur a wilkipedia

Nový Jižní Wales zakazuje ruční lasery

Významný svazový Australský stát zakázal po několika incidentech, při kterých byli dočasně oslepeni piloti letadel, používat výkonná laserová ukazovátka. Vláda to oznámila toto pondělí.

Výkonné ruční lasery, včetně tzv. "star pointers", užívaných astronomy pro předvádění objektů na noční obloze, byly v Novém Jižním Walesu zapsány mezi zakázané zbraně, jejichž užívání může znamenat až 14 let vězení pro kohokoliv, kdo je bude vlastnit bez příslušného povolení.

"Je to zbabělý a hanebný čin, který by mohl mít hrůzné následky. Trvá to jen zlomek sekundy, aby byl pilot dočasně oslepen a to může mít katastrofální následky," komentoval zákaz premiér Nového Jižního Walesu Morris Iemma.

Vláda k tomuto kroku sáhla po té, co nedávno několik pilotů ohlásilo ozáření vysoce intenzivními lasery, které zasáhly jejich kabiny během přibližovacího manévru nebo při přistávání. Policie pak vyzvala zpravodajské agentury, aby jí pomohly bojovat proti, jak jej nazvali novináři, "laserovému šílenci".

Poslední incident se stal minulý víkend v jižním Sydney, kdy zelený laserový paprsek zasáhl helikoptéru lékařské služby během zákroku.

Zákaz je postaven na plánovaných národních kontrolách dovozu, oznámených federálním vládou na začátku tohoto měsíce. Při nich budou ruční laserová ukazovátka postavena na roveň střelných zbraní a takto s nimi bude i zacházeno.

"Jde o destruktivní a nebezpečné chování, které potřebuje koordinovanou reakci napříč celou Austrálií," řekl k tomu ministr pro vnitřní záležitosti Bob Debus.

Jak se tedy zdá, nebude napříště pro Australany jednoduché opatřit si a používat zejména výkonné zelené lasery. Nový Jižní Wales se tak zařadil po bok států, které prodej takových laserů s výstupním výkonem nad 5 mW podstatným způsobem regulují. Zelené nebo nověji i modré laserové ukazovátko je vynikající pomůckou pro předvádění noční oblohy. Je však potřeba používat jej s rozvahou a s rozumným výkonem. Výkon 5 mW by měl být v úplné tmě zcela dostatečný i pro větší skupiny, maximální použitelný výkon je podle našich pod 20 mW, protože silnější již začíná zbytečně oslňovat na tmu přizpůsobené oko.

Bohužel pro astronomy, kteří tak výkonné lasery běžně nepotřebují, se dnes dá, už za částku představující jen asi 1 USD za mW, objednat na internetu zelený ruční laser v výstupním výkonem až 650 mW. Při tom lze zeleným laserem o výkonu už 35 mW zapálit na krátkou vzdálenost hlavičku sirky a laser s jen zhruba dvojnásobně vyšším výkonem už přepálí černou izolační pásku. O tom co takové "dělo", které vypadá jen jako velká baterka, udělá při zásahu pilotní kabiny i na vzdálenost několika kilometrů, o tom není třeba vůbec pochybovat. Ostatně jak vypadá osvícení fotoaparátu malým ručním zeleným laserem, jehož výkon je jen mírně nad hranicí 5 mW, jsme se sami přesvědčili 16.února. Snímek ukazuje jak vypadá zásah takovým laserem na vzdálenost 3.260 m.  Zejména  po zvětšení snímku není třeba další komentář.

K přistání Sojuzu bylo (a ještě bude) co vysvětlovat (1.pokračování)

S postupujícím časem se vynořují další upřesňující informace o sobotním přistání Sojuzu TMA-11. Ikdyž řada z nich není ještě zcela oficiální a opírá se hlavně o analýzy odborníků, kteří nebyli přítomni v řídícím středisku a kteří nejsou spojeni s ruským kosmickým programem, objevují se zajímavé souvislosti.

Podle msnbc.com nejspíše došlo k selhání autopilota Sojuzu, který používá pomocné raketové motorky, aby udržel kurs směrem na plánované místo přistání, jehož prostor je v podstatě stále týž. Pokud automatický pilot selže, kabina přejde automaticky na stabilní balistickou přistávací trajektorii, která však postrádá obvyklé šetrnější aerodynamického brzdění při delším průletu atmosférou. Následkem toho však kabina přistane daleko před původním cílovým bodem po mnohem intenzivnějším aerodynamickém brzdění doprovázeným samozřejmě i mnohem vyšším přetížením působícím na posádku. Podle odhadů se přetížení při toto přistání pohybovalo kolem nejvyšší hodnoty 9G.

Po přistání navíc zřejmě nefungovaly automatické radiomajáky a z toho také zřejmě vyplynulo pod tlakem událostí učiněné Perminovo obvinění posádky, že se po přistání včas neohlásila. Takové prohlášení totiž postrádá logiku, protože zcela ignorovalo existenci radiomajáků a radarového sledování kabiny po dobu sestupu zemskou atmosférou. Obé však zjevně nefungovaly tak jak mělo. Ve skutečnosti tedy díky tomu vládl první půlhodinu po přistání v řídícím středisku určitý chaos. Většina kontrolorů letu se totiž domnívala, že kabina "přestřelila" přistávací zónu a přistála dále než bylo plánováno. V první chvíli také byly záchranné helikoptéry vyslány na východ, tedy právě tímto směrem. Naštěstí se i v záložní zóně, rezervované právě pro balistický sestup, daleko na západě, nacházela rovněž helikoptéra, která oznámila, že viděli padáky. Nicméně tento tým nemohl loď kvůli nefungujícím radiomajákům najít. Nakonec se musel Malenčenko sám dostat ven z kabiny, ve které po dopadu kabiny na zem visel v sedáku vzhůru nohama, a spojit se s řídícím střediskem pomocí satelitního telefonu. To mu však zabralo téměř půl hodiny od vlastního přistání.

Sestup však byl tak prudký, že loď a padák Sojuzu byly natolik rozpálené , že to způsobilo zahoření porostu kolem lodi a tak posádka ohlásila i kouř v kabině. Naštěstí vítr foukal jiným směrem a místní obyvatelé, kteří k lodi dorazili dříve než záchranné týmy vše uhasili. K tomu samému, tedy zapálení okolního porostu došlo i při podobném "balistickém" přistání loni v říjnu. Tehdy museli kosmonauti dokonce zavřít odvětrávání kabiny a uzavřít hledí skafandrů, aby dýchali čistý vzduch.

To by mohlo svědčit o problémech se současnou kvalitou autopilota Sojuzu i o tom, že tyto varovné příznaky zřejmě nebyly dostatečně analyzovány, zkoumány a hlavně nebyly odstraněny jejich příčiny. Oficiální místa totiž loňské nepříliš podařené přistání do jisté míry zlehčovala.

Tato dvě bezprostředně na sebe navazující selhání, však mohou poskytovat klíč k nějaké jiné běžné příčině v samotném systému. Dlouholetý ruský kosmický novinář Alexanderský Milkus, dopisovatel Moskevského bulvárního denníku Komsomolskaja Pravda, vyzdvihuje právě tento aspekt věci. "Bylo mi řečeno, že v posledních letech byly Sojuzy dokončovány prakticky na poslední chvíli před startem a ve velkém spěchu. Poslední úpravy byly dokončovány skoro v poslední minutě. Není tuto hlavní příčinu problémů?", ptá se Milkus.

Představit si však, co je příčnou tohoto "spěchu", není nijak obtížné. Mezinárodní kosmická stanice má příští rok začít fungovat se stálou šesti člennou posádkou. Raketoplány jsou soustředěny na dokončení ISS a tak doprava posádek závisí na Sojuzech. Rusové tedy museli zdvojnásobit jejich výrobu, ta však u jedné lodi trvá téměř dva a půl roku. Výrobní linka zrychlila na počátku roku 2007 a tak výrobní spěch postihl právě poslední dva lety. Navíc ruská strana potvrdila, že v kosmickém programu dochází k demografickým problémům. Původní "stará garda" odchází pro vysoký věk do důchodu nebo vymírá a tak se do výroby (ale i do projekce, kontroly, řízení atd...) musí přijímat noví pracovníci, kteří ještě nezískali potřebné zkušenosti a návyky a tak zkušenější pracovníci musí pracovat v přesčasech. To vše dohromady by mohlo signalizovat problémy s kvalitou výroby nebo kontroly, ostatně jako v každém jiném průmyslovém odvětví, které se setká s podobným problémem náhlého zvýšení produkce. To však by mělo být výsledkem šetření, do kterého navrhují nezávislí odborníci zapojit i pracovníky NASA.

Podle: msnbc.com

K přistání Sojuzu bylo (a bude) ještě co vysvětlovat

K sobotnímu přistání Sojuzu TMA-11 o více než 400 kilometrů mimo přistávací místo a za téměř destinásobného přetížení asi bude ještě dlouho co vysvětlovat. Vyšetřovací komise sice teprve zahájila svoji práci, ale na určitá vysvětlování už došlo.

Prvním bylo nešťastné  prohlášení Anatolie Perminova, který se uřekl v tom smyslu, že prvotním důvodem závady byla přítomnost dvou žen na palubě. Možná to bylo míněno jako stará námořnická hantýrka, že žena na palubě přináší smůlu, nicméně americká média ho ihned obvinila z diskriminace žen. Vysvětlovat bylo také co místním Kazachům, kterým spadla kosmická loď "za humna" a kteří u ní byli podstatně dříve než záchranné týmy.   Protože Yi So-yeon, jako v podstatě vesmírný turista, ani Američanka  Peggy Whitsonová neumí rusky, zbylo veškeré vysvětlování na Jurije Malenčenka. Stejně mu však místní obyvatelé uvěřili až po příletu záchranných vrtulníků. Malenčenko také na dnešní tiskové konferenci prohlásil, že chyba v přistávacím manévru rozhodně není chybou posádky, jak se objevilo v původních informacích ze soboty.

Malenčenko je také zřejmě lépe trénován než obě ženy, protože zejména Peggy Whitsonová nevypadala ani dnes nijak čile. Ostatně projít po dlouhodobém, prakticky šestiměsíčním,  pobytu ve stavu beztíže desetinásobným přetížením, asi organizmu na vitalitě nijak nepřidá. Také Yi So-yeon, která je na tom fyzicky lépe, přiznala, že měla během sestupu strach, zejména když viděla plameny z tepelného šítu, ale snažila se nedat jej najevo a předstírala, že je vše v pořádku.

Skleníkový efekt by mohl zastavit deskovou tektoniku

Co by mohlo zrušit planetární deskovou tektoniku? Zdá se, že by to mohlo být extrémní zvýšení průměrné teploty atmosféry. Tvrdí to Adrian Lenardic z Rice University v Houstonu v Texasu a jeho kolegové v práci, kterou zveřejnili na straně 14, 2652 vydání magazínu New Scientist z 20. dubna 2008.

Podle nich se zdá, že zvýšená vnější teplota by mohla dokázat deskovou tektoniku zastavit. Pohyb kontinentů by se zastavil, hory by přestaly růst a zemětřesení by zmizela.

Pohyb zemských desek způsobuje pohyb magmatu pod nimi. Pokud by se ale teplota magmatu zvýšila, zaniklo by by tření, které kontinentální desky unáší a to by stačilo k zastavení celé deskové tektoniky. Takový důsledek by mohla mít velmi horká atmosféra, která by zpomalila tepelné ztráty z pláště. Počítačový model Lenardicova týmu ukázal, že takový efekty by nastal, pokud by se průměrná vnější teplota atmosféry zvýšila nad 60 °C. (Viz. článek v Earth and Planetary Science Letters, DOI: 10.1016/j.epsl.2008.03.031 ).

Ačkoli není pravděpodobné, že by k tomu na Zemi mohlo dojít v dohledné budoucnosti, díky člověkem vyprodukované změny klimatu, zdá se, že by se to mohlo stát třeba při obrovském zvýšením sopečné činnosti, např. při probuzení supervulkánů.  Co však nehrozí na Zemi, k tomu mohlo dojít například na Venuši, jejíž vysoká povrchová teplota tak může být důvodem, proč na ní nebyla desková tektonika pozorována.

Sojuz přistál 400 km mimo cíl

Ruský Sojuz se vrátil od Mezinárodní kosmické stanice zpět na Zem, ale nepřistál tam kde měl. Místo skutečného přistání bylo o 418 kilometrů mimo plánované místo. Posádka byla hned na místě přistání prohlédnuta lékařským personálem a byla shledána v pořádku, přesto, že zažila během sestupu atmosférou velké přetížení. Oznámil to mluvčí řídícího střediska.

V Sojuzu byli Yi So-yeon, první Jihokorejská astronautka, vracející se po jedenácti denním letu zpět na Zem spolu s minulou posádkou ISS, Ruským kosmonautem Jurijem Malenčenkem a Američankou Peggy Whitsonovou, která při svém pobytu na ISS překonala všechny dosavadní rekordy NASA v délce pobytu ve stavu beztíže, kde strávila celkem 377 dnů.

"Hlavní věc je, že posádka je naživu a zdravá," řekl Anatolij Perminov, šéf Ruské federální kosmické agentury, když se dozvěděl o odchylce v přistávacím místě. Na místě posádka podstoupila lékařskou prohlídku, protože během přistání zažili až desetinásobné přetížení.

Perminov také řekl, že loď se pohybovala po záložní sestupové dráze, po tzv. "balistické návratové trajektorii", která je mnohem strmější, než běžná sestupová dráha. Důvodem by měla být změna, kterou posádka provedla na poslední chvíli bez konsultace s řídícím střediskem.

Toto přistání tak vytvořilo nechtěný rekord, když překonalo návrat jiné posádky z mezinárodní kosmické stanice loni v říjnu, která přistála v Kazachstánu až 200 km od zamýšleného místa přistání. Vyhledávacím helikoptérám tentokrát trvalo 25 minut, než se k přistávacímu modulu dostaly.

Zrození Měsíce ovlivnilo délku pozemského dne

Obrovská srážka, při které vznikl náš Měsíc možná definovala délku pozemského dne i směr rotace naší matičky Země.

Měsíc podle obecně přijímané teorie, rozvíjející se již od poloviny sedmdesátých let minulého století, vznikl při srážce "Prazemě" s objektem zhruba o velikosti Marsu, nedlouho po vzniku sluneční soustavy, už před 4,5 miliardami let. Při této srážce vznikl mrak trosek, které nakonec splynuly do skalnaté koule, našeho Měsíce.

Dr. Robin Canupová (40), výkonná ředitelka Boulderské kanceláře ředitelství planetárních věd a oddělení kosmických technických věd v Jihozápadním vědeckém institutu, se pokusila zjistit, jestli tento proces ovlivnil i rotaci Země, tedy něco co předchozí modely vzniku Měsíce zatím nebraly v úvahu.

Poslední počítačový model, který Canupová  sestavila a který byl publikován minulý měsíc, řeší pomocí až 120.000 kusů virtuální skály to, co se stalo při a po srážce obou těles. Její model ukázal, že rotace Země pravděpodobně byla před srážkou velmi odlišná od toho co známe dnes (viz. článek v Icarus ). Podle tohoto modelu byla možná osa zemské rotace skloněna mnohem strměji než dnes a celá planeta rotovala mnohem rychleji, když délka dne byla jen něco okolo 4 hodin. Model také ukázal, že směr, ve Země před srážkou rotovala, byl opačný než je dnes.

Pokud Země dříve rotovala tímto způsobem, mělo by být srážkou vyvrženo dostatek materiálu, aby z něj vznikl Měsíc právě té velikosti jakou nyní má, tvrdí Canupová.

Dr. Canupová se modelováním srážek těles zabývá už více než deset let. Kromě několik modelů vzniku pozemského Měsíce, mezi kterými byl i takový, který nepotřeboval srážku s tělesem o velikosti Marsu, zpracovala také impaktní teorii vzniku Galileových měsíců nebo vzniku dvojice Pluto Charon.

Podle: Icarus

Temnou hmotu lze najít i na Zemi

Italští a čínští fyzikové prohlašují, že zařízením umístěným hluboko uvnitř uvnitř hory Gran Sasso v Itálii objevili částice neviditelné temné hmoty. Značná část odborné veřejnosti však zůstává k jejich prohlášení skeptická a zveřejněnému výsledku nevěří, protože jiné experimenty pokoušející se zjistit projevy temné hmoty pozemskými experimenty nic takového nezjistily.

Ve středu 16.dubna na workshopu DAMA (DArk MAtter) v Benátkách, oznámila skupina spolupracujících italských a čínských vědců výsledky svého 4 roky trvajícího výzkumu, již druhé fáze svých dlouhodobých experimentů. Vědci skupiny DAMA prohlašuji, že pozorovali projevy temné hmoty již v roce 2003, ale jiní vědci si mysleli, že jejich výsledky byly jen souhrou statistik. Nové důkazy však mají být průkaznější. "Teď jsme si dostatečně jisti, že zjištěné signály nejsou jen šťastnou statistickou shodou náhod. Znamenají jinou hmotu," říká Francis Halzen, částicový fyzik z Wisconsinské univerzity v Madisonu.

Astronomové věří, že naše galaxie je plná částic temné hmoty, neviditelné a neidentifikovatelné substance, která tvoří téměř 90% hmoty ve vesmíru. Až doposud se existence temné hmoty ve vesmíru odvozovala jen od jejího gravitačního působení na normální hmotu hvězd a galaxií.
Experiment DAMA se ale pokouší sledovat přímé působení částic temné hmoty na Zemi. Experimentální zařízení je umístěno v podzemní laboratoři ležící 1400 metrů hluboko ve skále hory Gran Sasso v Itálii. Vědecký tým při něm hledá záblesky světla v detektoru z jodidu sodného.

Registrované záblesky pochází hlavně z pozadí obyčejných neutronů z radioaktivity v okolních skalách. Některé by však mohly pocházet í od částic temné hmoty. Pokud tomu tak je, pak vědci očekávají, že u této složky uvidí sezónní změny jejich množství, protože rychlost pohybu Země v naší galaxii se mění a závisí na směru jejího pohybu.

Tato teorie předpovídá, že Země by měla bát více vystavena ostřelování částicemi temné hmoty v červnu, kdy se pohybuje skrz galaxii ve stejném směru jak Slunce. V prosinci by takových srážek mělo být méně, protože v tomto období se Země pohybuje v opačném směru.

Intenzivní skepticizmus, to je přesně to, co následovalo, když tým DAMA v roce 2003, přišel s touto teorií, podpořenou první fází jejich experimentu, který běžel 7 let na 100 kilogramovém detektoru. Ale zveřejněné výsledky se setkávaly s intenzivní nedůvěrou, protože žádný z dalších experimentů hledajících temnou hmotu nic takového nezjistil.

Proto tým DAMA opakoval svůj výzkum s novým, větším, 250 kilogramovým detektorem. A teď tvrdí, že mohou svůj výzkum potvrdit, protože nový experiment znovu ukázal sezónní změnu počtu částic narážejících do jejich detektoru. V červnu je tam pozorovatelné nepatrné zvýšení počtu srážek nad průměrnou hodnotu a ve stejném poměru i odpovídající snížení v prosinci.

Tým tvrdí, že nový výsledek je velmi významný, protože šance, že se jednoduše objeví taková náhodná fluktuace jsou menší než jedna k několika miliardám. Také tvrdí, že vyloučili možnost, při které by signál podléhal nějakému systematickému účinku, jako třeba sezónním změnám teploty v podzemní.

Ale Halzen je opatrný. "Diskuzi o tom, zda nejde o nějaký neznámý systematický efekt nevyličuji," říká.

Richard Gaitskell z Brown univerzity v Providence, Rhode Island, USA a účastník jiných dvou experimentů hledajících temnou hmotu, Cryogenic Dark Matter Search (CDMS)) a projekt Xenon, zůstává skeptický, protože žádný z těchto experimentů přítomnost temné hmoty nezaznamenal.

Ale Halzen i Gaitskell souhlasí s tím, že nové výsledky týmu DAMA by mohly pobízet jiné výzkumné týmy, aby se pokusily tyto výsledky zopakovat.

podle: New Scientist

Našel německý školák chybu ve výpočtech NASA?

V úterý zveřejnily německé noviny Potsdamer Neuerster Nachrichten a nedlouho po té i další, zprávu, že třináctiletý německý školák a amatérský astronom Nico Marquardt opravil v rámci své účasti v oblastní vědecké soutěži výpočty NASA ohledně možnosti srážky asteroidu se Zemí. Podle zprávy, kterou převzala řada tištěných i elektronických médií, včetně takových gigantů jako je AFP, vycházel mladík z pozorování Institutu astrofyziky v Postupimi a vypočítal, že pravděpodobnost srážky asteroidu Apophis se Zemí je mnohem, až stonásobně, vyšší, než dříve uváděla NASA. NASA v roce 2005, na základě upřesněných radarových pozorování asteroidu, dospěla k pravděpodobnosti srážky 1:45.000, zatím co Nico ji vyčíslil jen na 1:450. Podle novinářů měl totiž gymnazista vzít v úvahu i riziko, že Apophis při svém těsném průchodu kolem Země dne 13. dubna 2029 narazí na jeden nebo i na několik satelitů obíhajících okolo naší planety ve vzdálenostech okolo 35.880 kilometrů nad povrchem. Pokud by se, podle Nica, asteroid v roce 2029 s takovou družicí srazil, změnilo by to jeho dráhu natolik, že by se už při dalším svém návratu v roce 2036 dopadl na povrch Země.

Podle novinové zprávy se NASA i Marquardt shodují v tom, že pokud by asteroid kolidoval se Zemí, pak by tento objekt o průměru 320 metrů a hmotnosti 200 miliard tun, při pádu do Atlantického oceánu vytvořil rázovou vlnu, která by zvedla obrovské vlny tsunami na obou březích oceánu. Ty by pak zpustošily nejen pobřeží, ale i velké plochy vnitrozemí. Obrovská mračna prachu by zatemnila na dlouhou dobu oblohu a vyvolala tak velké ochlazení.

Co je tedy na tomto příběhu pravdivé?

1. Nico Marquardt je skutečný (na snímku),
2. Apophis se v roce 2029 skutečně přiblíží k Zemi na vzdálenost menší než je výška dráhy geostacionárních satelitů,
3. Srážka Země s asteroidem Apophis by skutečně znamenala katastrofu globálního rozměru.

Ostatní je pravděpodobně novinářskou kachnou, která zavání neověřenými údaji.

NASA, která údajně potvrdila pravdivost hochových výpočtů, se od toho ústy Dona Yeomanse distancovala. Frank Spahn z Postupimské univerzity, který s chlapcem počátkem roku skutečně o problému hovořil, upřesnil, že mu pouze obecně vysvětloval problémy vzájemného gravitačního působení 3 až 4 těles a byl nemile překvapen spojením svého jména s novinovým příběhem.

Navíc, i když se Apophis skutečně přiblíží k Zemi na menší než geostacionární vzdálenost, bude to v místě, kde se žádné geostacionární družice principiálně nenachází. Nad rovníkem, kde jsou umístěny, se již Apophis bude pohybovat ve vzdálenosti kolem 51.000 km od povrchu, při nejistotě ± 1.500 km. V této výšce tedy všechny geostacionární družice bezpečně mine. Navíc nehrozí ani srážka s Měsícem.

Posledním problémem příběhu je, že Nicova práce existuje jen jako výtisk, protože disk s výpočty, díky jimž ke svým závěrům dospěl, byl údajně napaden počítačovým virem i tím, že o úspěchu Nicovy práce v soutěži nerozhodovali skuteční experti na danou problematiku.

Zdá se tedy, že bublina brzy splaskne, i když, přiznejme si, dokonce i 1:450 je docela dobrá jistota, že se nic nestane. 1:45.000 je však rozhodně mnohem lepší.

Mise Cassini pokračuje

NASA prodlužuje mezinárodní misi Cassini-Huygens o další dva roky. Historické objevy tohoto kosmického plavidla a způsobily převrat v našich znalostech o Saturnu a jeho měsících.

Původně byla mise Cassini naplánována jen do července 2008. Nově oznámené dvouleté prodloužení znamená dalších 60 dodatečných oběhů okolo Saturnu a s tím souvisejících průletů okolo jeho exotických měsíců. Sonda vykoná dalších 26 blízkých průletů kolem Titanu, sedm kolem Enceladu, Dione, Rhea a Helene budou míjeny jednou. Prodloužená mise bude rovněž pokračovat ve studiu Saturnových prstenců, magnetosféry i planety samotné.

"Kosmické plavidlo funguje výjimečně dobře, tým je vysoce motivovaný, tak jsme všichni vzrušeni vyhlídkou na další dva roky," řekl Bob Mitchell, programový manažer mise Cassini v NASA Laboratoři tryskového pohonu v Pasadeně, Kalifornie.

Na základě objevů sondy si vědci myslí, že pod povrchem Enceladu může být kapalná voda a proto bude tento malý Měsíc, o velikosti desetiny Titanu a sedminy pozemského Měsíce, jedním z nejprioritnějších cílů prodloužené mise.

Sonda Cassini objevila gejzír vodního ledu tryskající z povrchu Enceladu. Gejzír tryská do vzdálenosti třikrát převyšující průměr měsíce a doplňuje led v Saturnových prstencích. V prodloužené misi se sonda dostane při jednom z průletů na vzdálenost pouhých 25 kilometrů od jeho povrchu.

Pozorování Saturnova největšího měsíce Titan, poskytla vědcům záblesk toho, jak možná vypadala Země, než se na ní vyvinul život. Nyní věří, že Titan má mnoho dalších paralel se Zemí, včetně jezer, řek, kanálů, dun, deště, sněhu, mraků, hor a možná i vulkánů.

"Když jsme navrhovali původní dráhu letu, opravdu jsme nevěděli co najdeme, obzvláště na Enceladu a Titanu," řekl Dennis Matson, vědecký pracovník projektu. "Toto její prodloužení je odpovědí na nové objevy a dává nám šanci najít víc."

Jezera, řeky a déšť na Titanu nejsou stejné jako ty pozemské. Jsou složeny z metanu a etanu o teplotách minus 180 stupňů Celsia. Ačkoli Titanova hustá atmosféra brání pohledům na povrch Cassiniho radarem o velkém rozlišením, pokrytí povrchu a jeho zobrazování infračerveným spektrometrem nakonec dalo vědcům lepší pohled.

Další aktivity Cassiniho vědeckého týmu zahrnou sledování sezónních změn na Titanu a Saturnu, pozorování jedinečných jevů v prstencích, například když v roce 2009 bude Slunce zářit v rovině prstenců nebo zkoumání nových míst uvnitř Saturnovy magnetosféry.

Cassini během téměř čtyřech roků poslal od Saturnu k Zemi téměř 140.000 snímků a data získaní během 62 oběhů kolem Saturnu, 43 blízkých průletů kolem Titanu a dalších 12 kolem ostatních ledových měsíců.

Více než 10 roků od startu a téměř čtyři roky po vstupu na oběžnou dráhu kolem Saturnu je sonda v dobrém stavu. Tři z jeho vědeckých přístrojů sice mají drobné obtíže, ale jejich dopad na vědecká pozorování je minimální. I po ukončení prodloužené mise bude mít ještě kosmické plavidlo dostatek pohonných hmot i pro potenciální třetí fázi své činnosti. Data získaná při prodloužené misi by pak mohla položit základ pro nové mise k Titanu a Enceladu.

Sonda Cassini odstartovala z mysu Canaveral na Floridě 15.října 1997, během sedmileté cesty k Saturnu, urazila více než 3,5 miliardy kilometrů.

Podle: NASA

Rusko pro let na Mars testuje i opice

Určitě nikdy nepronesou Gagarinovo slavné "Pojechali" (Пοехали), ovšem opice ze Soči už dříve prokázaly, že jsou cennými průkopníky cest do kosmu. Teď se dokonce připravují na cestu k Marsu.

Makak tedy bude první živou bytostí, která na vlastní kůži okusí kosmické záření, které představuje velké riziko pro astronauty - nebo rusky kosmonauty - při jejich cestě na Rudou planetu.

Ústav lékařské primátologie v Soči poblíž Černého moře, má bohatou a slavnou historii zahrnující i Ruskou, dříve sovětskou, éru dobývání kosmu.

"Lidé a opice mají přibližně stejnou citlivost na malé i velké dávky záření, " vysvětluje ředitel ústavu Boris Lapin. "Proto je lepší experimentovat s makaky, než se psy nebo jinými zvířaty."

Ústav proto vybere makaky, kteří by mohli nakonec letět na Mars ještě před lidmi. Po dvou letech experimentů bude letos 40 nejvhodnějších opic posláno do Institutu biomedicinální problematiky v Moskvě, kde se zkoumá letecká biomedicína.

Experimenty s opicemi budou probíhat ve stejné době jako projekt Mars 500. Tento projekt, který má začít počátkem příštího roku, bude simulovat podmínky meziplanetárního letu, když dobrovolníci budou muset strávit 17 měsíců v modelu "kosmické lodi" letící na Mars, i když skutečná výprava na Marsu se pravděpodobně neuskuteční ještě nejméně dalších 10 let.

Vědci chtějí, navíc k účinkům radiace, zjistit i to jak opice budou reagovat na dlouhodobý stav beztíže, osamocení a speciální dietu ze šťáv a čistého jídla.

Vedoucí experimentu Mars 500, Viktor Baranov říká, že k tomu, aby se uskutečnil let na Mars, by mělo stačit asi 520 dnů, 250 dnů tam, 250 dnů zpátky a přibližně měsíc na přistání a pobyt na Marsu.

Dnešní Rusko je jedna z mála zemí, kde se provádí experimenty na primátech.  "Lidstvo obětuje ročně více než 100 milionů zvířat ve jménu zdraví a krásy. Je čas myslet na alternativy k experimentům se zvířaty," říká Andrej Zbarsky z mezinárodní skupiny ochrany přírody - WWF (World Wildlife Fund). Jsem si jist, že vědci zopakují příběh Laiky, prvního psa v kosmu. Dnes není žádným tajemstvím, že tento pes zemřel na nervový stres nedlouho po startu a jeho mrtvé tělo pak obíhalo na oběžné dráze po dva týdny." 

Pozn. Shodou okolností byl byl minulý týden Lajce odhalen ve vojenském výzkumném zařízení  nedaleko Moskvy památník s její sochou (vpravo). Zprávy o tom, jak její let probíhal se liší. Oficiální zpráva říká, že Lajka na oběžné dráze žila přibližně týden a poté byla dálkově provedena euthanasie, neoficiální zpráva říká, že Lajka zemřela na přehřátí organizmu několik hodin po navedení na oběžnou dráhu. Zda je pravdivá oficiální či neoficiální verze však není podstatné, protože pro tohoto zvířecího průkopníka nevedla cesta zpět. Její loď nebyla, tak jako tak, vybavena pro návrat na povrch Země.   

Ředitel Lapin připouští, že jeho ústav obdržel jisté námitky od evropských kolegů znepokojených pokusy na zvířatech, ale výzkumná pracovnice ústavu, Anaida Shaginyanová, říká: "Soucítím s opicemi, mohou zemřít, ale tyto experimenty jsou nezbytné k ochraně života kosmonautů, kteří v budoucnosti poletí na Mars."

Sočský ústav má svůj vlastní plemenný program makaků a tak je nemusí lovit v divočině. Dvanáct z těchto makaků už letělo v ruských nebo sovětských kosmických lodích. První se do kosmu podívali v roce 1983 Abrek a Bion. Po pětidenním letu přistáli v Kazachstánu a po rehabilitaci se vrátili zpět do tlupy. O dva roky později opice Verny a Gordy strávily v kosmu sedm dnů. Po dalších dvou letech, v roce 1987, strávily na oběžné dráze opice Dryoma a Jeroša celé dva týdny.

Později následovaly další dvou až třítýdenní lety v roce 1989, 1992 a 1996. Poté byl projekt pro nedostatek peněz zastaven. Současné experimenty probíhají na Zemi a stav beztíže jen simulují.

Hvězdou ústavu je šesnáctiletý samec Krosh (na snímku), který je kosmickým veteránem z letu v roce 1992.  "Krosh je už asi 60ti letý stařík, pokud přepočítáme jeho opičí věk na lidský život. Je však stále velmi aktivní. Výborně reaguje na potravu a stále ho zajímají  i jeho opičí partnerky," říká paní Shaginyanová.  "Po rehabilitaci, kterou podstoupil po návratu z kosmu, zplodil řadu zdravých potomků. A to je důkaz, že kosmický let jeho zdraví nijak neublížil," dodala s úsměvem.

Podle: zpravodajských agentur

 14. dubna 2008

Detailní mapy měsíčního povrchu od mise SELENE

První souhrnné výsledky japonské orbitální měsíční mise SELENE byly prezentovány ve formě zatím nejdetailnějších map Měsíce. Nová sbírka map o velmi vysokém rozlišení zahrnuje mapy jak s topologickými daty tak mapy minerálního složení povrch. Mapování minerálního složení povrchu se zaměřovalo na umístění kritických nalezišť uranu, thoria a draslíku, protože tato naleziště mohou být podstatným argumentem pro plánovače budoucích misí s lidskou posádkou a pro úvahy o dlouhodobějším osídlení Měsíce. Pohled na měsíční povrch s tak jemnými detaily je údajně velmi působivý. Zatím bylo použito šest milionů referenčních bodů a další budou následovat.

Orbitální sonda SELENE byla vypuštěna 14. září 2007 z kosmodromu Tanegashima Space Center, pomocí nosné rakety H-IIA. Název mise SELENE vychází z anglického názvu SELenological a ENgineering Explorer, ale SELENE je zároveň i řeckým měsíčním božstvem. Sonda byla navedena na orbitu Měsíce 3. října 2007 a 21. prosince 2007, po sérii testů a příprav začala s vědeckými operacemi. Od té doby, kosmické plavidlo používalo široké spektrum svých pozorovacích prostředků k tomu aby zachytilo charakteristiky povrchu Měsíce, včetně analýzy rozložení minerálů. Od doby programu Apollo jde o nejrozsáhlejší studie povrchu našeho souputníka.

Podle tiskové zprávy JAXA, jsou tyto nové mapy až desetkrát přesnější než všechny předchozí. Použití laserového výškoměru (LALT), umožňuje převést měření na 3D data a následně pak na tvary povrchu. Výsledkem tak je vůbec nejpokročilejší a nejpodrobnější zobrazení povrchu jiného kosmického tělesa než je Země.

Pokud by jste se tedy v budoucnu chystali na Měsíc, nezapomeňte si přibalit nejnovější vydání map, výsledků práce sondy SELENE.

Podle: Universe today, JAXA

 12. dubna 2008

12.dubna

Tento den se nesmazatelně zapsal do historie lidstva jako den, kdy člověk poprvé překonal gravitaci země a vstoupil do kosmického prostoru.

12. dubna 1961 se sovětský kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin stal prvním člověkem, který se vypravil do kosmu. Jeho na dálku řízená loď Vostok 1 odstartovala z kazašského kosmodromu Bajkonur a jednou obletěla Zemi po oběžné dráze ve výšce něco přes 300 kilometrů. Byl prvním člověkem který se na Zemi podíval z takové výšky a jeho komentář tenkrát zněl: "Obloha je velmi tmavá, Země je modravá. Všechno je vidět velmi zřetelně."

Gagarin se narodil 9. března 1934, a než byl v roce 1960 vybrán do první skupiny kosmonautů, byl armádním pilotem předtím. Díky svému historickému letu se stal mezinárodním hrdinou a legendou a do kosmu se už nikdy nevrátil. Tragicky zahynul spolu s leteckým instruktorem o sedm let později, 27.března 1968, když jejich proudové letadlo MIG během cvičného letu havarovalo. Gagarin byl jako hrdina Světského svazu pohřben u Kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.

V historických přehledech letů do kosmu figuruje ještě jedno datum 12. dubna. V tento den, jen o dvacet let později, roku 1981, vypustila NASA do kosmu svůj první raketoplán.

Další dvě nej - nejchladnější hnědý trpaslík a nejmenší extrasolární planeta

Tento týden byly ohlášeny opět další dvě nej mezi planetami a nejmenšími hvězdami. Nejchladnější hnědý trpaslík a nejmenší extrasolární planeta.

Mezinárodní tým vedený francouzskými a kanadskými astronomy objevil zatím nejchladnějšího hnědého trpaslíka v historii. Výsledky jejich práce budou publikovány v Astronomy & Astrophysics. Tento objev byl umožněn spojeným výkonem několika dalekohledů světové třídy, Canada France Hawaii Telescope (CFHT) a Gemini North Telescope, oba na Havaji a ESO/NTT umístěný v Chile.

Jméno tohoto hnědého trpaslíka je nezapamatovatelné CFBDS J005910.83-011401.3, bude se mu proto říkat poněkud méně krkolomně CFBDS0059. Jeho povrchová teplota je jen asi 350°C a jeho hmotnost je asi 15 až 30 krát vyšší než hmotnost Jupiteru, největší planety naší sluneční soustavy. Vzdálen je od Země asi 40 světelných roků a je osamocen, tedy neobíhá kolem další hvězdy.

Na snímku vlevo: hnědý trpaslík CFBDS0059 (červený bod nahoře uprostřed) a jeho spektrum v blízké infračervené oblasti (nejnižší křivka), která naznačuje přítomnosti čpavku. Kredit: A&A

Hnědí trpaslíci se velikostí řadí někam mezi hvězdy a obří planety. Jejich hmotnost bývá obvykle méně než 70 hmot Jupiteru. Kvůli této nízké hmotnosti je jejich vnitřní teplota příliš nízká na to, aby udržela termonukleární reakce po delší dobu. Na rozdíl od hvězdy, jakou je naše Slunce, která spaluje po většinu svého života vodík a z tohoto důvodu si udržuje stálou vnitřní teplotu, hnědý trpaslík od svého zrození, po celý další život, už jen chladne a chladne.

První hnědí trpaslíci byli objeveni v roce 1995. Od té doby, se postupně přicházelo na to, že tento typ hvězdného objektu sdílí mnohé vlastnosti s obřími planetami, třebaže jisté rozdíly zůstávají. Například mračna prachu a aerosoly, stejně jako velká množství metanu, to vše bylo objeveno jak v jejich atmosférách (u těch nejchladnějších), stejně tak jako v atmosférách Jupiteru a Saturnu. Dva hlavní rozdíly však zůstávají.

Prvním je, že u hnědých trpaslíků se voda nachází vždy v plynném stavu, zatímco u obřích planet kondenzuje a mění se na vodní led, druhým byla, až doposud, absence čpavku, který je naopak hlavní složkou Jupiterovy atmosféry. Nově objevený hnědý trpaslík CFBDS0059, se tedy mnohem víc podobá obří planetě, než jiné ze dvou známých tříd hnědých trpaslíků, a to jak kvůli jeho nízké povrchové teplotě, tak kvůli přítomnosti čpavku.

Zatím se rozlišovaly jen dvě třídy hnědých trpaslíků. Třída L s teplotou od 1200 do 2000°C, která má ve své horní atmosféře mračna prachu a aerosoly a třída T s teplotu nižší než 1200°C, která má, díky obsahu metanu vznikajícího v jejich atmosférách, velmi různá spektra. Protože CFBDS0059 obsahuje v atmosféře i čpavek a má mnohem nižší teplotu než trpaslíci třídy T, mohl by se stát modelem pro novou třídu hnědých trpaslíků označenou jako Y. Tato nová třída by se pak stala chybějícím článkem mezi nejteplejšími obřími planetami a nejchladnějšími hvězdami.

Jako druhé nej oznámili ve středu Španělští astronomové objev doposud nejmenší planety mimo naši sluneční soustavu. Planeta "GJ 436T" se nachází jen 30 světelných roků od Země. Byla objevena novou technikou, která podle objevitelů dovolí za méně než 10 let najít i první planetu opravdu podobnou Zemi jak co do hmotnosti, tak co do oběžné dráhy. Řekl to vedoucí objevitelského týmu Ignasi Ribas, ze Španělského vědeckého výzkumného ústavu CSIC.

Ribasův tým ji objevil rekordní planetu díky jejímu gravitačnímu působení na ostatní planety objevené už dříve kolem jedné z hvězd v souhvězdí Lva.

"GJ 436T" má jen pětkrát větší hmotnost než Země a to z ní dělá nejmenší extrasolární planetu, z těch zhruba 300, které byly až doposud nalezeny, řekl Ribas, když ohlašoval objev. Počáteční výpočty indikovaly, že "GJ 436T" se otočí kolem osy jednou za 4,2 pozemské dny a oběhne kolem své hvězdy jednou za 5,2 dne.

Nová planeta je tedy díky těmto parametrům neobyvatelná. Obíhá kolem svého slunce příliš blízko na to aby mohla hostit život. K tomu musí mít planeta hmotnost podobnou Zemí, kapalnou vodu na povrchu, dýchatelnou atmosféru a také podobnou proporci orbitální vzdálenosti od své hvězdy jakou má Země od Slunce. Jednoduše řečeno, musí se nalézat v obyvatelné zóně.

Bylo před Velkým třeskem dvojče našeho vesmíru?

Až donedávna považovali astrofyzici dotazy na to, co se stalo nebo co bylo před Velkým třeskem (Big Bang) za téměř posvátné. Všeobecná teorie relativity tam nedosáhla. Jakmile jste se dostali do času T=0, juklo na vás nekonečno, samé nuly nebo chyby a tak otázka sama nedávala z vědeckého pohledu žádný smysl.

Před pár lety se ale vynořila nová teorie Loop Quantum Gravity (LQG), neboli teorie smyčkové kvantové gravitace. Tato teorie navrhuje možnost "kvantového skoku" (případně odrazu), kde náš vesmír pochází ze zhroucení vesmíru předchozího. K takové teorii scházela už jen odpověď na otázku, jak vlastně ten předchozí vesmír vypadal.

Nyní ale fyzikové Alejandro Corichi z mexické Universidad Nacional Autónoma de México a Parampreet Singh z Perimeter Institute for Theoretical Physics v Ontariu v Kanadě, vyvinuli zjednodušený model LQG, který dává překvapivou odpověď. Vesmír před Big Bangem (možná) vypadal velmi podobně jako ten náš.

"Význam tohoto konceptu je v tom, že to odpovídá na otázku, co se stalo vesmíru před Big Bangem," řekl o jejich teorii Singh. To zůstávalo záhadou pro modely, které řešily singularitu Big Bangu, tedy to, zda na druhé straně Velkého třesku byla kvantová pěna nebo klasický prostoročas. Pokud by to, například, byla kvantová pěna, tedy stav, ve kterém částice nedělají to, co od nich očekáváme, všelijak se vlní, mění se jedna ve druhou, přecházejí z částic ve vlnění a zpět v nejmenším představitelném mikrosvětě, kde neplatí nahoru, dolů, vlevo nebo vpravo, a dokonce ani dříve nebo později, pak bychom neuměli mluvit o žádném prostoročasu, ani si představit čas. Studie Corichiho a Singha však ukazuje, že vesmír na druhé straně singularity je velmi klasický, jako ten náš.

Jejich teorie staví na předchozích výzkumech, ovšem s důležitými rozdíly. Minulý rok Martin Bojowald, fyzik na Penn State, použil zjednodušenou verzi LQG k tomu, aby ukázat, že vesmír "na druhé straně" může existovat. I když tento model produkoval platnou matematiku, žádná pozorování našeho současného vesmíru podle něj nemohla vést k porozumění stavu před Big Bangem, protože přes velký třesk z něho nic nezůstalo zachováno. Bojowald to popsal jako jakousi "kosmickou ztrátu paměti."

Ale Corichi a Singh modifikovali zjednodušenou teorii LQG ještě dál, přiblížením se ke klíčovým rovnostem, pojmenovaným kvantové omezení. Při použití jejich verze, nazvané sLQG, pak výzkumníci ukazují, že relativní fluktuace množství a hybnosti předchozího vesmíru zůstávají zachovány i přes kvantový skok a velký třesk.

"Znamená to, že dnešní vesmír bude mít dvojče se stejnými zákony fyziky, a co je zvláště zajímavé, i se stejnou představou o čase jako je ta naše," říká Singh.  "Zákony fyziky se nezmění, protože vývoj je vždy jednotný (unitární) a ubírá se tou nejlepší (v orig. nejhezčí) cestou, kterou se kvantový systém může vyvíjet.  V naší analogii nám tedy bude připadat stejný, stejně jako dvojče, na které se díváme z dálky. Nebude je možné od sebe nijak rozeznat."

Znamená to, že náš dnešní vesmír, zhruba 13.7 miliardy roků po svém vzniku, by měl mnoho shodných vlastností s vesmírem ve stejnou dobu před před kvantovým skokem. V jiném smyslu, náš vesmír má zrcadlový obraz sebe sama, s Big Bangem jako linií souměrnosti.

"Ve vesmíru před kvantovým skokem budou všechny hlavní rysy stejné," řekl Singh. "Bude zachovávat stejné dynamické rovnosti, stejné Einsteinovy rovnice. Náš model předpovídá, že k tomu dojde, když se vesmír zvětší asi na 100 násobek Planckova rozměru (10^-35 m).  Stejný bude i obsah hmoty a ta bude mít stejný vývoj. Pokud bychom sledovali smršťující se pre-vesmír, bylo by to, jako bychom se dívali nazpět v čase."

Corichi a Singh vypočítali, že změny v relativních fluktuacích skrz kvantový skok jsou menší než 10^-56,  číslo které může být dokonce ještě menší pro vesmíry, které se zvětšily na 1 megaparsek a více. Pro ilustraci, náš vesmír má rozměr někde mezi 3.000 a 6.000 megaparseky.

Jak ale výzkumníci vysvětlují, identické dvojče vesmíru nemusí být nutně shodné ve všech detailech.  Například určitě neobsahuje stejné osoby, které by žily stejný život.  Singh však vysvětluje, že v jejich teorii existuje ještě mnoho otázek možných detailů takového "zrcadlového" vesmíru.

"Největší otázkou zůstává, zda tyto vlastnosti přetrvají, když uvážíme komplexnější situace. Například, zda některé struktury prezentované v předcházející vesmíru, jako třeba galaxie, se "otisknou" do nového rozpínajícího se vesmíru a dají tak vzniknout zcela identické struktuře nebo struktuře právě jen "podobné".  Například, by se mohlo stát, že v předcházející vesmíru by galaxie vznikaly jiným způsobem, a tak by mohly mít na "druhé straně" jiné rozmístění. Až ale zcela porozumíme těmto modelům, budeme schopni odpovědět i na to."

Nakonec by nám Corichiho a Singhův model dokonce mohl odpovědět na otázku,  jak bude vypadat vesmír v budoucnosti. Závisí to na tom, jak rychle se náš současný vesmír rozpíná, protože to nakonec určí i jeho osud. Je zde tedy možnost zevšeobecnění modelu předpovídajícího opětovné zhroucení našeho vlastního vesmíru.

"Takový vesmír by pak mnohokrát změnil z jedné své existence do jiné," řekl Singh. "Je také možné, že tyto vesmíry budou ve svých různých podobách identické."

Studie obou vědců na toto téma bude publikována v příštím vydání Physical Review Letters.

Uherskobrodské orloje v TV NOE Dnes, 10.4.2008 v 17:30, vysílá TV NOE 12. díl seriálu - MUZEUM VE FILMU, pořad o délce 59 min, ve kterém budou rozhovory s RNDr. Jiří Žalmanem (MK ČR) a Prof. Rudolfem Adler (FAMU). Pořad moderuje Robert Tamchyna (ČRo Leonardo). Během pořadu budou promítnuty filmy "Restaurování obrazu", "Kufr plný vzpomínek" a "Uherskobrodské orloje" (Muzeum J. A. Komenského, Uh. Brod). Na posledním filmu spolupracovala i naše hvězdárna, které byl jeden z orlojů odkázán. Více v článku Orloje. premiéra: čtvrtek  10. dubna 2008 17:30 1. repríza: pátek    11. dubna 2008 08:05 2. repríza: sobota  12. dubna 2008 09:45 3. repríza: úterý    15. dubna 2008 22:35 4. repríza: středa  16. dubna 2008 08:45

Sojuz TMA-12 úspěšně odstartoval

Dnes, v úterý 8.dubna, ve 13:16 SELČ, úspěšně odstartovala raketa Sojuz TMA-12, se tříčlennou posádkou na palubě, směrem k Mezinárodní kosmické stanici. Trojici na palubě tvoří první jihokorejská astronautka So - Yeon Yi (29), letecký inženýr Oleg Kononěnko (43) a syn známého ruského kosmonauta Sergej Volkov (34).

Raketa odstartovala z vyschlé kazašské stepi poseté troskami desítek let úspěšných i neúspěšných startů, ze stejné startovací rampy ze které odstartoval v roce 1961 ke svému prvnímu letu i legendární Jurij Gagarin. Výročí jeho letu oslaví astronauti na palubě ISS 12. dubna.

So - Yeon Yi, která byla k letu vybrána z přibližně 36.000 uchazečů, se na zem vrátí 19. dubna spolu se stávající posádkou ISS Peggy Whitsonovou a Juriem Malenčenkem. Volkov, který je armádním pilotem, letí dnes do kosmu poprvé, přesto, že se již účastnil tréninku na 11. a 13. posádku ISS. Kononěnko je rovněž kosmickým nováčkem. Trénoval však již pro lety posádek 9. a 11.

Kosmická loď dosáhla oběžné dráhy za méně než 10 minut od startu a brzy po té rozložila antény a sluneční články.

Mléčná dráha v roli galaktického kanibala

Proud trosek napříč velkou částí oblohy, to je výsledek intergalaktického kanibalismu. Zdokumentovali jej výzkumníci z Australské národní univerzity (ANU). A není to podle nich poprvé co měla naše galaxii jednoho ze svých sousedů na snídani.

Astronomové z ANU identifikovali obrovský proud trosek, které byly vyrvány z malé galaxie místní skupiny naší Mléčnou dráhou. Svůj objev publikovali v dubnovém vydání Astrophysical Journal.

"Hvězdy, které jsme našli, byly vytrženy z trpasličí galaxie Sagittarius," říká vedoucí týmu autorů Dr. Stefan Keller (vpravo). Jak říká Keller, trpasličí galaxie Sagittarius je kosmickou lehkou váhou, její hmotnost je 10.000 krát menší než váží naše Mléčná dráha. To jí dovolilo přiblížit se příliš k naší galaxii a zaplatit za to roztrháním a vytržením části svých hvězd.

Kusy trosek z galaxie Sagittarius se táhnou přes celou oblohu, ale přímému pohledu jsou skryty mezi nespočetnými hvězdami na okraji Mléčné dráhy. K tomu, aby tento proud trosek Dr. Keller a jeho kolegové, profesor Gary Da Costa, profesor Brian Schmidt a PhD studenti Simon Murphy a Sayuri Prior vystopoval, museli se probrat více než 15.000 snímky oblohy, na kterých hledali velmi vzácný druh pulzujících proměnných hvězd typu RR Lyrae.

Tyto hvězdy mění svůj jas tím, že se zvětšují a zmenšují. "Ohromné na tom je, že RR Lyrae září všechny stejně, a tedy když nějakou objevíme, pak jsme schopni odvodit její přesnou vzdálenost," řekl Dr.Keller.

Přínos současného objevu je v tom, že výzkumný tým byl schopen vystopovat rozsah pozůstatků po nebohé galaxii, v délce přesahující 150.000 světelných roků, tedy mnohem více než  všechny dřívější studie. "Nově pozorovaná místa trosek jsou obzvláště vzrušující tím, že nám nabízejí vynikající šanci na změření hmotnosti a tvaru Mléčné dráhy," říká Dr. Keller.   "Víme, že Mléčná dráha obsahuje zhruba desetkrát více hmoty než kolik jí můžeme vidět. To podporuje myšlenku o přítomnosti záhadné temné hmoty. Tu sice nemůžeme vidět samotnou, ale naše studie může odhalit efekty jejího gravitačního působení na trpasličí galaxii Sagittarius."

Doposud se většinou předpokládalo, že Mléčná dráha měla "dlouhodobou dietu" a nechávala okolní menší galaxie během své existence na pokoji. Na počátku své existence se ale slučování, jako je toto, vyskytovalo mnohem častěji a podstatně přispělo k dnešní celkové hmotnosti Mléčné dráhy, říká Dr. Keller. "Mléčná dráha slupla trpasličí galaxii Sagittarius jako zákusek, na zakončení velkolepé hostiny."

Výzkum je založen na datech získaných Velkým Melbournským Teleskopem na ANU observatoři Mt. Stromlo.

Podle: info.anu.edu.au

Odstartuje Giove B

Evropská komise včera oznámila, že 27. dubna 2008 odstartuje z Kazachstánu druhá experimentální družice evropského globálního navigačního systému Galileo.

Družice s názvem Giove B odstartuje z kosmodromu Bajkonur pomocí rakety Sojuz v ranních hodinách poslední dubnové neděle nejspíše přesně, ovšem o celý rok později než se dříve předpokládalo.

Radovan Zerjav, Slovinský ministr dopravy, jehož země právě teď předsedá Evropské komisi, ale vyjádřil přesvědčení, že se podaří do roku 2013 zpoždění dohnat a předat Evropanům vysoce kvalitní navigační službu.

Práce na projektu běží již pět let, ale v minulém roce byly přerušeny pro rostoucí náklady a neujasněné financování. Tento měsíc však má být Evropským parlamentem přijat plán GIP (Galileo Interinstitutional Panel) a tak je naděje, že dva experimentální satelity bude za čas následovat na oběžnou dráhu ve výšce 20.000 kilometrů dalších přibližně 30 družic.

Pozorujte ISS a Iridium

Pokud se chcete večer ještě podívat na jasné přelety Mezinárodní kosmické stanice, nyní i s připojenou Evropskou transportní  lodí ATV, musíte si pospíšit. Večerní přelety ustanou 12. dubna, počátkem května se přestěhují na ranní oblohu a opět večer je znovu uvidíme až od 28. května. Časy a parametry přeletů pro pozorovací místo Uherský Brod jsou v následující tabulce. Podobné časy přeletu platí pro celou republiky, odchylka není příliš významná.

Jestliže se s přelety ISS na čas rozloučíme, neopustí nás naopak velmi jasné, i když podstatně kratší události nad našimi hlavami. Jsou jimi záblesky komunikačních družic systému Iridium, intenzivní, několikasekundové zjasnění družice, jak se od ní sluneční paprsky odrazí směrem k pozorovateli. Zde již, vzhledem k délce a povaze záblesku, hraje geografická poloha pozorovatele důležitější roli. Kde k záblesku dochází  a jak bude jasný a dlouhý je patrné z parametru "Vzdálenost od středu záblesku" (Distance to flare centre). Rozumně lze sledovat záblesky, jejichž vzdálenost od vás, měřeno na horizontálně na povrchu Země, nikoliv k družici, příliš nepřesáhne 100 km.  Z předpovědí na www.heavens-above.com jsme pro vás vybrali jen ty divácky zajímavější, večerní, přelety. Budete-li ale chtít, nebo muset,  ponocovat, záblesky těchto družic můžete ještě hojněji pozorovat od cca 2 hodin až do rána.