NASA opravuje rampu 39A, příprava mise k Hublu zatím běží podle plánu

V pátek minulý týden začaly práce na opravě poškozené části odpalovací rampy 39A Kennedyho kosmického centra. Rampa byla poškozena 31. května během posledního startu raketoplánu. Ve čtvrtek 26. června schválili manažeři NASA plán oprav, které by měly být ukončeny nejpozději třetí týden v srpnu. Neměl by tak být ohrožen let raketoplánu Atlantis na opravnou misi k Hubbleovu dalekohledu, jejíž start je aktuálně plánován na 8. října. Pokud opravy proběhnou v pořádku, přesun Atlantis na startovací rampu by měl proběhnout 29. srpna.

Během květnového startu raketoplánu Discovery se z kanálů odvádějících plameny startujícího stroje uvolnilo asi 3.500 ohnivzdorných cihel obezdívky v severovýchodním kanálu. Radiolokátor ukázal, že některé z těchto cihel byly z kanálu doslova vystřeleny rychlostí až 1100 km za hodinu. NASA ale popřela, že by to mohlo raketoplán ohrozit, protože počítačové simulace ukázaly, že žádná z cihel neletěla vzhůru a proto raketoplán nebyl v nebezpečí.

Finanční náklad na opravu byl odhadnut na méně než 2,7 milionu dolarů. Detailní prohlídka místa poškození ukázala, že mnoho kotev používaných k uchycení ohnivzdorných cihel do metrové betonové zdi bylo za desetiletí působení tlaků a chemického složení plynů z raketových motorů silně erodováno. Epoxidová pryskyřice používaná následně pro zabezpečení cihel ve zdi byla degradována. Výsledkem toho bylo, že vnější cihlová zeď  nebyla pevně uchycena k základové betonové zdi, kterou měla chránit.

Proto budou uvolněné cihly odstraněny, beton bude pokryt ocelovou síťovinou a nastříkán ohnivzdorným materiálem, který se používá na deflektory rozptylující plameny přímo pod raketovými motory.

Opravářský tým pracující ve dvou desetihodinových směnách denně očekává, že všechny cihly odstraní do 19. července, pak postaví ocelovou síť a aplikuje ohnivzdorný nástřik Fondue Fyre. Opravený příkop pak bude kontrolován po každém startu až do roku 2010, kdy raketoplány ukončí svoji činnost.

Další rampa pro starty raketoplánu, 39B, má zřejmě podobné problémy, žádné opravy ale u ní ale nejsou plánovány, protože všech 10 zbývajících letů raketoplánu má podle plánu odstartovat z rampy 39A. Na rampě 39B bude mít NASA pouze připraven záložní raketoplán pro případnou záchrannou misi, pokud by měl raketoplán Atlantis během letu k Hubbleovu dalekohledu takové potíže, které by mu zabránily dosáhnout Mezinárodní kosmickou stanici jako bezpečné útočiště.

Existují kvarkové hvězdy?

Astronomové nedávno oznámili, že našli nové možné vysvětlení pro vzácný druh výbuchu hvězd, které se vyznačují extrémním jasem. Možná je způsobil nový typ hvězdného objektu, kterému se říká kvarková (quark) hvězda.

V posledních několika letech byly zaznamenány tři takto výjimečně svítivé výbuchy supernovy. Jednu z nich zachytil také robotizovaný, 1,2 metrový dalekohled Samuel Oschin, provozovaný Kalifornským technologickým institutem (Caltech) na observatoří Mt. Palomar (vpravo).

Data o supernově pojmenované SN2005gj byla z tohoto vzdáleného horského místa v jižní Kalifornii přenášena pomocí datového spojení označovaného jako High - Performance Wireless Research a Education Network (HPWREN), financovaného Státní vědeckou nadací (NSF) do Lawrencových laboratoří v Berkeley, kde se na objevu podílela výzkumná skupina Nearby Supernova Factory.

Výbuchy všech tří velmi jasných supernov z posledních let pak analyzovali Kanadští výzkumníci, kteří věří, že každý z těchto výbuchů nese znaky explozivní změny neutronové hvězdy ve hvězdu kvarkovou.

Tyto tři výbuchy supernov, byly každý asi 100 krát jasnější než je typická supernova a takový rozdíl se už obtížně vysvětluje. Kanadský výzkumný tým je přesvědčen, že exploze zvěstují vznik nové, předtím nepozorované a nové třídy hvězdných objektů, kterým by se mohly být právě kvarkové.

Kvarková hvězda je zatím hypotetický typ hvězdy složené ultra husté hmoty kvarků. Kvarky jsou základními složkami protonů a neutronů, které tvoří jádro atomu. Nejhustější dnes známé objekty jsou neutronové hvězdy, které se skládají pouze z těsně k sobě stlačených neutronů. Typická neutronová hvězda neutronu má průměr okolo 25 kilometrů, při hmotnosti asi 1,5 hmotnosti našeho Slunce.

Neutronové hvězdy vznikají když hmotná hvězda exploduje na konci svého života jako supernova. Otázkou zůstává, zda jsou neutronové hvězdy opravdu ty nejhustější objekty které ve vesmíru existují. Vědci zvažují, zda velká hustota neutronů nemůže vést k další nestabilitě, jejím výsledkem by mohlo být další zhroucení a další, už druhá exploze, při níž vznikne kvarková hvězda. Energie, která pohání tuto druhou explozi pochází ze zhroucení a rozpadu neutronů na jejich jednotlivé stavební částice - kvarky.

Na potvrzení nebo vyvrácení této teorie budou potřeba další pozorování. Při pozorování tak krátkých dějů hraje významnou úlohu rychlost předávání informací a proto by při nich měly astronomům významně napomáhat vysokorychlostní datové sítě jako je HPWREN. Ta byla nedávno upgradována z původních 45 Mbps na hodnotu 155 Mbps.

Podle: National Science Foundation

Největší dopadový kráter sluneční soustavy je na Marsu

Nová analýza topografie a gravitace planety Mars, kterou provedli výzkumníci v MIT (Massachussetský Institut Technologie) a NASA, vyřešila jednu z největších zbývajících záhad sluneční soustavy, a to, proč má Mars dva úplně rozdílné druhy terénu na severní a jižní polokouli planety. Postupem času identifikovali něco, co se zdá být naprosto největším dopadovým kráterem který kdy byl nalezen.

Obrovská proláklina, která pokrývá asi 20 procent povrchu Marsu, a které se někdy říká Borealis Basin, je ve skutečnosti zbytkem kolosální srážky někdy velmi brzo při formování sluneční soustavy. Proláklina měří napříč 8.500 km a je dlouhá 10.600 km. Je tedy větší než Asie, Evropa a Austrálie dohromady, a je čtyřikrát širší než další z největších pozůstatků po impaktech, tedy Hellas Basin, také na Marsu a Aitken basin u jižního pólu Měsíce.

Severní polokoule Marsu je díky tomu jedním z nejhladších povrchů nalezených kdekoli jinde ve sluneční soustavě, a někteří geologové si proto myslí mohl být kdysi, k ranném období Marsu, pokryt oceánem. Jižní polokoule je naopak pokryta hornatým, rozbrázděným a silně krátery poznamenaným terénem, který je o 4 až 8 km výše než dna zdejších kráterů. Až dodnes nikdo doopravdy nevěděl, proč jsou dvě poloviny planety tak odlišné.

Na obrázku nahoře: a) relativní výšky povrchu Marsu, b) síla povrchové kůry Marsu
Na obrázku dole: a) síla kůry povrchu Marsu mezi severními nížinami a jižními vysočinami před tím, než vypukl vulkanismus v oblasti Tharsis, b) síla kůry po ukončení vulkanické činnosti v Tharsis.

Nový objev, ohlášený tento týden v článku časopisu NATURE, učinili postgraduální výzkumník na MIT Jeffrey Andrews-Hanna, Maria Zuber, profesor geofyziky na MIT a Bruce Banerdt z NASA/JPL. Objev provázejí analýzy vyvýšení terénu a gravitace Marsu, které ukazují jasná znamení dopadového kráteru, a dvě další práce, které poskytují teoretickou analýzu druhu dopadu, který by je měl vytvořit.

Záhada proč má Mars dvě tak odlišné poloviny trvala už od doby, kdy byly pořízeny první komplexní obrazy jeho povrchu z kosmických sond koncem sedmdesátých let minulého století. Po mnoho let byly zvažovány dvě hlavní alternativy. Buď to souvisí s nějakými vnitřními procesy a s roztavením podložních vrstev, nebo jde o starověký impakt.

Ale myšlenka impaktu, kterou už v roce 1984 navrhl Steven Squyres z Cornellovy univerzity, v současné době vedoucí výzkumu Marsu pomocí sond Spirit a Opportunity a Don Wilhelms z Geologického výzkumu USA, rychle upadla v nemilost, protože nebyl nalezen žádný očekávaný kruhový kráter, říká Andrews-Hanna. "Neexistoval žádný výzkumný důkaz", který by podporoval tuto ideu, doplnil.

Od té doby, ale byly objeveny další obrovské dopadové krátery, včetně kráteru Aitken u jižního pólu Měsíce, které jsou spíše eliptické, než kruhové. Ale trvalo dlouho, než komplexní rozbor marťanského povrchu, na základě dat nashromážděných za mnoho let pozorování z sond na oběžné dráze kolem planety, než byl odhalen jasně eliptický tvar Borealis Basin.

Jednou z komplikací byl čas, který od dopadu uplynul. Dopad musel nastat přinejmenším před 3,9 miliardami let a od té doby obrovské vulkány tvořily podél jedné části okraje kráteru vysoký a nerovný terén, který zakrývá hlavní rysy krátery. Teprve v kombinaci měření gravitace sondou Mars Reconnaissance Orbiter, a měřením výšek terénu sondou Mars Global Surveyor byly odhaleny podložní struktury a tak mohla být rekonstruována mapa Marsu jak vypadal povrch před tím než jej výbuchy vulkánů změnily.

Při této rekonstrukcí se objevil velmi jasný eliptický tvar kráteru, říká Andrews-Hanna. Shoda mezi dokonalou elipsou a odhalenou hraniční čárou mezi dvěma topografickými regiony byla překvapivá. A navíc k eliptickému ohraničení kráteru, jsou tam také náznaky možného sekundárního vnějšího prstence, typického znaku velkých dopadových kráterů. "Impakt je opravdu jediný možný mechanismus, který může vyvolat takto velkou eliptickou depresi, takto velkou díru do povrchu," říká Andrews-Hanna. "Myslím si, že jsme se posunuli dopředu. Většina důkazu nyní hovoří ve prospěch obrovského dopadu. Když jsem poprvé představoval některé z těchto výsledků na setkáních planetárních vědců, názor který byl tak dlouho nepopulární, očekával jsem, že po mě vyjedou, ale byli velmi vnímaví," komentuje svůj objev Andrews-Hanna.

Ve skutečnosti oba, Andrews-Hanna i Zuber, dokud nedokončili svoji analýzu, věřili spíše v alternativní teorii. "Nemohu ani uvěřit, že jsem byl do toho zapojen," říká Zuber, který vede v MIT katedru Pozemských, atmosférických a planetárních přírodních věd. "Po dlouhá léta jsem podporoval teorii vnitřních příčin. Když ale důkazy z rekonstrukce povrchu vyjasnily původní tvary povrchu, musel jsem říci to, co nyní tvrdím."

Až dodnes nikdo zřetelně neidentifikoval známky takto velkého starověkého dopadu, i když se zdá, že v ranné historii sluneční soustavy musely existovat ještě jeden nebo dva, dokonce daleko větší dopady, spjaté s Merkurem a se vznikem našeho Měsíce.

Ale oba tyto případy byly tak obrovské, že zcela vymazaly všechna viditelná znamení této události. Zrekonstruovány byla největší viditelné krátery, Hellas Basin na Marsu s rozměry 2.400 krát 1.800 km a měsíční Aitken Basin o rozměru 2.100 krát 1.500 km.

Analýza provázející v teoretické novině tuto hypotézu říká, že objekt, který vytvořil tak velký kráter na Marsu musel mít průměr asi 2.000 km, tedy větší než Pluto, a musel dopadnout šikmo pod úhlem asi 45°, aby vytvořil oválný tvar kráteru.

Nové objevy tak přidávají další významnou událost k rostoucímu seznamu velkých dopadů, které byly rozpoznány v posledních několika málo desetiletích. "Ranná sluneční soustava byla pro planety velmi nebezpečným místem," říká Andrews-Hanna. "Ale bez těch dopadů, bychom neměli planety takové, jaké je dnes známe."

Podle: MIT

Půda na Marsu může podporovat život

Ve čtvrtek byly ohlášeny předběžné výsledky rozboru prvního vzorku půdy sondou Phoenix. Překvapení vědci konstatovali, že půda je mnohem více zásaditá, než původně očekávali. Jeden kubický centimetr zkoumaného vzorku měl hodnotu pH mezi 8 a 9, což v podstatě odpovídá pH mořské vody.

"Je to ten typ půdy, kterou by jste pravděpodobně mohli mít na dvorku za domem, o které víte, že je alkalická. Může v ní docela dobře růst třeba chřest ..... a to je pro nás opravdu velmi povzbuzující," bylo řečeno na tiskové konferenci.

Vlastnosti vzorku tak zatím naznačují, že by mohl podporovat životní formy, výsledky však jsou pouze velmi předběžné a nelze z nich dělat žádné závěry o existenci života na Marsu.

Ve vývoji "zamrzlé" hvězdy by mohly vysvětlit povahu temné hmoty

Dnes obecně předpokládáme, že ty vůbec první (primordiální) hvězdy v našem vesmíru se podobaly některým dnešním rockovým hvězdám show bussinesu. Žily rychle a zemřely mladé. Shořely v krátké době, jen za několik málo set tisíc let.

Nyní se ale objevil nový výzkum, který naznačuje, že některé z nich by stále ještě mohly existovat v důsledku interakce s temnou hmotou, která zastavila jejich vývoj a omezila nebo "zmrazila", jejich nadměrně rychlé jaderné hoření.

Tyto hvězdy mohou být "zamrzlé" ve svém vývoji déle než je věk vesmíru, tvrdí Gianfranco Bertone z pařížského Institutu Astrofyziky. Takovéto hvězdy by se mohly vyskytovat v centrech galaxií, a jejich objevení by mohlo poskytnout důležitý pohled na zatím nám unikající povahu temné hmoty.

Mnohé z prvorozených hvězd, kterým se říká hvězdy III populace, totiž mohly vzniknout uvnitř hustých mračen temné hmoty. Za předpokladu, že částice temné hmoty jsou jen hmotnějšími verzemi nám známých částic, by podle teorie známé jako supersymetrie, mohly ztratit svoji energii díky interakci s normální hmotou a klesnout do středu v takovýchto oblastech vniklých hvězd.

Přítomnost dostatečného množství temné hmoty v jádře hvězdy by ale její vývoj zastavila, protože částice temné hmoty uvězněné uvnitř hvězdy by anihilovaly za vzniku elementárních částic a energie. Hvězda, která by v době svého vzniku zachytila dostatek temné hmoty by pak sice zářila, ale toto záření by nepocházelo z klasických nukleárních reakcí a spalování vodíku. V konečném důsledku by se vývoj takové hvězdy zastavil a hvězda by byla uvězněna, "zamrzla by", ve stavu, kdy se v ní rozběhl proces anihilace temné hmoty.

Dřívější modely naznačovaly, že by se hvězdy III populace mohly v tomto "zamrzlém" stavu nacházet až stovky tisíc let, a pak by, po vyčerpání zásoby temné hmoty, pokračovaly v normálním vývoji.

Ovšem nový výzkum Bertoneho a jeho týmu ukazuje, že vše je odvislé od celkového množství temné hmoty ve hvězdě. Pokud by se primordiální hvězdy zrodily v oblastech s výjimečně velkou koncentrací temné hmoty, tedy blízko středů galaxií, mohly by zůstat ve svém vývoji "zamrzlé" na velmi dlouhou dobu, možná až dodnes.

Jak říká Bertone, v ranném vesmíru totiž mohly existovat podmínky, za kterých prvotní hvězdy vznikly v dostatečně velkých rezervoárech temné hmoty. V takovém případě by tyto hvězdy mohly existovat ještě dnes.

Členové jeho týmu dodávají, že tyto hvězdy by mělo být možné objevit. Ve svém vývoji "zamrzlá" hvězda by se nám totiž měla jevit mnohem větší a chladnější, než normální hvězda o stejné hmotností a chemickém složením, řekl Bertoneho kolega Marco Taoso.

Podle dalšího z výzkumníků, Igora Moskalenka ze Stanfordovy univerzity v Palo Alto v Kalifornii je dokonce možné, že takové hvězdy astronomové už pozorovali, jen o tom neví. Při tom by nalezení takovýchto prvotních hvězd s temnou hmotou uvnitř poskytlo dlouho hledaný důkaz supersymetrie, pokračuje Moskalenko. "Pokud najdeme tento druh spalování temné hmoty, znamenalo by to, že se temná hmota opravdu skládá ze supersymetrických částic, nebo tak zvaných "superpartnerů".

Toto zjištění by také znamenalo, že temná hmota může zasáhnout i do vývoje mnoha jiných hvězd. Mohla by dokonce ovlivňovat i hvězdy, které vznikají dnes, tedy pokud se rodí v oblastech s dostatečně vysokou hustotou temné hmoty. Temná hmota by dokonce mohla, díky svým vlastnostem, fingovat jako pohádková "živá voda" a mohla by vzkřísit už i dávno mrtvé hvězdy. Tak zvaní "bílí trpaslíci", tedy "mrtvoly" hvězd podobných Slunci, jsou extrémně husté objekty se silnou gravitací a to z nich dělá vynikající pohlcovače temné hmoty. Pokud by se takový bílý trpaslík zatoulal do oblasti s dostatkem temné hmoty, mohl by ji nasát a změnit se ve spalovače temné hmoty. A jak říká Moskalenko, pak by se i mrtvá hvězda znovu rozzářila a to dokonce s vyšší intenzitou než byl její původní jas. Zářivý výkon takového obživlého bílého trpaslíka by mohl odpovídat až třiceti Sluncím.

Výzkum byl předložen k publikaci ve Physical Review Letters.

Led na Marsu nepřímo potvrzen

Radost vědců z výsledků pobytu mise Phoenix na severních pláních rudé planety je zase opět o něco větší. Barevné snímky rýhy vyrýpnuté v povrchu Marsu pořízené stereo kamerou přistávacího modulu Phoenix mezi 21. a 25. dnem pobytu mise, tedy mezi 15. a 19. červnem, naplnily jejich očekávání, tedy prokázání přítomnosti vodního ledu, byť zatím jen nepřímé.

Snímky pořízené se čtyřdenním odstupem totiž ukazují sublimaci ledu (přímý přechod z pevného do plynného stavu) během čtyř dnů, které uplynuly mezi jejich pořízením. V spodním levém rohu levého obrazu, se původně nacházela skupinka hrudek, které se na druhém snímku už nenachází. Musely se tedy vypařit, protože mechanická ruka sondy během těchto čtyřech dnů do rýhy nezasáhla. Snímek lze zvětšit.

Jde tedy o nepřímé potvrzení existence ledu těsně pod povrchem Marsu v místě kde sonda přistála. Zároveň jde i o možné vysvětlení problémů s plněním pícky analyzátoru. Vzorek mohl propadnout dovnitř po té, co vysublimovaly ledové kousky, které nedokázaly projít skrz jemné síto na vstupu do analyzátoru. Může to také vysvětlit, proč první "pečení" vzorku neodhalilo žádnou vodu. Žádná tam v té době už nebyla.

Technické týmy také pracují na odstranění dalších problémů. Napřed došlo ke ztrátě nevýznamných vědeckých dat a naopak ke zdvojení některých datových souborů, které jsou pro úsporu elektrické energie ukládány na flash paměť, která nepotřebuje pro udržení informace elektrickou energii. Na analýze a nápravě problému se pracuje a potřebná softwarová záplata by měla být na Mars odeslána během několika dní. Do té doby budou muset být data z probíhajících vědeckých experimentů odesílána na Zem ještě téhož dne. Navíc páteční snímky ukázaly, že se pootevřela dvířka č. 5 termálního analyzátoru TEGA. Technický tým zatím neví, proč k tomu došlo a snaží se problému přijít na kloub. 

Snímky: NASA/JPL - CALTECH/Arizonská univerzita/Univerzita A&M

Rusko a Amerika budou spolupracovat na řešení hrozby asteroidů

Ruská kosmická agentura Roskosmos ve čtvrtek vyjádřila podporu návrhu americké Sněmovny reprezentantů, aby se ruský radar RT 70, umístěný na Dálném východě využíval na detekci nebezpečných blízkozemních asteroidů. " Tento americký plán přijímám a podporuji jako celek. Pokud jde o nebezpečí asteroidů, musíme si uvědomit, že skutečně existuje a musíme se jím zabývat společně se všemi zainteresovanými státy," řekl šéf Roskosmosu Anatolij Perminov v telefonickém rozhovore pro agenturu RIA Novosti.

Dolní komora amerického Kongresu v této souvislosti schválila rozpočet ve výši 20 mil. dolarů, který by měla obdržet NASA v roce 2009 právě na společný výzkum způsobů odvrácení hrozby asteroidů nejen s Ruskem, ale i s dalšími zeměmi. Američané navrhli, aby se k tomuto účelu využívalo telekomunikační centrum poblíž města Usurijsk na Dálném východě Ruska, kde je postaven i radar RT 70. "Jde spíše o záležitost pro ministra obrany, ale my určitě tuto myšlenku podpoříme," dodal Perminov

Černé díry mají konzervativní stravovací návyky

I ty největší černé díry se mohou krmit stejně tak jako ty nejmenší z nich. vychází to z dat orbitální rentgenové observatoře NASA - Chandra a z pozorování pozemských radioteleskopů. Tento objev podporuje závěry Einsteinovy teorie relativity, že černé díry všech velikostí by měly mít podobné vlastnosti. Může tak být použit i pro předpovídání vlastností nových tříd černých děr.

Závěr vychází z velké pozorovací kampaně spirální galaxie M81, která je od nás vzdálena asi 12 milionů světlých roků. Ve středu galaxie M81 se nachází černá díra o hmotnosti asi 70 milionů Sluncí, která generuje energii a záření jak k sobě přitahuje plyn z centrálního regionu galaxie a urychluje ho.

Na rozdíl od toho mají, tzv. hvězdné černé díry, o hmotnostech jen asi 10 krát větší než Slunce, odlišný jídelníček. Tyto menší černé díry získání novou hmotu tím, že vytahují plyn z kolem nich obíhajícího hvězdného společníka. Proto tedy byla na místě otázka, zda "krmení" se nestejně velkých černých děr nacházejících se v různých prostředích, s odlišných zdroji potravy, probíhá stejně.

Výzkumný tým použil nová pozorování a detailní teoretický model, aby porovnal vlastnosti černé díry v centru M81 s černými dírami o hmotnostech srovnatelnými s hvězdami. Výsledky ukazují, že ať se jedná o velkou či malou černou díru, jejich stravovací návyky se zdají být podobné a, že i produkce rentgenového, optického nebo rádiového záření je při tom velmi obdobná.

Jeden z důsledků Einsteinovy Obecné teorie relativity je, že černé díry mají být jednoduché objekty u nichž jen jejich hmotnost a rotace určují, jaký mají vliv na okolní časoprostor. No a poslední výzkum signalizuje, že tato jednoduchost se prosazuje navzdory komplikovaným vlivům okolního (životního) prostředí černé díry.

"Výzkum potvrzuje, že stravovací vzory černých děr nejrůznějších velikostí jsou velmi podobné," řekl Sera Markoff z Astronomického ústavu, Amsterodamské univerzity v Nizozemí, který studii vedl. "Mysleli jsme si to, ale až do teď jsme to nebyli schopni dokázat."

Model který Markoff a její kolegové použili ke studování černé díry zahrnuje slabý disk materiálu rotující kolem černé díry. Tato struktura v jejich modelu produkovala hlavně rentgenové záření a světlo v optickém oboru. Oblast horkého plynu kolem černé díry byla zase byla pozorovatelná v ultrafialovém a rentgenovém oboru a na doplnění obou oborů záření, rádiové a další a rentgenové záření pochází z výtrysků (jets) produkovaných černou dírou. A data, představující směsici překrývajících se zdrojů záření přicházejícího od černé díry je potřeba rozplést, abychom pochopili, co se v okolí černé díry děje.

"Když se na tato data podíváme, vidíme, že náš model pracuje stejně tak dobře pro obrovskou černou díru v M81, jako pro její menší příbuzné," řekl Michael Nowak, spoluautor studie Massachusettského technologického institutu. "Všechno kolem této obrovské černé díry vypadá stejně, až na to, že je skoro 10 milionkrát větší."

Z aktivně se krmících černých děr je M81 jednou z nejtmavějších, pravděpodobně proto, že je "podvyživená". Ať je to ale jakkoliv, M81 je díky relativně "malé" vzdálenosti od Země jednou z nejlépe pozorovatelných.

"Zdá se, že "podvyživené" černé díry jsou pro praktické pozorování jednodušší, protože k nim můžeme nahlédnout blíže," řekl Andrew Young z university v Bristolu v Anglii. "Nezdá se, že by se příliš staraly o to, kde se dostanou k jídlu."

Tato práce by měla být užitečnou pomůckou pro předpověď vlastnosti celé třetiny černých děr nepotvrzené třídy, takzvaných černých děr střední hmotnosti, tedy takových, jejichž hmotnost leží někde mezi hvězdnými černými dírami a obřími černými dírami v centrech galaxií. Někteří z možných členů této třídy černých děr už byli identifikováni, ale důkazy o tom jsou nejsou jednoznačné. Proto by předpověď specifických vlastností takových černých děr byla velmi užitečná.

Při výzkumu byla kromě dat získaných rentgenovou observatoří Chandra použita i pozorování tři soustav pozemních radioteleskopů, a to Giant Meterwave Radio Telescope, Very Large Array a Very Long Baseline Array, dále dvou milimetrových radioteleskopů - Plateau de Bure Interferometer a Submillimeter Array a nakonec i optické monitorování galaxie M81, které prováděla Lickova hvězdárna. Všechna tato pozorování byla navíc vykonávána současně, aby změny jasu neovlivňovaly výsledky. Použití orbitální observatoře Chandra bylo nezbytné, protože jde o jedinou rentgenovou družici schopnou oddělit slabé rentgenové záření pocházející z černé díry od emisí tohoto záření ze zbytku galaxie.

Výsledek studie potvrzuje méně detailní a co do rozsahu menší práce, které provedl Andrea Merloni a jeho kolegové z Ústavu Maxe Plancka pro extraterestriální fyziku (MPE) v Garchingu v Německu, kteří naznačili, že základní vlastnosti velkých černých děr jsou podobné jako u těch menších. Jejich studie však nebyla založena na simultánních pozorováních na řadě vlnových délek, ani na použití detailního fyzikálního modelu.

Zdroj: Chandra

Další švestičky z naší zahrádky

A u galaxie M81 ve Velké medvědici (lat. Ursa Maior) ještě chvíli zůstaneme. Přinášíme vám její snímek, který pořídil Leoš Assmann na naší hvězdárně. Můžete tak porovnat, jak galaxie vypadá pouze ve viditelném světle pomocí 20 cm dalekohledu, na rozdíl od složeného snímku v předchozím článku, který obsahuje rentgenový obraz pořízený družicí Chandra,  infračervený obraz pořízený družicí Spitzer,  a ultrafialový obraz galaxie pořízený družicí GALEX.

Phoenix prozatím na povrchu Marsu nenašel žádnou vodu

Výsledky zahřívání prvního vzorku hornin z Marsu tvrdí, není zde žádná voda. Není to dobrá zpráva, i když se dala za daných okolností předpokládat. Po problémech s tím, aby vzorek propadl dovnitř přístroje TEGA si 11.června řídící středisko odechlo a minulý víkend provedlo první testy vzorků. Zdá se, že všechno fungovalo tak jak mělo. Vzorek byl napřed zahřát na 35°C. Už při této teplotě by se měla ze vzorku uvolnit vodní pára, pokud by v něm nějaká voda byla. Analyzátor však žádnou páru nezaznamenal. Ve druhé fázi testu byl vzorek zahřát až na 175°C, a opět žádná vodní pára.

Vědci však nejsou nikterak překvapeni. Šlo přeci o povrchovou pokryvnou horninu, která navíc ležela několik dnů na vršku přistávacího modulu, zatímco se vědci pokoušeli najít odpověď na to, proč vzorek nepropadl dovnitř analyzátoru. Myslí si, že i pokud by ve vzorku nějaká vlhkost byla, vodní led by se za takových podmínek rychle se vypařoval působením slunečního světla a řídké atmosféry. Při nízkém tlaku by se však jednalo o sublimaci ledu přímo ve vodní páru, bez toho aby voda přešla do kapalné fáze..

V těchto dnech se pícka analyzátoru TEGA znovu roztopí, tentokrát až na teplotu 1000°C. To by mělo rozložit minerály, ve kterých by mohla být voda chemicky vázána. Vědci si jsou jisti, že ačkoli voda nebyla při prvním ohřevu zaznamenána, najdou její důkazy při dalším kole testů.

Zatímco v pícce přistávacího modulu se řeší zda na povrchu je nebo není voda, robotická ruka pokračuje v hrabání a rozšířila malý příkop (na snímku v 3D zobrazení) spojováním obou předchozích "výkopů". A proto, že zde v pátek minulý týden vědci zpozorovali bílou usazeninu, jsou netrpěliví zjistit, zda se jedná o led nebo o sůl. Nechejme se překvapit dalším průběhem výzkumu.

V La Silla objevili trojici nových super Zemí

Tři nové exoplanety objevili astronomové Evropské jižní observatoře pomocí přístroje HARPS namontovaného na 3,6 m dalekohledu observatoře La Silla ve středním Chile.

Hvězda kolem které nové trio obíhá je o něco menší než naše Slunce. Nachází se ve vzdálenosti 42 světelných roků směrem k souhvězdím Dorado (Mečoun) a Pictor (Malíř) na jižní obloze. Objev byl oznámen na astronomické konferenci v Nantes ve Francii.

Když planeta obíhá kolem hvězdy, její gravitace mateřskou hvězdu "rozhoupá" kolem jejího těžiště.

Přístroj HARPS, neboli High Accuracy Radial velocity Planet Searcher, je v principu spektrograf, schopný měřit velmi přesně toto kolébání. Kromě přesnosti měření je však potřeba i velké trpělivosti. Získání přesvědčivých dat při tak malých změnách polohy trvalo v tomto případě celých pět let. Délka pozorování byla tentokrát zcela zásadní, protože perturbace (odchylky) v pozici mateřské hvězdy způsobené planetami, byly opravdu minimální.

Nové světy, které obíhají kolem hvězdy HD 40307, by měly být skalnaté s hmotnostmi 4,2, 6,7 a 9,4 krát většími než naše Země. Mateřskou hvězdu obíhají  (v pořadí podle hmotnosti) jednou za 4,3,  9,6 a 20,4 dne. Za super Země jsou označovány proto, že jsou sice hmotnější než Země, ale zároveň méně hmotné než Uran a Neptun, který mají přibližně 15 hmotností Země.

"Hmotnost nejmenší planety je jedno sto tisíckrát menší než hmotnost hvězdy," řekl spoluautor objevu Francois Bouchy, z Astrofyzikálního institutu v Paříži a astronom ženevské hvězdárny Michel Mayor mu přizvukoval: "Možná, že každá osamělá hvězda ukrývá planety, a pokud ano, otázka zní - kolik? Na to ještě neznáme odpověď, ale děláme obrovské pokroky."

Pomocí dat získaných přístrojem HARPS, astronomové už vypočítali celkem 45 kandidátů na planety s hmotností menší než 30 hmotností Země.

Od roku 1995, kdy byla Michelem Mayorem a jeho kolegou Didierem Quelozem objevena první exoplaneta obíhající kolem hvězdy 51 Pegasi, už bylo objeveno více než 270 nacházejících se mimo naši sluneční soustavu a to většinou kolem hvězd podobných Slunci. Většina těchto planet jsou plynoví obři, něco jako Jupiter nebo Saturn v naší vlastní sluneční soustavě.

Discovery úspěšně přistál

Raketoplán Discovery přesně podle plánu zakončil svoji misi k ISS, kam dopravil hlavní část japonské orbitální laboratoře Kibo. Na přistávací dráhu č.15 Kennedyho kosmického centra na Floridě dosedl v 17:15:19 SELČ na dráze. Mise STS-124 trvala 13 dní, 18 hodin, 13 minut a 7 sekund byla u konce. Pro ty, kteří nemohli sledovat přímý přenos přinášíme obrazovou reportáž z NASA TV, shrnující poslední hodinu před přistáním až po vlastní dosednutí raketoplánu.

Discovery dnes přistává

Astronauti raketoplánu Discovery se chystají na dnešní přistání. Ve 13:30 budou uzavřeny nákladové dveře raketoplánu a dá se očekávat, že v 16:10 budou zažehnuty brzdící motory, čímž začne 65 minut trvající let z oběžné dráhy na floridskou základnu

Včera, v pátek 13.června kolem 13:35 našeho času, náhodou uviděl astronaut Kelly, během testů systémů pro opětovný vstup do atmosféry, jak od raketoplánu odlétá kus něčeho, co zprvu nemohl identifikovat. Lesklý objekt, asi 30-40 cm velký, se vzdaloval od raketoplánu dozadu za levou polovinou křídla. Pozdější rozbory pořízených fotografií na Zemi zjistily, že se jednalo o jednu ze tří kovových svorek aerodynamické brzdy, sloužící jako její částečná tepelná ochrana během startu. Pro návrat raketoplánu do atmosféry neznamená její odpadnutí žádné nebezpečí.

Po tomto vyrušení pokračovaly zkoušky, nácvik manévrů pro přistání a nakonec zkouška lehkých skafandrů, které s používají během přistání. Po půlnoci našeho času z pátku na sobotu nakonec astronauti ulehli ke svému poslednímu spánku na oběžné dráze, aby do posledního dne letu vstali v 8:32 ráno našeho času.

Pro dnešní den jsou možné dva termíny přistání v KSC na Floridě, a to při 217 obletu v 17.15 a pak při dalším obletu v 18:50 našeho času. Počasí na Floridě však je dobré a tak se předpokládá přistání v prvním možném termínu.

Sledujte přenos z přistání v NASA TV.

Podle: NASA

Začíná zkoumání složení marťanské půdy

Jak oznámila NASA včera před půlnocí, první z pícek přístroje TEGA (Thermal a Evolved - Gas Analyzer) se naplnila. "Máme plnou pec," řekl novinářům Bill Boynton z Arizonské univerzity v Tucsonu, "a trvalo to jen 10 sekund aby se naplnila. Půdní vzorek se přesunul (tam kam patřil)."

Boynton vede výzkum pomocí přístroje TEGA na sondě Phoenix. Tento přístroj má má osm malých samostatných pícek, které dokáží zahřát půdní vzorky na velmi vysokou teplotu až kolem tisíce stupňů, aby se ve formě plynů uvolnily jejich nestálé přísady, zejména voda.

První vzorek nasypala robotická ruka sondy na pec č.4 už minulý pátek, 6.června, 12 dnů po přistání. Sítkem na vstupu do pícky, které má zabránit ucpání násypky a šířce jen několika milimetrů, většími kousky hornin, však nepropadly ani nejdrobnější částečky vzorku. Pro takový případ je každá z pícek TEGA vybavena setřásacím mechanizmem. Výzkumníci tento setřásací mechanizmus bez úspěchu použili 6., 8. a 9.června.

Až najednou včera čidlo zaznamenávající propadávání materiálu dovnitř pícky oznámilo, že pícka je plná. Proč k tomu došlo, však zatím vědci ani technici nevědí. Boynton řekl , že pícka se možná naplnila díky kumulovaným efektům celého vibrování nebo kvůli změnám v soudržnosti vzorku ležícího několik dnů na sítku.

"Na tomto vzorku půdy z míst, kde jsme na Marsu nikdy před tím nebyli, je něco velmi neobvyklého," řekl Petr Smith, rovněž Arizonské univerzity, vedoucí výzkumu sondy Phoenix. "Chceme se poučit o tom, jaké druhy chemických nebo minerálních aktivit způsobily, že se kousky vzorku shlukly a jako by slepily dohromady."

Dnes, 12. června, by sonda Phoenix měla fotografovat vzorky půdy optickým mikroskopem a měla by pořídit další barevné panoramatické snímky okolí místa přistání ve vysokém rozlišení.

Podle: NASA

Raketoplán se připravuje na přistíní a k ISS zamíří další kosmičtí turisté

Ve středu zakončil raketoplán svůj devítidenní pobyt u ISS a zahájil i se svojí sedmičlennou posádkou cestu domů. Přistát má tuto sobotu, 14.června. A zatímco se raketoplán chystá na přistání, bylo oficiálně oznámeno, že poté, co raketoplány odejdou do výslužby, připravují se k ISS už první zcela soukromé lety.

Americká společnost Space Adventures a ruská federální kosmická agentura Roskosmos tento týden oznámili, že na rok 2011 chystají společně první soukromou misi s lidskou posádkou směrem k Mezinárodní kosmické stanici. Pro tuto misi nechá Roskosmos vyrobit vlastní speciální loď Sojuz, zcela mimo řadu nyní vyráběných Sojuzů a Progresů. Soukromý Sojuz bude mít pro kosmické turisty vyčleněna dvě sedadla.

Space Adventures zatím realizovala pomocí Sojuzů lety pěti kosmických turistů, s průměrnou cenou kolem 20 milionů dolarů za každý z nich. Nová soukromá mise, která nijak nezasáhne do závazků Ruské kosmické agentury směrem ke stavbě a provozování ISS se má konat ve druhé polovině roku 2011.

Včera  ráno Space Adventures oznámila i jméno prvního ze dvou adeptů na tento let. Má se jím stát spoluzakladatel společnosti Google Sergey Brin, který už složil zálohu 5 milionů dolarů.

"Sojuz použitý pro tuto misi bude speciálně vyráběn odděleně od ostatních lodí Sojuz určených pro dopravu posádky ISS," řekl Alexej Krasnov z Roskosmosu. "Tato zcela privátní mise, ponese dva zákazníky Space Adventures najednou a nebude zasahovat do implementace programu ISS nebo do závazků ruské kosmické agentury. Naopak, využije flexibilitu a nadbytek našich přepravních schopností směrem k ISS," řekl Krasnov.

Prvním vesmírným turistou, který letěl k ISS, byl v roce 2001 Dennis Tito. Později jej následovali ještě čtyři další, Mark Shuttleworth, Greg Olsen, Anousheh Ansariová a Charles Simonyi. Šestý zákazník společnosti Space Adventures, Richard Garriott, syn astronauta Owena Garriotta, momentálně podstupuje trénink na let k ISS, jehož start je naplánován na 12.října 2008.

Komerčními lety do kosmu se zabývá i několik dalších společností. Richard Branson, majitel společnosti Virgin Galactic, hodlá na okraj vesmíru dopravovat při suborbitálních letech až šest pasažérů najednou, při ceně pouhých 200.000 dolarů za sedadlo. Virgin Galactic už prodala na tyto lety, které mají být zahájeny v roce 2009, více než 200 letenek.

Také evropský dodavatel letecké techniky, konsorcium EADS-Astrium oznámilo, že to vyvíjí vlastní čtyřmístné soukromé kosmické plavidlo pro suborbitální lety.

A nakonec, na kabině, která by měla dopravit svoji posádku až k ISS, pracuje i americký podnikatel Elon Musk.

Možná tedy, že už zanedlouho bude v na oběžné dráze těsno a lety do kosmu se stanou dostupnou, i když určitě ne lidovou, zábavou.

Pro objekty podobné Plutu byl vybrán název - Plutoid

Téměř dva roky po té, co Valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze zavedlo kategorii trpasličích planet a zbavilo tím Pluto definitivně statusu planety, rozhodlo IAU také o pojmenování pro transneptunické zakrnělé planety podobné Plutu.

Napříště se těmto tělesům bude říkat plutoid (francouzsky a španělsky - plutoide). Název byl navržen členy výboru IAU pro nomeklaturu malých těles (Small Body Nomenclature - CSBN), a bylo přijato výborem sekce III, pracovní skupiny IAU pro nomenklaturu planetární soustavy (IAU Working Group for Planetary System Nomenclature (WGPSN), a následně schváleno výkonným výborem IAU na jeho nedávném zasedání v norském hlavním městě Oslo.

Plutoidy tedy podle definice jsou nebeská tělesa na oběžné dráze kolem Slunce, nacházející se na oběžných drahách ve vzdálenosti větší než planeta Neptun, která mají dostatečnou hmotnost pro to, aby zaujala tvar blízký tvaru koule a zároveň nejsou satelitem jiného, většího tělesa. Na rozdíl od klasické planety pak nemusí mít na své oběžné dráze dominantní postavení. Dva známé a pojmenované plutoidy jsou Pluto a Eris (na obrázku). Očekává se, že i větší plutoidy budou postupně pojmenovány.

Trpasličí planeta Ceres ale plutoidem není, protože se nachází v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem a nesplňuje tak první podmínku vzdálenosti oběžné dráhy od Slunce. Současné vědecké poznatky navíc říkají, že Ceres je jediným objektem svého druhu a proto zatím nebude kvůli němu navrhována samostatná kategorie těchto těles.

Zdroj: Mezinárodní astronomická unie

Extrémně malý dalekohled bude objevovat planety podobné Zemi

Špičkové astronomické zařízení nemusí být ani velké ani drahé, pokud je podpořeno zázemím špičkového programového vybavení a výkonné výpočetní techniky. Budou se nás o tom snažit přesvědčit astronomové z Vanderbiltovy univerzity v Nashville, kteří připravují ke spuštění druhý ze dvojice dalekohledů KELT, jejichž název je zkratkou Kilodegree Extremely Little Telescope, nebo Stostupňový extrémně malý dalekohled. KELT se se brzy stane teprve druhým jednoúčelovým hledačem planet na jižní polokouli.

Projekt KELT se snaží najít extrasolární planety metodou tranzitu u jasných hvězd, tedy pomocí malého poklesu jasu mateřské hvězdy pokud mezi ní a námi prochází obíhající planeta. KELT je navržen tak, aby dokázal zjistil tato subtilní kolísání jasu hvězd podobných Slunci. celý projekt se skládá ze dvou totožných dalekohledů. Prvním, který už je v provozu je KELT- North v Arizoně na Winerově Observatoři, kterou provozuje Ohio státní universita, druhým bude zanedlouho KELT- South, který bude provozován Vanderbiltovou univerzitou a bude umístěn na Jihoafrické astronomické observatoři letos v létě. Dalekohledy KELT nejsou nijak velké, jen asi jako menší amatérské přístroje. Používají překvapivě skromnou optiku, v podstatě jen profesionální fotografický objektiv, ale zato jejich zobrazovací systém má mimořádně vysokou kvalitu. Celá konstrukce dalekohledu pak má být na astronomické poměry také skromná, a kompletní dalekohled má přijít jen na něco kolem 25.000 liber, tedy necelých 800.000 korun.

Dalekohled KELT nepracuje jako typické velké dalekohledy. Nesoustřeďuje se na malé oblasti oblohy, aby z nich pořizoval snímky s velmi velkým rozlišením. Naopak. KELT skenuje najednou velké oblasti oblohy, které obsahují tisíce hvězd. K tomu, aby odhalil změny jasu, které jsou schopné prozradit přítomnost exoplanet, však musí každou pozorovanou oblast snímkovat mnohokrát za noc. Každou pozorovací noc tak nasbírá až 10 gigabajtů dat. Toto obdivuhodné množství dat pak bude zpracovávat superpočítač ve výpočetním středisku Vanderbiltovy univerzity, aby z nich vybral právě jen ty změny jasu zapříčiněné průchodem planet před hvězdou a oddělil je od ostatních efektů.

Podle mimořádného profesora z astronomie Keivana Stassuna (na snímku uprostřed, lze zvětšit) je KELT příkladem nového programu VIDA (Vanderbilt Initiative in Data-Intensive Astrophysics). "Astronomie nyní vstupuje do období, kdy se práce astronomů podstatně změní," tvrdí Stassun. "Tradičním modelem byl jednotlivec, nebo malý tým astronomů, používající dalekohled k pozorování hvězd nebo galaxii, sbírání a analyzování dat o nich a publikování dosažených výsledků. Ale, s příchodem výkonných počítačů, robotických teleskopů a digitálních detektory jsme schopni pozorovat velké úseky oblohy najednou, množství shromážděných dat se rychle zvětšuje, a tak my potřebujeme najít nové způsoby jejich analyzování v reálném čase."

Účelem VIDA je dát astronomům Vanderbiltovy univerzity zdroje, které potřebují, aby se stali špičkou v tomto novém způsobu astronomického výzkumu. Ale nebudou jediní, komu to přinese prospěch. Spolupráce s univerzitou v Kapském Městě poskytne příležitost studentům obou vysokých škol. KELT-South začne své pátrání po extrasolárních planetách koncem příštího měsíce.

Podle: Vanderbilt university

Marťanská půda maří plány Phoenixu

Vědci pracující s přistávacím modulem Phoenix na Marsu mají další problém. Zdá se,  jako by se od bezchybného přistání na této sondě zatím spíše zkoušely aplikace Murphyho zákonů o tom, co vše se může pokazit, než klasická vědecká práce. Po té, co se vyřešil už druhý výpadek spojení se sondou a mohl být uskutečněn odběr prvního půdního vzorku, je tu další nečekaný problém.

Na snímcích z kamery je jasně vidět, že lopatka mechanické ruky vysypala vzorek tam, kam měla, tedy na vstup do pícky analyzátoru. Infračervené čidlo, které mělo zaznamenat propadnutí potřebného množství půdy dovnitř analyzátoru však nic nezaznamenalo. Vědci se tedy nyní snaží zjistit proč nebyl půdní vzorek zaregistrován.

Zatím se zdá, že půda je možná příliš hrudkovitá na to, aby prošla skrz zhruba milimetrové sítko analyzátoru, celým označením Thermal and Evolved-Gas Analyzer. Tato pícka má půdní vzorek zahřát na vysokou teplotu, aby se z uvolněných plynů dalo zjistit minerální složení vzorku a obsah vody v něm.

Mřížka, která zakrývá vstup do analyzátoru je navržena tak, aby nechala propadnout pouze částečky, které jsou menší než jeden milimetr, aby se vstup do pícky nemohl ucpat většími kousky. Ale infračervený paprsek umístěný do cesty materiálu padajícího dovnitř analyzátoru se nepřerušil, nebylo tedy zaznamenáno, že by se alespoň nějaká část prvního vzorku do analyzátoru dostala. Obrázek plné lopatky se vzorkem - zde.

Vědci a inženýři pracující v týmu mise Phoenix tedy nyní musí vymyslet, co dál. "Myslím, že půda na tak hrudkovitá, že v ní není dostatek jemně granulovaného materiálu," řekl Ray Arvidson, z Washingtonovy univerzity v St Louis. "Do budoucna, můžeme zkusit připravovat vzorek tak, že půdu napřed lopatkou přitlačíme k povrchu, abychom ji rozdrobili před tím než ji nabereme a přeneseme k dvířkům analyzátoru," vysvětlil dále.

Phoenix, který přistál na Marsu 25 května zatím poslal zpátky na Zem obrázky rezavě zbarvené krajiny, která je pokryta polygonálními útvary o kterých si vědci myslí, že jsou výsledkem přítomnosti velkého množství vodního ledu těsně pod prašným povrchem, protože jsou velmi podobné povrchu na Zemi ve srovnatelných podmínkách. Průzkumem svého okolí se má sonda Phoenix zabývat příští tři měsíce, během kterých by měla zjistit zda v oblasti přistání jsou nebo někdy byly vhodné podmínky pro mikrobiální život.

Podle: NASA 

 6.června 2008

Bez spojení není velení

Tato stará vojenská poučka se momentálně uplatnila již podruhé během prvních deseti dnů pobytu sondy Phoenix na Marsu. Přistávací modul měl po pondělním testu mechanické ruky už začít s kopáním hlouběji pod povrch začít odebírat první vzorky půdy, první "vědecké" kopnutí bylo nutno odložit pro závadu na sdělovacích družicích.

NASA hodlala zahájit po provedení všech testů skutečné vědecké operace, ovšem družice Mars Odyssey, která z oběžné dráhy okolo Marsu pomáhá zprostředkovat spojení mezi Zemí a povrchem rudé planety nenadále přešla "bezpečného módu" a přestala vysílat instrukce.

Je to už podruhé co problémy v komunikaci pozdržely plánovaný rozvrh prací přistávacího modulu. První závada nastala už dva dny po přistání, když se jiné u družice použité pro spojení s přistávacím modulem Phoenix, Mars Reconnaissance Orbiter, vypnul její rádiový vysílač.

Technici teď pracují na řešení problému Mars Odyssey, která zůstane vypnuta nejméně do soboty. Řekl to Chad Edwards, hlavní telekomunikační inženýr v Laboratoři tryskového pohonu NASA/JPL v Pasadeně. Předběžné vyšetřování odhalilo, že přechod družice do bezpečného módu byl pravděpodobně zaviněn kosmickými částicemi o velké energii, které zasáhly počítačovou paměť sondy. Do doby znovu zprovoznění sondy Mars Odyssey bude spojení mezi sondou Phoenix a Zemí zprostředkovávat Mars Reconnaissance Orbiter.

Phoenix měl začít kopat první ze tří mělkých jam severně od místa, kde přistál.

Podle: NASA

 4.června 2008

Kvůli toaletě se kosmická stanice evakuovat nebude, tvrdí NASA

Posádka mezinárodní kosmické stanice se právě v těchto okamžicích (středa 4.6. po poledni našeho času) pokouší opravit vadnou toaletu v ruském obslužném modulu Zvezda, ale ani pokud by se jim oprava nepodařila, nebudou muset oba ruští kosmonauti ani jejich americký kolega, kteří tvoří současnou posádku, stanici, opustit. NASA to oznámila včera.

Raketoplán Discovery přivezl na ISS náhradní čerpadlo za to, které začalo minulý týden zlobit, a neodsávalo tekutou část odpadu.

Na obrázku: Toaleta uvnitř obslužného modulu Zvezda na nedatované fotografii NASA.

Toaletový problém je zajímavým zpestřením informování novinářů o životě na stanici, ale pro posádku jde o problém dost závažný. Po vyhodnocení situace bylo z Ruska jen pár hodin před startem současného letu dodáno diplomatickou poštou celé nové čerpadlo, protože ani sami konstruktéři zařízení nedokázali odpovědět na otázku, co závadu čerpadla způsobilo a jak by bylo možné ji odstranit. NASA se pak k celé situaci vyjádřila ústy zástupce ředitele programu Kirka Shiremana tak, že dokonce ani v nejhorším myslitelném scénáři, ve který však nevěří, by nemuseli osádku ISS evakuovat zpět na Zem.

Osádka ISS teď může do 11. června používat toaletu v raketoplánu a na další období bude mít k dispozici zvláštní vaky na sběr moči, protože s pevnou částí odpadu žádné problémy nejsou.

"Je to nešťastné, že mluvíme právě o toaletách, ale je to realita života a budoucnost lidského zkoumání kosmu," řekl také Shireman. "Věci jako je tato se budou stávat i v budoucnu a my se pokusíme minimalizovat jejich dopad, jde ale o součást života lidí mimo povrch Země."

Jak informovala Annette Hasbrook, letová ředitelka ISS, o úspěšnosti opravy bychom se měli dozvědět ve středu "kolem oběda", tedy večer našeho času.  Popřejme proto kosmickým instalatérům úspěch v jejich snažení, protože výměna kosmického záchodu ve stavu beztíže určitě nebyla hlavní součástí jejich výcviku.

UPDATE:

Dobrá věc se podařila, tentokrát sice nezvítězila velká láska, jako ve známé české opeře, ale šikovné ruce ruského kosmonauta. Oleg Dmitrijevič Kononěnko se po dvou hodinách zcela nekosmonautické činnosti mohl pochlubit opravenou a opět plně funkční toaletou.

Mléčná dráha nejspíše přijde o dvě ze svých ramen

Po celá desetiletí astronomové zobrazují naši galaxii se čtyřmi hlavními spirálními rameny. Nové výzkumy pomocí infračerveného snímkování Spitzerovým kosmickým dalekohledem však odhalují, že ve skutečnosti jsou hlavní spirály jen dvě. S tímto zjištěním seznámil včera 212. zasedání Americké astronomické společnosti Robert A. Benjamin, PhD, odborná asistent Wisconsinské univerzity ve Whitewater.

"Nechceme navrhovat změnu umístění spirálních ramen," řekl Benjamin. "To co navrhujeme je změna významu (důležitosti) těchto ramen."

Na tomto zasedání, které probíhá v St.Luis od 1. do 5. června 2008 však jsou  prezentovány i jiné nové pohledy na náš kosmický domov.  Například další výsledky představil Thomas Dame z Harvard-Smithsonian střediska pro astrofyziku (CfA), který navrhuje naopak přidat zcela nové spirální rameno z hvězd obtáčející jednu stranu galaktického jádra. Toto nové rameno je virtuálním dvojčetem známého ramene na nám bližší straně galaktického jádra. A další skupina, kterou vede Mark Reid, rovněž z CfA identifikovala s mnohem větší přesností polohou a relativní vzdálenosti hvězd uvnitř spirálních ramen.

Mléčnou dráhu jako spirální galaxii odhalil v roce 1951 William Morgan z Yerkesovy Observatoře, když definoval tři hlavní ramena z horkých hvězd, které pojmenoval Perseus, Orion a Sagittarius.

Od počátku šedesátých lete až do konce let osmdesátých pak několik skupin vědců používalo radioastronomii, aby zjistili strukturu Mléčné dráhy, a dosáhli při tom různých výsledků nejen ve vzhledu spirálních ramen ale i v jejich počtu.

"Roky vytvářeli mapy celé galaxie založené na studiu jen jedné její části nebo za použití jen jediné metody," řekl Benjamín. "Bohužel, když se pak modely různých skupin porovnávaly, ne vždy spolu souhlasily. Bylo to tak trochu, jako by jste popisovali slona se zavázanýma očima."

Obraz galaxie, který sestavil Benjamín je jedním ze těch které ji popisují se čtyřmi spirálními rameny, kterým se teď říká Norma, Scutum-Centaurus, Sagittarius and Perseus. Naše Slunce se v galaxii nachází poblíž malého, dílčího ramene Orion (nebo Ostruha Oriona - Orion Spur), které leží mezi rameny Sagittarius a Perseus.

Nový rozsáhlý průzkum Mléčné dráhy byl vykonán pomocí Spitzerova kosmického dalekohledu NASA, kterým se pozoruje vesmír v infračervené oblasti spektra. Všechny objekty, které vysílají nějaké teplo mohou být pozorovány v infračervené oblasti, protože tyto vlnové délky proniknou i prachem a tak se nová galaktická mozaika skládá z 800.000 snímků s více než 110 miliony hvězd.

Použitím metody sčítání hvězd Benjamínu a jeho kolegové pozorovali zvýšení počtu hvězd směrem do ramene Scutum-Centaurus, ale už ne směrem k ramenům Sagittarius a Norma. Čtvrté rameno, Perseus, se obtáčí kolem vnější části naší galaxie a nemůže být na nových snímcích ze Spitzera zachyceno. Znamená to, že významné (hlavní) jsou jen dvě z ramen Scutum-Centaurus a Perseus. (Na obrázku, lze zvětšit)

Toto zjištění potvrzuje dřívější pozorování astronomů, které silně naznačovalo, že Mléčná dráha má jen dvě hlavní spirální ramena, tedy běžnou strukturu pro galaxie s příčkou. Tato hlavní ramena mají největší hustoty jak mladých a jasných hvězd, tak hvězd starších, tzv. rudých obrů. 

 3.června 2008

Phoenix nabral půdu z povrchu Marsu

Jen týden po přistání na vzdálených severních pláních Marsu, nabrala americká sonda Phoenix během testu robotické ruky přistávacího modulu svoji první lopatku marťanského půdy.

Cvičný odběr byl ale vyprázdněn na určené místo mimo oblast odběru po té, co kamera namontovaná na robotické ruce vyfotografovala odebraná vzorek půdy uvnitř lopatky. Řídící tým mise Phoenix ale plánuje další odběry, které by se měly uskutečnit do konce tohoto týdne. Ještě tento týden by tak lopatka přenesla první vzorek odebrané půdy do analyzátoru, kde se zahřeje na vysokou teplotu a z plynů uvolněných při tomto zahřátí se určí chemické složení vzorku.

V nabraném vzorku i ve vyhloubené drážce zachytila kamera robotické ruky třpyt světlého materiálu. "Tento světlý materiál by mohl byl led nebo sůl. Jsme nedočkaví, abychom udělali test dalších tří vzorků povrchu, které budeme odebírat poblíž a dozvěděli se o nich více," řekl Ray Arvidson z Washingtonovy univerzity v St. Louis, člen vědeckého týmu robotické ruky.

Kamera na rameni robotické ruky, která vizuálně zkoumala první odběr marťanské půdy má své vlastní osvětlení skládající se z červeného, zeleného a modrého světla, které když se následně spojí dohromady, poskytnou plně barevný obraz, podobně jako polovodičové scannery," řekl Pat Woida z Arizonské univerzity, samostatný inženýr týmu mise Phoenix.

Po drobných problémech s uvolněním posledních kloubů a lopatky tak byla 2,35 metru dlouhá robotická ruka sondy, zhotovená z titanu a hliníku, úspěšně otestována a je plně funkční.

Zdroj: NASA

Při sobotním startu byla poškozena startovací rampa

Při sobotním startu raketoplánu Discovery k ISS byla částečně poškozena startovací rampa, ze které byly tlakem plynů z motorů startujícího raketoplánu odfouknuty části vyzdívkyl a omítky. Odletující materiál raketoplán nepoškodil, ale způsobil NASA starosti s příštím startem. NASA to oznámila v pondělí. Už byl sestaven vyšetřovací tým, jehož úkolem bude prověřit rozsah a důvod poškození a také přijít s alternativami pro další mise raketoplánu.

Další start raketoplánu, tentokrát na poslední servisní misi k Hubleovu kosmickému dalekohledu NASA plánuje na 8.října. NASA má sice k dispozici pro lety raketoplánu dvě startovací rampy, ale právě pro složitost mise k Hubblu a pro zajištění možnosti případné záchranné mise dalšího raketoplánu by mohly být potřeba obě rampy zároveň, řekl novinářům zástupce programového manažera Leroy Cain.

Zdroj: NASA

Nový rekord - nejmenší extrasolární planeta

Astronomové našli zatím nejmenší extrasolární planetu, která obíhá kolem normální hvězdy. Vzdálený svět jen třikrát větší než ten náš vlastní.

Objev planety o hmotnosti podobné Zemi je považováno za "svatý grál" výzkumu planet mimo naši sluneční soustavu.

Šlo by o zásadní objev, protože výzkumníci chtějí najít svět, který by mohl hostit život.

Nově objevená planeta obíhá hvězdu, která hmotností sama nijak neoplývá, hvězdy kterou zařazujeme mezi tak zvané hnědé trpaslíky. Astronomové novou planetu našli pomocí techniky gravitačních mikročoček. Ta využívá skutečnosti, že se světlo při průchodu blízko hmotného objektu ohýbá.

Planeta byla pojmenována nepoeticky MOA-2007-BLG-192Lb, je jen asi 3,3 krát větší než Země. To ustanovilo nový rekord nejnižší hmotnosti pro planetu, která obíhá kolem normální hvězdy. Známe totiž ještě menší planetu, ta ale obíhá okolo pulsaru, rychle rotující neutronové hvězdy, která produkuje silnou radiaci.

Nicholas Rattenbury, spoluautor objevu z Univerzity z Manchesteru, řekl novinářům, že jde o velmi vzrušující objev, právě proto, že takto málo hmotná planeta obíhá kolem normální hvězdy.

"Zkoušíme najít planety, kterým bychom mohli říkat obyvatelné, ve smyslu toho že by na nich mohl existovat život. Doposud jsme ale našli jen množství velkých a těžkých planet. Je na to jen jediný trik, zkoušet najít lehčí a lehčí planety, které jsou hmotností podobné naší Zemi."

Tato nová super Země je od nás vzdálena asi 3000 světelných roků, nebo chcete li, 9,46 trilionů kilometrů. Hmotnost hostitelské hvězdy není jistá, ale odhaduje se na 6% hmotnosti Slunce, tedy těsně pod hranicí potřebnou pro zažehnutí termojaderných reakcí. Planeta obíhá hvězdu ve vzdálenosti podobné jako Venuše kolem Slunce.

Třetí ročník modelářské výstavy

Včera odpoledne začala a dnes ještě pokračuje už třetí ročník modelářské výstavy. Svého koníčka na hvězdárně modeláři nepředstavují náhodou. Nynější výstavy navazují na sedmdesátá léta minulého století, kdy hvězdárna na čas poskytovala azyl stavitelům modelů zejména letadel a lodí z "kitů", které se tehdy začaly objevovat v obchodech a složitě se dovážely z ciziny.
Přijďte se podívat, výstava trvá v neděli do 16 hodin. Zároveň pro vás bude připraveno i pozorování Slunce. 

Výstava nakonec byla, i díky pěknému a teplému počasí úspěšná. Celkem ji za oba dny navštívilo 107 návštěvníků, převážně rodičů s dětmi.