Aloha pro nový přístroj dalekohledu Subaru

Astronomové pracující u 8,2 m dalekohledu Subaru Telescope na vrcholu Mauna Kea, si nadělili pod stromeček nový vědecký přístroj, kameru HiCIAO pro zkoumání extrasolárních planet.

Na dalekohled Subaru je napojeno osm hlavních, vysoce inovativních kamer a spektrografů pro různá astronomická pozorování na optických a blízkých infračervených vlnových délkách. V noci 3. prosince 2007 poprvé oživili nový přístroj pojmenovaný HiCIAO (High Contrast Instrument for the Subaru Next Generation Adaptive Optics), nebo-li Vysoce kontrastní přístroj pro další generaci adaptivní optiky Subaru). HiCIAO je kamera navržená jako technologicky adaptabilní systém, který nahradí infračervenou kameru CIAO (Coronagraphic Imager s Adaptive Optics), která na dalekohledu pracovala od roku 2000. Oba systémy jsou navrženy tak, aby odblokovaly přímé světlo hvězdy tak, aby bylo možné v její blízkosti pozorovat slabé objektů jako jsou například planety. Nový systém přináší zvýšení kontrastu výsledného pozorování 10 až 100 krát oproti předchozímu přístroji. To dovolí astronomům nahlédnou i do oblastí, které před tím nemohli prozkoumat. Další výhodou kamery HiCIAO je její provázanost se systémem adaptivní optiky (AO), který byl nedávno významně přestavěn a který postupně zvýšil desítinásobně čistotu obrazů získaných dalekohledem. Nový systém AO používá 188 akčních členů za deformovatelným zrcadlem, aby se odstranilo vlnění atmosféry. Dovoluje tak dalekohledu pozorování na samé teoretické hranici jeho výkonových hranic. Spolu s novým systémem AO byl instalován laserová naváděcí systém, aby bylo možné pozorovat v každé dostupné části oblohy.

Vývoj systému HiCIAO byl zahájen v roce 2004 ambiciózním týmem vědců a inženýrů ze Subaru Telescope, Japonské národní astronomické observatoře a Institutu astronomie Havajské univerzity. Tým vedl Dr. Ryuji Suzuki, který o HiCIAO říká, že jde především o jedinečný nástroj pro přímé odhalování extrasolárních planet a prachových disků. Inovativní návrh systému počítá s vysoce kontrastními koronografickými technikami ve třech režimech pozorování: přímé zobrazování, polarizační diferenciální zobrazování a spektrálně diferenciální zobrazování. HiCIAO může přímo zjistit a charakterizovat mladé extrasolární planety a hnědé trpaslíky, nehvězdné objekty, které se nachází mezi obřími plynovými planetami typu Jupiteru a nejméně hmotnými hvězdami. Pomocí laserem vytvořené umělé hvězdy a jí nastavované adaptivní optiky může HiCIAO pozorovat i slabé objekty včetně mladých hvězd, protohvězd a regionů kde hvězdy vznikají. HiCIAO je také extrémně užitečným nástrojem pro detekci a zkoumání málo jasných prachových disků a jejích vnitřní struktury v blízkosti pozorovaných hvězd. To povede k porozumění evolučnímu vývoji extrasolárních planetárních soustav. Tým okolo Subaru Telescope tak doufá, že bude prvním, který bude přímo sledovat planetu mimo naší sluneční soustavu.

Podle: Subaru Telescope

Konec vesmírné turistiky v Rusku?

Zní to možná neobvykle, ale je pravděpodobné, že se vesmírní turisté budou muset shánět po alternativní dopravě na oběžnou dráhu. V roce 2009 totiž už nebude mít Rusko dostatek míst na svých kosmických lodích, které by mohlo prodat jako letenku pro vesmírné turisty.

Souvisí to s tím, že: "V rámci mezinárodních dohod mají být od roku 2009 posádky Mezinárodní kosmické stanice tvořeny šesti lidmi, pokud budou vypuštěny obě vědecké laboratoře, japonská i evropská," řekl šéf Roskosmosu Anatolij Perminov. "V takovém případě nezbude žádný prostor pro vesmírné turisty," pokračoval Perminov na tiskové konferenci. "Obávám se, že od roku 2009 může být vesmírná turistika, jak ji chápeme my, přerušena."

Perminov také řekl, že poptávka po letu do vesmírem, dokonce i při astronomických ceníkách, které Roskosmos zájemcům účtoval, byla mnohem větší než by dokázali uspokojit.

Prvním vesmírným turistou byl Američan Dennis Tito, který letěl k ISS už v roce 2001. Následoval jej Jihoafričan Mark Shuttleworth v roce 2002, Američan Greg Olsen v roce 2005 a Anousheh Ansari, Američanka íránského původu, v roce 2006. Posledním, pátým turistou v kosmu, se stal letos v dubnu Američan maďarského původu Charles Simonyi, popisující svoji cestu za 25 milionů dolarů jako "senzační i šílenou" (terrific).

Simonyi, bývalý odchovanec Microsoftu, který získal své bohatství na vývoji Wordu a Excelu, vytvořil také rekord vesmírného turisty tím, že strávil v kosmu celých 14 dnů.

CoRoT rok po startu

Kosmický dalekohled CoRoT (Convection, Rotation and planetary Transits), včera završil svůj první rok pobytu na oběžné dráze. Už po několika prvních dílčích hodnoceních jeho práce mohou vědecké týmy využívající dalekohledem získaná data hovořit o překvapujících objevech a to zejména díky extrémně přesnému a dlouhodobému měření velkého množství hvězd, až do 12 000 současně, které je nedostupné kterémkoliv jinému na pozemních technologiích založenému pozorování. Poprvé tak mohla být o jednotlivých pozorovaných objektech získána data za velmi dlouhá časová období trvající až 150 dnů.

Družice je schopna zaznamenat změny světelného záření hvězd jen o jednu desítitisícinu procenta (1:1.000.000). Tato přesnost dovoluje vědcům studovat změny probíhající ve hvězdách mnoha nejrůznějšími způsoby. Změny zaznamenaného jasu mohou znamenat například pulsace povrchu hvězd díky fyzikálním procesům probíhajícím v jejich nitru nebo objekty, například planetami, přecházejícími před kotoučkem hvězdy.

Zatím bylo pozorováno na 30 hvězd na výskyt hvězdné seismiky, způsobené akustickými vlnami putujícími skrz hvězdu. Vzorec těchto změn napovídá hodně o tom, co se děje hluboko uvnitř hvězdy. Hvězdy pozorované CoRoTem se nacházejí v rozpětí od objektů podobných našemu vlastnímu Slunci až po starší a mnohem hmotnější hvězdy. Každá z nich byla pozorována po 20 až 150 dnů nepřerušeného pozorování.

Po předběžných rozborech těchto pozorování byly bezpečně odhaleny seizmické kmity u dvou hvězd, které jsou velmi podobné našemu Slunci, nejdříve u HD49933 a následně u HD181420.

CoRoT také objevil dvě nové exoplanety za základě poklesu jasu hvězdy při transitu planety. V tomto případě je však doba prokázání objevu delší, protože musí dojít k jeho potvrzení jiným, pozemským, pozorováním, aby se vyloučilo, že k poklesu jasu nedochází z jiné příčiny. Protože však CoRoT sleduje tisíce světelných křivek, dá se očekávat, že budou nalezeny mnohé další. Odpovídá to rychlosti, se kterou k objevu došlo. Shromažďování vědeckých dat začalo 2. února 2007, vědecké operace o dva měsíce později, 2. dubna 2007 a k objevu první exoplanety došlo už 3. května 2007.

CoRoT zatím pozoroval tři pečlivě vybrané oblasti oblohy. První byla oblast směrem k souhvězdí Jednorožce (Monoceros), zkoumaná po dobu 60 dnů, druhá a třetí oblast se nacházela v souhvězdí Hada (Serpensa Cauda), kde byla prováděna dvě pozorování jedno krátkodobé po dobu 26 dnů a jedno dlouhodobé s intervalem 150 dnů.

"Vánoce byly tento rok velmi brzy," řekl vědecký pracovník projektu CoRoT, Malcolm Fridlund po uzavření 300 denní pozorovací kampaně. "Na první skupině dat už vědecké týmy tvrdě pracují. Kvalita dat je fantastické a výsledky změní obojí, to jak nahlížíme na exoplanety, tak to jak rozumíme hvězdám."

Podle: COROT

Výročí narození Johanese Keplera Johanes Kepler, astronom proslulý zejména svými třemi zákony pohybu kosmických těles se narodil před 436 roky, 27. prosince 1571. Keplerova práce, spolu s výročím prvního použití dalekohledu Galileem je jedním z důvodů, proč byl rok 2009 vyhlášen Mezinárodním rokem astronomie (IYA 2009). V tomto roce se tak  bude slavit také 400. výročí vydání Keplerovy knihy Nová astronomie nebo Astronomia Nova . Ta  je významná i jako první publikovaná práce, která zdokumentovala vědeckou metodu zkoumání. Prvotním Keplerovým důvodem pro sepsání Astronomia Nova, byl pokusit o výpočet oběžné dráhy Marsu. Dřívější astronomové používali k vysvětlení pozice planet nejrůznější geometrické modely, ale Kepler hledal a objevil fyzikální důvody pohybu planet. Kepler tedy byl prvním astronomem, který prokázal, že planety obíhaly okolo Slunce po eliptických dráhách a učinil tak přesvědčivými vědeckými důkazy.

Nejistota v datu startu raketoplánu Atlantis trvá

NASA znovu přehodnocuje plány na vypuštění evropské laboratoře Columbus. Zároveň ale pokračují i přípravné práce k premiérovému startu evropské nákladní lodi k Mezinárodní kosmické stanici a tak bude nutné dokonale naplánovat, co kdy k ISS odstartuje a co se k ní kdy připojí.

Oprava vadných palivových senzorů zatím zřejmě nijak zásadně nepokročila, i když jako možný zdroj problémů byl již před časem identifikován vadný konektor na průchodu elektrické instalace z nádrže do raketoplánu a tak je možné, že se start raketoplánu znovu odloží, tentokrát z 10. ledna až na závěr měsíce nebo dokonce až na únor 2008.

Ve čtvrtek však ředitel programu Mark Sufredini prohlásil, že NASA by ráda viděla, aby se první start evropské zásobovací lodi Jules Verne uskutečnil v plánovaném termínu, tedy ve druhé polovině února 2008. Nicméně však také podotkl, že zatím není jisté, zda odstraňování závady palivových senzorů nemůže start Atlantisu pozdržet o několik dnů nebo dokonce i týdnů. NASA však zatím stále doufá, že uskuteční start raketoplánu Atlantis nejpozději na začátku února a nákladní loď Jules Verne tak může odstartovat v plánovaném termínu a, bude-li to potřeba, počkat na oběžné dráze třeba i dva týdny než se k ISS připojí.

Nová evropská automatická nákladní loď má k ISS dopravit na sedm tun nákladu, tedy téměř tolik, co zvládnou tři lety ruské nákladní lodi Progress. Start a připojení nákladní lodi Jules Verne musí být zapracováno do časového plánu využití stykovacích uzlů ISS, protože ke stanici mají letět jak opožděný let raketoplánu Atlantis s evropskou laboratoří Columbus, tak raketoplán Endeavour s japonskou laboratoří Kibo. Přitom Endeavour má podle původního plánu startovat 14.února 2008. Jules Verne by se tak k ISS mohl připojit i později, mezi 15. až 23.březnem nebo dokonce až mezi 27.březnem a 2.dubnem 2008.

Podle: NASA

MIT hledá další financování elastického skafandru

Ne všechny projekty mají to štěstí, že jsou dostatečně štědře financovány. Jedním z takových je i projekt nového typu skafandru a to i přes to, že kvalitní skafandr je kritickou součástí kterékoliv kosmické mise. Proto nyní vědci z Massachusettského technologického institutu (MIT) hledají další zdroje financí pro pokračování vývoje tenkého a přiléhavého skafandru další generace, který by mohl sloužit pro pobyt astronautů na Marsu.

Má jít o elastický "bio-oblek" lehké kategorie, takový, jaký si NASA představovala vyvinout už v devadesátých letech minulého století a jehož vývoj a financování nakonec zastavila jako příliš futuristický.

Nyní se k myšlence tenkého a přiléhavého skafandru vrátil tým výzkumníků a inženýrů z MIT, kteří si věří natolik, že předpokládají zvládnout dokončení vývoje a přípravu výroby nového modelu skafandru už do roku 2012. Oznámili to v rozhovoru noviny pro Boston Herald 26.prosince.

"Není vyloučeno, že by jej mohli nosit astronauti už v době před tím, než se vrátíme na Měsíc v roce 2020 a mohli by jej nosit i na Marsu," řekla Dava Newmanová (vpravo v modelu svého skafandru), profesorka aeronautiky a letectví, která na MIT vede projekt "bio-skafandru", a která se spolu se svým týmem zabývá vývojem nového typu skafandru už několik let.

Současný typ skafandru ze spandexu a nylonu je dokonale uzpůsoben pro pobytu ve vzduchoprázdnu a beztížném kosmickém prostoru, ale velmi obtížně se obléká a používá pokud jste na Zemi nebo na vás působí gravitace, řekla Newmanová v rozhovoru pro novináře. Tlak vzduchu v současných skafandrech působí uvnitř objemného a omezeně pohyblivého tlakového obleku, zatím co v novém typu "bio-skafandru" by měl působit mechanickým tlakem přímo na kůži svého nositele, a měl by se tak mnohem lépe nosit, specifikovala Newmanová hlavní rozdíl projektovaného skafandru. Současné skafandry jsou díky své objemnosti a váze nešikovné pro použití na na povrchu jiných těles s gravitací, protože značně omezují pohyblivost astronautů a znemožňují takové aktivity jako je například lezení po skalách nebo znesnadňují opakované činnosti, jakými je třeba vstup a výstup z obytného prostoru kosmické lodě nebo stanice. Naopak nový koncept skafandru značně zjednodušuje návrh podpory životních funkcí a snižuje riziko ztráty tlaku i další rizika při pobytu astronautů v kosmickém prostředí.

"Skafandr je skoro celá kosmická loď sama o sobě. Poskytuje astronautům podporu života, přetlak, tepelnou kontrolu, ochranu proti mikrometeoritům a další funkce nezbytné k udržení astronautů na živu," říká Liang Sim, jeden z členů týmu profesorky Newmanové. "Současné skafandry vyrovnávají tlak tělo použitím tlaku dýchacího plynu uvnitř obleku, který tak omezuje pohyblivost a komplikuje tak funkce jako je kontrola teploty, odstraňování vlhkosti a nese sebou i riziko katastrofálního selhání v případě proražení."

Podle: MIT

Vánoční kouzlo se Zvoněnkou

Ani astronomové nejsou odolní proti kouzlu vánoc a vesmír vůkol nás nabízí nespočet nádherných a neobvyklých pohledů na děje, které v něm probíhají. Tentokrát nám nabízejí nádhernou fotografii, která nejvíce ze všeho připomíná ptáčka či  pohádkovou okřídlenou vílu Zvoněnku Zvonivou (Tinkerbell) z knihy o Petru Panovi od J. M. Barrieho, jak se rozplývá v černi sváteční noci.

Ve skutečnosti jde o vzácný příklad srážky tři galaxií vzdálenou asi 650 milionů světelných roků od Země. O galaxii ESO 593- IG 008, nebo IRAS 19115- 2124, se dříve soudilo, že jde jen o dvojici navzájem se ovlivňujících galaxií.

Pod chaosem viditelným na optických snímcích Hubbleova dalekohledu, rozlišily snímky přístroje NACO na dalekohledu VLT obraz dvou galaxií, jedné čistě spirální a druhé o něco méně pravidelné. Překvapení však přineslo rozpoznání i třetí, zřetelně oddělené složky, kterou je nepravidelná, ale přesto docela masivní galaxie, ve které se, jak se zdá, rychle tvoří hvězdy.

Tohoto kosmického ptáčka nebo pohádkovou okřídlenou vílu nalezl, ukrytou mezi závoji prachu, mezinárodní týme astronomů Evropské jižní observatoře (ESO) pomocí Velmi velkého dalekohledu (VLT) na vrcholku Chilské hory Paranal.

Astronomové odhadují, že vílí křídla mají stejná rozměr jako naše vlastní Mléčná dráha, tedy že se táhnou do vzdálenosti kolem 100.000 světelných roků.

Následná optická spektroskopie pomocí nového Jihoafrického jižního velkého dalekohledu a archivní data středních infračervených vlnových délek z NASA Spitzerova kosmického dalekohledu potvrdila, že 'hlava' je samostatným objektem, ale také přinesla i další překvapení. 'Hlava' a ostatní části těla 'ptáčka' či 'víly' se pohybují vzájemnou rychlostí více než 400 km/s (1,4 milionu km/h!).  Pozorovat takto vysoké rychlosti během srážek galaxií je velmi vzácné. Navíc 'hlava' se jeví jako nejsilnější zdroj infračerveného záření celého systému, ačkoli je o nejmenší ze všech tří galaxií. To naznačuje bohatou a rychlou tvorbu nových hvězd v ní, odhadem asi 200 slunečních hmot ročně, zatím co zbývající dvě galaxie už jsou v mnohem klidnějším stádiu vývoje.

Kosmický ptáček či pohádková létající víla patří do prestižní rodiny jasných infračervených galaxií, s infračervenou zářivostí téměř tisíc miliard krát převyšující zářivost Slunce.

Studie popisující tento objekt se objeví v příštím vydání časopisu "Monthly Notices of the Royal Astronomical Society" pod názvem "Adaptive optics imaging and optical spectroscopy of a multiple merger in a luminous infrared galaxy", autor P. Väisänen a kolektiv.

Podle: ESO 

Teplý a vlhký Mars možná udržoval kysličník siřičitý 

Planetární vědci jsou již několik let zmateni zjevným rozporem. Našli na Marsu jasné stopy jeho teplé a na vodu bohaté historie, ale nenašli při tom to, co by se v takovém klimatu mělo hojně tvořit - vápenec. Nyní však v posledním vydání časopisu Science z 21.prosince uveřejnili profesorka Maria T. Zuber (vpravo) z Massachussetského technologického institutu (MIT) a Itay Halevy a Daniel P. Schrag z Harvardské university detailní rozbor, který by mohl tuto záhadu rozřešit.

Vychází v ní z předpokladu, že pokud by Mars měl klasickou atmosféru s kysličníkem uhličitým jako skleníkovým plynem, pak by měl všude být vápence dostatek. Pokud tomu tak není, musel být převažující skleníkový plyn v atmosféře jiný, a to kysličník siřičitý.

Existence atmosféry s nadbytkem kysličníku siřičitého vy podle vědeckého týmu vysvětlovala i nálezy obou robotických sond MER na povrchu Marsu. Sondy Spirit i Opportunity totiž na místo vápenců a uhličitanů obecně, našly minerály bohaté na síru, které se také tvořily v prostředí bohatém na vodu. A to může poskytnout klíč nejen k historii Marsu, ale také k historii Země.

Vědeckou výzvou bylo v tomto případě to, jak interpretovat historii planety na základě vzorků z malého území na povrchu, na kterém zejména Opportunity objevila hojnost minerálů s obsahem síry, říká Zuberová. Průlom nastal v okamžiku, kdy si společně s kolegy uvědomila, že nejspíše honí špatné molekuly. Po několika letech zkoumání role kysličníku uhličitého a koloběhu uhlíku, si uvědomili, že možným klíčem je kysličník siřičitý a ne kysličník uhličitý.

Byl to objev minerálu jarositu sondou Opportunity. Tento minerál se vytváří pouze ve velmi kyselé vodě a to znamenalo přemýšlet o tom, kde vzít takto kyselé prostředí. Odpověď nakonec poskytla síra.

Nová analýza navrhuje, že na Marsu došlo k úplnému koloběhu síry, která prošla od plynu v atmosféře do vody na povrchu, aby se nakonec uložila v půdě a kůře planety obdobně známému koloběhu uhlíku na Zemi. Po velkou většinu historie Země se kysličník uhličitý uvolněný při sopečných výbuších rozpouštěl v mořské vodě, kde podporoval vytváření uhličitanu vápenatého (vápence), který se nakonec ukládal v usazeninách na dně oceánu.

Místo toho vědci navrhují, že na Marsu možná byl obvyklým jiný, sirný cyklus. Mnoho důkazů naznačuje, že Mars kdysi měl oceán pokrývající asi třetinu planety na jeho severní polokouli (vlevo nahoře). Kysličník siřičitý (SO2) se snadno rozpouští ve vodě. A v té také skončil potom, co jej vychrlily do atmosféry obrovské vulkány v oblasti Tharsis. Ve vodě jím byla potlačena tvorba uhličitanových minerálů (vápenců) a naopak to vedlo k vytváření křemičitanů a síranů, například síranu vápenatého.

Tyto minerály se však relativně rychle rozpadají a tak je na dnešním povrchu Marsu nelze očekávat. Ovšem napomáhají tvoření jílů, které na Marsu nalezeny byly a o kterých se ví, že se obvykle tvoří v podmínkách podobných těm, při kterých vznikají uhličitany.

Nový obraz sirného cyklu pomáhá řešit i další záhadu, a to jak zajistit, aby mladý Mars měl dostatečnou teplotu pro existenci kapalné vody na povrchu. Atmosféra z kysličníku uhličitého sice vyvolává skleníkový efekt, ovšem kysličník siřičitý je jako skleníkový plyn mnohem silnější. Dodáním jen jedné stotisíciny objemu kysličníku siřičitého do atmosféry složené převážně z kysličníku uhličitého zdvojnásobí ohřívání atmosféry a umožní stabilní existenci kapalné vody na povrchu.

Analýza nám také může něco říct o minulosti naší vlastní planety. Původní prostředí mladé Země dost dobře mohlo být podobný tomu na Marsu, ale největší stopy této éry už byly vymazány velmi dynamickým klimatem a tektonikou Země. "Touto fází mohla projít i Země," říká Zuberová.

Podle: Science a MIT

Na Mars možná dopadne asteroid

Nedávno objevený asteroid možná dopadne 30. ledna 2008 na Marsu. S pravděpodobností 1:75 to tvrdí předběžné výpočty jeho oběžné dráhy. Pokud k tomu dojde nabídne to vědcům neobyčejnou příležitost sledovat z oběžné dráhy zbrusu nový kráter a možná dokonce i samotný dopad.

Asteroid, nazvaný 2007 WD5, byl objeven 20.listopadu 2007 v rámci přehlídky oblohy Catalina Sky Survey, pátrající po Zemi potencionálně nebezpečných objektech. Objevitelským pracovištěm byl 1,5 metrový dalekohled umístěný v Santa Catalina Mountains, na observatoři  Mount Lemmon, poblíž Tucsonu v Arizoně.

Jeho velikost se odhaduje na asi 50 metrů, tedy srovnatelný nebo větší než ten, který v roce 1908 explodoval nad Sibiří v oblasti řeky Podkamenná Tunguska.

Pravděpodobnost srážky s Marsem se bude dále upřesňovat s tím jak se bude upřesňovat dráha asteroidu. Ten je však momentálně nepozorovatelný, protože je na obloze přezářen jasem Měsíce. Proto budou pozorování pokračovat až koncem prosince a v prvním týdnu ledna, říká Steven Chesley z NASA Laboratoře tryskového pohonu (JPL) v Pasadeně. Zatím ještě nikdy nebyl nalezen objekt s tak vysokou pravděpodobností srážky s Marsem nebo jakoukoliv jinou planetou s výjimkou komety, která se v roce 1994 srazila s Jupiterem a asteroidem Apophis. První výpočty dokonce dávaly asteroidu Apophis pravděpodobnost srážky se Zemí roce 2036 až 1:37 a teprve zpřesnění dráhy snížilo tuto pravděpodobnost až na dnešních 1:45000.

Kvůli nejistotě v současných výpočtech není možné ani určit, kam by případně asteroid 2007 WD5 na Mars dopadl, jen se ví, že by to nebylo na rovník, a že obě sondy NASA na povrchu planety nejsou v ohrožení, i když Opportunity by mohla být dopadu blíže než Spirit.

Sledování vzniku dopadového kráteru by pro vědce bylo vzrušující příležitostí, jak říká Ray Arvidson z Washingtonovy university v St.Louis, člen vědeckého týmu sond MER. Arvidson odhaduje, že případný dopad by vytvořil kráter o průměru asi jednoho kilometru, tedy srovnatelný Velkým meteorickým kráterem v Arizoně.

Na otázku, zda by sondy mohly být ohroženy zvířenám prachem z dopadu Arvidson odpověděl tak, že sondy jsou příliš daleko na to aby byly v přímém nebezpečí a že planeta je sama o sobě natolik prašná, že dopad "by byl jen relativně malým příspěvkem v rámci celkového množství prachu a většina z něj bude natolik hrubá, že se usadí poblíž kráteru."

Pokud nebude dopad ještě před tím vyloučen pravděpodobně by se obě sondy zapojily do společné práce sond obíhajících okolo Marsu, aby se vědci pokusil sledovat samotný dopad nebo přinejmenším jeho následky. Pozorování by se mohly účastnit i sondy NASA Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) a Mars Odyssey, stejně jako Mars Express Evropské kosmické agentury ESA, řekl Arvidson.

Je jistá šance, že v případě dopadu by alespoň jedna ze sond mohla být na tom správném místě, aby mohla pozorovat vstup asteroidu do atmosféry a jeho dopad na povrch. Byla by to jedinečná příležitost sledovat kráter ihned po jeho vzniku, říká Arvidson. Většina známých kráterů je příliš stará a je proto pokryta prachem a zdá se, že jen pár malých vzniklo v nedávné minulosti.

Hlavní vědecký poradce misí MER, Steven Squyres z Cornellovy univerzity v Ithace, podotkl, že pokud nebude dopad předem vyloučen , pak si myslí, že je nepravděpodobné, aby některá ze sond na povrchu měla takové štěstí, aby mohla vidět vstup asteroidu do atmosféry. "Pokud by k tomu došlo, myslím si, že celou věc bychom nejpravděpodobněji zaznamenali jen jako přechodné zvýšení v množství prachu v atmosféře," řekl Squyres.

Podle: New Scientist

Možná příčina problémů raketoplánu nalezena

NASA tento týden, během úterních testů, vysledovala poslední selhání palivoměrů raketoplánu Atlantis až k vadnému konektoru. Jeden z vedoucích pracovníků se pak vyjádřil v tom smyslu, že nedokáže momentálně odhadnout, jak dlouho potrvá výměna vadné součástky či kdy by raketoplán mohl odstartovat.

Nevyzpytatelné palivoměry raketoplánu, které jsou součástí kritického bezpečnostního systému, si vynutily odklad prosincového startu, když dva ze čtyř nefungovaly. NASA pak až do úterního testu plnění palivových nádrží neměla žádné reálné vodítko, kde a proč závada vznikla. Nemohla proto ani potvrdit, ani vyvrátit předběžné datum dalšího startu stanovené na 10.ledena 2008.

"Hodláme se vydat touto cestou a chystáme se problém vyřešit. Potom můžeme letět ... ať už to bude 10.ledna, 10.února nebo 10.března," řekl ředitel programu raketoplánu Wayne Hale.

Během úterních testů opět dva ze čtyř palivoměrů na dně přídavné vnější nádrže selhaly a třetí nepracoval správně. Zvláštní testovací zařízení indikovalo neuzavřený obvod v konektoru který prochází stěnou palivové nádrže a spojuje palivoměry uvnitř nádrže s raketoplánem. Hale řekl, že nyní je ještě příliš brzy na to, aby mohlo být rozhodnuto o to, zda bude muset být raketoplán vrácen do hangáru k opravě nebo zda to bude moci být provedeno na rampě.

Kosmická agentura bojuje s občasnými problémy palivoměrů už dva roky, od doby co znovu pokračovaly lety přerušené havárií raketoplánu Columbia. Hale se k objevené závadě vyjádřil v tom smyslu, že není jasné, zda stejný typ konektoru mohl způsobit i předchozí problémy. Mohlo by jít jak o výrobní vadu, tak o špatný návrh, nebo možná i nesprávný postup při instalaci. Konektor je novějšího provedení, méně než 10 let starý a splňoval nové standardy raketoplánu."

Nechceme se nechat hnát nějakým rozvrhem, řekl Hale na tiskové konferenci. Potřebujeme se problému dostat na kloub, a jednou provždy ho vyřešit.

Podle: NASA

I malé asteroidy mohou vyvolat silný výbuch

Lidstvo si opět musí dát větší pozor, protože se zdá, že nebezpečí z kosmu je větší než jsme si dříve mysleli.

Na co, že si to musíme dát větší pozor? Na malé asteroidy, které vybuchnou dříve než narazí na povrch naší rodné planety. Vypadá to, že jsou mnohem nebezpečnější než se obecně předpokládá.

Malé asteroidy o průměru několik desítek metrů prolétají skrz atmosféru rychlostmi 40 až 60 krát přesahující rychlost zvuku a mnohé z nich explodují ještě předtím, než narazí do povrchu Země. Extrémní tření a teplo však může způsobit, že se tyto asteroidy za letu zploští jako lívanec, to ještě víc zvýší odpor vzduchu a nakonec se mohou začít i rozpadat. Výsledkem je vzdušná exploze, která byla například výsledkem pádu Tunguzského meteoritu v roce 1908 na Sibiři, kde došlo k devastaci 2.000 čtverečních kilometrů lesa.

Protože vzdušná exploze rozmetá materiál původního tělesa do širokého okolí, nebývá nalezen ani žádný kráter vzniklý dopadem meteoritu. Vědci proto musí spoléhat na počítačové simulace, aby vypočítali jaká byla velikost asteroidů, které ji způsobily. Předchozí simulace navrhovaly pro Tunguzkou událost asteroid o průměru kolem 50 metrů, který vyvolal explozi o síle mezi 10 až 20 megatunami TNT.

Nyní nové počítačové simulace Marka Boslougha (vpravo) ze Sandia National Laboratories v Novém Mexiku ukazují, že původcem Tunguzského výbuchu mohl být mnohem menší, jen asi 30 metrový asteroid. To ale znamená, že i menší asteroidy mohou napáchat více škody než se kdy předpokládalo a tak má lidstvo o další starost navíc. Bohužel zatím neumíme objevit a sledovat na jejich cestě sluneční soustavou objekty menší než nějakých 140 metrů v průměru.

Dřívější simulace přeceňovaly velikost těles odpovědných za vzdušné výbuchy, protože s nimi zacházely stejně jako s jaderným výbuchem, který nastal v určeném pevném bodě atmosféry, vysvětluje Boslough. Poškození, které je tím způsobeno je tak pouze výsledkem velikosti (síly) a teploty výbuchu a jeho vzdálenosti od zemského povrchu. "Zanedbávalo se něco tak významného jako je hybnost letícího tělesa," říká Boslough. Jeho výpočty ukazují, že ohnivá koule výbuchu pokračuje dál v letu směrem k povrchu země jako raketa. V případě Tunguzské události její cesta sice nedosáhla až povrchu, rychlost ztratila ve výšce okolo 5 kilometrů, ale i tak její teplo a rázová vlna napáchaly značnou škodu.

Je téměř jisté, že předchozí modely nejsou správné, říká Boslough, který představil své výsledky tento měsíc na Valné hromadě Amerického Geofyzikální společnosti v San Francisku. "Pokud by taková událost nastala v místech s vysokou hustotou obyvatelstva, mohla by zabít miliony lidí."

Podle: New Scientist magazine, vydání 2635 z 18.prosince 2007, strana 10

Blízké setkání s Marsem

Připravte si na dnešní večer své dalekohledy. Mars zářící z večera nad východním obzorem bude touto dobou Zemi nejblíže pro příštích 9 let, až do roku 2016. Pravda nebude tak blízko jako tomu bylo 27. srpna 2003 v 11h 51m SELČ, kdy byly středy Země a Marsu od sebe vzdáleny přesně 55.758.006 km, jak se na tom shodly renomované astronomické instituce, ale bude relativně blízko, "jen" nějakých 88.513.920 kilometrů.

Je to sice přibližně o třetinu dál než před čtyřmi lety ale i z této vzdálenosti Mars na obloze září více než kterákoliv hvězda noční oblohy. Je totiž o něco jasnější než nejjasnější hvězda oblohy Sírius. Navíc na sebe upozorní i nezkušeného pozorovatele nápadně načervenalou barvou.

Tedy neváhejte a v případě jasného počasí vyrazte v tyto dny někam do tmy provětrat své dalekohledy, nebo zajděte na nejbližší hvězdárnu a pořádně si rudou planetu prohlédněte. Už v cca 20 cm dalekohledem můžete po trošce zácviku pozorovat zajímavé povrchové detaily, v tomto období zejména výraznou modro bílou severní polární čepičku, která je v menším dalekohledu nejvýraznějším pozorovatelným rysem.

Za klidného ovzduší zkušenější pozorovatelé zaznamenají na kotoučku planety i další, tentokrát tmavější plochy, které italský astronom Giovanni Schiaparelli kolem roku 1877 označil za moře a pevniny propojené kanály a tím posílil domněnky o obydleném Marsu.

Galaxie ostřeluje svého souseda

Astronomové objevili novou zbraň intergalaktické války. Z aktivního jádra galaxie 3C321 vychází mohutný paprsek horkých plynů a částic s velmi vysokou energií, který ostřeluje sousední galaxii. Odhaluje to nová studie, která bude publikována v příštím vydání Astrophysical journal.

To, že se galaxie občas srazí, to je dostatečně známé, ale aby na sebe galaxie navzájem útočily paprskem hmoty, to bylo zjištěno poprvé. Na snímcích rentgenové observatoře Chandra si tým astronomů z Harvard University v Cambridge, Massachusetts povšiml, že galaxie 3C321 a její soused tvoří neobvyklou dvojici.
Obě galaxie mají aktivní jádra, ve kterých obří černé díry pohlcují okolní plyn a vytváří při tom všechny druhy záření, včetně rentgenového, které zaznamenala družice Chandra. Je to poměrně vzácné, být takto aktivní, i u samostatných galaxií a tak když se objevila aktivní jádra u dvou nepříliš od sebe vzdálených galaxií, byl to signál k dalšímu zkoumání.

K průzkumu byly použity dvě velké rádiové observatoře – Very Large Array v Novém Mexiku a Multi-Element Radio Linked Interferometer Network ve Velké Británii. A další překvapení bylo na světě. Spojením jejich rádiových obraz se objevil velký výtrysk hmoty (jet), který proudí z jádra 3C321, pak se náhle stáčí stranou a odlétá pryč.

"U takového výtrysku očekáváme, že bude jako tenký a rovný jako tužka, ale viděli jsme jak se rozšiřuje a tak nás zajímalo co se stalo", říká vedoucí autor studie Daniel Evans z Harvardské univerzity. Odpovědi se dočkali brzy v podobě již dříve pořízených snímků z Hubbleova kosmického teleskopu. "Uviděli jsme, jak výtrysk narazil na spodní polovinu další galaxie," řekl Evans pro server New Scientist.

Každá z planet podobných Zemi, ležících v cestě takového paprsku by se stala sterilní. Pokud by takový paprsek zasákl Zemi, paprsky gama by doslova odstřelily horní část pozemské atmosféry. To by zničilo ozónovou vrstvu na mnoho měsíců až roků, říká Evans. Všechny pozemské organizmy by byly vystaveny smrtícímu, rakovinotvormému ultrafialovému záření ze Slunce.

Evans doufá, že tento jedinečný objev napoví astrofyzikům něco o tom, jak takový proud částic interaguje s ostatní hmotou. Mnoho takových paprsků letí vesmírem rychlostí dosahující velkého zlomku rychlosti světla a tak v sobě nesou nesmírné množství energie. V konečném důsledku však nemusí být zásah takovým paprskem jen úplně destruktivním procesem. Naopak výtrysk hmoty z 3C321 může ve skutečnosti v sousední galaxii vytvářet nové hvězdy tím, že v ní vybudí plynová mračna. Není ani vyloučeno, že tento výtrysk hmoty mohl být dokonce před několika miliony let důvodem probuzení aktivity jádra druhé z galaxií a to by mohlo vysvětlit i to, proč mají obě dvě galaxie aktivní jádra. Obě galaxie se přibližují, na kosmické rozměry, těsně k sobě. Dnes jsou od sebe vzdáleny jen přibližně 20.000 světelných roků a z toho vyplývající gravitační poruchy pravděpodobně soustřeďují plyn do obou jejich centrálních černých děr.

Podle: příštího vydání Astrophysical journal

Sir Arthur C. Clarke devadesátiletý

Dnes, v neděli 16. prosince, slaví devadesáté narozeniny člověk, kterého určitě není potřeba čtenářům tohoto webu představovat. Oslavencem není nikdo jiný než spisovatel science-fiction, vynálezce a popularizátor vědy Sir Arthur C. Clarke.

Sir Arthur se narodil ve farmářské rodině ve městě Menehead v jihozápadní Anglii 16.12.1917.  V deseti letech se začal zajímat o astronomii a pozorovat hvězdy. O něco později začal i konstruovat a postavil si pro pozorování vlastní malý dalekohled. Někdy  kolem roku 1930 se mu dostal do rukou časopis Amazing Stories, publikující fantastické povídky. Ty ho tak inspirovaly, že začal psát své vlastní povídky. V sedmnácti letech, roce 1934, se stal členem Britské meziplanetární společnosti.

Po gymnáziu si nemohl dovolit z finančních důvodů pokračovat v dalším studiu a tak odešel do Londýna, kde pracoval jako účetní revizor na ministerstvu školství. Už tehdy se však rozhodl, že se stane profesionálním spisovatelem. Cestou k tomuto cíli však odbočil technickým směrem a tak už v letech 1938 a 1939 publikoval dva technické články. Jeden z nich shrnoval tehdejší poznatky o Sluneční soustavě a druhý popisoval možnosti letu raketou na Měsíc. Během Druhé světové války sloužil v britském královském letectvu jako instruktor práce s radarem. Možná, že to byl právě radar, který mu vnukl myšlenku jak pomocí tří geostacionárních družic zajistit celosvětový příjem televizního signálu. Svůj nápad publikoval v říjnu 1945 v časopisu Wireless World a chtěl si jej dát i patentovat. Protože však k zapsání patentu bylo v Británii potřeba dvou fungujících exemplářů vynálezu, mohl jen po 17 letech, v roce 1962, kdy se jeho myšlenka uskutečnila, publikovat článek "Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve svém volném čase". I díky tomu se dnes stal známý jako vynálezce telekomunikační družice. Kromě tohoto vynálezu publikoval Clarke ještě za války jiný článek "Raketa a válka budoucnosti", kde do špice rakety umístil jaderné hlavice.

V roce 1946 se stal předsedou Britské meziplanetární společnosti a pracoval na vývoji automatických přistávacích systémů.  V roce 1948 získal  na King's College bakalářský titul a červený diplom z fyziky a teoretické i aplikované matematiky. Záliba v literatuře jej však neopouští a tak mu ve stejném roce vychází v časopisu Astouding Stories povídka Rescue Party a nakonec i jeho první větší literární dílo "Proti pádu noci", později přepracované jako "Město a hvězdy".

Od roku 1956 žije Sir Arthur na Srí Lance, jejíž prostředí mu učarovalo a inspirovalo ho k napsání románu Rajské fontány, ve kterém popisal princip kosmického výtahu. Svou mladickou zálibu v paranormálních jevech zužitkoval v románu Konec dětství a dodnes obhajuje výzkum na poli telekineze a podobných jevů.  V osmdesátých letech minulého století natočil pro britskou BBC dva televizní seriály "Tajemný svět Arthura C. Clarka" (1981) a "Svět tajemných sil Arthura C. Clarka" (1984).

Už v roce 1962 byl za své knihy a články navržen na cenu UNESCO: Kalingovu cenu za popularizaci vědy. Roku 1986 založil vlastní "Cenu A. C. Clarka", která se každoročně uděluje nejlepšímu sci-fi románu vydanému na britské půdě.

Jeho asi nejznámějším literárním dílem je "2001: Vesmírná odysea", která vznikala současně s filmovou verzí Stanley Kubricka. Z původní povídky "Hlídka" (Sentinel) se tak stal celosvětově známý román, který se dočkal ještě dvou dalších pokračování.

Od roku 1988 je Clarke upoután na kolečkové křeslo. V roce 2000 mu byl udělen titul rytíře. Je čestným předsedou Institutu pro spolupráci ve vesmíru. Clarkovým jménem byla pojmenována planetka „4923 Clarke“ a dinosaurus „Serendipaceratops arthurcclarkei“ objevený v australském Inverlochu.

Cesta do středu Měsíce

Vědečtí pracovníci NASA oznámili svůj záměr prozkoumat nitro Měsíce. Prostředkem k tomu má být kosmická mise v ceně 375 milionů USD, která se má, úplně poprvé, pokusit odhalit tajemství toho, co leží hluboko pod měsíčním povrchem.

Nová mise však nepočítá s vysláním sondy na povrch a s nějakým vrtáním do hloubky, ale naopak s dálkovým průzkumem z oběžné dráhy za pomoci dvojice sond, které budou po několik měsíců v tandemu obíhat kolem našeho souputníka. Cílem mise má být pomoci kosmické agentuře, aby se připravila jak na návrat astronautů na povrch Měsíce do roku 2020 a také aby pomohla připravit stavbu první lidmi obývané kolonie, která by měla stát poblíž jednoho z měsíčních pólů.

Uvažovaná dvojice sond má pracovat podobně jako rentgenový přístroj. Na místo rentgenových paprsků však bude velmi přesně měřit změny v gravitaci Měsíce k tomu, aby odhalila co leží uvnitř něj, od povrchu až k jádru. Obě sondy kromě toho ponesou i výkonné kamery, které mají nejen vědcům, ale i studentům a široké veřejnosti zpřístupnit pohled na Měsíc z oběžné dráhy.

Mise, která byla pojmenována zkratkou GRAIL (Gravity Recovery and Interior Laboratory), má odstartovat na palubě jediné rakety už v roce v 2011. NASA tvrdí, že lepší porozumění nitru Měsíce pomůže vědcům lépe porozumět i zemi a ostatním skalnatým planetám sluneční soustavy.

Podobné techniky už byly dříve použity ke studiu zemského nitra při americko-německém projektu GRACE (Gravity Recovery and Climate Experiment), který startoval v roce 2002 . Vědecký šéf NASA, Alan Stern si myslí, že jednou budou použity i ke studiu Marsu a ostatních planet.

Ještě před startem sond GRAIL ale NASA vypustí, už v roce 2008, sondu Lunar Reconnaissance Orbiter, která má okolo měsíce obíhat nejméně jeden rok. Navíc Lunar Reconnaissance Orbiter nebude u Měsíce sám. Spolu s ním se tam bude pohybovat i sonda Lunar Crater Observation and Sensing Satellite mission, která bude mít za úkol vyvolat impakt v oblasti měsíčního jižního pólu s cílem zjistit možnou přítomnost zmrzlé vody.

Podle: Skymania.com

Astronomická symbolika vánoc

Spory o tom, co nebo čím, byla Betlémská hvězda se táhnou napříč stoletími.
Historici, představitelé církví, ale i astronomové se přou o to, zda byl tento vánoční fenomén skutečně fyzicky přítomen na obloze a pokud ano, jednalo se o jasnou kometu, hvězdu, planetu, či jejich vzájemnou konstelaci, která nakonec vyústila v astrologickou předpověď narození Ježíše.
Nebo, že by Betlémská hvězda byla spíše jen Betlémským znamením – symbolem starozákonného proroctví?

Celý článek Ing. Rajchla si přečtete zde.
Článek je doprovázen fotografiemi betlému, který během let vyřezal a sestavil zakládající člen našeho astronomického kroužku Ing. Jiří Veselý.

 9. prosince 2007

NASA odkládá start raketoplánu Atlantis na leden 2008

NASA oficiálně zrušila i na neděli odložený start raketoplánu Atlantis, tentokrát bez udání dalšího termínu startu, který musí v tomto startovacím okně proběhnout nejpozději ve čtvrtek 13.prosince, jinak bude muset být odložen až na leden příštího roku. Později odpoledne bylo oznámeno, že start neproběhne dříve než 2.ledna 2008.
Důvod je stále týž, chybná funkce palivových ECO senzorů.
Evropskou laboratoř Columbus, jejíž vynesení na oběžnou dráhu mělo být hlavním úkolem tohoto letu tak dále provází smůla.

Texaští astronomové poprvé pozemním dalekohledem detekovali atmosféru exoplanety

Astronomové Texaské univerzity v Austinu v Texasu pod vedením Dr. Setha Redfielda, který je zároveň i  vědeckým spolupracovníkem Hubbleova teleskopu,  použili dalekohled Hobby - Eberly Telescope (HET) na McDonaldově observatoři k objevu první atmosféry u planety mimo naší sluneční soustavu, kterou se podařilo detekovat pomocí pozemského dalekohledu.

"Je to pozoruhodný průkopnický objev," řekl ředitel McDonaldovy observatoře David L. Lambert.

Tato práce dalším krůčkem při hledání života ve vesmíru, nacházejícím se mezi objevem planet obíhajících kolem jiných hvězd a očekávaným objevem planet podobných Zemi.

"To co všichni chtějí najít je planetu s atmosférou jakou má Země," říká Redfield.

Planeta, kterou Redfield studoval, obíhá kolem hvězdy HD 189733, vzdálené od nás asi 63 světelných roků směrem k souhvězdí Vulpecula (Lištička). Její mateřská hvězda je objekt viditelný už malým dalekohledem (7,7 mag). Planeta, kterou astronomové znají už tři roky a kterou zkoumali například Spitzerovým dalekohledem, se ale Zemi moc nepodobá. Je o 20 procent hmotnější než Jupiter, má 17% průměru mateřské hvězdy, kolem které obíhá velmi blízko, jednou za 2,2 dnů a to asi 10 krát blíže než Merkur kolem našeho Slunce. Navíc na jejím povrchu panují podle měření Spitzerova teleskopu z roku 2006 teploty od 650° do 950°C.

Při pozorování ze Země planeta prochází přímo před hvězdou při každém oběhu. Díky tomuto tranzitu ji v roce 2004 objevil Francois Bouchy z francouzské Laboratoire d'Astrophysique de Marseille. Letos pak Dr. Redfield u ní detekoval atmosféru. V jeho týmu byli i další astronomové Texaské univerzity v Austinu Michael Endl, William Cochran a Lars Kosterke.

Před tím byla atmosféra u transitující planety objevena jen jednou a to pomocí nyní nefunkčního spektrografu STIS (Space Telescope Imaging Spectrograph) na Hubbleově kosmickém dalekohledu.

STIS se porouchal brzy po jejím objevu odhalení a tak se nyní v kosmu nenachází žádný přístroj, který by takový objev zopakoval. Proto jsou pozemní pozorování jedinou současnou možností, říká Dr. Redfield. Proto pomocí spektrografu s velmi vysokým rozlišením na dalekohledu HET pozoroval celý rok 11 tranzitujících planet. Pro získání planetárního 'přenosového spektra' a tím i chemického složení atmosféry planet, používal techniku které říká "velmi přímočará".

"Vezměte spektrum hvězdy, když je planeta před ní a pak vezměte spektrum hvězdy, když tam planeta není. Pak je podělte a dostanete přenosové spektrum planetární atmosféry."

Tato technika ale není snadná. Světlo blokované planetou činí pouhých 2,5 procenta z celkového světla hvězdy a jen dalších 0,3 procenta připadá na planetární atmosféru.

"Vždy, když planeta prochází před hvězdou, blokuje něco z jejího světla. Pokud planeta nemá žádnou atmosféru, bude blokovat stejné množství světla na všech vlnových délkách. Pokud však atmosféru má, plyny v ní pohltí nějaké další světlo."

Předpokládalo se, že v atmosféře jsou přítomné atomy sodíku, které pak budou absorbovat více světla hvězdy na těch vlnových délkách, které odpovídají specifickým přechodům atomu sodíku.

Při zkoumání planety na specifické vlnové délce přechodu sodíku, se planeta jeví asi o 6 procent větším než na dalších vlnových délkách. Odhalení sodíku bylo možné, protože ho je v atmosféře mnoho, přechod je silný a je tedy v rozsahu, který mohou zjistit pozemské dalekohledy.

"Může tak být studováno i mnoho jiných atomárních a molekulových složek atmosféry, včetně draslíku a vodíku," tvrdí Dr. Redfield. Nakonec se totiž ukázalo, že 'přenosové spektrum' extrasolární planety pořízené pomocí HET mělo mnohem vyšší rozlišení než to, které dříve pořídil Hubbleův dalekohled u jiné planety.

"Ve skutečnosti jsem byl překvapen a povzbuzen tím, že je to možné," řekl Redfield. "Pojďme proto začít dělat na dalších přechodových planetách. Pojďme začít dělat srovnávací exoplanetologii."

Na obrázcích: nahoře vlevo- HD 189733 poblíž planetární mlhoviny M27 Činka, nahoře vpravo - umělecká znázornění planety u HD 189733, vpravo dole - dalekohled HET (všechny obrázky lze zvětšit)

Podle: McDonald Observatory

Mezinárodní tým objevil rekordně dlouhý intergalaktický proud částic

Intergalaktický paprsek částic táhnoucí se více než milion světelných roků je nejdelší, který kdy astronomové pozorovali. Podle týmu, který tohoto rekordmana, jeho objev může pomoci odhalit, jak se takovéto výtrysky hmoty spojují.

Takovéto proudové výtrysky hmoty (Jets)jsou vidět všude ve vesmíru. Tryskají z nejrůznějších objektů, včetně hvězd, které se právě začaly utvářet. Největší z nich však vychází z jader aktivních galaxií, kde plyn po spirále padá k obří černé díře a generuje tak směs tepla, částic o vysoké energii a magnetická pole. V některých případech se tyto jednotlivé elementy spojí a vyvrhnou úzké sloupy horkého plynu plného částic s velkou energií, které proniknou galaxii a směřují ven do kosmického prostoru.

Poslední objev pochází z velké eliptické galaxie CGCG 049- 033, která od nás leží ve vzdálenosti asi 600 milionů světelných roků. Tým, který vedl Joydeep Bagchi z Pune University v Maharashtra v Indii, našel vyslání této galaxie během velkého pátrání po rádiových zdrojích. Později se na ni zaměřil blíže pomocí dvojice radioteleskopů Giant Metrewave Radio Teleskcope poblíž blízko Indického Pune a 100 metrového radioteleskopu u Effelsbergu v Německu.

Výtrysk který našli je dlouhý téměř 1,5 milionu světelných roků, je tedy dvakrát delší než u předchozího rekordmana. Pokud by tento výtrysk vycházel ze středu Mléčné dráhy, pak by se táhl až na půl cesty ke galaxii v Andromedě.

Tento výtrysk je neobvyklý také jinak. Běžné je, že tyto proudy hmoty jsou docela souměrné, směřující na opačné strany. Ovšem nový protějšek tohoto výtrysku se jeví jako mnohem kratší. Mohlo by to být tím, že kratší výtrysk směruje od nás a tak světlo z jeho vzdáleného konce k nám ještě nemuselo doletět.

Zajímavé také je, že rádiové vlny vydávané nově objeveným výtryskem jsou silně polarizované, odhalujíc tak silná magnetická pole, který výtrysk obepínají. "Jsem velmi překvapená nálezem takto silného a pravidelného magnetického pole," řekla pro server New Scientist členka objevitelského týmu Marita Krause z University v Bonnu.

Mohlo se stát, že magnetické pole se chová jako obal, který předchází rozptýlení vysokotlakého plynu ve výtrysku. To by mohlo vysvětlovat, proč je tento výtrysk tak dlouhý. A jiné, o něco slabší verze tohoto magnetického pole by mohly pomoci udržovat proudové výtrysky pocházející z dalších druhů astronomických objektů.

Objevitelský tým plánuje získat ještě mnohem detailnější obraz proudového výtrysku a jeho magnetického pole pomocí radioteleskopu VLA na observatoři v Novém Mexiku.

Podle: Astrophysical Journal Letters (vol 670, L85)

 7. prosince 2007

NASA dále čelí problémům s palivovými senzory

NASA znovu odložila start raketoplánu Atlantis o dalších 24 hodin, protože problémy s palivovými senzory pokračují. Start , původně plánový jíž na čtvrtek byl díky nim odsunut napřed na pátek a nyní o další den, na sobotu. 

Problémy se senzory paliva LH2 ECO (Engine Cutoff), které jsou umístěny ve spodní části externí palivové nádrže, na dně vodíkové nádrže,  postihly již dříve několik letů. ECO senzory jsou důležitou součásti palivového systému, které zajišťují, aby se při vyprázdnění nádrže, na konci práce raketových motorů, zastavila  palivová turbočerpadla a neběžela naprázdno. Provoz turbočerpadel naprázdno by vedl k jejich roztržení a to by vedlo k celkové destrukci motorů. Senzory  jsou celkem čtyři a správnou funkci řídícího systému musí být k dispozici údaje nejméně ze tří z nich.  Tentokrát však dva senzory v nádrži s hluboce podchlazeným tekutým vodíkem poskytly nesprávná data během rutinního předletového testu a navíc třetí senzor dával nesprávné údaje i potom, co byla nádrž vyprázdněna. 

Se startem se nyní počítá nejdříve v sobotu ve 21:43 našeho času, tento termín je však podmíněn vyřešením problémů se senzory během pátek. Startovací okno pro tento let raketoplánu trvá do 13. prosince a pokud by se závady nepodařilo do té doby odstartovat, musela by NASA se startem vyčkat až do ledna 2008.

Podle: NASA

UPDATE 8.12.:

Raketoplán neodstartuje dříve než v neděli

Na páteční schůzce, která skončila až dnes ráno našeho času, se manažeři NASA rozhodli start raketoplánu znovu odložit, tentokrát na neděli 9.prosince 2007 na 21:21 našeho času. Rozhodnutí o nedělním startu, nebo o jeho dalším odložení padne na schůzce, která začíná v sobotu v 20 hodin našeho času.

NASA odložila start raketoplánu

Evropská laboratoř Columbus se do kosmu ne a ne dostat bez potíží. NASA tentokrát odložila plánovaný čtvrteční start raketoplánu Atlantis přinejmenším o 24 hodin. Rozhodnutí o odkladu následovalo po té, co technici během předstartovních testů ohlásili chybu u dvou ze čtyř ukazatelů stavu paliva. Dva ze čtyř senzorů v externí palivové nádrži při zkoušce hlásily, že nádrž je na suchu, třebaže již byla naplněna pohonnými hmotami, sdělil novinářům tiskový mluvčí agentury.

Problém se objevil krátce po té, co technici začali s plněním externí nádrže. Jak dodal tiskový mluvčí, ke startu jsou potřebné nejméně tři funkční čidla paliva. "Selhal senzor tři a čtyři," vysvětloval ředitel startu Doug Lyons.

K selhání došlo během tankování, asi 16 minut po zahájení rychlého plnění. "Jsme samozřejmě trochu zklamáni, ale pracujeme na řešení problému a budeme startovat jakmile to bude možné."

Nejdůležitějším úkolem jedenáct dnů trvající mise je dopravit k ISS první stálou evropskou kosmickou orbitální laboratoř Columbus.

Je oceán Europy hluboký nebo plytký?

Jak určit hloubku a složení oceánu, který nevidíte? O Europě, šestém měsíci Jupiteru se předpokládá, že má pod svým zledovatělým povrchem oceán kapalné vody. Víme o tom díky jeho pozoruhodnému povrchu bez kráterů i podle toho, jak jeho magnetické pole reaguje s tím Jupiterovým. Nové výsledky, které berou v úvahu i interakci Europy s plazmou obklopující Jupiter, navíc k magnetickému poli, dávají mnohem lepší obraz o hloubce oceánu i jeho složení. To může pomoci budoucím robotickým průzkumníkům poznat jak hluboký potřebují vyhloubit tunel, než dosáhnou oceánu pod ledem.

"Víme z gravitačních měření sondy Galileo, že těleso měsíce Europa je rozvrstvené. Nejhodnověrnější modely vnitřku Europy počítají s vrstvou vody a vodního ledu o tloušťce 80 až 170km. Ovšem gravitační měření nám nic neříkají o stavu této vrstvy, zda je pevná nebo kapalná," říká Dr. Nico Schilling z Institutu pro Geofyziku a Meteorologii v Kolíně nad Rýnem v Německu.

Voda v oceánu Europy, stejně jako voda v našich oceánech, je dobrým vodičem elektřiny. Když vodič prochází magnetickým polem, vzniká v něm elektřina a tato elektřina zpětně působí na magnetické pole. Jde o totéž, co se děje uvnitř generátoru. Tento proces, tzv. elektromagnetická indukce a její intenzita, dává hodně informací o materiálech zapojených do celého procesu.

Ale na Europu nepůsobí jen magnetické pole pocházející z Jupiteru, ale má také elektromagnetickou interakci s plazmou obklopující Jupiter, tzv. magnetosférickou plazmou. To samé se děje i Zemi a projevy tohoto procesu jsou nám důvěrně známé. Když se magnetosféra Země setká s plazmatem pocházejícím ze Slunce vidíme názorný výsledek, krásné polární záře.

Tento občas nastávající proces, jak Europa obíhá kolem Jupiteru, se odráží v indikovaném poli podpovrchového oceánu měsíce. Kombinováním těchto měření s předchozími měřeními interakce mezi Europou a Jupiterovým magnetickým polem, byli výzkumníci schopni získat lepší obraz toho, jak silný a vodivý oceán Europy je. Výsledky výzkumu byly zveřejněny v článku nazvaném titulovaném, "Time-varying interaction of Europa with the jovian magnetosphere: Constraints on the conductivity of Europa's subsurface ocean", který byl publikován v srpnu 2007 v časopisu Ikaros.

Výzkumníci srovnávali své modely elektromagnetické indukce Europy s výsledkem měření magnetických polí sondou Galileo a zjistili, že celková vodivost oceánu byla asi 50.000 Siemens, což je mnohem více než uváděly předchozí výsledky, které hovořily o vodivosti okolo 15.000 Siemens.

Vodivost závisí i na složení oceánu, jehož hloubka by mohla být mezi 25 až 100 km, tedy hlubší než dříve odhadovaný dolní limit kolem 5 km. Méně elektricky vodivý oceán znamená oceán hlubší a naopak více vodivý oceán znamená oceán plytší. Vše tedy závisí na množství a typu soli rozpuštěné v oceánu a to je stále velká neznámá.

Interakce s magnetosférickou plazmou je důležitá při studiu složení planet a měsíců. například první nízký průlet kolem měsíce IO naznačoval, že IO má možná vnitřní dynamo. Nakonec se ale ukázalo, že šlo právě o interakci s plazmatem. Europa a Io, ačkoli to nejsou jediná místa kde dochází k vzájemné interakci magnetického pole a plazmatu, mohou mnohé naznačit o povaze nitra planet. Stejná metoda byla použita např,. také pro detekci gejzírů na Enceladu, jednom ze Saturnových měsíců.

Proč je hloubka a složení oceánu na Europě tak důležité? S objevem celých ekosystémů na dně pozemských oceánů, ekosystémů zcela odříznutých od slunečního světla a tepla, ale i od svého okolí v místech, kde by život vůbec být neměl, dává vědcům naději, že by mohl být život i tam v hlubinách oceánů Europy. Zjistit se to dá ale jen jedním způsobem. Provrtat se skořápkou ledu na povrchu a podívat se na dno.

Podle: Universe Today

Čína popírá padělání snímků měsíční sondy

Ačkoliv je plagiátorství v Číně běžným jevem, se kterým se, bohužel, musí vyrovnávat téměř každý úspěšný výrobce na celém světě a tedy i u nás a které v Číně nikoho moc nevzrušuje, v případě prvního uveřejněného snímku čínské měsíční sondy ťali pochybovači o pravosti produktu do živého.

Včera, v pondělí 3.12.2007, čínská státní média vehementně popřela tvrzení některých uživatelů internetu, kteří označili první fotografie pořízené čínskou sondou k Měsíci za padělek vykopírovaný z dřívějších snímků NASA.

Čína minulý týden publikovala první fotografii Měsíce pořízenou sondou Chang'e I orbiter, která startovala 24. října 2007 a kterou čínský premiér Wen Jiabao uvítal jako důkaz národního vzestupu nejen v kosmu, ale obecně jako důkaz technologické síly a vzestupu čínského hospodářství.

Ovšem někteří čínští uživatelé internetu si povšimli, že fotografie ukazující krátery pokrytou část měsíčního povrchu, je překvapivě podobná té, kterou pořídila NASA v roce 2005, píší noviny Beijing News.

V článku je citován vedoucí vědecký pracovník mise k Měsíci Ouyang Ziyuan, který tyto spekulace odmítá. "První čínská fotografie Měsíce bezpečně není padělkem," řekl Ouyang. Porovnáním novinových fotografií se ukázalo, že sice byly pořízeny ve stejné oblasti, ale v jedné jejich části je na americké fotografii vidět jen jeden malý kráter, zatím co sonda Chang'e ukazuje krátery dva. To by podle Ouyanga mohlo být dáno nižším rozlišením amerického snímku, ačkoliv se americká fotografie na uveřejněném snímku zdá být ostřejší než ta čínská.

Čína rozvinula vrcholný kosmický program. Astronaut Yang Liwei svým úspěšným letem na oběžnou dráhu v roce 2003, udělal z Číny teprve třetí zemi po bývalém Sovětském svazu a Spojených státech, která dokázala dopravit člověka do kosmu a zpět.

V pořadí již třetí čínský let do vesmíru s lidskou posádkou je plánován na konec roku 2008 a měl by zahrnout nejen tříčlennou posádku, ale i první čínský výstup do kosmu.

Podle zpravodajských agentur

Meteorický roj Geminidy

V pátek 14.prosince večer se v případě jasného počasí můžeme těšit na nejlepší meteorický roj letošního roku. Maximum roje má nastat přibližně v 18h SEČ což sice není v našich podmínkách úplně ideální, protože radiant bude tou dobou jen necelých 10° nad východoseverovýchodem (červená tečka na obrázku, lze zvětšit), ale naopak mladý, tou dobou jen 4,6 dne starý srpek Měsíce, nebude na opačné straně oblohy nijak vadit. S jeho západem a větší výškou radiantu nad obzorem se s postupujícím večerem pozorovací podmínky zlepší.

Geminidy jsou krásný, vydatný a spolehlivý roj, který trvá od 7. do 17. prosince a který může v maximu dosáhnout i více než 100 meteorů za hodinu. Maximum bývá ploché,  trvající několik hodin a pak poměrně ostře končící. Navíc se touto roční dobou objevuje i více než deset sporadických meteorů za hodinu, které lze připočíst k meteorům rojovým a které mohou vylepšit tuto noční show. Jen pro srovnání, loni trvalo maximum více než 12 hodin a bylo při něm dosaženo maximální ZHR až 115, přičemž ZHR 100 bylo během maxima  krátkodobě překročeno celkem 4 krát. Pravidelně v posledním období neklesá ZHR pod 50% maxima celý den před a po maximu. V závislosti na počasí se tedy vyplatí podívat se na oblohu od čtvrtka 13. až do soboty 15. prosince.

Geminidy jsou astronomům známy již od roku 1862, od kdy se jejich hodinová frekvence zvýšila z původních ZHR 10 až na dnešních více než 100. O průzkum tohoto roje se zasloužil i český astronom Miroslav Plavec v polovině minulého století. Plavec prokázal, že na roj působí nejen Jupiter, ale i Země a to má vliv nejen na rostoucí frekvenci roje, ale i na to, že činnost roje někdy okolo roku 2100 zanikne, protože jeho zdroj přestane kolidovat s dráhou Země.

Radiant roje se v době své aktivity výrazně pohybuje a během maxima se nachází nedaleko hvězdy Castor, druhé nejjasnější hvězdy Blíženců z dvojice Castor a Pollux. Příliš daleko (14°) nebude tentokrát ani planeta Mars blížící se do opozice a tedy jasnější než obvykle. Geminidy jsou zajímavé i tím, že jejich zdroj je spojován nikoliv s kometou, ale s planetkou č.3200 - Phaeton, která však nejspíše kdysi kometou byla.

Geminidy jsou meteory střední rychlosti. Z večera budou do atmosféry vlétat tečně a tak uvidíme jen ty nejjasnější, které budou nápadně pomalé.  S přibývající se nocí se bude úhel jejich vstupu do atmosféry zvyšovat a zvýší se tak i jejich počet a rychlost. Ty jasnější z nich mohou být barevné, nejčastěji žluté, zelené nebo modré. Jasné meteory jsou častější po maximu než před ním. 

Prosincové noci mohou být hodně chladné. Tentokrát dlouhodobá předpověď odhaduje teploty jen kolem nuly, ovšem s větší oblačností. Proto bude-li se předpověď alespoň trochu mýlit, nezapomeňte se 14. prosince večer teple obléct, najít si zastíněné místo s co nejtemnější oblohou a pak se již jen po setmění dívat nahoru nad východní obzor a až do zenitu. Určitě několik meteorů uvidíte.

Pětadvacet let čekání končí - Columbus startuje

Tento týden, po 25 letech projektování, výroby a proinvestování dvou miliard dolarů, bude konečně do vesmíru vypuštěna na palubě raketoplánu Atlantis evropská kosmická laboratoř Columbus.

Vědci a inženýři po celé Evropě čekali na tento moment od roku 1982, kdy začal její vývoj. Evropská kosmická agentura (ESA), sdružující 17 evropských národů, potvrdila NASA svůj projekt laboratoře pro Mezinárodní kosmickou stanici se záměrem vypustit modul Columbus už v roce 1992 v rámci oslav 500. výročí plavby, na jejímž konci bylo objevení nového kontinentu - Ameriky.

Ale NASA i Rusko byly ve skluzu a první část kosmické stanice tak byla vypuštěna až v roce 1998 a první posádka se na ISS usadila až v roce 2000. Stavba ISS se na navíc začátku roku 2003 na více než dva roky zastavila kvůli tragické havárii raketoplánu Columbia. Další zdržení ji pak postihlo i pro pokračující problémy s odpadáváním izolační pěny z externí palivové nádrže raketoplánů.

Laboratoř Columbus, 7 metrů dlouhý válec, se stane osmou místností přidanou k Mezinárodní kosmické stanici. Bude to ale teprve druhá laboratoř, po o něco větším modulu Destiny, který NASA připojila ke kosmické stanici při letu raketoplánu Atlantis v roce 2001.

Poslední, třetí v pořadí, ale největší a mnohem dokonalejší laboratoř k ISS však postavila Japonská kosmická agentura. Její laboratorní modul Kibo, což znamená Naděje, bude vyžadovat celkem tři lety raketoplánu k tomu, aby se k ISS dostalo vše, co k němu patří. První z nich se má uskutečnit už v únoru 2008.

Na instalaci a zprovoznění laboratoře Columbus bude přímo na oběžné dráze dohlížet generál Francouzského vojenského letectva Leopold Eyharts. Ten poletí raketoplánem Atlantis spolu s modulem a zůstane na kosmické stanici více než dva měsíce. V uvedení do provozu mu bude pomáhat německý astronaut a fyzik Hans Schlegel, který vykoná v rámci instalace laboratoře dva výstupy do kosmu.

Evropská kosmická agentura chce laboratoř Columbus provozovat na oběžné dráze nejméně 10 let. NASA ale plánuje ukončit svou účast na kosmické stanici do roku 2015, aby se cele soustředila na svůj měsíční program a to do jisté míry Evropany, kteří start své laboratoře odkládali 15 let, dráždí. ESA se totiž bude muset spolehnout na své vlastní zásobovací lodě a na spolupráci s ostatními zeměmi.

Columbus bude řízen z kontrolního střediska blízko Mnichova. Jednací řečí bude angličtina, což kontrastuje s ruským řídícím střediskem poblíž Moskvy, které komunikuje rusky a zaměstnává množství tlumočníků.

Činnost ISS bude v budoucnu ještě komplexnější a komplikovanější, až se k ní začne připojovat první evropská bezpilotní nákladní loď Jules Verne. Ta má startovat poprvé začátkem příštího roku z Francouzské Guiany a řízena má být z kontrolního střediska poblíž Toulouse. Ale skutečné jazykové oživení v činnosti ISS můžeme očekávat po připojení japonské laboratoře a zapojení jejího řídícího střediska.
Uvidíme, který jazyk nakonec převládne, zda angličtina, ruština, němčina, francouzština nebo, že by to nakonec byla japonština?

Raketoplán odstartuje ve čtvrtek

Představitelé NASA v pátek schválili plán na start raketoplánu Atlantis na misi k Mezinárodní kosmické stanici již tento čtvrtek 6.prosince. Atlantis má odstartovat k letu mise STS-122 v 16:31 místního času, (22:31 našeho času).

Hlavním cílem jeho sedmičlenné posádky bude vynesení evropského laboratorního modulu Columbus a jeho připojení ke spojovacímu uzlu modulu Harmony, který byl k ISS připojen při předchozí misi.
Únik vzduchu z modulu Harmony před týdnem nepředstavuje podle NASA žádnou překážku, protože, jak bylo v pátek oznámeno, "netěsnost" byla jednoduše způsobena chybným ovládáním a skutečnou ztrátou vzduchu ze stanice.
Během patnáctidenní mise budou uskutečněny nejméně tři výstupy do kosmu.
Dalším letem k ISS má být mise raketoplánu Endeavour STS-123, jejíž start je momentálně plánován na 14. února 2008.

Pokud nepřekazí start počasí či technická závada, sledujte NASA-TV.

Podle: NASA