Sluneční vítr vysušuje Venuši

Evropská sonda Venus Express, jak se zdá, odhalila pravou příčinu toho, proč je planeta Venuše, která se často označuje za sestru Země, od Země tak odlišná. Může za to Slunce, přesněji řečeno sluneční vítr, stálý proud částic nabitých elektřinou, který proudí od Slunce.

Díky tomu, že Venuše nemá skutečné magnetické pole, které by ji, jako to pozemské, chránilo před účinky slunečního větru, interaguje sluneční vítr už celých čtyři a půl miliardy let přímo s horními vrstvami Venušiny atmosféry.

Toto setkání má pro Venuši fatální následky. "Interakce se slunečním větrem je důležitá, protože definuje podmínky panující na hranici atmosféry s kosmickým prostorem a to je velmi aktivní hranice," říká o nejnovějších objevech sondy Venus Express Stanislav Barabash ze švédského Institutu kosmické fyziky v Kiruně.

Interakce slunečního větru s horními vrstvami Venušiny atmosféry znamená, že Venuše trvale ztrácí z atmosféry plyn ve formě jejích ionizovaných složek. Zjistil to analyzátor kosmického plazmatu a energetických atomů (ASPERA) na palubě Venus Express. Bohužel pro Venuši jde zejména o ztrátu iontů vodíku, kyslíku a hélia.

A právě první dvě součásti unikajících iontů jsou nejdůležitější. Jde totiž o složky vody, kterou tak Venuše vytrvale ztrácí. Bez nadsázky tak lze říci, že sluneční vítr Venuši už od jejího vzniku vytrvale a účinně vysušuje.  Takové zjištění bylo možné díky vysoce eliptické dráte sondy Venus Express, která se v nejvzdálenějším bodě své dráhy pohybuje až 66.000 km daleko a naopak v nejbližším bodě své dráhy se k Venuši přibližuje na 250 až 350 km. Pokrývá tak dokonale celou oblast ve které sluneční vítr s Venušinou atmosférou interaguje.

Zjištění, že sluneční vítr Venuši vysušuje, může být rozhodující pro porozumění tomu, proč je dnes Venuše taková, jaké je, tedy suchá a horká.

Sluneční aktivita ovládá téměř každý aspekt plazmatu v okolí planety. Ačkoliv nemá Venuše žádné skutečné vlastní magnetické pole, meziplanetární magnetické pole nesené slunečním větrem vytváří kolem planety slabý magnetický obal, který zabraňuje přímému vstupu slunečního větru do atmosféry Venuše.

Jak zjistil magnetometr (MAG) na palubě Venus Express, toto magnetické pole pokračuje z denní strany i na stranu noční, kde jeho konfigurace pravděpodobně podporuje urychlování plazmy a tak podporuje další ztráty atmosféry. Jak říká Tielong Zhang Výzkumného ústavu kosmu rakouské Akademie věd, "poprvé jsme mohli vykonat nerušená pozorování plazmatického prostředí blízko Venuše při slunečním minimu. Pozorovali jsme tak velmi odlišný obraz interakce slunečního větru s Venuší, než byla dříve známá pozorování při slunečním maximu."

Během prodloužené mise Venus Express se bude sluneční aktivita zvyšovat a tak vědci získají ideální podmínky pro zkoumání intenzity tohoto exotického procesu, které potřebují aby lépe porozuměli tomu, jak důležitý byl pro vývoj Venuše.

Podle: ESA

Astronomky objevily nejmladší planetární soustavy

Astronomky z Michiganské univerzity jsou přesvědčeny, že našly jedny z nejmladších slunečních soustav, které známe.

Systémy se nachází kolem mladých hvězd UX Tau A a LkCa 15, v souhvězdí Býka (Taurus), v oblasti vzdálené od Země jen 450 světelných roků. K objevu použily dalekohled měřící úrovně infračerveného záření, kterým pozorovaly mezery v protoplanetárních discích plynu a prachu obklopujících tyto hvězdy. Jak tvrdí, tyto mezery jsou nejspíše způsobeny zárodky planet, které vymetly oblast své oběžné dráhy.

Práci o svém výzkumu předaly Catherine Espaillat (druhá vpravo), doktorandská studentka astronomie a její profesorka Nuria Calvet (první vpravo) spolu s dalšími kolegy z Michiganské univerzity ke zveřejnění v Astrophysical Journal Letters.

"Dříve, když astronomové pozorovali mezery ve středech protoplanetárních disků, jedna z teorií jim říkala, že jejich důvodem může být centrální hvězda a proces fotoevaporace (vypařování) hmoty," říká Espaillatová, první z autorek článku.

Fotoevaporace je proces, při kterém se prach a plynu v mraku obklopujícím hvězdu ohřeje na takovou úroveň, že se vypaří a rozptýlí.

"Zjistily jsme, že u některých hvězd, včetně těchto dvou, je místo díry mezera," říká Espaillatová. "Je to něco jako ulička vymetená uvnitř disku. To ale neodpovídá fotoevaporaci. S mnohem větší pravděpodobností takovou strukturu může  vysvětlit  existence planet."

Astronomky použily k tomuto výzkumu Spitzerův kosmický teleskop NASA. Infračervený teleskop na oběžné dráze pozoruje na vlnových délkách neviditelných pro optické teleskopy na Zemi. To jim dovolilo důkladněji prostudovat tyto hvězdy nacházející se ještě ve fázi před vstupem mezi hvězdy hlavní posloupnosti.

Hvězdy hlavní posloupnosti jsou průměrné dospělé hvězdy, příkladem může být třeba naše Slunce, které spalují vodík na helium. Hvězdy před hlavní posloupností, jako jsou UX Tau A a LkCa 15, ještě tento proces nenastartovaly a jejich energie zatím pochází z gravitačního smršťování. Hvězdy UX Tau A a LkCa 15 jsou staré jen asi 1 milion let.

"Jsou to hvězdná nemluvňata," řekla Calvetová. Slunce je, pro srovnání, hvězdou středního věku o stáří asi 4,5 miliardy let. Náš výzkum, jak říká Calvetová, přidává nové pohledy ke studiu slunečních soustav. "Hledáme naši historii. Pátráme po historii slunečních soustav a pokoušíme se porozumět tomu, jak vznikají."

Práce bude oficiálně publikována 1. prosince pod názvem "On the Diversity of the Taurus Transitional Disks: UX Tau A & LkCa 15."

Podle podkladů Michiganské univerzity.

Chandra objevila kosmickou střelu

Jedna z nejrychleji se pohybujících hvězd, jakou jsme kdy pozorovali, byla objevena s rentgenovou observatoří NASA - Chandra. Tato kosmická dělová koule je bohatým zdrojem problémů pro teorie, které by vysvětlily tuto obrovskou rychlost.

Astronomové za pomocí Chandry sledovali neutronovou hvězdu RX J0822- 4300, po dobu asi pěti lét. Během této doby ukazují tři pozorování zřetelně posun hvězdy pryč od středu zbytku supernovy Puppis A, která vybuchla před asi 3700 lety.

Výpočtem založeným na úhlovém posuvu a napříč oblohou a vzdálenosti od Země, určili astronomové rychlost neutronové hvězdy na více než 4,8 milionu kilometrů za hodinu. Při této rychlosti RX J0822 - 4300 unikne za několik milionů let z Mléčné dráhy, třebaže za dobu od výbuchu supernovy urazila "jen" asi 20 světelných roků.

Na snímku: Širokoúhlý složený pohled na pozůstatek po supernově Puppis A (purpurově rentgenový snímek ROSAT, růžově optický snímek) dává do souvislostí pohyby neutronové hvězdy RX J0822 - 4300. Výbuch supernovy byl zřejmě směrový, který neutronovou hvězdu vyrazil do jednoho směru a velkou část zbytků pak do jiného směru. Porovnáním pozorování Chandry z před 5 let se zřetelně odhalí pohyb hvězdy za tuto dobu. Astronomové vypočítali, že RX J0822 - 4300 se pohybuje rychlostí téměř 5 milionů kilometrů za hodinu, což z ní dělá jeden z nejrychleji se pohybujících objektů které známe. Kredit: Rentgenový - Chandra: NASA/CXC/Middlebury vysoká škola/F.Winkler et al.; ROSAT: NASA/GSFC/S.Snowden et al.; Optický: NOAOOVA/CTIOOVA/Middleburry College/F.Winkler et al.

"Tato hvězda se pohybuje rychlostí 3 milionů mil za hodinu, ale je tak daleko, že její zjevný pohyb za pět let je menší než výška číslovky datumu na minci (asi 1,5 mm), pozorované na délku fotbalového hřiště," řekl Frank Winkler z Middlebury College ve Vermontu. "Jde o pozoruhodné a skutečné potvrzení rozlišovacích schopností Chandry, její schopnosti změřit takto malý pohyb."

"Hned potom co se narodila, dostala tato neutronová hvězda do vínku jízdenku ven z Galaxie," řekl spoluautor studie Robert Petre z NASA Goddard Space Flight Center v Greenbelt. "Astronomové pozorovali i další hvězdy, které byly vymrštěny ven z Mléčné dráhy, ale málo z nich tak rychle jak tato."

Tzv. hyper rychlost hvězd, které se pohybovaly hvězdy ven z Mléčné dráhy nebyly vyšší než asi 1,6 milionu km za hodinu. Rozhodujícím rozdílem mezi RX J0822 - 4300 a těmito dalšími galaktickými uprchlíky je zdroj jejich rychlosti. Hyper rychlost totiž ostatní pozorované hvězdy dostaly ve vzájemném ovlivňováním se se supermasivní černou dírou ve středu Galaxie.

Naopak tato neutronová hvězda, byla vymrštěna výbuchem supernovy která vytvořila Puppis A. Data naznačují, že exploze supernovy nebyla souměrná a vymrštila neutronovou hvězdu jedním směrem a trosky exploze do dalšího.

Supernova vzniká, když se jádro masivní hvězdy zhroutí do sebe a vytvoří neutronovou hvězdu. Počítačové simulace ukazují, že pád vnějších vrstev hvězdy na povrch neutronové hvězdy uvolňuje enormní množství energie. Jakmile tato energie přesáhne určitou mez může se pád zastavit a naopak vnější vrstvy hvězdy mohou být odmrštěny rychlostmi milionů kilometrů za hodinu. Kvůli složitosti toku hmoty a energie není odmrštění souměrné a může tak vést k raketovému efektu, který pohání neutronovou hvězdu v opačném směru.

Obrovská rychlost neutronové hvězdy Puppis A, a zjevný nedostatek pulsací z toho, není jednoduše vysvětlitelný dokonce ani těmi nejsofistikovanějšími modely exploze supernov.

"Záhadou této kosmické dělové koule je, jak příroda může stvořit tak silné dělo," řekl Winkler. "Vysoká rychlost by mohla být vysvětlena neobvykle energeticky vydatnou explozí, ale modely jsou komplikované a jen těžce aplikovatelné na skutečné výbuchy."

Další práci o RX J0822 - 4300 publikovali C.Y.Hui a Wolfgang Becker, oba z Ústavu Maxe Plancka pro extraterestrickou fyziku v Mnichově, v časopisu Astronomie a astrofyzika koncem roku 2006. Použitím jen dvou ze tří pozorování Chandry použitých Winklerem a odlišnou technikou analýzy, však tito autoři došli jen asi k dvoutřetinové rychlosti RX J0822 než v novém výzkumu, ale s většími rozptylem možné chyby.

Výzkum, který zveřejnili Winkler a Petre vyšel 20. listopadu v Astrophysical Journal.

Podle: Chandra X-ray Center

Nové pohledy na první stadia formování Země a Marsu

Tým vědců z NASA Johnson Space Center (JSC), Lunar and Planetary Institute (LPI) a Kalifornské univerzity v Davis (UCD) zjistil, že planety podobné Zemi takové jako Země a Mars možná zůstaly po svém vzniku roztaveny až desítky milionů let. Nové nálezy signalizují, že obě planety chladly pomalejší, než si vědci dříve mysleli, a že je potřebný nějaký mechanismus k tomu, aby udržel nitra planet na požadované teplotě.

Tato nová data odhalují, že tyto rané fáze historie vnitřních planet sluneční soustavy jsou komplexem zahrnujícím i procesy, které již dlouho neprobíhají. Důkazy těchto procesů byly uchovány na Marsu, zatímco na Zemi už byly zahlazeny. Mars je tak pravděpodobně nejlepší příležitostí k tomu, abychom porozuměli i tomu, jak vznikla Země.

Vznik sluneční soustavy může být datován docela přesně do doby před 4.567.000.000 let, řekl Qing-Zhu Yin, odborný asistent geologie na UCD a autor nové studie. Kovové jádro Marsu de vytvořilo několik milionů let po tom. Dřívější odhady, jak dlouho zůstal povrch planety roztavený a tekutý, sahaly od tisíců let až po několik stovek milionům let.

Doba existence magmatického oceánu na Marsu po celých 100 milionů let je "překvapivě dlouhá," říká Yin. To naznačuje že tehdy Mars musel mít dostatečně silnou atmosféru, která by izolovala planetu a zpomalovala ochlazování, doplňuje.

Vědci si myslí, že brzký vznik kůry sám o sobě nemůže odpovídat za pomalé ochlazování magmatického oceánu pozorovaného na velkých planetách. Místo toho tento nový důkaz naznačuje, že Mars měl primitivní atmosféru která fungovala jako izolace. "Primitivní prvotní atmosféra se skládala většinou vodíku zbylého z doby akrece materiálu ve skalnatou planetu, která ale zanikla pravděpodobně po impaktech asi 100 milionů roků po vzniku planety," říká Dr. Vinciane Debaille z LPI (vpravo).

Debailleová a její kolegové provedli přesná měření izotopu neodymu v devíti vzácných marťanských meteoritech (shergottitech) pomocí hmotnostních spektrometrů v JSC a UCD. Shergottity jsou pojmenovány po prvním identifikovaném vzorku meteoritu z Marsu, který padl v Shergotty v Indii v roce 1865. Jde o skupinu tří desítek meteoritů z Marsu, které byly na Zemi nalezeny a které jsou složeny v první řadě z pyroxenů a živců.

Vědci zkoumali shergottity proto, že velký rozptyl jejich chemických složení je považován důkaz jejich vzniku v hlubokých vrstvách velmi brzo v po vzniku Marsu.

"Tyto horniny jsou lávou, která vznikla tavením hluboko v Marsu a potom byla vyvržena na povrch," řekl o nich Alan Brandon z JSC. "Dostaly se na Zemi jako meteority po té, co je impakty na Mars vyhodily do kosmu." Marťanské meteority jsou pokladnicí informací o planetě a proto se staly předmětem rozsáhlého vědeckého výzkumu.

Kovový prvek Samarium má dva radioaktivní izotopy, které se rozpadají ve známém poměru ke dvěma dceřiným izotopům Neodymu. Přesná měření množství izotopů neodymu, použila Debailleová jako radioizotopové hodiny, podle kterých odvozovala dobu vzniku různých shergottitů v nitru Marsu.

"Očekávali jsme, že jejich zdroj vznikl najednou," řekla Debailleová. "Ale namísto toho jsme našli, že zdroj shergottitů se tvořil ve dvou různých dobách. Nejstarší vznikly 35 milionu roků po tom, co sluneční soustava začala kondenzovat z ledu a prachu do velkých planet před asi 4.567 miliony let. Nejmladší však vznikly až asi 110 milion roků po té co vznikla sluneční soustavě."

Debailleová a její kolegové zjistili, že scénář, který by nejlépe vysvětlil tato data je jediný. Byl by jím globální magmatický oceán vytvořený při roztavení Marsu během závěrečných stupňů přirůstání v planetu a potom pomalu tuhnoucí po celé toto období.

"Poslední fyzikální modely pro magmatické oceány naznačují, že tyt ztuhnou během několika milionů let nebo i méně, a tak jsou tyto výsledky překvapující," řekl Alan Brandon z JSC. "Proto potřebujeme nějaký typ izolace, tako třeba skalnatou kůru nebo silnou atmosféru, které by udržely nitro Marsu horké a tekuté."

Vinciane Debailleová (LPI), Alan Brandon (JSC), Qing-Zhu Yin a Ben Jacobsen (UCD) uveřejnili svůj výzkum 22.listopadu v časopisu Nature.

Podle: ScienceDaily

Mars Express, již 5.000 obletů rudé planety

Když 25.prosince 2003, dorazila první evropská sonda Mars Explorer k Rudé planetě, začaly se díky proudu obrazů a dalších dat, které produkuje už čtyři roky, přepisovat učebnice. Tento týden, přesněji ve čtvrtek 22.listopadu, dosáhlo kosmické plavidlo dalšího milníku v jeho pozoruhodné kariéře, když dokončilo 5000 oběhů kolem Marsu.

V dosavadním průběhu mise odhaloval Mars Express záhady Marsu průzkumem jeho povrchu v do té doby nebývalém detailu. Revolučním způsobem tak posunul vpřed naše znalosti rudé planety. Mnohých z vizuálně nejvíce udivujících výsledků bylo dosaženo díky použití stereoskopické kamery HRSC s vysokým rozlišením (High Resolution Stereo Camera), kterou byly získány dech beroucí, 3D barevné obrazy různorodého marťanského povrchu, od jeho obrovských vulkánů, vlnitých údolí, až po ledem formované krátery.

Zatímco kamera zobrazuje povrch s excelentními detaily, další přístroje zkoumaly prostředí planety z dalších hledisek. Dalším významných přístrojů je Mineralogický mapující spektrometr ve viditelném i infračerveném světle, zkráceně OMEGA, který objevil na povrchu jíly, hydratované minerály vzniklé na počátku planetární historie, kdy byl na povrchu dostatek kapalné vody. Na pólech byla přístrojem OMEGA získána vynikající mapa přítomnosti vodního ledu i ledu z kysličníku uhličitého.

Další pohledy na póly planety přinesl přístroj MARSIS (Mars Advanced Radar for Subsurface and Ionospheric Sounding), tedy Pokročilý radar pro podpovrchový a ionosférický průzkum, který poprvé odhalil tajemství podloží planetárního povrchu. Zjistil například, že na jižním pólu planety je dost ledu na to, aby voda z něj vytvořila globální oceán 11 m hluboký.

Průzkum atmosféry Marsu zajišťuje přístroj PFS (Planetary Fourier Spectrometer), pomocí kterého byla získána kompletní mapu chemického složení marťanské atmosféry.

Na jeho doplnění přístroj SPICAM (Ultraviolet a Infrared Atmospheric Spectrometer), poskytl první kompletní vertikální řez atmosférou odhalující její hustotu, teplotu a množství kysličníku uhličitého. Pomocí něj byla získána i první mapa množství ozónu v ovzduší a byly objeveny mraky ve vysokých výškách.

Přístroj ASPERA (Energetic Atoms Analyser) potvrdil vliv slunečního větru na ztrátu atomů z atmosféry, ačkoli tento úbytek je překvapivě pomalý.

Mise sondy Mars Express byla prodloužena přinejmenším do roku 2009 s možností dalších prodloužení v příštím desetiletí.

Podle: ESA

Rusko postaví nový kosmodrom

Rusko plánuje stavbu nového kosmodromu, ze kterého by měl do kosmu odstartovat první let s lidskou lidskou už někdy v roce 2018. Oznámila to ve středu ruská tisková agentura ITAR-Tass.

Východní, (Vostochny nebo Eastern cosmodrome) má být postaven na Dálném východě, v oblasti řeky Amur, v regionu který hraničí s Čínou. Jeho stavba má trvat zhruba deset let, než bude zcela dokončen, citovala tisková kancelář ITAR-Tass Sergeje Ivanova, prvního náměstka ministerského předsedy.

Ivanov také uvedl, že první start rakety bez lidské posádky, uskutečněný ze smíšeného armádního a civilního terminálu by se měl uskutečnit někdy kolem roku 2015 a první start letu s lidskou posádkou by měl následovat asi o tři roky později, v roce 2018.

Ivanov také řekl, že nový kosmodrom by měl být postaven ve stejné oblasti jako základna Svobodny, ze které se zatím uskutečňovaly pouze starty bez lidské posádky. Kosmodrom Svobodny se však vláda rozhodla letos na začátku roku uzavřít, uvedla ITAR-Tass. Ze zprávy tak není jasné, zda nový komplex bude postaven na stejném místě.

Rusko zatím vypouští všechny své lety s lidskou posádkou, včetně těch na kterých jsou účastni i kosmonauti dalších národů, z kosmodromu Bajkonur, který byl vybudován Sovětským svazem v Kazachstánu sousedícím s Ruskem. Rusko si tak nyní pronajímá toto zařízení od Kazachstánu, jehož vláda si už oficiálně u Ruska stěžovala na nebezpečí a škody na životním prostředí vznikající při neúspěšných startech.

Ruští představitelé také sdělili, že plánují využívat obě zařízení přinejmenším ještě nějakou dobu po dostavbě nového kosmodromu.

Podle: ITAR-Tass

Měsíce jako ten náš nejsou obvyklé

Až se příště vydáte na večerní, Měsícem osvětlenou procházku, nebo budete obdivovat zářivě bílý měsíční úplněk, můžete se považovat za šťastlivce. Nová pozorování Spitzerova kosmického dalekohledu totiž naznačují, že měsíce, jako je ten pozemský, které vznikly při obrovských srážkách, nejsou ve vesmíru nikterak obvyklé a tvoří se nanejvýš v pěti, maximálně deseti procentech planetárních soustav.

"Když měsíce vznikají srážkami velkých objektů, všude kolem by měla být spousta prachu," říká Nadya Gorlova z Floridské university v Gainesville, vedoucí autorka nové studie, která byla uveřejněna 20.listopadu v Astrophysical Journal. "Pokud by tak vznikalo více měsíců, pak bychom pozorovali prach kolem mnoha hvězd, ale on tam není."

Je těžké si představit Zemi bez Měsíce. tato naše důvěrně známá bílá koule byla a je už odedávna předmět umění, mýtů a poezie. Vlci na něj vyjí a lidé už zanechali stopy na jeho povrchu. Dokonce i život sám možná v oceánu vznikl díky přílivu vybuzeného přitažlivostí Měsíce.

Vědci mají za to, že Měsíc vznikl jen asi 30 až 50 milionů roků potom, co se zrodilo naše Slunce, v době kdy se formovaly skalnaté planety. Tehdy objekt velký asi jako nynější Mars narazil do naší, ještě mladé Země a vyrazil z ní kus jejího pláště. Některé z jeho kusů se dostaly až na oběžnou dráhu kolem planety, kde se posléze spojily v ten Měsíc, který dnes vidíme. Ostatní měsíce naší sluneční soustavy vznikaly ale jinak, buď společně se svými planetami, nebo byly později zachyceny jejich gravitací.

Gorlovová spolu s kolegy hledala prach doprovázející podobné srážky velkých objektů kolem 400 hvězd ve stáří kolem 30 milionů let, tedy ve věku, kdy vznikl náš Měsíc. Zjistili však, že jen jedna z těchto 400 hvězd je obklopena prachem doprovázejícím srážky. Když vzali v úvahu všechny elementy, tedy čas, množství prachu, věk hvězd, období ve kterém by se mohly velké srážky vyskytovat a podobně, vypočítali, že pravděpodobnost vzniku měsíců podobných tomu našemu může být být nanejvýš 5 až 10 procent.

"Nevíme, zda srážka, které jsme byli svědky u jediné hvězdy doopravdy dala vzniknout velkému měsíci a tak by pravděpodobnost vzniku měsíce během takové události mohla být ještě mnohem nižší než navrhují naše kalkulace," řekl George Rieke z Arizonské univerzity v Tucsonu, který je spoluautorem studie.

Navíc pozorování astronomům říkají, že proces tvorby planet končí už asi po 30 milionech let od zrodu hvězdy. Podobně jako náš Měsíc, i skalnaté planety vznikaly mnohými srážkami, které roznášejí prach všude do svého okolí. Současné teorie předpokládají, že tento proces trvá od asi 10 až 50 milionů let po vzniku hvězdy. Skutečnost, že Gorlovová a její tým našli jen jednu hvězdu obklopenou prachem vzniklým při srážce, mezi čtyřmi sty dalšími hvězdami, signalizuje, že hvězdy o stáří kolem 30 milionů let hvězd už mají z větší části dokončenou formaci svých planet.

"Astronomové pozorovali mladé hvězdy s prachem vířícím kolem nich po více než 20 let," řekla Gorlovová. "Ale tyto hvězdy byly obvykle tak mladé, že prach kolem nich mohl být zbytek z procesu formování planet. Hvězda, kterou jsme našli my je starší, ve stejném věku jako naše Slunce, když skončil vznik planet a kdy se právě při srážce vytvořil systém Země - Měsíc."

Pro milovníky Měsíce to není špatná zpráva. Na jednu stranu mohou měsíce vznikat různými způsoby a na druhou stranu, třebaže většina skalnatých planet ve vesmíru nemusí mít měsíce jako ten pozemský, astronomové stále věří že tam, kdesi ve vesmíru sou miliardy skalnatých planet. Pět až deset procent z několika miliard, to už je opravdu hodně měsíců.

Podle: MoonDaily

Opportunity je částečně ochromena a oslepena dalším výpadkem přístrojů

Robotická sonda NASA Opportunity, jejíž pobyt na Marsu se rychle přibližuje čtvrtému výročí, má problém. Technici NASA museli po dlouhé řadě selhání, která přicházejí u stárnoucí sondy stále častěji, vypnout dva z jejích nejdůležitějších přístrojů a sonda tak byla do jisté míry ochromena a oslepena. Agentura ukončila práci brusného nástroje (rock grinding tool), pomocí kterého se zkoumaly hlubší vrstvy vzorků hornin a infračerveného spektrometru pro zkoumání hornin. Technici se však nadále budou pokoušet o obnovu jejich činnosti.

Opportunity o její dvojče Spirit Příležitost, byly navrženy tak, aby na povrchu rudé planety pracovaly jen 90 dnů. A tak, i pokud by se tyto přístroje nepodařilo znovu uvést do provozu, jedná se o obrovský úspěch.

Původně se očekávalo, že životnost obou sond bude omezena hlavně prachem, ukládajícím se na jejich slunečních panelech, ale poryvy větru je čas od času očišťovaly a tak obě sondy mohly, díky dostatku energie, odolat i nejchladnějším nocím, řekl John Callas, ředitel projektu z Laboratoře tryskového pohonu (NASA/JPL) v Pasadeně.

Díky očistným účinkům větru, myslí si Callas, je celková životnost sond omezena spíše opotřebením jiných důležitých součástek. Obě sondy již zažily několik částečných selhání. Pravé přední kolo Spiritu se zadřelo v březnu 2006 a od té doby jej Spirit vleče za sebou, protože jezdí pozpátku. Pravé přední kolo Opportunity také není zcela v pořádku, když už od dubna 2005 není schopno zpracovat některé příkazy a tak sonda zatáčí pomocí zbývajících kol. Také robotická ruka Opportunity je od listopadu 2005 poněkud "artritická", když jeden z motorků v jejím ramenním kloubu nemá takový kroutící moment na jaký byl navržen.

Obě sondy mají problémy i se snímači na svých brusných nástrojích, které mají řídícím počítačům podávat informaci o tom, zda se brusná hlava pohybuje či ne. Jsou to právě tyto nástroje, které pomáhají sondám studovat vnitřek skalisek odstraněním povrchových vrstev.

Koncem roku 2006 se nástroj na obrušování skal (RAT) sondy Opportunity zastavil během práce, protože jeden ze snímačů přestal zcela pracovat. Inženýři problém vyřešili novým programem, který byl schopen nástroj řídit i bez dat z tohoto snímače. Nedávnou přestal pracovat i snímač sondy Spirit a řídící tým musel použít podobnou softwarovou záplatu. Teď přestal pracovat další ze snímačů sondy Opportunity, tentokrát ten, který monitoruje kartáč odklízející kamenný prach produkovaný brusným nástrojem. Technický tým se pokoušel i tento výpadek obejít přeprogramováním nástroje, ale náhodně se pohybující se kartáč se ohnul. Bude tak potřeba otestovat, zda je bezpečné pokračovat v používání brusky s ohnutým kartáčem. "Myslíme si, že během několika týdnů budeme schopni nástroj RAT dále používat", řekl Callas.

Navíc k těmto selháním, obě sondy mají určité problémy s prachem, který oslepil zejména miniaturní infračervený spektrometr Opportunity natolik, že musel být vypnut. Řídící tým doufá, že bude schopen setřást prach rychlými pohyby přístroje, protože ostatní kamery a přístroje sondy pracují normálně.

Spirit, který je více vzdálen od rovníku, se musí připravit na velmi obtížnou zimu, protože jeho sluneční baterie teď pokrývá poměrně hodně prachu. "Myslíme, že to přežije, ale bude to těsné," řekl Callas, který navzdory různým, věku sond odpovídajícím problémům, zůstává optimistický. "Plánuji je udržet v činnosti ještě pár let," dodává. "Jsou to velmi výkonní robotičtí geologové."

Podle: NewScientist

 14. listopadu 2007

Astronomové objevili skutečná dvojčata našeho Slunce

Na první pohled by se mohlo zdát, že takových hvězd jako je naše Slunce musí být ve vesmíru nepřeberně mnoho. Zdání však klame. Zatím jsme znali jen tři skutečnáé dvojčata Slunce, kterými byly hvězdy 18 Scorpius, HD 98618 a HIP 100963. Ovšem přestože všechny tři byly v mnohých ohledech stejné jako naše Slunce, existoval mezi nimi a jím jeden hlavní rozdíl. Tímto rozdílem bylo množství lithia, které obsahují. Všechny tři jmenované hvězdy obsahovaly lithia několikrát více než Slunce. Astronomy proto zajímalo, zda není Slunce s jeho nízkým množstvím lithia vyjímečné.

Nyní však peruánský astronom Jorge Melendez z australské Národní univerzity a Ivan Ramirez z Texaské univerzity v Austinu objevili zatím nejlepší dvojče Slunce, které známe. K objevu jim posloužil 2,7 metrový dalekohled Harlan J. Smith Telescope na Mcdonaldově observatoři. Jejich objev naznačuje, že chemické složení Slunce není tak jedinečné, jak se zatím mohlo zdát.

Hvězda HIP 56948 je mnohem více podobná Slunci než kterákoliv jiná hvězda, kterou zatím byla prozkoumána. Vzdálena je 200 světelných roků směrem k souhvězdí Draka. Hvězda může být asi o miliardu let starší než naše Slunce.

Objev tohoto nového dvojčete Slunce odpovídá na otázku vyjímečnosti chemického složení naší mateřské hvězdy. Má totiž stejný nízký obsah lithium jako Slunce. Studie pak připomíná i další Slunci podobnou hvězdu, HIP 73815, který obsahuje podobně nízké množství lithia.

Otázka chemické zvláštnosti Slunce souvisí s "antropogenetickým principem", tedy je na Slunci něco zvláštního, že umožnilo vznik života v naší sluneční soustavě? Nové objevy neodpovědí na tuto otázku úplně, ale ukazují, že když přijde na chemické složení Slunce, odpověď zní "ne".

Melendezovy a Ramirezovy objevy navrhují opačný, tzv."Koperníkův" pohled na věc, tedy, že není vyloučeno, aby život byl běžný i jinde ve vesmíru. Naznačují také, že hvězdy jako je HIP 56948, jsou dobrým cílem pro pátrání SETI po mimozemské inteligenci.

Hvězdu zkoumal také astronom Bill Cochran z McDonaldovy observatoře v rámci programu hledání planet vedeném Texaskou univerzitou v Austinu. Jeho tým zjistil, že, stejně jako naše Slunce, HIP 56948 nehostí žádné planety typu "horký Jupiter", tedy velké a hmotné planety, obíhající blízko a rychle kolem svých mateřských hvězd, planety, které jsou běžné mezi více než 200 hvězdami u kterých byly zatím nalezeny planety.

Pátrání po "dvojčatech" Slunce jsou důležitá, protože astronomové používají Slunce jak základ pro mnoho jiných druhů výzkumů. Přitom ale nemohou studovat Slunce stejným způsobem, jako to dělají u vzdálených hvězd. Na to je příliš blízko a je příliš jasné.

Dvojčata Slunce objevená na McDonaldově observatoři budou užitečná pro mnoho oblastí astrofyziky. Zvláště pak pomohou astronomům, kteří studují chemické složení hvězd, stejně jako mohou potvrdit teoretické modely nitra hvězd a teoretické modely vývoje hvězd.

Podle: McDonald Observatory

 12.listopadu 2007

Kometa Holmes znovu překvapuje

Kometa 17P/Holmes opět překvapila pozorovatele, bohužel ne u nás, kde počasí jejímu pozorování příliš nepřeje.

Během minulého týdne se u komety objevil malý ohon, který se nakonec od komy oddělil. Jde o krásně modrý iontový ohon, který kontrastuje s nazelenalým zbarvením vlastní kometární komy. Odpojení iontového ohonu nemusí nutně znamenat další zjasňování komety nebo její vyšší aktivitu. Kometární ohony se mohou oddělit např. silnějším závanem slunečného větru, který kolem komety vyvolá magnetickou bouři podobnou geomagnetickým bouřím, které dodávají energii polárním zářím na Zemi. Takováto bouře a následné odpojení kometárního ohonu bylo pozorováno například počátkem letošního roku u komety Encke.

Velká sbírka fotografií od astronomů z celého světa se nachází na http://www.spaceweather.com, odkud pochází i následující fotografie (lze zvětšit).
První z nich pořídil Paolo Berardi z Itálie, 8.listopadu 2007, druhý Jack Newton, 9.listopadu 2007 v Arizoně a třetí Thorsten Boeckel, 10.listopadu 2007 v Itálii.

Na super-Zemi by se život mohl udržet déle.

Jak se zdá, takzvané super-Země, by mohly být lepším místem pro život ve srovnání s naší maličkou planetou.

Tyto velké skalnaté exoplanety v jiných slunečních soustavách by mohly zůstat dostatečně teplé pro uchování života až o 35 procent déle než Země.

Christine Bounama spolu se svými kolegy z Postupimského Ústavu pro výzkum dopadu klimatu modelovala různé faktory, které činí planetu obyvatelnou, a to včetně sopečné činnosti, atmosféry a velikosti hvězdy, kolem které taková planeta obíhá. Zjistili při tom, že super-Země by mohly být hostitelem života až po celých 11,9 miliard let, oproti odhadovaným 8,8 miliardám let které byly dány naši Zemi.

Na obrázku: Jednou ze super-Zemí je Gliese 581C, prostřední ze tří známých planet tohoto systému, který je od nás vzdálen 20,5 světelného roku směrem k souhvězdí Vah. Planeta se nachází v obyvatelné zóně, s odhadovanou teplotou mezi 0° až 40°C a skalnatým nebo oceánem pokrytým povrchem. Tím však podobnost s naší sluneční soustavou končí. Hvězda Gliese 581 je červený trpaslík, o dvě třetiny menší, se zářivostí jen 1,3% našeho Slunce, o povrchové teplotě 3.500°K. Planeta Gliese 581C tak obíhá kolem mateřské hvězdy ve vzdálenosti jen 11 milionů kilometrů, jednou za 13 dnů. Objev této planety, ohlášený letos v dubnu, vykonali astronomové Evropské jižní observatoře (ESO) v La Silla na poušti Atacama v Chile, dalekohledem o průměru 3,6 m.

Super-Země, které jsou až 10 krát hmotnější než Země, zůstanou teplé mnohem déle než planety s velikostí jako má ta naše. To znamená především to, že po delší dobu probíhající sopečná činnost udrží také atmosféru doplňovat o kysličník uhličitý, který pomáhá ohřívat planetu a podporuje život využívající fotosyntézu, tvrdí Bounamaová.

Bounamaová také podotýká, že hvězda, která by byla teplejší než je ta naše, by zkrátila obyvatelnost takové super-Země tím, jak se s přibývajícím věkem rozehřívá a zjasňuje. Ideálem pro dlouhý život by tedy byla slabší, o něco méně zářivá červená hvězda o hmotnosti asi 0,9 hmoty našeho Slunce.

Vědecký tým představil svou práci minulý měsíc na 7. Evropském workshopu astrobiologie v Turku ve Finsku.

Podle: NewScientistSpace

 9.listopadu 2007

Původ kosmických paprsků s nejvyššími energiemi se pomalu vyjasňuje

Zdrojem záhadných ultra vysoko energetických kosmických paprsků, které bombardují naši planetu jsou nejspíše obrovské černé díry v centrech blízkých galaxií. K tomuto závěru dospěli vědci na základě pozorování největšího detektoru kosmických paprsků na světě.

Objev, uveřejněný v posledním čísle časopisu Science, tak může vyřešit dlouhotrvající hádanku. Původ kosmických paprsků o nejvyšších energiích je totiž záhadou už od jejich objevu v roce 1912.

Pozorování, na jejíchž základě byla hypotéza zformována, vykonalo více než 370 vědců ze 17 zemí, kteří pracovali a pracují na Observatoři Pierre Auger v Argentině. Profesor Alan Watson z University v Leedsu, který studii vedl, řekl, že díky této observatoři bylo otevřeno nové okno do blízkého vesmíru.

"Jakmile dokončíme budování naší observatoře a budeme sbírat stále více dat, můžeme se dívat na jednotlivé galaxie mnohem detailněji a z úplně nového pohledu," řekl doslova. "Naše observatoř produkuje nový obraz vesmíru založený na kosmických paprscích namísto světla."

Vědci zjistili, že kosmické paprsky nejvyšších energií nepřichází na Zemi rovnoměrně z celé oblohy. Místo toho se zdá, že ve zvýšené míře pocházejí z těch oblastí oblohy, které jsou obsazeny kompaktními středy galaxií, které obsahují obrovské černé díry. Magnetická pole kolem těchto černých děr mohou urychlovat kosmické paprsky, což by pak pomohlo vysvětlit jejich neobvykle vysoké energie.

"Učinili jsme velký krok k řešení sto let staré záhady," řekl James Cronin z Chicagské university, který v roce 1991 navrhl observatoř společně s profesorem Watsonem. "Nyní teprve začneme rozumět divokým a násilným procesům, které probíhají v sousedních galaxiích." Nositel Nobelovy ceny o tom řekl, že další pozorování observatoře dají lepší obraz toho, odkud přesně tyto složky záření pocházejí a jak jsou urychlovány. "Nakonec se můžeme dozvědět víc o černých dírách a jejich roli ve vývoji vesmíru," shrnul.

Observatoř má 24 teleskopů a 1.600 detektorů (obr.vpravo) pokrývajících oblast o velikosti 3.000 čtverečných kilometrů. Zařízení observatoře je navrženo tak, aby zjistilo spršky zejména indukovaných sekundárních složek záření, vznikajících tehdy, když vysoko energetické kosmické paprsky narazí na zemskou atmosféru, zjistilo směr, odkud přichází a případně se pokusilo zdroj identifikovat na obloze i opticky.

Na činnosti observatoře se aktivně podílí i Česká republika, konkrétně Karlova univerzita a Fyzikální ústav Akademie věd ČR.

Více: Science (vol 318, p 938)  

Ještě jednou kometa 17P/Holmes

Jasná obloha v noci z pondělí 5.11. na úterý 6.11.2007 přímo vybízela k pozorování komety Holmes, a to i přes nepříjemně studený vítr, který zalézal i pod teplou bundu. Kromě podvečerního pozorování triedry a fotografování běžnými fotoaparáty (viz. níže článek ze 6.11.), se otužilejší astronomové odhodlali k jejímu dalšímu pozorování a fotografování i většími přístroji a kamerou CCD. Pomocí fotografie přes barevné RGB filtry se při tom jasně ukázalo také nazelenalé zbarvení komy. Dva ze snímků vzniklých při tomto pozorování vám nyní nabízíme. Oba snímky lze zvětšit.

Objekt:                Comet 17P/Holmes
datum a čas:       6.11.2007,  00:30 SEČ (5.11.2007, 23:30 UT)
teleskop:             Schmidt-Cassegrain d 204/f 2000 + reduktor ohniska na f/3,3
Montáž:               LX 75
CCD kamera typ: ST2000
černobílý snímek: filtr clear,   expozice 1 sec.
barevný snímek:  filtry R,G,B  expozice 3x1 sec.

Autor: Leoš Assmann

  Systém 55 Cancri má již pět planet

Naše sluneční soustava má 8 planet, ale jiná soustava, označovaná podle své mateřské hvězdy jako 55 Cancri, ji začíná rychle dohánět. Astronomové 6. listopadu uveřejnili objev už páté planety v tomto systému, vzdáleném od nás 41 světelných roků směrem do souhvězdí Raka. Nově objevená planeta není žádný drobek. Dosahuje hmotnosti 45 krát vyšší než je hmotnost Země a co do složení a vzhledu se podobá spíše Saturnu. Tím však špatné zprávy končí a začíná to být zajímavější. Planeta se totiž nachází v takzvané obyvatelné zóně hvězdy (podobně jako Země), a tedy by její případné měsíce mohly být pokryty kapalnou vodou!

Hvězda 55 Cancri je v našich zeměpisných šířkách pozorovatelná i malým dalekohledem, protože její jas dosahuje až 5,96 mag. Večer se nad obzorem nachází během prvního pololetí roku.  Jde o žlutou hvězdu, která je jen o něco málo menší, chladnější a svítivější než naše vlastní Slunce.

Objev páté planety, označované písmenem "f", udělali u 55 Cancri astronomové z Kalifornské univerzity v Berkeley, za pomoci spolupracovníků z několika dalších vysokých škol, a to během výzkumu financovaného NASA a Státní vědeckou nadací. Svůj výzkum vedoucí k odhalení páté planety, jejíž potvrzení trvalo téměř tři roky, uveřejnili v aktuálním vydání Astrophysical journal.

K objevu bylo použito metody měření radiálních rychlostí. Periodické změny v této rychlosti znamenají, že v systému existuje hmotná planeta, která pohybuje hvězdou sem a tam. V tomto případě byl objev ještě obtížnější, protože v systému již byly známy čtyři další planety o celkové hmotnosti téměř čtyř hmot Jupiteru a tak byla data z měření dosti komplikovaná. Nalezení této planety tedy bylo enormní vědeckou výzvou. Objevitelé museli udělat více než 320 měření radiálních rychlostí, aby mohli rozplést data pomíchaná přítomností pěti planet. Byla při tom použita, kromě dat z dalekohledu Keck na Havaji, i data získaná během 18 let trvajícího nepřetržitého pozorování Lickovy observatoře na Mt.Hamilton poblíž San Jose, které začalo ještě v době, kdy nebyla známa ani jediná extrasolární planeta.

"Je úžasné vidět naši schopnost nacházet extrasolární planety," řekl Alan Stern, zástupce ředitele Direktorátu vědeckých misí ve Washingtonském velitelství NASA. "Nalézáme sluneční soustavy s bohatstvím planet a různorodostí jejich druhů, které jsou srovnatelné s naší vlastní soustavou."  V tabulce můžete nalézt přehled celého, doposud známého, obsazení soustavy kolem 55 Cancri.

Discovery se vrátil na Zem

Raketoplán Discovery se dnes, 7.11.2007, úspěšně a bez problémů vrátil se na Zemi po rušné, 15 dnů trvající misi k Mezinárodní kosmické stanici. Během pobytu v kosmu posádka raketoplánu doručila k ISS stavební prvek, nového člena posádky stanice a opravila porouchané sluneční panely.

Discovery se odpoutal od kosmické stanice v pondělí. Po odpojení od ISS obletěl raketoplán stanice aby filmoval její novou konfiguraci.  Tím začala přistávací sekvence, která skončila dnes v 19:01 SEČ na přistávací dráze Kennedyho kosmického střediska (KSC) na Floridě.

Závěrečný přistávací manévr zahájila velitelka letu Pam Melroy v 17:59 SEČ dvouminutovým zážehem motorů raketoplánu (deorbit burn). Tím se snížila oběžná rychlost raketoplánu natolik, že byl naveden na hodinu trvající sestupnou dráhu.

Ještě předtím NASA oznámila, že při prohlídce tepelné izolace nebylo nalezeno žádné poškození některé z keramických dlaždic, které musí při návratu do atmosféry vydržet teplotu až až do 1.649°C.

Mise STS-120 vynesla do kosmu jednotku Harmony, která bude sloužit k připojování dalších letů raketoplánu a k připojení dalších vědeckých modulů laboratoře stanice.

Během třetího výstupu do kosmu posádka přemístila jeden z nosníků a sloup se slunečními panely. Za slovní pomoci pozemních mechaniků, posádka byla schopna opravit i poškozený a nerozvinutý panel slunečních baterií, který u ISS zbyl jako problém po předchozím letu. Oprava se zdařila a panely mohly být konečně rozvinuty a používány.

Tato dramatická kosmická vycházka dovolila kosmické agentuře NASA pokračovat v plánování přípravy prosincového startu raketoplánu Atlantis. Ten má k ISS vynést evropský modul Columbus, který bude spojen s uzlem Harmony. Díky úspěchu právě ukončeného letu bylo po přistání definitivně potvrzeno, že se raketoplán Atlantis v sobotu přesune na startovací rampu a pozemní personál bude pokračovat v jeho přípravě na start.

Na Zemi se tímto letem vrátil i astronaut Clayton Anderson, který strávil na ISS pět měsíců na platformě. Jeho místo v posádce stanice zaujal Daniel Tani, který s Discovery přiletěl a nastoupil tím svůj dvouměsíční pobyt v kosmu.

Tajemstvím zahalené zjasnění komety pokračuje

Kometa, která před téměř dvěma týdny náhle, během několika hodin přibližně milionkrát zvýšila svůj jas, stále "září"  nezvykle jasně. Její pozorovatelé se proto pokoušejí složit odpověď na otázku, co takové náhlé zjasnění způsobilo a jestli se kometa bude tímto způsobem chovat i nadále.

Kometa 17P/Holmes je normálně nepozorovatelná, spíše menší kometa o průměru přibližně 3,3 kilometru, asi 25.000 krát slabší, než aby ji bylo vidět prostým okem. Podle všech předpokladů by se její současná jasnost měla pohybovat někde kolem 17 magnitudy, ale ve skutečnosti je o 15 magnitud jasnější.

Při náhlém vzestupu jasu mezi 23. a 24. říjnem, totiž koma komety, tedy obálka plynu a prachu obklopující jádro, expandovala do okolního prostoru rychlostí kolem 0,5 kilometru za sekundu. Dala tím v souhvězdí Persea vzniknout nové rozplizlé "hvězdičce", kterou je nyní dobře vidět prostým okem, nebo zachytit běžným fotoaparátem i bez použití speciální techniky.

Na obrázku vlevo: Kometa 17P/Holmes zachycená 5.11.2007 v 18:47 SEČ na hvězdárně v Uherském Brodě digitálním fotoaparátem Minolta S414 na stativu. Expozice 4 sekundy, f/3,8, ISO 400, ekvivalentní ohnisková  vzdálenost 140 mm.  (lze zvětšit)  Foto Tomáš Metelka.

Kometa nezjasnila poprvé. Ve skutečnosti byla objevena díky podobné, ale méně velkolepé, události, která nastala přesně před 115 lety, 6. listopadu 1892. Její objevitel, astronom Edwin Holmes ji spatřil během svého pozorování galaxie v Andromedě. Tenkrát kometa několik týdnů postupně bledla, aby znovu dramaticky zjasnila v lednu 1893.

Holmes je periodická kometa, která obíhá kolem Slunce v prostoru mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru, jednou za 6,9 roku. Za běžných okolností je však tak slabá, že její návraty mezi roky 1906 až 1964 nebyly vůbec zaznamenány.  Také při letošním návratu, kdy prošla přísluním už 13. června, se zdálo, že nebude ničím zajímavá. Po pěti měsících od průchodu přísluním však nastala zřejmě táž událost co v roce 1892.

"Jsem zvědav, zda zjasnění nastalo ve stejné části oběžné dráhy," řekl Brian Marsden, bývalý ředitel Centra malých planet při Harvard-Smithsonově středisku pro astrofyziku v Massachusetts. "Bylo by zajímavé vidět, že se tak zachovala ve stejném místě jako kdysi."

Společné oběma zjasněním je,  že následovala po průchodu přísluním a to naznačuje, že síla slunečního záření je klíčovým faktorem zjasnění. Ale samo o sobě to nestačí, protože kometa se přísluním pohybuje každých sedm let a už celých 115 let u ní takové zjasnění nenastalo. Navíc existuje mnoho komet, které se Slunci přibližují mnohem blíže než 17P/Holmes a to bez jakéhokoliv náznaku takto velkého zjasnění.

"Skutečnost, že zjasnění dosáhlo milionové hodnoty je právě to neuvěřitelné," říká David Jewitt z Havajské univerzity v Honolulu. "Co je na tom zvláštního? To nevíme!"

Michael Mumma, ředitel Goddardova střediska pro astrobiologii v Greenbelt, a jeho kolegové, kteří pozorují kometu desetimetrovým dalekohledem Keck II, zjistili  v infračervené oblasti, že kometa stále ještě aktivně uvolňuje plyn. Většina z něj je vodní pára, ale ve stopových množstvích se v něm nacházejí také etan, acetylen a kyanovodík. "Doufáme, že se poučíme a dozvíme se tak velmi mnoho o materiálu, který se kdysi nacházel uvnitř komety," řekl Mumma novinářům.

Standardně se zjasnění komety vysvětluje jako náhlá událost, při které je "čerstvý" led zevnitř jádra komety vystaven slunečnímu záření. Jeho teplo způsobí sublimaci ledu do okolního prostoru a při tom plyn s sebou strhává i přítomný prach. Sluneční světlo se na na prachových částicích rozptyluje a tak zvětšuje celkový jas komety.

V elektronickém cirkuláři IAU,  navrhuje Zdeněk Sekanina působící v Laboratoři tryskového pohonu NASA v Pasadeně, vysvětlení, podle kterého jedna z mnoha plochých vrstev jádra byla porušena jako celek a tak vyvolala náhlé zjasnění. Neověřená idea vrstevnatého složení jádra je částečně založená na odhadu množství částic v komě.

Další z hypotéz navrhuje, že v jádře jsou uzavřeny kapsy z plynu, jehož tlak po prohřátí při průchodu periheliem, nakonec protrhne povrchovou vrstvu a tak nastane velké a prudké zjasnění. Tom Van Flandern z Meta Research v Sequim, Washington, ale navrhuje ještě mnohem exotičtější možnost. Podle něj mají komety své vlastní malé satelity , které občas narazí do hostitelského tělesa komety a tak vyvolají zjasnění.

Podobný nápad měl už před více než 20 lety astronom Fred Whipple, který navrhl, že první zjasnění komety Holmes z roku 1892 bylo způsobeno satelitem, který se otřel o povrch jádra a druhé zjasnění v roce 1893 pak bylo výsledkem nárazu družice do povrchu komety.  Jewitt  se k tomu však vyjádřil skepticky v tom smyslu, že nedávné zjasnění hovoří spíše proti satelitnímu modelu. "Skutečnost, že k tomu došlo až po 115 letech – s ničím zajímavým mezi tím – dělají satelitní model mnohem nahodilejším," řekl  v rozhovoru s novináři.

Marsden s ním souhlasí, a věří, že cokoliv způsobilo náhlé zjasnění komety muselo mít vnitřní příčinu. "Potřebujeme pokračovat v pozorování a vidět jak se to vyvíjí," dodal.

Mumma pak dodává, že kometa může kdykoliv zeslábnout.  V případě události před 115 lety, kometa po druhém zjasnění rychle vybledla. "Je v tom část výzvy – musíme se zkusit dozvědět všechno, co se o tom můžeme dozvědět před tím, než nám úkaz zmizí z očí."

Naštěstí i slábnutí jasu komety samo o sobě může osvětlit, co způsobilo její prudké zjasnění. Kometa se momentálně nachází v hlavním pásu asteroidů, ve vzdálenosti od Slunce, která se rovná dvěma a půl astronomickým jednotkám.  A je známo, že od vzdálenosti asi tří astronomických jednotek již vodní led nemůže sublimovat.  Pokud tedy kometa zůstane aktivní i za tímto bodem, pak její aktivitu muselo ovlivnit něco ještě nestálejšího než vodního led.  Jak se bude kometa pohybovat souhvězdím Persea a kde se bude nacházet až do konce března 2008, můžete zjistit na obrázku vpravo (lze zvětšit).

Podle: New Scientist

Dva rekordy během dvou týdnů - objev dvou nejtěžších stelárních černých děr

Ve druhé polovině října oznámili astronomové zabývající se černými dírami, objevy hned dvou výjimečně masivních černých děr vzniklých zhroucením velmi hmotných hvězd.

Prvním oznámeným objevem byla 17. října 2007 černá díra, která obíhá kolem obrovského hvězdného společníka. Její objev má zajímavé důsledky pro odhalování vývoje a konečného osudu hmotných hvězd.

Objevená černá díra je součástí binární soustavy nacházející se v blízké galaxii M33, vzdálené od nás asi 3 miliony světelných roků. Spojením dat z rentgenové kosmické observatoře Chandra a dalekohledu Gemini North na havajském vrcholu sopky Mauna Kea, byla stanovena hmotnost černé díry, označované jako M33 X-7, na 15,7 hmot Slunce. To z ní rázem udělalo  rekordmanku, nejhmotnější do té doby známou černou díru, která vznikla zhroucením jádra velmi hmotné hvězdy na konci jejího života.

"Tento objev otevřel všechny možné otázky o tom, jak mohla černá díra této velikosti vzniknout," řekl Jerome Orosz ze Státní univerzity v San Diegu.

M33 X-7 obíhá kolem hvězdného společníka, který ji každého tři a půl dne zakryje. Také tato hvězda má také neobvykle velkou hmotnost, až 70 krát větší než naše Slunce. To z ní udělalo také rekordmanku, nehmotnější známou hvězdu v binární soustavě obsahující černou díru.

Na obrázku: Umělecká představa binární soustavy M33 X-7 v nedaleké galaxii M33 (lze zvětšit).

"Je to obrovská hvězda, která je společníkem obrovské černé díry," řekl o této soustavě Jeffrey McClintock z Harvard-Smithsonian střediska pro astrofyziku v Cambridge, Massachusetts. "Nakonec se ale i tento společník stane supernovou a pak tu budeme mít dvojici černých děr."

Vlastnosti binární soustavy M33 X-7, ve které velmi hmotná černá díra obíhá v blízkosti ještě mnohem hmotnější hvězdy, jsou při použití konvenčních modelů vývoje masivních hvězd jen obtížně vysvětlitelné. Mateřská hvězda, ze které černá díra vznikla, by musela mít hmotnost ještě větší než má její současný společník. A taková hvězda by pak měla průměr větší, než je současná vzdálenost mezi černou dírou a jejím společníkem. Přinejmenším by tak obě hvězdy musely sdílet své vnější atmosféry. Tento proces však má typicky za následek ztrátu velkého množství hmoty ze systému. Tyto ztráty by však měly být tak velké, že mateřská hvězda by neměla být schopna vytvořit černou díru o hmotnosti 15,7 hmoty Slunce.

Předchůdce černé díry tedy musel před výbuchem ztrácet plyn asi 10 krát pomaleji a méně, než předpovídají současné modely. Pokud i další, ještě mnohem hmotnější hvězdy, ztrácejí také jen tak velmi málo materiálu, mohlo by to vysvětlit neuvěřitelně jasnou supernovu SN 2006gy, kterou jsme mohli pozorovat vloni. Hmotnost předchůdce supernovy SN 2006gy totiž byla odhadována až na přibližně 150 hmot Slunce.

"Masivní hvězdy mohou být mnohem méně extravagantní než si lidé zatím mysleli a mohou sí udržet daleko více své hmoty až do konce svého života," řekl Orosz. "To může mít velký vliv na černé díry, které z těchto hvězdných časovaných bomb vzniknou."

Člen objevitelského týmu Wolfgang Pietsch na základě pozorování družice Chandra oznámil, že M33 X-7 je první černou dírou v binární soustavě, u které byly pozorovány zákryty. Vlastnosti zákrytů umožňují neobvykle přesné odhady hmotností jak samotné černé díry, tak i jejího společníka. "Protože je zákrytová a protože má tak extrémní vlastnosti, je tato černá díra neuvěřitelnou testovací sadou pro studium astrofyziky," řekl Pietsch .

Délka zákrytu pozorovaného Chandrou podává informaci o velikosti hvězdného společníka. Velikost pohybu tohoto společníka, odvozená z pozorování dalekohledem Gemini, pak dává informaci o hmotnostech černé díry i jeho společníkova. Také další pozorované vlastnosti této dvojice posloužily ke zpřesnění odhadů jejich hmotnosti.

Jen o dva týdny později, 30. října, oznámili astronomové, že za pomoci dvou družic NASA, objevili jinou černou díru, která 14 dnů starou rekordmanku sesadila z trůnu. Nová rekordní hvězdná černá díra, o hmotnosti někde mezi 24 až 33 hmoty Slunce, se tak stala nejtěžší známou černou díru, která obíhá kolem jiné hvězdy.

Rekordmanka patří do kategorie černých děr s hmotností hvězd. "Neočekávali jsme, že najdeme černou díru této hmotnosti," říká Dr. Andrea H. Prestwichová (vpravo) z Harvard-Smithsonian střediska pro astrofyziku v Cambridge, Massachusetts. "Teď už ale víme, že černé díry, které vznikají z umírajících hvězd mohou být mnohem větší, než jsme si uvědomovali."

Černá díra se nachází v blízké zakrnělé galaxii IC 10, asi 1,8 milionu světelných roků od Země v souhvězdí Kasiopeia. Tým Prestwichové mohl zjistit hmotnost černé díry, protože kolem ní obíhá horká, vyvinutá hvězda. Formou větru z ní po spirále uniká plyn, který padá směrem k černé díře a při průchodu singularitou, ze které již není návratu, emituje silné rentgenové záření.

V listopadu 2006, Prestwichová s kolegy pozorovala trpasličí galaxii IC 10 pomocí rentgenové observatoře Chandra. Skupina objevila, že nejjasnější zdroj rentgenového záření v galaxii, označený jako IC 10 X-1, vykazuje ostré změny rentgenového jasu. Takové chování naznačovalo, že černá díra má společníka, hvězdu, která před ní pravidelně prochází a během zákrytu blokuje rentgenové záření. Koncem listopadu potvrdila družice Swift tyto zákryty a odhalila detaily o oběžné dráze hvězdy. Hvězda v systému IC 10 X-1, jak se zdá, obíhá v rovině, která je téměř totožná s pozorovacím paprskem ze Země a tak zcela jednoduchou aplikací Keplerových zákonů se ukázalo, že černá díra má společníka o hmotnosti přinejmenším 24 hmot Slunce.

Je tam ještě nějaká nejistota v odhadu hmoty černé díry, ale jak Prestwichová poznamenává, "Další optická pozorování poskytnou následnou kontrolu. Zpřesňující měření IC 10 X-1 pravděpodobně hmotnost černé díry spíše zvýší než sníží."

Velká hmotnost černé díry je překvapující, protože hmotné hvězdy produkují silné větry, které odnesou velkou část plynu hvězdy ještě před tím, než hvězda vybuchne. Výpočty naznačují, že hmotné hvězdy v naší galaxii vytvoří černé díry, které nejsou hmotnější než asi 15 Sluncí.

Černá díra v systému IC 10 X-1 získala část své hmotnosti až po svém vzniku pohlcováním plynu ze svého hvězdného společníka, ale nebylo ho zase až tak mnoho, aby černá díra získala víc než 1 nebo 2 sluneční hmoty. "Tato černá díra se už narodila tučná, ta neztloustla," říká astrofyzik Richard Mushotzky z NASA Goddard Space Flight Center v Greenbelt, Maryland, která ale není členem objevitelského týmu.

Její hvězdný předchůdce pravděpodobně začal svůj život se 60 nebo více hmotami Slunce. tak jako jeho mateřská galaxie, však měl pravděpodobně nedostatek prvků těžších než vodíku a heliu. Hmotné a svítivé hvězdy s vysokým podílem těžkých prvků jsou mnohem náchylnější na ztrátu hmoty díly hvězdnému větru. Ale při nízkém podílu těžkých prvků ztrácel hvězdný předchůdce IC 10 X-1 zřejmě jen poměrně malou část své hmoty předtím, než explodoval, tak mohl po sobě zanechat těžší černou díru.

"Hmotné hvězdy v naší galaxii dnes pravděpodobně neprodukují velmi hmotné černé díry jako je tato," říká Roy Kilgard z Wesleyan University v Middletownu. "Ale mohly by existovat miliony černých děr o hmotnostech hvězd, které vznikly v ranném období vývoje Mléčné dráhy, ještě předtím, než se galaxie obohatila o těžké prvky."


Více informací získáte na stránkách:
http://advancement.sdsu.edu/marcomm/news/releases/fall2007/pr101707.html
http://chandra.harvard.edu/press/07_releases/press_101707.html
http://chandra.harvard.edu/chronicle/0407/m33x7/index.html
http://www.astromart.com/news/news.asp?news_id=638
 

	Najděte kometu, zn. dalekohled není zapotřebí Komety obvykle vypadají zcela jinak, jako malé, téměř neviditelné rozmazané koule. Aby jste je mohli pozorovat, potřebujete mít k dispozici často zcela temné nebe a k tomu dobrou mapku nebo dalekohled, který může najít podle souřadnic hledaný objekt automaticky. Tento týden však máte možnost vidět na obloze kometu jen prostým okem, a to bez pomoci jakéhokoliv dalekohledu. Koncem minulého týdne totiž došlo u periodické komety Holmes, celým jménem 17P/Holmes, u jinak velmi slabé komety nacházející se poměrně daleko od Slunce, k výbuchu a následnému zjasnění. Kometa ze zatím neznámé příčiny zjasnila v průběhu jen několika málo hodin asi milionkrát, zvětšila se a v současné době stále ještě roste. Při tom změnila i barvu a nadchla pozorovatele na celém světě. Astrofoto dne, ze 30.října 2007 (http://antwrp.gsfc.nasa.gov/apod/ap071030.html) porovnává současnou zdánlivou velikost komety na obloze s planetou Jupiter, kterou můžete momentálně vidět nízko na západní obloze chvíli po západu Slunce. Další várku obrázků komety najdete na www.spaceweather.com Pro to, aby jste kometu mohli uvidět, nemusíte udělat mnoho. Musíte udělat jen pár kroků do tmy, mimo pouliční světla a pohlédnout k severovýchodu. Měli by jste být schopni uvidět vysoko na obloze známé "W" souhvězdí Kasiopeia. Od něj dolů a doprava, ve vzdálenosti asi 15°, tedy zhruba 1 1/2 zaťaté pěsti na natažené ruce, jsou jasné hvězdy souhvězdí Perseus. Nejspíše neuvidíte všechny hvězdy tohoto souhvězdí, ale určitě uvidíte ty nejjasnější, z nichž nejvíce září hvězda Mirfak. Ta označuje vrchol pomyslného trojúhelníku o velikosti asi vašeho palce na natažené ruce. Levým spodním vrcholem tohoto trojúhelníku jasných hvězd však není hvězda, ale hledaná kometa! Pozorovat ji budeme moci nejspíše ještě nějaký čas, a tak, pokud to počasí dovolí, neváhejte. Tvar trojúhelníku se bude pomalu měnit a kometa se bude zdánlivě přibližovat ke hvězdě Mirfak ve směru šipky na obrázku, který znázorňuje situaci kolem osmé hodiny večer na přelomu října a listopadu.