Družice ODIN objevila v mezihvězdném prostoru molekuly kyslíku

V mezihvězdném prostoru byly nalezeny molekuly kyslíku. Zpráva pro nezasvěceného nezajímavá, pro zasvěceného naopak senzační. Znamená totiž jediné. Vědci se opět posunuli o krok blíž k porozumění tomu, jak vznikají nové hvězdy. Se zprávou o objevu přišla včera, 27.3.2007, Švédská kosmická společnost (Swedish Space Corporation).

Objev je důležitý pro porozumění chemii velkých mezihvězdných mraků, kde se tvoří nové hvězdy a procesům stojícím za vznikem hvězd, uvádí se ve sdělení.

V čem je velikost tohoto objevu? Všechny předchozí pokusy o detekci molekul kyslíku v mezihvězdném prostoru a to jak pomocí pozemských, tak v kosmu umístěných observatoří pravidelně selhaly.

Teprve teď, poprvé, byl v lovu na kyslíkovou molekulu úspěšný společný tým švédských, kanadských, finských a francouzských vědců, kteří ke svému výzkumu používají orbitální observatoř ODIN (Odin space observatory), družici, která je společným projektem těchto čtyř zemí. Observatoř pojmenovaná po norském a germánském bohu Odinovi je specializována jak na astronomii, tak na studium atmosféry naší vlastní planety.

Cílem výzkumu pozemské atmosféry je studovat některé z v ní obsažených molekul, zejména vody, sloučenin chloru a ozonu, což může pomoci k lepšímu porozumění procesům které způsobují zeslabování ozonové vrstvy. V rámci astronomických výzkumů je ODIN specializován právě na zjišťování molekul vody a kyslíku v kometách, planetách, hvězdách, mezihvězdných mracích a galaxiích. Jsou to právě tyto molekuly vody a kyslíku, které nemohou být studovány ze zemského povrchu, protože naše atmosféra blokuje záření vydávané těmito molekulami v kosmu.

Molekulový kyslík byl nalezen v hustém (v astronomických měřítcích) plynovém mraku v souhvězdí Hadonoše (Ophiuchus), ve vzdálenosti asi 500 světelných roků od Země. Pozorování na jejichž základě k objevu došlo byla vykonána během 33 pozorovacích dnů v období od srpna 2002 do února 2006.

Observatoř ODIN startovala na oběžnou dráhu po několika odkladech v roce 2001. Vybavena je 1,1 metrovou parabolickou anténou a optickým spektrografem, spojeným s infračerveným zobrazovačem (OSIRIS - Optical Spectrograph and InfraRed Imager). Celá družice váží 250 kilogramů.

Celá zpráva je k dispozici na: http://www.aanda.org/images/stories/PressRelease/PRaa200703/praa200703.pdf

WikiSky přináší online pohled na oblohu pro všechny

Nemáte doma nebo v práci na svém počítači elektronické planetárium? Teď už to nevadí. Je tady je perfektní hračka pro všechny ty z nás, kteří máme po většinu nocí pohled na temnou oblohu zamlžen světlým znečištěním z pouličního osvětlení, ale přes to bychom rádi do hlubin vesmíru nahlédli.

Pokud máte stejný problém, zkuste WikiSky, interaktivní mapu oblohy, jakýsi nebeský ekvivalent internetové Google Earth, kde se ale díváte opačným směrem, nikoliv dolů na povrch Země, ale nahoru nad hlavu, mimo naši sluneční soustavu. Její objekty jsou tím jediným, co na WikiSky skutečně nenajdete, podle slov však jen zatím. Hledáte-li tedy deepsky pohledy, je pro vás WikySky tím pravým a nemusíte za ni zaplatit ani korunu. Pro výukové a nekomerční užití je totiž zcela zdarma.

Tato online mapa oblohy obsahuje více než půl miliardy astronomických objektů, nesrovnatelně více, než kolik by jste jich mohli sami zahlédnout i na té nejtemnější obloze. Můžete se v ní snadno pohybovat kliknutím a tažení mapy a používáním zvětšování a zmenšování pomocí postranního jezdce. Můžete také vyhledávat objekty v databázi pomocí zadání jejich jména, nebo vybírat z nabídky podle jejich typu. Pro vyhledávání si můžete zvolit jeden ze čtrnácti jazyků, včetně ruštiny a polštiny, i když čeština chybí.

Skvělé na celé věci je to, že se můžete přepnout do jiného pohledu, ve který ukazuje celé ZOO tajemných a podivuhodných objektů zachycených ve Sloanově digitálním přehledu oblohy (Sloan Digital Sky Survey - SDSS). SDSS mapuje vesmír už od roku 1998 pomocí 2,5m robotického dalekohledu umístěného v Novém Mexiku.

V módu zobrazujícím SDSS, můžete vidět vše od hvězdných školek, kde se rodí mladé hvězdy až zbytky vybuchlých umírajících hvězd, od extrasolárních planet až po obrovské spirální galaxie a to všechno ve skvělém barevném podání. Je to působivý a rychlý přehled. Bohužel průzkum SDSS nepokrývá celou oblohu, ale tam, kde snímky z SDSS překrývají mapu oblohy, je to fascinující. Při tom můžete volit rozlišení od 200 až do 10.000 pixelů na stupeň a získat tak pohled od běžného přehledu až po velmi vysoké rozlišení s maximem detailů.

V obou módech pohledu, vám se po ukázání kurzorem myší na objekt ukáže žlutý obdélník nápovědy s popisem objektu na který jste ukázali. Kliknutím na tuto bublinu otevřete další stránku s informacemi a obrázky. Zkuste takto brouzdat hvězdnou oblohou, je to návykové.

A pokud by jste se chtěli zapojit, WikiSky team stále hledá spolupracovníky pro další rozvoj svého projektu.

Podle: www.wikisky.org

21.03.2007 Velká sluneční erupce	21.03.2007 Vyvíjející se sluneční skvrna	21.03.2007 Povrch Slunce

Prohlédněte si další snímky

Sluneční chromosféra
Video

Sluneční skvrny
Video

V koróně vznikající exploze
Video

NASA uvolnila ve středu 21.3.2007 zatím dříve nepublikované snímky ukazující mnohem detailněji sluneční magnetické pole. Snímky naznačují, že to je mnohem neklidnější a dynamičtější, než se předpokládalo. Nové objevy jsou výsledkem práce mezinárodní kosmické observatoře Hinode, původně označované jako Solar B.

Hinode, což je japonsky mnohem poetičtější označení než Solar B znamená „východ Slunce“. Družice byla vypuštěna 23. září 2006, aby studovala magnetické pole Slunce a principy přenosu energie v různých vrstvách sluneční atmosféry při erupční aktivitě. Sonda, nepřetržitě sleduje Slunce přístroji o vysoké rozlišovací schopností. Předpokládá se, že bude mít stejný dopad na sluneční fyziku jako Hubbleův teleskop na stelární astronomii.

„Poprvé jsme byli schopni rozlišit malé granule horkého plynu, které ve zmagnetizované sluneční atmosféře stoupají vzhůru a zase klesají,“ řekl Dick Fisher, ředitel heliofyzikálního oddělení NASA ve Washingtonu. „Tyto snímky otevírají novou éru studia slunečních procesů a jejich vlivu na Zemi, astronauty, satelity na oběžné dráze i na celou Sluneční soustavu."

Na sondě Hinode jsou umístěny 3 hlavní přístroje, optický sluneční dalekohled, rentgenový dalekohled a ultrafialový spektrometr, kterými jsou sledovány různé vrstvy Slunce. Výzkum se soustřeďuje na fotosféru, tedy viditelný „povrch“ Slunce, na korónu, tedy sluneční atmosféru a na vnější vrstvy této "atmosféry zasahující hluboko do Sluneční soustavy.

"Společná pozorování a měření všech tří přístrojů Hinode odhalují změny ve struktuře magnetického pole, uvolňování energie magnetického pole ve spodních vrstvách atmosféry a její šíření skrz korónu až do meziplanetárního prostoru, kde se podílí na tvorbě kosmického počasí,“ říká John Davis z Marshall Space Flight Center v Huntsville.

Kosmické počasí je ovlivňováno zejména produkci nabitých částic a emisemi elektromagnetického záření. Sluneční erupce mohou vyřadit z provozu družice, telekomunikační nebo navigační systémy a ohrožovat životy astronautů.

"Snímky družice Hinode dávají nezvratné důkazy o procesech řízených turbulencí, které jsou přenášeny magnetickým polem a to ve všech vrstvách slunečního povrchu, což má za následek extrémně dynamický plynový obal Slunce, chromosféru," řekl Alan Title z Lockheed Martin v Palo Alto a Stanfordské University v Kalifornii.

Hinode je výsledkem spolupráce mezi Japonskou kosmickou výzkumnou agenturou (Japan Aerospace Exploration Agency - JAXA), Evropskou kosmickou agenturou (ESA) a Britskou radou pro částicovou fyziku a astronomii (Particle Physics Astronomy Research Council). V rámci ESA se na analýze dat z družice podílí i čeští astronomové.

Podle: NASA

NASA stále neurčila příští startovací datum

Týden poté co NASA odložila další misi raketoplánu kvůli poškození k externí nádrže kroupami, oznámili manažeři letu, že nerozhodnou o dalším postupu dříve než v dubnu.

Tisíce krup o velikosti golfového míčku zanechalo v izolační pěně externí nádrže raketoplánu stojícího na startovací rampě takové stopy, že NASA ve středu oznámila další odklad rozhodnutí o startu, aby dala technikům delší čas na určení škod.

"Můžeme udělat další analýzy a teprve pak budeme mít dostatek informací pro správné rozhodnutí," řekl Bill Gerstenmaier, zástupce administrátora NASA pro vesmírné operace.

Manažeři pravděpodobně budou čekat, až do 10. dubna, než rozhodnou zda použijí současnou nádrž, se kterým by se pak dalo letět možná v květnu, nebo jej vymění za jiný a tím odloží datum startu až na červen, řekl také Gerstenmaier.

Technici výrobce palivové nádrže v Louisianě také potřebují čas na to, aby vyzkoušeli použití pěny na maketě špičky nádrže předtím, než ji použijí na Floridě na skutečnou nádrž, která je stále ještě spojena s raketoplánem Atlantis a oběma pomocnými motory na pevné palivo. Také se chtějí ujistit, že nová pěna může odolat teplotám při startu.

Izolační pěna má na nádrži zabránit tvorbě nebezpečného ledu během přečerpávání paliva na odpalovací rampě.

Raketoplán byl převezen ze startovací rampy zpět do budovy VAB (Vehicle Assembly Building) a technici strávili dva týdny stavbou lešení kolem vnější nádrže a odstraňováním některých částí izolační pěny.

Na palivové nádrži je přibližně 2.500 stop po nárazu krup, ze kterých až 1.600 může potřebovat naplnit novou pěnou. Ovšem technici mohou odstranit také některé další části pěny pro celkově snadnější opravu.

"Pokud k tomu ale dojde začíná být nejisté, zda můžeme tuto nádrž řádně opravit a budeme připojovat novou nádrž," řekl Wayne Hale, programový ředitel raketoplánu. "Cílem však je mát dobrou nádrž."

Start Atlantis může následovat až po té, co svoji misi u ISS v první polovině dubna dokončí ruský Sojuz.

Navzdory narůstajícímu zpoždění však neztrácí Hale optimismus a tvrdí, že si je jist tím, že kosmická agentura může tento rok uskutečnit čtyři z původně pěti naplánovaných letů raketoplánu, které jsou nutné aby dostavba mezinárodní kosmické stanice zdárně pokračovala. Poslední na letošní rok plánovaný let však bude muset být přeložen až na příští rok. jak Hale říká, "ukazuje se, že zpoždění dohoníme ve druhém pololetí příštího roku."

Izolační pěna je v centru zvláštního zájmu NASA od doby co její kus odpadlý během startu raketoplánu zavinil jeho ztrátu při návrat do atmosféry. NASA proto přepracovala konstrukci nádrže, odstranila velké množství izolační pěny a uskutečnila už tři úspěšné mise. Ještě před ukončením životnosti raketoplánů v roce 2010 plánuje další konstrukční změny nádrže.

Podle: NASA

Velký objekt Kuiperova pásu se za miliardu let stane obrovskou kometou

Ve vnější části sluneční soustavy se nalézá objekt označovaný dnes zcela nepoetickým názvem 2003 EL61. Vypadá i rotuje jako obrovský míč amerického fotbalu letící přes příslovečnou brankovou tyč života.

A tak zatím co 2003 EL61 stále ještě čeká na klasické jméno, dařilo se mu, i díky mediálnímu humbuku s degradací Pluta z postu plnohodnotné planety mezi trpaslíky, docela úspěšně unikat pozornosti. A to i přesto, nebo možní právě proto, že se o něm chvíli uvažovalo jako o možné planetě. Ovšem nové objevy, které se ho týkají, by mohly jeho určité opomíjení docela dobře změnit.
Minulý týden zveřejněný článek v týdeníku NATURE, by mohl zahájit novou etapu porozumění tomu jak funguje sluneční soustava. Myslí si to Mike Brown, který 2003 EL61 objevil a později našel, spolu s dalšími kolegy, důkazy o tom, že tento objekt byl před 4,5 miliardami let účastníkem obrovské srážky, při které vznikl nejen jeho bizarní tvar a pohyb, ale i celá rodina dalších satelitů.

Na základě znalosti a podobnosti jiných, menších objektů dospěl Brown se svým týmem k závěru, že 2003 EL61 byl kulovitý, složený zhruba z poloviny ledu a z poloviny horniny a měl téměř tutéž velikost jako Pluto a to až do té doby, než se před 4,5 miliardou let srazil s o něco menším objektem. Po této téměř tečné srážce zůstal zformován do tvaru protáhlého fotbalového míče rotujícího přes své špičky. Dalším pozůstatkem této srážky je několik měsíců a velké množství menších fragmentů, které se rozlétly po okolním kosmickém prostoru.

"Některé z velkých kusů stále ještě obíhají okolo Slunce po podobné dráze jako samotný objekt 2003 EL61," říká Brown, profesor planetární astronomie na Kalifornském technologickém institutu. "Srážka vytvořila obrovskou ohnivou kouli. Velké kusy ledu kryjící jádro odlétly do okolního prostoru, voda se vypařila a zanechala po sobě šišaté kamenné jádro, ledem pokryté skalisko rotující každé čtyři hodiny.

Významnou částí objevu je to, že srážka nastala v oblasti, kde oběžné dráhy nejsou moc stabilní. Na většině míst sluneční soustavy, by zbytky takové srážky obíhaly kolem Slunce celé 4,5 miliardy let a nic by se nestalo. Ale na několika místech oběžná dráhy jak by zešílí a začnou se měnit, až nakonec míří do nitra sluneční soustavy a my vnímáme po nich obíhající objekty jako komety, říká Brown.

Mnoho z pozůstatků této srážky pravděpodobně vykonalo tuto cestu do vnitřních částí sluneční soustavy a několik z nich nepochybně v minulosti narazilo i do Země. Proto jejich zkoumání poskytuje nové poznatky o tom jak se sluneční soustava vyvíjela a jak komety vytváří svoji velkolepou podívanou, říká Brown.

Dodává také, že 2003 EL61 se za zhruba miliardu let zaslouží o další úžasnou show. "Je to dlouhý čas na to, abychom se toho dočkali, ale 2003 EL61 by se mohl se stát zdaleka největší kometou všech časů," říká Brown. "Bude asi 6.000 krát jasnější než kometa Hale-Bopp před několika lety."

Podle: Caltech, NATURE

Pluto zůstává stále planetou - alespoň pro Nové Mexiko

Kauza Pluto zřejmě stále ještě nekončí a má další nové pokračování. Sedm měsíců potom, co mezinárodní vědecká organizace IAU sesadila v Praze Pluto z pozice planety, našlo toto kosmické těleso oddaného zastánce v americkém státě Nové Mexiko. Jeho zákonodárci připravili usnesení, které by dostalo nově klasifikovanou trpasličí planetu zpět do jejího bývalého postavení.

Jejich návrh zákona také ustanovuje k poctění Pluta zvláštní svátek, významný den, 13. března, který je výročním dnem, kdy před 77 lety Mezinárodní astronomická unie (IAU) oznámila objev Pluta. IAU je tou samou organizací, která minulý rok Pluto degradovala z pozice regulérní planety mezi planety trpasličí.

Jde o rozhodnutí zákonodárného sboru státu Nové Mexiko, který Pluto znovu povyšuje, díky vynikající noční obloze Nového Mexika, mezi planety," říká návrh zákona, který předložila Joni Marie Gutierrez k projednání.

Kalifornští zákonodárci se pustili do podobného legislativního návrhu už minulý rok. Tento stát potvrdil zvláštní sympatie k Plutu už tím, že má společné jméno s "nejslavnějším kalifornským animovaným psem a má tak zvláštní spojení s kalifornskou historií a kulturou". Zákonodárci také řekli, že degradace Pluta z pozice planety působí "psychologickou škodu některým obyvatelům Kalifornie, kteří se ptají po svém místu ve vesmíru a dělají si starosti s nestabilitou kosmických konstant". Ovšem opatření, které odsuzovala rozhodnutí IAU, v Kalifornii nakonec zaniklo s koncem zasedání legislativního sboru na konci roku 2006.

Možná se ale o Pluto budou v Novém Mexiku lépe starat.

Degradace Pluta z pozice planety rozčílila více než jen pár politiků. Také vědci plánují nastolit, podle nich, spornou otázku na nadcházejícím zasedání Americké asociace pro rozvoj vědy (AAAS) a v Evropské unii věd o Zemi (EGU).
"EGU i AAAS jsou obě mnohem větší profesionální organizace vědců než IAU, " říká Dr. Alan Stern, hlavní vyšetřovatel NASA u sondy New Horizons, která je na právě na cestě k Plutu.
"Myslím si, že jde o empirický důkaz toho, že definice IAU je fatálně chybná a další vědecké organizace nyní směřují k tomu, aby napravily situaci, kterou IAU vytvořila," říká Stern.

Podle: abc.net.au

Mars Express odhalila u jižního pólu ledový oceán

Sonda Mars Express odhalila v jižních polárních oblastech obrovské zásoby vody vázané v ledu. Její celkové množství je tak velké, že by v kapalné podobě dokázala pokrýt celý povrch Marsu vrstvou vysokou 11 metrů.

Tento nový odhad pochází z mapového průzkumu silných vrstev ledu smíchaného s prachem, který vykonal radar sondy Mars Express, když pořídil více než 300 virtuálních řezů skrz vrstvy sedimentů pokrývajících jižní pól. Tento radar dokáže proniknout skrz ledové vrstvy až k podloží, které se některých místech nachází až 3,7 kilometru hluboko pod povrchem.

"Sedimentární vrstvy pokrývající jižní polární oblasti Marsu zabírají oblast o rozloze téměř tak velké jako Evropa. Už dříve se odhadovalo, že obsahují velká množství vody, ale nikdy před tím to nebylo tak jisté jako s tímto radarem," řekl Dr. Jeffrey Plaut z NASA Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, Kalifornie, zástupce vedoucího radarového průzkumu a vedoucí autor studie.

Přístroj pojmenovaný MARSIS (Mars Advanced Radar for Subsurface and Ionospheric Sounding, neboli Marsovský pokročilý radar pro podpovrchové a ionosférické sondování), také mapuje tloušťku podobných sedimentů u severního pólu Marsu. Náš radar dělá svou práci velmi dobře, řekl profesor Giovanni Picardi z římské univerzity 'La Sapienza', ředitel a hlavní vyšetřovatel tohoto přístroje. Ukazuje se být velmi výkonným nástrojem pro sondování podpovrchových vrstev Marsu a díky němu náš tým úspěšně plní svůj hlavní cíl, sondovat vrstvy sedimentů v polárních oblastech. MARSIS nám poprvé poskytuje pohled tak hluboko pod povrch Marsu a detaily, které tam vidíme jsou opravdu úžasné. Očekáváme dokonce ještě lepší výsledky po té, co jsme dokončili jemné doladění našich metod jejich zpracování. To by nám mělo umožnit porozumět ještě lépe skladbě povrchu i podpovrchových vrstev.

Na pólech navrstvené sedimenty zadržují většinu známé vody současného Marsu, přestože se zdá, že i jiné oblasti planety byly v minulosti pokryty vodou. Porozumění historii a osudu vody na Marsu je klíčem ke studiím, zda na Marsu někdy existoval život, protože veškerý nám známý život závisí na kapalné vodě.

Polární vrstvy sedimentů se nachází nejen pod zářivě bílými čepičkami zmrzlého kysličníku uhličitého a vody jižního pólu Marsu, ale dosahují mnohem dále a hlouběji. Mnohé z těchto vrstev překrývá prach, ovšem síla odraženého radarového paprsku naznačuje, že i zde vrstvy sedimentů obsahují přinejmenším 90 procent zmrzlé vody. Jedna z oblastí s obzvláště silným odrazem však vědce mate. Tak silný radarový odraz by mohl nastat zejména na tenké vrstvě kapalné vody, ale s ohledem na podmínky které tu panují, hlavně s teplotami hluboko pod bodem mrazu, je to vysoce nepravděpodobné.

Odhalování tvaru povrchu pod ledovými depozity poskytuje dokonce informace i o hlubších strukturách Marsu. Jak řekl Plaut, vědci opravdu nevěděli, kde a jaké je dno pod těmito ledovými usazeninami. Teď už však vidíme, že kůra Marsu není stlačena vahou ledu, jako by tomu došlo na Zemi. Porovnáním obrázků 3 - 5 je vidět, že tvar dna pod ledem nezávisí na množství ledu nad ním. Kůra a horní část plášť Marsu tedy musí být mnohem tužší než u Země, pravděpodobně proto, že nitro Marsu je mnohem chladnější než to pozemské.

Objevy depozit zamrzlé vody u jižního pólu Marsu zveřejnili Plaut a Picardi spolu s 22 dalšími vědci 15.března 2007 v online vydání časopisu Science, v článku J. Plaut, G. Picardi a další, pod názvem "Subsurface Radar Sounding of the South Polar Layered Deposits of Mars."

Radar MARSIS umístěný na palubě ESA Mars Express, kterým byl průzkum prováděn, byl vyvinut ve spolupráci Italské kosmické agentury a NASA, pod vědeckým dozorem římské university La Sapienza a společenství JPL a University Iowa.

Podle: Science

LEISA pozorovala Jupiter

Koncem února pozoroval přístroj LEISA (čti "Leesa") umístěný na sondě New Horizons, která tou dobou využívala gravitační urychlení největší planety naší sluneční soustavy při své cestě k Plutu, Jupiterovu atmosféru.

LEISA je infračervený zobrazovací spektrometr, součást přístroje Raplh, který pracuje s 250 úzkopásmovými kanály. Sonda New Horizons byla v sobě pořizování těchto obrázků, 24. února 2007, od Jupiteru vzdálena asi 6 milionů kilometrů a tak, z této vzdálenosti, snímky LEISA mohou zobrazovat struktury o průměru asi 400 kilometrů.

Může se to zdát málo, říkají vědci, ale musíme si uvědomit, že Jupiter má průměr více než 144.000 kilometrů. "Detaily, které tak odhalují tyto obrazy jsou jednoduše omračující," říká Dr. Dennis Reuter, projektový vědec Ralph/LEISA a spolupracující na New Horizons z NASA Goddard Space Flight Center v Greenbelt. "Náš přístroj se ukázal ve vynikající kondici."

LEISA pozoruje na 250 infračervených vlnových délkách v rozsahu od 1,25 do 2,50 mikrometrů. Tři snímky této sady ukazují Jupiter na vlnových délkách z 1,27 mikrometru (vlevo), 1,53 mikrometru (uprostřed) a 1,88 mikrometru (vpravo).

Světlé oblasti na obrázcích jsou vyvolány slunečním zářením odraženým od mraků a mlhy v Jupiterově atmosféře. Tmavé oblasti naopak odpovídají těm oblastem atmosféry, kde je sluneční záření pohlceno před tím, než se mohlo odrazit. Tmavý kroužek nahoře vlevo na všech snímcích je stín Jupiterova velkého měsíce Io.

Světlo na prostředním snímku (1,53 um) pochází z relativně vysoké vrstvy v atmosféře. Druhé dva kanály pak zkoumají hlubší atmosférické vrstvy. Rysy, které jsou světlé na všech třech obrázcích jsou spojeny s výškovými mraky. Rysy, které jsou jasné na 1,27 a 1,88 um, ale tmavější na 1,53 um jsou spojeny s niže položenými vrstvami mraků. Příkladem může být jasně ohraničená "malá rudá skvrna" dole vlevo na snímku 1,53 um. Na obrazech 1,27 a 1,88 um, je tento útvar obklopen dalšími strukturami. Ve to důsledek toho, že "malá rudá skvrna" je systém oblačnosti, který zasahuje hodně vysoko do horních vrstev atmosféry, zatímco ostatní struktury jsou níže.

"Tři zde ukázané snímky jsou jen vzorkem toho, co LEISA pořídila v této sadě dat," říká Dr. Don Jennings, LEISA vedoucí výzkumu New Horizons z NASA Goddard Space Flight Center. "Spojením dat ze všech 250 kanálů nám dovolí udělat detailní trojrozměrné mapy složení a cirkulace Jupiterovy atmosféry."

Při nejbližším přiblížení k Jupiteru, 28. února 2007, ze vzdálenosti asi 2,5 milionu kilometrů, pořizovala LEISA snímky s ještě asi třikrát lepším rozlišením než tím, které dosahovala 24.února. Snímky LEISA pořízené s tímto mnohem lepším rozlišením jsou však ještě uloženy v sondě a teprve čekají na přenos k Zemi.

Podle: Laboratoř aplikované fyziky Johna Hopkinse

Trpaslík vyrostlý pomocí světelných triků

Galaxie dlouho považovaná za obří se nakonec ukázala být jen optickou iluzí. K tomuto závěru došla po nových pozorováních skupina astronomů z Australské národní univerzity po odhalení, že tato skupina hvězd je trpaslík.

Galaxie, známá pod označením NGC 5011C, byla považována za obrovského společníka velké a jasné galaxie NGC 5011B, vzdálené od země 140 milionů světelných roků.

O tom že nic nemusí být nastálo, a že mnohé nemusí být zrovna takové, jaké se to na první pohled zdá, informuje nová analýza, publikovaná doktorem Helmutem Jerjenem z australské Research School of Astronomy and Astrophysics v časopisu Astronomical Journal. Ukazuje se v ní, že NGC 5011C je mnohem menší trpasličí galaxie nacházející se mnohem blíže, jen asi 12 milionů světelných roků od Země, tedy v nejbližším okolí naší vlastní Mléčné dráhy.

Podle doktora Jerjena, jas vedlejší NGC 5011B činil pozorování nově objeveného trpaslíka obtížným a to vedlo k předchozím nepřesným závěrům, podle kterých byla malá skupina hvězd považována za obra.

"Ovšem charakteristické rysy NGC 5011C byly stejné jako u jiných zakrnělých galaxií, které jsem dříve pozoroval na observatoři v Siding Spring a které jsem potřeboval dále zkoumat," říká Dr.Jerjen.

Trpasličí galaxie jsou stavebními kameny obřích galaxií jako je naše Mléčná dráha, ale jsou obtížně detekovatelné, protože obsahují 1000 krát méně hvězd a dominuje v nich neviditelná temná hmota. Vydávají velmi málo světla a je snadné vidět přímo skrz ně, říká Dr. Jerjen. teorie chladné temné hmoty tvrdí, že většina vesmíru je naplněna právě takovými, opticky nepolapitelnými trpasličími galaxiemi.

"Když nějakou najdete, je to jako nalezení malého klenotu," říká Dr.Jerjen. "Chcete je proto prozkoumat z každého úhlu."

Pro potvrzení svých podezření o NGC 5011C, kontaktoval Dr.Jerjen kolegu z Evropské jižní observatoře, doktora Ivo Saviane, aby vykonali měření rudého posuvu (redshift) obou galaxií. Tento test měří rychlost kterou se objekt vzdaluje od Země. Objevili, že obě galaxie ve skutečnosti mají velmi různý rudý posuv, kdy NGC 5011C se od nás vzdaluje pětkrát pomalejší než 5011B.

Najít trpasličí galaxii tak blízko od nás je velmi vzácné. "tento objev nabízí novou příležitost k tomu, aby mohly být studovány komplikované trpasličí galaxie tím, že nám poskytne více detailů o tom jak galaxie utváří vesmír a o vlastnostech a roli temné hmoty," říká Dr.Jerjen.

Podle: Australská národní univerzita

Sonda Cassini fotografovala moře na Titanu

Přístroje sondy Cassini našly další důkazy o existenci moří, pravděpodobně naplněných kapalným metanem nebo etanem, které se nacházejí ve vysokých severních zeměpisných šířkách Saturnova měsíce Titan. Jeden z těchto útvarů je větší než kterékoliv z Velkých jezer Severní Ameriky a má podobnou velikost jako některá pozemská moře.

Radar sondy Cassini zobrazil několik velmi tmavých útvarů poblíž severního pólu Titanu. Jsou mnohem větší než podobné útvary již dříve nalezené na tomto měsíci. Největší z těchto tmavých útvarů měří přinejmenším 62.000 čtvereční kilometrů. Radaru zachytil jen část každého z těchto útvarů a tak zníme jen jejich minimální velikost. Titan je druhý největší měsíc sluneční soustavy, když je asi o 50% větší než pozemský Měsíc.

Na obrázku: Pohled srovnávající velikost jezera na Titanu a jezera Superior v Severní Americe.

"Je to už dávno, co jsme začali uvažovat o oceánech na Titanu a právě teď máme první známky moří, která jsou větší než dříve pozorovaná jezera," řekl Dr. Jonathan Lunine, mezioborový vědec mise Cassini z Arizonské university v Tucsonu.

Přesto, že zatím není žádný definitivní důkaz toho, že nově objevená moře skutečně obsahují kapalinu, jejich tvar, jejich tmavý radarový obraz, který signalizuje rovný a hladký povrch, a další jejich vlastnosti ukazují na přítomnost tekutiny. Tekutina je pravděpodobně směsí metanu a etanu, jak by odpovídalo podmínkám Titanu a dostatku plynného metanu a etanu v atmosféře.

Vizuální a infračervený mapující spektrometr sondy Cassini pořídil takový pohled na tuto oblast, ze kterého se nyní vědci pokouší určit složení materiálu, a tak potvrdili hypotézu, že oblast je naplněna kapalinou.

Kamery, které poskytují celkové pohledy na Titan, také zobrazily na severní polokouli měsíce mnohem větší nepravidelné tmavého oblasti. Severní okraj jejich obrazu pak koresponduje s jedním z radarových obrazů předpokládaného moře. Tmavá oblast se táhne více než 1.000 kilometrů k jihu, až na 55° severní šířky. Pokud by celá tmavá oblast byla naplněna kapalinou, byla by jen o málo menší než je pozemské Kaspické moře. Radarová data ukazují na severním okraji tmavého útvaru detaily, které jsou podobné těm, které byly již dříve pozorovány na předchozích radarových snímcích mnohem menších, kapalinou naplněných jezer. Ať tak nebo onak, určit to, zda je celý tmavě zobrazovaný povrch kapalinou naplněná proláklina, bude vyžadovat ještě další radarová pozorování při budoucích průletech sondy kolem Titanu.

Přítomnost těchto moří posiluje domněnky, podle kterých jsou zásoby metanu v atmosféře doplňovány z povrchu. Původ této myšlenky je starý už téměř čtvrt století, kdy se poprvé začalo uvažovat o globálním oceánu na Titanu.

Kvůli novým objevům, členové vědeckého týmu znovu přestaví radar sondy během květnového nízkého průletu tak, že může projít přímo nad tmavými oblasti, které zobrazily kamery.

Podle NASA

Stereo zatmění

Když vědci oznámí, že se oni chystají kalibrovat některý ze svých přístrojů, není obvykle o čem psát. Toto však je výjimkou.

Koncem února 2007 kalibrovali vědci z NASA některé z kamery na palubě kosmické sondy STEREO-B zaměřené na pozorování Slunce. A viděli cosi mimořádného, zatmění Slunce Měsícem z kosmického prostoru.

"Jde o mimořádný pohled," popisuje jev Lika Guhathakurta, která je vědeckým pracovníkem mise STEREO v NASA. Stereo vidí naše Slunce ve fantastických barvách díky tomu, že jej pozoruje na čtyřech vlnových délkách ultrafialového světla. A to černé je náš Měsíc. "Zachytili jsme přechod Měsíce přes sluneční disk," vysvětluje.

Účelem experimentu bylo měřit tzv. "černý snímek", tedy signál, který produkují CCD snímače sondy STEREO-B při pozorování černého objektu. Tento způsob kalibrace CCD kamer je důvěrně znám amatérským astronomům. Pořídí snímek objektu který chtějí zobrazit a hned vzápětí exponují za stejných podmínek s uzavřenou závěrkou kamery. Protože i tento černý snímek dává jistý signál, tedy jsou na něm patrné některé z pixelů snímače, odečte se tento "černý snímek" od snímku původního a tak se dosáhne podstatného vylepšení původního snímku.

V tomto případě Měsíc posloužil jako černý snímek pro kalibrování zářícího slunečního disku."Toto pozorování nebylo náhodné," říká Guhathakurta. Řídící středisko loni v prosinci mírně upravilo oběžnou dráhu STEREO-B a pak již jen technici zobrazovacího týmu čekali, až toto "zatmění" nastane. Prohlédněte si animace.

"Získané snímky mají mimozemskou kvalitu," poznamenává Guhathakurta. "Není to jen zvláštními barvami Slunce. Podívejte se na velikost Měsíce. Ta je velmi zvláštní." Když pozorujeme měsíční zatmění ze Země, Měsíc má stejnou zdánlivou velikost jako Slunce, náhoda, která vytváří nádherná zatmění Slunce. Sonda STEREO-B však viděla, díky svému vzdálení od Země něco jiného. Silueta Měsíce měla jen zlomek slunečního průměru. "Jako by jste byli v ve špatné sluneční soustavě."

Měsíc se zdá být malý kvůli tomu, jak je STEREO-B na své oběžné dráze umístěna. Obíhá okolo Slunce sice po velmi podobné dráze jako Země, ale jako by se za Zemí loudá ve vzdálenosti asi 1,6 milionu kilometrů, více než čtyřikrát dále od Země než obíhá Měsíc. Ten se pak díky tomu jeví asi 4,4 krát menší než při pohledu ze Země.

STEREO-B má sesterskou loď pojmenovanou STEREO-A. Obě sondy společně slouží ke studiu Slunce. Zatímco STEREO-B obíhá 1,6 milionu kilometrů za Zemí, STEREO-A ji naopak o stejnou vzdálenost předbíhá. Mezera mezi nimi je úmyslná, díky dvěma kosmickým plavidlu totiž lze zachytit procesy probíhající na Slunci, zejména sluneční bouře, ve stereoskopickém pohledu. Je to stejné, jako když se díváte na svět oběma očima a máte tak možnost vnímat své okolí prostorově.

Speciálnímu zájmu se těší tak zvané coronal mass ejections, neboli koronární ejekce hmoty (CMEs), miliardy tun ionizovaného a elektrizovaného plynu vyvržených slunečními erupcemi. "Schopnost mise STEREO vidět tato mračna prostorově (3-D) způsobí převrat v našem poznání CMEs a zlepší naši schopnost předpovídat dobu, zda a kdy zasáhnou Zemi," vysvětluje Lika Guhathakurta.

STEREO mise je ještě ve svých počátečních stadiích. Obě sondy byly vypuštěny teprve v říjnu. 2006 a dosáhly svých pozic po obou stranách Země v lednu 2007. Teď je čas jejich testování a kalibrování. První 3D pohledy na sluneční bouře se očekávají v dubnu.

Podle: NASA

Andy Cheng, vědec z Laboratoře aplikované fyziky Johna Hopkinse, pracoval během desítek let své profesionální kariéry na mnoha zajímavých projektech. Zúčastnil se mise Galileo k Jupiteru, mise Cassini k Saturnu, mise NEAR k asteroidu 433 Eros a mnoha jiných. Pohledy na cizí světy mu tedy nejsou nijak vzácné, ale dokonce i on byl ohromen, když poprvé uviděl tuto fotografii vulkánu Tvashtar na Jupiterově měsíci Io, pořízenou 28.února letošního roku sondou New Horizons na její cestě k Plutu.

"Nemohu tomu uvěřit", byla jeho první reakce. "Tento snímek přístroje LORRI s chocholem nad vulkánem Tvashtar je nejlepší a nejdetailnější obraz, který kdokoliv z nás, včetně dlouhodobých expertů na Jupiter, vůbec kdy viděl."

LORRI je 8 palcový (20cm) teleskop na palubě sondy New Horizons. "Dalekohled byl navržen tak, aby mohl získat obrázky Pluta a jeho měsíce s vysokou rozlišovací schopností, až New Horizons v roce 2015 dosáhne cíle," vysvětluje Cheng, který je nyní hlavním vyšetřovatelem LORRI.

Minulý týden sonda New Horizons proletěla kolem Jupiteru, aby nabrala vyšší rychlost a to nám dalo příležitost k tomu, aby získala nějaké jeho snímky," říká Cheng, který spolu s kolegové trénoval práci s dalekohledem na Jupiterových měsících Io, Europa, Callisto a Ganymédes i na Jupiteru samotném. Mnohé z těchto snímků jsou ohromující (prohlédněte si jejich galerii).

"Budoucí snímky Pluta a Charonu, které LORRI pořídí budou mít ještě mnohem více detailů a vyšší rozlišení, protože New Horizons bude přinejmenším tisíckrát blíže, než jsme teď byli od Io," poznamenal Cheng. Samozřejmě, nikdo nemá žádnou představu toho, co tam LORRI uvidí, protože Pluto ještě nikdy žádná kosmická sonda nenavštívila. "Proto tam letíme."

Zachycení chrlícího vulkánu na horizontu Io není zase až takové překvapení, poznamenal Cheng, protože ten je v trvale eruptivním stavu. Aby jste porozuměli tomu, proč k tomu dochází, nabízí vám Cheng jedno vysvětlení. Vezměte si ze stolu kancelářskou sponku a několikrát za sebou ji rychle ohněte, jako by jste ji chtěli přelomit. nyní se dotkněte ohybu, ale opatrně! Bude horký. Kombinace ohýbání a vnitřního tření v materiálu rozehřeje ohyb sponky na překvapivě vysokou teplotu.

Stejná věc se děje i na Io. Gravitační síla Jupiteru a ostatních velkých měsíců zvedá velké, až 30m vysoké přílivové výdutě v pevné kůře na povrchu Io. Toto ohýbání, stejně jako u ohýbající se kancelářské sponky, roztápí nitro měsíce a díly tomu má Io na povrchu stovky aktivních vulkánů.

"Ve skutečnosti jsme doufali, že zachytíme nad obzorem jiný vulkán - Prométheus," říká Cheng. Prométheus je starý a spolehlivý vulkán, který už byl mnohokrát fotografován sondami Voyager a Galileo. Na snímcích z New Horizons se však Prométheus nakonec objevil také, "Je to ten malý houbovitý chochol na devíti hodinách," upozorňuje na něj Cheng.

Chochol vulkánu Tvashtar je oproti Prométeovi, stoupajícímu až 290 km nad povrch Io, docela trpaslík. Ovšem, jen pro srovnání, vulkány na Zemi vyvrhují plyn a prach pouze několik kilometrů vysoko. "Skvrnitá a vláknitá struktura v chocholu Tvashtararu naznačuje, že v něm dochází ke kondenzaci plynu v drobné pevné nebo kapalné částice," říká Cheng. Jinými slovy, plyn by mohl v chladném kosmickém prostoru nad Io krystalizovat a vytvářet jakýsi druh síru obsahujícího sněhu. Vulkány chrlící sníh? Je to přeci jen cizí svět. Vzhůru k Plutu!

Podle: NASA

Máte vztah k astronomii, podíváte se rádi do hlubin temné oblohy, poznáte souhvězdí Orion a máte alespoň minimální znalost angličtiny?
Pokud jste na na tyto otázky odpověděli kladně, pak máte všechny potřebné předpoklady k tomu, aby jste se úspěšně zapojili do druhého ročníku celosvětové akce GLOBE AT NIGHT, která mapuje světelné znečištění po celém světě a která probíhá právě nyní, od 8. do 21. března 2007. Připojte se tak k tisícům dalších studentů, rodin a amatérských vědců, kteří se snaží pomoci při vytváření co nejpřesnější mapy světelného znečištění světa.

Že nevíte jak určit hvězdnou velikost nebo nemáte vůbec ponětí o co se jedná? Nevadí!

Účast v projektu nevyžaduje žádné odborné astronomické znalosti, školení nebo instrukce. Webová stránka Globe at Night poskytne všechny potřebné informace.

Princip akce je naprosto jednoduchý.

1) zjistíte své přesné pozorovací místo. Možností k tomu je mnoho. Ideální je přístroj GPS, ale svoji polohu můžete velmi přesně určit i pomocí map na internetu. Ať z velkého města nebo z velmi malé obce či z místa mimo lidská obydlí můžete naprosto přesně odečíst své souřadnice na stránkách www.mapy.cz. Je to velmi jednoduché. Na mapě si najdete své pozorovací místo a pak kliknete na tlačítko GPS souřadnice (prostřední ze tří tlačítek pod tlačítkem Hybridni). Jinou možností jak získat své souřadnice na internetu je je použití vyhledávače sídel na stránkách Heavens-above.com nebo v mapách Google Earth či Microsoft VE, které najdete pohromadě na stránkách www.flashearth.com i bez instalace jejich prohlížečů.

2) Asi hodinu až dvě po západu Slunce se v období mezi 8. až 21. březnem 2007 podívejte na západní oblohu a najděte souhvězdí Orion

3) Porovnejte to co vidíte na obloze s osmi mapkami ze stránky Globe at Night - magnitude. Tak určíte jaká je ve vašem případě přibližná limitní hvězdná velikost.

4) Vyplníte a potvrdíte výsledek svého pozorování v dotazníku na stránce Globe at Night - Report

5) A teď už můžete jen výsledek svého pozorování na stránce Globe at Night - analyze porovnávat s ostatními.

Vloni se projektu zúčastnilo 18.000 pozorovatelů. Českou republiku a střední Evropu vůbec, však aktivita pozorovatelů tak nějak minula. Pozorování z ČR a okolí se dala spočítat na prstech jedné ruky a to je, v tak astronomicky rozvinuté a hvězdárnami přeplněné republice, určitě škoda. Ani letos to není zatím lepší. Na stránkách projektu si můžete prohlédnout aktuální interaktivní mapu, kde je zaneseno každé letošní zaslané pozorování. prohlédnout si můžete i databázi loňských výsledků

Předběžná prohlídka krupobitím poškozené palivové nádrže raketoplánu Atlantis ukazuje, že poškození bude moci být opraveno přímo na Floridě. Start, původně plánovaný na 15.března, se tak zdrží méně, než pokud by se vyměňovala celá nádrž. NASA nyní předpokládá, že raketoplán by mohl startovat na oběžnou dráhu koncem dubna. Oznámila to v noci z pátku na sobotu mluvčí NASA.

Představitelé NASA se obávali, že agentura by musela vyměnit celou nádrž, pokud by se ukázalo, že jeho poškození prudkým krupobitím je příliš rozsáhlé. Pak by se totiž startovací datum posunulo nejspíše až na červen.

Jak však řekla mluvčí NASA Kennedyho vesmírného střediska (KSC) na mysu Canaveral Jessica Rye, je v silách a schopnostech techniků KSC provést opravy přímo na Floridě a připravit tak Atlantis ke startu již na konci dubna.

"Budeme pokračovat v naší kontrole, při které by se ještě mohlo něco objevit, ale předběžné prohlídky nám ukazují, že je možné ponechat nádrž připojenou k raketoplánu a tak zkrátit potřebnou dobu oprav," řekla také Jessica Rye.

Prudké krupobití zanechalo v rezavě hnědé izolační pěně vnější nádrže raketoplánu minulý týden, kdy už raketoplán stál na odpalovací rampě, připraven na start už příští čtvrtek, tisíce stop po dopadu krup velikosti až golfového míčku. Raketoplán se proto vrátil minulou neděli zpět do svého obrovského hangáru a technici strávili většinu právě uplynulého týdne montáží lešení kolem nádrže, aby mohly provádět potřebné opravy.

Kontrola povrchu nádrže bude pokračovat i příští týden, ale technici dolů již začali odstraňovat pěnu na nejvíce poškozené horní části tanku. provedli už také opravu 20 z 28 poškození křídla raketoplánu.

Žádné oficiální datum dalšího startu nebylo doposud stanoveno, ale současný start raketoplánu Atlantis nyní musí následovat až po dokončení mise ruské lodi Sojuz, která bude u mezinárodní kosmické stanice v první polovině dubna.

Podle: NASA

Raketoplán Atlantis byl v neděli přemístěn ze startovací rampy zpět do montážní budovy VAB. Důvodem tohoto nepříjemného opatření je kontrola a odstraňování poškození externí palivové nádrže po silném krupobití, které zasáhlo mys Canaveral minulý týden.

Se startem raketoplánu se počítalo už na 15.března, aby bylo možné dodržet letošní plán pěti letů k mezinárodní kosmické stanici. Ovšem prudká pondělní bouřka přímo nad Kennedy Space Center zasáhla raketoplán a poškodila zejména jeho palivovou nádrž natolik, že není momentálně schopen letu.

Během bouřky padaly kroupy až o velikosti golfového míčku tak hustě, že zhruba 7.000 z nich dopadlo na izolaci palivové nádrže, zejména na její špici, tak prudce, že v ní zanechaly hluboké stopy (zvětšete si obr. vpravo). Původně se neočekávalo, že poškození bude až tak velké, ale místa několika stovek dopadů budou muset být vyříznuta a znovu vyplněna pěnou, řekl manažer externí nádrže raketoplánu John Chapman, z NASA Marshall Space Flight Center v Huntsville.

Pokud však bude po detailní prohlídce zjištěno, že poškození je ještě rozsáhlejší, mohla by také NASA rozhodnout o kompletní výměně celé nádrže raketoplánu Atlantis za jinou nádrž připravovanou pro další misi, která byla plánována na začátek června. Technici proto počítají s detailní prohlídkou a testy před tím než bude vedení rozhodovat o tom, zda se bude nádrž opravovat nebo měnit. Přitom oprava izolační pěny nádrže by pravděpodobně raketoplán uzemnila až do konce dubna nebo začátku května, jak minulý týden řekl ředitel programu Wayne Hale. Výměna nádrže by však trvala ještě déle, nejspíše až do června, protože v současné době není v Kennedy Space Center žádná náhradní nádrž schopná letu. Další nádrž má dorazit na Cape Canaveral až v dubnu a trvá dva měsíce, aby byla připravena k letu, řekl také Hale.

Nepůjde zřejmě o lehké rozhodnutí, kterou cestou se vydat, protože NASA je od havárie raketoplánu Columbia, kterou zavinil právě kus izolační pěny odtržený z externí nádrže, vysazena právě na odstraňování problémů s izolací palivového tanku. V Každém případě ale dojde ke zpoždění v programu letů a zdá se, že skeptici v řadách NASA, kteří hovořili o tom, že plán pěti letů v roce 2007 je příliš ambiciózní se nemýlili, i když se zásahem přírodního živlu tohoto typu asi příliš nepočítali.

Pes sice přes oves neskákal, ale pršelo a oblaka se honila oblohou o to více. Z pátečního pozorování zákrytu Saturnu bylo jen několik krátkých pohledů na Měsíc skrze díry v mracích a ze soboty na neděli k tomu navíc ještě každou chvíli pršelo. Ovšem ani toto, pro jakékoliv pozorování neutěšené počasí, však neodradilo členy kroužku mladých astronomů a několik návštěvníků, kteří se v sobotu večer sešli na hvězdárně, aby si alespoň poslechli přednášku připravenou k zatmění.

Průběh zatmění Měsíce 2007

Ani zatmění Měsíce, které proběhlo v sobotu 3.3. 2007, neprolomilo smůlu v pozorování zatmění, které nás provází v posledních letech. Tentokrát se k zatažené obloze přidal i vydatný déšť, který promočil cestou na hvězdárnu, některé z členů astronomického kroužku, takže jim při čekání na možné zmoudření počasí pořádně čvachtalo v botách. I tak se sešlo na hvězdárně 10 návštěvníků, kteří vyslechli společně se členy astronomického kroužku přednášku ing. Rajchla. "Když bohyně Luna umírá". Ing. Kaisler pak doplnil ještě pár poznámkami problematiku zatmění a předvedl na počítači průběh úplného zatmění Měsíce, které jsme tak alespoň díky virtuální realitě mohli sledovat. Celková návštěvnost na této akci byla 30 osob.

Rostislav Rajchl

Tak tedy, zatím co nepodařený zákryt Saturnu si můžeme zopakovat zanedlouho, už v úterý 22. května večer od 20:27 do 21:34 hod. a na další takový úkaz budeme čekat celých 20 let, úplné zatmění Měsíce budeme moci u nás pozorovat o něco později, už za necelý rok. Příští úplné zatmění Měsíce, i když kratší než toto, které bylo vůbec nejdelším zatměním celého 21. století, proběhne ve čtvrtek 21. února 2008 ráno. Měsíc nám z oblohy zmizí ale až okolo půl čtvrté ráno, aby se znovu objevil chvíli před tím než zapadne.