Neobvyklý výbuch gama paprsků bude supernovou

Družice i pozemské dalekohledy po celém světě nyní sledují na všech dosažitelných vlnových délkách neobvyklou kosmickou explozi, kterou objevila družice Swift před týdnem. Událostí je supernova o které se soudí, že dosáhne maximálního jasu až za několik dnů a dokonce by se mohla pro severní polokouli stát pozorovatelnou i relativně malými amatérskými dalekohledy.

Družice Swift, která byla navržena k tomu, aby rychle reagovala na záblesky výbuchů gama paprsků (Gamma Ray Bursts = GRBs) a pozorovala je co nejdříve po jejich vzniku, objevila tuto událost 18.února, jako RGB s nikdy předtím nepozorovanými vlastnostmi. Výbuch například nastal asi 25 krát blíže a trval asi 100 krát déle než jiné typické GRBs.

Událost, která byla podle data objevu nazvána GRB 060218, má svůj původ v jiné galaxii vzdálené od nás asi 440 milionů světelných roků směrem k souhvězdí Aries. Přesto je tato obrovská vzdálenost druhým nejbližším RGB, který byl kdy objeven. Sprška záření gama trvala téměř 2.000 sekund, nebo jinak více než 33 minut, zatímco doposud pozorované RGBs měly dobu trvání od několika milisekund do maximálně desítek sekund. Exploze, navíc byla překvapivě slabá, naznačující astronomům, že ji nemusíme pozorovat z optimálního úhlu.

"Je v tom mnoho neznámých," řekl John Nousek ředitel mise Swift na Pensylvánské státní universitě. "Může to být nový druh záblesku nebo bychom mohli vidět výbuch gama paprsků z úplně jiného úhlu. Tento pohled z profilu možná založí zcela nový přístup ke studiu hvězdných explozí."

Derek Fox, vedoucí Penn State monitoringu GRB 060218 univerzitním dalekohledem Hobby - Eberly říká, že na takový výbuch čekali osm let, kdy byl naposledy zaznamenán blízký RGB. Zvláštní schopnosti družice Swift, která tehdy ještě nebyla k dispozici, spolu se současnou intenzivní pozorovací kampaní pozemských dalekohledů by měly pomoci tuto záhadu objasnit.

Astronomové z Italské National Institute for Astrophysics (INAF) a z anglických univerzit v Leicesteru a Hertfordshire, poprvé naznačili, že se možná jedná o supernovu. Dalekohledem VLT na Evropské jižní observatoři v Chile byl objeven růst jasu objektu v optickém oboru. Toto zjasnění, spolu s dalšími spektrálními charakteristikami, silně naznačuje, že se z události vyklube supernova.

"Očekávali jsme, že v dosvitu uvidíme typické beztvaré spektrum gama paprsků," řekla Nicola Masetti z INAF pro Space Astrophysics and Cosmic Physics v Boloni. "Namísto toho, jsme našli něco mezi tím a komplexním spektrem supernovy, podobnou tomu, co se pozoruje týdny po výbuchu gama paprsků. Supernova už musí pracovat."

Masettiová řekla, že to může být supernova typu Ic, charakterizovaná velkou hmotností a hojností chemických prvků. To by naznačovalo scénář ve kterém velmi masivní hvězda explodovala, když se hroutila do černé díry. Trosky této exploze jsou však tak husté, že v současnosti světlo nepropouští ven. Jak se ale prach usazuje, světla bude unikat stále více.

Pokud jsou závěry týmu INAF správné, vědci budou schopni studovat supernovu od začátku až do konce na mnoha vlnových délkách, od radiových vln až po rentgenové paprsky. Radioteleskopy pozorovaly výbuch už v ten den, kdy byl objeven.

"Jasný zdroj rentgenového záření pozorovaný družicí Swift se měnil dost pomalu, zhruba 40 minut, dost odlišně od velmi prudkého poklesu normálních GRBs," řekl Julian Osborne, ze Swift týmu v Leicesteru. "Teprve později následoval rychlý pokles jako u normálního GRB."

Protože výbuch trval tak dlouho, Swift byl schopen sledovat převážnou část exploze všemi svými přístroji. Prvním přístrojem,  který tuto událost objevil, byl Burst Alert Telescope (BAT). Po natočení družice do patřičného směru ho následovaly dva dalekohledy - rentgenový (XRT) i ultrafialově/optický (UVOT), které poskytují snímky a spektrum s vysokou rozlišovací schopností.

Další týmy použily ke sledování i Hubbleův kosmický dalekohled, rentgenové observatoře Chandra a XMM-Newton na oběžné dráze, Liverpoolský dalekohled na Kanárských ostrovech a U.K. Infračervený dalekohled na Havaji.

Amatérští astronomové by mohli být schopni pozorovat supernovu pokud mají k dispozici alespoň 40 cm dalekohled, kterým lze pozorovat objekty 16. magnitudy.

Podle: SpaceDaily

Modelování jader obřích planet

Vědci z Minnesotské univerzity - Renata Wentzcovitch a Koichiro Umemoto a Philip B. Allen ze Stony Brook University vypracovali nové matematické modely vlastností hornin při teplotách a tlacích pravděpodobně existujících v nitrech Jupiteru, Saturnu a dvou exoplanet nacházejících se daleko od naší sluneční soustavy. Modely ukazují, že horniny v takovém prostředí mají odlišné vlastnosti od toho co běžně známe na Zemi. V některých případech by získaly vlastnosti kovů, jako jsou elektrická a tepelná vodivost. To by mohlo vytvářet stabilnější magnetická pole, zvyšovat proudění tepla z nitra k planetárnímu povrchu a následkem toho na povrchu i intenzivnější "planetotřesení" a sopečnou činnost.

Tato práce staví na předchozí práci autorů o geodynamickém modelování vnitřních vrstev Země a reprezentuje další krok k porozumění jak celé planety, včetně Země, získávají své jednotlivé charakteristické rysy. Výzkum byl uveřejněn 17. února v časopisu Science.

V předcházející práci, Wentzcovitchová s kolegy studovala vrstvu D'' ("Dee double prime"),  vrstvu hornin nacházející se hluboko pod povrchem Země.  Vrstva D'' má mocnost od nuly do 300 km a obklopuje železné jádro naší planety. To kryto pláštěm, který je velkou měrou složen z minerálu pojmenovaného perovskit ((MgSiO3), který se skládá převážně z hořčíku, křemíku a kyslíku. Wentzcovitchová a její tým vypočítali, že v D'' se za vysokých teplot a tlaků změnila struktura krystalů perovskitu na tzv. post perovskit (vysokotlaký perovskit) a magnesiowüstitit.

Ve své nové práci, výzkumníci zaměřili svou pozornost k jádrům obřích planet naší sluneční soustavy, Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu a ke dvěma nedávno objeveným extrasolárním  planetám, nalezeným jinde v Mléčné dráze.  Jedna z nich, označovaná jako super-Země, je asi sedmkrát hmotnější než naše domovská planeta obíhá okolo hvězdy vzdálené od Země 15 světelných roků směrem k souhvězdí Aquarius.  Druhá z planet pak vypadá jako hustý Saturn. Její hmotnost je zhruba stejná jako u Saturnu a obíhá okolo hvězdy vzdálené od Země 257 světelných roků směrem k souhvězdí Herkules.

Výzkumníci vypočítali, co by se stalo při teplotách a tlacích blízko jader obou exoplanet i Jupiteru a Saturnu, kde teploty přesahují 10.000 stupňů při tlaku okolo 10 milionů barů (bar je v podstatě tlak vzduchu na hladině moře). Zjistili, že dokonce ani vysokotlaký post perovskit nemůže odolat takovým podmínkám a jeho krystaly by disociovaly do dvou nových forem. Přitom jedna z forem těchto krystalů, by se měla chovat téměř jako kov. To znamená, že elektrony v krystalech by byly velmi pohyblivé a vedly by elektrický proud. Toto chování horniny by zesilovalo magnetické pole planety, pokud by existovalo. Zvýšená elektrická aktivita horniny by také napomohla proudění energie ven z jádra směrem k povrchu. Toto mohlo mít za následek takovou povrchovou aktivitu jako jsou jeho otřesy nebo vulkány. Účinek by pak měl být mnohem silnější u hustého (Dense) Saturnu než u Super Země.

Vnitřky ledových obrů jako jsou Uran nebo Neptun naopak nevykazují tak extrémní teploty a tlaky a tak by tedy vysokotlaký perovskit v jejich jádrech zůstal nezměněn. "Chceme rozumět tomu jak planety vznikly, jak se utvářely a vyvíjely a jaké jsou dnes. Potřebujeme rozumět tomu jak se chová jejich nitro za vysokého tlaku a teplot. Jen tak bude možné tyto stavy přesně modelovat. To pak rozvine srovnávací planetologii, " řekla Wentzcovitchová.  " Porozumíme lépe Zemi, pokud ji uvidíme v kontextu různorodosti jiných planet."

Podle: Astrobiology magazine

Čína upřesňuje další postup svého kosmického programu

Čínská státní média 26. února 2006 oznámila, že čínští astronauti podniknou výstup do volného prostoru poprvé už během třetího plánovaného letu s lidskou posádkou. Zástupci kosmické kanceláře řekli, že při letu Shenzhou - 7,  třetím startu s lidskou posádkou v roce 2008 astronauti vykonají kosmickou vycházku.
Ředitel kanceláře, Wang Zhougui načrtl tři postupné fáze čínského kosmického programu.  Na počátku Shenzhou - 7 vynese astronauty k uskutečnění výstupu do volného kosmu, následována bude letem s výstupem do kosmu s významnější činností u kosmického spojovacího zařízení a zakončením bude stavba vlastní kosmické stanice, teprve třetí po USA a bývalém Sovětském svazu.

Ve srovnání s astronauty ve Shenzhou - 6, kteří své kosmické plavidlo během pětidenního letu vesmírem loni v říjnu  neopustili, astronauti Shenzhou - 7 vystoupí ven z lodi, aby se podle Shanghai Morning Post, nadechli kosmického vzduchu. Astronauti do otevřeného prostoru vystoupí v čínských skafandrech a provedou několik experimentů. "Naším počátečním plánem je nechat v kosmu pracovat jednoho nebo dva astronauty podobu asi půl hodiny, " řekl Wang, dodávajíc, že přesný rozsah výstupu bude nakonec závislý i na vyspělosti techniky v té době.

"Budeme schopni  kosmické spolupráce, pomoci a dalších činností na vysoké úrovni, pokud uspějeme při spojování na oběžné dráze," řekl Wang, předpovídající jasná budoucnost čínských letů s lidskou posádkou.

Podle: zpravodajských agentur

Mars Reconnaissance Orbiter se blíží k Marsu

Kosmická sonda NASA se po sedmiměsíční cestě blíží ke svému cíli, planetě Mars, která je známa také jako polykač vědeckých sond. Nějak tak to formulovali manažeři mise v pátek na tiskové besedě.

Sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO), udržuje kurs na kterém by 10.března měla vstoupit oběžnou dráhu kolem Rudé planety. Pokud bude navedení na oběžnou dráhu úspěšné, stráví na ní sonda další dva roky fotografováním povrchu planety a vyhledáváním míst pro budoucí přistání.

Kosmické plavidlo je v dobrém stavu i na perfektní dráze, technici tedy mohli zrušit dvě poslední úpravy kurzu před navedením na oběžnou dráhu, řekl James Graf, ředitel projektu z NASA - Laboratoří tryskového pohonu (NASA/JPL) v Pasadeně.

"Teď jsme přímo ve směru našeho setkání s Marsem," řekl Graf na tiskové konferenci pořádané ve Washingtonu na ústředí NASA.

Navzdory optimismu, největší výzva misi za 720 milionů dolarů teprve přichází. Za posledních 15 let totiž NASA ztratila při navádění na oběžnou dráhu okolo Marsu už dvě kosmické plavidla.

V roce 1993 ztratili vědci kontakt se sondou Marsem Observer tři dny předtím, než měla vstoupit oběžnou dráhu. Spojení se již nepodařilo obnovit a sonda byla nenávratně ztracena.

O dalších šest let později utrpěla kosmická agentura další ránu. Sonda Mars Climate Orbiter (MCO) dorazila k Marsu 23.09.1999. Po příletu k planetě se měl na 16 minut a 23 sekund zapálit hlavní motor a navést tak sondu na eliptickou dráhu kolem Marsu. Motor se zřejmě ve stanovenou dobu skutečně zapálil, ale se sondou bylo v tu chvíli ztraceno spojení, které se nepodařilo obnovit ani po té co sonda měla vyletět z radiového stínu Marsu. Analýzou dat bylo později zjištěno, že při navádění sondy došlo k chybě, která způsobila, že MCO proletěla ve výši necelých 60 km nad povrchem Marsu, místo očekávaných 140 - 150 km. Sonda tedy s největší pravděpodobností shořela v atmosféře Marsu.

Technici tedy doufají, že dvou tunová sonda Mars Reconnaissance Orbiter, která už procestovala kosmem téměř 480 milionů kilometrů nebude mít stejný osud.

Během příletu k planetě, v pátek 10.března, kosmické plavidlo zapálí pomocné rakety, které jej zpomalí natolik, aby to mohlo být chyceno přitažlivostí Marsu. Jednu chvíli během tohoto manévru poletí MRO schován za Marsem, v radiovém stínu a bude tak dočasně přerušeno rádiové spojením s pozemní řídícím střediskem.

Pokud proběhne vše tak jak má, začne MRO kroužit okolo planety. V průběhu dalších sedmi měsíců se bude oběžná dráha pomalu upravovat směrem dolů k povrchu třením o horní vrstvy atmosféry. To sondu zpomalí a sníží výšku její dráhu.

Sonda MRO byla vypuštěna z mysu Canaveral na Floridě loni, posledního srpna. Je vybavena kamerami, anténou a radarem. Očekává se, že nasbírá daleko více dat o Rudé planetě než všechny předchozí marťanské mise dohromady.

Podle:Chron.com a http://mars.jpl.nasa.gov/mro

Nové měsíce Pluta oficiálně potvrzeny

O poslední "oficiální" planetě, malém, vzdáleném a zamrzlém Plutu, se 30 let tvrdilo, že má jediný měsíc, Charon. Nyní američtí astronomové potvrdili své předběžné oznámení z listopadu loňského roku, že Pluto má měsíce nejméně tři.

Své listopadové oznámení teď potvrdili, po šesti měsících analýz snímků Hubbleova kosmického dalekohledu, vydáním své práce v časopisu NATURE.

První měsíc Pluta, dnes už obecně známý Charon, byl objeven až v roce 1978. S průměrem 1.200 kilometrů je polovinou velikosti Pluta. Jde tedy o abnormálně velký měsíc, alespoň pokud se týče jeho planety. Někteří vědci již dříve předpokládali, že Pluto má i další, malé měsíce. Ale v tak ohromné vzdálenosti od Země bylo obtížné je najít.

Dva další, nyní oficiálně potvrzené měsíce Pluta jsou vhledem k Charonu malé. Oba měsíce, označené zatím jako P1 a P2, obíhají planetu vně oběžné dráhy Charona. Jejich průměr činí jen něco mezi 60 a 165 kilometry u P1,  P2 je asi o 20% menší.

"Ačkoli definitivní oběžné dráhy zatím nejsou určeny, zdá se, že se oba nové satelity pohybující po kruhových oběžných dráhách ve stejné rovině jako Charon, s oběžnou dobou asi 38 dnů u P1 a 25 dnů u P2," píše se v článku.

Hustota Charona je velmi podobná hustotě Pluta, což by mohlo podporovat teorie vzniku Charona po velkém impaktu na povrch Pluta. Je dokonce možné, že i měsíce P1 a P2 také vznikly při této srážce, píše Dr.Alan Stern ze Southwest Research Institute ve stejném vydání časopisu NATURE.

Objev dvou nových členů rodiny Pluta z něj dělá jediný objekt Kuiperova pásu, který má vícenásobné satelity. Vědci také očekávají, že tyto malé měsíce mají své vlastní prstence vzniklé z povrchových impaktů.

"Otevírá se tím ke studiu celá nová třída objektů, protože představuje první systém prstenců kolem těles pevné fáze, nikoliv kolem plynných obrů," říká Sternův kolega a spoluautor článku, Dr. Bill Merline.

Pluto bylo objeveno v roce 1930 a kvůli své obrovské vzdálenosti od Země zůstalo od té doby záhadné. Vzdálenost, která činí asi pět miliard kilometrů od Slunce, je také jedním z důvodů proč zatím jako jediná planeta nebylo Pluto navštíveno žádnou z kosmických sond. První sondou, která okolo Pluta proletí v roce 2015 a prozkoumá jej bude mise New Horizons. Ta startovala začátkem tohoto roku na desetiletou cestu. Po průletu okolo Pluta bude sonda pokračovat dále ke Kuiperovu pásu, kam dorazí okolo roku 2020 a může zde plnit úkoly, které zatím nebyly ani zformulovány.

Podle: zpravodajských agentur a Nature

Spitzer přímo objevuje cizí horký svět

Astronomové používající Spitzerův kosmický dalekohled zjistili silné tepelné vyzařování planety obíhající okolo blízké hvězdy. Objev jim dovolil stanovit teplotu planety .

"Tato planeta je zatím nejbližší extrasolární planetou, která kdy byla objevena a zároveň vyzařuje nejvíce tepla, které kdy bylo u exoplanety pozorováno," řekl Drake Deming z NASA Goddard Space Flight Center v Greenbelt, Maryland.  Deming je vedoucím autorem článku o tomto pozorování, které bude zveřejněno v Astrophysical Journal až 10.června tohoto roku. Předběžný výtisk byl předán webu astro-ph 22.února 2006.

Planeta HD 189733b obíhá hvězdu, která je od nás vzdálena 63 světelných roků směrem k mlhovině Dumbbell. Obíhá svoji mateřskou hvězdu velmi blízko, jen o něco dále než pouhá tři procenta vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem. Tato malá vzdálenost udržuje planetu na teplotě asi 844°C.

Planetu objevil minulý rok Francois Bouchy se svým týmem z Marseille Astrophysics Laboratory ve Francii. Pozorování dovolilo objevitelskému týmu určit velikost planety, která činí asi 1,26x průměru Jupiteru, při hmotnosti převyšující Jupiterovu asi 1,15x. Hustota planety dosahuje jen asi 0,75 gramy na kubický centimetr naznačuje, že se jedná o plynného obra, stejně jako jím je Jupiter.

Pozorování odhalilo také oběžnou dobu planety,  která činí pouhé  2,219 dne a malou vzdálenost od mateřské planety. Ze vzdálenosti a teploty mateřské hvězdy tehdy Bouchyho tým odhadl teplotu planety na několik set stupňů Celsia, ale nebyl schopen změřit teplo nebo světlo vydávané přímo planetou.

"Naše přímé měření potvrzuje jejich odhad," řekl Deming. Teplota je příliš vysoká pro existenci kapalné vody na planetě nebo jejích měsících, pokud existují. Je tedy nepravděpodobné, že by se tam mohl objevit život.

Minulý rok Demingův tým a další skupina z Harvard-Smithsonian střediska pro astrofyziku použila Spitzerův dalekohled pro první přímé pozorování světla cizí planety, pozorováním dvou dříve objevených "horkých planet", tedy HD 209458b a TrES-1.

Infračervené světlo je pro lidské oko neviditelné, je ale dobře zjistitelné pomocí přístrojů. Některé rozsahy infračerveného světla pak jsou chápány jako teplo. Demingův tým užil pro sledování HD 189733b rozdílovou metodu. Pro rozlišení tepla planety od tepla její mateřské hvězdy, astronomové nejprve, použili Spitzera pro sběr celkového infračerveného toku světla hvězdy spolu s její planetou. Pak, když planeta byla skryta za hvězdou, astronomové změřili infračervené světlo přicházející jen ze samotné hvězdy. Tak přesně určili kolik infračerveného světla patří samotné planetě a kolik hvězdě. Za optimálních okolnostmi tato metoda může být použila i pro výrobu surové teplotní mapy planety.

"Tepelný tok přicházející z této planety je natolik silný, že Spitzer byl schopen rozlišit i její disk v tom smyslu, že tým mohl říci, viděli jsme v datech plošný objekt, ne jen pouhý světlý bod," řekl Deming. " Současná pozorování nemohou ještě posloužit pro stanovení teplotní mapy planety, ale dalších pozorování Spitzera nebo budoucího infračerveného kosmického teleskopu to mohou dokázat."

Podle: SpaceRef.com
 

Pokuste se pozorovat Merkur

Tento týden, až do 1.března, máte opět jednou možnost vidět obtížně pozorovatelnou planetu Merkur.  Budete-li mít jasno, právě dnes by mohl být ten den, kdy předstihnete i mnohé profesionální astronomy minulosti někteří se přiznali, že Merkur nikdy na vlastní oči neviděli.

Na obrázku vlevo je podobná situace z března 2005 fotografovaná z naší hvězdárny.

Vyjděte dnes nebo v následujících dnech večer a podívejte se směrem k jihozápadu až západu. Jak bude obloha tmavnout, objeví se nízko nad obzorem jasný bod. Bude to právě Merkur, Slunci nejbližší planeta.

Merkur je stěží polapitelný, protože většinu času je skryt ve svitu Slunce. Ale právě teď je tomu jinak. Merkur se pohybuje mimo zář Slunce a jako večernici je možné ho vidět i prostýma očima, i když je pravda, že vezmete-li si na pomoc alespoň malý triedr, najdete ho na obloze podstatně dříve a snadněji než neozbrojeným okem.

V pátek 24.února bude Merkur od Slunce nejdále a tím by i podmínky pro jeho pozorování měly být nejlepší. Ale ani úterý 28.února nebude marné, kousek vlevo nad Merkurem se totiž bude pohybovat srpek mladého Měsíce.

Když na podvečerní obloze (zapadá hned po 20 hodině SEČ) najdete Merkur, díváte na velmi podivné místo sluneční soustavy.

Podrobnosti o planetě známe až od roku 1974, když kolem ní proletěla sonda NASA - Mariner 10. Poprvé a zatím taky naposledy byl povrch planety fotografován z malé vzdálenosti. Kamery tehdy odhalily hustě krátery a rýhami pokrytý svět, ne nepodobný odvrácené straně Měsíce (vlevo). Planetární geologové myslí. že jednou z možností jak takový popraskaný povrch vznikl je kromě impaktů i velké a chladné železné jádro. Nikdo to ale neví jistě.

Neví se to proto, že Merkur je jen málo prozkoumán. Jediné kosmické plavidlo, které tam kdy krátce bylo, Mariner 10, zvládl fotografovat méně než polovinu (45%) povrchu planety, většina povrchu je tedy neznámá.

Další hádankou je tajemná hmota na pólech. Radioastronomové zkoumali Merkur zdaleka, za použití pozemských radarů. V polárních kráterech našli velmi jasné radiové odrazy. Opět nikdo neví přesně co to je, i když tuší, že by to mohl být led. Zamrzlá voda je dobrým odražečem rádiových vln a dobře by vysvětlila tato pozorování. (vpravo)

Jak ale může na Merkuru existovat zamrzlá voda? Slunce přece ohřívá planetární povrch až na 400°C nebo i o trochu více, je zde tedy příliš horko na cokoliv zmrzlého. Snad jen hluboko na dně některých polárních kráterů, jak vědci věří, kam nikdy Slunce nezasvítilo, tam ve stálém stínu, by teploty poklesly až na - 212°C. Pokud by se do takového prostředí dostal kus ledové komety nebo meteoritu, pak by snad nějaký ten led mohl přežít na planetě panující poměry. A nebo by to mohlo být něco zcela jiného.

Zatím neznáme více než polovinu Merkurova povrchu Opravdu se planeta scvrkává? Zůstal v polárních kráterech nějaký led zamrzlý v okolním v pekle? Merkur navozuje ještě mnoho otázek. Snad se odpovědí dočkáme od nové sondy NASA - MESSENGER - která je na cestě k planetě, kam ale dorazí až v roce 2008. Zatím se můžete v podvečer pouze kochat pohledem na vzdálenou a tajemnou planetu.

Aby jste věděli, kde máte planetu hledat, zkuste mapky z produkce NASA , 22.února, 23, 24, 25, 26, 27, 28 a 1.března.

Podle: science@NASA

Amatérští astronomové se poprvé podívali na 10. planetu

Skupina amatérských astronomů použila 2,1 metrový (82 palců) dalekohled Otto Struve Telescope umístěný na McDonaldově observatoři v Texasu aby poprvé vykonala přímé (okulárové) pozorování tzv. desáté planety, objektu obíhajícího Slunce v Kuiperově pásu, daleko za planetou Pluto. Skupina byla tvořena členy astronomických společností ze St.Louis a Rocklandu a několika dalších amatérů.

Oficiální označení pozorovaného objektu je 2003 UB313. Jeho objevitelé, vedení Dr.Michaelem Brownem z Caltech mu dali přezdívku Xena. Objev i potvrzení objektu byl vykonáno na snímcích sejmutých citlivými elektronickými snímači (CCD) namontovanými na dalekohledu.

Podle Louise Bermana ze St.Louis Astronomical Society, Mike Brown potvrdil, že skupina amatérských astronomů byla jedinými lidmi na světě, kteří se pokusili uvidět Xenu skrz okulár dalekohledu na vlastní oči.

Jas Xena je na astronomické stupnici 19.hvězdnou velikostí. To znamená, že to je asi pět milionkrát slabší než Polárka, kterou je někdy obtížné uvidět volným okem. Xena je na hranici limitu toho, co může lidské oko uvidět skrz Struveův dalekohled.

Pozorování se konalo 9.října 2005, v 1:08 CDT. První pozorování udělal Keith Murdock ze St.Louis. Potvrzení pozorování nastalo v 1:15, kdy Louis Berman, také ze St.Louis, lokalizoval objekt. Osm dalších členů ze skupiny také vidělo Xenu a navíc se k nim přidali dva zaměstnanci McDonald Observatory, Kevin Mace a Frank Cianciolo.

Frank Cianciolo z McDonald Observatory vzpomíná na tuto událost. "Protože UB313 nebyl dost vysoko a sledovat jej bylo možné od zhruba 1:30 nebo tak nějak, skupina plánovala před vlastním pokusem sledovat několik dalších objektů. Pozorování těchto objektů ukazovalo, že podmínky jsou rozumné, nikoliv však vynikající, které skupina předpokládala.

"V daném čase, chlapci ze St.Louis pracovali s Kevinem, aby dalekohled mířil na souřadnice, které si vypočítali jako místo UB313. Naštěstí nebyly v zorném poli žádné jasné hvězdy, které by způsobily přezáření a možná tak ukončily šanci na pozorování objektu. Kvůli nějakým zmatkům v orientaci okuláru, Keith Murdock strávil několik dlouhých minut nepoznávajíc pole, které očekával. Najednou se vše vyjasnilo a provedla se malá korekce dalekohledu. Po Keithově pozorování, to každému pozorovateli trvalo několik minut řádně rozumět orientaci pole a potom postupovat od jasnějších hvězd ke slabším, až nakonec uviděli Xenu. V ohromné vzdálenosti zhruba 90 AU [to je 90 krát dále než je Země od Slunce), se objekt velikosti UB313 v podstatě zobrazuje bez měřitelné velikosti. Díky tomu není identifikace neuvěřitelně mdlého a neurčitého bodu žádný snadný úkol. Jde o limit viditelnosti skrz Struveův dalekohled."

Berman vzpomíná, že "objekt byl velmi slabý, pozorovatelný jen periferním viděním. Pokud jste se na něj podívali přímo, nikdy by jste jej neviděli."

Mace s ním souhlasí. "Vypadá to jako slaboulinká hvězda, poněkud obtížně viditelná proti pozorovacímu poli. Vizuálně nikoho neomráčí." Nicméně, pokračuje Mace, "kolik lidí na této planetě ji viděla? Moc ne, jen naše skupina." Jde opravdu o extrémní astronomii.

U současných velkých dalekohledů na profesionálních observatořích není obvyklé, aby dalekohledy měly okuláry. Ani astronomové na McDonaldově observatoři je běžně neužívají pro svá pozorování. Snímky jsou zaznamenávány na počítači. Ale pro možnost použít okuláry jsou tři dalekohledy McDonaldovy observatoře několik nocí každý měsíc přístupné veřejnosti. Pro zvláštní pozorovací programy pro veřejnost jsou používány 90 cm, 210 cm i 270 cm dalekohledy.

Podle: McDonalds Observatory

Nová teorie řeší záhadu anomálních kosmických paprsků

Když se Voyager 1 nakonec dostal na okraj sluneční soustavy a překročil vnitřní (ukončovací) rázovou vlnu (termination shock) na okraji mezihvězdného prostoru, předpokládali kosmičtí fyzici objev zdroje anomálních kosmických paprsků. O těchto kosmických paprscích, jedněch z nejaktivnějších částic záření ve sluneční soustavě, se soudí, že právě na hranici sluneční soustavy kde se náhle rychle vanoucí sluneční vítr prudce zpomalí. Záhada se nakonec nevyřešila a 20 let předpovědí co vlastně Voyager objeví se ukázalo být chybnými.

Celá heliosféra, stejně tak jako její hraniční oblast nemá kulový tvar, ale je protáhlá, podobně jako magnetosféra Země v důsledku interakce s mezihvězdným větrem (obdoba slunečního větru). Protože Voyager 1 letí ve směru tzv. apexu, tj. směrem pohybu celé Sluneční soustavy galaktickým prostředím, je díky tomu v tomto směru hranice heliosféry ke Slunci nejblíže. Přechod vnitřní (ukončovací) rázovou vlnou (termination shock) do přechodové oblasti by měl být doprovázen značným snížením rychlosti částic slunečního větru a přechodem do neuspořádaného magnetického pole. Tak jednoduché to ale nebylo.

Proto došlo na nové teorie. Právě s takovouto novou teorii publikovali 17.února 2006, v 17.vydání Geophysical Research Letters, doktoři David McComas z Jihozápadního výzkumného institutu (SwRI) a Nathan Schwadron z Boston University. Vysvětlují v ní, proč Voyager 1 na tupé straně obálky naší sluneční soustavy, kudy ji opouštěl, nenalezl vybuzené anomální kosmické paprsky. Důvodem je podle obou vědců právě tvar této obálky. Zatímco dříve se tvar rázu na jejím konci považoval za nedůležitý, nová teorie vysvětluje, že tento tvar je naopak hlavním faktorem ovlivňujícím vybuzení částic.

McComas a Schwadron říkají, že porozumění tomu, jakou roli hraje tvar uzavíracího rázu při vybuzení anomálních kosmických paprsků, může být nástupním kamenem pro porozumění vlivu tvaru šokových vln na vybuzení částicového záření v celém vesmíru. Šoky dodají energii mnoha formám tohoto nebezpečného částicového záření, které představuje významné riziko pro astronauty na kosmických misích budoucnosti směrem k Měsíci a Marsu.

"Modely ukazovaly, že bychom měli na uzavíracím rázu vidět zdrojové energetické spektrum anomálních kosmických paprsků," říká McComae, starší výkonný ředitel SwRI Space Science a Engineering Division. "Byli jsme si dost jistí, že víme co uvidíme, ale když jsme se tam dostali, nebylo tam nic, co bychom očekávali a zcela zřetelně tam nebyl zdroj anomálních kosmických paprsků."

Na obrázku: Schématický rovníkový řez ukončovací rázovou vlnou.

Vědci si nebyli ani jistí, kde ukončovací rázová vlna je, ale věděli tam bude skok v magnetických polích, snížení rychlosti plazmy a další příznaky.  "Je to jako chůze přes pole, když nevíte, kde jsou hranice jednotlivých pozemků," říká McComae. "O hranicích se dozvíte, až nakonec uvidíte plot."

Vznik anomálních kosmických paprsků vyžaduje spojení s ukončovací rázovou vlnou, bod kde je probodnuta magnetickou siločárou a také schopnost aktivní částečky pobývat blízko toho bodu až asi rok. Jednoduché výpočty používající nový model ukázaly, částice by zde mohly zůstávat asi 300 dnů, další důkaz o platnosti modelu.

Voyager 1 nenašel aktivní anomální kosmické paprsky, kdy prolétal ukončovací rázovou vlnou. "20 milionů elektronvoltů u na částici helia, které jsme naměřili bylo méně než 10 procent toho, co se předpokládalo. Podobně jsme pozorovali jen 5 procent toho, co se předpokládalo pro 4 miliony elektronvoltů za částici kyslíku," říká McComae. "Nikdy jsme nebyli mimo jen o 5 nebo 10 procent, byli jsme mimo o 10 nebo 20 násobek."

Nový model ukazuje, že částice vskutku mohou být urychleny v v rázové vlně, ale ne na jejím čele ve směru pohybu, tedy v místě kde ji Voyager zkřížil. "Částice nemohou být urychleny až k nejvyšším energiím pokud se siločáry přesunuly daleko ven do prostoru. Znamená to, že zdroj aktivních anomálních kosmických paprsků musí ležet na bocích rázové vlny."

Tyto teorie může být prověřena už během příštích 2–3 let, kdy bude rázovou vlnou. Ten by měl zaznamenat větší změnu aktivních částicových toků a více z anomálního spektra kosmických paprsků, protože rázovou vlnu protne díle od jejího čela.

Zpracováno podle: SwRI

Spitzerův teleskop našel mohutné galaxie dusící se ve skelném prachu

Spitzer, vesmírný teleskop NASA, pozoroval vzácné srážející se galaxie, jejichž propletená jádra jsou obalena v malých krystalech podobných drcenému sklu.

Tyto krystaly jsou v podstatě písek nebo křemičitan, pravděpodobně vzniklý ve hvězdném ekvivalentu sklářské pece. Je to poprvé, co byly takové silikátové krystaly objeveny v mimo naši vlastní galaxii.

"Byli jsme překvapení nálezem takovýchto křehkých a malých krystalků přímo uprostřed jedněch z nejdivočejších míst vesmíru," řekl Dr. Henrik Spoon z Cornellovy university v Ithacae. Spoon je hlavním autorem článku, který vychází 20.února v časopisu Astrophysical Journal. "Krystalky, jako jsou tyto, se snadno zničí. V tomto případě jsou ale pravděpodobně doplňovány hmotnými umírajícími hvězdami rychleji než samy zanikají."

Nový objev pomůže astronomům lépe porozumět vývoji galaxií, včetně naší vlastní Mléčné dráhy, která se za několik miliard roků srazí s blízkou galaxií v Andromedě a splyne s ní.

Křemičitany, jako je sklo, potřebují teplo, aby mohly krystalizovat. Tyto malé drahokamy lze najít v malém množství i v Mléčné dráze a to v okolí některých druhů hvězd podobných našemu Slunci. Na Zemi jiskří na písečných plážích a v noci je můžeme vidět spolu s ostatními částečkami prachu jako meteory. Nedávno však byly takové krystalky pozorovány Spitzerovým dalekohledem i u komety Tempel 1, která byla zasažena impaktorem sondy Deep Impact ( http://www.spitzer.caltech.edu/Media/releases/ssc2005-18/release.shtml ).

V krystalcích zahalené galaxie jsou úplně jiné než naše Mléčná dráha. Jde o jasné a prachové galaxie, označované obvykle jako extrémně zářivé infračervené galaxie (ultraluminous infrared galaxies), neboli "Ulirgs". Ty doslova plavou v silikátových krystalech. Zatímco malou část Ulirgs není možné přes prach dost zřetelně vidět, aby je bylo možné popsat, většina z nich se skládá ze dvou srážejících se spirálovitých galaxií, splývajících v jednu. Jejich promíchaná jádra jsou hektickými místy, často překypujícími velmi hmotnými a velmi mladými hvězdami. Některé z Ulirgs mají i dominantní centrální supermasivní černé díry.

Odkud se tedy berou všechny ty krystalky? Astronomové věří, že jejich hlavními producenty jsou masivní hvězdy ve středu galaxií. Podle Spoona a jeho týmu, tyto hvězdy pravděpodobně produkují krystalky před tím než vzplanou v ohnivých explozích jako supernovy. Ale křehké krystalky nemají dlouhou životnost. Vědci tvrdí, že částečky z výbuchů supernov je opět přemění zpět do beztvaré formy. Proto je celý  proces jejich existence považován za relativně krátkodobý.

"Představte si dva náklaďáky s moukou, které se srazí a to vytvoří dočasný bílý mrak," říká Spoon. "Spitzerem právě teď vidíme dočasný mrak krystalizovaných křemičitanů vytvořených, když se dvě galaxie srazily."

Spitzerův infračervený spektrograf našel silikátové krystaly ve 21 ze 77 galaxií Ulirgs, které pozoroval. Těchto 21 galaxií se nachází  ve vzdálenosti 240 milionů až 5,9 miliard světelných roků od Země a jsou roztroušeny po celé obloze. Spoon o nich říká, že galaxie pozorujeme nejspíše právě tom okamžiku, kdy jsou vidět krystaly. Dalších 56 galaxií by se teprve mohlo chystat vytvořit tento materiál nebo se naopak krystalky už rozpadly.

Spoluautory této práce jsou doktoři Tielens a Cami z výzkumného centra NASA Ames v Moffett Fields v Kalifornii, doktoři. Sloan a Houck z Cornellovy univerzity, B.Sargent z Rochesterské univerzity, Dr. V.Charmandaris z řecké Krétské univerzity, a Dr. Soifer ze Spitzerova vědeckého centra.

Podle: JPL/NASA

Neviditelná galaxie, která se neskryla

Astronomové využívající jedinečných schopností vysoké rozlišovací schopnosti spektrografu UVES, který je umístěn ESO Very Large Telescope (VLT),  našli ve vzdáleném vesmíru na kov bohatý vodíkový mrak. Jejich objev může pomoci řešit problém ve vesmíru chybějícího kovu a poskytuje pohled na to, jak vznikají galaxie.

"Náš objev ukazuje, že významné množství kovů může být v budoucnu nalezeno ve velmi vzdálených galaxiích, které jsou příliš slabé na to, aby byly vidět přímo", řekla Céline Péroux (ESO), vedoucí autorského týmu článku představujícího výsledky.

Astronomové studovali světlo kvasaru vzdáleného asi 9 miliard světelných roků a zjistili, že je částečně pohlcováno jinak neviditelnou galaxií, která leží v zorném paprsku o něco blíže k Zemi, ve vzdálenosti 6,3 miliardy světelných roků.

Analýza spektra ukazuje, že tato neviditelná galaxie obsahuje čtyřikrát více kovů než Slunce. Je to poprvé, co bylo nalezeno tak velké množství kovu ve velmi vzdáleném objektu. Pozorování také naznačují, že tato galaxie musí být plná prachu.

Téměř všechny prvky ve vesmíru vznikly v jádrech hvězd a jsou včleněny do galaxií. Odhadem lze říci, že kolik hvězd se v historii vesmíru vytvořilo, tolik kovů by mělo být vyprodukováno. Tato úvaha je nicméně už mnoho let konfrontována se zjevným rozporem, kterým je deficit pozorovaného množství kovu ve vzdálených astronomických objektech. Napozorované množství nedosahuje předpovězených hodnot.  Dokonce i když se přidá příspěvek nyní pozorovaných galaxií v kosmologických vzdálenostech, úhrnné množství kovů není větší než desetina očekávaných množství.

Studium vzdálených galaxií je obtížný úkol.  Vzdálené galaxie jsou slabé a malé nebo skutečně málo zářící, aby mohly být pozorovatelné. Astronomové proto přistoupili na další způsoby, kterými lze takové vzdálené galaxie studovat.  Používají k tomu kvasary, nejspíše nejjasnější známé vzdálené objekty.

Mezihvězdné mraky plynu v galaxiích, ležících mezi kvasary a námi absorbují část světla vydávaného kvasary. Vzniklé spektrum pak odhalí přítomnost samotné galaxie (díra ve spektru) i tmavé (absorpční) čáry, které mohou být přiřazeny známým prvkům. Tak astronomové mohou změřit množství kovu v galaxiích, které ve skutečnosti nevidíme.

"Takovou práci může nejlépe vykonat spektrograf s vysokou rozlišovací schopností umístěný na největších dalekohledech. Takovým přístrojem je právě Ultra-violet and Visible Echelle Spectrograph (UVES) na 8,2 metrovém dalehohledu Kueyen na observatoři Paranal," řekla Céline Péroux.

Její tým studoval podrobně spektrum kvasaru SDSS J1323-0021, které vykazuje jasné údaje pohlcení mrakem vodíku a kovů ležícím mezi kvasarem a námi. Při pečlivé analýze spektra, astronomové přišli na to, že tento systém je čtyřikrát bohatší na zinek než Slunce. Další kovy jako železo, jak se zdá, kondenzovaly do prašných zrn.

"Pokud bude objeveno velké množství takovýchto neviditelných galaxií s vysokým obsahem kovu, mohlo by to zmírnit značně vysoký problém chybějících kovů ve vesmíru", řekla Perouxová.

Snímky o vysokém rozlišení s popisy jsou dostupné na této stránce.

První výsledky ambiciózní přehlídky oblohy - projektu RAVE

První výsledky projektu Radial Velocity Experiment (RAVE), ambiciózního celooblohového spektroskopického průzkumu zaměřeného na měření rychlostí, teplot, povrchové gravitace a složení až jednoho milionu hvězd, potvrzují, že temná hmota tvoří převážnou část hmoty naší domácí galaxie, Mléčné dráhy. Celý průzkum pak slibuje přinést, detailní porozumění původu galaxie, tvrdí členové týmu na Johns Hopkins University.

RAVE tým používá šestistupňový, multiobjektový spektrograf namontovaný na 1,2 metrovém dalekohledu UK Schmidt Telescope, který je umístěn v Austrálii, na Anglo Australské Observatoři u Siding Spring Observatoře v Novém Jižním Walesu. Přístroj je schopen získat spektroskopickou informaci až pro 150 hvězd najednou. Tým RAVE zahrnuje vědce z Austrálie, Německa, Kanady, Nizozemí, Spojeného království, Slovinska, Itálie, Švýcarska, Francie a Spojených států.

Jedna z prvních důležitých aplikací RAVE chce změřit jen to, kolik hmoty je v naší Mléčné dráze, ať již jde o viditelnou část z hvězd a plynu, nebo o neviditelnou temnou hmotu.

"Newtonův gravitační zákon dovolí na základě orbitálních pohybů hvězd vyřešit otázku, kolik hmoty je drží pohromadě. Rychlejší pohyb potřebuje více hmoty. Analyzováním pohybů v dalších galaxiích poznáváme, že je v nich daleko více hmoty, než můžeme vidět a tím co nevidíme je právě temná hmota. Nejsme si ale jisti, kolik přesně je temné hmoty potřeba v naší vlastní galaxii a zároveň nevíme čím je temná hmota tvořena. Tato informace je důležitá a RAVE se chystá pomoci najít odpověď na některou z těchto otázek."

UK Schmidt Telescope (UKST) je kamera, zvláštní dalekohled pro průzkum s velmi širokým zorným polem. Byl navržen k tomu, aby fotografoval oblast až 6,6 x 6,6 stupňů na fotografických deskách o rozměru 356 x 356 mm. Dalekohled o průměru 1,2 m byl zprovozněn v roce 1973.

Počátečním úkolem UKST byl první fotografický průzkum hlubokého pole v modrém světle. Ten byl dokončen v roce 1980. Podnikl však mnoho dalších průzkumných projektů v částech spektra až po blízkou infračervenou oblast.

Greg Ruchti, postgraduální student na Johns Hopkins charakterizuje současný projekt RAVE tak, že projekt "potřebuje velké vzorky velmi rychle se pohybujících hvězd a mimořádný rozsah tohoto průzkumu je ideální pro nalezení těchto vzácných objektů."

"S větším množstvím dat a s větším rozsahem modelování, tým RAVE plánuje zjistit celkovou hmotnost Mléčné dráhy, o které víme jen velmi málo," řekla Rosemary Wyse, profesorka fyziky a astronomie na Johns Hopkins Univerzity. Tým má to co považuje za "lepší přístup" k problému. Jde o matematický model, který předpovídá jak se hmota mění jako funkce vzdálenosti od centra Mléčné dráhy. Pokud tým přijme tento model, pak může odhadovat celkovou hmotu galaxie jen z místní "únikové rychlosti," řekla Wyseová.

Úniková rychlost je rychlost, kterou by se hvězda musela pohybovat, aby opustila galaxii. Hodnota této rychlosti závisí na hmotnosti galaxie, čím vyšší hmotnost, tím vyšší rychlost hvězda potřebuje k úniku. Vědci tedy mohou odhadovat hmotnost Mléčné dráhy měřením jak rychle se objekty musí pohybovat aby ji opustily, řekla Wyseová.

Aktuální zjištění RAVE ukazují, že hvězdy by se potřebovaly pohybovat rychleji než asi 500 km za sekundu, aby unikly. To je více než dvojnásobná rychlost, než jakou se pohybuje Slunce kolem galaktického centra.

"Některé skupiny vědců předpokládají, že náš vesmírný soused, galaxie v Andromedě (M31), je v naší místní skupině galaxií nejtěžší. My ale podezříváme, podle našich prvních výsledků, že to je naopak naše Mléčná dráha, která je ve skutečnosti místní těžkou váhou," řekl Martin Smith z University v Groningenu v Nizozemí. "S RAVE jsme na pokraji odpovědi."

"Projekt RAVE poběží ještě několik dalších let a úplný průzkum poskytne obrovský zdroj rychlostí pohybujících se hvězd spolu s jejich chemickým složením, které nám dovolí odpovědět na základní otázky o vzniku a vývoji naší galaxie," řekl Matthias Steinmetz, ředitel Astrofyzikálního institutu v Potsdamu, vedoucí spolupráce v týmu RAVE.

Více informací na:
http://www.jhu.edu/news/home06/jan06/wyse.html , http://www.rave-survey.aip.de/rave/ 
http://www.ast.cam.ac.uk/research/stellarpops/topic.php?file=topics/rave.dat 
http://rave-survey.as.arizona.edu/rave/pages/publication/news/news_arch.jsp 

Temná hmota vykazuje rychlý pohyb

Částice temné hmoty se rozpínají kolem vesmíru milionkrát rychleji než se kdy předpokládalo, tvrdí angličtí astronomové. Vypočítali totiý, že se tato záhadná substance, která řídí pohyb hvězd a galaxií, pohybuje rychlostí 9 kilometrů za sekundu.

Výzkumníci Univerzity v Cambridge také zjišťovali, jak se temná hmota shlukuje a našli zároveň překvapující detaily o tom jak je horká i tom, jaké jsou základní údaje vzniku galaxií.

Předběžná zpráva o jejich výzkumu je dispozici na arXiv, online webu řízeném Cornellovou univerzitou.

Temná hmota je záhadná hlavně tím, že nevysílá žádné záření a tak je obtížné si jí byť i jen všimnout. Opravdu ji zatím nikdo reálně neobjevil a přesto jsou všichni vědci přesvědčeno o tom, že existuje.

"Přímým důkazem pro temnou hmotu je to, že na obloze jsou hvězdy," říká profesor Gilmore, ředitel Astronomického institutu v Cambridge, který dělal poslední výpočty. "Bez ní by se rozletěly do prostoru."

Temná hmota je potřeba, aby se hvězdy držely na svých místech během při tom, jak se pohybují galaxií. Čím rychleji se pohybují, více hmoty (a její přitažlivosti) je potřebné.

"Kepler a Newton byli schopni zvážit Slunce jen na základě znalosti o tom kde se Země nalézá a jak rychle se pohybovala," řekl Gilmore.
"My jsme udělali v podstatě stejnou věc, jen ve třech rozměrech. Ke zjištění 'váhy' tmavé hmoty jsme došli měřením umístění a rychlosti velmi velkého množství hvězd v několika trpasličích galaxiích kroužících okolo Mléčné dráhy."

Výsledky byly překvapující. Vedle rychlosti pohybu vědci vypočítali také to, že nejmenší shluk temné hmoty, který by mohl existovat, musí mít průměr nejméně 1.000 světelných roků.

Tyto výsledky také znamenají, že temná hmota je teplejší než se kdy předpovídalo, tedy že to, co astronomové nazývají chladnou temnou hmotou nemusí být zase až tak chladné.  I když 10.000°C, to je v rámci astronomických standardů stále ještě spíše chlad.  Temná hmota je tedy dost teplá na to, aby se vyřešily dva problémy, které sužovaly standardní modely vzniku galaxií, tedy nedostatek trpasličích galaxií i to, proč se temná hmota nesoustředila v centru galaxií.

Gilmore říká, že zpočátku byl velmi ostražitý, protože výsledky se mu zdály být až příliš jednoduché na to, aby byly hodnověrné. Ovšem objev extra slabé galaxie, kterou našla Dr. Beth Willmanem z Newyorské univerzity, dal jeho týmu příležitost pro úspěšně otestování jich předpovědí.

Podle: abc.net.au

"Měsíční tvář" vytvořil obrovský dopad na odvrácenou stranu

Vědci zabývající se výzkumem planet našli na Měsíci zbytky prastarých impaktů, které možná mohly vytvořit povrchové útvary, které známe jako "měsíční tvář". Svá zjištění publikovali nedávno v časopisu Physics of the Earth and planetary Interiors.

Nálezy vědců z Ohio State University ukazují, že velký objekt narazil do odvrácené strany Měsíce před asi 4 miliardami let a tento dopad vyslal rázovou vlnu skrz jádro Měsíce až na jeho k Zemi přivrácenou stranu. Když se kůra vrátila do původního stavu, na povrchu už navždy zůstala stopa této události, "měsíční tvář". Jde o soubor tmavých rovin na k Zemi přivrácené straně, tam kde se magma z podpovrchového pláště rozteklo po povrchu a zalilo starší měsíční krátery. Měsíc je dnes už dávno chladný, ale tyto tmavé roviny připomínající lidskou tvář zůstávají připomínkou časů, kdy tomu tak nebylo.

Vědci už od doby měsíčních misí Apollo vědí, že Měsíc není dokonale kulatý.  Na straně přivrácené k Zemi má výduť, zatímco na protilehlé (odvrácené) straně je velká deprese. Když se za časů Apolla našly tyto anomálie, vědci jako první hypotézu vyslovili domněnku, že tyto povrchové rysy byly způsobeny zemskou přitažlivostí a to v době, kdy povrch Měsíce byl ještě roztavený a tekutý a samotný Měsíc byl k Zemi mnohem blíže než dnes.

Členové objevitelského týmu, Laramie Potts a Ralf von Frese nicméně tvrdí, že tyto rysy jsou mnohem pravděpodobněji zbytkem prastarého impaktu.  K tomu závěru Potts a von Frese došli potom, co analyzovali přesná data gravitačních změn naměřená sondami Clementine a Lunar Prospector, které jejich pomocí mapovaly měsíční nitro.

Vědci potvrdili, že očekávali, že uvidí defekty ležící hlouběji pod měsíční kůrou v místech, které by odpovídaly kráterům na povrchu. Předpokládali, že staré dopady se vmáčkly do pláště, silné skalnaté vrstvy mezi malým měsíčním kovovým jádrem a jeho tenkou vnější kůrou. Netušili však, že na průřezu Měsíce vytvořeném z dat sondy Clementine, bude znát, že kůra byla stlačena tak obrovským dopadem, že pod depresí se plášť noří dolů, jako kdyby absorboval otřes. Kus pláště, lokalizovaný asi 1.100 km přímo pod bodem dopadu, ještě dnes trčí do měsíčního jádra.

"Lidé o velkých dopadech nepřemýšlí jako o událostech, které dosáhnou až do jádra planet," řekl von Frese (na obrázku vpravo) a dodal, že to, co uviděli na opačné straně jádra, až k povrchu přivrácené strany, bylo ještě více překvapivé. "Jádro má výduť, jako kdyby hmota na vzdálené straně byla tlačena tak silně, že na přivrácené byla vytlačena až do pláště. A tato výduť sahá až na povrch." (obrázek vlevo)

Způsob jakým je to vše seřazeno silně naznačuje, že velký objekt, asi asteroid, dopadl na odvrácenou stranu Měsíce někdy v počátcích jeho historie a vyvolal silnou rázovou vlnu, která dorazila přes tehdy ještě tekuté nitro až na přivrácenou stranu. Podobný dopad přitom nastal také na přivrácené straně, jen o něco dříve.

Tyto dvě události nastaly během doby, kdy byl Měsíc ještě geologicky aktivní a jeho jádro i plášť  byly roztavené a tekuté. Měsíc byl tou dobou také mnohem blíže k Zemi než je dnes a tak vzájemný gravitační vliv obou těles byl mnohem silnější. Když impakty uvolnily podpovrchové magma, zemská přitažlivost se postarala o ostatní.

Proto je povrch na přivrácené a odvrácené straně tak různý a také vnitřní struktura odráží obrovská poškození, která se nikdy nezacelila.

"Tento výzkum ukazuje, že dokonce i po velkých srážkách, měla Země na Měsíc velké účinky," řekl Potts. Výzkum by dokonce mohl pomoci vědcům určit původ pozemského fenoménu - geologických horkých míst - míst, kde magma vytéká na povrch při pravidelných sopečných erupcích.  "Země byla samozřejmě také zasypána dopady," říká von Fresel.  "Důkazy o tom však jsou již zakryty, ale jsou zde horká místa jako třeba Havaj, kde jsou odpovědny za vznik Havajských ostrovů. Nějaká horká místa mají také odpovídající horká místa na protilehlé straně Země.  Ty by mohly být následkem podobného procesu jako na Měsíci."

Upraveno podle:  Ohio State research

Rozpočet NASA 2007 zastavuje další projekty

Rozpočet NASA pro fiskální rok 2007 má 451 stránek s téměř 150.000 slovy. Nikde ale v tom moři textu nenarazíte na jedno slovo, název Jupiterova měsíce Europa.

NASA tedy dává k ledu další z projektů průzkumu vesmíru, projekt Jupiter Icy Moons Mission. Průzkum Jupiterových ledových měsíců je zastaven. Ve prospěch diskutabilních letů s lidskou posádkou a navýšení rozpočtu letů raketoplánů, který končí v roce 2010 tak padl další z vědeckých projektů automatizovaného průzkumu okolního kosmu.

Několik let plánování mise k Europě a dvěma dalším ledovým Jupiterovým měsícům - Callisto a Ganymedes, návrh nukleárního pohonu pro kosmické plavidlo (původně pro projekt JIMO - Jupiter Icy Moons Orbiter), ani sonda Prometheus, nebudou mít odpovídající pokračování, jakkoliv se předpokládalo, že budou logicky následovat po veleúspěšné misi Cassini-Huygens k Saturnu.

NASA učinila toto rozhodnutí navzdory souhlasu Národní akademie věd a vlastní rady pro výzkum planet.

"Pokud bude navrhovaný rozpočet schválen, toto doporučení bude ignorováno a žádná mise k měsíci Europa nebude dále plánována," řekl Louis Friedman, výkonný ředitel Planetary Society. Částečným důvodem pro upuštění od této mise je i taktické rozhodnutí NASA nevyvíjet v tomto období významnější úsilí v oboru nukleárních pohonných systémů.

Při rozpravě k rozpočtu řekl administrátor NASA Michael Griffin reportérům, že se agenturu rozhodla spoléhat na ostatní národy při vývoji kosmického nukleárního pohonu. Nyní je to tedy Rusko, kdo je uznávaným vůdcem ve vývoji nukleárního pohonu, ačkoli i Francie a Japonsko dělají zajímavé věci ve vývoji malých nukleárních reaktorů, řekl dále Griffin.

Zda taková politika pomůže obnovit vyhlídku na misi k Jupiterovým měsícům v dohledné budoucnosti je však zcela nejisté.

Alpy jsou také na Měsíci

To je jen věcí času, kdy se i na Měsíci jednou bude konat zimní olympiáda. Zaprášené měsíční svahy jsou pro lyžaře dobrým místem. Je tam hodně prachu, boulí a nejlepší ze všeho je nízká přitažlivost. S jen jednou šestinou "g" budou moci lyžaři a snowboardisti dělat triky o kterých by se jim na Zemi ani nesnilo. Co třeba čtverné salto s osmi vruty? Nedělejte si žádné starosti. Případný pád se odehraje jako ve zpomaleném záběru a tak se nikdo nezraní.

Existuje tam i perfektní místo pro olympijskou vesnici, kráter Plato. Většina lidí to neví, ale Platon ze starověkého Řecka nebyl jen filozof, ale také olympijský šampión. Dvakrát vyhrál pankration, zničující směs boxu a zápasu. Kráter pojmenovaný jeho jménem, to zní jako dobré místo kde by mohli pobývat olympijští atleti. Je zde ploché dno plné surovin na stavbu stadionů a ubytoven a stejně jako Torino v Itálii, místo letošních olympijských her, je kráter Plato blízko Alp.

Měsíční Alpy jsou jako řada jiných hor na Měsíci, pojmenovány po evropských Alpách. Jsou podobné jako jejich pozemský protějšek jak do tak na pohled. Od první moderní olympiády v roce 1896, většina zimních her byla konána v Alpách. Proč by Měsíc měl být výjimkou?

Měsíční Alpy můžete pozorovat už i jen malým amatérským dalekohledem. Tento týden máte vynikající podmínky (pokud oblačnost dovolí) aby jste to zkusili. Olympijskou vesnici, kráter Plato, můžete vidět jako tmavý ovál na severním břehu Mare Imbrium (Moře dešťů). Máte-li dobré oči a čistou atmosféru, nepotřebujete dokonce ani dalekohled.

Dále už můžete vyzkoušet dalekohled. Alpy se táhnou kolem lemu Moře dešťů od kráteru Plato, skrz velkolepé Alpinské údolí až po vysoko se tyčící Mont Blanc. Snímek vpravo pořídil amatérský astronom Alan Friedman z Buffalo 25 centimetrovým dalekohledem.

Ačkoli oboje Alpy vypadají podobně, vznikly různým způsobem. Pozemské Alpy rostly po mnoho milionů let díky deskové tektonice, kdy se dvě sekce zemské kůry srazily a vytvořily tyto rozeklané hory táhnoucí se od Francie, skrz celou Itálii až pomalu do Albánie. Jejich nejvyšším vrcholem je Mont Blanc o výšce 4.800 metrů.

Měsíční Alpy vznikly najednou před asi 4 miliardami let, když na toto místo dopadl obrovský asteroid. Srážka vytvořila Moře dešťů, které v rozporu se svým jménem, je jen velkým kráterem a ne velkým mořem. Alpy jsou "stříkanec" z dopadu.

Tehdy byly měsíční Alpy pravděpodobně také tak rozeklané a hrubé jako ty pozemské. Ale později je dopady dalších, menších meteoritů ohladily. Dnešní měsíční Alpy jsou trochu nižší, měsíční Mont Blanc měří 3.600 metrů a o hodně oblejší než jejich pozemský protějšek, dokonalé místo pro olympiádu.

Podle: NASA News Release

Malé a chladné hvězdy možná napoví o změnách klimatu na Zemi

Nedávný průzkum malé hvězdy ze souhvězdí Pegasus poskytl nový pohled na Slunce a jeho potenciálního dopadu na Zemi.

Mezinárodní tým astronomů, včetně vědců z University St.Andrews ve Skotsku, našel nový postup, jak porozumět tomu, jak hvězdy, včetně našeho Slunce, vytváří svá magnetická pole. Nové nálezy mohou pomoci dalšímu porozumění, jak změny magnetického pole Slunce působí na pozemské klima.

Vědci z Francie a Skotska udělali rozhodující objev při studiu malých a chladných hvězd ve vzdálenosti jen 20 světelných roků od Slunce. Používali při tom nové metody, jak udělat první magnetickou mapu hvězdy a při tom zjistili, že tato hvězda má velmi jednoduché magnetické pole, stejně jako to Země.

"Studia magnetických polí hvězd jsou novým způsobem poznávání magnetického pole naší vlastní hvězdy - Slunce. Ačkoli vypadá vždy stejně, Slunce se mění a změny v jeho magnetickém poli, byť jsou malé, zdá se, že ovlivňují pozemské klima. Vědci předpokládají, že dobře zdokumentované snížení magnetické aktivity Slunce je pravděpodobnou příčinou Malé doby ledové, chladného období, kterého panovalo na Zemi od 15. do 18. století."

Hvězda V374 Pegasi, leží 20 světelných roků od Slunce, v souhvězdí Pegasus. Ačkoli je jedním z nejbližších sousedů Slunce, mnohem bližších než většina hvězd viditelných na noční obloze je V374 Peg více než 100 krát slabší než hvězdy viditelné prostým okem. Je to velmi chladná hvězda o velikosti jen jedné třetiny velikosti Slunce, s povrchovou teplotou okolo 2.900°C, na rozdíl od 5.500°C na Slunci.

Vědci zkoumali magnetické pole hvězdy pomocí zatím nejcitlivějšího přístroje pro provedení tohoto druh výzkumu. Ten je momentálně připojen na dalekohled na Havaji. Nový přístroj byl speciálně navržen na Observatoire Midi-Pyrenees ve Francii pro pozorování a studium magnetických polí u jiných hvězd než Slunce a jde o jediný přístroj, který mohl studovat topografii magnetického pole u malých a slabých hvězd jako je V374 Peg, u kterých je velmi obtížné sledovat podrobnosti.

Výzkumníci byli překvapení objevem, že hvězda má jednoduchou formu magnetického pole.

"Vědci dříve už předpovídali že magnetická pole u tak malých a chladných hvězd by měla být více chaotická a méně uspořádaná než ta, která pozorujeme na Slunci. Nová pozorování namísto toho ukázala, že velmi chladná hvězda V374 Pegasi má jen velmi jednoduché a globálně organizované magnetické pole dost podobné jako Země. Bylo to pro nás úplné překvapení," vysvětluje Prof. Andrew Collier Cameron (snímek vpravo).

Další studia podobných hvězd tedy mohou odhalit dalších záchytné body o Slunci samotném a jeho pravděpodobném dopadu na Zemi.

"Tyto změny u Slunce jsou přisuzovány dlouhodobým změnám magnetického pole, které Slunce produkuje ve svém nitru mechanizmem, kterému zatím plně nerozumíme. Je to ale jako pokoušet se porozumět onemocnění kterým trpí jediný pacient. Studováním magnetických nemocí u dalších hvězd bychom měli získat nový pohled na chování Slunce."

Výsledky výzkumu byly uveřejněny 3.února 2006 v časopisu Science.

Raketoplán Discovery nejspíše odstartuje bez celkové opravy gapfillers

Raketoplán Discovery nebude mít při příští misi STS-121 přepracovanou celou konstrukci distančních vložek mezi dlaždicemi tepelné ochrany (gapfillers), které jsou nainstalovány mezi všemi 15.000 dlaždicemi tepelného ochranného systém (TPS). Oznámila to firma Boeing.

Distanční vložky, které vypadají jako hrací karty, byly původně vkládány do potřebné pozice pomocí jehly. Nakonec se ukázalo se, že to bylo právě použití vkládací jehly, které vedlo k nedostatečně pevnému vlepení této vložky mezi dlaždice.  Extrémní zatížení při startu pak mohlo způsobit, že se jednotlivé gapfillers, pokud právě u nich došlo k nedostatečně pevnému slepení, mohly pohnout, až nakonec vyčnívaly nad povrch.

Tato vyčnívající výplň pak mohla být zdrojem různých úlomků tepelného štítu nebo mohla vyvolávat turbulence vzduchu, který obtéká raketoplán. Takový stav by pak mohl mít za následek i potenciálně nebezpečně horké místo na ochranném štítu během vstupu raketoplánu do atmosféry. Při  posledním letu raketoplánu Discovery vyčnívaly dvě tyto vložky asi 25mm nad povrch tepelně izolačních dlaždic a musely být během výstupu do kosmického prostoru ručně odstraněny astronautem.

Instalace nových vložek (gapfillers) je velkým závazkem,  říká Dan Bell ředitel podsystému TPS u Boeingu.  "Upřednostňujeme proto oblasti nejvyššího rizika. Pracujeme na nich sekvenčně. Ptáte-li se však, zda bude všech 20.000 vložek na místě včas, nemá tato otázka smysl, pokud se má startovat v květnu."

Nová technologie vlepování vložek používá ochranu lepicí vrstvy. Karta se nejprve vloží mezi dlaždice a ochranný povlak lepidla se odstraní až po jejím usazení na místo. Teprve potom dojde k vlastnímu slepení.  Nově vlepované vložky jsou nyní delší, se třemi dírami na vyčnívajícím konci. Na tuto vyčnívající část se po vlepení zavěšuje 5kg závaží, aby se otestovala pevnost slepu.  Až nakonec, po úspěšném testu, je přečnívající část odstraněna. (Na snímku: odstraňování ochranné vrstvy z lepidla)

Společnosti Boeing, NASA a Space Alliance začaly problém uvolňování gapfillers  řešit už během mise STS 114.  Instalační práce pomocí nové technologie začaly na Discovery už v listopadu. Ke změně technologie vlepování gapfillers dojde také u raketoplánu Atlantis, protože tento stroj má být při příštím startu v záloze, pokud by posádka Discovery potřebovala pomoc.

Podle: www.flightinternational.com

Terrestrial Planet Finding jde k ledu

V rozpočtové dokumentaci pro fiskální rok 2007 NASA uvedla doslova, že "The Terrestrial Planet Finding project (TPF) has been deferred indefinitely." Přeloženo do srozumitelné řeči "Projekt Hledač planet podobných Zemi byl odložen na dobu neurčitou."  Jinými slovy, projekt šel k ledu a je mrtev.  Ovšem NASA se to obává veřejnosti říci právě takto přímo.

V dokumentu "Obnovený duch objevování", který byl zveřejněn ve stejný den, kdy prezident Bush v lednu 2004 oznámil své Vize vesmírného výzkumu, Bílý dům dal NASA za úkol, jako součást nových "Vizí vesmírného výzkumu" aby "pořídila pokročilý teleskop pro hledání Zemi podobných planet a obyvatelného prostředí kolem dalších hvězd".

Podle prezidenta Bushe, jak řekl ve své Vizi vesmírného výzkumu: "Nevíme, kde tato cesta skončí, víme jen to, že: lidské bytosti směřují do vesmíru."

Je-li tomu opravdu tak, pak by se měla hledat cesta hlavě směrem k planetám podobným Zemi a čím jiným než Hledačem planet podobných Zemi?

Zrušení projektu je velmi špatné rozhodnutí. Chtělo by se jen zeptat, zda to Bílý dům opravdu mínil před dvěma lety vážně, když zvýšil obecné očekávání, dovolávajíc se expanze do vesmíru.

S každým nadcházejícím rokem však tato "vize" trpí stále větší krátkozrakostí.

Upraveno podle autorského článku na Spaceref.com

Čína se chystá k Měsíci už příští rok

Minulý týden se dále upřesnily čínské záměry na průzkum Měsíce.  Čína plánuje po ukončení programu průzkumu Měsíce pomocí automatických kosmických sond uskutečnit pilotovaný let s přistáním a výstupem kosmonautů na povrch Měsíce. V dalším výhledu pak, spolu s jinými státy, hodlá vybudovat na Měsíci výzkumnou základnu. Hovořilo se o tom minulý týden v Pekingu na Fóru expertů pro otázky rozvoje kosmické techniky.

Jak napsal státní deník Žen-min ž'-pao, podle slov čínského vedoucího programu měsíčních výzkumů, osvojování si Měsíce se musí provádět ve třech etapách. První etapou je sondování pomocí automatických kosmických zařízení,  druhou pilotovaný let a výstup kosmonautů na povrch Měsíce a poslední pak vytvoření obývané stanice pro provádění trvalých výzkumů. V současné době se v Číně pracuje na první etapě tohoto projektu.

Vedoucího programu měsíčních výzkumů Luan Encze oznámil, že současná fáze čínského programu výzkumu Měsíce počítá s mapováním jeho povrchu. Čína má v úmyslu vypustit do roku 2007 na orbitu okolo Měsíce umělou družici,  jejímž úkolem bude získání snímků povrchu,  určení obsahu 14 základních prvků a rozložení nejrůznějších chemických sloučenin na Měsíci. Zkoumat má také prostor mezi Zemí a Měsícem. Podle jeho názoru, výzkum Měsíce umožní nalézt vzácné, pro Zemi důležité zdroje, například Helium 3. Rovněž uvedl také, že v Číně probíhá technická příprava na stavbu virtuální měsíční observatoře.

Podle: SpaceNews.ru

SuitSat přeci jen fungoval

Podle informací  uveřejněných na www.spaceweather.com, www.amsat.org a www.suitsat.org experiment používající starý, vysloužilý skafandr pro radioamatérské účely, přeci jen fungoval o něco déle, než uváděla nedělní informace. Jen signály, které vysílal, byly podstatně slabší než se očekávalo a tak na jejich zachycení nestačil původně předpokládaný jednoduchý přijímač s prutovou anténou. S výkonnou anténou a přijímačem se řadě radioamatérů podařilo zachytit jeho vysílání ještě v ráno neděli a tak, jak se zdá,  tento experiment fungoval nejméně jeden a půl dne.  

Američané urychlují svůj nástup na Měsíc

Také americká NASA koncem minulého týdne zveřejnila přehodnocení svého programu návratu člověka na Měsíc. Podle posledních prohlášení se nyní plánuje přistání na Měsíci už v březnu roku 2017, tedy mnohem dříve, než se uvažovalo v původním návrhu kosmické iniciativy prezidenta Bushe.

Informoval o tom týdeník Space News s odkazem na oficiální činitele a vnitřní dokumenty NASA (http://www.space.com/spacenews/)

Bush před dvěma roky postavil před kosmickým resort úkol dopravit astronauty na Měsíc do roku 2020 a pak, do roku 2030 roku podniknout cestu na Mars. NASA zveřejnila vloni svoji koncepci návratu na Měsíc, kde přislíbila vysadit čtyři astronauty na povrch našeho souputníka už v roce 2018. Tenkrát bylo oznámeno, že náklady ze státního rozpočtu na tento program dosáhnou 104 mld. dolarů.

Aby snížili tyto výdaje, podle slov týdeníku, vedení NASA navrhlo nový přístup s názvem "dříve na Měsíc". Podstatou má být snížení konstruktérských prací na nezbytné minimum využitím již existujících řešení. Například, nestavět zcela nový horní stupeň nosné rakety, ale modernizovat motor J2 z doby lodí Apollo.

Jak podotknul v rozhovoru pro Space News jeden z vedoucích NASA M. Schekker, bude se nutné rovněž vzdát plánů na nový kapalinový raketový motor, pracující na bázi metanu. Ke stejnému účelu lze použít pět stávajících urychlovacích raket na tuhé palivo.

Plán NASA urychlit návrat Američanů na měsíc byl zveřejněn týden poté, kdy Rusko ohlásilo své plány na pilotovaný let ke kosmické stanici v roce 2015 jako postupném kroku k letu na Měsíc. Připomeneme, že cílem ruské výpravy na Měsíc je je dobývání ekologicky čistého paliva pro termojadernou syntézu - Helia 3.

Helium 3 je podle názoru vědců nejperspektivnějším energetickým zdrojem, jehož zásoby na povrchu Měsíce dosahují asi 500 milionů tun. Toto množství by zcela zabezpečilo pozemskou energetiku na dobu více než 1000 let.

Zdá se tedy, že návrat na Měsíc se stane honbou za energetickými zdroji, protože Moskva nedávno demonstrovala světu, že je připravena použít energetické zdroje jako zbraň, jako se to stalo při sporu s Ukrajinou a jinými bývalým republikami SSSR. Také Čína, jak se zdá nechce zůstat příliš pozadu a tak, v takovéto situaci USA musí urychlit výstavbu své vlastní měsíční základny.

Důvod je stejný. Izotop Helium 3 je prakticky hotové palivo. Jedna dodávka o váze 30 tun, může zajistit všechny energetické potřeby USA na jeden rok. Mimo to, Helium 3 nevybuchuje, je velmi stabilní, na jeho základě lze vybudovat absolutně ekologicky čistý generátor.

Podle: novosti.online.ru, Space News a zpravodajských agentur

Asteroidy u Jupiteru jsou ve skutečnosti kometami

Dva objekty ukryté blízko Jupiteru, které byly považovány za skalnaté asteroidy se ukázaly být kometami ledu a prachu.

Astronomové používající dalekohled Keck II na Havaji zjistili, že oba objekty, 617 Patroclus a jeho společník, Menoetius, mají hustotu jen 0,8 gramu na kubický centimetr, jen třetinu toho co by měly, pokud by byly skalnaté.

Výzkumníci tedy nyní tvrdí, že Patroclus a Menoetius jsou komety, které jsou typicky složené z vodního ledu a proto jsou mnohem méně husté než asteroidy.

Nález by mohl znamenat, že mnoho dalších nebo dokonce většina asteroidů kolem Jupiteru a také známí Trojané, jsou ve skutečnosti komety, zachycené plynovým obrem ještě v době, kdy sluneční soustava byla mladá. Objev byl zveřejněn 2.února v časopise Nature.

Patroclus a Menoetius jsou zatím jediným známým dvojitým objektem v okolí Jupiteru. Pár obíhá kolem navzájem, ve vzdálenosti 750 milionů kilometrů od Jupiteru, v jednom ze dvou tzv. Lagrangeových bodů. V těchto bodech je gravitační působení Jupiteru a Slunce dokonale vyváženo a v nich mohou být objekty zachyceny a zůstat relativně v klidu. Jupiter má dva Lagrangeovy body, jeden vpředu a druhý za planetou ve vztahu ke Slunci.

Odhaduje se, že Patroclus a Menoetius mají rozměry asi 122 a 112 kilometrů. Oba objekty nejsou první, které si astronomové zmýlili s asteroidy. Už v roce 1999 astronomové určili, že C/199 J3 je také kometou.

Protože většina komet pochází z Kuiperova pásu, z oblasti sluneční soustavy nacházejícího se daleko za oběžnou dráhou Neptunu, výzkumníci si předpokládají, že Patroclus a Menoetius vznikly asi 650 milionů let po zformování sluneční soustavy. "Myslíme si, že Trojané jsou malými objekty Kuiperova pásu," řekl vedoucí výzkumného týmu Franck Marchis, astronom z University of Kalifornia v Berkeley.

Podle jedné z hypotéz navržené výzkumníky, Jupiter zachytil komety v době, kdy velké plynné planety obíhaly mnohem blíže Slunci.

V tomto ranném období sluneční soustavy byly plynné planety byly obklopeny miliardami velkých asteroidů - planetesimálami. Vzájemné ovlivňování s planetesimálami způsobilo, že se velké plynné planety odstěhovaly dále od Slunce na své současné oběžné dráhy. Jak planety měnily svoji dráhu, planetesimály byly rozhozeny okolo jako konfety.

Většina z nich byla vymrštěna na vnější okraj sluneční soustavy a vytvořila Kuiperův pás, zatímco menší část byla zachycena v Lagrangeových bodech z Jupiteru a ostatních plynných planet.

Podle: Space.com

Důvodem špatného počasí mohou být i kosmické paprsky

Kosmické paprsky mohou způsobit vytváření mraků, alespoň to tak předpokládají britští meteorologové citovaní v lednu 2006 elektronickém vydání New Scientist. Podle jejich názoru bude nyní možné, když známe astronomické události určitého období, lépe vysvětlit historické změny klimatu. Své závěry o vzájemném vztahu pozemského a kosmického počasí zveřejnili v časopise Londýnské královské společnosti.

Je známo, že oblaka rozptylují denní světlo a z jeho intenzity lze soudit na celkový stav oblačnosti. Stejně tak na oběžné dráze družice měří intenzitu kosmických paprsků. Doktory Gilese Harrisona a Davida Stevensona z University v Readingu napadlo porovnat záznamy o oblačnosti za posledních 50 let s informacemi o proudu částic proudících k Zemi z kosmu a povšimli si jejich zjevného vzájemného vztahu, korelace.

Vědci předpokládají, že po proniknutí do atmosféry se částice záření působí jako kondenzační jádra vodních par. "Vyhlídky na to, že den bude zamračený, se zvyšují o dvacet procent, jestliže je intenzita kosmických paprsků vysoká", podotknul Harrison. Ročně to podle něj může způsobit několik oblačných dnů navíc. V porovnání s vlivem skleníkových plynů na klima je však dopad kosmických paprsků menší, ale mohl by možná pomoci vysvětlit některé ze záhadných změn v klimatu Země, které planeta v minulosti zažila.

Myšlenka, že kosmické paprsky mohou způsobovat klimatické změny, není zcela nová.

Například v roce 1996 dánští vědci Henrik Svensmark a Eigil Friss-Christensen z Dánského ústavu pro kosmický výzkum (Danish Space Research Institute) předeslali, že vysoká intenzita kosmických paprsků může mít vliv na tvorbu oblaků a tudíž i ochlazení. To platí i pro opačný pohled, malá intenzita vede k oteplení. Podle jejich studie dosahuje korelace mezi oblačností a kosmickými paprsky r=0,95 a ochlazující efekt oblačnosti na zemský povrch činí až 17W/m2.

V červenci 2004 zase trojice renomovaných fyziků, Jasper Kirkby z CERNu, Augusto Mangini z Univerzity v Heidelbergu a Richard Muller z Kalifornské univerzity v Berkley, vyslovila zajímavou hypotézu, že chladné periody pleistocénních ledových dob byly způsobeny právě zvýšenou intenzitou kosmického záření, přesněji řečeno jeho působením ve vrstvách zemské atmosféry.  Kirkby a jeho kolegové pro svou teorii předložili důkazy, jimiž jsou vzorky obsahu izotopu berylia-10 v usazeninách ve velkých hloubkách oceánů. Měření množství tohoto izotopu podle nich odpovídá popsaným geologickým cyklům, v nichž by se mohly objevovat „ledové doby“. Izotop berylia-10 vzniká, když kosmické paprsky interagují s částicemi v zemné atmosféře. Poté se tyto izotopy berylia dostávají k zemskému povrchu a jejich výskyt lze pozorovat v usazeninách na dně moří či v ledovcích.

Ale už mnohem dříve, dokonce už v roce 1912, vyslovil poprvé srbský astrofyzik Milutin Milanković hypotézu o „ledových cyklech“. Milanković tehdy napsal, že doby ledové mohou být způsobeny pravidelnými cykly určenými v závislosti na intenzitě slunečního záření dopadajícího na Zemi.

Samotné kosmické paprsky byly objeveny v roce 1912 Viktorem Hessem, přičemž ani dnes nejsou fyzikové schopní zcela vysvětlit jejich původ. Jsou přirozeným zdrojem ionizujícího záření, které dopadá na celý povrch Země. Přitom intenzita tohoto záření se významně mění hlavně s magnetickou šířkou, výškou nad mořem a sluneční aktivitou. Pojem "kosmické záření" je do jisté míry zavádějící v tom smyslu, že se jedná převážně o plně ionizovaná atomová jádra dopadající na zemi z vesmíru. Hlavní část z nich vzniká při slunečních erupcích a výbuších supernov. Rozlišujeme ovšem také mezi primárními a sekundárními kosmickými paprsky. Ty druhotné vznikají až při průchodu skrz atmosféru, kdy jedna primární částice může vyvolat spršku až několika milionů druhotných, přičemž pouze část z nich dosáhne až k zemského povrchu.

Podle: New Scientist, ScienceWorld a dalších

O nástupci Sojuzu nerozhodnuto

Výběrová komise Roskosmosu nebyla schopna určit vítězný návrh na výrobu vícenásobně použitelné pilotovaného lodi nové generace, která by měla nahradit spolehlivého tažného koně ruského kosmického výzkumu, loď Sojuz.

Oficiálně to oznámil v pátek 3.února zástupce federální kosmické agentury Vjačeslav Michajličenko. "Komise se rozhodla prodloužit svou práci, protože ani jeden z návrhů neodpovídá stanoveným požadavkům," řekl. Podle Michajličenka, do měsíce komise přesněji zformuluji své požadavky a rozešle je zúčastněným podnikům.

Do výběrového řízení 18.ledna podaly své návrhy tři ruské podniky pracující v oblasti raket a kosmického průmyslu. Šlo o společnost "Energia", Chruničevovo státní kosmické vědeckovýrobní středisko a Vědecko výrobní sdružení "Molnija". Informovala o tom agentura ITAR- TASS.

Společnost "Energia" vyvinula velmi komfortní, šestimístnou kosmickou loď Kliper. Nová loď je schopna přistát na běžném letišti s dostatečnou délkou dráhy jako běžné letadlo nebo v nutném případě i na padáku podobně jako Sojuz. Hmotnost Kliperu je 14,5 t, na kosmickou stanici může kromě šesti kosmonautů dopravit i 700 kg nákladu a zpět na Zemi se dokáže vrátit s 500 kg nákladu. Při návratu loď zabezpečuje maximální přetížení jen 2,5 G. Životnost lodi by měla dosáhnout 25 startů a přistání.

Transportní kosmická soustava (TKS) Chruničevova střediska připomíná malé letadlo, upevněné na vrcholu raketového nosiče nové generace "Angara". Podle názoru vedoucího Roskosmosu Anatolije Perminova, bude takováto konstrukce mnohem ekonomičtější stavbou než zástavba systému "Energia - Buran", kde kosmická loď byla uchycena na boku nosné rakety jako americký raketoplán. "Výhodou TKS, je podle našeho názoru to, že nenavrhujeme nejenom loď, ale celý systém loď - nosič- startovací komplex," poznamenávají zástupci Chruničevova střediska.

MAKS NPO "Molnija", třetí z přihlášených projektů, je systém používající ke startu velkého letadla, z něhož po dosažení potřebné výšky a rychlosti teprve startuje kosmická loď ve tvaru malého letadla. Podle názoru zpracovatelů, tento projekt má mnohé, zejména ekonomické přednosti.

Podle: Izvestija News

NGC 5746: první objev horkého halo

Pozorování rentgenové observatoře Chandra odhalila u velké a hmotné spirálovité galaxie NGC 5746 poprvé odhalila v jejím okolí velké halo horkého plynu (na snímku modře) obklopující opticky pozorovatelný disk galaxie (na snímku bíle). Halo sahá více než 60.000 světelných roků na obě strany galaktického disku, který pozorujeme z boku.

Galaxie nevykazuje žádné známky neobvyklého vzniku hvězd nebo zvýšenou aktivitu jádra a to znamená, že je nepravděpodobné, že by horké halo vzniklo únikem plynu ven z galaxie. Počítačové simulace a data získaná Chandrou ukazují, že pravděpodobný původ horkého halo je opačný, že jde o postupný pád mezigalaktické hmoty zbylé po vzniku galaxie směrem k jádru galaxie.

Předpokládá se, že spirálovité galaxie vznikají z obrovských mraků mezigalaktického plynu, který se zhroutí a vytvoří rotující disky hvězd a plynu. Jedna předpovědí této teorie říká, že hmotné spirálovité galaxie by měly být vnořeny v halo z horkého plynu zbylého po vzniku galaxie.

Horký plyn byl zatím objeven jen kolem spirálovitých galaxií ve kterých probíhá intenzivní vznik hvězd, který hmotu katapultuje ven z galaxie, ale až do dnes nebylo objeveno žádné horké halo vzniklé pádem intergalaktické hmoty dovnitř galaxie. Horké plynové halo kolem NGC 5746, přestože je opravdu rozsáhlé, je zároveň i velmi slabé a proto bylo obtížné zjistit jej bez silného rentgenového teleskopu jako je Chandra. Také orientace galaxie pozorované z boku a jejé vysoká hmotnost zvýšila šanci na jeho odhalení.

Objev horkého halo kolem NGC 5746 astronomové uvítali, protože ukazuje, že chybějící článek předpovězený počítačovými modely ve skutečnosti existuje.

Podle: http://chandra.harvard.edu/photo/2006/n5746/

Experiment SuitSat ztichl

Inovativní projekt rádiové družice, založený na starém ruském skafandru, skončil jen pár hodin po té, co v pátek začal, když po několika obletech Země, ještě v pátek, ztichl.
Posádka ISS, Bill McArthur a Valery Tokarev uvolnili provizorní družici pojmenovanou SuitSat, hned na začátku šesti hodinového výstupu mimo kosmickou loď. Nicméně ještě před tím, než se vrátili zpět do stanice, mise SuitSat skončila.

"Zdá se, že SuitSat přestal fungovat velmi rychle poté, co byl vypuštěn," řekl Rob Navias z řídícího střediska NASA v Houstonu.

Mezinárodní tým radioamatérů, který organizoval tento vzdělávací projekt a sestavil i potřebný hardware očekával, že bude pracovat přinejmenším několik dnů. SuitSat byl vybaven sérií předprogramovaných zpráv, které měl vysílat z kosmu. Nicméně radioamatéři ohlásili zachycení jen slabého signálu, který po několika hodinách ustal. "Dobré na celé akci bylo, že se ukázalo jak mnoho lidí má zájem. Možná, že to udělají znovu," prohlásil jeden z radioamatérů z Columbusu v Georgii, na webové stránce projektu. SuitSat zanikne během několika týdnů v zemské atmosféře.
 

Dnes startuje neobvyklá družice

Dnes, 3.února 2006, odstartuje neobyčejná umělá družice Země, jedna z nejpodivnějších družic v historii kosmického věku. Ani její start nebude zcela obvyklý. Startovat totiž bude přímo z Mezinárodní kosmické stanice.

Astronauti uvedou na oběžnou dráhu družici SuitSat dokonce jen ručně. Ptáte se, co to tedy bude za unikát? Odpověď leží přímo v jejím názvu. Suit, oblek, zkráceně skafandr (ze Space Suit).

"SuitSat je ruským nápadem," vysvětluje Frank Bauer z NASA Goddard Space Flight Center. "Kterýsi z našich ruských partnerů v programu ISS, ze skupiny vedené Sergejem Samburovem, měl nápad: Možná, že můžeme změnit staré skafandry na užitečné družice." SuitSat je prvním testem tohoto nápadu.

Už za použití jednoduchého VKV scanneru nebo radioamatérského přijímače, můžete poslouchat skafandr kroužící Země.

"Vybavili jsme ruský skafandr Orlan třemi bateriemi, rozhlasovým vysílačem a vnitřními senzory měřícími teplotu a stav baterii," řekl Bauer. "Jak bude SuitSat kroužit okolo Země, bude vysílat údaje i jejich stavu k zemi."

Nebude to jako při běžném výstupu milo kosmickou loď a s astronautem uvnitř. Termoregulace skafandru SuitSat bude vypnuta. Celý skafandr, ruce, nohy to vše bude zřejmě rotovat a bude vystaveno přímým paprskům Slunce bez jakékoliv možnosti řídit jeho vnitřní teplotu.

"Přehřeje se skafandr? Jak dlouho vydrží baterie? Budeme mít čistý radiový přenos pokud se skafandr bude převalovat?" zajímá Bauera. Jsou to jen některé z otázek na které SuitSat odpoví, aby položil základ pro další SuitSat v budoucnosti.

SuitSat může slyšet na Zemi kdokoliv. "Vše co potřebujete je anténa (čím větší tím lepší) a rozhlasový přijímač který můžete naladit až 145.990 MHz FM," říká Bauer. "Nejlepší jsou scannery policejních a leteckých frekvencí nebo radioamatérské vysílačky."

Kdy bude SuitSat přelétat přes vaše město? To můžete zjistit pomocí "Skywatch 2.0", který najdete na domovských stránkách projektu http://spaceflight1.nasa.gov/realdata/sightings/. Jinou možností je použít CalSky http://www.calsky.com/cs.cgi  nebo Heavens-Above http://www.heavens-above.com/  a hledat přelety ISS.  Protože ISS a SuitSat sdílí podobnou oběžnou dráhu, předpovědi pro jeden z objektů může sloužit i pro druhý.

SuitSat vysílá vždy 30 sekund, pak přestávka 30 sekund a tak dále.  Měli by jste uslyšet hlášení  "This is SuitSat-1, RS0RS". Po něm následuje pozdrav v pěti jazycích. Tento pozdrav obsahuje "zvláštní slova" v angličtině, francouzštině, japonštině, ruštině, němčině a španělštině určené soutěžícím studentům.

Pak je vysílána telemetrie: teplota, stav baterií, čas uplynulý od počátku mise.  "Telemetrie je hlášena otevřenou řečí v angličtině," říká Bauer. "Každý člověk se tak může účastnit experimentu. Je to prostě úžasné." Přenos pak ukončí snímek pomalé TV.

Bauer předpokládá že baterie SuitSat vydrží minimálně 2 až 4 dny, možní déle.  Potom SuitSat začne pomalu klesat do zemské atmosféry a za několik týdnů až měsíců, nikdo neví přesně kdy, vzplane jako jasná ohnivá koule nad některou částí Země - efektní to konec průkopníka.

Podle: SuitSat

40. let od prvního měkkého přistání na Měsíci

Dnes je tomu už 40. let co první dílo lidských rukou měkce přistálo na povrchu jiného tělesa než naší Země. První pozemská sonda úspěšně přistává na Měsíci v Moři bouří a posílá první detailní fotografie měsíčního povrchu.

Automatická sonda nebyla nijak velká. Do necelých 100 kilogramů vážícího, hermeticky uzavřeného pouzdra se vešel snímač televizního obrazu, vysílacího zařízení, časový programový spínač, regulátor teploty, zdroj energie a další drobné vědecké přístroje.

Luna 9 byla již druhou generací sovětských měsíčních sond. Před ní se o přistání pokusily už jiné sovětské sondy, ty ale ztroskotaly nebo Měsíc minuly. Nakonec to tedy byla až Luna 9, které se měkké přistání v největším měsíčním kráteru, v Oceánu bouří (Oceanus Procellarum), podařilo. Ve stejné oblasti pak přistály ještě další sondy, sovětská Luna 13, americké Surveyor 1 a Surveyor 3 a jako vyvrcholení pak také loď s lidskou posádkou, Apollo 12.

Poté co Luna 9 přistála, otevřela čtyři "okvětní lístky", které ji na povrchu stabilizovaly a pomocí systému otáčivých zrcadel začala fotografovat své okolí. Z jednotlivých fotografií byly později sestaveny panoramatické pohledy na povrch o modulu. Jejich rozlišení bylo takové, že bylo vidět jak blízké detaily o rozměru několika milimetrů až po objekty vzdálené více než jeden kilometr. Přistání bylo důležitým zjištěním pro budoucí lety na Měsíc, protože prokázalo, že povrch Měsíce je natolik pevný aby unesl i loď s lidskou posádkou, protože některé teorie té doby počítaly i s několik metrů hlubokou vrstvou prachu.

Poslední z nejúspěšnějších sond sovětského programu Luna, Luna 24 byla také v srpnu 1976 poslední, kdo dopravil na Zemi vzorek měsíční horniny.

Vzdálený ledový svět je větší než Pluto

Skalnatý a ledový svět o kterém se hodně psalo v minulém roce je s definitivní platností větší než Pluto. Nová pozorování objektu, který je stále ještě provizorně nazýván 2003 UB313 ukazují, že jeho průměr je asi 3.000 km, je tedy o zhruba 700 km větší než Pluto.

Měření vykonaná německým týmem a za použití španělského radioteleskopu, byla právě publikována v časopise Nature. Nová pozorování asi obnoví požadavek zařadit objekt mezi planety a získat tak skutečnou 10 planetu.

"Já jsem v klidu," řekl vedoucí týmu profesor Frank Bertoldi, z University v Bonnu a Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii.  "Nechtěl bych sesadit Pluto z pozice planety z historických a kulturních důvodů, určitě by to rozrušilo přinejmenším školáky. jen se mi tak zdá, že bychom objekty větší než Pluto měli také nazývat planety. Myslím, že by se to dalo zvládnout," řekl dále pro BBC News.

Stejně jako Pluto, obíhá objekt 2003 UB313 za drahou Neptunu v oblasti známé jako Kuiperův pás.  Vědci předpokládají, že se tam nachází pravděpodobně mnoho desítek tisíc zmrzlých objektů, trosek zbylých po vzniku sluneční soustavy. Ale 2003 UB313 je prvním nalezeným tělesem s průměrem převyšujícím Pluto.

Německý tým pozoroval vzdálený svět nikoliv dalekohledem, ale 30 m radioteleskopem IRAM (Institut de RadioAstronomie Millimetrique) postaveným v Pico Veleta v horách Sierra Nevada. Použitím standardních astronomických přístupů, byl tým schopen stanovit průměr 2003 UB313 pomocí měřením tepla přicházejícího od objektu a kombinací této informace s množstvím světla odraženého od povrchu.

Výpočet průměru na 3.000km má určitý rozptyl, který však nepřesahuje plus minus 300 kilometrů a proto se s určitostí jedná o největší objekt nalezený ve sluneční soustavě od objevu Neptunu v roce 1846.

Michael Brown z Kalifornského institutu technologie, astronom který oznámil objev objektu 2003 UB313 mu dal přezdívku Xena a snaží se jej protlačit mezi plnohodnotné planetu. Ale jeho žádost vedla k bouřlivým diskuzím mezi astronomy, kteří v Kuiperově pásu v dalších několika letech očekávají objev ještě mnoha dalších objektů podobné velikosti.

Mezinárodní astronomická unie bude o této záležitosti diskutovat na Valném shromáždění letos v srpnu. Tam posoudí zprávu vypracovanou pracovní skupinou, které předsedá profesor Iwan Williams u Univerzity královny Marie v Londýně.  "Mohlo by se říci, že vše co je větší než Pluto je planetou, ale pak bychom se vystavili nebezpečí objevu dalších čtyř nebo pěti těchto objektů v rozmezí několika příštích let a skončíme otázkou, opravdu chceme vytvořit 15 planet?"

Profesor Williams řekl, že je obtížné přijít s řešením které by uspokojilo každého. Je možné, dodal, že IAU může jednoduše odložit rozhodnutí až do té doby, než bude jasnější, kolik objektů by mohlo být kandidátem na označení planeta.

Podle: BBC

Sonda Stardust byla uvedena do hibernace

Kosmická sonda Stardust, která 15.ledna 2006, po sedmileté misi úspěšně doručila na Zemi vzorky prachu komety Wild 2, byla v neděli 29.ledna přepnuta do módu hibernace.

"Dnes jsme zazpívali našemu kosmickému plavidlu ukolébavku, digitální melodii složenou z jedniček a nul," řekl Tom Duxbury, ředitel projektu Stardust v NASA JPL v Pasadeně. "Stardust pracoval bezchybně poslední sedm let a 4,6 miliard kilometrů a zaslouží si chvilku odpočinku, stejně jako zbytek týmu."

"Písničkou" byla ve skutečnosti série příkazů, které byly vyslány ke kosmickému plavidlu. Tyto příkazy ukončily fungování všech přístrojů až na několik málo základních systémů, jako třeba sluneční baterie nebo přijímací anténa. Toto dlouhodobé uspání může trvat téměř neomezeně dlouho, až desítky let, aniž by se to odrazilo na "zdraví" kosmického plavidla.

"Uvedením sondy Stardust do hibernace se uchovává možnost použít ji znovu někdy v budoucnosti," řekl Dr.Tom Morgan, která měl misi Stardust na starosti na velitelství NASA ve Washingtonu. "Mise samotná byla ohromným úspěchem, ale pokud to bude možné můžeme chtít přidat k tomuto úspěchu ještě více vědeckých poznatků."

Stardust je nyní na oběžné dráze, která se přibližuje ke Slunci o něco více než Země a sahá až za oběžnou dráhu Marsu. Další přiblížení k Zemi nastane 14.ledna 2009, ve vzdálenosti asi 1 milion kilometrů.

Sonda Stardust ukončila primární část své mise přistáním návratové kapsle 15.ledna 2006, na poušti v Utahu. Vědci v NASA Johnson Space Center v Houstonu právě nyní analyzují vzorky kometárního a mezihvězdného prachu, které podle prvních zjištění překonaly jejich největší očekávání. Vědci věří, že s těmito drahocennými vzorky mohou poskytnout odpovědi na základní otázky o kometách a původu sluneční soustavy.

Více informací o misi Stardust lze najít na www.nasa.gov/stardust.

Podle: jpl.nasa.gov