Stalo se v srpnu 2006

 

  31.srpna 2006

Cassiopeia A - malebný pozůstatek mrtvé hvězdy

Nový obraz získaný ze snímků NASA/ESA Hubbleova kosmického teleskop poskytuje detailní pohled na roztrhané zbytky výbuchu supernovy známé jako jako Cassiopeia A (Cas A). Jde o nejmladší známý zbytek supernovy v Mléčné dráze. Nový Hubbleův obraz ukazuje komplexní a složitou strukturu zbytků zničené hvězdy.

Obraz je složen z 18 dílčích snímků pořízených Hubbleovou kamerou ACS (Advanced Camera for Surveys). Ukazuje zbytky objektu Cas A jako rozbitý prstenec jasných vláknitých a chomáčovitých zbytků hvězdy. Tyto obrovské víry trosek září teplem vygenerovaným průchodem rázové vlny z výbuchu supernovy. Různé barvy z zbytků plynu signalizují rozdíly jejich chemického složení. Jasně zelená vlákna jsou bohatá na kyslík, červená a purpurová signalizuje síru a modrá barva vyjadřuje většinu vodíku a dusíku.

Supernova jako je tato, díky které vznikl objekt Cas A, je pozůstatkem explozivního zániku hmotné hvězdy, která se zhroutila pod silou své vlastní gravitace. Hroutící se hvězda pak odhazuje své vnější vrstvy do okolního prostoru při výbuchu, který nakrátko zasvítí jako celá mateřská galaxie. Cas A je relativně mladý objekt, jehož stáří je odhadováno na jen asi 340 let. Hubbleův dalekohled jej pozoroval již při několika jiných příležitostech, aby se daly vyhledat změny v rychle expandující vláknech.

Při poslední pozorovací kampani byly pořízeny dvě sady snímků s odstupem devíti měsíců. Dokonce i v tomto krátkém čase je možné, díky jako břitva ostrým Hubbleovým snímkům, sledovat expanzi pozůstatků výbuchu. Srovnání obou sad snímků ukazuje, že slabý proud zbytků výbuchu pozorovaný podél horní levé strany obrázku se pohybuje vysokou rychlostí, vyšší než 50 milionů kilometrů za hodinu, tedy dost rychle na to, aby překonal vzdálenost ze Země na Měsíc jen za 30 sekund. Prohlédněte se animaci zvětšené části pozorovaného regionu s přepínáním zobrazení obou sad snímků pro odhalení pohybu (velikost: 8 810 kb). Uměleckou animaci výbuchu supernovy si rovněž můžete prohlédnou jako animaci (velikost: 6 000 kb).  Další animace a snímky ve vysokém rozlišení najdete na stránkách ESA.

Cas A se nachází deset tisíc světelných roků od Země v souhvězdí Kasiopeia. Výbuchy supernov jsou jedním z hlavních zdrojů prvků složitějších než kyslík, které vznikají v extrémním podmínkách takové události. Analýza prostoru poblíž těchto relativně mladých a čerstvých příkladů výbuchů je extrémně užitečným nástrojem porozumění vývoji vesmíru.

Zdroj: ESA/Hubble


Tečka za prázdninami 2006 - čtěte zde


Raketoplán přeci jen možná odstartuje

Kosmická agentura NASA dostala více času pro nadechnutí po té, co se v první polovině tohoto týdne kvůli hrozbě bouře Ernesto prováděly přesuny raketoplánu Atlantis z rampy do hangáru a zpět. Díky nutné technologické lhůtě, která trvá přibližně 8 dnů od postavení stroje na startovací rampu hrozilo, že se v případě startu Atlantis i Sojuzu obě kosmické lodi u Mezinárodní kosmické stanice setkají. To by obě mise značně zkomplikovalo, zejména logisticky a organizačně, protože obě agentury naplánovaly mise k ISS na září. Obě agentury se ale chtěly dopravní zácpě u kosmické stanice vyhnout a tak se nakonec přeci jen domluvily.

Ruská strana odsouhlasila, že start raketoplánu až do příštího pátku 8.září, by neměl zasahovat do plánů letu Sojuzu. Pro americkou stranu přineslo toto rozhodnutí velkou úlevu.

NASA udělá dnes testy možných škod v souvislosti s bouří Ernesto a pokud zjistí, že k žádným škodám nedošlo, pak se pokusí o start raketoplánu někdy mezi středou a pátkem příštího týdne.

"Zkusíme to v každý z těchto dní, pokud nenarazíme na problémy s počasím nebo technikou," řekl mluvčí NASA Allard Beutel .

Pokud raketoplán odstartuje příští týden, ruský Sojuz odloží start až na 18. září, aby dovezl k ISS dva nové členy staniční posádky a první ženskou kosmickou turistku.

Ruská agentura měla obavy, aby ji start raketoplánu nepřinutit změnit datum startu a přistání Sojuzu do nočních hodin, protože kabina na to není vybavena. Po jednáních ale souhlasili s odsunutím startu pokud raketoplán opustí ISS do 17.září.

Zdroj: NASA

  30.srpna 2006

Škatule, škatule hejbejte se

Zdá se, že NASA po předchozích odkladech hodlá nyní, na začátku září, letět za každou cenu.  Když Včera v podvečer našeho času už zahájila přesun raketoplánu Atlantis zpět do hangáru ve VAB, aby jej ochránila před bouří Ernesto, zdálo se, že je prakticky ´vymalováno´a start se odkládá na neurčito.  Nicméně zhruba o sedm hodin později se zjistilo, že zesílení větrů Ernesta se nekoná a raketoplán zařadil zpátečku, aby se opět vydal zpátky na startovací rampu. Přípravy na rampě nelze výrazně urychlit a tak by raketoplán mohl startovat nejdříve příští středu 6.září, spíše však o den později. Nechejme se tedy překvapit dalším rozhodnutím agentury.


Planeta Země se možná 'překlopila'

Představte si posun tak vážný, že může přinutit celou naši planetu otočit se během několika milionů let tak, že by se Aljaška nacházela na rovníku. Vědci z Princetonu našli první přesvědčivé důkazy o tom, že k takovému posunu mohlo v dávné minulosti dojít.

Analýzou magnetického složení starověkých usazenin nalezených na norském souostroví Svalbard, vrátil Adam Maloof (Princeton University) věrohodnost 140 let staré teorii týkající se způsobu, jakým by Země mohla obnovit vlastní rovnováhu, pokud by se na jejím povrchu nebo v nitru vyskytlo nestejnorodé rozložení hmoty.

Teorie, známá jako pravá polární odchylka (True Polar Wander - TPW), předpokládá, že pokud by se předmět dostatečné váhy, jako například obrovský vulkán, někdy utvořil daleko od rovníku, síla vznikající rotací planety by postupně vychýlila planetu tak, aby se tato velká hmota dostala do míst poblíž rovníku.

"Usazeniny z Norska, které jsme zkoumali, dávají první dobrý důkaz o tom,  že událost, které říkáme TPW, skutečně před asi 800 miliony let nastala," řekl Maloof, odborný asistent věd o Zemi. "Pokud najdeme další podpůrné důkazy i v jiných částech světa, budeme mít velmi dobrou představu o tom, že naše planeta je schopna takovéhoto druhu dramatické změny."

Maloofův tým, ve kterém jsou také výzkumníci z Harvardské univerzity, Kalifornského Institutu Technologie a Massachusettského technického institutu a Princetonu, uveřejnil výsledky svého výzkumu v buletinu Americké geologické společnosti 25.srpna 2006.

Efekt TPW je odlišný od dnes mnohem důvěrněji známé představy "kontinentálního driftu," který popisuje pohyb jednotlivých kontinentů po povrchu Země relativně vůči sobě. TPW naopak může pohnout s celou planetou a to možná až o několik metrů ročně, tedy asi 10 až 100 krát rychleji než se pohybují kontinenty díky deskové tektonice. Ačkoliv by póly zůstaly ve stejné poloze vůči sluneční soustavě, tento proces by mohl posunout celé kontinenty z tropů do Arktidy, nebo naopak, uvnitř geologicky relativně krátkého časového období. Navíc popisuje historii Země nejméně 3x starší než je výchozí bod pohybu dnešních kontinentů, prakontinent Pangea.  Na obrázku vpravo je tvar prakontinentu Pangea před asi 255 miliony let, ze kterého je patrné, že rozložení hmot pevniny bylo tehdy mnohem nesousměrnější a nevyváženější než je tomu dnes.

Zatímco myšlenka, že kontinenty se vůči sobě pomalu posouvají se stala, v podání Alfreda Wegenera (1880-1930), obecně známou a přijímanou teprve před asi 50 lety, teorie TPW vznikla už v polovině 19. století, tedy několik desetiletí před tím, než se objevily první náznaky úvah o kontinentálním driftu. Když se ale teorie kontinentálního driftu a deskové tektoniky stala v šedesátých letech minulého století obecně přijímanou, na teorii TPW se naopak téměř zapomnělo.

"Planetární vědci snad ještě mluví o TPW u jiných planet, jako třeba u Marsu, kde velmi hmotná nahromadění sopečných hornin v oblasti Tharsis, leží na marťanském rovníku," říká Maloof. "Ale proto, že se zemský povrch neustále mění tím, jak se kontinenty pohybují a oceánské desky se navzájem překrývají a podsouvají se pod sebe navzájem, je mnohem těžší najít důkazy o tom, že i na naší planetě došlo před stovkami milionů let  k podobnému jevu jako na Marsu, v době kdy byl ještě geologicky aktivní."

Nicméně usazeniny, které výzkumný tým studoval v Svalbardu mezi lety 1999 až 2005 možná poskytly takový dlouho hledaný důkaz. Je dobře známo, že když se částečky hornin usazují na oceánském dně a tvoří nové vrstvy usazenin, malá magnetická zrnka uvnitř těchto částeček se uspořádají souhlasně se silokřivkami magnetického pole Země. Když tento sediment ztvrdne na skálu, stane se spolehlivým záznamem směru zemského magnetického pole v době svého vzniku. Tedy pokud taková zkamenělá usazenina vznikala v období dramatické geologické události, její magnetické pole bude mít zřejmě anomální orientaci, kterou se geofyzikové jako je Maloof a jeho tým snaží vysvětlit.

"V usazeninách ze Svalbardu jsme našli právě takové anomálie," tvrdí Maloof. "Vyvinuli jsme maximální úsilí pro nalezení dalších důvodů vzniku těchto anomálií, jako je rychlá rotace samostatné tektonické desky na které ostrovy spočívají, ale žádná z alternativ nadává takový smysl jako právě TPW, která je zde zaznamenána v kontextu geochemických dat a úrovně hladiny moře u těch samých zkamenělin."

Nález by možná mohly být také vysvětlením zvláštních změny v chemii oceánů, která vyskytla před asi 800 miliony let. V oceánu se sice objevily i další podobné změny, říká Maloof, ale o nich vědci ví, že byly způsobeny ledovými dobami.

"Vědci nenašli žádný důkaz pro to, že by v době před 800 miliony let měla být doba ledová a tak změny v oceánu, v tomto kontextu, zůstávají jedením z velkých tajemství historie naší planety," řekl. "Ovšem pokud by se všechny kontinenty náhle přemístily a jejich řeky začaly, například, přinášet vodu a živiny do tropů namísto do Arktidy, to by mohlo vyvolat záhadné geochemické změny."

Protože tým získal všechna data z ostrovů Svalbard, řekl Maloof, že jejich další prioritou by mělo být najít chybějící podpůrný důkaz v usazeninách podobného věku jinde na planetě. To je ale velmi obtížné, protože většina z 800 milionů let starých hornin už dávno zmizela. Protože desky zemské kůry se během času vsouvají pod sebe navzájem, většina geologické historie se tak už dostala zpět do hlubin planety. Nicméně, jak říká Maloof, jeho tým lokalizoval v Austrálii slibné místo.

"Nemůžeme si být jisti těmito nálezy do té doby, než najdeme podobné vzory v chemickém složení hornin a jejich magnetické orientaci také na dalších kontinentech," říká dále Maloof. "Horniny stejného věku jsou uchovány uprostřed Austrálie a tak navštívíme toto místo v průběhu příštích dvou let, abychom hledali další důkazy. Pokud nějaké najdeme, budeme si daleko více jistí platností této teorie."

Maloof také řekl, že efekt TPW se nejpravděpodobněji vyskytl, když hmota pozemských kontinentů splynula v jednu obrovskou pevninu, tedy něco, co se stala ve vzdálené minulosti přinejmenším dvakrát. S tím si ovšem nyní nemusíme dělat starosti, naší planetě nyní žádný významnější posun nehrozí.

"Pokud tedy efekt TPW v historii naší planety nastal, bylo to v době, kdy kontinenty tvořily celistvou pevninu na jedné straně Země. Proto neočekáváme, že by další taková událost nastala v předvídatelné budoucnost. Zemský povrch je dnes dost dobře vyvážen."

Zdroj: Princeton University

  29.srpna 2006

NASA přesouvá raketoplán zpět do hangáru

Dnes po 17 hodině našeho času začne NASA s přesunem raketoplánu Atlantis zpět do hangáru ve VAB, aby jej ochránila před blížící se bouří Ernesto.  Nové datum startu zatím nebylo stanoveno, protože zpětný přesun raketoplánu na rampu a startovací přípravy zabírají 8 dnů a v tomto okamžiku by již docházelo ke střetu termínů s misí Sojuz, která by měla odstartovat 14.září ke střídání posádek ISS.  Sojuz totiž z bezpečnostních důvodů nesmí přistávat v noci a tak je posun jeho startu docela problematický. Navíc by se v jednu chvíli na ISS pohybovalo až 12 lidí a sladit montáž zařízení přivezeného raketoplánem se střídáním posádek by bylo velmi obtížné.

Start v tomto startovacím okně se tedy jak z časového, tak z organizačního hlediska nejeví reálným a jediným možným řešením,  jak by mohl raketoplán odstartovat dříve než v krátkých startovacích oknech v říjnu a prosinci,  je zrušení zákazu nočního startu. Ten však byl přijat z bezpečnostních důvodů pro získání možnosti vizuálního sledování startujícího raketoplánu kvůli odlupování izolační pěny z externí palivové nádrže. To už však jsou v tomto okamžiku jen spekulace. Budoucnost ukáže, jaké NASA příjme opatření.


AKARI poskytuje pohled na zrození i smrt hvězd

Jak rozdílný může být pohled na vesmír v různých oblastech spektra znázorňuje složený snímek vlevo.  Jde o  srovnání pohledu na reflexní mlhovinu IC 1396, oblasti ve které se intenzivně tvoří hvězdy, jednak ve viditelném světle (levá část snímku), s vyobrazením téže oblasti na středních infračervených délkách, tak jak ji vidí infračervená družice AKARI (pravá část snímku).

Reflexní mlhovina IC 1396 nacházející se v souhvězdí Cepheus, je od nás vzdálena asi 3.000 světelných roků. Reflexní mlhovinou obecně nazýváme mrak prachu, který odráží světlo blízkých hvězd a tak i IC 1396 je ve viditelném světle jasnou oblastí, kterou ozařují tvořící se nové hvězdy.  V tomto regionu se však nalézá také mnoho hvězd, které jsou nejméně desetkrát tak hmotné jako naše Slunce. Tyto masivní mladé hvězdy z centra oblasti vymetly plyn a prach k okraji mlhoviny a tak vznikla její dutá, jako by skořápkovitá struktura.

Ve viditelném světle (vlevo) je možné vidět hlavně záření ionizovaného vodíku, stejně jako světlo vydávané hmotnými hvězdami uprostřed nebo rozptýleným mezihvězdným prachem. Shluky plynu o vysoké hustotě jsou zde naopak vidět jako tmavé skvrny. Nové hvězdy zrozené právě v těchto tmavých oblastech jsou ale jasně zobrazeny, pokud oblast pozorujeme v infračerveném světle (vpravo).

Masivní mladé hvězdy, nedávno zrozené v oblasti blízko středu pravého snímku, vyfukují mezihvězdný plyn a prach a tento hvězdný vítr vytvořil v mlhovině obrovskou díru, dobře pozorovatelnou v centrální oblasti. Plyn, který byl vymeten ven ze středu mlhoviny, vytváří jasně žhnoucí, filamentům podobné struktury viditelné na  okrajích infračerveného snímku. Prach v plynu, který je zahříván intenzivním zářením jak masivních hvězd ze středu mlhoviny, tak i nově zrozenými hvězdami nacházejícími se přímo v hustém plynu, vysílá infračervené světlo. Jasný útvar viditelný mírně vpravo od středu, který je znám také jako 'mlhovina Sloní chobot', je rovněž oblastí ve které vznikají nové hvězdy. Ve viditelném světle (vlevo) se jeví jako tmavá část mlhoviny IC 1396, ale v infračerveném světle jde velmi jasnou oblast, oblak hustého plynu, který nebyl odfouknut pryč díky své velmi vysoké hustotě.

AKARI, je infračervenou astronomickou družicí Japonské kosmické agentury (JAXA) s účastí evropské kosmické agentury ESA. Jejím úkolem je průzkum oblohy a mapování našeho vesmíru v infračerveném světle.

Zkráceno podle: ESA

  28.srpna 2006

Se startem raketoplánu Atlantis to nevypadá dobře

NASA sice již nezdržuje start raketoplánu Atlantis kvůli blesku, který v pátek udeřil do kabelového svazku na pomocné věži, ale nyní je důvodem váhání blížící se tropická bouře, která by mohla pozdržet start přinejmenším o týden. Napřed byl, kvůli probíhajícím testům spolehlivosti po zásahu bleskem, start odložen o dalších 24 hodin, na úterý 29.8.2006, ale agentura nakonec začala i s přípravou možného přemístění raketoplánu ze startovací rampy zpět do montážní budovy VAB, pokud by jej bylo potřeba ochránit před větry tropické bouře Ernesto.

V pondělí ráno (po poledni našeho času) se nakonec rozhodlo o odvolání i úterního startu. Rozhodnutí o přesunu raketoplánu zpět do hangáru však učiněno nebylo a stále se ještě zvažuje. Meteorologové totiž říkají, že tropická bouře Ernesto by mohla znovu získat sílu hurikánu, až koncem týdne dorazí k západnímu pobřeží Floridy.

NASA chce s letem STS 115 odstartovat do 7.září, aby pobyt raketoplánu u ISS nekolidoval s ruským letem Sojuzu.


Rozpadající se sluneční skvrna

Sluneční skvrna 905, která je další magneticky opačnou skvrnou naznačující začátek dalšího slunečního cyklu se rychle rozpadá.

Pokud máte přístup k dalekohledu, kterým se dá bezpečně pozorovat Slunce, pak dnes neváhejte. Můžete sledovat skvrnu asi dvakrát tak velkou jako je Země, kterou jako by drtilo obrovské kladivo. Jednotlivé součásti skupiny s vedoucí skvrnou 905 se k sobě poměrně rychle přibližují a hroutí se. S největší pravděpodobností se tak můžete stát svědky konce této sluneční skvrny v přímém přenosu. Otázkou je jenom to, zda skoná tiše, nebo explozivně se všemi doprovodnými efekty. Rychlé změny slunečních skvrn naznačují velmi nestabilní magnetické pole, které má sklony k tomu, aby explodovalo. Magnetické pole sluneční skvrny 905 je natolik rozsáhlé, že může poskytnout energii pro sluneční erupci třídy M.



Podle: Spaceweather

  26. a 27.srpna 2006

Start raketoplánu odložen o jeden den

Nedělní plánovaný spustit US raketoplánu Atlantis byl odložen o jeden den. NASA to oznámila v sobotu večer. Důvodem je bouřkové počasí, ke kterému představitelé NASA sdělili, že technici potřebují více času na vyhodnocení možných dopadů pátečního úderu blesku, a že hodlají počkat na zlepšení povětrnostních podmínek. Blesk sice neudeřil přímo do raketoplánu, ale to uhodil do drátů napojených na věž používanou na odpalovací rampě pro ochranu kosmického plavidla právě před takovýmito údery. Technici tedy potřebují  čas na odzkoušení toho, zda nedošlo k poškození nebo ovlivnění techniky a dat na pozemních nebo letových systémech.
Celý časový harmonogram letu se tím posouvá, nicméně program a jeho rozložení zůstává zachován.

Den 1. : start ve ........... SELČ (upřesníme později)
Den 2. : kontrola tepelného štítu pomocí OBSS (mechanické ruky raketoplánu vybavené lasery a kamerami); korekce dráhy pro let k ISS.
Den 3. : přílet k ISS; kontrola tepelného štítu z paluby ISS; připojení k ISS a setkání obou posádek; vyzdvižení nosníku P3/P4 z raketoplánu a připojení k ISS
Den 4. : EVA-1 Tanner, Piper; výstup do kosmu, instalace nosníku P3/P4.
Den 5. : EVA-2 Burbank, MacLean; výstup do kosmu, oživení systémů nosníku P3/P4.
Den 6. : rozvinutí slunečních panelů PVM-P4 
Den 7. : EVA-3 Tanner, Piper; výstup do kosmu, uvolnění radiátorů, instalace TV kamery atd.
Den 8. : volný den; přenášení nákladu mezi raketoplánem a stanicí; tisková konference z paluby ISS
Den 9. : rozloučení posádek; odpojení od ISS 
Den 10.: kontrola tepelného štítu pomocí OBSS
Den 11.: přípravy na přistání.
Den 12.: přistání

  25. srpna 2006

Pluto planeta?  Zapomeňte.

Pluto není planetou, rozhodli účastníci valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze. Sluneční soustava tedy má od včerejška jen osm planet, mezi něž už Pluto nepatří. 

Po bouřlivé debatě se nakonec, podle agentury Reuters, 2.500 přítomných astronomů shodlo na nové definici planety, která vychází z návrhu, s nímž jsme vás seznámili 21. srpna a do níž se Pluto, přes všechny historické peripetie prostě "nevejde". Do budoucna se stalo jen "trpasličí planetou".

Změna počtu planet byla součástí rezoluce, která nově definuje vlastnosti planet ve sluneční soustavě. Planetou sluneční soustavy tak může být pouze takové těleso, které obíhá kolem Slunce, má dostatečnou hmotnost na to, aby vlivem své gravitace mělo kulový tvar a zároveň nesmí být satelitem většího tělesa. Musí také mít na své oběžné dráze takové dominantní postavení, že ji vyčistí ostatních těles. U trpasličích planet pak podmínka dominance neplatí. Tím se od tradičních planet odliší. Schválená definice se však nevztahuje na planety mimo sluneční soustavu.

Rozdělení vesmírných těles ve sluneční soustavě je nyní kategorizováno na tři různé druhy. Prvním jsou "řádné" planety, druhou pak trpasličí planety a do třetí patří ostatní, takzvaná malá tělesa sluneční soustavy, kterými se rozumí zejména asteroidy a komety. Současně se upouští od pojmenování malého tělesa jako planetka.

Jednání o nové definici planety byla po celou dobu trvání valného shromáždění bouřlivá. Podle původních návrhů se měl počet planet ve sluneční soustavě dokonce zvýšit na 12. Jejich tvůrci také nevylučovali to, že by se v budoucnu počet planet ve sluneční soustavě nadále zvyšoval. S tím však nesouhlasili někteří astronomové, kterým se nelíbilo, že by tím u veřejnosti pojem planeta ztratil svoji dosavadní důležitost.

Pluto objevil 18. února 1930 Clyde Tombaugh na Lowellově observatoři v Arizoně. Debata o tom, zda má zůstat planetou, trvala několik posledních let. V době jeho objevení si totiž astronomové mysleli, že je větší než Země. Na základě posledních poznatků je však zřejmé, že Pluto je dokonce menší než Měsíc. Právě z tohoto důvodu si zejména větší část amerických astronomů přála zachovat Pluto jako planetu, třeba jen z historických důvodů.

Diskuse o Plutu zvláště zesílila loni v létě, když astronom Michael Brown oznámil objev tělesa většího než Pluto, kterému se oficiálně začalo říkat UB313. Experti totiž pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu zjistili, že UB313 měří asi 2400 kilometrů v průměru, tedy víc než Pluto.


Hoax o Marsu, aneb co na obloze 27.srpna

Předpokládám, že nikdo z těch, kteří čtou tyto stránky nepodlehl hoaxu (anglické slovo HOAX [:houks:] v překladu znamená: Falešnou zprávu, Mystifikaci, Novinářskou kachnu, Podvod, Poplašnou zprávu, Výmysl, Žert, kanadský žertík...... V počítačovém světě HOAX nejčastěji označuje poplašnou zprávu, která před něčím varuje, nebo k něčemu nabádá)  o Marsu velkém jako Měsíc, který by měl být vidět 27.srpna. Přesto se jistě najde nemálo těch kteří mu uvěřili, přes to, že se šíří už třetím rokem a rozesílají jej dál.

Pokud ale chcete něco méně obvyklého v neděli 27.srpna přeci jen uvidět, pak si přivstaňte a můžete okolo páté hodiny ráno vidět nízko (5°) nad východoseverovýchodním obzorem  těsné seskupení planet Venuše a Saturn.  Obě planety budou tou dobou okem od sebe prakticky nerozlišitelné, splynou v jednu, protože budou od sebe úhlově vzdáleny jen 0° 10,5". O den dříve, v sobotu, to ve stejnou dobu bude 0° 55,5", přičemž Saturn bude pod Venuší a v pondělí ráno, kdy bude pozice opačná, tedy Saturn nad Venuší, už budou obě planety od sebe vzdáleny 1°16,5".  Pro srovnání, průměr úplňku Měsíce je na obloze asi 0,5° (30") a lehce jej tedy zakryjete vztyčeným malíčkem své natažené ruky.

Situaci na východě republiky vidíte na obrázcích, které lze zvětšit. Na západě republiky bude ve stejnou dobu výška planet nad obzorem asi o 2° nižší. Opačně, tedy lépe,  na tom budou pozorovatelé na Slovensku.  Nespavcům proto přejeme čistý severovýchodní obzor a aby si nezapomněli k ruce vzít alespoň malé kukátko nebo triedr, jinak se jim nejspíše nepodaří obě planety od sebe rozlišit, protože slabší Saturn (0,43 mag.)  lehce zanikne v záři třpytící se Venuše s jasem -3,91 mag.    

 

  24. srpna 2006

Čína a Rusko plánují společnou misi k Marsu

Čína a Rusko plánují uskutečnit společnou misi k Marsu, která by měla zpět na Zemi přinést vzorky hornin získané při přistání na jednom z malých měsíců rudé planety, citovala významného čínského vědce ve středu státní média.

Ye Peijian z Čínského výzkumného centra kosmických technologií, učinil toto prohlášení na národním fóru k vývoji kosmických technologií, píše tisková kancelář Xinhua. Ye řekl, že Rusko vypustí v roce 2009 k Marsu kosmické plavidlo, které na palubě ponese čínské a v Číně vyrobené přístrojové vybavení. Mise má, podle agentury Xinhua, získat vzorky z Marsu a jeho měsíce.

Toto prohlášení koresponduje s tím, co již dříve, v červnu tohoto roku, řekl Sun Laiyan z Čínské národní kosmické kanceláře, tedy, že Čína se chce svém programovém výhledu na zkoumání kosmu v období příštích pěti let soustředit na Měsíc a Mars a že tento program počítá s mezinárodní spoluprací.

Čína již předtím oznámila, že hodlá příští rok vypustit směrem k Měsíci průzkumnou družici, jako součást programu, v rámci kterého chce na Měsíci v roce 2010 přistát s  automatickým bezpilotním vozidlem.

Čína tak během sedmi let, od doby co v roce 2003 astronaut Yang Liwei úspěšně strávil jeden den na oběžné dráze, hodlá své postavení trojky v kosmických letech potvrdit i  přistáním na Měsíci. 


Dalším kosmickým turistou bude žena

Japonského podnikatele Daisuka Enomota (34), který po několikaměsíční intenzivní přípravě neprošel lékařskými testy, vystřídá 14.září 2006 na palubě ruské rakety Sojuz TMA-9 americká milionářka íránského původu Anousheh Ansari (39). Stane se tak první vesmírnou turistkou. Oznámila to ruská vesmírná agentura Roskomos.

Ansariová, za svých 20 milionů dolarů,  odstartuje  z kazašského kosmodromu Bajkonur spolu s americkým astronautem Miguelem Lopezem-Alegriem a ruským letovým inženýrem Michailem Ťurinem. Zpět na  zem se vrátí po deseti dnech letu se stávající posádkou Mezinárodní kosmické stanice Pavlem Vonogradovem a Jeffem Williamsem, kteří na ISS pobývají už od 1. dubna.

  23. srpna 2006

NASA našla přímý důkaz temné hmoty

Temná hmota a normální hmota byla od sebe odtržena obrovskou srážkou dvou velkých shluků galaxií. Objev, který byl učiněn pomocí rentgenové observatoře Chandra a dalších pozemských i kosmických teleskopů podává první přímý důkaz existence temné hmoty.

"Jde o kosmickou událost s nejvyšší energií, vyjma Velkého třesku, o které víme," řekl o srážce shluků galaxií člen objevitelského týmu Maxim Markevitch z Harvard-Smithsonian centra pro astrofyziku v Cambridge, Massachusetts.

Tato nejnovější pozorování poskytují doposud nejpřesvědčivější důkaz o tom, že většina hmoty ve vesmíru je temná. Přesto, navzdory významným důkazům pro existenci temné hmoty, někteří vědci stále navrhují alternativní gravitační teorii, podle které je gravitace na velkých, intergalaktických stupnicích silnější, než bylo předpovězeno Newtonem a Einsteinem a tím odstraňují potřebu temné hmoty. Nicméně taková teorie nemůže vysvětlit efekty pozorované u této srážky.

"Vesmír, který je ovládán temnou hmotou se zdá být absurdní a tak jsme chtěli otestovat, zda v našich úvahách není nějaká základní chyba," řekl Doug Clowe z Arizonské univerzity v Tucsonu, který je vedoucím tohoto výzkumu. "Naše výsledky jsou přímým důkazem toho, že temná hmota existuje."

Na obrázku: Purpurová mlha ukazuje temnou hmotu lemující "Bullet Cluster." Obrazový kredit: Rentgen: NASA/CXC/M.Markevitch et al. Optický: NASA/STScI; Magellan/U.Arizona/D.Clowe et al. Lensing Map: NASA/STScI; ESO WFI; Magellan/U.Arizona/D.Clowe et al.

Ve shlucích galaxií je normální hmota, tedy atomy, které tvoří hvězdy, planety a všechno na Zemi, v první řadě obsažena ve formě horkého plynu a hvězd. Hmota horkého plynu mezi galaxiemi je navíc mnohem větší než hmota hvězd v celé galaxii. Tato normální hmota je vázána ve shluku přitažlivostí dokonce ještě většího množství temné hmoty. Bez temné hmoty, která je neviditelná a může tedy být odhalena pouze díky své přitažlivosti, by se rychle pohybující se galaxie a horký plyn rychle oddělily.

Týmu bylo na rentgenovém dalekohledu Chandra přiděleno více než 100 hodin pozorování shluku galaxii 1E0657-56. Shluk je také znám pod názvem "Bullet Cluster" (Kulka), protože obsahuje nápadný mrak žhavého plynu o teplotě sto milionů stupňů, který má tvar zašpičatělé kulky. Rentgenový obraz oblasti ukazuje, že tvar kulky má intergalaktický vítr vzniklý velmi rychlým nárazem menšího ze shluků do toho většího.

Na doplnění pozorování rentgenové observatoře Chandra, byl použit i Hubbleův kosmický teleskop, evropský Velmi velký teleskop (VLT) v Paranal, Chile a Magellanovy optické teleskopy v Las Campanas, Chile, aby mohlo být určeno rozložení hmoty ve shlucích. To se zjišťovalo pomocí efektů gravitační čočky, měřením účinku gravitace na zakřivení dráhy světla přicházejícího z galaxií na pozadí za shluky tak, jak to předpovídá Einsteinova všeobecná teorie relativity.

Horký plyn byl v této srážce zpomalen a zbrzděn silou podobnou odporu vzduchu. Na rozdíl od takového případu ale temná hmota nezpomalila plyn přímým dotykem, protože sama se sebou nebo s plynem neinteraguje přímo, ale jen prostřednictvím gravitace. To vyvolalo oddělení temné a normální hmoty, které je ve získaných datech pozorovatelné. Pokud by byl horký plyn nejhmotnější složkou shluků, jak to navrhují alternativní teorie gravitace, pak by takové oddělení pozorovatelné nebylo. K tomu je potřebná temná hmota.

Děkujeme panu Vladimíru Wagnerovi wagner@ujf.cas.cz za upřesnění překladu, který popsaný jev fyzikálně správně vysvětluje. První věta předchozího odstavce tedy správně zní:  Horký plyn v každé z kup byl během srážky zpomalen silou odporu prostředí, podobnou odporu vzduchu. Naopak temná hmota nebyla srážkou zpomalena, protože mezi sebou a s plynem interaguje pouze gravitačně.

"Jde o takový typ výsledku, který budou muset budoucí teorie vzít v úvahu," řekl Sean Carroll, kosmolog na Chicagské univerzitě, který do tohoto výzkumu nebyl zapojen. "Jakmile se hneme kupředu v porozumění pravé povaze temné hmoty, nebude možné tento nový výsledek ignorovat."

Výsledek této práce také dodává vědcům další důvěru v to, že Newtonova gravitace, důvěrně známá na Zemi a ve sluneční soustavě, funguje také na obrovských stupnicích galaktických shluků. "Uzavřeli jsme tuto skulinu gravitaci a došli jsme při pozorování neviditelné temné hmoty blíž než kdy předtím," řekl Clowe.

Výsledky tohoto výzkumu jsou publikovány v aktuálním vydání časopisu The Astrophysical Journal Letters. Další snímky a animace na harvard.edu

Zdroj: NASA - Chandra

  22. srpna 2006

Perličky z NASA - aneb - zapomínat je lidské

Za posledních pár dní se NASA díky své zapomnětlivosti opět "vyznamenala".  Zaprvé bylo oficiálně potvrzeno to, o čem se již delší dobu šuškalo, tedy že nejsou k nalezení originály z první mise Apolla na Měsíc, na nichž astronaut Neil Armstrong v roce 1969 pronáší památnou větu "Jde o malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo", kterou vyslovil jako první člověk na Měsíci.

Hledaná sada kazet zahrnuje všechny (!) originální záznamy tohoto historického okamžiku. Pro jistotu byly tehdy nahrávány hned třikrát. Jednou v Goldstone v Kalifornii a dvakrát v Austrálii na Honeysuckle Creek a observatoři Parkes. Odtud byly shromážděny v NASA, která je koncem roku 1969, jako významný dokument, předala Národnímu archivu USA. Odsud byly po letech vráceny Goddardovu středisku NASA a tam si nikdo nemůže vzpomenout, kam byly uloženy.

Druhou událostí, která nejspíše hraničí s něčí zapomnětlivostí, je nedělní výměna údajně rizikových šroubů komunikační antény raketoplánu Atlantis. Zatím co šestičlenná posádka, která má po tříletém přerušení obnovit dostavbu ISS, prochází posledními přípravami ke startu, který by měl proběhnout už v neděli 27.srpna 2006  v 16:30 místního času (22:30 našeho času), technici se jali  vyměňovat dva šrouby, které byly označeny za rizikové pro svou malou délku. Při tom k podobnému nahrazení šroubů antény došlo už dříve i u raketoplánů Discovery a Endeavour. Tehdy se ovšem jednalo o jednodušší záležitost, protože výměna byla uskutečněna ještě před umístěním raketoplánu na startovací rampu, tedy v horizontální poloze.

Výměna šroubů v tomto případě představovala nelehký a téměř eskamotérský úkol, vzhledem k tomu, že raketoplán už čeká ve vztyčené poloze na startovací rampě  floridského Mysu Canaveral. Technici tedy museli kvůli opravě napřed postavit lešení, které jim umožnilo dostat se na dané místo a jeden z nich musel vleže na úzké lávce provést jejich výměnu. Proč však nebyly šrouby držící anténu vyměněny už dříve nebylo oznámeno.


Přečtěte si další informace o Valném shromáždění  IAU Praha 2006 na  technet.idnes

  21. srpna 2006

Ze zasedání IAU v Praze

Astronomové se stále nedobrali jediné definice, která by v budoucnu měla charakterizovat planety. Existuje několik oficiálních návrhů, z nichž poslední je uveden níže. Tento návrh je více méně puristický a tak stále tedy zůstává otevřenou otázkou, ke kterému z nich se nakonec astronomové přikloní a zda nám nakonec zůstane jen 8, či 9 planet, nebo se budeme muset  naučit možná i desítky dalších.

Návrh definice planety 5

http://astro.cas.cz/nuncius/appendix_6.html

autor: Gonzalo Tancredi, Dpto. Astronomia, Facultad Ciencias, Uruguay

Shrnutí

Již dlouho probíhá diskuze o tom, co to vlastně je planeta. Tento problém má dva konce. Na jednom konci jsou velmi hmotné objekty, na druhém ty malé. Ve velkém konci se limit zdá se být jasnější. Podle nyní široce přijímané teze planety nesmějí generovat žádnou energii z jaderné syntézy, protože hnědí trpaslíci přeci jen generují nějakou jadernou energii z rozkladu deuteria. Problematičtější je to na druhé straně. Myslíme si, že definice by měla být stanovena tak jednoduše, jak je to jen možné, a má být založena na fyzikálních a kosmogonických odůvodněních.

Existuje široká shoda o tom, které planety vznikly přirůstáním malých těles – planetesimál. Proces přirůstání vedl ke vzniku zárodků planet, které jak rostly a zvětšovaly se získávaly stále silnější gravitační pole, přičemž se několik z nich vyčlenilo od ostatních objektů. Silná gravitační pole těchto hmotnějších těles, které můžeme nazvat protoplanetami, byla schopna vyčistit soubor ostatních objektů, které se k nim přiblížily. Tělesa ovlivňující se navzájem s protoplanetami byla nakonec buď začleněna do planet nebo rozprášena do jiných oblastí.

Z kosmogonického hlediska, to má smysl uvažovat o planetě jako o objektu, který získal dost velkou hmotnost na to čistil oblast kolem své oběžné dráhy. Podle této definice existuje jen osmi planet. Tuto podmínku totiž splňuje jen Merkur (možná okrajově), Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Je také zřejmé,  že přinejmenším pro naši sluneční soustavu, tato kosmogonická definice implicitně zahrnuje objekty s téměř kulovitým tvarem určeným jejich vlastní gravitací.

Podle naší definice by Pluto, Ceres a další velké trans Neptunické objekty v kvazi- hydrostatické rovnováze [0], neměly být považovány za planety, protože nikdy nebyly dominantními objekty ve svých zónách přirůstání. Navrhujeme ale, aby Pluto zůstalo zachováno z nesčetných  historických důvodů.

Je možné, že se v blízké budoucnosti vyskytnou případy objektů, nyní nepředvídaných, které by se mohly objevit mimo naši sluneční soustavu, jako například volně se pohybující planety, zbloudilé planety nebo dvojité planety. Myslíme si, že bychom neměli vymezovat definici pro tyto exotické případy a ponechat diskuzi o nich až do doby, kdy  se stanou částí pozorovaného světa.

Nový návrh na usnesení 5: Definice planety

1.) Planeta je nebeské těleso které
(a) je zdaleka největším objektem ve své místním populaci [1],
(b) má dostatečnou hmotnost k tomu, aby jeho vlastní gravitace přinutila pevnou hmotu dosáhnout hydrostatickou rovnováhu a zaujmout téměř kulatý tvar [2],
(c) neprodukuje energii žádným mechanizmem jaderné fůze [3]

2.) Podle bodu (1) je osm klasických planet objevených před rokem 1900, které se pohybují po téměř kruhových oběžných dráhách blízko roviny ekliptiky, jedinými planetami naší sluneční soustavy. Všechny další objekty na oběžné dráze kolem Slunce jsou menší než Merkur. Uznáváme, že jsou zde objekty, které plní kritérium (b) a (c), ale ne kritérium (a). Tyto objekty jsou definovány jako "trpasličí" planety. Ceres, stejně jako Pluto a několik dalších velkých trans Neptunických objektů patří do této kategorie. Na rozdíl od planet, tyto objekty mají typicky vysoce skloněné oběžné dráhy a (nebo) dráhy o velké výstřednosti.

3.) Všechny další přirozené objekty obíhající okolo Slunce a které nesplňují kterékoliv z předchozích kritérií se budou souhrnně nazývat "Malá tělesa sluneční soustavy".[4]

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

[0] Podle naší současné znalosti sluneční soustavy víme, že i objekty tak malé jako je měsíc Mimas (D~400km) jsou téměř kulaté.  Pokud by toto byl dolní limit pro ledové objekty v hydrostatické rovnováze, pak bychom měli několik desítek těles plnících tento požadavek.
[1] Místní populace je soubor objektů, které křižují nebo se přibližují k oběžné dráze tělesa, které je posuzováno.
[2] To obecně platí pro objekty s velikostmi nad několika set km, v závislosti na pevnosti jejich materiálu.
[3] Toto kritérium dovoluje rozlišit mezi plynovými obřími planetami a hnědými trpaslíky nebo hvězdami.
[4] Tato třída aktuálně zahrnuje většinu sluneční soustavy: asteroidy, blízko zemské objekty (NEOs), Trojanské asteroidy Marsu, Jupiteru a Neptunu, Trojanské asteroidy, většinu Kentaurů, většinu trans Neptunických objektů (TNOs)  a komety.

Seznam přívrženců návrhu:

Julio A. Fernandez - Uruguay, Marcello Fulchignoni - Francie, Daniela Lazzaro - Brazílie, Gonzalo Tancredi - Uruguay, Alessandro Morbidelli - Francie, Mario Di Martino - Itálie, Paolo Paolicchi - Itálie, Antonella Barucci - Francie, Giovanni Gronchi - Itálie, David Vokrouhlický - Česká republika, David Nesvorny - USA, Fernando Roig - Brazílie, Hugo Levato - Argentina, Steven Chesley - USA, Alsonso Sena - Mexiko, J. E. Arlot - Francie, I. Ševčenko -  Rusko, Patrick Michel - Francie


Slunce ve stereo

Nová mise NASA s názvem Solar TErrestrial RElations Observatory, zkráceně STEREO, má dramaticky zlepšit naše porozumění silným slunečním erupcím, které mohou do prostoru mimo sluneční vnější atmosféru posílat více než miliardy tun sluneční hmoty.

Mise STEREO se skládá ze dvou téměř identických kosmických plavidel velikosti golfového vozíku. Start je naplánován na 31. srpna, kdy je má do kosmu vynést raketa Delta II z mysu Canaveral na Floridě. Jejich pozorování umožní vědcům poprvé vytvořit trojrozměrné pohledy na Slunce. Tyto 3D obrazy ukáží bouřlivé sluneční prostředí a jeho účinky na vnitřní část sluneční soustavy. Získaná data budou zcela zásadní pro naše porozumění tomu, jak Slunce vytváří kosmické počasí.

Během dvouleté mise, obě plavidla prozkoumají původ, vývoj a meziplanetární důsledky koronálních hromadných vyhození (CME), jedny z nejsilnějších explozí v naší sluneční soustavě.

Pokud jsou směrovány k Zemi, tyto miliardy tun hmotné erupce mohou vytvářet velkolepé polární záře a přerušit činnost družic, rádiových spojení a elektrorozvodné sítě. Aktivní částice spojené s těmito erupcemi proniknou celou sluneční soustavou a může být rizikem pro kosmická plavidla a astronauty.

"v rámci předpovědi kosmického počasí, jsme tam, kde byli klasičtí meteorologové v roce 1950," řekl Michael Kaiser, vědecký pracovním projektu STEREO v NASA Goddard Space Flight Center v Greenbelt. "Oni také neviděli hurikány pokud nad nimi byly dešťové mraky. V našem případě můžeme vidět bouře opouštějící Slunce, ale musíme jen odhadovat nebo používat modely abychom vyřešili, zda, kdy a jaké budou jejich dopady na Zemi."

Pro získání jedinečného stereo pohledu na Slunce, musí být dvě observatoře umístěny na různé oběžné dráhy, na kterých se bude jedno z plavidel na oběžné dráze pohybovat před Zemí a druhé bude naopak za ní, jak naše planeta obíhá okolo Slunce.

Tak jako nám malá vzdálenost mezi očima poskytuje prostorové vidění, tak toto umístění dovolí STEREO observatořím získat stereoskopické (3D) obrazy Slunce. Toto uspořádání také dovoluje kosmickým plavidlům měřit tok částic a magnetické pole slunečného větru jak proudí okolo sond.

STEREO je první misí NASA, která použije průlet okolo Měsíce na to, aby umístila obě observatoře na velmi odlišné oběžné dráhy okolo Slunce.
Přibližně dva měsíce vypuštění, řídící středisko v Laboratoři aplikovaná fyziky Univerzity Johna Hopkinse v Laurel, Maryland, použijí blízký průlet okolo Měsíce na změnu oběžné dráhy. Měsíční přitažlivost nasměruje jednu z observatoří do pozice za Zemí. Přibližně o měsíc později, bude druhá z observatoří při dalším nízkém průletu okolo Měsíce nasměrována na pozici před Zemí. Tyto manévry umožní kosmickým plavidlům získat stálé oběžné dráhy kolem Slunce.

Každá se STEREO observatoří má 16 přístrojů. Jde o zobrazovací teleskopy, vybavení pro měření částic slunečního větru a radioastronomii.

Mise se chystá ke startu v době, kdy Slunce začíná nový cyklus. Sluneční cyklus číslo 23, který nyní končí, byl relativně slabý a některé z předpovědí tvrdí, že 24 cyklus bude mnohem silnější. Ale předpovědi jsou jen obtížné, protože o tom co řídí sílu jednotlivých cyklů je známo jen málo. Například rychlý vzestup aktivity může být znamením pro nadcházející silný cyklus.

Indikátory z nového cyklu nedávno zaznamenal Vector Spectromagnetograph, jeden ze tří přístrojů ze kterých se skládá Synoptic Optical Long-term Investigations of the Sun (SOLIS = Synoptický, optický, dlouho trvající výzkum Slunce) na Kitt Peak National Observatory v Arizoně.

Sluneční aktivita a její účinky na Zemní se mění v jedenáctiletém cyklu obecně charakterizovaném číslem a intenzitou slunečních skvrn a počtem slunečních erupcí. Minimální aktivita se předpovídá kolem února 2007. První příznaky nastupujícího 24 slunečního cyklu byly zaznamenány již koncem června tohoto roku (sluneční skvrna s opačným magnetickým polem).

Podle: Astrobiology Magazine

 19. a 20. srpna 2006

Záhada hvězd Quintupletu vyřešena

Poprvé, vědci identifikovali hvězdy shluku Quintuplet (Paterčata) nacházejícího se blízkou centra Mléčné dráhy, vedle extra masivní černé díry, jako velmi hmotné dvojhvězdy na konci svého životního cyklu. Vyřešili tak záhadu, která pronásledovala astronomy více než 15 let.

Na obrázku: Jing a Jang z galaktického centra. Infračervené snímky s vysokou rozlišovací schopností s mlhovinami prachových větrníků jsou spojeny se snímkem z Hubbleova kosmického teleskopu. Každá z pěti jasně červených hvězd je nyní zobrazena jako mlhovina podobná větrníku. Obrázek si zvětšete.

Povaha těchto hvězd nebyla, až dodnes, zcela objasněna. V pojednání publikovaném 18. srpna v časopisu NATURE, spoluautoři Peter Tuthill z University v Sydney a Donald Figer z Rochesterského Technologického Institutu ale ukazují, že shluk hvězd Quintuplet (Paterčata) se skládá z mladých a hmotných dvojhvězd, které produkují velká množství prachu. Jimi získaná data odhalují, že těchto pět jasně červených hvězd je blízko konce jejich "krátkých", jen přibližně 5 milionů let trvajících životů. Tyto rychle se vyvíjející hvězdy hoří rychle a jasně, ale umírají v mnohem mladším věku než slabší hvězdy, které žijí miliardy let. Studie zachycuje hvězdy Quintupletu těsně před jejich zánikem jako explodující supernovy.

Použitím pokročilých zobrazovacích technik a největšího dalekohledu světa na observatoři W.M.Keck na Havaji vědci dosáhli nejvyššího dosažitelného rozlišení, které daleko překračují možnosti Hubbleova kosmického teleskopu, který fotografoval tento shluk hvězd před asi deseti lety. Velmi vysoké rozlišení dává vědcům nový pohled na prašné chocholy v okolí hvězd a otáčející se víry, které Tuthill přirovnává k větrníkům a které právě on poprvé v roce 1999 našel jinde v galaxii.

"V galaxii známe jen několik málo takových větrníků," říká Figer. "Na tomto místě jsme jich našli pět a všechny dokonce ve stejném shluku. Zatím nikdo předtím neviděl nic takového."

Podle Figera, je rychle rotující prach ve větrníku hvězdy klíčem k odhalení přítomnosti nejvyvinutějších hmotných hvězd a bodem ukazujícím přítomnost takových hvězd jako dvojic. Tvar chocholu navíc dovoluje vědcům změřit vlastnosti dvojhvězdy, včetně oběžné doby a vzdálenosti.

"Jediným způsobem jak se mohou takové větrníky vytvořit je, že dvě hvězdy rychle krouží kolem sebe navzájem. Hvězdy jsou si tak blízko, že se jejich větry srazí a při tom se vytvoří prachová spirála právě taková, jako u vodní sprchy z rotujícího zahradního postřikovače," říká Figer. "Jednotlivé hvězdy by nebyly schopny produkovat prach a ten by neměl spirálovitý výtok."

Už dřívější Figerovy studie z roku 1996 tvrdily, že se shluk Quintuplet sestává z vyvinutých velmi hmotných hvězd, které produkují prach, ale výzkum nemohl být potvrzen do teď, kdy použil Keckův dalekohled.

"Pokud chcete porozumět formování hvězd, musíte porozumět také tomu, jestli vznikaly samy nebo jestli mají partnery," říká Figer. "Odpověď nám dává vodítko pokud jde o to, zda hvězdy vznikají osamoceně nebo se společníky."

Zdroj: Rochesterský technologický institut, Nature

 18. srpna 2006

Mars Odyssey naznačuje možnost erupcí na Marsu

Na základě pozorování sondy Mars Odyssey Orbiter nyní vědci věří, že na jižní polární ledová čepičce Marsu pravidelně dochází k erupcím zahřátého plynu. K tomuto procesu dochází opakovaně, každé jaro a vysvětlila by se jím záhada temných skvrn pokrývajících tento region. Vědci analyzující snímky sondy Mars Odyssey to oznámili tuto středu.

Výrony kysličníku uhličitého vytrysknou z pod ledové čepičky každé jaro, když dojde k jejímu ohřátí. Tryskající plyn vynáší vzhůru tmavý písek a prach, který pak padá zpět na povrch, kde vytváří tmavé skvrny, uzavřel výzkum Phil Christensen z Arizonské státní univerzity, která analyzovala obrazy získané NASA Odyssey. (umělecká představa jevu na obrázku vlevo, realita vpravo)

"Pokud by jste tam byli, pak by jste stáli na desce z ledu tvořeného zmrzlým kysličníkem uhličitým," uvedl ve sdělení Christensen. Plyn pod deskou se rozpíná, až nakonec vytryskne na nejslabším místě skrz otvory v ledu.

Několik let si vědci lámali hlavu nad původem temných skvrn o velikosti 15 až 50 metrů. Skvrny se objevují jen na jaře, existují po dobu několika měsíců a potom se spustí celý cyklus znovu.

Vědci si původně mysleli, že skvrny jsou části povrchu odhalené po úplném roztátí ledu. Christensen ale pomocí kamery Odyssey orbiteru zjistil, že skvrny jsou stejně chladné jako okolní led z kysličníku uhličitého a z toho usoudil, že jde o slabou vrstvu tmavého materiálu, který pokrývá led.

Podle: zpravodajských agentur


Raketoplán Atlantis startuje 27. srpna

Na středeční tiskové konferenci, následující po dvoudenní zkoušce letové pohotovosti v NASA Kennedy Space Centru na Floridě, oznámili vedoucí pracovníci NASA, že dnem startu mise STS- 115 bude 27.srpen 2006. Administrátor Michael Griffin k tomu řekl, že to byla další velká velká zkouška, a že se už těší na start.

Řídící tým mise provádí velkou zkoušku letové pohotovosti pravidelně, vždy dva týdny před otevřením nejvýhodnějšího startovacího okna pro každou kosmickou misi raketoplánu. Provádí se komplexní hodnocení všech aktivit nutných pro bezpečný a úspěšný průběh všech operací souvisejících s letem, od předstartovních příprav až po činnosti následující po úspěšném přistání, včetně připravenosti vlastního raketoplánu, letové posádky a nákladu.

"Diskutovali jsme se všemi lidmi zapojenými do organizace letu a pokryli jsme tak nejrůznější témata. Dostavba ISS je složitým úkolem s opravdu rozsáhlým a velmi "našlapaným" časovým plánem. Skutečně mě ohromilo, kolik týmů ji připravuje," řekl William Gerstenmaier, zástupce administrátora pro kosmické operace .

Datum startu je dáno otevřením nejvýhodnějšího startovacího okna a trvá až do 13. září. NASA totiž ještě jednou omezuje start na takovou denní hodinu, která jí umožní rozsáhlé fotografování vnější nádrže během výstupu na oběžnou dráhu.

"Tým Atlantis je velmi šťastný, že datum startu bylo stanoveno tak, jak předpokládali. Všichni jsou teď v pohodě," řekl k oznámení ředitel startu Mike Leinbach.

S touto misí je NASA připravena vrátit se k dostavbě Mezinárodní kosmické stanice. Během tří výstupů do kosmického prostoru posádka raketoplánu Atlantis nainstaluje k ISS kombinovaný modul P3/P4 a druhý soubor slunečních baterií, které zdvojnásobí staniční zdroje energie. To zvýší hmotnost ISS o dalších 17,5 tun.

Zdroj: NASA

 17. srpna 2006

Obrácená sluneční skvrna

Na konci minulého měsíce, 31. července, se poblíž západního okraje Slunce zrodila malá sluneční skvrna. Vynořila se z nitra Slunce, aby za několik hodin znovu zmizela. Na Slunci se to děje pořád a běžně by to nestálo ani za zmínku. Ale tato sluneční skvrna byla zvláštní. Byla obráceně.

"Čekali jsme na to," říká David Hathaway, sluneční fyzik v Marshall Space Flight v Huntsville v Alabamě. "Opačná (obrácená) sluneční skvrna je znamením, že začíná další sluneční cyklus. Opačnou nebo obrácenou" skvrnou v tomto případě rozumí Hathaway skvrnu, jejíž magnetické pole je orientováno opačně než u všech dalších skvrn na slunečním povrchu.

Sluneční skvrny, chladnější a tím i temnější oblasti na slunečním povrchu, které mají rozměry planet, vznikají díky magnetickým polím vytvořeným vnitřním slunečním magnetickým dynamem. Stejně jako všechny magnety ve vesmíru, také sluneční skvrny mají svůj severní (N) a jižní (S) magnetický pól. Sluneční skvrna z 31.července vznikla na 65° západní délky a 13° jižní šířky. Sluneční skvrny v těchto oblastech jsou normálně orientované směrem sever - jih. Nováček byl nicméně orientován právě opačně, tedy směrem jih - sever.

Na snímku: Obrázek řekne více než tisíce slov. Na magnetogramu Slunce pořízeném družicí SOHO, jsou severní póly magnetických siločar (N) znázorněny bíle a jižní póly (S) jsou černé. Opačně magneticky orientovaná skvrna je zvýrazněna kroužkem.

Tento malý a zanedbatelný bod je velmi důležitý díky tomu, co může předpovědět, tedy opravdu velký slunečný cyklus.

Sluneční aktivita se zvyšuje a snižuje v jedenáctiletých cyklech, kdy se střídá bouřlivé období s obdobím klidu. Právě teď je Slunce klidné. "Jsme blízko konce 23. slunečního cyklu, který dosahoval vrcholu v roce 2001," vysvětluje Hathaway. Další, 24. sluneční cyklus by měl začít "někdy teď," aby Slunce opět postupně rozbouřil.

Operátoři satelitů a plánovači misí NASA musí být v následujícím slunečním cyklu ostražití, protože se očekává, že bude výjimečně bouřlivý, možná nejbouřlivější za několik posledních dekád. Sluneční skvrny a sluneční erupce se vrátí ve velkém množství, vyvolávajíc jasné polární záře na Zemi a nebezpečné protonové bouře v kosmu.

Kdy ale 24. sluneční cyklus začne? "Možná k tomu již došlo právě 31. července," říká Hathaway. První skvrna nového slunečního cyklu je vždy obrácený. Sluneční fyzici to ví už dlouho, že magnetická pole slunečních skvrn obrací polaritu od jednoho cyklu k druhému. Sever se stává jihem a naopak. "Tato sluneční skvrna s opačně orientovaným magnetickým polem může být první sluneční skvrna 24. cyklu."

Zní to vzrušeně, ale Hathaway je opatrný hned na několika frontách. Za prvé tato sluneční skvrna trvala jen tři hodiny. Typicky je doba trvání sluneční skvrny dny či týdny nebo někdy dokonce i měsíce. Tři hodiny je extrémně krátká doba. "Přišla a odešla tak rychle,že jí ani nebylo vydáno oficiální číslo sluneční skvrny," říká Hathaway. Astronomové, kteří počítají sluneční skvrny si totiž nemysleli, že je tak důležitá!

Za druhé, zeměpisná šířka skvrny je podezřelá. První sluneční skvrny nového cyklu se téměř vždy vynoří ve středních šířkách, kolem 30°N nebo 30°S. Tato skvrna se vytvořila na 13° jižně a to je podivné.

Tyto zvláštnosti zabránily, aby Hathaway vydal ohlášení začátku nového slunečního cyklu.  Ovšem, jak říká, "Vypadá to slibně".

Dokonce i kdyby 24. cyklus opravdu začal, "neočekáváme ihned žádné ohromné bouře," říká Hathaway.  Sluneční cyklus trvá 11 roků a zabere to nějaký čas, než se dostane na vrchol své aktivity. Na čas, možná jeden nebo dva roky, se bude ve skutečnosti 23. a 24. cyklus na Slunci prolínat, vytvářejíc normálně i opačně orientované skvrny. Nakonec 24. cyklus převezme vládu nad Sluncem úplně a pak teprve začnou ty pravé ohňostroje.

Podle: NASA

 16. srpna 2006

Voyager 1 překonává další hranici

Voyager 1 zanedlouho překoná další milník kosmické historie, když 17. srpna 2006 proletí neviditelnou hranicí vzdálenou od Slunce 100 astronomických jednotek (AU), tedy asi 15 miliard kilometrů. Dostává se tak nejdále, co kdy jakýkoliv člověkem vytvořený objekt pronikl do kosmu. Jeho dvojče Voyager 2, je tak se svými 80 AU, asi šest roků letu za ním.

Za téměř 30 let, co dvojčata Voyagerů opustila mys Canaveral, stala se legendou přepisující vědecká pojednání o planetách a měnící naše představy o kosmu kolem nás. Dvojčata mezitím vyrostla a zestárla, ale i po těch letech s námi stále ještě komunikují a posílají  pravidelně domů data prostřednictvím Deep Space Network.

"Jedním z našich cílů bylo prozkoumat mezihvězdný prostor a tak po úspěšném průletu okolo Saturnu v roce 1981, byla mise přejmenována na Voyager Uranus Interstellar Mission," řekl hlavní vědecký poradce mise Ed Stone (obr. vpravo), profesor fyziky a ředitel Space Radiation Laboratory při Kalifornském technologickém institutu (Caltech), a bývalý ředitel Laboratoře tryskového pohonu (JPL), kde byla tato mise navržena a odkud je řízena. "Byl to odvážný a optimistický cíl, protože jsme nevěděli jak dlouho bude trvat dosažení mezihvězdného prostoru, ani jak dlouho vydrží kosmické plavidlo pracovat při pokračování původní, 4 roky trvající misi k Saturnu, který je jen 10 AU od Slunce. Je vskutku pozoruhodné, že Voyager stále pracuje a to už 7 krát déle a 10 krát dále od Slunce, než se původně plánovalo," řekl Stone.

"S trochou štěstí obě sondy dosáhnou mezihvězdného prostoru dokud ještě mají elektrickou energii," pokračuje Stone, který byl projektovým vědeckým pracovníkem mise už od roku 1972 a dohlížel na práci 11 týmů vědců při jejich studiích Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. "Ať dosáhnou mezihvězdného prostoru s elektrickou energií či bez ní, a ony ho dosáhnou, jak nám to říká Isaac Newton, budou to první lidské mezihvězdné sondy, první objekty vypuštěné ze Země, které dosáhnou mezihvězdného prostoru. Přechod do mezihvězdného prostoru bude nejvýznamnější milník na naší cestě ze Země do Mléčné dráhy."

Sondy Voyager 1 a Voyager 2 se vydaly na svoji Velkou cestu (Grand Tour) v roce 1977, letíc kolem každé z vnějších planet s vyjímkou Pluta. "Mnozí z nás doufali, že pak bychom mohli dosáhnout mezihvězdného prostoru, ale kosmický věk sám byl tehdy starý jen 20 let," vzpomíná Stone. "Neměli jsme žádný způsob jak poznat, jestli by kosmické plavidlo mohlo vydržet tak dlouho, nebo zda bude schopné komunikovat a pracovat tak daleko od Slunce, a neměli jsme vůbec žádnou představu o tom, jak dlouho by taková cesta mohla trvat."  Ani teď ještě nevíme jak daleko bude muset Voyagery 1 nebo 2 ještě letět, aby dosáhly mezihvězdného prostoru, ale víme, že jsou k tomu stále blíž.  A nedávno druhé z plavidel zaslalo k Zemi data obsahující i špetku toho, co je opravdu "tam venku".

Na své Velké cestě k vnějším planetám Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu "Voyagery odhalily složitost a rozmanitost sluneční soustavy a to je opravdu nejdůležitější věc, kterou jsme se z Grand Tour dozvěděli," řekl Stone.  "Každá z planet je jedinečná, protože měla odlišnou historii a různý vývoj," pokračuje Stone. "Jupiter se svojí Velkou rudou skvrnou a desítkami dalších obrovských bouří. Jeho měsíc Io, má 100 krát větší sopečnou činnosti než Země, zatímco další jeho měsíc Europa, má ledovou kůru pokrývající pravděpodobně oceán kapalné vody. U Saturnu jsme přišli na to, že prstence jsou potrhané měsíci, které obíhají uvnitř i vně prstenců. Jeden ze Saturnových měsíců, Enceladus, je nejbělejším a nejzářivějším objektem sluneční soustavy s velmi mladým povrchem.  A potom je tam Titan, který má silnou atmosféru ve které prší na povrch zkapalněné plyny. U Uranu jsme objevili, že jeho magnetický pól se nachází blízko rovníku a také jsme našli měsíc o průměru necelých 500 kilometrů, který má jeden z nejkomplexnějších povrchů, které jsme kdy viděli.  Neptun, nejvzdálenější planeta od Slunce, kterou jsme navštívili, má nejrychlejší vanoucí větry z celé sluneční soustavy, což je podivné s tak malou energií, která se sem od Slunce dostává, a povrch jeho měsíce Triton, ač má teplotu jen 40 stupňů nad absolutní nulou, zdobí gejzír tryskající z jeho polární ledové čepičky."

Když byla Grand Tour v roce 1990 dokončena, Voyager 1 se ohlédl, aby se podíval zpátky do sluneční soustavy. Carl Sagan, spoluzakladatel the Planetary Society, otočil kameru Voyageru 1 zpět, směrem k pomalu se vzdalujícímu Slunci a nechal pořídit jeden posledních souborů obrazů planet, jakýsi rodinný portrét sluneční soustavy. Byla to "pohlednice" domů, která se ničemu jinému nepodobá.

V prosinci roku 2004 Voyager 1 prošel zakončovacím rázem (Termination Shock), posledním významným milníkem před blížícím se mezihvězdným prostorem. Následující jaro to bylo formálně potvrzeno, když byly zaznamenány všechny očekávané příznaky. Přesto NASA chtěla,  kvůli úspornému programu, financování obou misí ukončit. Nakonec ale pod nátlakem odborné veřejnosti uvolnila asi 5 milionů dolarů ročně na udržení obou misí v činnosti.

Jak je ale možné, že kosmická plavidla postavená na technologiích počátku 70 let minulého století stále ještě fungují? Odpověď je jednoduchá. Jde o vynikající technickou práci a dobrý zdroj energie.  "Voyagery jsou poháněny termoelektrickými generátory s radioaktivními izotopy, které používají jako zdroj tepla plutonium 238. Je to velmi jednoduché a robustní řešení napájení, které by mělo fungovat přinejmenším do roku 2020. Tehdy bude Voyager 1 asi 150 AU daleko a mohl by už dost dobře vletět do mezihvězdného prostoru", dodává Stone.

Až se Voyager 1 a 2 budou dostávat do mezihvězdného prostoru, události budou poněkud dramatické. "Očekávám, že rozhraní, plocha dotyku mezi slunečným větrem a mezihvězdným větrem, bude dost neklidná, než Voyagery nakonec dosáhnou stabilních mezihvězdných prostor," tvrdí Stone. Nikdo zatím neví, jak dlouho to bude Voyageru 1 nebo 2 ve skutečnosti trvat. "Může to být ještě asi dalších 10 let, než Voyager 1 dosáhne okraje mezihvězdného prostoru," odhaduje Stone. "Ale jednou se to stane a Voyager 2 může dosáhnout téhož téměř současně s Voyagerem 1, protože mezihvězdné magnetické pole stlačuje heliosféru na jihu, kde je Voyager 2, více a tak dvojka může dosáhnout mezihvězdného prostoru ve stejnou dobu, třebaže bude Slunci blíž než Voyager 1", dodává Stone. "Jde o jeden z nových objevů."

"Je to téměř 30 let od startu a my jsme pořád ještě na hranicích dalších objevů. Nevím jaká překvapení nás ještě čekají, ale překonání okraje mezihvězdného prostoru bude historicky první krok člověka do Mléčné dráhy a předvoj pro budoucí generace robotických průzkumníků. Pro vědce je to opravdu báječná mise," uzavírá Stone. Voyager je stále ještě kosmickým dobrodružstvím jako žádné jiné.

Zkráceno a upraveno podle: The Planetary Society

 15. srpna 2006

Vědci odkrývají Měsíční hádanky

Měsíc je šišatý, mírně zmáčknutý,  jako kdyby ho někdo držel na pólech mezi palcem a ukazováčkem. Není to ale překvapující zjištění.  Rotace Měsíce, spojená s odstředivou silou, by takový tvar z roztaveného a později navěky zchlazeného mladého Měsíce, měla skutečně vytvořit.

Již roku 1799, matematik Pierre - Simon Laplace pozoroval předozadní kolébání Měsíce vzniklé  kvůli jeho tvarovým deformacím. Ačkoli je ploštění jen nepatrné, při polárním průměru Měsíce 3.470 km, je jeho rovníkový průměr jen asi o 5 km větší, i tento malý rozdíl je větší, než by se dalo očekávat při současné době rotace, která činí  27 dnů 7 hodiny 43 minuty a 11,5 sekundy.

"Hádankou tedy bylo, proč je Měsíc až tak plochý," říká Maria T. Zuberová, profesorka geofyziky a planetárních přírodních věd na Massachusettském technologickém institutu.

K tomu kosmické sondy v letech 1960 až 1970 našly i další deformaci Měsíce. Je jím jeho mírně protažení podél osy Měsíc - Země. Pokud by tedy byl Měsíc překrojen podél svého rovníku, příčným řezem by nebyl kruh, ale vypadal by spíše jako ragbyový míč nebo vejce, se zúženou špičkou směřující k Zemi.

Bohužel, zatím nikdo nemůže přijít s úplně přesvědčivým vysvětlením tohoto současného tvaru Měsíce. Není to ale jediná z dalších záhad. Hned jako další se naskýtá otázka, proč je přivrácená strana Měsíce, která je vždy natočena k Zemi, tak odlišná materiálem i zjevem od odvrácené strany. Také původ Měsíce si ještě drží nějaké ty nejistoty, ačkoli většina vědců dnes věří, že se vytvořil při srážce Země s objektem o velikosti Marsu někdy před 4,5 miliardami let.

"Celkem hodně věcí je ještě docela záhadných," říká Kimmo Innanen, profesor astronomie na Yorkské univerzitě v Torontu.

V aktuálním vydání časopisu Science, Dr. Zuberová, spolu s Jackem Wisdomem a Ianem Garrick-Bethellem, napsali, že možná našli odpověď na problém tvaru Měsíce a ve skutečnosti tvrdí, že takových možných vysvětlení mají dokonce několik.

To co ve své době Laplace nevěděl je, že Měsíc se vzdaluje pryč od Země a zároveň zpomaluje svoji rotaci. Roky laserových měření pomocí zrcadel, které zanechaly na měsíčním povrchu posádky misí Apollo ukazují, že se Měsíc od Země vzdaluje každým rokem o 3,81 centimetru.

Měsíc nyní obíhá Zemi s vázanou rotací, je tedy se Zemí, jak říkají astronomové, v resonanci 1:1.  Jeho oběžná doba se tedy rovná době rotace a tak je k Zemi přivrácena vždy stejná strana Měsíce. V minulosti, kdy byl Měsíc k Zemi mnohem blíž však měl i kratší oběžnou dráhu. S vázanou rotací 1:1 by tedy musel Měsíc rotovat mnohem rychleji a to možná vysvětluje velikost záhadné výdutě na rovníku.  Provedené výpočty ale nepřinesly správnou odpověď pro pozorovanou deformaci podél osy Měsíc - Země. 

Jedním z návrhů jak tuto deformaci vysvětlit je, že Měsíc náhodou při ochlazování ztuhl do tohoto poněkud zvláštního tvaru.  Ony totiž ani další pevné planety, jako je Země, nemají přesný, matematicky předpovězený tvar.

Vědci z M.I.T. nicméně tvrdí, že i tak jsou pozorované deformace větší, než by se dalo očekávat.  Proto navrhují řešení, ve kterém by Měsíc ve své ranné historii mohl obíhat okolo Země spíše po eliptické, než po kruhové oběžné dráze a to s rezonancí 3:2, tedy, že by vykonal 3 otáčky okolo své osy na každé dva oběhy okolo Země. To by mohlo trvat nanejvýš několik set milionů let, než by, jak tvrdí vědci, slapové síly zpomalily jeho rotaci až na jeho současnou vázanou v poměru 1:1 a upravily jeho oběžnou dráhu na kruhovou.

Výpočty ukazují, že takové parametry oběžné dráhy by mohly poskytnout nezbytné síly, které by u Měsíce vytvořily jeho dnešní tvar.  "Je to 200 let trvající problém a my pro něj máme první funkční řešení," řekla Dr. Zuberová.  Také jsme zjistili, že i oběžné dráhy s vyššími rezonančními poměry, jako třeba dvě otočky Měsíce pro každý oběh okolo Země, by mohly produkovat zhruba stejný tvar.  "Jde o celou skupinu řešení," pokračovala Dr. Zuberová.

Ve výkladu doprovázejícím článek v časopisu Science, Dr. Innanen popsal Zuberovou navrhované řešení jako "geniální".  Ovšem nesouhlasí s ním všichni. Například Peter M. Goldreich, bývalý profesor astrofyziky a planetární fyziky na Kalifornském institutu technologie, tvrdí, že tým z M.I.T. nijak nevysvětlil, jak by Měsíc přišel k resonanci v poměru 3:2 a to je, jak říká, "skutečná slabina této teorie."

Zatímco eliptická oběžná dráha a resonanční poměr 3:2 mohou vysvětlit současný tvar Měsíce, nijak to nevysvětluje rozdíl mezi přivrácenou a odvrácenou stranou Měsíce. Kůra na přivrácené straně je mnohem tenčí, s obrovskými rovinami tmavého čediče, pojmenovanými "moře", které vznikly už velmi dávno. Kůra odvrácené strany je naopak tlustá, s mnoha nejrůznějšími krátery, ale minimem "moří".

Částečně kvůli čediči s vyšší měrnou hustotou, oproti jiným měsíčním horninám, neleží těžiště Měsíce přesně v jeho středu, ale je posunuto o téměř dva kilometry mimo. Jak ale k takovému posunu došlo to zatím není známo. "Přijít na to, to by mohl být docela dobrý výzkumný projekt," tvrdí Dr. Innanen.

Mnoho záhad okolo Měsíce souvisí s lepším porozuměním jeho ranné historii. Podle současné, běžně nejuznávanější teorie, Měsíc vzniklý po nárazu objektu srovnatelného s Marsem do Země, obíhal původně po velmi blízké dráze, ve vzdálenosti možná jen 26.000 km od Země, ve srovnání s průměrnými 383.000 kilometry dnes.

V minulosti, vědci navrhovali také teorie, ve kterých byl Měsíc Zemí gravitačně zachycen, nebo se vytvořil z materiálu odtrženého od vznikající, rozžhavené a rychle rotující Země. Určité záhady tedy, jak je vidět, stále ještě přetrvávají, přestože bylo o Měsíci získáno mnoho nových poznatků.

Ve třech dekádách po ukončení misí Apollo, se však lidstvo Měsíci moc nevěnovalo. NASA vyslala jen jednu měsíční sondu Lunar Prospector, která jej obíhala v letech 1998 a 1999 a ani ostatní kosmické agentury na tom nebyly o mnoho lépe.

Nyní však pod tlakem blížícího se termínu nového vyslání astronautů na Měsíc, někdy v roce 2017 nebo 2018, a také záměrů Indie, Japonska, Ruska a Číny vyslat v dohledné době na Měsíc a okolo Měsíce robotizované sondy, připravuje NASA výpravu Lunar Reconnaissance Orbiter, která má být vypuštěna v roce 2008. Znovudobytí Měsíce by mělo sloužit jako předstupeň cesty na Mars i jako základ vyžití měsíce pro potřeby lidstva, třeba jako zdroje surovin nebo energie.

A to, říkají vědci, povede k obrodě vědeckého studování Měsíce. "Přijděte se mě zeptat za pět roků," zakončila Dr. Zuberová.

Podle: Yahoo News


Astronomové se přou o definici planety

Naše sluneční soustava trpí krizí identity. Po desetiletí se skládala z devíti planet, dokonce i když vědci diskutovali, zda mezi ně ta devátá, Pluto, opravdu patří. Nakonec ale nedávný objev objektu ještě většího a ještě vzdálenějšího než Pluto uvrhl tento kus vesmíru do chaosu.

Mělo by se toto nově nalezené ledové skalisko, známé zatím jako "2003 UB313", stát 10. planetou? Mělo by být Pluto degradováno na pouhý objekt na okraji sluneční soustavy? A co přesně je to planeta?

Starověké kultury pravidelně revidovaly své odpovědi na poslední otázku a ani dnešní vědci na tom nejsou o mnoho lépe. Neexistuje totiž žádná univerzální definice "planety." To by se ale brzy mohlo všechno změnit a s tím také všechny učebnice na celé planetě.

V pondělí 14.8. totiž v Praze začala dvanácti denní mezinárodní konference, na které budou vědci provádět jakýsi galaktický soupis. Mezi možnosti, které z jednání Mezinárodní astronomické unie vzejdou, může patřit například vyškrtnutí Pluta ze seznamu planet, nebo naopak pokřtění ještě jedné, případně i desítek dalších nových planet.

"Je čas na to, abychom už dospěli k definici," řekl Alan Stern, který v San Antonio vede Coloradskou sekci kosmických věd v Southwest Research Institute. "Je to trapné vůči veřejnosti, že ji jako astronomové ještě nemáme."

Diskuse zesílila minulé léto, když astronom Michael Brown z Kalifornského Technologického Institutu oznámil objev nebeského objektu ještě většího a ještě vzdálenějšího než je Pluto. Stejně jako Pluto, je i tento objekt členem Kuiperova pásu, tajemné diskovité zóny za Neptunem, která obsahuje tisíce komet a planetárních objektů. Brown svůj objev, těleso 2003 UB313, označil přezdívkou "Xena" po hrdince TV seriálu a nyní čeká na přidělení formálního jména.

Hubbleův kosmický dalekohled určil průměr jasného, skalnatého objektu na asi 2.398 km, čímž je tedy zhruba o 113 km větší než Pluto. Při 14,5 miliardách kilometrů od Slunce, jde o nejvzdálenější známý objekt sluneční soustavy. Objev znovu rozpoutal diskuzi o tom, co je to planeta, která doutnala od objevu Pluta v roce 1930.

Někteří z astronomů argumentují tím, že pokud bylo za planetu prohlášeno Pluto, měla by být za 10. planetu uznána automaticky i Xena, protože je, dokonce ještě větší. Puristé se ale naopak drží názoru, že existuje jen osm tradičních planet a nepřestávají trvat na tom, že Pluto a Xena se jako planety pouze tváří.

"Život by byl jednoduchý, kdybychom se vrátili zpět k osmi planetám," řekl Brian Marsden, ředitel Centra malých planet astronomické unie v Cambridge, Massachusetts.

Jsou ale i další, kteří navrhují kompromis, který rozděloval planety do kategorií, založených na jejich složení, podobně jako je tomu u hvězd a galaxií. Jupiter a Saturn by mohly být označeny jako "plynové obří planety," zatímco Pluto a Xena by mohly být označeny třeba jako "trpasličí ledové planety."

"Pluto není hodno toho, aby se mu jednoduše říkalo planeta," řekl Alan Boss, astrofyzik z Carnegii Institution ve Washingtonu, D.C. "Ale dokonale by jej vystihlo označení trpasličí ledová planeta nebo historická planeta."

Počet planet rozpoznaných ve sluneční soustavě se časem měnil v závislosti na nových objevech. Zpočátku, v roce 1801, byl zatříděn jako planeta třeba i Ceres, ale když byly nalezeny poblíž podobné objekty, byl degradován na asteroid.

Navzdory nedostatku vědeckého souhlasu s tím, co dělá planetu planetou, má současných devět planet a Xena, společné vlastnosti. Všechny obíhají okolo Slunce. Gravitace je odpovědná za jejich kulatý tvar. A také všechny vznikly procesem odlišným od toho, který vytvořil hvězdy.

Brown, objevitel Xeny přiznává, že je "agnostikem" v tom, o čem rozhoduje mezinárodní konference. Řekl, že může žít i s osmi planetami, ale je proti zachování současného stavu a cítil by se poněkud vinným, pokud by Xena získala statut planety jen díky polemice obklopující Pluto. "Pokud bude objekt UB313 potvrzen jako 10. planeta, vždy budu cítit jako by k tomu došlo trochu podvodem," řek Brown.

Roky bylo začlenění Pluta do sluneční soustavy kontroverzní. Astronomové si jednu dobu mysleli, že má podobnou velikost jako Země, než se později přišlo na to, že je menší než pozemský Měsíc. Pluto je ale zvláštní i jinak. Svojí protáhlou oběžnou dráhou i sklonem oběžné roviny se chová více jako další objekt Kuiperova pásu, než jako tradiční planeta. Pluto zůstalo číslem 9, protože bylo své době jediným známým objektem Kuiperova pásu.

Když ale nová pozorování v devadesátých letech minulého století potvrdila, že Kuiperův pás je plný objektů jako je Pluto, někteří vědci se vzepřeli. V roce 1999 Mezinárodní astronomická unie udělala neobvyklý krok, když uvolnila veřejné sdělení popírající pověsti, že devátá planeta by mohla být zrušena.

To ale nezastavilo skupinky útočící na planetární podstatu Pluta. V roce 2001, Haydenovo Planetarium v Americkém přírodopisném museu v New Yorku rozpoutalo rozruch, když ze své galerie sluneční soustavy Pluto jako planetu odstranilo.

Počátkem tohoto roku vypustila NASA, na 9 a půl roku trvající misi, sondu New Horizons, která letí k Plutu a od které vědci očekávají, že odhalí více o tomto záhadném objektu.

Určitým úskokem pro astronomy, kteří se setkávají v Praze, by bylo nastavit pro definici planety takové kritérium, které by dávalo nějaký vědecký smysl.  Mohlo by to být třeba  jejich umístěním, velikostí nebo nějakým dalším ukazatelem? Pokud by planety byly definovány jejich velikostí, měly by být větší než Pluto nebo by to mohla být jiná, libovolná velikost? To by ale později mohlo sluneční soustavu rozšířit třeba na 23, 39 nebo dokonce i 53 planet.

Z tohoto důvodu nejde jen o akademické cvičení.  Veřejnost nemusí být nakloněna záplavě nových planet. Ovšem navzdory svým rozdílným názorům vědci souhlasí s tím, že definice by měla být dostatečně flexibilní na to, aby vyhověla i novým objevům.

"Věda postupuje vpřed," řekl šéf Carnegii Institution. "Věda není něco vyrytého do kovové destičky, která se nikdy nemění."

International Astronomical Union: http://www.iau.org 
California Institute of Technology: http://www.caltech.edu 
Minor Planet Center: http://cfa-www.harvard.edu/iau/mpc.html 

 13. srpna 2006

Perseidy 2006

Letošní pozorování maxima roje Perseid skončilo podle očekávání a také díky deštivému počasí docela tristně. Všechno ale nemusí být hned takové, jak se může zprvu zdát. Více čtěte zde.

 11. srpna 2006

Kosmická observatoř SOHO zachytila již 1.000 Slunci blízkou kometu

Polský amatérský lovec komet Arkadiusz Kubczak objevil nedávno svoji třetí kometu v obrazech pořizovaných SOHO koronografem LASCO. Nebylo by to nic neobvyklého, v průměru je takových komet v obrazech z koronografu LASCO objeveno více než 100 ročně, ale tento objev byl přece jen trošku zvláštní. Jedná se totiž už o tisící kometu patřící do tak zvané Kreutzovy skupiny komet, která byla nalezena na snímcích koronografu LASCO.

Celkem se sice jedná už o 1.185 kometu objevenou v datech z koronografu LASCO nebo přístroje SWAN přístroje družice SOHO, ale zbývajících 185 komet není členy Kreutzovy skupiny. Slabounký objekt byl Střediskem malých planet při Mezinárodní astronomické unii formálně označen jako C P7 (SOHO).

Přestože je těchto objektů už znám celý tisíc, neexistuje zatím žádná formální definice toho, co je to vlastně 'blízko Slunce se pohybující' kometa. Typicky se tímto termínem odkazuje na skupinu Kreutzových komet, které mají v přísluní vzdálenost od Slunce méně než 0,01 astronomické jednotky, tedy méně než 1.460.000 km.

Před vypuštěním družice SOHO v prosinci roku 1995 bylo známo jen asi třicet členů Kreutzovy skupiny, jejichž rodinka se díky SOHO tak rozrostla. Všech 1.000 Kreutzových komety, jak se předpokládá, může být úlomky jediné komety, kterou v roce 371 před naším letopočtem pozorovali Aristoteles a Ephorus. Při tom se tyto zlomky samy stále dál rozpadají a tak vytváří pořád víc a víc  těchto komet těsně se přibližujících ke Slunci.

Zdroj: ESA


SLUNEČNÍ SKVRNA 904:    Velká, nová a krásná sluneční skvrna se vynořuje zpoza východního slunečního okraje. Zatím nepředstavuje žádnou hrozbu pro k Zemi směřující sluneční erupce, ale vše se může změnit. Skvrna rychle roste a natáčí se směrem k Zemi. 

JASNÁ PERSEIDA:    S Měsícem zářícím na pozadí, lze předpokládat, že letošní meteorický roj Perseid nebude nic moc, i kdyby vyšlo počasí. Může se ale stát, že to nakonec nebude tak špatné, pokud se vám podaří zahlédnout něco takového jako se podařilo 9. srpna. Astronom Jim Gamble v El Pasu v Texasu zachytil nádherný, jasný a pomalu letící meteor.

 10. srpna 2006

Jsou hvězdy příliš staré na to, aby byly důvěryhodné?
Možné řešení kosmologického lithiového problému.


Analýzou souboru hvězd v kulové hvězdokupě, za pomoci ESO - Very Large Telescope, astronomové možná našli řešení kritické kosmologické a hvězdné záhady. Dodnes rozpaky vzbuzující otázkou bylo, proč je množství lithia vyprodukovaného při Velkém třesku (Big Bang) je 2 až 3 krát vyšší, než jeho obsah naměřený v atmosférách starých hvězd. Odpověď, jak tvrdí výzkumníci, se nachází ve skutečnosti, že relativní množství tohoto prvku naměřené v atmosférách hvězd se časem snižuje.

"Takovéto trendy předpovídají modely, které berou v úvahu rozptyl prvků v hvězdách", řekl  Andreas Korn, vedoucí autor vědeckého pojednání vydaného tento týden v časopisu NATURE. "Až do nynějška ale takovéto tvrzení postrádalo výzkumem potvrzené důkazy."

Lithium je jedním z velmi mála prvků, které vznikly přímo při Velkém třesku. Jakmile tedy astronomové znají množství obyčejné hmoty obsažené ve vesmíru, mohou přímo odvodit kolik lithia vzniklo v ranném vesmíru. Množství lithia může být také stanoveno v nejstarších, na kov chudých hvězdách, které se vytvořily z hmoty podobné prvotnímu materiálu. Ovšem kosmologicky předpovězené hodnoty jeho obsahu jsou příliš vysoké na to, aby se daly srovnat s množstvím, které bylo ve hvězdách skutečně naměřeno. Něco je tedy špatně, ale co?

U některých tříd hvězd je však známo, že u nich hrají svoji roli při změnách relativního zastoupení prvků ve viditelných vrstvách atmosféry také difúzní procesy. Díky gravitaci totiž mají těžké prvky v průběhu miliard let života hvězd tendenci klesat hlouběji dovnitř hvězd a tak přestávají být ve hvězdách "vidět". "Efekty difúzních procesů, jak se očekává, by tedy měly být nejmarkantnější u starých a na kov velmi chudých hvězd", řekl Korn. "Je to dáno jejich velkým stářím, kdy difúzní procesy měly mnohem více času na to, aby se jejich efekt projevil více než u mladších hvězd jako je třeba Slunce."

Astronomové tedy zahájili výzkumnou kampaň, aby otestovali modelové předpovědi tím, že zkoumali nejrůznější druhy hvězd na různých stupních jejich vývoje v na kov chudé kulové hvězdokupě NGC 6397. Kulové hvězdokupy jsou po této stránce užitečnou laboratoří, protože všechny hvězdy v nich mají stejné stáří a stejné počáteční chemické složení. Efekty difůze, jak je předpovězeno, se v nich odráží v závislosti na stupni vývoje hvězd. Proto relativní množství lithia v atmosférách hvězd a jeho vývojové trendy jsou příznakem jeho rozptylování ve hmotě hvězd.

Pozorováno bylo celkem osmnáct hvězd, po dobu 2 až 12 hodin, pomoci multi objektového spektrografu FLAMES-UVES umístěného na VLT v Paranal. Spektrograf FLAMES je pro takovou práci ideálním přístrojem, který dovoluje astronomům získat spektrum mnoha hvězd najednou, protože dokonce i v tak blízké kulové hvězdokupě, jako je NGC 6397, jsou hvězdy velmi málo jasné a vyžadují proto dlouhou dobu expozice.

Vykonaná pozorování zřetelně ukazují systematické změny množství lithia v atmosférách hvězd podél vývojové linie NGC 6397 tak, jak to předpovídají modely pracující s velkým promícháváním hmoty hvězd. Množství jednotlivých prvků pozorovaná v atmosférách velmi starých hvězd tak nejsou, v přesném slova smyslu, reprezentativním vzorkem prvotního materiálu ze kterého tyto hvězdy vznikly.

"Jedním z efektů tohoto procesu je korekce množství lithia naměřeného u starých hvězd, které tak odpovídá kosmologicky předpovězené hodnotě," řekl Korn. "Kosmologický rozpor množství lithia je tak velkou měrou odstraněn."

"Na tahu je nyní tábor teoretiků," dodává Korn. "Ten teď musí identifikovat fyzikální mechanismus, který je původem tohoto neobvykle velkého promíchávání."

Podle: ESO

 8. srpna 2006

Erodovaný měsíc Hyperion

Tento barevný snímek, vyvedený v extrémně nepravých barvách, poskytuje pohled na povrch Saturnova měsíce Hyperion, jako přehlídku barevných variací impakty posetého povrchu tohoto malého měsíce.

Pro vytvoření tohoto barevného pohledu byly použity snímky pořízené přes ultrafialový, zelený a infračervený filtr, které byly nakonec  zkombinovány do jediného obrazu, který odděluje a mapuje barevné odlišnosti jednotlivých oblastí povrchu. Takto získaná barevná "mapa" byla následně superponována na jasný obraz ve viditelném světle, který ukazuje rozdíly v relativní jasnosti povrchu.

Taková kombinace barevné mapy a jasů ukazuje, jak se mění barvy povrchu Hyperionu v souvislosti s pozorovanými geologickými rysy. Původ barevných rozdílů není dosud znám, ale může být způsoben drobnými rozdíly ve složení povrchu nebo velikostí ledových zrn, ze kterých se povrch tohoto asi 280 kilometrů velikého měsíce skládá.

Zdrojové snímky, ze kterých se tvořil tento nezvyklý pohled, byly získány úzko úhlovou kamerou kosmické sondy Cassini dne 28. června 2006 ze vzdálenosti přibližně 294.000 kilometrů od Hyperionu. Rozlišení obrázku dosahuje asi 2 kilometry na pixel.

Pro více informací o misi Cassini - Huygens mise navštivte http://saturn.jpl.nasa.gov.  Domácí stránkou Cassini zobrazovacího týmu je http://ciclops.org . Snímek měsíce Hyperion ve velkém rozlišení (9,5 MB) získáte na  http://photojournal.jpl.nasa.gov/jpeg/PIA08236.jpg

Podle: NASA/JPL


Rekordní zrcadlo pro Euro teleskop

Evropští astronomové plánují postavit optický teleskop, který bude čtyřikrát větší než jakýkoliv jiný současný dalekohled. S hlavním zrcadlem o průměru kolem 42 m, dovolí dalekohled ELT -  Extremely Large Telescope studovat vzdálené objekty v mnohem větším detailu než kdykoliv předtím.  Výkonná observatoř dovolí astronomům uvidět například první galaxie vznikající ve vesmíru nebo může hledat známky života, jako je rostlinstvo, na vzdálených planetách kroužících okolo jiných hvězd.

Evropská jižní observatoř (ESO) již soubor velkých dalekohledů má. Na vrcholu Cerro Paranal v Chile provozuje čtveřici  8,2 m dalekohledů pojmenovaných dohromady jako Velmi Velký teleskop (VLT). Této observatoři se také říká "stroj na objevy" nebo stroj na vědu, protože její činnost se odráží každý den v průměru v 1,5 publikovaném vědeckém pojednání, které je  přímo založeno na pozorováních uskutečněných pomocí VLT.

Eso nyní deklaruje záměr postavit nový přístroj, který, jak doufá, zahájí novou éru astronomie.  "Máme pracovní oblast, která je se svými 42m, někde mezi 30 m a 60 m, " řekl Dr. Andreas Kaufer. "Chceme prezentovat úplný koncept přístroje ještě do konce tohoto roku. Může to být trochu ambiciózní, ale věříme, že je to proveditelné."  Dr. Kaufer při tom připustil, že plány na ELT byly částečně urychleny soutěží s USA, které plánují postavit svůj vlastní 30 m teleskop. "My jej chceme udělat o trochu větší, " řekl Kaufer.

ESO dříve pokukovala po proveditelnosti stavby dalekohledu o průměru až 100 m, tedy s velikosti sběrné plochy všech dalekohledových zrcadel světa. Přezkoumání navrženého projektu sice uznalo proveditelnost stavby, ale předpokládaná výše nákladů byla vyčíslena na 1,5 miliardy Euro (více než 40 miliard korun) a tak byla na místo toho zvolena menší a levnější varianta dalekohledu s průměrem zrcadla mezi 30 - 60 metry.

Takový dalekohled by dovolil astronomům nahlédnout do vesmíru ještě dál než kdykoliv před tím a dovolil by jim pozorovat velmi vzdálené a proto i velmi staré galaxie. "Chceme vidět jak vznikaly první galaxie. V astronomii totiž možnost vidět slabší a vzdálenější objekty znamená také dívat se dál zpět v čase," řekl Dr's Kaufer. "Jednou z velkých otázek astronomie je, jak se vesmír vytvořil."

Se 100 metrovým dalekohledem by astronomové nejspíše byli schopni pořizovat obrazy planet o stejné velikosti jako Země, které obíhají okolo dalších hvězd. Takové pozorování sice může být mimo schopnosti 42 metrového přístroje, ale i tak může dovolit vědcům studovat atmosféry extrasolárních planet a hledat v jejich spektrech známky života jako třeba metan nebo chlorofyl.

Představitelé ESO tvrdí, že stavba dalekohledu by mohla začít již v roce 2010 nebo 2011.
 
O místě stavby nebylo zatím ještě rozhodnuto, ovšem velké observatoře, jako je třeba VLT,  potřebují být umístěny na vzdálených a suchých místech s bezoblačnou oblohou, s co možná nejlepšími pozorovacími podmínkami. Místa o kterých se nyní diskutuje zahrnují Jižní Afriku, Tibet, Maroko, Grónsko i  Antarktidu.

Velké přístroje se budují stíle. V této době se dokončuje velmi blízko, jen pouhých 1.500 m od observatoře VLT a VST, na tomtéž vrcholku hory Cerro Paranal v Chilské poušti Atacama, velká britská observatoř VISTA (Visible and Infrared Survey Telescope for Astronomy) se čtyřmetrovým dalekohledem (na obrázku vlevo nahoře 1,5MB). VISTA se bude se využívat zejména na infračervených vlnových délkách ke zjišťování objektů, které jsou příliš vzdálené nebo příliš chladné na to, aby mohly být pozorovány ve viditelném světle. Právě teď je do Chille přepravována ocelová konstrukce, která bude držet primární zrcadlo dalekohledu VISTA a vědci tak doufají, že první obrázky z něj získají již příští rok v létě.

Podle: BBC News

 7. srpna 2006

Hubbleova hádanka. Jak jistá je servisní mise?

Navzdory úspěchu druhého letu raketoplánu po tragédii Columbie v roce 2003, zůstává rozhodnutí o startu astronautů k Hubbleovu kosmickému teleskopu (HST) zatím stále nejisté.

Bezproblémová mise ST-121 raketoplánu Discovery, která nedávno skončila, završila úsilí NASA o návrat k pravidelným letům a demonstrovala, že bezpečnostní opatření po Columbii se zdají být efektivní.

Ale administrátor NASA Michael Griffin řekl, že manažeři a inženýři mise Discovery i současné mise STS-115 raketoplánu Atlantis budou muset napřed dokončit důkladnou analýzu letu před tím, než se rozhodne, zda je bezpečné k HST letět.

"Nikdo nechce letět k Hubblu více než já," řekl Griffin po přistání posádky Discovery, "ale nechceme vyzrát sami na sebe. Chceme konat tím nejlepším způsobem."

Po počátečním škrtu čtvrté a poslední misi k HST, která se měla konat už v roce 2004, NASA nějakou dobu zkoumala možnosti robotického letu k vesmírné observatoři, než se vrátila k původnímu plánu letu s lidskou posádkou.

Pokud tedy bude tento plán schválen, nevypadá to, jak sdělili úředníci z NASA, na start směrem k HST dříve než v prosinci 2007 a to možná raketoplánem Atlantis.

Prvotním zájmem vztahujícím se k servisní misi k HST však je bezpečí astronautů. Od ztráty Columbie a její sedmičlenné posádky, NASA vyvinula enormní úsilí a utratila velké množství peněz, aby určila primární příčinu této havárie, porušení tepelného štítu raketoplánu kusem izolační pěny odpadlé od externí palivové nádrže a demonstrovala schopnost inspekce raketoplánu a možnosti technik opravy případných poškození.

Servisní mise k HST není stejná jako zbývajících 15 letů raketoplánu, které dovolí astronautům v případě potřeby uchýlit se na palubu mezinárodní kosmické stanice (ISS). K Hubblu vyslaná posádka nemá žádnou takovou záchrannou síť. Teleskop létá na mnohem vyšší oběžné dráze a s jiným sklonem dráhy k zemskému rovníku než je tomu u ISS, a to činí možnost dosažení ISS mnohem obtížnější.

NASA ale vyvinula určitá bezpečnostní opatření, která snižují riziko tohoto letu a dovolují i některé opravy související s letem k HST.  Při letu STS-121 Michael Fossum a Piers Sellers zjistili, že 30 metrů dlouhá robotická ruka je zřejmě dost stabilní na to, aby mohla sloužit jako základna pro opravu tepelné ochrany raketoplánu a to je, jak řekl vedoucí letu raketoplánu STS-121 Tony Ceccacci, "jeden z postupných kroků jak se tam (rozuměj k HST) dostat."

"Jsme tím velmi povzbuzeni," řekl Preston Burch, programový ředitel mise Hubble v NASA Goddard Space Flight Center. "Lidé zde sice nepobíhají, nemávají rukama ve vzduchu a nekřičí radostí, ale je to jistě velmi pozitivní vývoj."

Burch také řekl, že bude potřebné provést nejméně pět výstupů mimo kosmickou loď, aby byl Hubble dobře připraven na další dekádu. Po šestnácti letech provozu a tisících hodin pozorování vesmíru, se na něm jeho věk již podepsal.

"Jeho přístroje a celý zbytek vybavení nejsou věčné," řekl Burch.  "S Hubblem je to stejné jako s vaším vozem. Jednou za čas ho musíte vzít do servisu a pečovat o něj."

Primárními cíli možné servisní mise je namontovat novou Wide Field Camera 3, nahradit šestnáct let staré baterie, vyměnit naváděcí senzor a některé částí tepelné izolace. V neposlední řadě se musí provést také generální oprava všech šesti stabilizačních gyroskopů, z nich jsou dva již nenávratně pokaženy, dva jsou nyní funkční a dva byly převedeny do záložního stavu.

Oprava Hubbleova zobrazovacího spektrografu (STIS), s jehož opravou se nikdy nepočítalo, vyžaduje vyvinout nové nástroje pro odstranění 111 malých šroubků a výměnu rozbitého řídicího panelu.

Ponechán svému osudu by mohl Hubble fungovat nejdéle do roku 2009 a s nějakými technickými úpravami by mohl být udržen v chodu maximálně do roku 2011, řekl Burch. Ale případná poslední servisní mise by mu přidala dalších nejméně pět roků, po které by mohl zkoumat vesmír.

"Stále existuje obrovské množství vědecké práce, kterou může ještě vykonat. Dalekohled je dnes daleko schopnější a spolehlivější, než když byl vypuštěn," řekl Burch a dodal, že první kusy nového vybavení by mohly být dodány do Kennedy Space Center už v srpnu 2007.

Griffin ovšem počátkem tohoto měsíce ujistil, že žádné rozhodnutí okolo Hubbla nebude uděláno až do návratu a vyhodnocení mise STS-115. V září tedy budeme možná chytřejší.

Podle: CNN News

 5. a 6. srpna 2006

Baby planemos se mohou rodit jako dvojčata

Když před dvěma měsíci prezentoval na prof. Ray Jayawardhana (Univerzity of Toronto, Kanada) na konferenci Americké astronomické společnosti v Calgary své objevy prachových disků okolo mnohem menších "příbuzných" tak zvaných hnědých trpaslíků - objektů o planetární hmotnosti, někdy označovaných jako "planemos" (PLANEtary Mass Objects), které neobíhají kolem hvězd a místo toho volně plují vesmírem, ani on sám netušil, že další objev týkající se těchto zvláštních objektů přijde opravdu záhy.

K článku "Jupiter's "Big Brother" Has Moon-Forming Dust Disk", který vycházel z jeho prezentace v Calgary tehdy sdělil, že nejprve chce spolu s Valentinem Ivanovem získat pomocí dvou dalekohledů Evropské jižní observatoře (ESO - European Southern Observatory) v Chile, 8,2 metrového VLT (Very Large Telescope) a 6,5 metrového NTT (New Technology Telescope), získat optická spektra 6 kandidátů, které nedávno identifikovali vědci z texaské University v Austinu.

Díky těmto pozorováním, astronomové objevili svéráznou dvojici objektů o hmotnostech přibližně sedm a čtrnáct hmot Jupiteru, které nejspíše obíhají kolem sebe navzájem. Oba objekty mají hmotnost podobnou obřím extra solárním planetám, ale při tom neobíhají kolem žádné hvězdy a zdá se, že krouží pouze kolem sebe navzájem. Existence takového dvojitého systému budí velmi silné rozpaky z hlediska teorie formování volně se vyskytujících objektů s hmotami podobnými planetám.

Jayawardhana s Ivanovem oznámili svůj objev 3.srpna v Science Express, online publikační službě časopisu Science.

"Je to opravdu pozoruhodný pár dvojčat, každé z nich má pod jedno procento hmoty našeho Slunce," píše Jayawardhana. "Již jen jejich pouhá existence je překvapením a jejich původ a osud jsou pořádně velkou záhadou."

Zhruba polovina ze všech hvězd podobných Slunci se vyskytuje v párech, stejně jako šestina hnědých trpaslíků, 'neúspěšných hvězd', které mají méně než 75 hmot Jupiteru a nejsou tak schopné v sobě zažehnout jadernou syntézu. Během uplynulých pěti let však astronomové identifikovali v blízkých oblastech vznikajících hvězd, také několik tuctů dokonce ještě menších nehvězdných objektů (planemos), které se samostatně pohybují prostorem.

Planemos tak znovu vyvolávají nepořádek v astronomických definicích. Jde o hvězdy nebo planety? To, že nejsou svázány s žádnou jinou hvězdou, mluví pro to, aby byly zařazeny mezi hvězdy. Ovšem fyzikálně, tedy hmotností, energetickou bilancí atp., patří zase spíše mezi planety a jejich případné oběžnice by se tedy měly nazývat měsíce. Pokud by v naší soustavě neexistovalo Slunce, mohl by být Jupiter typické planemo. Dokonce by v době svého vzniku musel mít už dříve kolem takových objektů nalezený prachový disk, z něhož by se později zformovaly velké galileovské měsíce.

Nový pár planemo, Oph 162225 - 240515, nebo zkráceně Oph1622, je ale prvním, u kterého bylo zjištěno, že je dvojitý.

Výzkumníci objevili kandidáta na společníka v optickém obrazu pořízeném 3.5 m dalekohledem NTT v La Silla v Chile. Rozhodli se proto získat optické spektrum a infračervené obrazy také párem 8,2 m dalekohledů observatoře VLT v Paranal, rovněž v Chile, aby se ujistili, že to je opravdu společník, namísto náhodného zobrazení objektu v popředí nebo v pozadí stejného zorného paprsku. Tato následují pozorování skutečně potvrdila, že oba objekty jsou mladé, nacházejí se ve stejné vzdálenosti a jsou příliš chladné na to, aby byly hvězdami. To vše naznačuje, že oba objekty jsou fyzicky sdruženy.

Porovnáním s nejpoužívanějšími teoretickými modely, Jayawardhana s Ivanovem odhadují, že společník má hmotnost asi sedmkrát větší než Jupiter, zatímco hmotnější objekt je asi dvojnásobný, se čtrnácti hmotami Jupiteru. Jde o velmi mladý pár, sotva milion let starých objektů, které jsou od sebe vzdáleny asi šesti násobek vzdálenosti mezi Sluncem a Plutem, nacházející se asi 400 světelných let daleko, v oblasti souhvězdí Ophiuchus, kde vznikají nové hvězdy.

Předpokládá se, že planety vznikají v disku plynu a prachu, který obklopuje hvězdy, hnědé trpaslíky a dokonce i některé volně se pohybující objekty s hmotnostmi planet (např. ESO PR 19/06). Je ale pravděpodobné, že i tato planemo dvojčata vznikla současně ze smršťujícího se plynového mraku, který se fragmentoval jako miniatura dvojitého hvězdného systému," řekl Jayawardhana. "Pokoušíme se vyhnout pokušení nazývat tento pár 'dvojitou planetou', protože pravděpodobně nevznikl způsobem, kterým vznikly planety naší sluneční soustavy," dodal Ivanov.

Oph1622B je jen druhým nebo třetím přímo zobrazeným společníkem s hmotností planety, který byl potvrzen spektroskopicky a prvním, který má sám hmotnost jako planeta.  Ba co víc, jeho existence představuje výzvu populárnímu teoretickému scénáři, ve kterém se naznačuje, že hnědí trpaslíci a volně se vyskytující objekty planetární hmotnosti jsou hvězdná embrya vyhozená z vícenásobných proto-hvězdných systémů. Protože však jsou oba objekty v Oph1622 od sebe velmi vzdálené a jen slabě navzájem gravitačně svázané, pak by takové chaotické narození určitě nepřežily.

"Nedávné objevy odhalily úžasnou rozmanitost světů mimo naši sluneční soustavu. Nicméně pár Oph1622 je jedním z nejzáhadnějších, jestliže ne výjimečný," řekl Jayawardhana. A Ivanov k tomu dodává. "Teď budeme zvědaví na to, zda se nezjistí, jestli jsou takové páry běžné nebo vzácné. Odpověď na tuto otázku by mohla vysvětlit, jak takové volně se vyskytující objekty o hmotnosti planet vlastně vznikly."

Podle: ESO PR 29/06

 3. srpna 2006

Raketoplán Atlantis se přemístil na startovací rampu

Raketoplán Atlantis byl včera, ve středu 2.srpna odpoledne, pomocí obrovského pásového přepravníku přemístěn z montážní budovy na startovací rampu NASA Kennedy Space Center na Floridě.

Přeprava raketoplánů proběhla o dva dny později, než bylo původně plánováno, z důvodu špatného počasí. Přeprava raketoplánu na vzdálenost šest a tři čtvrtě kilometru mezi budovou VAB a startovací rampou a jeho umístění do startovacího zařízení trvalo celkem 7 hodin a 49 minut. Nejvyšší rychlost pásového dopravníku při tom dosáhla až 1,6 kilometru za hodinu.

Na startovací rampě podstoupí raketoplán závěrečné testy před startem, naložení nákladu a zátěžový test pomocných zdrojů elektrické energie, aby byla zajištěna jejich řádná funkce. Po dokončení testování bude okolo raketoplánu umístěna otáčivá pomocná konstrukce, která jej bude až do startu chránit.

Nejvýhodnější startovací okno pro současný let k Mezinárodní kosmické stanici (ISS) se otevírá v neděli 27. srpna 2006 a každý den trvá zhruba 10 minut. Pokud by ale Atlantis neodstartoval do 7. září, jeho vypuštění by muselo být odloženo na neurčito, protože by se u ISS setkal s letem Sojuzu, který je naplánován uprostřed září. Mise označovaná jako STS-115, bude po poprvé delší době opět sloužit významnějšímu rozšíření stanice, ke kterému došlo naposledy v prosinci 2002.  Instalovat by měla integrovaný modul P3/P4 se dvěma velkými slunečními bateriemi, které by po dokončení měly poskytovat stanici až jednu čtvrtinu celkového množství elektrické energie.

Velitelem posádky příštího letu  STS-115 je Brent W. Jett Jr., pilotem letu je Christopher J. Ferguson, specialisty mise jsou Heidemarie M. Stefanyshyn-Piper, Joseph R. Tanner, Daniel C. Burbank a Steven G. MacLean, který representuje Kanadskou kosmickou agenturu.

Podle: NASA


Archiv vědeckých dat mise Huygens zpřístupněn veřejnosti

Kosmická sonda Evropské kosmické agentury Huygens úspěšně sestoupila na povrch Titanu, největšího měsíce planety Saturn, 14.ledna 2005. Odhalila nám nová a zcela mimořádný svět. Jedinečná data získaná šesti experimenty umístěnými na palubě sondy jsou nyní archivovaná v ESA Planetary Science Archive (PSA). Kopie archivované skupiny dat je dostupná také v NASA Planetary Data system (PDS) .

Přístup k archivu dat byl včera, 2.srpna 2006, otevřen širokému vědeckému společenství. "Zpřístupnění archivu vědeckých dat sondy reprezentuje významný milník mise Huygens," řekl Jean - Pierre Lebreton, vědecký pracovník projektu. Datový archiv zahrnuje nejen samotná data, ale také kalibrační informace a dokumentaci nezbytnou k jejich porozumění, zpracování a provedení vědeckých rozborů. Úplný archiv, obsahující všechna data která jsou k dispozici vědcům, je také přístupný běžné veřejnosti ke stahování.

"Tento významný počin je výsledkem velkého úsilí, které mu věnovali během posledních tří let všechny Huygensovy týmy, vědci a inženýry, jak z Evropy, tak i ze Spojených států," podtrhl zveřejnění archivu Olivier Witasse, planetární vědec ESA.

V současné době je možné znovu získat data z následujících nástrojů: ACP (Sběrač aerosolů a Pyrolyser), GCMS (Plynový chromatograf a hmotnostní spektrometr), DWE (Dopplerův větrný experiment) a HASI (Huygens atmosférický strukturovaný přístroj). K přístrojům jsou také dostupná jejich technická data.

Data z dalších přístrojů a experimentů, tedy z DISR (sestupový zobrazovač a spektrální radiometr) a SSP (povrchový vědecký balík), společně s oficiální vstupní a sestupovou dráhou sondy Huygens, budou podle očekávání uvolněna v září nebo říjnu letošního roku.

"Těšíme se na jakoukoliv odezvu související těmito vysoce kvalitními daty," uzavírá Lyle Huber, z NASA PDS Atmospheres Node.

Data jsou přístupná z http://rssd.esa.int/psa  nebo http://atmos.nmsu.edu. Dotazy a zjištění vztahující se k uvolněnému archivu lze uplatnit na adrese psahelp@rssd.esa.int 

Podle: Evropská vesmírná agentura

 2. srpna 2006

Jupiterovy rudé skvrny infračerveně

Tým astronomů z Kalifornské univerzity (UC) v Berkeley a observatoře W.M.Keck na Havaji pořídil koncem července nové infračervené snímky o vysokém rozlišení obou rudých skvrn na Jupiteru.

Snímek, který ukazuje také Jupiterův měsíc Io, byl pořízen 21.června dalekohledem Keck II z vrcholu Mauna Kea, za použití adaptivní optiky zlepšující kvalitu obrazu tohoto 10 m dalekohledu. (zvětšit)

Jupiterovy skvrny astronomy zajímají,  protože mladší z obou rudých skvrn vznikla sloučením tří menších bílých skvrn jen nedávno, mezi roky 1998 až 2000, a teprve v prosinci 2005 zčervenala.  Zatímco nová, mladá skvrna má průměr asi o velikosti naší Země, známější a starší Velká rudá skvrna je téměř dvakrát tak velká a obíhá okolo planety už nejméně 342 roků.

Snímky pořízené kamerou druhé generace Near Infrared Camera 2 (NIRC2), která je umístěna na dalekohledu Keck II ukazují, že obě skvrny, pokud jsou pozorovány v optickém rozsahu spektra, mají přibližně stejnou červeno hnědou barvu. Tento pohled se ale značně liší při pozorování na infračervených vlnových délkách. Když si astronomové prohlíželi planetu skrz úzkopásmový filtr se středem na blízké infračervené vlnové délce 1,58 mikronu, pak se jim mladší ze skvrn, která byla označována, dříve než zčervenala, jako Oval BA, jevila mnohem tmavější. To by mohlo znamenat, že vrchol tohoto cyklonu může být níže, než je tomu u Velké rudé skvrny. S větší vrstvou atmosféry nad vrcholem bouře totiž pohltí molekuly metanu více infračerveného světla.

"Rudá skvrna Junior není buď tak vysoko, jako Velká rudá skvrna nebo neodráží tak dobře světlo, kvůli své hustotě," řekl vedoucí týmu astronomů Imke de Pater, profesor astronomie na UC v Berkeley. "Tyto snímky kladou určitá omezení pro výšku Rudé skvrny Juniora."

Velká rudá skvrna ční asi 8 kilometrů nad okolní mračnou pokrývku. Skutečnost, že mladší skvrna zčervenala může také signalizovat, že její rychle kroužící oblačnost roste do výšky, ačkoli zřejmě ještě ne tak vysoko, jako je tomu u jejího většího a staršího společníka, nebo jsou její mraky tenčí.

Proč jsou tyto skvrny červené, to je předmětem velké diskuse. Někteří lidé si myslí, že větry ve Velké rudé skvrně, které mohou dosahovat rychlosti přes 640 kilometrů za hodinu, vynáší vzhůru materiál z hlubších vrstev planetární atmosféry. Ten pak, když je vystaven ultrafialovému světlu, zčervená. Jedním z kandidátů na takovou reakci je plyn fosfin (PH3), který už byl na Jupiteru objeven. Ultrafialové světlo by u něj mohlo působit jako katalyzátor při jeho jeho změně na červený fosfor P4 tak, jak to popisuje jedna z nejrozšířenějších teorií. Další, komplikovanější, teorie říkají, že fosfin reaguje v atmosféře s chemikáliemi jako je metan nebo čpavek a tvoří s nimi složité kyseliny jako metylfosfan CH3PH2 nebo fosfaethyn (HCP).

Nedávné studie také navrhují, že červená barva může být způsobena i sirnou alotropií, což je vlastnost některých prvků (v tomto případě síry) vyskytovat se ve dvou nebo i více strukturně odlišných modifikacích, zde v různém molekulovém uspořádání čisté síry S3- S20. Nová práce vyslovuje hypotézu, že částečky hydrosulfidu amonného (NH4SH) vynášené ve Velké rudé skvrně vzhůru jsou rozkládány ultrafialovým světlem a následné chemické reakce nakonec vedou ke vzniku dlouhých řetězců sirných alotropií, které mohou mít žlutou až červenou barvu.

"Porota ještě nerozhodla o tom, jaké procesy přesně vedou k červenému zbarvení Velké rudé skvrny i skvrny Oval BA," píše de Pater v srpnovém vydání časopisu Sky & Telescope.

Christopher Go, amatérský astronom, který si jako první povšiml změny ve zbarvení Rudé skvrny Juniora, se připojil k de Paterovu týmu na začátku tohoto roku. Poznamenal, že během blízkého setkání obou skvrn, byla Rudá skvrna Junior mírně zmáčknuta a natažena ve směru svého pohybu. Stejná věc se stala už v roce 2002 a 2004, když se Velká rudá skvrna a Rudá skvrna Junior navzájem míjeli, ačkoli tehdy byl Junior ještě bílý.

Velká rudá skvrna se otáčí západním směrem (proti směru hodinových ručiček), oproti východní rotaci planety. Protože střídavé pruhy oblačnosti na povrchu Jupiterovy atmosféry se pohybují v opačném směru, sousední Rudá skvrna Junior se pohybuje na východ. Planeta se otočí okolo osy jednou za 10 hodin.

Další z de Paterových kolegů, profesor strojírenství na UC v Berkeley, Philip Marcus, předpovídal už před několika lety, že Jupiterovo klima se mění. Tuto úvahu založil na vymizení některých bouří nebo skvrn uvnitř skupin. Promíchávání atmosféry těmito cyklony udržuje teplotu stejnou po celé planetě a on argumentoval tím, že ztráta  promíchávání atmosféry způsobí, že rovník se ohřeje a póly naopak ochladí.

Začátkem tohoto roku, 16.dubna 2006, de Pater a jeho tým pořídili snímky planety v blízké infračervené, ultrafialové a viditelné oblasti spektra pomocí Hubbleova kosmického teleskopu, aby se blíže podívali na obě rudé skvrny. Červencová pozorování dalekohledem Keck II byla doplňující studií, pokoušející se změřit rychlost větrů ve skvrnách. Nicméně Jupiterovým jasem popletený systém adaptivní optiky, připravil astronomy o část dobrých záběrů, než byla referenční hvězda umístěna optimálně vzhledem k Jupiteru.

"Bylo to pravděpodobně nejnáročnější pozorování, které kdy systém adaptivní optiky dalekohledu Keck II vykonal," řekl de Pater, odkazujíc se na použití slabé laserové referenční hvězdy hned vedle objektu tak jasného jako Jupiter.  Adaptivní optika může korigovat chvění objektu způsobené tepelným pohybem v atmosféře, ale aby to udělala dobře, musí být pozorovaný cíl blízko dalšího jasného objektu, který slouží jako referenční hvězda. Proto byl pro některé ze snímků použit jako referenční hvězda také Jupiterův měsíc Io. Když se ale Io dostal příliš blízko planetě, musela jej zastoupit laserem vytvořená umělá referenční hvězda poblíž Jupiteru.

"Byl to náš první pokus o použití laseru ke získání adaptivní optikou korigovaných obrazů Jupiterova povrchu,"  řekl Dr. Al Conrad, pomocný astronom na Keckově observatoři.  "Technika vypadá slibně a pokud ji dopilujeme, poskytne nám mnohem více příležitostí jak sledovat tento fascinující, neustále se měnící objekt."

Tým také pořídil detailní záběr obou skvrn přes úzkopásmový filtr vystředěný na 5 mikronech, který mapuje tepelné záření prostupující z hloubky oblačné vrstvy. Obě skvrny se jeho prostřednictvím jeví jako tmavé, protože mraky úplně blokují teplo pocházející z nižších vrstev, ačkoli úzké oblasti kolem skvrn, které jsou mraků zbaveny, vykazují teplo unikající jimi ven do okolního prostoru.

"Tyto snímky na 5 mikronech odhalují detaily v neprůhledných mracích, které nejsou na jiných vlnových délkách pozorovatelné a pomáhají nám tak rozpoznat vertikální strukturu skvrn," přidává člen týmu z UC v Berkeley Michael Wong.  " Hladký a úzký oblouk viditelný na jihu každé ze skvrn vzniká pravděpodobně interakcí mezi skvrnami a vysokorychlostními větry, které se kolem nich ohýbají." 

Observatoř W. M. Keck provozuje dvojici 10 metrových dalekohledů umístěných na vrcholu Mauna Kea, na Havajských ostrovech. Řízena je Kalifornskou společností pro výzkum v astronomii, neziskovou společností v jejíž správní radě zasedají představitelé Caltech, Kalifornské university a NASA.

Na obrázku:

Vlevo - složený snímek Jupiteru a jeho měsíce Io, pořízený v blízké infračervené oblasti a zpracovaný ve falešných barvách, pořízený 20. července Havajského času  (21.července UT) dalekohledem Keck II s adaptivní optikou.

Podkladové snímky byly pořízeny přes úzkopásmové filtry se středem na 1,29 a 1,58 mikronu (znázorněno zlatavou barvou), které ukazují sluneční světlo odražené od horních vrstev Jupiterovy oblačnosti, tedy stejné mraky, které jsou pozorovatelné ve viditelném světle. Snímek pořízený úzkopásmovým filtrem  se středem na 1,65 mikronu (znázorněno modrou barvou) ukazuje sluneční světlo, které se odráží od mlhy těsně nad  těmito mraky. Obraz byl zaostřen pomocí programu RegiStax.  Skutečnost, že měsíc Io vypadá v modré barvě větší než v dalších barvách je pozůstatkem zpracování obrazu, protože Jupiter je v metanové skupině (filtr 1,65 mikronu) mnohem méně jasný. Proto musel být u této barvy zvýšen celkový jas obrazu oproti dalším barvám a to zvýšilo velikost obrazu měsíce Io.

Planeta Jupiter má průměr 143.000 km. Velká rudá skvrna má průměr asi dvakrát větší než je průměr Země, zatímco Rudá skvrna Junior (Oval BA) má průměr téměř stejný jako Země. Rozlišení snímku je 0,1 arcsec, nebo přibližně 370 kilometrů na pixel.  Systém adaptivní optiky používal jako referenční hvězdu měsíc Io. Io samotný je vpravo nahoře v zelené, červené a modré barvě odpovídající použitým filtrům 1,29, 1,58 a 1,65 mikronu. Pohyb měsíce vzhledem k Jupiteru během pozorovací sekvence je na snímku zřetelně viditelný posunutím obrazu v jednotlivých barvách. 

Rudá skvrna Junior, která je pod Velkou rudou skvrnou, není tak jasná, protože její mraky jsou méně husté a tak odráží méně světla, nebo proto, že vrchol jejích mraků není tak vysoko, jako u větší ze skvrn. Červeně orámovaná oblast ukazuje přibližnou velikost snímků pořízených prostřednictvím filtru se středem na  5 mikronech, které jsou složeny na pravé straně obrázku.

Detail obou rudých skvrn přes 5 mikronový filtr,  dává pohled na tepelné záření pocházející z hlubších vrstev mraků. Obě skvrny se jeví tmavé, protože mraky úplně blokují teplo  vycházející z nižších vrstev. Úzké a světlé oblasti kolem skvrn, které jsou zbaveny mraků, ukazují na prostup tepla do prostoru.

Podle: Keck Observatory

 1. srpna 2006

Vnější část sluneční soustavy je mnohem rušnější než se předpokládalo

Australští výzkumníci tvrdí, že našli první důkaz o tom, že vnější a zamrzlá oblast naší sluneční soustavy by mohla být mnohem více zaplněna nejrůznějšími objekty, než si nyní myslíme.

Astronomové se pokusili získat nový obraz regionu, známého jako Kuiperův pás, protože věří, že obsahuje materiál zbylý po vzniku naší sluneční soustavy a tak by mohl vypovídat o tom, jak vznikaly planety.

Zatím bylo v Kuiperově pásu objeveno asi 1000 velkých objektů, včetně Pluta nebo nedávno objevené Xeny.

Ovšem menší objekty se vyhýbají svému odhalení díky vzdálenosti, která přesahuje 15 miliard kilometrů od Slunce. Ta je dělá neviditelnými dokonce i pro takový přístroj jakým je Hubbleův kosmický dalekohled.

Teď ale australský tým z Univerzity Nového Jižního Walesu (UNSW) a Anglo-Australské observatoře (AAO) použil technologii optických vláken, aby poprvé v Kuiperově pásu zjistil i malé objekty.

Principem je zjišťování velmi krátkých zákrytů hvězd těmito objekty. Jde skutečně o pouhé mrknutí hvězdy trvající zlomek vteřiny nebo jen o pouhé krátkodobé ztmavnutí, které nastane, když nějaký objekt Kuiperova pásu projde před hvězdou nebo ji zacloní.

George Georgevits student na UNSW představil svůj výzkum na nedávném wokshopu s mezinárodními experty na Kuiperův pás, který se konal v Itálii.

Jeho kolega, mimořádný profesor na UNSW Michael Ashley říká, že jejich pozorování nabízejí první důkazy o tom, že Kuiperův pás obsahuje mnohem více pozůstatků mladé sluneční soustavy než se zatím odhadovalo.

"V podstatě naše pozorování ukázalo, že je zde mnohem více, možná pět nebo desetkrát tolik, menších objektů než předpovídá teorie," shrnuje objev Ashley.

Ashley říká, že Georgevits a další spoluautor výzkumu, Dr. Will Saunders z AAO, našli důkazy o mnoha objektech o rozměru mezi 300 metry až jednoho kilometru pomocí přístroje 6DF umístěného na Schmidtově dalekohledu v Siding Spring.

Přístroj 6DF, který užívá vláknová optiku, sledoval současně 100 hvězd po dobu více než dvou týdnů a vytvořil tak pozorovací ekvivalent 7.000 pozorovacích hodin nebo tří let pozorování jedné hvězdy každou noc.

"Máme k dispozici 100 vláken, které je každé umístěno na jednu hvězdu. Výstup všech vláken je pak přiveden na vysokorychlostní kameru," přibližuje princip pozorování Ashley.

Ashley říká, že zatím se uvažovalo o tom, že v Kuiperově pásu je asi 100 miliard objektů, ale jejich poslední pozorování naznačují, že toto číslo by mohlo reprezentovat jen zlomek toho co se v něm nalézá.

"Pozorovali jsme přinejmenším 100 úplných zákrytů a jak hledáme menší, méně významné události, můžeme se dostat až k číslu více než 1000," říká Ashley.

Komunita astronomů zabývající se Kuiperovým pásem přijala tyto zprávy s určitým skepticismem. Někteří z kritiků říkají také, že zdánlivé ztlumení svitu hvězd může být dáno efekty v probíhajícími v zemské atmosféře.

Ashley ale tvrdí, že se vědci usilovali vyloučit další možné příčiny poklesu jasu hvězd a to včetně hmyzu v dalekohledu.

Podle:
abc.net.au