Úspěšný konec mise Stardust

Přistávací kapsle přinášející na Zemi první vzorky prachu komety sestoupila dnes ráno před svítáním místního času úspěšně do pouště v Utahu.

"Je to absolutně fantastický konec celé mise," řekl po přistání Carlton Allen z NASA Johnson Space Center. Je to poprvé v historii, co se kosmické plavidlo z kosmického prostoru vrátilo zpět se vzorky materiálu pocházejícího z komety. Většina přinesených zrnek prachu je sice tak malá, že je pro jejich studování bude potřebný mikroskop, ale představují původní materiál zbylý po vzniku sluneční soustavy. 

Kosmická sonda Stardust uvolnila přistávací kapsli ve tvaru badmintonového míčku několik hodin před přistáním ve vzdálenosti asi 110 tisíc kilometrů od Země, a sama zůstala na oběžné dráze kolem Slunce.

Volným pádem se kapsle řítila směrem k Zemi, kde vnikla do atmosféry rychlostí okolo 46.000 km/h a tím zároveň vytvořila rekord v rychlosti návratu kosmické sondy. Pak asi jednu minutu zakoušela teplotu ochranného tepelného štítu dosahující až 4.900°C. O něco později pak vypustila malý brzdící padák, aby po dostatečném zpomalení vypustila druhý, větší padák na kterém sestoupila až na povrch pouště.

Po přistání ji měla vyzvednout posádka vrtulníku a přenést ji do čisté místnosti na letecké vojenské základně. teprve pak bude po několika dnech dopravena letecky do laboratoří Johnson Space Center v Houstonu na analýzu.

Skončila tak letová fáze projektu Stardust, řízeného Laboratoří tryskového pohonu NASA (JPL). Prozatím stále mise Stardust něco okolo 212 milionů dolarů, ale tato částka nejspíše ještě poroste, protože vlastní sonda je v mimořádně dobrém stavu a je schopná plnit další úkoly ještě několik let. Možná tedy o Stardustu ještě uslyšíme.

Je Einsteinova kosmologická konstanta skutečně konstantní?

Vědci vědí jen velmi málo o záhadné síle, které říkáme "temná energie" a která, jak se zdá, urychluje rozpínání vesmíru. Ovšem, jak tvrdí mimořádný profesor fyziky a astronomie na Luisianské státní univerzitě (LSU) Bradley Schaefer, jednu věc víme o temné energii nejspíše najisto. Víme, že není stálá a mění se v průběhu času. To je názor, který je výzvou Einsteinově představě neměnné síly "kosmologické konstanty".

Schaefer  o tomto zjištění  diskutoval s kolegy 11.ledna 2006 na 207. zasedání Americké astronomické společnosti ve Washingtonu, D.C.

Schaeferův výzkum je založen na analýze 52 vzdálených explozí gama paprsků, které, jak říká, mohou posloužit coby  ukazatele vzdálenosti při měření rozměrů vesmíru. Dříve k takovému měření astronomové používali supernovy, které sloužily jako jakési standardní svíčky pro měření rychlostí rozpínání. Výbuchy gama paprsků však přichází z mnohem větších dálek než viditelné supernovy a mohou tak posloužit i ke studiu velmi vzdáleného a tedy i mladého vesmíru.

"Nejvzdálenější výbuchy gama paprsků se jeví jako jasnější než by měly, pokud by se temná energie s časem neměnila," řekl Schaefer. "Zdá se, že rozpínání mladého vesmíru bylo pomalejší než předpovídal Einstein."

Nejde jen o rozšiřování vesmíru, ale i o jeho rychlost, která se momentálně zvyšuje, namísto toho, aby se snižovala. Byl to neočekávaný a zásadní objev roku 1999. Nezávislé týmy došly k tomuto objevu pozorováním jistého druhu výbuchů hvězd, supernov typu Ia. Ty, když explodují, vyzáří známé množství energie, stejně jako žárovka s uvedeným výkonem ve wattech. Tak je lze použít pro měření vzdáleností ve vesmíru.

Výbuchy gama paprsků, které obvykle trvají jen asi 10 sekund, pocházejí z explozí velmi masivních hvězd a jsou asi tisíckrát jasnější než supernovy typu Ia. S tak vysokou svítivostí jsou viditelné přes většinu vesmíru a mohou tedy posloužit pro kosmologická měření. Detekovány jsou družicemi jako SWIFT nebo HETE (High Energy Transfer Explorer).

Neocenitelným nástrojem měření vesmíru je Hubbleův diagram. Ten byl zkonstruován po té, co Edwin Hubble v roce 1920 objevil, že vesmír se rozpíná. Toto schéma je obrazec, který srovnává vzdálenost předmětu s jeho rudým posuvem. Větší vzdálenost při tom znamená větší rudý posuv. Tvar diagramu odráží expanzivní historii vesmíru.

Astronomové pozorující v roce 1999 supernovy s rudým posuvem 1, neboli objekty vzdálené asi 7,7 miliard světelných roků zjistili, že tyto supernovy byly méně jasné, než by měly být. To znamenalo jediné a to, že vesmír se rozpíná stále rychleji a tak jsou tyto supernovy od nás dále než by měly být.

Schaeferem sestavený Hubbleův diagram (vlevo) obsahuje 52 výbuchů gamu paprsků, z nichž 21 má rudý posuv větší než nejvzdálenější známé supernovy typu Ia, tedy více než 1,7 nebo jinak, světlo z nich k nám cestovalo nejméně 9,8 miliard roků. Nejvzdálenější výbuch gama paprsků má rudý posuv 6,29, neboli byl od nás vzdálen 12,8 miliard světelných roků.

Možné odmítnutí kosmologické konstanty (vpravo) vychází z průniku dat odvozených z pozorování supernov typu Ia (žlutá oblast) a výsledku podle výbuchů gama paprsků (modrá oblast).  Zelená oblast pak reprezentuje průnik a nejpravděpodobnější výsledek. Kosmologická konstanta (červená hvězdička) je zcela mimo tyto oblasti a zdá se tak být popřena.

Ačkoliv jsou výbuchy gama paprsků jasnější a mnohem vzdálenější než supernovy typu Ia, jimi skutečně vyzářená energie se velmi mění. Ještě, že výkon každého výbuchu může být stanoven s dostatečnou přesností měřením některé z pěti specifických vlastností. Jde o spektrální interval (zpoždění mezi "modřejší" a "červenější" částí světlo), proměnlivost ("spikiness") změn jasu; energii nejjasnějšího fotonu (analogie barevnosti); čas od kdy začíná významně slábnout dosvit výbuchu; a to, jak výbuch rychle zjasní.

"Při podobném úkolu lidé obvykle vždy posuzují vzdálenost od světel podle toho jak jsou jasné," řekl Schaefer. "Abychom to ale mohli skutečně určit, musíme znát výkon zdroje záření, který může být ovlivněn mnoha okolnostmi. Například řidič, který v noci uvidí pár světel na cestě vpřed sebou usoudí, že to jsou světlomety blížícího se auta a díky znalosti jejich svítivosti automaticky odhadne vzdálenost auta. Nebo když jste minulý měsíc uviděli blikající červené světlo vánočního stromečku skrz okno nějakého domu, pohotově jste si utvořili představu o vzdálenosti k tomuto vánočnímu stromku podle toho, jak jasné se vám ono světlo zdálo."

V případě výbuchů gama paprsků, vám kterákoliv z pěti vlastností dá nezávislou informaci o síle výbuchu a teprve pak můžete odhadnout vzdálenost.  Některé z výbuchů mají jedinou měřitelnou vlastnost, zatímco jiné mají měřitelných všech pět. Celkem tedy Schaefer použil u 52 výbuchů gama paprsků až 172 určení vzdálenosti .

Když byly vzdálenosti a rudé posuvy zaneseny do Hubbleova diagramu, tvar křivky odhalil expanzivní historii vesmíru až do doby před 12,8 miliardami let. Schaeferova analýza ukazuje, že se Hubbleův diagram se se zvyšující se vzdáleností významně ohýbá dolů, ve srovnání s předpovědí založené na kosmologické konstantě. To naznačuje, že vesmír nemusí nutně být ovládán kosmologickou konstantou. Temná energie se mění v čase trvání vesmíru. V mladém vesmíru bylo rozpínání pomalejší než se očekávalo.

Výbuchy paprsků gama se pro konstrukci Hubbleova diagramu používají od roku 2003.
Nový výsledek byl zpřesněn použitím desetinásobku měření vzdáleností než bylo použito v předchozí práci. Navíc pocházejí tato měření vzdálenosti z různých nezávislých indikátorů pro každý z výbuchů.

Shoda s kosmologickou konstantou je 97 procent. Existuje tedy malá šance, že zbylá tři procenta jsou běžným rozptylem dat, který by mohl vést k neoprávněnému odmítnutí kosmologické konstanty. Tento výsledek tedy bude nutné dále intenzivně zkoumat a zpřesňovat.  A jako vždy, konečné zamítnutí kosmologické konstanty bude muset počkat na ověření jinými metodami.

Schaefer dodal, že jeho analýza reprezentuje nespočetné hodiny u stovek pracovníků, kteří staví a provozují  detektory výbuchů paprsků gama na družicích, stejně jako čas mnoha pozorovatelů u dalekohledů po celém světě. Zhruba jedna třetina výbuchů byla objevena družicí SWIFT, druhá třetina družicí HETE a zbytek čtyřmi dalšími družicemi.

"V období příštích dvou let, by SWIFT měl objevit asi 50 dalších výbuchů, které lze umístit do Hubbleova diagramu," řekl Neil Gehrels, hlavní vyšetřovatel SWIFT v Goddard Space Flight Center v Greenbelt v Marylandu.  "To zdvojnásobí současné množství použitých dat a poskytne test Schaeferova fascinující výsledku."

Čísla, diagramy a další informace jsou dostupné na http://www.phys.lsu.edu/GRBHD/ 

Lovci planet našli mnohem rychlejší metody objevování vzdálených planet

Astronomové objevili planetu obíhající okolo velmi mladé hvězdy vzdálené jen asi 100 světelných roků a to jen relativně malým, veřejně přístupným dalekohledem posíleným novým přístrojem na zjišťování planet.

Výsledek naznačuje, že astronomové našli cestu jak dramaticky urychlit hledání nových planet mimo naší sluneční soustavu.

"Za posledních dvacet let astronomové prohledali okolí asi 3.000 hvězd, zda u nich nejsou nové planety," řekl Jian Ge, profesor astronomie na Floridské univerzitě. "Náš úspěch s tímto novým přístrojem ukazuje, že budeme brzy schopní prohledávat hvězdy mnohem rychleji a levněji, možná až několik set tisíc hvězd v průběhu dalších dvou dekád."

Ge a jeho týmoví kolegové z Floridské university, Státní university Tennesse, Institutu astrofyziky na Kanárských ostrovech, Pensylvánské státní universitě a Texaské univerzitě představili své objevy ve středu 11.ledna na zasedání Americké astronomické společnosti ve Washingtonu, D.C.

Jejich práce je důležitá také kvůli tomu, co vlastně astronomové našli – planetu, přinejmenším o polovinu méně hmotnou než Jupiter, obíhající okolo hvězdy staré jen 600 milionů let. Při tomto stáří tedy jde o hvězdu velmi mladou i ve srovnání třeba s 5 miliardami let Slunce.

"Je to jedna z nejmladších hvězd, u které kdy byl identifikován planetární společník," řekl Ge. Možná ještě významnější je ale jejich práce díky přístroji použitému pro nalezení planety.

Planety mimo naší sluneční soustavu jsou typicky přezářeny světlem jejich mateřských hvězd. To je činí velmi obtížně sledovatelnými. V roce 1990, začali ale astronomové používat měřící techniky Dopplerovských radiálních rychlostí, kterou se planeta zjistí pozorováním "kolébání se" hvězdy, které je vyvoláno gravitačním působením obíhající planety.

Tato technika odhalila velkou většinu dnešních asi 160 potvrzených extrasolárních planet tím, že se hledaly drobné Dopplerovy posuny. Srdcem takové metody je obvykle spektrograf, který je ale zároveň jejím problematickým místem. "Závažným problémem spektrografů je, že jsou schopny využít jen malé procento fotonů z cílového světelného zdroje, což znamená, že jsou užitečné při pátrání po vzdálených planetách jen pokud jsou namontovány na relativně velkých dalekohledech," řekl Ge.

Novým astronomickým přístrojem na tomto poli je tak zvaný Exoplanet Tracker (ET), který odstraňuje problém nedostatečného využití světla tak, že pracuje na principu interferometru, tedy jako zařízení které může učinit měření radiálních rychlostí ještě přesnějším. Testy pak ukazují, že interferometr může zachytit až 20 procent dostupných fotonů. To z něj dělá přístroj daleko výkonnější, který otvírá cestu pro hledání vzdálených planet i menšími dalekohledy.

Při vývojové ceně asi 200.000 USD je interferometrem vybavený ET také daleko levnější než porovnatelné spektrografy, které mohou stát i více než milion USD. Navíc je jen asi 120 cm dlouhý a 60 cm široký s váhou jen asi necelých 80 kg. Je tedy i lehčí a menší. Přístroj je založen na konceptu poprvé navrženém už v roce 1997 Davidem Erskinem, fyzikem z Lawrence Livermore National Laboratory.

Astronomové použili Exoplanet Tracker na zvláštním, jen 90 cm Coude systému, součásti 2,1 m dalekohledu na observatoři Kitt Peak, blízko Tucsonu v Arizoně (na snímku).

Přístroje měřící radiální rychlosti, které jsou založeny na bázi spektrografu, mohou sledovat vždy jen jeden jediný objekt. Ale tým profesora Ge ukázal, že nový typ přístroje může pátrat po planetách kolem mnoha hvězd současně, což zvyšuje jeho využitelnost. Tým proto nyní pracuje na verzi schopné mapovat až 100 hvězd současně.

Nový Exoplanet Tracker se bude příští rok na jaře zkoušet v Novém Mexiku při hledání planet na 2,5 m dalekohledu se širokým zorným polem, který známe jako Sloan Digital Sky Survey. Nový přístroj je financován grantem 875.000 USD z nadace W.M. Kecka. Další, ještě mnohem ambicióznější a dlouhodobější průzkum je ve fázi plánování.

Dalekohled Kitt Peak Coude, kterým Ge a jeho kolegové objevili novou planetu, má 0,9 metrové zrcadlo na vysoké věži, které nasměruje přicházející světlo hvězd do pozorovací místnosti v základech pod větším, 2,1 metrovým dalekohledem. Standardní spektrograf pak vyplňuje skoro celou místnost, zatímco ET se jen krčil někde v rohu.

Nová planeta je nejvzdálenější, která kdy byla nalezený použitém Dopplerovských technik s dalekohledem o průměru zrcadla méně než 1 metr. Takových dalekohledů jsou po celém světe stovky, ve srovnání s jen hrstkou, které jsou většího než 2 až 3 metry.

"Tyto menší dalekohledy jsou relativně levné a relativně dostupné," komentoval situaci Ge. "Jejich pomocí můžeme tedy získat přístup k mnoha desítkám pozorovacích nocí."

Podle: news.ufl.edu

Jak jsme si vedli v roce 2005 si přečtěte v sekci   Zajímavosti z činnosti hvězdárny    a takto vypadala zazimovaná hvězdárna ve středu 11.1.2006 ve 13 hodin obrázek si zvětšete

Stardust se vrací domů

Kosmická kapsle se vzorky prachu nasbíraného v těsné blízkosti komety se chystá v neděli přistát v Utahské poušti. Bude tak završena její sedm let trvající mise, která vědcům dává naději získat další záchytné body k vysvětlení původu sluneční soustavy před 4,5 miliardami let.

Kosmická sonda Stardust překonala celkem téměř 4,7 miliardy kilometrů a dostala se až na půl cesty k Jupiteru aby před dvěma lety zachytila částečky prachu pocházejícího z komety Wild 2.

V neděli samotná sonda zůstane v kosmu a jen proletí kolem Země, ale asi 50 kilogramová návratová kapsle i se zachyceným kometárním prachem se oddělí a v noci přistane na základně amerického vojenského letectva v Utahu. Přistání se očekává v 3:12 místního času (11:12 naše času).

Pokud bude jasná noc bude průlet sondy atmosférou pozorovatelná díky rozžhavenému tepelnému plášti v severní Kalifornii, Oregonu a Nevadě.

Bude to poprvé od roku 1976, kdy přistála návratová část sondy Luna 24, co se na Zemi dostane pevný mimozemský materiál a vůbec poprvé, kdy tímto materiálem bude prach z komety.

Komety jsou považovány za zbytky z procesu formování planet a vědci věří, že prach přinesený sondou Stardust jim dá první příležitost studovat původní vzorky materiálů které vznikly před miliardami let.

"Dáváme dohromady stavebnici základních stavebních kamenů sluneční soustavy, která vznikla před 4,5 miliardami let," řekl Don Brownlee, profesor astronomie na University of Washington, který pracoval jako jako hlavní vyšetřovatel mise Stardust. "Věříme, že v částečkách kometárního prachu je uloženo hodně informací."

Největší částečky budou viditelné očima, řekl Brownlee, ačkoli nejvíce jich bude asi tak o velikosti desetiny tloušťky lidského vlasu. Byly zachyceny lapačem o velikosti tenisové rakety vyplněné velmi lehkou pevnou hmotou s názvem aerogel, pórovité substance, která obsahuje až 99,9% vzduchu.

Kosmická sonda proletěla ve vzdálenosti méně než 240 kilometrů od komety Wild 2 už před dvěma lety, 2.ledna 2004. Startovala však už před dalšími pěti roky, v úmoru 1999 z mysu Canaveral na Floridě.

Během sestupu do pouště, kapsle postupně vypustí dva padáky, ačkoli, jak sdělila NASA, v tomto případě jsou, na rozdíl od mise Genesis, připraveni i na možnost tvrdého přistání. Návratové pouzdro mise genesis, jak si dobře pamatujeme, v roce 2004 tvrdě narazila na povrch země, po té, co se neotevřely její padáky díky opačně zapojenému snímači zrychlení v ceně pár dolarů. NASA tak přišla o značnou část, i když ne o všechny, výsledky tříletého sběru iontů slunečního větru.

Ředitel projektu Stardust, Tom Duxbury, řekl, že po havárii sondy Genesis a tragédii raketoplánu Columbia, jeho tým strávil šest měsíců testy a hodnocením návrhu kosmického plavidla aby se ujistili, že v něm nejsou žádné chyby.

"Jsme zcela připravení na obě alternativy, ať už půjde všechno dokonale i kdyby měla sonda nějaké problémy," řekl Duxbury a dodal, že přistávací kapsle Stardust kapsle je menší a mnohem odolnější než kapsle Genesis, která měla být zachycena ještě ve vzduchu a vůbec se neměla dotknout Země.

U kapsle Stardustu se naopak s přistáním na povrchu počítá a její převoz na základnu zajistí podle počasí buď helikoptéry nebo pozemní vozidla. Vzorky pak budou dopraveny letecky do Johnson Space Center v Houstonu.

Vlastní mateřská loď mise Stardust je i po těsném průletu okolo komety ve velmi dobrém stavu a protože zůstává dále v kosmu i s dostatečnými zásobami paliva a energie,  může být použita v dalších misích pro studium planet, asteroidů nebo komet, řekl dále Duxbury.
 

Velký průzkum galaxií přinesl nové informace o vzniku hvězd

Nové výsledky velkého průzkumu galaxií prezentovali tento týden výzkumní pracovníci Kalifornské univerzity v Santa Cruz (UCSC)na zasedání Americkém astronomické společnosti (AAS) ve Washingtonu, D.C.

Tvrdí, že vznik hvězd je spíše hnán vpřed dostatečnou zásobou stavebních surovin, spíše než srážkami galaxií, která spustí náhlý výbuch vzniku hvězd. Hvězdy se podle nich tvoří, když se mraky plynu a prachu hroutí gravitačními silami a nové studie tak podporují spíše scénáře, ve kterých vyčerpání galaktických zásob plynu vede k postupnému poklesu vznikajících hvězd.

Výsledky představené tento týden vychází průzkumu tak zvaného Extended Groth Strip (na snímku), malého kousku oblohy, kde se nabízí čistý a jasný pohled na vzdálený vesmír. Umístění tohoto pozorovacího pole má střed na souřadnicích RA=14:19:12,4 a Dec=+52:43:42.0. Při průzkumu se kombinovala pozorování nejvýznamnějších pozemních i v kosmu umístěných dalekohledů v celém rozsahu spektra. Do průzkumu jsou mimo jiné, zapojeny třeba i přístroje W.M.Keck, Hubble, Spitzer, GALEX, Chandra, XMM, Canada-France-Hawaii Telescope a jiné.

Analýzou dat vzniklých z této velkolepé kombinace výkonných přístrojů byly odvozeny informace o hmotnosti galaxií a poměrech panujících při vzniku hvězd, stejně jako počty již vytvořených hvězd a to vše u více než 3.500 galaxií. Astronomové odvodili, že hmotnost galaxie je důležitým faktorem určujícím, jak rychle se v ní hvězdy tvoří a jak se vznik hvězd vyvíjí v průběhu času, řekl Kai Gerhard Noeske (1973), který je momentálně postgraduálním výzkumným pracovníkem tohoto projektu na Lickovy observatoře Kalifornské univerzity v Santa Cruz.

Máme snímky na kterých se ve hmotných galaxiích velmi brzy a rychle tvoří hvězdy, zatímco u menších galaxií trvá jejich vznik delší dobu, řekl Noeske, když prezentoval výsledky skupinové práce na zasedáni AAS v pondělí 9.ledna 2006.

Výsledky těchto studií vnáší světlo do pokračujících debat o fyzikálních mechanismech, které aktivují tvorbu hvězd v galaxiích, obzvláště význam výbuchů hvězd (starbursts) spouštěných při slučování galaxií.

"To co pozorujeme se shoduje s většinou "klidných" galaxií využívajících svoje zásoby plynu v průběhu času, jako by dohořívalo hořící dříví," řekl Noeske.

Na průzkumu Extended Groth Strip spolupracují astronomové ze 16 institucí, které spojily svá data a zdroje aby vznikla jedna z nejintenzivněji zkoumaných oblastí oblohy, řekl David Koo, profesor astronomie a astrofyzika na UCSC a člen výzkumného týmu.

Světlu ze vzdálených galaxií to zabere miliardy let než dosáhne Země a astronomům se tím otevírá okno do minulosti. Galaxie zahrnuté do této studie pokrývá široký rozsah rudých posuvů, kterými lze vyjádřit míru vzdálenosti a sahajících až do doby před 9 miliardami roky, tedy do dvou třetin věku vesmíru. Kromě toho studie zahrnuje také široké spektrum galaxií o různých hmotnostech.

"Nyní jsme schopni sledovat vznik hvězd v galaxiích jak blízkých, tak v těch jejichž vzdálenost přesahuje polovinu věku vesmíru a při tom zjišťujeme, že všechny galaxie, velké nebo malé, jak se zdá, slábnou postupně tak, že dnes jsou méně aktivní byly před nějakou dobou," řekl Koo.

Astronomové v předchozích průzkumech galaxií přišli na to, že aktivita vzniku hvězd zesiluje, čím více se vrací zpět do minulosti. Jedním z navrhovaných vysvětlení bylo, že spojování galaxií bylo v minulosti častější a tak vyvolávalo exploze vzniku hvězd díky stlačování plynných oblaků během procesu jejich sloučení.

"My jsme však přišli na to, že se zdá, že proces slučování nehraje na v procesu vniku hvězd dominantní roli, protože pozorujeme normální klidné galaxie, s velkým množstvím vznikajících hvězd," řekl dále Koo.

"Pravděpodobně tedy existují vícenásobné mechanismy aktivující vznik hvězd. A my se ptáme, který z nich je dominantní," dodal. "Slučování galaxií jistě je hnací silou vzniku hvězd, jen není, jak se zdá, tou nejvýznamnější."

Koo i Noeske jsou členy týmu DEEP2, jednoho ze sedmi výzkumných týmů spojených v Extended Groth Strip Survey. DEEP (Deep Extragalactic Evolutionary Probe) začala před asi 15 lety, pod vedením Davida Koo a dalších astronomů UCSC. Používali při tom dvojitý 10 metrový dalekohled W.M.Keck na Havaji a Hubbleův kosmický dalekohled k průzkumu vzdálených galaxií.

Druhá fáze projektu, vedená UCSC a UC v Berkeley, začala před třemi roky používat spektrograf DEIMOS na dalekohledu Keck II a doposud shromáždila spektroskopická data téměř 40.000 vzdálených galaxií.

V rámci DEEP2 se pozorovalo na 13.000 galaxií v oblasti Extended Groth Strip, jednom ze čtyř polí zkoumaných projektem. Pro Noeskeho výzkumy byla zvláště důležitá také data ze Spitzerova kosmického teleskopu, protože ten umožňuje astronomům vidět skrz prach, který zatemňuje velké části míst, kde vznikají ve vzdálených galaxiích hvězdy.

"Infračervená data ze Spitzera nám dovolí zkoumat vnik hvězd velmi přesně, protože již nebudeme oslepeni prachem," řekl Koo.

Pole přístrojů použitých při průzkumu Extended Groth Strip pokrývá velké rozpětí vlnových délek, včetně rentgenových a rádiových vln, stejně tak jako infračervené, viditelné a ultrafialové světlo.

"Jde o výjimečné období astronomie, protože poprvé jsme schopni spojit dohromady data téměř ze všech důležitých vlnových délek," řekl k projektu Koo.

 

NASA nemá jinou možnost než lety Sojuzů

NASA minulý týden oznámila, že zaplatí ruskému Roskosmosu za jednu cestu tam a zpět k Mezinárodní kosmické stanici (ISS) letos na jaře částku 43,6 milionu dolarů. Obdobnou částku pak zaplatí za každý z doposud nestanoveného množství budoucích letů ke stanici až do roku 2012. Agentura potvrdila, že neměla na vybranou.

Smlouva byla uzavřena mezi oběma kosmickými agenturami nedávno, poté co Kongres na konci října 2005 slevil na tvrdosti ustanovení zákona "Iran Nonproliferation Act" a povolil NASA obchodovat s jejím ruským protějškem. Zákon dříve zakazoval takovéto transakce, protože administrativa prezidentů Clintona i Bushe určila, že ruská vláda napomáhala vývoji Íránského nukleárního programu. Skutečnost, že jak Bushova administrativa, tak Kongres odsouhlasili potřebu vyjmout činnosti okolo ISS ze zákazu podtrhuje zoufalou situaci ve které se NASA nyní nalézá v oblasti letů s lidskou posádkou.

"Pokud budou USA chtít udržet americkou přítomnost na ISS a využít tak miliardy investované do tohoto zařízení, musíme se spolehnout na Rusy," řekl Joe Pouliot, mluvčí Sněmovního výboru pro vědu, který dohlíží na NASA, pro server SpaceDaily.com.

"Je to jasné, musíme se spolehnout na Sojuzy a Progres a musíme za to zaplatit," řekl dále Pouliot.

Takovéto komentáře rekapitulují současnou prekérní situaci NASA velmi stručně a výstižně. Od 1.února 2003, kdy se raketoplán Columbia nad jihozápadem USA rozpadl během vstupu do atmosféry a s výjimkou 14 dnu letu mise raketoplánu Discovery, která startovala 25.července 2005 postrádá americký kosmický program jakoukoliv možnost dopravit člověka na oběžnou dráhu.

Znovu uzemnění raketoplánů po problémech při loňském letu Discovery nedává naději na návrat regulérních a hlavně častých letů.
Kongres dospěl nejspíše k více méně stejným závěrům při analýze situace dokončené počátkem minulého roku.

"Z perspektivy kosmického programu, je otázkou rozsah ve kterém NASA potřebuje mít americké astronauty na ISS na dlouhodobých misích mezi roky 2006 a 2010 a má-li tam mít nějaké astronauty po roce 2010."

Podle nové smlouvy NASA zaplatí Roskosmosu za let Jeffreyho Williamse k ISS letos v březnu a návrat Billa McArthura, ze současné posádky domů částku 43,8 milionu dolarů. Tato částka pokrývá cenu Sojuzu i trénink v Rusku, řekla mluvčí NASA Melissa Mathews reportérům na tiskové besedě minulý čtvrtek.
 

Kosmická sonda Messenger překonala rekord

V posledním vydání časopisu Science popsali David Smith a jeho kolegové z NASA Goddard SpaceFlight Centre v Greenbelt v Marylandu výsledky experimentu, při kterém kosmická sonda Messenger překonala rekord.

Messenger (Posel), který je už druhým rokem na své sedmileté cestě k planetě Merkur vyslal k Zemi laserový signál ze vzdálenosti celých 24 milionů kilometrů. Ten zachytila a opakovala americká pozemní stanice, čímž byl vytvořen nový rekord ve vzdálenosti na kterou bylo navázáno datové spojení pomocí světla.

Sonda Messenger odstartovala 3. srpna 2004 na misi, která si klade za cíl mapovat povrch Slunci nejbližší planety. Po příletu k Merkuru v roce 2011, bude sonda obíhat okolo planety po celý jeden rok a bude zkoumat jeho složení, strukturu a prostor, který ji obklopuje.

Pro mapování povrchu vybavila kosmická agentura NASA sondu laserovým výškoměrem, který bude zjišťovat topografii Merkuru pomocí přesného měření časového zpoždění laserových pulsů vysílaných směrem k planetě.

Při zkoušce zařízení během letu si přístroj a pozemní stanice v Marylandu navzájem vyměnily laserové pulsy v průběhu testů neseného vědeckého vybavení sondy.

"Tento experiment demonstroval synchronizaci subnanosekundovových laserovou impulzů a ustavení obousměrného laserového spojení na meziplanetární vzdálenost," uvedli vědci ve svém článku. "Navíc, to byl nový rekord ve vzdálenosti na kterou byl laserový přenos uskutečněn."

Vědci tvrdí, že experiment zároveň ukazuje i potenciál laseru při kosmické komunikaci na velké vzdálenosti. Zatím se pro takovou komunikaci používají mikrovlnné vysílače, ale laserové paprsky dovolují mnohem vyšší rychlosti přenosu dat.

První a zatím jediný další podobný kosmický přenos pomocí laseru se konal už v roce 1992, když dva na Zemi umístěné lasery byly zachyceny a zaznamenány kamerami na sondě Galileo na vzdálenost 6 milionů kilometrů.

Podle: BBC News

Stephen Hawking oslavil 64  narozeniny

Stephen Hawking se narodil 8. ledna 1942 v anglickém univerzitním městě Oxfordu, kam se jeho rodiče, Isabela a Frank Hawkingovi z Londýna, aby se vyhnuli následkům bombardování města. Na přání svého otce měl Stephen Hawking studovat lékařství a stát se lékařem jako on. Stephen se však více zajímal o matematiku, fyziku a chemii a ještě před maturitou podal žádost na přijetí na Oxfordskou univerzitu. Byl přijat a dokonce dostal studijní stipendium. Od roku 1958 tak studoval fyziku a matematiku jako jeden z nejnadanějších studentů. Jeho přáním bylo studovat kosmologii na univerzitě v Cambridgi, kam se dostává v roce 1963. Už roku 1965 začíná psát doktorskou práci u profesora Freda Hoyla, kterou v roce 1966 s úspěchem obhájil.

Již v Oxfordu se ukazují náznaky jeho nemoci, amyotrofní laterální sklerózy, která se neustále zesiluje a napadá jeho nervový systém. Od roku 1968 se může pohybovat jen za pomoci vozíčku; s okolním světem komunikuje jen pomocí speciálního počítače.

Roku 1974 se stává členem britské Královské vědecké společnosti (Royal Society of Sciences). Roku 1977 se stává profesorem pro gravitační fyziku v Cambridgi a roku 1979 dostává Lukasiánskou profesuru matematiky tamtéž. Hawking je také členem americké National Academy of Sciences.

Základními oblastmi výzkumu S. Hawkinga jsou teoretická kosmologie a kvantová gravitace. Už v roce 1971 poskytl matematickou podporu teorii Velkého třesku, která vysvětluje vznik vesmíru. Pokud je všeobecná teorie relativity správná, pak musel mít vesmír singularitu, resp. bod startu v časoprostoru. Kromě toho Hawking prohlásil, že následně po Velkém třesku vznikly prvotní černé díry. Ukázal také, že povrch černé díry se může zvětšovat, nikdy se však nemůže zmenšovat a také, že při srážce černých děr existuje limit množství záření, které se při tom může vyzářit. Prokázal též, že se černá díra nemůže rozdělit na dvě nebo více samostatných černých děr. V roce 1974 vypočítal, že černé díry tepelně vytváří a vyzařují subatomární částice až do té doby než vyčerpají svoji energii a explodují. Tento fakt, který je znám jako Hawkingovo záření, poprvé matematicky spojil gravitaci, kvantovou mechaniku a termodynamiku. V roce 1981 Hawking také navrhl, že vesmír, i když nemá žádné hranice, je zároveň konečný a nakonec to v roce 1983 také matematicky dokázal.

Hawkingova publicistická činnost se vyznačuje ojedinělým aspektem. Jeho díla, vesměs příkladné vědecké odborné publikace, jsou částečně i populárně-vědeckými díly, tedy srozumitelné i ne zcela zasvěcenému čtenáři a to aniž by přitom ztratily na svém odborném či vědeckém renomé. Jako příklad lze uvést jeho "Stručnou historii času" (A Brief History of Time) nebo "The Universe in a Nutshell", které patří k nejčtenějším knihám na světě vůbec. Mezi nejznámější Hawkingova díla patří:

The Large Scale Structure of Spacetime, 1973 (spoluautor: G. F. R. Ellis)
General Relativity: An Einstein Centenary Survey, 1979 (spoluautor: W. Israael)
Superspace and Supergravity, 1981
The Very Early Universe, 1983,
A Brief History of Time: From the Big Bang to Black Holes, 1988
Black Holes and Baby Universes and Other Essays, 1993
The Illustrated A Brief History of Time: Updated and Expanded Edition, 1996 (ilustrované a rozšířené vydání z roku 1988)
The Nature of Space and Time, 2000 (spoluautor: R. Penrose)
The Universe in a Nutshell, 2001

V roce 2004 se Hawking podílel na vzniku televizního dokumentu "Hawking: Die Suche nach dem Anfang der Zeit", německo-francouzské televizní společností Arte. Kromě toho se Hawking podílel i na různých dalších televizních vystoupeních. Zahrál si třeba v seriálu Star Trek nebo se objevil v seriálu Simpsonovi. Pochází to nejspíše z jeho záliby ve sci-fi.

8.1.1642

tedy před  364 lety zemřel Galileo Galilei, italský fyzik, matematik a astronom. Roku 1609 jako první pozoroval oblohu dalekohledem, který si sám zkonstruoval. Objevil jím čtyři největší Jupiterovy měsíce (Io, Europa, Ganymed a Kallisto), skvrny na Slunci (jejich pomocí se snažil určit dobu rotace Slunce), pozoroval fáze Venuše a pohoří na Měsíci. Zjistil také, že Mléčná dráha je ve skutečnosti souborem velkého množství hvězd.

Astronomové změřili nejvzdálenější měsíc sluneční soustavy

Pluto a jeho okolí teď díky rozvoji pozorovacích technik a chystanému startu kosmické sondy k němu zažívá pozorovací boom. Mezinárodní tým astronomů zveřejnil své studie nejvzdálenějšího měsíce ve sluneční soustavě - Charona, který obíhá Pluto. Podle nich je Charon ledovým skaliskem, bez jakékoliv známky atmosféry.

K tomuto závěru dospěli pozorováním přechodu Charona před jasnější hvězdou koncem července minulého roku, tedy události, která byla pozorována zatím jen jednou před zhruba čtvrt stoletím.

Takovým zákrytem je světlo zakrývané hvězdy napřed ztlumeno a ohnuto, pokud prochází skrz atmosféru, pokud ale zakrývající objekt žádnou atmosféru nemá, je zákryt dílem okamžiku bez vedlejších efektů.

K pozorování astronomové použili vysoce výkonný submilimetrový teleskop APEX (Atacama Pathfinder EXperiment - na obrázku) Evropské jižní observatoře (ESO), umístěný v horách pouště Atacama v Chile. Pomocí něj určili, že Charon má hustotu jen asi 1,71 vyšší než voda. To signalizuje, že měsíc je ledovým objektem s příměsí asi poloviny kamenných hornin.

Hustota je také velmi podobná hustotě Pluta a to by mohlo podpořit teorie o tom, že planeta se kdysi srazila s velkým objektem a výsledkem této srážky jsou jak Pluto, tak Charon.

Zákryt také umožnil pozoruhodně přesné měření velikosti Charona. Ten má průměr ležící mezi 1.206 a 1.212 kilometry plus minus 5 kilometrů. To je skoro přesně poloviční velikost Pluta, kterého průměr činí 2.300 km.

Pluto, objevil v roce 1930 americký astronom Clyde Tombaugh. Jde, po většinu času, o nejvzdálenější z vnějších planet, i když se loni objevil nový uchazeč o tento titul, objekt nazvaný provizorně 2003 UB313.

Charon byl objeven (rozpoznán) mnohem později, až v roce 1978, protože obíhá velmi blízko planety, ve vzdálenosti jen necelých 20.000 kilometrů a tak by podle některých astronomů mohly být oba objekty klasifikovány spíše jako dvojitý planetární systém než jako planeta a její družice. Samozřejmě tedy pouze v tom případě, pokud vůbec může být Pluto označováno za planetu, což je zase názorem jiné skupiny astronomů.

Pluto s Charonem obíhají Slunce po výstředné dráze ve vzdálenosti pohybující se v rozsahu od 4,5 do sedmi miliard km a jeden oběh okolo Slunce jim zabere celých 248 pozemských roků.

Dvě nové studie, které vedli Amanda Gulbis z Massachusettského technického institutu (MIT) a Bruno Sicardy z Pařížské observatoře vychází dnes, ve čtvrtek 5. ledna v britském vědeckém týdeníku Nature.

Pod: Yahoo News

Pluto je chladnější než se čekalo

Astronomové, kteří měřili povrchovou teplotu Pluta potvrdili podezření, že planeta je chladnější než by měla být. Předpokládá se, že nižší teplota planety je výsledkem vzájemného působení mezi zledovatělým povrchem a tenkou dusíkatou atmosférou.

K měření byla použita Submillimeter Array (SMA), síť radioteleskopů umístěných na Havaji. Astronomové při tom zjistili, že průměrná povrchová teplota Pluta byla jen asi 43°K, namísto očekávaných 53°K, což je povrchová teplota největšího měsíce Pluta, Charona.

Pluto však není jako Charon. Ten nemá žádnou atmosféru, tak jeho povrchová teplota byla přesně taková jakou astronomové předpovídali, protože je založena výhradně na jeho geologickém vzhledu a odrazivosti.

Pluto je třicetkrát dále od Slunce než Země a přijímá jen asi 1/1000 světla, které dopadá na naši planetu. Povrchová teplota Pluta se mění širokém rozmezí kvůli jeho oběžné dráze, která jej může dostat jak 30, tak až 50 astronomických jednotek (AU) od Slunce.

Planeta Pluto byla nedávno v ohnisku vědecké pozornosti. Jeho označení jako planeta je momentálně hojně diskutované od doby co v červenci 2005 byl nalezen dokonce větší a vzdálenější objekt na vnějším okraji sluneční soustavy, v oblasti známé jako Kuiperův pás. Navíc V říjnu 2005 astronomové oznámili objev dvou nových, malých (45 a 160 km) měsíců obíhajících okolo planety.

Astronomové měli už od počátku devadesátých let minulého století podezření, že Pluto je chladnější než to by mělo být, ale nebyli schopni to prokázat, protože je těžké oddělit od sebe tepelné vyzařování Pluta a blízkého Charona.

Charon je neobvykle velký na planetární měsíc a vědci si nejsou ještě jistí jak to, že jej Pluto zachytilo. Podle jedné hypotézy se Pluto před dávnou dobou srazilo s dalším, téměř stejně velkým objektem a Charon je výsledkem této srážky. Tato hypotéza kopíruje podobnou, podle které měl stejným způsobem vzniknout náš Měsíc.

Ze Země se Pluto a Charon se jeví od sebe vzdálené asi jen 0,9 obloukové vteřiny, to je asi tak jako délka tužky pozorované ze vzdálenosti 50 kilometrů.

SMA je prvním radioteleskopem schopným vykonat požadované měření. Další radioteleskopy, např. Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku mají sice vyšší rozlišení než SMA, ale jsou méně citlivé na chladnější objekty.

"Jako první jsme měli k dispozici kombinaci rozlišení a citlivosti schopné vykonat tento experiment," řekl Mark Gurwell, astronom Harvard-Smithsonian střediska pro astrofyziku a spoluautor studie.

Astronomové předpokládají, že Pluto je chladnější než se očekávalo díky tomu, že se navzájem ovlivňují dusíkatý led na povrchu planety s dusíkatou atmosférou planety.

Tyto dvě formy dusíku jsou v stálém stavu změny.  Jak se Pluto vzdaluje pryč od Slunce, plyn "kondenzuje", mrzne a padá na povrch jako led. Naproti tomu opět taje a přechází do plynné formy jakmile se Pluto ke Slunci opět přiblížuje.

Planety jako Venuše a Země mají přirozený skleníkový efekt, kde sluneční energie dopadající na povrch se pohltí, rozehřívá povrch a atmosféra více nebo méně brání úniku tepla zpět do kosmu. U Pluta však namísto toho, aby bylo sluneční teplo pohlceno a ohřálo celý jeho povrch, pouze přemění povrchový dusíkový led na plyn. Protože ale jde o podobný proces jako když se lidé potí, aby se ochladili, vypařování ledu má na okolní povrch stejný ochlazující účinek .

V budoucnu, jak Gurwell doufá, astronomové budou schopni vykonat ještě daleko přesnější měření povrchové teploty Pluta, až použijí radioteleskopu Atacama Large Millimeter Array (ALMA), který se momentálně staví v Chile. Dokončení přístroje ALMA je naplánováno na rok 2012, ale už okolo roku 2008 může přinést předběžné vědecké experimenty.

Gurwell očekává, že ALMA dovolí astronomům dokonce určit, zda je plyn na povrchu Pluta všude rovnoměrně nebo je koncentrovaný jen v tak zvaném horkém místě jako na Saturnově měsíci Enceladus.

Podle: Space.com

Alfa Centauri zní jako zvon

Astronomové použili Anglo Australský teleskop v Austrálii a jeden ze čtyř dalekohledů tvořících VLT na Evropské jižní observatoři v Chile k průzkumu nám nejbližší hvězdy Alfa Centairi a došli k zajímavému výsledku. Hvězda zní jako zvon. Svůj výzkum uveřejnili Astrophysical Journal .

"Toto jsou zatím nejpreciznější a nejdetailnější měření takového chvění u Slunci podobné hvězdy," řekl jeden z vedoucích pozorovatelského týmu Dr. Tim Bedding z University v Sydney. "Trikem v tomto případě bylo používat oba dva teleskopy v podstatě ve stejný čas."

Výzkumný tým vedený Dr. Beddingem a Dr. Hansem Kjeldsenem z Aarhus University v Dánsku, studoval hvězdu Alfa Centauri B, jednu z hvězd blízko souhvězdí Jižního kříže.

Více než týden pozorovali hvězdu společně pomocí 3,9 m Anglo Australského teleskopu blízko Coonabarabran v Novém Jižním Walesu v Austrálii a dalekohledem Kueyen, jedním ze čtyř 8,2 m dalekohledů které tvoři na Evropské jižní observatoři v Cerro Paranal v Chile, Velmi velký dalekohled (VLT).

Tým měřil jak se zvedá a klesá povrch hvězdy, aby získal podklady pro stanovení hustoty, teploty, chemického složení a chování vnitřních vrstev hvězdy, tedy informace, která nemohou být získány jakýmkoliv jiným způsobem.

Na snímku je Alfa Centauri označena šipkou. Nachází se blízko souhvězdí Jižního kříže. Nejde jen o jednu hvězdu, ale hned o soustavu tři hvězd. Tato trojice je nejbližší hvězdou k Zemi, vzdálená asi 4,3 světelné roky. Alfa Centauri B, je oranžovou hvězdou, o něco chladnější a o něco méně hmotnější než je naše Slunce.

Vířící plyn ve vnějších vrstvách hvězdy vytváří nízkofrekvenční zvukové vlny, které odráží od vnitřku hvězdy a způsobují zvuk podobný zvonu. Pohyb který to vyvolává není velký, jde jen o něco přes deset metrů a opakuje se zhruba každé čtyři minuty.

Protože se povrch vůči pozorovateli posouvá, světlo přicházející z něj má velmi mírně posunutou vlnovou délku, díky procesu, který je znám jako Dopplerův posuv. Astronomové díky němu mohou zjistit i tak drobnou změnu, že ji mohou použít ke změření pohybu povrchu.

Výzkumný tým měřil světlo z Alfa Centauri B jednou za minutu po dobu sedmi, po sobě následujících nocí a vykonali tak více než 5.000 jednotlivých pozorování.

Povrch hvězdy ale může oscilovat v mnoha různých vzorech nebo režimech současně. Tým byl schopen rozlišit a určit celkem 37 různých režimů kmitání Alfa Centauri B. Při tom se měřilo jak dlouho takové kmity trvají, četnost těchto režimů a jejich rozkmit, tedy jak daleko (nebo vysoko) se povrch hvězdy zdvíhá a klesá.

Takováto měření jsou obrovskou technickou výzvou. Povrchy hvězd se totiž pohybují jen velmi pomalu. V případě Alfa Centauri B, jde o rychlost 9 cm za sekundu, nebo jinak, asi 300 metrů za hodinu. Navíc je zde obrovská vzdálenost ke hvězdám.  Ačkoli je Alfa Centauri B jednou z nám nejbližších hvězd, stále je více než 280.000 krát dál než Země od Slunce. Pokud bychom si Slunce představili ve velikosti zrnka hrachu, pak by se na stejné stupnici Alfa Centauri B nacházela ve vzdálenosti 160 km.

Astronomové si pro tento experiment vypůjčili vysoce přesnou měřící techniku od lovců extrasolárních planet, kteří také hledají nepatrné Dopplerovy posuny ve svitu hvězd. Proto také členy týmu byli i slavní lovci planet Paul Butler a Geoff Marcy.

Použitím dvou teleskopů na různých a velmi vzdálených místech byli astronomové schopni sledovat Alfu Centauri B téměř spojitě. "Je to obrovská výhoda, protože mezery v datech představují možnost různého výkladu," řekl Bedding. "Úspěch pozorování také závisel na velmi výkonných a stabilních spektrografech napojených na dva velké dalekohledy, UVES na VLT a UCLES na AAT, které analyzovaly světlo hvězdy."

Podle: SpaceFlightNow

Konec roku 2005 u Saturnu

Před koncem roku pořídila sonda Cassini několik zajímavých a neobvyklých snímků Saturnu a jeho měsíců

Východ měsíce nad Titanem

Snímek vlevo byl pořízen na vánoce, 26. prosince 2005 a na zemi se dostal o den později, 27. prosince 2005. Kamera byly zaměřena směrem na Titan,  ze vzdálenosti přibližně 25.404 kilometrů. Snímek byl pořízen přes filtry CL1 a GRN. Tento Snímek je v původním stavu, nebyl prozatím ani potvrzen nebo kalibrován.  Snímek lze zvětšit, původní snímek najdete zde.

Hejno měsíců

Tento obraz byl pořízen 30. prosince 2005 a na Zemi se dostal 31. prosince 2005. Kamera byla zaměřena směrem k měsíci Janus, který se v té době nacházel ve vzdálenosti přibližně 2.353.449 kilometrů.  Při expozici bylo použito filtrů CL1 a CL2. I tento obraz je v původním stavu a prozatím nebyl ani potvrzen nebo kalibrován. Snímek lze zvětšit, původní snímek najdete zde.

Saturnovy prstence z profilu

Také tento snímek byl pořízen 30. prosince 2005 a na Zemi se dostal 31. prosince 2005.  Kamera byla od planety vzdálena přibližně 2.367.119 kilometrů. Exponováno bylo za použití filtrů CL1 a CL2 filtrů. Tento obraz nebyl potvrzen nebo kalibrovaný. Také tento obraz je v původním stavu a prozatím nebyl ani potvrzen nebo kalibrován.

Snímek lze zvětšit, prstence tvoří onu slabou čárku vlevo. Můžete si tak učinit dobrý úsudek o jejich skutečné tloušťce. Původní snímek najdete zde.

2005: Rok ve sluneční soustavě

V právě uplynulém roce 2005 vědci hodně přispěli zejména k našemu poznání záhad sluneční soustavy.
Co zásadního se se tedy za posledních 12 měsíců událo?

Sonda Cassini celý rok neúnavně a vytrvale pracovala a hromadila stohy dat jak o Saturnu, tak o jeho měsících a prstencích. Už v lednu přistála jiná jí nesená sonda Huygens na povrchu měsíce Titan, aby několik desítek minut fotografovala a zkoumala jeho povrch.  Sama sonda Cassini pak ještě v tomtéž měsíci pozorovala něco, co by mohlo být vulkánem, stejně tak jako lijavce metanu. Navíc odhalila neobvyklý hřeben na měsíci Iapetus, šev dávající tomuto měsíci podobu vlašského ořechu. V listopadu pak na měsíci Enceladus nalezla aktivní sopečnou činnost a možná také významný zdroj materiálu Saturnova ledového prstence E.

O něco blíže k Zemi pak sonda NASA, pojmenovaná Deep Impact (přeloženo tedy hluboký, silný nebo také drtivý dopad) svým impaktorem narazila do komety Tempel 1, aby vytvořila oblak prachu a ledu. Kvůli hustému oblaku a kameře, která nešla dobře zaostřit, nemohla sonda přímo zkoumat vzniklý kráter. Dopad však vytvořil ohon z uhličitanů a hornin, které se vytvořily za přítomnosti vody.

Astronomové byli také vzrušeni objevem Mike Browna z Caltech, který možná našel 10. planetu, objekt 2003 UB 313, který je větší než Pluto a kterému dal přezdívku Xena. O něco později pak Brownův tým našel také měsíček obíhající okolo Xeny. Ten prozatímně pojmenovali Gabrielle.

Na hranicích sluneční soustavy byly v roce 2005 potvrzeny objevy i dalších velkých objektů Kuiperova pásu. Jeden z nich, s dočasným názvem 2003 EL 61, dosahuje nejspíše asi jen 70% průměru Pluta, ale přou se o něj nejméně dva astronomové dva. Zatím není jasné komu bude objev připsán, protože oba objevitelé, tedy Mike Brown (Caltech) i Jose Luis Ortiz (Observatoř Sierra Nevada ve Španělsku) tvrdí, že to jsou oni, kdo jej zpozorovali první. Tento nález také znovu oživil debatu co vlastně lze označit za planetu.

Další nejistota se dotkla asteroidu Apofis. Pozorování na konci roku 2004 naznačovala, že 300 metrový asteroid má šanci asi 1:38 zasáhnout v roce 2029 Zemi. Teprve následná pozorování v roce 2005 ukázala, že srážka se Zemí v roce 2029 není pravděpodobná, ale že průchod asteroidu okolo ní v roce 2029 by mohl mít za následek takovou změnu dráhy, že by nakonec Zemi přeci jen mohl zasáhnout v roce 2034 nebo někdy později.

V uplynulém roce byly nalezeny také dva nové měsíce planety Pluto, ke které má v lednu 2006 odstartovat mise nazvaná New Horizons. V závěru roku přibyl i objev dalších dvou systémů prstenců a dvou nových měsíčků u planety Neptun.

Také terénní vozítka, sondy Spirit a Opportunity, pokračovaly ve své dlouhé cestě po povrchu rudé planety. Na Marsu již vydržela celý jeden marťanský rok, který představuje téměř dva roky pozemské. Sondy pozorovaly kromě svého okolí také prašné víry, meteority, meteorické deště a měsíce Marsu. Spirit se dostal až na vrcholek Husband Hill, zatím co Opportunity se dostávala ze zajetí písečné duny. Na povrchu Marsu nalezly obě sondy na síru bohaté podložní vrstvy zapadající do teorií o vodě nacházející se na povrchu planety po dlouhá období. V závěru roku se však objevily nové teorie, že vše mohlo být i jinak a té vody by nemuselo být zase až tak moc a tak dlouho. Sondy jsou i po dvou letech a osminásobně překročené plánované životnosti v poměrně dobrém stavu a jejich mise budou pokračovat i v roce 2006.

Vodu pod povrchem Marsu ale nalezl radar MARSIS na palubě evropské sondy Mars Express, jehož antény se nakonec rozvinuly o rok později, než se původně předpokládalo. Mars Express také nalezl důkazy o existenci zamrzlého moře na Marsu.

Objevy by mohla potvrdit nebo vyvrátit další americká sonda - Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) - vypuštěná z Floridy v srpnu, která má Marsu dosáhnout v březnu 2006.

Konec 2005 označuje i další, tentokrát smutné výročí ztráty britské sondy Beagle 2, která měla přistát na Marsu o prvním svátku vánočním v roce 2003. V prosinci 2005 nové fotografie sondy Mars Global Surveyor (MGS) možná odhalily místo kde Beagle 2 narazil do okraje kráteru. Vědci okolo MGS si už také mysleli, že našli místo havárie sondy Mars Polar Lander, která byla ztracena v roce 1999. Ovšem další analýzy ukázaly, že to byla pouze hra světel a stínů.

Ne vše se ale v roce 2005 dařilo. Některé z menších kosmických sond svůj boj dobojovaly dříve než začal. Evropská vesmírná agentura si připsala ztrátu družice Cryosat a ani sluneční plachetnice Cosmos 1, kterou financovala Planetary Society se nedostala na oběžnou dráhu kvůli selhání nosné rakety. Opakem byl úspěšný start sondy k Venuši.

Smolařem roku však může být označena japonská sonda Hayabusa vyslaná k asteroidu Itokawa. Sondu postihl celý řetězec problémů. Dva ze tří gyroskopů přestaly pracovat a to se možná později promítlo v sérii špatných přiblížení a vzdálení se od asteroidu. Miniaturní sonda Minerva byla ztracena v kosmu, protože byla uvolněna do špatného směru. Snaha o odběr vzorků nejspíše rovněž zkrachovala díky závadě na mechanizmu odběru a návrat k Zemi byl nakonec pro poruchu ventilu korekčních chemických motorků odložen, zatím o 4 roky, tedy až na rok 2010.

Stalo se také 1. ledna

Na Nový rok 1610 objevil německý astronom Simon Marius měsíce Jupiteru. Protože o tom nevydal oficiální oznámení, objev byl připsán o půl roku později Galileovi, který je poprvé pozoroval až 1. července stejného roku. Nestačí tedy jen být první. Musí se o tom dozvědět veřejnost.

Wilhelm Conrad Roentgen (1845 - 1923) předal 28. prosince 1895 prezidentu Wurzburgské  fyzikální a lékařské společnosti předběžnou zprávu "Uber eine neue Art von Strahlen" doplněnou experimentálními radiogramy a obrazem ruky jeho manželky. Na Nový rok 1896 pak rozeslal o svém objevu tištěnou zprávu svým známým fyzikům po celé Evropě. V lednu 1896  tak nastalo "rentgenové šílenství" a Roentgen se stal uznávaným objevitelem lékařského zázraku. Rentgen také byl prvním fyzikem, který získal v roce 1901 Nobelovu cenu za fyziku.