NASA začala se startovním odpočtem pro raketoplán Discovery

NASA začala oficiální odpočítávání ke startu raketoplánu Discovery, ovšem první předpovědi počasí naznačují, že sobotní start by se mohl opozdit.

Motory Discovery by se měly na startovací rampě Kennedyho kosmického centra na Floridě zažehnout v sobotu v 15:49 místního času (21:49 SELČ) a raketoplán, s pěti muži a dvěma ženami na palubě, by se rychlostí až 10 krát převyšující rychlost letící kulky měl vydat k Mezinárodní kosmické stanici (ISS).

NASA sdělila, že počáteční přípravy ke startu proběhly hladce, navzdory dřívějším obavám techniků o bezpečnost pěnové izolace externí nádrže, která se opakovaně odlupovala a to i během posledního startu v minulém roce.

Řízení mise zahájilo startovací odpočet, ale Kathy Winters z meteorologické služby NASA tvrdí, že hromadící se oblačnost tropických bouřek dává jen 60% šancí na teprve druhý start od února 2003, kdy havaroval raketoplán Columbia.

Havárie raketoplánu Columbia je stále ještě v čerstvé paměti a tak další katastrofa by mohla znamenat definitivní konec 25 let trvajícího programu letů raketoplánů.

Současnému, 115 letu raketoplánu bude velet Steven Lindsey. Jeho posádka se skládá ještě z druhého pilota, kterým je Mark Kelly a ze specialistů mise, kterými jsou Michael Fossum, Lisa Nowak, Stephanie Wilson, Piers Sellers a astronaut Evropské kosmické agentury Thomas Reiter z Německa. Na snímku vlevo Lindsey a Kelly.

Během mise STS-121 astronauti pečlivě prověří raketoplán na možná poškození a vyzkoušejí nové vybavení a procedury pro zvýšení bezpečnosti.

Posádka také doručí na ISS důležitý náklad a Fossum se Sellersem dva až tři krát opustí kosmickou loď, aby provedli udržovací práce na kosmické stanici. Reiter nakonec zůstane na ISS, doplní posádku a bude dělat společnost americko ruské posádce Williams - Vinogradov.

NASA dala startu zelenou navzdory hlasům svých špičkových bezpečnostních a technických kapacit, kteří chtěli pozdržením startu zajistit, že potenciálně nebezpečná
pěnová izolace nebude opět z externí palivové nádrže odpadávat.

Administrátor NASA Michael Griffin oznámil, že tento start může pokračovat navzdory nesouhlasným názorům hlavního bezpečnostního důstojníka Bryana O'Connora a hlavního
inženýra Chrise Scolese, kteří žádali o šesti měsíční odklad startu pro další úpravy na izolaci externí palivové nádrže. Přijali ale Griffinovo rozhodnutí, protože sedm astronautů
se může uchýlit na ISS a počkat zde na záchranné kosmické plavidlo v případě, že by raketoplán Discovery utrpěl při startu neopravitelné poškození. Současné startovací okno trvá od 1. do 19. července 2006.

NASA bude opět mít k dispozici několik kamer v místech rozhodných pro zjištění padajících úlomků během startu. Také ISS má vybavení pro vizuální inspekci raketoplánu.

I přes povolení startu však Griffin upozornil, že další pohroma by pravděpodobně ukončila celý program letů raketoplánů. "Pokud nastane při startu nějaký významnější incident nepřál bych si dále pokračovat v programu, " řekl Griffin.

Úspěšné lety raketoplánu a s tím i schopnost nést velké užitečné zatížení, je kritickým momentem pro dokončení ISS. NASA plánuje do roku 2010 vykonat ještě 16 dalších letů pro dokončení kosmické stanice a pak flotila raketoplánů odejde do výslužby.

Bez raketoplánů by se Spojené státy musely spoléhat na ruské Sojuzy, protože Crew Exploration Vehicle (CEV) by měl být v užívání až od roku 2014 .

CEV je podstatnou podmínkou pro záměry presidenta Bushe, oznámené v roce 2004, které zahrnují návrat člověka na Měsíc v roce 2018 a nakonec i první let lidské posádky k Marsu.

Podle: Physorg.com

Hubbleova kamera by měla opět fungovat od 3.července

Kamera ACS Hubbleova kosmického dalekohledu by měla být on line opět od 3. července 2006 a to nejspíše bez jakéhokoliv ztráty výkonu nebo funkčnosti. Oznámila to včera NASA.

Rada NASA se dnes, ve čtvrtek 29.6.2006, sejde v Goddard Space Flight Center, aby se stanovil postup, jak se vyrovnat s problémy dodávky elektrické energie, díky kterým se ACS (Advanced Camera for Surveys) 19. června 2006 vypnula. Technici  "předpokládají, že pozorování  nebudou pokračovat dříve než 3.července 2006 a to bez ztráty výkonu přístroje," říká se v oficiálním sdělení NASA.

Ed Ruitberg, zastupující náměstek ředitele Divize astrofyziky v Goddard Space Flight Centre řekl, že inženýři v NASA věřit, že jsou "velmi blízko plnému pochopení problémů s kamerou a my se chystáme je vyřešit."

"Nicméně předtím, než podnikneme jakékoliv akce, chceme na schůzi rady přezkoumat jak hledání závady, tak navrhované řešení," řekl Ruitberg.

Pozemní řídící středisko obdrželo 19. července údaje o tom, že napětí vykazované na systému napájení kamery se dostalo mimo doporučený rozsah a to způsobilo vypnutí kamery. Kamera byla odpojena od napájení po dobu hledání závady, ačkoliv ostatní přístroje na palubě observatoře stále fungují. Představitelé NASA také sdělili, že za výpadkem napájení by mohl být vadný tranzistor v napájecím obvodu.

Kamera ACS, která byla nainstalována v březnu 2002, zvýšila výkon Hubbleova dalekohledu až 10 krát a poskytla jedny z nejjasnějších obrázků mladých galaxií tvořících se ve velmi vzdáleném vesmíru. Jde o přístroj tzv. třetí generace, který se skládá ze tří elektronických kamer, mnoha filtrů a zařízení pro rozklad světla od ultrafialového až po blízkou infračervenou oblast. Přístroj byl vyvinut v Goddard Space Flight Center ve spolupráci s Univerzitou Johna Hopkinse, firmou BAAL Aerospace z Boulderu v Coloradu a Institutem kosmického dalekohledu v Baltimore.

Podle: NASA

Opportunity nahrává nový software a pospíchá ke kráteru Victoria

Mars rover Opportunity zůstává bez vážnějších poruch v činnosti už 29 měsíců, tedy o 26 měsíců déle, než předpokládala primární část jeho mise. Přesluhuje tak prakticky už téměř desetinásobně svoji plánovanou vědeckou činnost na povrchu rudé planety. I z tohoto důvodu byl vyvinut zcela nový software, který, jak nyní oznámila letová kontrola mise v JPL, sonda začala nahrávat. Nový software není jen záplatou toho stávajícího, ale jde o zcela nový řídící program sloužící ke  zvýšení autonomního chování sondy při pořizování snímků, zejména rychle probíhajících dějů, jako jsou prachové bouře, oblačnost atp.

Na obrázku (lze zvětšit): stopy Oportunity v navátém písku Meridiani Planum v 857 den pobytu na Marsu (22. června).

V posledních dnech byla Opportunity také poměrně aktivní, za pouhé tři marťanské dny, v SOL 853, 855 a 857,  popojela o 138,1 metrů směrem ke svému současnému cíli, kráteru Viktoria v oblasti Meridiani Planum.

V SOL 855 (20. června) byla Opportunity od kráteru Viktoria vzdálena asi 780 metrů a okolo 300 metrů jí chybělo ke skupině menších kráterů, které řídící pracovníci mise označují jako Beagle. V SOL 857 (22. června) ukazoval odometr sondy (měřič ujeté vzdálenosti) číslo 8.247,49 metrů.

Řídící misí MER-A a MER-B začali nahrávat nový letový software oběma sondám, jak Opportunity, tak i Spiritu. Proces nahrávání, jak se nyní očekává, bude trvat několik týdnů, než bude moci být nový software nainstalován a používán, protože přenosy trvají jen několik desítek minut denně a data proudí zároveň oběma směry, ze Země na Mars i zpátky. Používají se při tom dva komunikační kanály (UHF a X). Pro zkrácení tohoto procesu řídící tým postupně prodlužuje dobu trvání komunikace se sondou pomocí antény s vysokým ziskem (pásmo X).

Počátkem tohoto týdne nebudou ale přenášeny žádné soubory nového softwaru pomocí pásma UHF, které budou pokračovat až od SOL 864 (29.června), kdy Opportunity začne přijímat nový software také během jejího každodenního UHF komunikačního okna, stejně jako pomocí pásma X a antény s vysokým ziskem.

Podle:  NASA/JPL

Charles Messier (1730 - 1817)

Budoucí astronom, objevitel 20 komet a autor slavného katalogu mlhovin,  Charles Messier se narodil přesně před 276 lety, 26. června roku 1730 ve francouzském městě Badonviller, jako desáté dítě ze dvanácti sourozenců. Šest jeho bratrů a sester však zemřelo ještě v dětství. Messierův otec zemřel roku 1741, když Charlesovi bylo pouhých 11 let.

O astronomii se začal zajímat již ve věku 14 let, kdy měl možnost pozorovat průlet komety kolem Slunce. Jeho zájem byl pak ještě více prohlouben zatměním Slunce 25. července 1748. V říjnu roku 1751 pak odešel do Paříže, kde byl zaměstnán námořním astronomem Josephem Nicolasem Delislem (1688 - 1768). Pozoruhodným byl důvod přijetí do zaměstnání, kterým bylo úhledné a jemné písmo. Jeho první prací bylo kopírování velké mapy Číny a vedle této aktivity, byl uveden i do observatoře v Hôtel de Cluny. Messierovým prvním dokumentovaným pozorováním se stal přechod Merkuru 6. května 1753.

Někdy v roce 1757 Charles Messier začal hledat Halleyovu kometu a v tomtéž roce se objevila i jeho první zpráva o průvodci mlhoviny v Andromedě, později označené jako M32. Návrat Halleyovy komety byl očekáván v roce 1758, ale stále se jednalo pouze o vědeckou hypotézu. Delisle vypočetl zdánlivou trasu komety a Messier vytvořil skvělý hvězdný graf její cesty, bohužel se však Delisle ve svých výpočtech mýlil a tak se Messier během svých pozorování pokaždé díval na nesprávné místo oblohy. Spíše náhodou pak při pozorování 14. srpna 1758 objevil úplně jinou kometu. V průběhu pozorování ale objevil 28. srpna 1758 v souhvězdí Býka jiný mlhavý objekt, který z počátku také považoval za kometu. Později se ukázalo, že se jednalo o Krabí mlhovinu, která nakonec nese v jeho katalogu pořadové číslo M1. Pečlivé proměření mlhoviny vykonal Messier 12. září 1758.

Halleyovu kometu nakonec objevil německý amatérský astronom Johann George Palitzch v noci z 25. na 26. prosince. Messier jí nezávisle na něm objevil 21. ledna 1759. Když ohlásil svůj objev, nebyl ostatními francouzskými astronomy brán vážně, protože svůj objev ohlásil dne 1. dubna 1759 tedy na apríla a Delisle nevěřil ve svůj omyl.

Když ale Delisle nakonec změnil postoj Messierovi, začal jej nabádat, aby se pustil do vlastních pozorování. Během dalších pozorování objevil Messier 11. září 1758 svoji druhou "mlhovinu" M2, kterou již předtím, v roce 1746, pozoroval astronom Jean Dominique Maraldi. Nejednalo se však o mlhovinu, ale o kulovou hvězdokupu. O tři roky později pak pozoroval přechod Venuše a objevil Saturnovy prstence. Roku 1762 pozoroval kometu Klinkenberg a následující rok v říjnu 1763 objevil jednu kometu a v roce 1764 ještě jednu další. Už roku 1763 se objevily první zprávy o tom, že by Messier mohl být přijat do Královské vědecké akademie, ale tyto zprávy se bohužel pro Messiera nenaplnily.

Třetím pozorovaným "mlhovinovým" objektem se stala další kulová hvězdokupa (M3), kterou Messier objevil 3. května 1764 v souhvězdí Honících psů. Právě tento objev jej podnítil k systematickému prozkoumávání oblohy, při kterém vyhledával právě tyto mlhavé obláčky. Během následujícího roku objevil a katalogizoval prvních čtyřicet položek svého katalogu od M3 až po M40. Pro sestavení svého prvního katalogu využil i katalog Edmonda Halleye, přesněji jeho 6 objevených objektů.

Na počátku roku 1765 objevil hvězdokupu M41. Roku 1769 se Messier musel rozhodnout o publikování první verze svého katalogu a tak v něm rozšířil i počet objektů po M45. Po objevu další komety, 8. srpna 1769, zaslal podrobný popis její dráhy králi Pruska, který jej za to, 15. září 1769, odměnil členstvím v Německé akademii věd. V dubnu stejného roku byl vybrán i za člena Švédské Královské akademie ve Stockholmu. Až konečně, 30. června 1770, byl zvolen do Královské akademie věd i ve své rodné zemi.

Nakonec, 16. února 1771, představil světu první verzi svého Katalogu mlhovin s prvními 45 objekty. Tehdy ovšem ještě Messier nic nevěděl o existenci galaxií a planetárních mlhovin. Cílem katalogu bylo zachytit všechny objekty, které by mohly být omylem považovány za komety, ale které mají stálou polohu na obloze. Každý objekt v jeho katalogu je označen písmenem M, jako Messier a pořadovým číslem, například M1 - Krabí mlhovina, M45 - Plejády atd. V roce 1784 katalog již obsahuje seznam 103 položek. Tři noci po prvním vydání katalogu objevil další tři mlhovinové objekty M46 - M49. Jelikož však u objektů M47 a M48 udělal chybu v měření, byly ztraceny a znovuobjeveny až na začátku dvacátého století. V roce 1771, objevil další kometu, již třináctou v pořadí. Později toho roku objevil 7. června mlhovinu M62, u které však změřil pozici pouze přibližně a tak se do jeho katalogu dostala až po přesnějším změření v roce 1779. Roku 1771 se Messier stal i oficiálním astronomem francouzského námořnictva, což mu garantovalo pravidelný roční výplatu 1700 franků a od roku 1774 pak až 2000 franků.

5. dubna roku 1772 přidal další hvězdokupu, tentokráte pod číslem M50 a téhož roku byl zvolen i členem Akademie v Bruselu a Královské akademie v Maďarsku. Během následujících let učinil Charles Messier řadu objevů a jeho katalog se tak postupně rozrůstal až do konečného čísla 103 položek, kterých katalog dosáhl v roce 1784. Obrázek si zvětšete.

Začátkem 80. let byla Messierova práce na rok přerušena nehodou, když 6. listopadu 1781 spadl do sklepa hlubokého přibližně 7,5 m a zranil se tak vážně, že následná rekonvalescence trvala skoro rok a k práci se vrátil přesně na čas, aby stihl pozorovat přechod Merkuru 12. listopadu 1782. Chtěl vrátit i k práci na katalogu, ale už neměl další úspěchy a tak se vrátil k hledání komet, jejichž počet nakonec 12. července 1801 zaokrouhlil na 20, ze kterých 13 objevil přímo sám a 7 objevil nezávisle na někom jiném. Roku 1806 se mu dostalo asi největšího životního ocenění, které mu předal osobně císař Napoleon.

V roce 1815 prodělal mrtvici, po které částečně ochrnul. Přestože se částečně uzdravil a ještě jednou nebo dvakrát se objevil na akademickém zasedání, v noci z 11. na 12. dubna 1817 umírá. Pohřben byl 14. dubna na hřbitově Pére Lachaise v Paříži.

Jeho jméno nese nakonec i kráter na povrchu Měsíce, v Moři hojnosti a také asteroid č.7359 objevený u nás na Kleti.

Nové měsíce Pluta dostaly jména Nix (Vodník) a Hydra

Seznamte se s nejnovějšími přírůstky sluneční soustavy - Nix (Vodník) a Hydra. Párek malých měsíců obíhajících okolo Pluta pokřtila minulý Mezinárodní astronomická unie (IAU), která má na starosti jména nebeských těles.

Až do minulého roku si vědci mysleli, že Pluto doprovází pouze jediný měsíce - Charon. Ale Hubbleův kosmický dalekohled našel další dvě družice, mnohonásobně slabší než Charon.

Duo bylo provizorně pojmenováno jazykolamem S/2005 P2 a S/2005 P1. Na začátku tohoto roku pak objevitelé obou měsíců, vedení Alanem Sternem ze Southwest Research Institute v Boulderu, Colorado, předložili IAU své návrhy jmen.

Jména mající kořeny v řecké mytologii, byla vybírána částečně také podle prvních písmen pojmenování sondy New Horizons, "N" a "H", řekl Stern ve středu novinářům.

Sonda New Horizons startovala počátkem tohoto roku na devíti letou mise k Pluto, poslední neprozkoumané planetě sluneční soustavy. Stern je zároveň i vedoucím výzkumného týmu této mise .

Stern chtěl původně dnešního Vodníka "Nix" pojmenovat s "y", tedy "Nyx". To je jméno řecké bohyně temnoty, která by spolu s devítihlavou Hydrou dobře korespondovala s Plutonem, římským bohem podsvětí.

Zjistilo se ovšem, že jméno "Nyx" již bylo přiděleno jednomu z blízko zemských objektů a tak se IAU rozhodla pozměnit pravopis jména na "Nix", neboli Vodník, což se k Plutu také docela hodí a tak se vyhnula zmatkům.

Stern řekl, že nebyl zklamán změnou samohlásky ve jméně, protože výslovnost zůstala nedotčena.

"Vtip je v tom, že Nyx je tak zároveň i vodnicí," řekl Stern s úsměvem.

Letos v létě bude IAU také debatovat o tom, zda Pluto zůstane planetou. Loňský objev ledového objektu o něco většího než Pluto v Kuiperově pásu znovu povzbudil argumentaci pro záměry buď degradovat Pluto z pozice planety nebo naopak přidat planety další. Uvidíme jak to dopadne.

Podle: Physorg.com

Vědci našli příčinu světelných projevů černých děr

Tým astronomů vedených Michiganskou universitou (U-M) nejspíše přišel na to, jak černé díry rozsvítily vesmír. Nová data získaná rentgenovou observatoří Chandra totiž poprvé ukazují, že klíčem k této zářivé a překvapující světelné show je silné magnetické pole.

Dá se odhadnout, že až polovina z celkového množství záření ve vesmíru, od doby velkého třesku, pochází od hmoty padající do extra masivních černých děr, včetně nejjasnějších známých objektů - kvasarů.  Po desetiletí se vědci snažili porozumět tomu, jak černé díry, nejtmavější objekty vesmíru, mohou generovat tak intenzivní záření.

Nová rentgenová data rentgenové družice Chandra teď podávají první jasné vysvětlení toho, co celý tento proces pohání - magnetické pole. Chandra zkoumala systém černé díry GRO J1655-40 (zkráceně J1655), kde černá díra vytahuje materiál ze spolucestující hvězdy do disku.

"Podle intergalaktických standardů, je J1655 v naší galaxii hned za humny a tak ji můžeme použít jako zmenšený model toho, jak se chovají všechny černé díry, včetně těch největších monster nalezených v kvasarech," řekl Jon Miller, odborný asistent U-M, jehož pojednání o výsledcích tohoto výzkumu vyšlo tento týden v časopisu Nature.

Pokud plyn v disku kolem černé díry ztrácí energii, stáčí se směrem k černé díře a po této cestě vysílá světlo. Vědci si už dlouho mysleli, že magnetická pole mohou tuto ztrátu energie řídit vytvářením tření v plynu a poháněním větru směrem od disku, čímž se odnáší pryč pohybová energie, pro zachování momentu hybnosti.

Za použití spekter získaných Chandrou, tedy vlastně zjišťováním množství rentgenových paprsků různých energií, ukázal Miller se svým týmem, že rychlost a hustota větru u disku J1655 odpovídá výsledkům počítačových simulací pro větry hnané magnetickým polem. Jejich spektrální identifikace také vyloučila další dvě významné konkurenční teorie magneticky hnaných větrů.

"V roce 1973 přišli teoretičtí fyzikové s myšlenkou, že magnetická pole mohou být hybnou silou vyzařování světla od černých děr," řekl spoluautor práce John Raymond z Harvard Smithsonian střediska pro Astrofyziku (CfA) v Cambridge, Massachusetts. "Právě teď, o 30 let později, o tom možná máme i důkazy."

Hlubší pochopení toho, jak černé díry přirůstají astronomy informuje i o dalších vlastnostech černých děr, včetně toho jak rostou.

"Právě tak jako lékaři chtějí porozumět příčinám nemocí a ne jenom jejich příznakům, také astronomové se pokoušejí porozumět tomu, co způsobuje jevy, které pozorují ve vesmíru," řekl spoluautor Danny Steeghs, také z CfA.  "Pochopením toho, co způsobuje hmota padající do černé díry i tomu jak se při tom uvolňuje energie, se můžeme dozvědět více o tom co to způsobí u dalších významných objektů."

Navíc kromě akrečních disků kolem černých děr, mohou magnetická pole hrát důležitou roli i v discích kolem mladých hvězd podobných Slunci, kde vznikají planety, stejně jako u ultra hustých neutronových hvězd.

Na obrázku: Rentgenové spektrum hvězdného systému sestávajícího z černé díry a normální hvězdy naznačuje, že plyn zahřátý na mnoho milionů stupňů víří kolem černé díry. Ilustrace ukazuje, že velká část horkého plynu je spirálovitě stočena dovnitř, směrem k černé díře, ale také to, že asi 30% tohoto plynu je odfouknuto pryč.

Podle: University of Michigan News Service

První čínský astronaut má vstoupit na povrch Měsíce v roce 2024

První čínská procházka po povrchu Měsíce se má podle plánu uskutečnit v roce 2024. Řekl to špičkový úředník čínského kosmického programu, kterého citovaly hongkongské noviny Shenzhen Daily.

Wen Wei Po řekl v novinářům v pondělí 19.června, že sonda k Měsíci by mohla odstartovat už v dubnu příštího roku, na kdy Čína plánuje start bezpilotní měsíční družice, která by měla být umístěna na orbitu kolem našeho souputníka a zkoumat jeho povrch.

"Čína nyní má základní potenciál technologie, materiálů i ekonomickou sílu", aby mohla vyslat astronauty na Měsíc, je v článku citován Long Lehao, zástupce vedoucího návrháře projektu měsíční sondy.

Long také řekl, že první fáze projektu zkoumání Měsíce začne tehdy, kdy bude připraven ke startu, první čínský měsíční orbiter, "Chang'e 1", který je pojmenován po ženském znaku z čínské mytologie, znamenajícím "kdo žil na Měsíci". Podle Longa k tomu má dojít někdy mezi dubnem a červnem 2007.

O druhé fázi projektu, která by měla probíhat mezi roky 2009 až 2015, Long nic podstatného neřekl, ani nespecifikoval to, co bude tato druhá fáze obsahovat.

Třetí fáze měsíčního programu má podle Longa začít v roce 2017. Během ní má startovat robotická sonda, která by měla odebrat vzorky z povrchu a vrátit se s nimi zpět na Zemi.

Astronauti pak mají být vysláni k Měsíci ve čtvrté, závěrečné fázi měsíčního programu v roce 2024.

V roce 2003 se Čína stala teprve třetí zemí světa, po Spojených státech a bývalém Sovětském svazu, která vlastními silami a na palubě vlastní kosmické lodi vyslala člověka do kosmu.

Podle: Xinhua Online

Po obědě nastane léto

Dnes, ve středu 21. 6. 2006, ve 14:27 středoevropského letního času nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto. Severní polokoule se přestane přiklánět ke Slunci a nastane nejdelší den v roce.  Slunce u nás setrvá nad obzorem okolo 16 h 22 min a na noc tak zbude jen 7 h 38 minut.  V poledne vystoupí Slunce za celý rok nejvýš nad obzor. O něco jižněji, na obratníku Raka, pak projde přímo nadhlavníkem a na severním polárním kruhu o půlnoci vůbec nezapadne.

Zeměpisná šířka ovšem hraje podstatnou roli i na území naší poměrně malé republiky. Zatím co v nejjižnější části Čech a Moravy bude nejdelší den trvat "jen" asi 16:08 hod, na nejsevernějším místě republiky, ve Šluknovského výběžku, si můžete dne užít o celých 25 minut déle, trvat totiž bude až 16 hodin a 33 minut.

S letním slunovratem Slunce dnes vstoupí do prvního z trojice tzv. letních znamení – Raka, Lva a Panny. Krásné české slovo slunovrat vzniklo podle ročního pohybu Slunce nad obzorem. Poté, co Slunce dospělo k nejsevernějšímu bodu východů a západů, se začne přesouvat - vracet - po obzoru na jih. Na nejjižnější bod své pouti pak dospěje za zimního slunovratu. Datum letního slunovratu není jednoznačně určeno a může se v čase měnit. Jedním z důvodů je to, že kalendářní rok trvá 365 nebo 366 dní, při tom ale Země obíhá okolo Slunce jednou za 365 dní 5 hodin 49 minut. Proto se okamžik letního slunovratu v každém ze tří nepřestupných let posouvá o oněch přebývajících 5 h a 49 min vpřed v čase. Zařazením přestupného roku se okamžik letního slunovratu najednou vrátí zpět v čase o 18h 11 min (24:00 minus 5:49) a přitom může dojít ke změně data letního slunovratu. Ten tak nastane už o den dříve.

Současný gregoriánský kalendář se s každým rokem rozchází se skutečností o 11 minut, protože 5h a 49 minut přeci jen není rovných 6 hodin, tedy jedna čtvrtina dne. Proto je opravován ve 400letých cyklech. Rokem 2000 jsme vstoupili do nového cyklu a právě na jeho začátku vznikají největší rozdíly. Proto ve 21. století připadne letní slunovrat 62x na 21. 6. a 38x na 20. 6. Pokud vycházíme ze středoevropského letního času, pak na 20. 6. připadne letní slunovrat v letech 2020 (poprvé od roku 1796) a dále pak v letech 2024, 2028, 2032 atd.

Dalším důvodem změny data letního slunovratu jsou změny zemské dráhy, i když ty jsou mnohem pomalejší než změny kalendáře. Dnes je léto z ročních dob na severní polokouli nejdelší a stále se ještě velmi zvolna prodlužuje. Do roku 3000 bude léto trvat ještě o dalších 6 h 29 minut více než dnes.

Je zvláštní, že i když na území České republiky v dávných dobách žili Keltové, kteří slunovrat zcela určitě oslavovali, stejně tak jako staří Slované, kteří je vystřídali. Ovšem ani z jednoho etnika se nám slavnost letního slunovratu nijak výrazně nezachovala. O tom, že slunovrat je opravdu významný den však svědčí mohutné slavnosti v mnoha jiných zemích. Desetitisíce Britů jej slaví na keltském kultovním místě ve Stonehenge nebo u jiných megalitických staveb, Finové letní slunovrat zbožňují a berou si obvykle dovolenou, Dánové pořádají po celé zemi ohňostroje.  U nás se však najde sotva pár akcí "odbytých" většinou nějakým tím koncertem nebo pozorováním na hvězdárně. Určitě je to škoda. Ovšem, i tak, pokud se ve vašem okolí nějaká ta akce koná, běžte si užít krásného a horkého letního dne.

Pokud to nemáte daleko k nám, můžete odpoledne přijít na hvězdárnu, nabídneme vám pozorování Slunce a jiné zajímavosti. Pro ty, kteří vydrží až do soumraku, nabídneme možná i pozorování planety Merkur,  záležet ovšem bude na momentální oblačnosti nad severozápadním obzorem.  Těšíme se na vás.

Mars Reconnaissance Orbiter snižuje svou oběžnou dráhu okolo Marsu

Nejnovější kosmická sonda NASA u Marsu už ukrojila polovinu z 23 týdnů trvajícího procesu snižování své oběžné dráhy. "Oběžná dráha je stále kratší a kratší. Pod denním dohledem navigátorů, techniků a vědců, začala sonda samostatně vykonávat naplánované úpravy výšky nad povrchem během každé oběžné dráhy.

Zatím jsme dokončili asi 80 obletů planety, ale máme jich ještě asi 400 před sebou. Rychlost oběhů se ovšem stále zvyšuje jak se blížíme ke konci úpravy dráhy," řekl Dan Johnston, zástupce ředitele mise Mars Reconnaissance Orbiter v NASA/JPL v Pasadeně v Kalifornii.

Současné fázi mise Mars Reconnaissance Orbiter se říká "aerobraking", neboli brzdění o atmosféru. Brzdění, kterým se sonda přibližuje k planetě, začalo koncem března s velmi protáhlou, 35 hodin trvající oběžnou dráhou, z níž se nakonec, na začátku září, po stovkách opatrných přiblížení k atmosféře Marsu, stane dráha téměř kruhová s dobou oběhu asi dvě hodiny. Pak se, po závěrečném zážehu motorů, rozmístí radarové antény a další retranslační zařízení a kosmické plavidlo na správné oběžné dráze a v potřebném uspořádání začne v listopadu plnit své hlavní vědecké úkoly.

Během dvouleté vědecké fáze bude Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) zkoumat Mars od podpovrchových vrstev až po nejvyšší vrstvy atmosféry. Bude se k tomu používat i 3 metrová parabolická anténa díky které se mohou data mezi sondou a Zemí přenášet až 10 krát rychleji než u kterékoliv předchozí mise k Marsu. Kromě získávání informací o historii a množství vody na planetě se očekává, že MRO prozkoumá i místa přistání dalších robotických sond NASA, které mají startovat v letech 2007 a 2009.

Když kosmické plavidlo poprvé vstoupilo oběžnou dráhu kolem Marsu, nejvzdálenější bod jeho dráhy od planety byl asi 45.000 kilometrů. Po 11 týdnech brzdění o atmosféru už tato vzdálenost klesla na asi 20.000 kilometrů. Při každém oběhu od začátku dubna proletěla sonda skrz horní vrstvu atmosféry, obvykle ve výšce okolo 105 kilometrů nad povrchem planety, což ji díky aerodynamickým silám tření povrchu sondy o atmosféru vždy mírně zpomalilo.

"Naším největším problémem je proměnlivost atmosféry," řekl Johnston. "Není příliš neobvyklé, že se brzdění změní až o 35 procent mezi jednotlivými průlety. Potřebujeme proto velmi pečlivě kontrolovat výšku průletu nad povrchem a být připraveni ji změnit, bude-li to nezbytné, aby byl každý průlet okolo planety bezpečný."

Pokud je MRO nad atmosférou, může orientovat svoji anténu směrem k Zemi a sluneční kolektory směrem ke Slunci. Ovšem předtím, než při každém průchodu vstoupí do atmosféry, otáčí se tak, že plocha slunečních kolektorů a antény je kolmá ke směru letu. Novinkou je, že palubní software MRO umožní samostatně vypočítat čas, který je potřebný pro reorientaci sondy při dalším průchodu. Tato část programu, které se říká "odhad časování bodů dráhy satelitu," byla aktivována v květnu.

Jim Graf, ředitel projektu Mars Reconnaissance Orbiter v JPL řekl, že "v minulosti byly časy pro natočení sond pro aerodynamické brzdění vypočítávány na Zemi a přenášeny do kosmického plavidla při každém průchod. Teď tuto činnost může kosmické plavidlo vykonávat samo. To obzvláště pomůže v době, kdy kosmické plavidlo bude vykonávat několik průletů denně."

Mars Reconnaissance Orbiter je třetí misí NASA k Marsu po sondě Marsu Global Surveyor v roce 1997 a Mars Odyssey v roce 2001, která používá aerodynamické brzdění, aby se dostala na požadovanou, téměř kruhovou oběžnou dráhy. Tato strategie dovoluje vypouštět kosmická plavidla s mnohem menší zásobou paliva (a tedy i podstatně lehčí), než by bylo nutné při použití raketových motorů ke zpomalení plavidla na požadovanou oběžnou dráhu. Každý průlet okolo planety tento měsíc zpomalí Mars Reconnaissance Orbiter průměrně o 2 metry za sekundu, což by jinak vyžadovalo spálit asi kilogram raketového paliva.

Aktivity sondy MRO během dvou měsíců mezi koncem aerodynamického brzdění v září a začátkem hlavní vědecké fáze v listopadu, zahrnou rozložení dvou 5 metrů dlouhých antén zemí pronikajícího radaru, odstranění krytů z čoček minerály rozpoznávajícího spektrometru a otestování a kalibraci všech přístrojů v různých režimech použití. Od začátku října do začátku listopadu bude Mars pro nás téměř za Sluncem. Komunikace se všemi kosmickými plavidly u Marsu bude tedy nespolehlivá a tak jejich řízení ze Země bude minimalizováno.

Zdroj: NASA

Discovery může startovat 1.července

Manažeři NASA v sobotu 17.6.2006 rozhodli, že start raketoplánu Discovery podle okamžitých podmínek možný od soboty 1. července 2006, od 21:48 SELČ. Administrátor Michael Griffin to oznámil na tiskové konferenci, která následovala po dvou dnech intenzivního jednání a posuzování nejrůznějších a navzájem mnohdy zcela odlišných hledisek na to, zda je raketoplán opravdu připraven k letu nebo ne.

Závěrem debaty nakonec bylo, že let lze uskutečnit, a to i přes to, že někteří vedoucí pracovníci NASA s tím nesouhlasili. Mezi nimi byli i hlavní inženýrův Chris Scolese a přidružený administrátor pro Safety a Mission Assurance - Bryan O'Conner.

Zásadním bodem této diskuze bylo, zda byly a jsou nezbytné další modifikace vnější palivové nádrže před dalším pokračováním letů. NASA přepracovala konstrukci tanku po havárii Columbie v roce 2003 a potom znovu po prvním startu po Columbii loni v červenci, když v obou případech odpadly velké kusy izolační pěny.

Columbia byla při tom odpadlým kusem pěny natolik poškozena, že se při vstupu do atmosféry před přistáním rozpadla a všech sedm astronautů na palubě zahynulo.

Discovery sice loni unikla nárazu odpadajících kusů pěny, ale NASA odložila všechny další lety aby mohla uskutečnit další modifikace pěnové izolace nádrže. Někteří technici však stále tvrdí, že agentura při tom nešla dost daleko.

Griffin a další vrcholoví řídící pracovníci NASA uznávají rizika potenciálně nebezpečných úlomků dopadajících na raketoplán a proto byl jmenován zvláštní tým, který by znovu navrhl přepracování nejproblematičtějších míst externí nádrže.

Zdržovat však start Discovery do té doby dokud nebude mít nádrž nový design by zvyšovalo tlak na program letů raketoplánů během posledních let dostavby ISS, řekl také Griffin.

Přestože ztráta dalšího raketoplánu by pravděpodobně ukončila celý program, řekl Griffin, on je ochoten přijmout toto riziko za účelem dokončení Mezinárodní kosmické stanice před tím, než flotila raketoplánů odejde do výslužby.

"Jestli se chystáme letět, musíme akceptovat některá programová rizika, nikoliv však rizika pro posádku, a chovat se podle toho," řekl také Griffin.

Podle zpravodajských agentur

Ruská mise k Marsu v roce 2009 oficiálně potvrzena

Rusko plánuje vypustit v roce 2009 kosmickou sondu, která by měla analyzovat povrch Marsu a sbírat zkušební vzorky z jednoho z měsíců planety. Oznámila to v pátek 16.6.2006 oficiálně ruská kosmická agentura.

"Start sondy 'Phobos - Grunt' je naplánován na říjen 2009. Expedice bude trvat tři roky," sdělil Roskosmos v písemném prohlášení.

První stupeň projektu "přinese zpět na Zem vzorky z povrchu přirozeného satelitu Marsu - Phobosu - pro detailní zkoumání v laboratorních podmínkách," píše se ve sdělení.

Průzkum Phobosu by mohl "odpovědět nebo přiblížit odpověď na široké spektrum vědeckých otázek z fyziky sluneční soustavy, " dodává se ve sdělení.

Evropská kosmická agentura (ESA) plánuje vydat 700 milionů eur (900 milionů dolarů) na misi k Marsu nazvanou ExoMars, která by měla startovat v roce 2011 .

Nikolaj Sevastianov, šéf ruské kosmické konstrukční společnosti RKK Energia už dříve řekl, že Rusko by mohlo provést let k Marsu s lidskou posádkou roku 2030.
 

Na oběžné dráze Neptunu byli nalezeni tři noví Trojané

Tři nové objekty uzamčené na zhruba stejné oběžné dráze jako má Neptun nalezli výzkumníci z Carnegie Institution, oddělení Terrestrického magnetizmu (DTM) a Observatoře Gemini v Hilo na Havaji. Objev podporuje důkazy o tom, že Neptun, stejně jako jeho velký bratranec Jupiter, drží na své oběžné dráze hustá mračna Trojanů, a že tyto asteroidy pravděpodobně pochází ze společného zdroje. Také zvyšuje počet známých Neptunových Trojanů na čtyři.

"Je to vzrušující zečtyřnásobení známé populace Neptunových Trojanů," řekl Scott Sheppard, vedoucí autor studie, která vyšla 15. června v online vydání časopisu SCIENCE Express. "Postupně jsme určili jak moc jsou tyto asteroidy uzamčeny na stabilních oběžných drahách, stejně jako to, z čeho mohou být složeny, což dělá tento objev obzvláště hodnotným."

Nedávno objevené Trojanské asteroidy u Neptunu jsou teprve čtvrtou stabilní skupinou asteroidů pozorovaných v okolí Slunce. Další skupiny jsou v Kuiperově pásu za drahou Neptuna, na oběžné dráze Jupiteru a v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Důkazy pak naznačují, že Neptunovi Trojané jsou početnější než ti v hlavním pásu asteroidů nebo u Jupiteru, ale že je lze jen těžko vysledovat, protože jsou tak daleko od Slunce. Astronomové proto tedy k jejicj nalezení potřebují ty největší dalekohledy na světě vybavené nejcitlivějšími digitálními kamerami.

Trojanské asteroidy vytváří shluky v jednom ze dvou bodů, které leží na oběžné dráze planety asi 60 stupňů před nebo za planetou a které známe jako Lagrangeovy body. V těchto místech, se gravitační síly planety a Slunce spojí a uzamknou asteroidy na stabilních oběžných drahách synchronizovaných s planetou. Německý astronom Max Wolf identifikoval prvního Trojana u Jupiteru už v roce 1906 a od té doby, bylo identifikováno již více než 1.800 takovýchto asteroidů pohybujících se podél planetárních oběžných drah. Protože Trojané sdílejí s planetami jejich oběžnou dráhu, mohou pomáhat astronomům porozumět vzniku planet i celé sluneční soustavy.

Vědci už dříve přemýšleli o tom, že Trojané by mohli být také u dalších planet, ale důkaz podporující tuto myšlenu se vynořil teprve nedávno. V roce 2001 byl nalezen první Trojan v Lagrangeově bodě před planetou Neptun. V roce 2004 našli, Scott Sheppard a Chadwick Trujillo z observatoře Gemini, který se také podílí jako spoluautor aktuální studie,  druhého Neptunova Trojana za pomoci 6,5 metrového dalekohledu Carnegie Magellan-Baade v Las Campanas v Chile. V roce 2005 pak našli, také společně,  oba dva další asteroidy a zvýšili tak jejich celkový počet na čtyři. Ověřit a přesně určit jejich oběžné dráhy však museli opakovaným pozorováním pomocí 8,2 metrového dalekohledu Gemini North na Havaji. Výsledek zní, všechny čtyři známé asteroidy u Neptuna jsou Trojané umístění v Lagrangeově bodě ležícím před planetou.

Jeden z nových Trojanů má oběžnou dráhu více skloněnou k rovině sluneční soustavy než ostatní tři. Ačkoli takovou oběžnou dráhu má jen tento jeden ze čtveřice asteroidů, metody používané k jejich sledování nejsou běžně citlivé na objekty s větším sklonem dráhy než má zbytek sluneční soustavy. Proto existence tohoto Trojana naznačuje, že by tam mohlo být mnohem více objektů jako je tento, a že Neptunovi Trojané celkem vytváří velká mračna s komplexem propletených oběžných drah.

"Byli jsme skuteční překvapeni nálezem Neptunova Trojana s tak velkým orbitálním sklonem, " řekl Trujillo.  "Objev jednoho Neptunova Trojana s velkým sklonem dráhy naznačuje, že jich tam může být mnohem víc s větším odklonem od roviny sluneční soustavy, a že Trojané tvoří skutečné "mračno" nebo "roj" objektů obíhajících okolo Slunce spolu s Neptunem."

Velká populace asteroidů s větším sklonem dráhy by vyloučila možnost, že jsou to zbytky z počátků sluneční soustavy. Nezměněné prvotní skupiny asteroidů by totiž měly být  těsně spojeny s rovinou sluneční soustavy. Proto tyto mraky pravděpodobně vznikly stejně jako u Jupiteru, tedy zachycením asteroidů obří planetou. Jakmile se jí náhodou dostaly do cesty,  byly v Lagrangeových bodech zachyceny a jejich oběžná dráha byla "zmražena".

Sheppard a Trujillo také poprvé srovnávali barvy všech čtyř známých Neptunových Trojanů. Všechny mají stejný bledě červený odstín, který naznačuje,  že mají podobný původ a historii. Ačkoli je to těžko říci najisto jen ze čtyř vzorků, věří výzkumníci tomu, že Neptunovi Trojané by mohli mít stejný původ jako Jupiterovi Trojané a vnější neregulérní satelity  obřích planet. Tyto objekty by mohly být posledními zbytky z nespočetných malých těles, která se vytvořila v obrovském planetárním regionu a z nichž se nakonec většina stala součástmi planet nebo které byly vyhozeny ven ze sluneční soustavy.

Zdroj: Carnegie institution

Rover Spirit našel dva železné meteority

NASA Mars rover Spirit našel dva železné meteority. Oznámili to vědci řídící jeho misi. Tyto nálezy jsou prvními identifikovanými při misi Spirit, ačkoli jeho dvojče Opportunity objevila podobný kus skály na druhé straně planety už v lednu 2005.

Spirit fotografoval kameny v dubnu 2006, hned poté co zaparkoval na Low Ridge Haven, k severu nakloněném svahu,  který nyní slouží jako jeho zimoviště pro přečkání šest měsíců trvající marťanské zimy.
Kameny se oproti okolním skálám jeví hladší a světlejší a podobají se lesklému, hladkému a poďobanému meteoritu, pojmenovanému "Heat Shield Rock", který nalezla sonda Opportunity nedaleko svého odhozeného tepelného štítu. Studiem tohoto kamene pomocí miniaturního tepelně emisního spektrometru (Mini-TES) sonda Opportunity ukázala, že je velmi odrazivý, což je základním poznávacím znamením železného meteoritu. Nyní pozorování spektrometru Mini-TES na sondě Spirit odhalilo dva podezřelé kameny, které jsou podobně odrazivé.

Na snímku: jeden z meteoritů, pojmenovaný Allan Hills, jako výrazně světlejší kámen vpravo v popředí

"Jsou to velmi dobrá zrcadla," říká člen misijního týmu Ray Arvidson z Washingtonovy university v St.Louis. "Vidíme teplo oblohy, které se odráží k Mini-TES. Nevím jak jinak by k tomu mohlo dojít, pokud to není kov."

Železné meteority tvoří jen několik procent z kosmických kamenů, které lze očekávat na povrchu Marsu. Ale jejich zjev a spektrální vlastnosti je dělají mnohem snáze identifikovatelné než jiné,  mnohem běžnější kamenné meteority.
Marťanské meteority jsou úlomky větších kosmických skalisek pocházejících z pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, které se přípletky Rudé planetě do cesty. Na povrchu Marsu přetrvají bez výrazných změn po velmi dlouhou dobu, protože je zde jen málo geologických procesů, které by je pohřbily potom, co dopadly na povrch, řekl Arvidson.

"Není to žádné překvapení, když občas projedeme okolo meteoritu," řekl Arvidson serveru New Scientist. "Mars má velmi starý povrch a stupeň eroze je relativně malý, tedy musíme takové věci očekávat, registrovat je a zkoumat."

Význačné rysy povrchu pozorované v zimovišti Spiritu jsou pojmenovány po výzkumných stanicích a místními jmény z Antarktidy. Tak například obě kovová skaliska byla pojmenována jmény "Allan Hills", stejně jako místo v Antarktidě, kde bylo nalezeno v ledu mnoho meteoritů a Zhong Shan, stejně jako čínská antarktická základna založená v roce 1989.

Podle: New Scientist

Nový portrét sesterské galaxie

Sourozenecké soupeření existuje i ve vesmíru. Mléčná dráha má dvě sesterské spirální konkurentky soupeřící s n í o pozornost fotografů. Galaxie v Andromedě obvykle v této soutěži vítězí a často pózuje pro kosmické portréty. Ovšem na tomto novém portrétu z dílny 6,5 metrového dalekohledu MMT, jí druhá sestra dává řádné varování. Galaxie M33 v Trojúhelníku vychází ze stínu a odhaluje úžasné víry hvězd a prachu poseté brilantními růžovými mlhovinami.

Nová fotografie galaxie v Trojúhelníku předvádí oslnivé schopnosti nového přístroje Megacam namontovaného na dalekohledu MMT. Megacam byl vyvinut ve Smithsonian Astrophysical Observatory (SAO) v Cambridge, Massachusetts, pod vedením astronoma Briana McLeoda. Tato nejmodernější kamera sestává ze 36 CCD čipů, z nichž každý obsahují 9 milionů obrazových prvků (pixel), což dělá z Megacam jednu z největších digitálních kamer na světě.

"Megacam je jako domácí digitální kamera s turbodmychadlem," řekl astronom Nelson Caldwell ze SAO. "Zatímco dnešní typická digitální kamera může mít až osm nebo devět megapixelů, Megacam jich má rovných 340."

Caldwell a McLeod si vybrali galaxii v Trojúhelníku, ze jeden z prvních objektů fotografovaných kamerou Megacam. Tato galaxie, je známa také jako Messier 33 nebo M33, díky svému označení v katalogu zkompilovaném Charlesem Messierem. Je od nás vzdálena 2,4 milionu světelných roků a i přes to zabere na obloze téměř dvojnásobek průměru měsíčního úplňku. Ačkoli je velká, její světlo je rozptýlené a proto se hůře hledá neozbrojeným okem. Pohled na M33 je nejlepší v binokuláru nebo menším  dalekohledu s nízkým zvětšením.

Nově vznikající modré hvězdy a tmavé prašné záplaty naznačují spirálovitá ramena, zatím co růžová vlákna označují oblasti vodíkového plynu v aktivních oblastech vznikajících hvězd podobných jako je mlhovina v Orionu v naší Mléčné dráze. Oko připomínající namodralá mlhovina v levém horním rohu snímku je NGC 604, s průměrem přes 1.500 světelných roků, která obsahuje víc než 200 horkých, mladých hvězd, které ji osvětlují zevnitř.

Galaxie v Trojúhelníku je nejmenší ze tří spirálních galaxií v našem sousedství, s hmotou mezi 10 až 40 miliardami hmot Slunce. Pro srovnání, Mléčná dráha obsahuje hmotu asi 200 miliard Sluncí a galaxie v Andromedě je dokonce ještě o něco statnější.

"M33 není kolosální obr jako Mléčná dráha nebo Andromeda," říká Caldwell. "Má ale svůj vlastní šarm a krásu vycházející z jejího mládí."

Dalekohled MMT má primární zrcadlo o průměru 256 palců, tedy 6,5 metru, které jej řadí mezi největší optické dalekohledy na světě. Astronomové jej využívají pro projekty jako jsou hledání extrasolárních planet, tvorba 3D map rozložení galaxií v kosmu nebo hledání kvasarů ve vzdálenostech, kdy vesmír byl stár jen desetinu svého současného věku. MMT Observatory, která je umístěna na jih od Tucsonu v Arizoně, provozuje SAO, společně s Arizonskou universitou.

Zdroj: Harvard- Smithsonian středisko pro astrofyziku, obrázek je k dispozici i ve vysokém rozlišení  (3,1 MB, JPEG) nebo ve středním rozlišení (694K, JPEG)

Černé na bílém - Genesis havarovala díky selhání kontrolních mechanizmů u výrobce

V úterý 13.6.2006 byla uvolněna 236 stránková zpráva vyšetřovací komise se závěry havárie sondy Genesis. Ta 8.září 2004, na místo měkkého přistání na háku vrtulníku, narazila v rychlosti 360 km/h tvrdě na povrch Země v poušti Utahu.

Za viníka havárie byl zprávou označen chybný design a opačně namontovaná dolarová součástka akcelerometru, který měl otevřít padáky. K tomu mohlo dojít díky selhání kontrolních mechanizmů, kdy kritický předstartovní test, který by závadu odhalil, byl z finančních a časových důvodů přeskočen a byl nahrazen pouze jednoduchou kontrolou,  kdy se letová verze sondy pouze porovnávala s další, dříve postavenou kopií sondy, která již před tím prošla důkladnými testy. Výrobce sondy závěry komise akceptoval a učinil podle ní opatření, aby k podobné fatální chybě nemohlo v budoucnosti znovu dojít. 

XMM Newton zachytil největší z ohnivých koulí

V datech rentgenové družice ESA XMM-Newton našel tým mezinárodních vědců obrovskou ohnivou kouli plynu, podobnou kometě. Je jen poněkud větší, její hmotnost dosahuje asi miliardy hmotností Slunce, a pohybuje se poněkud rychleji, když skrz vzdálený shluk galaxii prolétá rychlostí přes 750 kilometrů za sekundu.

Tato kolosální ohnivá koule je zdaleka největším objektem tohoto druhu, který byl kdy spatřen. Má v průměru asi tři miliony světelných roků, nebo, chcete li, je asi pět miliard krát větší než naše sluneční soustava. Z naší perspektivy vypadá jako jasný kruh rentgenového záření, s ocasem, nebo jako kometa o velikosti téměř poloviny úplňku Měsíce.

"Velikost a rychlost této koule plynu je opravdu fantastická," řekl Dr. Alexis Finoguenov, pomocný odborný asistent fyziky na katedře fyziky University of Maryland v Baltimore County (UMBC), a přidružený vědecký pracovník pro mimozemskou fyziku v Institutu Maxe Plancka v Garchingu v Německu.

Tato koule plynu se nachází ve shluku galaxií Abell 3266, asi milion světlých roků od Země a tak nepředstavuje pro naši sluneční soustavu vůbec žádné nebezpečí. Abell 3266 obsahuje stovky galaxií a ohromné množství horkého plynu o teplotách až sto milionů stupňů. A všechno to drží pohromadě díky gravitaci neviditelné temné hmoty.

"To co zajímá astronomy není jen velikost plynové koule, ale role, kterou hraje při vývoji a formování struktury vesmíru," řekl Dr. Francesco Miniati, který s těmito daty pracoval v UMBC při svých návštěvách ze švýcarského federálního institutu technologie v Curychu ve Švýcarsku.

Sluk Abell 3266 je součástí super clusteru Horologium - Reticulum a je jedním z nejhmotnějších galaktických shluků na jižní obloze. Protože stále ještě roste, dá se očekávat, že se stane jednou z největších koncentrací hmoty v nám blízkém vesmíru.

Z dat družice XMM-Newton, vědecký tým vytvořil entropickou mapu (termodynamická entropie je vlastnost, která představuje míru neuspořádanosti systému, v tomto případě molekul plynu). Mapa dovoluje díky rentgenovému spektru odlišit od sebe chladný a hustý plyn "komety" od žhavějšího a řidšího plynu shluku. Data ukazují s pozoruhodnými detaily procesy probíhající v plynu odtrženém od "jádra komety" a tvořícího velký ocas obsahující kusy chladnějšího a hustého plynu. Výzkumníci odhadují, že každou hodinu ztrácí hmotu rovnající se přibližně jednomu Slunci.

Na obrázku: Entropická mapa se liší od mapy založené na teplotách nebo jasu. Načervenalé oblasti označují plyn s nižší entropií, oranžové naopak s vyšší entropií. Oranžové oblasti označují "ohon" svlečeného plynu, u kterého se entropie zvyšuje, plyn se ochlazuje a houstne.

"Ve sluku Abell 3266 vidíme vznik struktur v akci," říká profesor Mark Henriksen (UMBC), spoluautor práce. "Temná hmota je jako gravitační lepidlo, které drží plynové koule pohromadě. Jak ale prolétá shlukem galaxii, následuje přetahovaná, ve které shluk galaxií nakonec vítězí, když strhá a rozptýlí plyn, ze kterého možná jednou vzniknou další hvězdy a galaxie uvnitř shluku."

Výsledky výzkumu vedeného fakultou fyziky University of Maryland, Baltimore County vyšly 1. června 2006 v Astrophysical Journal (vydání 643, strana 790) .

Podle: ESA News Release

Evropa má ideální podmínky pro pozorování přeletů ISS

Znáte to sami. Blíží se slunovrat, nejdelší den a nejkratší noc v roce. Slunce jako by pořád nechtělo zapadnout a obloha nechce potemnět. Černočerná tma s jiskřícími hvězdami stále nepřichází a to půlnoc už není daleko.

Pozvednete zrak k obloze a nad hlavou vám, kromě téměř nehybných hvězd a planet, pospíchají i různá "světélka". Ta, která barevně blikají a případně i hučí, můžeme klidně ignorovat. Letadla nás nezajímají. Budeme si všímat jen těch, které tiše plují podstatně výše, tedy družic a z nich zejména té největší, Mezinárodní kosmické stanice (ISS).

ISS každý den prochází nad mnoha místy na Zemi, ale ne vždy ji můžete pozorovat. Normálně jsou nejlepším časem pro pozorování ISS časy chvíli před úsvitem nebo jen nedlouho po západu Slunce, kdy pozorovatel je ještě (nebo již) ve tmě, ale ISS je v plném slunečním svitu. Každý rok existují ovšem dvě krátká období, v červnu a prosinci, kdy ISS vůbec neprochází skrz zemský stín a její přelety jsou tedy viditelné po celou noc, tedy samozřejmě, pokud je jasná obloha.

Pro většinu lokalit Evropy nastává letní doba plné viditelnosti ISS v období  mezi 17. až 21. červnem, v našich podmínkách, jak je vidět z přiložené tabulky, přichází ještě o pár dní dříve.

Na obrázku: Dráha přeletu ISS nad Evropou 16 června 2006, zhruba v 01:10 SELČ

Pokud tedy víte kdy a kam se dívat, není pozorování nijak obtížné a ISS si povšimnete i bez pomoci jakýchkoliv dalších pomůcek téměř okamžitě, co se objeví. Ačkoli ISS letí rychlostí 7,7 km za sekundu, je jen 400 km nad naší hlavou a díky svým velkým slunečním kolektorům je jedním z nejjasnějších objektů na noční obloze.

Pozorovatelé na východě Moravy mohou použít přiloženou tabulku vypočítanou na stránce http://www.heavens-above.com.

Ostatní pozorovatelé v ČR mohou pro ulehčení použít stránku http://esa.heavens-above.com/esa/iss_step1_3.asp?CountryID=EZ. Na ní do prázdného rámečku napište jméno své obce (pište bez diakritiky!) a potvrďte. Pokud je její jméno nalezeno, a to je téměř vždy (jinak použijte jméno nejbližší větší obce), poklepejte na něj myší a za pár okamžiků máte tabulku s přelety pro vlastní pozorovací místo. 
Tip! Poklepete-li myší na datum u vámi zvoleného data, zobrazí se vám mapka oblohy s dráhou přeletu.   Přejeme úspěšné pozorování.

James Clerk Maxwell - 1831 - 1879

S dnešním dnem je spojeno výročí narození velikána světa fyziky Jamese Clerka Maxwella.  Maxwell se narodil 13. června roku 1831 v Edinburghu, kde také později zahájil svá vědecká studia. Již ve věku čtrnácti let sepsal Maxwell první práci na téma elips a jim podobných geometrických útvarů. Ačkoliv některé myšlenky nebyly zcela původní, kvůli nízkému věku se jednalo o vynikající dílo hodné toho, aby bylo 6. dubna 1846 předneseno Královské společnosti v Edinburghu a to i přes to, že stejné výpočty učinil i Descartes.

Vysokoškolský titul Maxwell získal v roce 1854 na univerzitě v Cambridgi, kde nakonec pracoval i jako odborný asistent a později i profesor. Mezi jeho první příspěvky světu fyziky patřilo přesné popsání siločar a hlavním přínosem pak byly rovnice vyjadřující vztahy v elektrických a magnetických polích. Úspěšně tak navázal na předchozí práci Michaela Faradaye. 

Mezi svým tím ale v listopadu 1856 přijal místo v Aberdeenu. V následujících letech pracoval na tématu Adamsovy ceny, kterou po dvou letech také získal. Tématem byl "Pohyb prstenců planety Saturn" a Maxwell  ve své práci ukázal, že prstence mohou být stabilní pouze tehdy, pokud se skládají z mnoha malých pevných částic. Jeho hypotézu potvrdila teprve kosmická sonda Voyager.

Ve městě, kde vyučoval své žáky, nakonec 5. listopadu 1879 i zemřel. Z Maxwellových prací vycházel i A. Einstein a mnoho dalších.

Opportunity je v pořádku a opět na cestě

Marťanské terénní vozítko Opportunity se vymanilo z písku a opět pokračuje v cestě na jih. Řídící tým mise v JPL jej úspěšně vytáhl z marťanské duny, pojmenované Jammerbugt, ve které uvízlo v SOL 833 (27. května 2006).

Uvolňování z písku začalo v SOL 836 (31.května), příkazem, že rover popojede dopředu přes svoji předchozí dráhu. Vyjetí z duny bylo dokončeno v SOL 841 (6. června) a od té doby rover Opportunity pokračuje v cestě směrem ke kráteru Viktoria.

Za první tři dny vyprošťování byly vydány příkazy k ujetí asi 10 metrů, rover se při tom všem však pohnul (v absolutním vyjádření) pouze o 4,2 centimetru. Teprve čtvrtý den se podařilo popojet o dalších 5 cm a významnějšího pokroku bylo dosaženo až v pátém dni operace, kdy se rover pohnul o 28 cm. Úplného vyproštění bylo dosaženo teprve šestého dne s pohybem o celý jeden metr.

Po vyproštění, v SOL 842 (7. června) rover Opportunity pořídil několik snímků o vysokém rozlišením se záběry duny ve které uvázla. Od SOL 843 je pak rover opět na cestě. Za další dva dny ujel celkem asi 37 m.

Ke konci SOL 843 (8. června), ukazovalo měřidlo ujeté vzdálenosti hodnotu celkem 7.985,5 metru, tedy asi 12x více než se původně předpokládalo.

Zdroj: Marsdaily.com

Astronomové našli galaktickou dálnici

Na severní obloze  byl objeven dlouhý a štíhlý proud starých hvězd. Je od Země vzdálen asi 30.000 světelných roků a prolétá Mléčnou dráhou rychlostí okolo 230 kilometrů za sekundu nebo, chcete li, více než 800 tis. kilometrů za hodinu.

Objevil jej Dr. Carl Grillmair ze Spitzerova vědeckého centra v Pasadeně v Kalifornii. On a jeho kolega Odysseas Dionatos z Astronomické observatoře v Římě představili své objevy na zasedání Americké astronomické společnosti v Grillmarově rodném městě Calgary v Kanadě.

"To co můžeme vidět je proud hvězd přes 30.000 světelných roků dlouhý, ačkoli ve skutečnosti může být ještě mnohem delší. Ve skutečnosti bych byl poněkud překvapen, pokud by se po dalším průzkumu proud nerozšířil úplně kolem celé galaxie," říká o něm Grillmair.

Astronomové se domnívají, že hvězdy na této kosmické dálnici jsou staré téměř tak jako sám vesmír a jsou fosilními zbytky hvězdokupy, která kdysi dávno měla něco mezi 10.000 až 100.000 hvězdami. Tato starověká hvězdokupa byla před miliardami let roztrhána slapovými sílami naší Mléčné dráhy.

"Objev dodává novou váhu teorii, která tvrdí, že zatímco nyní Mléčná dráha obsahuje jen asi 150 obrovských hvězdokup, kdysi se to zde hemžilo až tisíci takových. Pokud je tato myšlenka správná, pak mohou v naší galaxii existovat stovky, nebo možná dokonce tisíce, takovýchto hvězdných proudů"," říká Grillmair.

Na obloze je proud užší než malíček natažené ruky. Ačkoliv se klene zhruba přes jednu třetinu severní oblohy, více než činí 130 průměrů úplňku, jsou jednotlivé hvězdy proudu příliš slabé na to, než aby byly pozorovatelné volným okem. Tenkost proudu naznačuje, že původní hvězdokupa nebyla roztrhána nijak násilně, ale spíše, že hvězdy z ní byly vytaženy jemně, možná jen po tisících, nebo tak nějak, a to vždy, když shluk prošel blízko centra naší galaxie. Osiřelé hvězdy stále sledují původní oběžnou dráhy a to i dlouho po tom, co se jejich mateřská hvězdokupa úplně rozpadla.

Proud byl objeven v datech veřejné přístupné databáze Sloan Digital Sky Survey, díky technice filtrace shodných objektů. Použitím barev a jasností hvězd jako příznaků, vědci přidělili každé hvězdě pravděpodobnost, se kterou by mohla mít určitý věk a vzdálenost. Vytvořením pohledu na to, jak jsou tyto pravděpodobnosti rozloženy po obloze, byli Grillmair a Dionatos schopni odfiltrovat obrovské moře hvězd na popředí a uvidět vlastní proud.

"Dráha proudu na obloze je velmi přímá. Nedostatek větších odchylek v něm nám říká, že přinejmenším uvnitř vzdálenosti 30.000 světelných roků, nejsou žádné výrazné koncentrace neviditelné temné hmoty. Proud je proto pozoruhodným objevem, který poskytuje nový směr průzkumu složení naší galaxie a toho, jak se chová gravitace na velkých stupnicích," říká Grillmair.

Zatím bylo nalezeno šest takových proudů. Tři z nich objevil Grillmair se svým týmem a všechny, až na jeden, byly nalezeny v datech Sloan Digital Sky Survey. (viz. náš článek z 22.března 2006)

Studie proudů zatím odhalují masivní halo neviditelné temné hmoty obklopující naši galaxii, které je velmi blízko kulovitému tvaru. Jak daleko toto halo sahá, jak vzniklo, jak je kde husté a z čeho temná hmota je, to jsou velké otázky, na které se astronomové právě pokoušejí odpovědět.

Na obrázku: Jako nebeský šíp letící přes zhruba třetinu severní oblohy, zprava doleva, směrem od Raka, Malým lvem (nad hlavou Lva), přes Velkou medvědici, aby se zapíchl do Draka (vlevo).

Podle: Spitzer Newsroom

Článek ing. Rostislava Rajchla "Jaro na hvězdárně" najdete v sekci Zajímavosti z činnosti hvězdárny

Opouští nás druhý "Měsíc"

Země má "druhý Měsíc". Má sice průměr jen 20 metrů, je tedy příliš malý, aby jste jej mohli pozorovat pouhým okem, ale je tam. Je jím asteroid 2003 YN107, který udělá dělá smyčku kolem naší planety jednou za rok. A věřte nebo nevěřte, tyto zprávy jsou již sedm let staré.

"Asteroid 2003 YN107 přiletěl k Zemi roku 1999," říká Paul Chodas z NASA/JPL programu blízko zemských objektů, "a od té doby se pohybuje kolem Země jako vývrtka." Protože asteroid je tak malý a nepředstavuje žádnou hrozbu, přitahoval jen malou pozornost veřejnosti. Ovšem Chodas a další experti jej dále monitorovali. "Je to velmi kuriózní objekt," říká o něm Chodas.

Většina blízko zemských asteroidů, když se přiblíží k Zemi, jednoduše proletí kolem. Přiletí a zase odletí, příležitost pro pár zpráv kolem data nejbližšího přiblížení. Ovšem u 2003 YN107 je to jiné. Přiletěl a zůstal.

"Myslíme si, že 2003 YN107 je jen jedním z celé populace blízko zemských asteroidů, které zrovna neprolétají kolem Země. Mají pauzu a otáčí se v našem sousedství mnoho let let než se pohnou vpřed."

Těmto asteroidům se říká zemské koorbitální asteroidy (Earth Coorbital Asteroids) nebo zkráceně "coorbitals". V podstatě sdílejí zemskou oběžnou dráhu, obíhají okolo Slunce téměř právě za jeden rok. Příležitostně jsou Zemí zachyceny a tanec začíná. Asteroid, zatímco stále ještě obíhá okolo Slunce, začíná se pozvolna, ve spirále, otáčet kolem naší planety.

"Tyto asteroidy nejsou ve skutečnosti zemskou přitažlivostí zcela zachyceny," všímá si Chodas. "Ale z našeho hlediska to vypadá, jako bychom měli nový Měsíc."

Astronomové znají přinejmenším čtyři malé asteroidy, které mohou tento trik vykonat. Jde o 2003 YN107, 2002 AA29, 2004 GU9 a 2001 GO2. "Může jich být i více, " říká Chodas. Věří, že tento seznam bude růstat stejně, jako roste citlivost a pokrytí asteroidních průzkumů.

Právě teď, jsou poblíž Země jen dva takové asteroidy 2003 YN107 a 2004 GU9. Ostatní jsou roztroušeny kolem zemské oběžné dráhy.
Z nich možná nejzajímavějším je 2004 GU9. Měří asi 200 metrů v průměru a je tedy relativně velký. Podle výpočtů zveřejněných v Měsíčních oznámeních Královské astronomické společnosti (S. Mikkola a kol., 2006) vykoná smyčku kolem Země za 500 let a může pokračovat ještě dalších 500. Je na pozoruhodně stabilní "oběžné dráze."

Právě teď však výzkumníci věnují více pozornosti 2003 YN107 a to z jednoduchého důvodu. Připravuje se odletět. Dráha asteroidu je skloněná a o tomto víkendu, 10.června 2006 se přiblíží k Zemi na 3,4 milionu kilometrů, tedy o něco blíž než je obvyklé. Zemská přitažlivost mu díky tomu udělí pošťouchnutí, které potřebuje na to aby ji opustil.

"Máme tak šanci sledovat jeden z těchto asteroidů na cestě pryč od nás," vysvětluje Chodas. Nebude to však navždy. Asi za 60 let se 2003 YN107 vrátí a bude obíhat okolo Země znovu, shrnuje Chodas roli tohoto dočasného měsíčku. V ten pravý čas, to další koorbitální asteroidy udělají stejně.

Každé takové setkání je příležitost ke zkoumání a možný profit. Dokonce ani největší dalekohledy nemohou pozorovat velkou část těchto malých asteroidů, jsou to jen skvrnky v jejich okulárech. Ale jednou, až bude kosmický program mnohem pokročilejší (viz. např. americký program Vision for Space), pak je bude možná i navštívit a prozkoumat je přímo u zdroje. "Prozatím jsou jen kuriozitou," říká Chodas.

Podle: Science@NASA

Cesta k záchraně Hubla

Vědci okolo Hubbleova kosmického teleskopu ve čtvrtek zveřejnili další úžasný obraz kosmu ukazující z profilu galaxii NGC 5866. Ostrý obraz odhaluje rozčepýřený pruh prachu rozdělující galaxii na dvě poloviny, subtilní načervenalou výduť okolo jasného jádra i modrý disk běžící paralelně s s tenkým zářícím světelným halo. "Hubble jako by si říkal o další práci" a doufal, že NASA pošle posádku raketoplánu, aby prodloužila život tomuto kosmickému astronomickému klenotu. Ačkoli NASA ještě nestanovila datum pro poslední opravnou misi, programový manažer raketoplánů tvrdí, že přípravy na záchranu již byly vykonány.

Raketoplán navštívil Hubbla od jeho startu v roce 1990 už čtyřikrát a pátá mise by se zařadila hned vedle té první, která nasadila dalekohledu korekční "brýle" po té, co se přišlo na podleštěné zrcadlo znehodnocující jeho optické kvality. Nové gyroskopy a baterie by nahradily ty, které selhaly a instalovat  by se měly i dva nové důležité přístroje, Cosmic Origins Spectrograph (COS), tedy spektrograf pro sledování počátků vesmíru, ultrafialový přístroj pro sledování mnoha, zejména extragalaktických cílů a Wide Field Camera 3 (WFC3), původně určená jen jako náhrada stávající WFC2, ale postupem času podstatně zdokonalený přístroj se dvěma rozsahy pozorování pokrývající vlnové délky v oblasti 200 - 1000 nanometrů (ultrafialové a viditelné světlo) a 800 - 1700 nanometrů (viditelná a blízká infračervená oblast).

S provedenými opravami a údržbou by Hubble mohl produkovat vynikající snímky vesmíru ještě několik dalších let, bez nich je výhled méně jasný. Hubbleův řídící tým vyvinul dvou gyroskopový pracovní mód, který by měl udržet dalekohled v práci asi do poloviny roku 2008, ale nakonec by dalekohled stejně padl za oběť opotřebovanému stabilizačnímu a naváděcímu systému nebo nedostatku elektrické energie.

Bývalý administrátor NASA Mike Griffin sice vyloučil robotickou misi na záchranu Hubbla, ovšem přehodnocení programu letů raketoplánů z roku 2005 možnost záchranné mise přeci jen otevřelo. Ve skutečnosti bylo vědcům okolo Hubbla řečeno, že mají být připraveni na start před koncem roku 2007. Griffin to nicméně udržel mimo oficiální program, dokud raketoplán nebude mít za sebou několik úspěšných zkušební misí.

To ale neznamená, že NASA nepokračuje v přípravách. Programový manažer letů raketoplánů Wayne Hale to připustil během briefingu ve čtvrtek 8.6.2006 v NASA Johnson Space Center v Houstonu.

"Jsou tam nějaké dlouhodobé položky, které jsou připraveny a založeny na předpokladu, že schválíme opravnou misi k Hubbleovi," řekl Hale. "Mise ještě nebyla schválena, ale já si myslím, že je to závislé na tom, jak dobře zvládneme další jeden nebo dva lety. Zřejmě, každý by se rád vrátil a postaral se o údržbu Hubbla, ale je to rozhodnutí, které ještě leží před námi."

Upraveno podle: CosmicLog

Masivní supernovy jsou významným zdrojem kosmického prachu

Nejasný zdroj kosmického prachu, který je podhoubím života ve vesmíru, byl mezinárodním týmem vědců identifikován. V elektronickém časopisu Science Express oznámili, že pachatelem jsou supernovy Typu II, kterými končí život masivní hvězdy nad 8 hmot Slunce, jejichž spektrum vykazuje Balmerovy čáry vodíku.

Kosmická prach je složen z malých částeček, obsahujících prvky jako uhlík, křemík, hořčík, železo a kyslík, které jsou stavebnicí, ze která byla stvořena i naše Země. Donedávna se předpokládalo, že hlavním zdrojem tohoto prachu jsou hlavně staré, Slunce připomínající hvězdy, tedy rudí obři. Problémem však bylo množství takového prachu nalezeného v mladých galaxiích ranného vesmíru, u kterého bylo nepravděpodobné, že by vznikl ve starých hvězdách.

Supernovy vznikající z masivních hvězd s krátkým životním cyklem byly už dlouho podezřelé z toho, že by mohly být oněmi továrnami na prach. Jde však o docela vzácné události, které v galaxii nastávají přibližně jen jednou za sto let a tak najít a analyzovat skutečnost, zda prach skutečně vytváří, bylo pro výzkumníky tvrdým oříškem.

Spitzerův kosmický dalekohled však dovolil sledovat supernovu (označena na obr.vlevo), jejíž exploze byla objevena v roce 2003 ve spirálovité galaxii Messier 74 (NGC 628), která je od nás vzdálena přibližně 30 milionů světelných roků. Výsledky tohoto pozorování poprvé ukazují, že supernovy mohou efektivně vytvářet kosmický prach obsahující více než asi pěti procent těžkých prvků.

Profesor Mike Barlow z University College London (UCL), katedra fyziky a astronomie a jeden z autorů studie říká, že "částečky prachu v kosmu jsou stavebnicí komet, planet a života, ale naše znalosti o tom, kde tento prach vznikl nejsou úplné. Nová pozorování ukazují, že supernovy mohou významně přispět ke zvýšení množství prachu ve vesmíru."

Výzkumníci použili v kosmu umístěné dalekohledy Spitzer a Hubble a také pozemský dalekohled Gemini North Telescope na vrcholu havajského vulkánu Mauna Kea. Prácí vedl Dr. Ben Sugerman z Vědeckého institutu kosmického dalekohledu v Baltimore a spolupracujícími členy týmu byli vědci ze Survey for the Evolution of Emission from Dust in Supernovae (SEEDS), který vede profesor Mike Barlow .

Ačkoli výzkumníci objevili v minulosti již mnoho supernov na viditelných vlnových délkách, supernova 2003gd byla jen jednou ze tří, které byly pozorovány na infračervených vlnových délkách jak produkují prach. Supernova byla slabá a dost rychle expandovala do okolního prostoru. Vědci tedy potřebovali extrémně citlivé dalekohledy, aby ji mohli studovat dokonce už jen několik měsíců po explozi. Přestože astronomové už dříve předpokládali, že supernovy produkují prach, jejich schopnost tuto produkci studovat byla omezena použitou technologií.

Jak se prach vyvržený ze supernovy koncentruje, produkuje tři pozorovatelné úkazy: (1) září na infračervených vlnových délkách; (2) zvyšuje zastínění supernovy na viditelných vlnových délkách; (3) zastínění nově vytvořeným prachem je větší pro zářící plyn, který se rozpíná směrem pryč od nás, na vzdálené straně supernovy, než pro plyn šířícího se směrem k nám, na přední straně supernovy.

"Jednou z potíží při pokusech zjistit infračervené emise ze vzdálených galaxií je extrémní citlivost detektorů zahřívaných z dalších zdrojů," vysvětluje profesor Barlow. "Infračervené světlo je v první řadě tepelným sáláním a tak Spitzerův kosmický dalekohled musí být chlazen na teploty blízké absolutní nule (-273°C), aby mohl sledovat infračervené signály z kosmu bez interference s vlastním teplem dalekohledu."

Infračervená měření supernovy 2003gd, vykonaná 500 až 700 dnů po výbuchu, odhalila vyzařování odpovídající nově vzniklému, chladnoucímu prachu. Sofistikovaný model pozorovaného infračerveného záření a měřeného zastínění viditelných vlnových délek předpokládá, že hmota vzniklých pevných částeček prachu se rovná až sedmi tisícům hmotnosti Země.

Dr. Ben Sugerman, z Vědeckého institutu kosmického dalekohledu v Baltimore, který studia vedl, říká: "Lidé už 40 let supernovy podezřívali, že by mohly být producenty prachu, ale technologie, která by to potvrdila se stala dostupnou teprve nedávno. Výhodou použití Spitzera je, že můžeme skutečně vidět jak se teplý prach tvoří."

Profesor Robert Kennicutt z Institutu astronomie Cambridgeské university a spoluautor studie, dodává. "Tyto výsledky poskytnou působivou demonstraci toho, jak Spitzerova pozorování supernov mohou poskytnout jedinečné nové pohledy do procesů, které produkují prach ve vesmíru."

Zdroj: University College London, Physorg

Teleskop MAGIC zkoumá mikrokvasar

Kolísavé emise vysoko energetického záření gama z proměnného mikrokvasaru uvnitř naší galaxie byly objeveny přístrojem MAGIC (Major Atmospheric Gamma-ray Imaging Cherenkov), který je umístěn na Kanárských ostrovech. MAGIC je teleskop detekující Čerenkovovo záření vznikající při průchodu gama paprsků zemskou atmosférou. U tohoto mikrokvasaru bylo poprvé pozorováno kolísání vysoko energetického gama spektra, řekl Daniel Ferenc, profesor fyziky na Kalifornské universitě v Davisu a člen vědeckého týmu MAGIC.

Mikrokvasar LS I +61303 se pravděpodobně skládá z normální hvězdy a extrémně hustého objektu, buď černé díry nebo neutronové hvězdy, řekl Ferenc. Hvězda jej oběhne jednou za 26 dnů, přičemž je její hmota ve spirále tažena směrem k hustějšímu objektu. Jak se tento materiál hroutí v extrémně silném gravitačním poli vystřelují se ven částice letící téměř rychlosti světla. Tento mikrokvasar je také prvním, u kterého se před pár lety podařilo vystopovat místo jeho vzniku, hvězdokupu a mlhovinu IC 1805 v Kasiopeji, odkud jej kdysi dávno  vyhodil nejspíše výbuch supernovy.

Teleskop MAGIC měřil záření gama přicházející z mikrokvasaru více než šest měsíců. Nová technologie detekce světla dovolila přístroji MAGIC měřit aktivitu mikrokvasaru nepřetržitě po několik 26 dnů trvajících oběhů a to i přes přítomnost svitu měsíce. Nejjasnější emise nastávaly vždy několik dnů po bodu, kdy hvězda a černá díra sobě nejblíže.

Zjištěné výsledky pomohou fyzikům porozumět tomu, jak mikrokvasary a kvasary vysílají záření gama, řekl Ferenc.

Teleskop MAGIC, byl do provozu uveden v roce 2003. Umístěn je na ostrově La Palma v Kanárském souostroví. Jeho úkolem je vyhledávat objekty, které vysílají vysoko energetické záření gama v hlubokém vesmíru. Toto záření nedetekuje přímo, ale prostřednictvím záblesků světla (Čerenkovova záření), které vzniká při nárazu paprsků gama do atmosféry.

Tým MAGIC zahrnuje celkem 130 vědců z devíti zemí. Ferencova laboratoř na Kalifornské universitě v Davisu, spolu s Danielem Kranichem a Alvinem Laille, pracovala na návrhu kamery, kontrole zrcadla a vyvíjí nové druhy fotosenzorů, jak pro MAGIC, tak i pro druhý podobný teleskop, který se právě nyní staví na stejném místě, a také pro další generace velmi velkých neutrinových teleskopů.

Na snímku nahoře: teleskop MAGIC v klidové poloze, vlevo nad ním je kopule Hershelova teleskopu a přímo nad ním je Švédský sluneční teleskop (lze zvětšit).

Výzkum byl nedávno zveřejněn také v online vydání časopisu SCIENCE.

Podle: UC Davis News & Information

Nalezen zatím nejvzdálenější shluk galaxií

Nejvzdálenější shluk galaxií, který byl doposud objeven, našli astronomové z USA, Evropy a Chile. Nález byl oznámen na 208 zasedání Americké astronomické společnosti v Calgary, 5.června 2006.

Skupina XMM-XCS 2215-1734 je vzdálena od Země téměř 10 miliard světelných roků. Obsahuje stovky galaxií obklopených horkým plynem vyzařujícím rentgenové paprsky.

Existence shluku galaxií v tak ranné fázi historie vesmíru se dovolává představ o tom, jak vznikaly galaxie, řekl vedoucí objevitelského týmu Adam Stanford, výzkumný pracovník Kalifornské univerzity v Davisu a v Lawrence Livermore National Laboratory.

"Je to jako když najdete obraz svého dědečka jako dospělého někdy v devatenáctém století. Jak mohl existoval před tak dávnou dobou?" přibližuje Stanford objev.

Měřením teploty plynu vydávajícího rentgenové paprsky určil Kivanc Sabirli, postgraduální student na Carnegii Mellon University, že shluk má přibližně 500 trilionů krát větší hmotnost než naše Slunce. Většinou se ale jedná o "temnou hmotu," záhadnou a neviditelnou formu hmoty, která ovládá většinu všech galaxií ve vesmíru.

Tým XMM Cluster Survey (XCS) použil pozorování evropské rentgenové družice XMM-Newton k objevu shluku, jehož vzdálenost potom určil pomocí 10 metrového dalekohledu W.M.Keck na Havaji. Tým pracuje na dlouhodobém pozorovacím programu s cílem najít najít stovky dalších takových shluků za použití dalekohledů po celém světě.

Na obrázku: slabé červené galaxie ze skupiny XMMXCS 2215 - 1738 uprostřed snímku, společně s modravou mlhou, která znázorňuje neviditelné rentgenové emise extrémně horkého plynu, který se nachází skupinou galaxií.

Podle: UC Davis News & Information

Rudé skvrny se přibližují

Dvě největší bouře ve sluneční soustavě se chystají srazit a tato událost bude i v dosahu přístrojů amatérských astronomů.

Bouří číslo1 je Velká rudá skvrna, oblačný vír dvakrát tak velký jako je naše Země, s vichry o rychlosti přes 550 kilometrů za hodinu. Toto monstrum krouží okolo Jupiteru už stovky let.

Bouře číslo 2 je Oval BA, skvrna známá také jako "Rudý červnaior," mladík mezi bouřemi na Jupiteru, starý jen šest let. Ve srovnání s Velkou rudou skvrnou, je červnaior nejen podstatně mladší, ale i menší, jen asi poloviční co do velikosti ve srovnání se Zemí. Ovšem fouká to u něj stejně jako u jeho staršího bratrance.

Tyto dvě skvrny se nyní k sobě přibližují. Nejbližší přiblížení se očekává 4. července 2006, alespoň podle Amy Simon-Miller z Goddard Space Flight Center, která tyto bouře sleduje pomocí Hubbleova kosmického teleskopu.

"Nebude to čelní srážka," říká. "Velká rudá skvrna nespolkne Oval BA nebo něco takového." Ovšem bouřky projdou docela blízko kolem sebe a nikdo neví, co přesně se stane.

Amatérští astronomové již celou událost začali kontrolovat. Christopher Go z Filipín pořídil první snímky nastávající události svým 11 palcovým ( 18 cm) dalekohledem už 28.května. "Vzdálenost mezi bouřemi se viditelně zmenšuje každou noc," komentuje situaci Go.

Podobná setkání nastala i dříve, všímá si Glen Or z JPL, kolega Amy Simon-Millerové.  "Oval BA a Velká rudá skvrna se navzájem míjí přibližně každé dva roky. "Předchozí setkání proběhla v roce 2002 a 2004. Ovšem vedle nějakého roztřepení okrajů však tato setkání obě bouře přežily zjevně nezměněné.

Tentokrát by to ale mohlo být jiné. Simon-Millerová a Orton si myslí, že červnaior by tentokrát mohl ztratit svoji červenou barvu. Ironií by bylo, že by k tomu došlo právě příliš blízkým průchodem okolo Velké rudé skvrny.

Oval BA nebyl vždy červený. Po dobu pěti let, v letech 2000 až 2005, byla tato bouře čistě bílá, stejně jako mnoho jiných malých "bílých oválů" kroužících okolo planety. V roce 2006 však astronomové zpozorovali změnu. Uvnitř skvrny se vytvořil červený vír o stejné barvě u větší Velké rudé skvrny. Byl to signál, říkají vědci, že Oval BA bude nabývat na intenzitě.

Barva Velké rudé skvrny je sama o sobě záhadnou. Populární teorie tvrdí, že bouře vynáší vzhůru materiál z hlubin Jupiterovy atmosféry a zvedá jej nad nejvyšší mraky, kde  sluneční ultrafialové paprsky mění "chromofory" (barevné změně podléhající směsi) do červena. Oval BA zčervenal, když dostatečně zesílil.

Srážka s Velkou rudou skvrnou by Oval BA mohla oslabit a vrátit mu znovu bílou barvu.  Simon-Millerová to vysvětluje takto. "Předpokládáme, že Velká rudá skvrna bude tlačit Oval BA směrem k jihu, tedy proti směru proudění v levotočivé bouři." To by zpomalilo rotaci Oval BA a možná obrátilo proces, kterým zčervenal. Co se ale stane ve skutečnosti? "Uvidíme, " odpovídá Simon-Millerová stručně. Od toho jsou tu dalekohledy.

Podle: science@nasa

Mléčná dráha je chapadlovitá bestie

Naše galaxie je mnohem divočejší bestie s rozevlátými chapadly, než se o ní obecně předpokládalo. Tvrdí to astronomové, kteří použili novou techniku mapování Mléčné dráhy. Radioastronomové, aby zjistili její skutečný tvar, použili data z pečlivého průzkumu vodíkových mraků v celé Mléčné dráze.

To co nalezli však znamená, že namísto toho, aby naše galaxie byla čistou a souměrnou spirálou, má zvláštní dlouhá asymetrická ramena trčící na jedné straně ven do prostoru, zatím co na  druhé straně jí zase chybí. Toto zvláštní rozložení ramen by mohlo být výsledkem kolosálních kanibalistických galaktických srážek nebo intergalaktických "přílivů", informují o tom vědci v online vydání časopisu SCIENCE.

Profesor astronomie Leo Blitz z Kalifornské univerzity v Berkeley tvrdí, že nejpřekvapivějším na spirálovitých ramenech v naší polovině Mléčné
dráhy je, "že jsme mohli vidět celou spirálovitou strukturu okraje galaktického disku".

Dlouhá a elegantní spirální ramena jsou viditelná i navzdory tomu, že galaxie je plná prachu, protože vodík vysílá rádiové vlny, které prachem proniknou. Vzdálenosti k ramenům pak mohly být změřeny díky Dopplerovu posunu jejich rádiových vln. Je to v principu podobné tomu, jako když se tón houkačky přijíždějícího vlaku zvyšuje, zatím co se snižuje, když se vlak vzdaluje.

Na rozdíl od tohoto, nám bližšího, okraje Mléčné dráhy, se vzdálená strana jeví jako méně uspořádaná. Namísto jasně ohraničených křivek ramen je tam neuspořádaná vypouklá oblast, vysvětluje spoluautor objevu Evan Levine.  "Je to prohnuté jako vinylová gramodeska na prudkém slunci," říká Levine.  To, co způsobuje toto podivné zborcení, by mohlo být výsledkem srážek galaxií. "Tato nesouměrnost často nastává, když větší galaxie pohltí jiné, menší galaxie," doplňuje Blitz.

Další možností je, že výduť je způsobená gravitačním tahem malých satelitních galaxií naší Mléčné dráhy. Z nich nejznámější a nejzřejmější jsou Magellanova mračna, která jsou viditelná očima na jižní polokouli. "Magellanova mračna jsou velmi prominentní, jako přílivy na Zemi," říká astrofyzik, profesor Frank Shu z Kalifornské univerzity v San Diegu.  Zemské oceány se vzdouvají v přílivu díky vnějšímu gravitačnímu tahu Měsíce. Podobně Magellanova mračna mohou způsobit vyboulení na vzdálené straně Mléčné dráhy, vysvětluje Shu dále.

Existují pravděpodobně ještě i další detaily struktury Mléčné dráhy, říká Levine. Jejich nová mapa totiž má ještě několik slepých míst způsobených pohybem naší vlastní sluneční soustavy uvnitř Mléčné dráhy. Tato slepá místa se na jejich mapě ukazují jako prázdný kruh ve středu galaxie a jako dva prázdné klíny na stranách protilehlých naší sluneční soustavě. Je však možné, že pokročilejší rozbory dat budou schopny vybrat ze záznamů vodíkových emisí těchto oblastí smysluplnou informaci, říká Levine.

Na druhou stranu je Blitz potěšen, že po tolika letech zkoušek mohl vidět tak velkou část galaxie. Vzpomíná, že v roce 1982 publikoval v SCIENCE jinou práci popisující jen části jednotlivých spirálních ramen. "Je to jako pokoušet se zjistit tvar lesa, když sedíte uprostřed něj," říká Blitz.

Podle: abc.net.au

Záznam historie sluneční soustavy v hromadě sutě

Malý, blízko zemský asteroid Itokawa je jen hromadou společně vesmírem plovoucí sutě, pravděpodobně vytvořené rozbitím pradávné planety. Tvrdí to Daniel Scheeres z Michiganské university (U-M), který spolupracoval na japonské kosmické misi Hayabusa.

Nálezy naznačují, že asteroidy vytvořené z takové sutě mohou být původním záznamem prvních fází vzniku planet.

Daniel Scheeres, který je na Michiganské universitě mimořádným profesorem leteckého inženýrství, byla součást týmu, který určil hmotnost asteroidu, vlastnosti povrchu a jeho přitažlivost pomohl také interpretovat obrazy asteroidu z kosmické sondy. Některý z objevů byly publikovány 2. června ve zvláštním vydání časopisu Science.

Kosmická sonda Hayabusa obíhala okolo asteroidu Itokawa po tři měsíce. Během té doby sestoupila dvakrát k jeho povrchu a pokusila se odebrat vzorky. V roce 2010 se má sonda vrátit k Zemi a vypustit pouzdro se možnými vzorky, který má přistát v centrální Austrálii. Výzkumníci doufají, že to budou první vzorky z asteroidu přinesené zpět na Zem.

Scheeres řekl, že potvrzení toho, že se Itokawa skládá spíše ze suti, než z jednotlivých skalisek má velké důsledky pro teorie o tom, jak asteroidy vznikly a to povede k lepšímu porozumění prvnímu období existence sluneční soustavy. Asteroidy jsou považovány za zbytky materiálu, ze kterého se tvořily vnitřní planety, tedy i Země a mohly by nést záznam událostí o počátcích vzniku planet. Jde o významné zjištění, že Itokawa je hromadou skal od velikosti malých zrnek písku až po balvany o průměru 50 metrů, protože to ověřuje několik teorií o vzhledu a historii asteroidů.

Existence velkých balvanů a sloupů naznačuje, že dřívější (mateřský) asteroid byl srážkou rozbit a potom se znovu zformoval do hromady suti, shrnuli své poznatky výzkumníci v závěru své zprávy.

Většina asteroidů má podobnou minulost, řekl Scheeres. "Analýza vzorků asteroidu nám dá obrázek ranné sluneční soustavy a poskytne cenný popis toho, jak se planety utvářely."

Také poznání toho, zda je asteroid jedním velkým kusem skály nebo jen hromadou suti bude mít významný vliv na to, jak by se dal pošťouchnout mimo kurs, který by hrozil srážkou se Zemí, řek Scheeres. Má se za to, že srážka asteroidu se zemí způsobila vyhynutí dinosaurů před 65 miliony let a tak někteří vědci diskutovali o způsobech jak rozbít nebo odstranit blížící se asteroid z kolizní dráhy.

Dalším pozoruhodným nálezem je, řekl Scheeres, že některé oblasti povrchu Itokawy jsou hladké, "téměř tak jako moře pouštního písku" a jiné jsou velmi nerovné. To naznačuje, že povrchy asteroidů jsou, v nějakém smyslu, aktivní a materiál se přesunuje z jedné oblasti do další. Přitažlivost pak drží celou hmotu této sutě dohromady. "Taková jsou první detailní pozorování asteroidu z blízka," řekl Scheeres.

Podle: University of Michigan Press Release

Opportunity se hrabe ven z duny

V 837 marťanský den (SOL), 1.června 2006, se Opportunity nacházela méně než kilometr (půl míle) od svého současného cíle, kráteru Victoria. Během posledního plánovaného přesunu při SOL 833 (28.května), však terénní vozidlo uvízlo v měkké duně. Uvolnění z prokluzujícího podkladu začalo v SOL 836 (31.5.2006) a pokračovalo i v pátek 2.června 2006.

Opportunity je jinak ale v pořádku a stále provádí atmosférická měření i snímání vzdálených cílů podél své cesty k jihu.

Již jednou, v dubnu 2005, Opportunity uvázla ve zvlněném a měkkém písku. Současné problémy však nejsou tak obtížné jako před 14 měsíci, kdy plánování a testování toho, jak vozidlo uvolnit z písku trvalo celých pět týdnů.

Podle: NASA

První ročník modelářské výstavy Naše hvězdárna hostí v soboru a v neděli 3. a 4. června první ročník modelářské výstavy.  Už kdysi dávno poskytovala hvězdárna své prostory schůzkám "kitařů" z okolí Uherského Brodu a letošní akce chce navázat na tuto tradici. Dává po dlouhých letech modelářům možnost vystavit to, co obvykle ukrývají doma ve vitrínách a co nikdo další, kromě nich, nevidí. Modely letadel. lodí, tanků, ale i kosmických lodí a raketoplánů zaujmou každého "hračičku", ať je mu pět nebo sto. Výstava probíhá v sobotu 3. června od 14 do 18 hod. a v neděli  4. června od 10 do 16. hod. a zdá se být zajímavou nejen  pro modeláře, protože jen za sobotu ji navštívilo během 4 hodin na devět desítek  návštěvníků.  Více v sekci z činnosti.

Úspěšný výstup posádky ISS do kosmického prostoru

Velitel Mezinárodní kosmické stanice Pavel Vinogradov a vědecký důstojník NASA Jeff Williams v pátek zakončili úspěšný pobyt mimo kosmickou loď soustředěný na opravy a vyzvednutí vědeckých experimentů.

Oprava ventilu jednotky pro výrobu kyslíku Elektron, vyzvednutí výsledků experimentů umístěných vně stanice a nahrazení kamery na kosmické laboratoři to vše bylo mezi úkoly vykonanými během 6 hodin a 31 minut mimo stanici.

V ruských skafandrech Orlan se astronauti přesunuli od uzávěru Pirs k ručně poháněnému jeřábu Strela a použili jej nad ruskou části stanice.

Oprava ventilu zařízení Elektron byla prvním úkolem. Kvůli problému s tímto ventilem musel Vinogradov přesměrovat odvětrávací trubičku vodíku k ventilu užívanému zařízení Vozduch, kterým se odstraňuje kysličník uhličitý. Tato oprava umožní původní funkci odvětrání vodíku.

Zařízení Elektron rozkládá vodu na vodík a kyslík. Kyslík se užívá k dýchání a vodík je odvětrán mimo stanici. Oprava spočívala v instalaci trysky na konci ventilu a byla zakončena několika minutami fotografováním této oblasti.

Dalším úkolem Vinogradova bylo odmontovat desku experimentu Kromka, kterým se zkoumá znečištění pocházejících z pomocných raketových trysek a zařízení, aby se mohl lépe chránit vnější povrch stanice. Zatímco se tím zabýval, Williams vyzvedl kontejner experimentu Biorisk z modulu Pirs a přichystal jej pro návrat dovnitř stanice. Biorisk má studovat účinky kosmického letu na mikroorganismy.

Vinogradov pak odstranil průvěs kabelu antény na obslužném modulu Zvezda. Anténa je určena navedení bezpilotního evropské zásobovací lodi ATM (Automated Transfer Vehicle), která má poprvé startovat příští rok. Mezitím Williams vyzvedl další zařízení monitorující znečištění na modulu Zvezda.

Závěrečnou a nejdéle trvající částí výstupu mimo ISS bylo nahrazení selhávání kamery na Mobile Base System, kterým se pohybuje robotická ruka Canadarm2 po kolejnicích v hlavní ose stanice. Na tom pracovali oba astronauti společně. Pro mírné zpoždění byl výstup o něco prodloužen, aby mohly být práce řádně dokončena.

Vinogradov s Williamsem nakonec zabezpečili jeřáb Strela a po té vstoupili do ISS znovu modulem Pirs a zakončili tak výstup mimo kosmickou loď. Bylo to šestý výstup mimo kosmickou loď pro Vinogradova a druhý pro Williamse.

Minerály zastiňují zemské jádro

Minerály drcené vysokým tlakem v blízkosti zemského jádra ztratí velkou část své schopnosti vést infračervené světlo a tím i teplo. Vyplývá to z nové studie Geofyzikální laboratoře Carnegie Institution. Protože infračervené světlo přispívá k proudění tepla, lze díky novým výsledkům pochybovat o starších představách o přestupu tepla ve spodním plášti, vrstvě hornin, která obklopuje pevné zemské jádro. Práce může napomoci při studiu plášťových chocholů, velké sloupců vzhůru stoupajícího žhavého magmatu vytvářejících takové povrchové tvary jako je Havajské souostroví nebo Island.

Krystaly z magnesiowustitu, běžného minerálu hluboko uvnitř Země, mohou za normálního tlaku vzduchu, infračervené světlo docela dobře propouštět. Když je ale stlačíte 500 tisíc krát větším tlakem, než na ně působí na hladině moře, chování těchto krystalů se změní a místo vedení pak infračervené světlo absorbují a brání tak proudění tepla. Výzkum probíhající v této oblasti se objeví ve vydání časopisu Science z 26.května 2006.

Alexandr Goncharov a Viktor Struzhkin z Carnegie Institution spolu s postgraduálním studentem Stevenem Jacobsenem, stlačovali krystaly z magnesiowustitu v diamantové komoře uzavřené mezi čelistmi lisu schopného vytvořit neuvěřitelný tlak. Pak svítili intenzivním světlem skrz stlačené krystaly a měřili vlnové délky světla, které prošlo skrz. K jejich překvapení stlačené krystaly pohltily velkou část světla infračerveného rozsahu, což naznačuje, že magnesiowustit je za za vysokého tlaku velmi špatným vodičem tepla.

"Proudění tepla hluboko uvnitř Země hraje důležitou roli v dynamice, struktuře a vývoji planety," říká Goncharov. Jsou tři základní mechanismy, díky nimž teplo nejspíše cirkuluje v hluboké Zemi. Jde o vedení - tedy transfer tepla z jednoho materiálu nebo oblasti do jiné, sálání - tedy tok energie prostřednictvím infračerveného světla a konvekce - tedy pohyb zahřátého materiálu." Relativní množství tepla proudí pomocí těchto tří mechanismů je aktuálně předmětem intenzivních diskusí," přidal k tomu Goncharov.

Magnesiowustite je druhý nejběžnější minerál ve spodním plášti. Protože za vysokých tlaků nepropouští dobře teplo, mohl by ve skutečnosti tvořit izolační záplaty kolem velké části zemského jádra. Jestli to je pravda, pak by sálání nemuselo přispívat k celkovému proudění tepla v těchto oblastech a vedení a konvekce tepla mohly hrát mnohem větší roli při prostupu tepla z jádra.

"Je ještě příliš brzy říkat jak přesně tento objev ovlivní geofyziku zemských hlubin," řekl Goncharov. "Ale mnoho z toho, co předpokládáme o hloubkách naší Země se spoléhá na modely přenosu tepla a tato studie vyvolává hodně otázek."

Podle: Carnegie Institution

Planeta Merkur Začátkem tohoto měsíce máte opět jednu z poměrně vzácných možností pozorovat pouhým okem, nebo malým triedrem, planetu Merkur. Stačí Vám k tomu čistý západní obzor a nejběžnější triedr 8x50. Zhruba 15 až 20 minut po té, co Vám zmizí Slunce pod obzorem vezměte do ruky triedr, zamiřte jej přesně na západ, do výšky asi 10° nad ideální obzor a pomalu jím pohybujte směrem k severu.  Je li v daném místě jasno, měli by jste tam téměř ihned najít v té době jedinou "hvězdičku" nacházející se v tomto místě oblohy.  Snímek vlevo (lze zvětšit) byl pořízen digitálním fotoaparátem Minolta DiMAGE S414, expozicí 1/125s,  f/3,6,  ISO 200 s ekvivalentní ohniskovou vzdáleností 140mm. Pro publikaci byl pouze poněkud snížen rozsah úrovní jasu ve snímku, aby planeta byla lépe viditelná.  foto : ing.Metelka

Záhada Saturnova měsíce Enceladus může být zodpovězena

Vědci věří, že mohou vysvětlit záhadu zahalující Enceladus, Saturnův měsíc, který by mohl být nejlepším řešením pro ty, kteří hledají život jinde ve sluneční soustavě.

Excentricky v Saturnově vnějším prstenci obíhající Enceladus (vlevo) je podivným malým bílým světem.  Má v průměru jen 504 kilometrů a tak poněkud odporuje svému jménu obra z řecké mytologie. Má vysoce odrazivý ledový povrch, který je velmi starý, s výjimkou některých zvláštně vypadajících rýh a kráterů z nedávných impaktů. Ovšem tak, jak je jeho povrch na kost zmrzlý, pod ním by naopak mohlo být relativně mírnější prostředí.

Nízké průlety sondy Cassini okolo něj totiž ukázaly oblaky vodní páry, která z otvorů v jeho povrchu vystřeluje vzhůru proudy ledových krystalků, a to až stovky kilometrů vysoko. (vpravo)

Jednou z hypotéz je, že tyto "kryo vulkány" jsou způsobeny fenoménem, kterému se říká slapové teplo.  Gravitační působení obrovského Saturnu a dalších blízkých měsíců Dione a Janus, střídavě stlačuje a roztahuje nitro měsíce a tak se vzniklým třením rozehřívá voda pod povrchem. Zarážející ovšem je aktivní bod Enceladu. Ten se totož nalézá jen v polárním regionu, přesněji na jeho jižním pólu.

Několik amerických kosmických vědců ale věří, že na tuto záhadu našli správnou odpověď.

V dnešním vydání britského týdenníku Nature vědci naznačují, že pod zledovatělým povrchem Enceladu, způsobilo slapové teplo výstupní proudy teplého materiálu o nízké hustotě.

Je známo, že rotující tělesa jsou nejstabilnější, pokud je většina jejich hmoty soustředěna blízko u rovníku. Jakékoliv přerozdělení hmoty uvnitř rotujícího objektu ale způsobí, že se rotační osa stane nestabilní. 
V případě Enceladu by velké ložisko materiálu o nízké hustotě, třeba kaverna horké vody nebo roztavené křemičitany v jeho skalnatém jádře, mohlo způsobit převrácení celého měsíce. Osa rotace by zůstala zafixovaná v původní poloze, ale ono ložisko materiálu o nízké hustotě, by mohlo skončit kdekoliv, třeba i na jižním pólu. To by vysvětlilo nejen gejzíry, ale také tzv. tygří pruhy nebo zlomové linie v ledu, které začínají v jižním polárním regionu a měří na délku asi 130 kilometrů.

"Celá oblast je teplejší než zbytek měsíce (vlevo) a pruhy jsou teplejší než povrch, který je obklopuje. To naznačuje, že je tam pod povrchem koncentrován teplejší materiál," řekl spoluautor studie Francis Nimmo z katedry věd o Zemi na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz.

Enceladus nemusí být jediným tělesem, které se takto reorientovalo. Podobný proces mohl podle jejich teorie nastat i na dalších malých měsících, třeba Uranově satelitu Miranda.

Astrobiology na Enceladu velmi zaujala kombinace tepla a vody, dvou základních esencí života. Na jeho povrchu je teplota -193°C, zatímco v "tygřích pruzích" je teplota o 60°C vyšší, jen -133°C, což znamená, že vnitřek měsíce pod nimi musí ještě teplejší.

Bob Brown, starší vědecký pracovník pracující na misi Cassini, řekl minulý měsíc konferenci ve Vídni, že Enceladus má k dispozici základní chemické stavební kameny pro vznik života nebo alespoň jejich předchůdce.

Případný život ale bude v nejlepším případě mikrobiální, hluboko pod povrchem v mrazivém podpovrchovém oceánu, napsal ve svém článku pro březnové vydání časopisu Science Jeffrey Kargel z Arizonské univerzity.  "Žádný život, pokud by existoval, by nemohl být za těchto podmínek hojný. Musel by snášet nízké teploty, minimum metabolizovatelné energie a možná i docela drsné chemické prostředí. Nicméně nemůžeme vyloučit možnost, že by Enceladus mohl být vzdálenou základnou života."

Podle: Physorg.com